Zásada č. 1
Zdravotní péče se poskytuje ve zdravotnických
zařízeních státu, fyzických
a právnických osob v souladu se současnými
a dostupnými poznatky lékařské vědy.
Odůvodnění:
Jedním z hlavních principů nového
systému zdravotní péče, který
byl schválen usnesením vlády ČR č.
339/1990, je zrušení státního monopolu
na poskytování zdravotnických služeb
zakotveného dosud v § 11 odst. 1 zákona č.
20/1966 Sb. Nový systém vychází z
celospolečenské strategie obnovy a podpory zdraví,
je založen na demonopolizaci zdravotnictví a na mobilizaci
svépomoci a dobrovolnosti. Zdravotnické služby
budou poskytovány státem ve státních
zdravotnických zařízeních, fyzickými
a právnickými osobami, např. ve zdravotnických
zařízeních soukromých osob, obcí,
charitativních a církevních institucí,
a to za podmínek stanovených zvláštními
zákony, zejména zákonem ČNR o zdravotnickém
zařízení, zákonem ČNR o poskytování
zdravotní péče v nestátních
zdravotnických zařízeních a zákonem
ČNR o všeobecném zdravotním pojištění.
Zásada č. 2
Všem občanům České a Slovenské
Federativní Republiky, kteří mají
trvalý pobyt nebo jsou pracovně činni na
území České republiky se poskytuje
na základě všeobecného zákonného
zdravotního pojištění potřebná
zdravotní péče dostupná v místě
a čase bez nutnosti její přímé
úhrady. Rozsah této péče stanoví
zvláštní zákon.
Zdravotní péči, která není
poskytována na základě všeobecného
zdravotního pojištění, lze občanům
poskytnout:
- bez přímé úhrady z prostředků
státního rozpočtu České republiky,
popřípadě z prostředků charitativních,
církevních a dalších institucí;
- za plnou nebo částečnou finanční
úhradu.
Úhrada je vybírána od občanů
za:
a) vyšetření, prohlídky a jiné
výkony provedené výlučně v
osobním zájmu fyzických osob, nebo výlučně
v zájmu právnických osob, které nesledují
léčebný účel;
b) poskytnutí zdravotních pomůcek a jiných
zdravotnických potřeb nad rámec účelného
provedení.
Výkony zdravotní péče spadající
do skupiny a), b), za které občan platí plnou
nebo částečnou úhradu, popřípadě
i jejich výši, blíže vymezí ministerstvo
zdravotnictví České republiky vyhláškou
vydanou v dohodě s ministerstvem financí České
republiky.
Odůvodnění:
Ustanovení § 11 odst. 2 a 3 zákona č.
20/1966 Sb. se uvádí do souladu s článkem
31 Listiny základních práv a svobod, která
zaručuje všem československým občanům
právo, aby jim byla poskytnuta na základě
veřejného pojištění bezplatně,
tj. bez přímé finanční úhrady
od pacienta, zdravotní péče a zdravotní
pomůcky za podmínek stanovených zákonem.
Tímto zákonem je připravovaný zákon
ČNR o všeobecném zdravotním pojištění
a zákon ČNR o Všeobecné zdravotní
pojišťovně, které také vymezí
rozsah poskytování potřebné zdravotní
péče. Potřebnou zdravotní péči
budou na základě všeobecného zdravotního
pojištění poskytovat zdravotnická zařízení
včetně soukromých ordinací a zařízení
provozovaných fyzickými a právnickými
osobami, která budou ve smluvním vztahu ke zdravotní
pojišťovně. Zdravotním pojištěním
nebudou kryty veškeré výkony zdravotní
péče. Nadále budou financovány státem
např. některé výkony vyplývající
z celostátních programů podpory a obnovy
zdraví, činnost hygienické služby a
péče sociálního charakteru; státem
budou financovány také náklady na výstavbu
zdravotnických zařízení, případně
na jejich rekonstrukci. Za plnou nebo částečnou
finanční úhradu od pacienta budou poskytovány
výkony zdravotní péče, které
nesledují léčebný účel
(zdravotně kosmetické služby, lékařské
prohlídky prováděné výlučně
v zájmu fyzických nebo právnických
osob, apod.), zdravotní pomůcky a jiné zdravotnické
potřeby v náročnějším
než účelném (standartním) provedení
a za zaopatření ve zdravotnickém zařízení,
např. ve zvláštních dětských
zařízeních, v souladu se zákonem ČNR
o všeobecném zdravotním pojištění.
Zásada respektuje úmluvy Mezinárodní
organizace práce č. 102/1952 o minimální
normě sociálního zabezpečení
a č. 130/1969 o léčebné (zdravotnické)
péči a nemocenském, podle nichž pro
poživatele dávky nebo pro jeho živitele, pokud
se podílejí podle vnitrostátního zákonodárství
na nákladech léčebné péče,
nesmějí pravidla upravující jeho účast
na léčení představovat přílišné
finanční zatížení, které
by mohlo oslabit léčebně preventivní
a sociální ochranu.
Zásada č. 3
Občanům se umožňuje volba lékaře
a zdravotnického zařízení. Tato možnost
se týká i občanů pracujících
v organizacích, v nichž je zřízeno závodní
zdravotnické zařízení. Do doby účinnosti
zákona o všeobecném zdravotním pojištění
může být rozsah volby lékaře
a zdravotnického zařízení vymezen
vyhláškou.
Odůvodnění:
Svobodná volba lékaře a zdravotnického
zařízení je jednou ze zásadních
změn, které přináší nový
systém zdravotní péče. Jejím
cílem je změnit vztah pacienta k lékaři
ze stavu závislosti a podřízenosti na vztah
rovnoprávných partnerských subjektů
a vytvořit konkurenční prostředí
mezi lékaři, resp. zdravotnickými zařízeními.
Dosud není možnost volby lékaře stanovena
zákonem, ale pouze vyhláškou č. 42/1966
Sb., o poskytování léčebně
preventivní péče, ve znění
vyhlášky č. 318/1990 Sb; nevztahuje se na občany,
kteří mají svého závodního
lékaře. V poslední době je s pozitivními
výsledky ověřována volba lékaře
v širším rozsahu v řadě okresů.
Navrhovanou zásadou bude novelizováno ustanovení
§ 12 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. Rozsah volby
lékaře a zdravotnického zařízení
bude vymezen zákonem ČNR o všeobecném
zdravotním pojištění; do doby účinnosti
tohoto zákona upraví rozsah volby lékaře
a zdravotnického zařízení vyhláška
ministerstva zdravotnictví České republiky.
Zásada č. 4
Vyšetřovací a léčebné
výkony se provádějí se souhlasem nemocného;
odmítá-li nemocný přes náležité
vysvětlení potřebnou péči,
vyžádá si ošetřující
lékař o tom písemné prohlášení
(revers). Vyšetřovací a léčebné
výkony včetně ústavní péče
lze provést také, není-li možno vzhledem
ke zdravotnímu stavu nemocného souhlas vyžádat
a jde o neodkladné vyšetřovací a léčebné
úkony nezbytné k záchraně života
či zdraví.
Nemocného je možno vzít do ústavní
péče, i když takovou péči odmítá,
jestliže:
a) jde o nemoci, u nichž lze uložit povinné léčení,
b) nemocný stižený duševní poruchou
ohrožuje sebe nebo své okolí.
Odůvodnění:
Otázky související s ústavní
péčí bez souhlasu nemocného a detenčním
řízení nově upravuje článek
8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Podle tohoto článku rozhoduje o ústavní
péči bez souhlasu nemocného soud na základě
oznámení zdravotnického zařízení
o převzetí nebo držení v ústavní
péči učiněného do 24 hodin
od převzetí (držení). Případy,
v nichž může být osoba převzata
nebo držena v ústavní péči, má
stanovit zvláštní zákon. Dosud jsou
hmotně právní důvody detence vymezeny
velmi široce v § 23 odst. 4 zákona č.
20/1966 Sb. V souvislosti se zavedením soudního
rozhodování v zájmu zvýšené
ochrany práv občanů se nejeví jako
důvodné zahrnovat mezi případy povinně
oznamované soudu také situace, kdy ústavní
péče je realizována nikoli proti vůli
občana, ale bez jeho souhlasu, neboť zdravotní
stav (např. stav bezvědomí) vylučuje,
aby mohl být souhlas vyžádán, a jde
o neodkladné vyšetřovací a léčebné
úkony nezbytné k záchraně života
či zdraví. Ostatní důvody detence
se přejímají z dosavadní úpravy.
Zásadou budou novelizovány odstavce 2 a 4 §
23 a § 24. Orgánům státní správy
nebude již přiznáno oprávnění
přezkoumávat ústavní péči
bez souhlasu nemocného.
Zásada č. 5
Občanům České a Slovenské Federativní
Republiky, kteří mají trvalý pobyt
nebo jsou pracovně činni na území
České republiky, se hradí na základě
všeobecného zákonného zdravotního
pojištění náklady nutného a neodkladného
léčení v cizině, a to do výše
nákladů spojených s takovým léčením
na území České republiky. Náhrada
zbývající části nákladů
se občanům zabezpečuje na základě
smluvního pojištění.
Odůvodnění:
Dosavadní formy pojištění pro případ
úrazu nebo náhlého onemocnění
v cizině nepokrývají plně náklady
nutného a neodkladného léčení,
které je našim občanům v těchto
případech zahraničními zdravotnickými
zařízeními poskytováno. Přitom
úhrada zbývající části
nákladů léčení představuje
často velmi vysoké částky, které
českoslovenští občané nejsou
schopni hradit bez vážných majetkových
důsledků pro ně, resp. pro jejich rodinu.
K zamezení uvedených důsledků se navrhuje,
aby cestou všeobecného zákonného zdravotního
pojištění byly kryty alespoň částečně
náklady nutného léčení československých
občanů v cizině. S ohledem na značný
rozsah nákladů léčení v cizině
lze garantovat všeobecným zákonným zdravotním
pojištěním náhradu pouze ve výši,
která by byla zdravotní pojišťovnou poskytnuta,
pokud by se stejné léčení uskutečnilo
ve smluvním zdravotnickém zařízení
zdravotní pojišťovny v České republice.
Navrhovanou zásadou bude novelizován § 29 zákona
č. 20/1966 Sb. Pokud jde o ustanovení prováděcích
předpisů vztahujících se k této
problematice (§ 67 vyhlášky č. 42/1966
Sb. a obecně závazné směrnice č.
10/1975 Věst. MZ ČSR, o poskytování
zdravotnických služeb československým
občanům při jejich cestách a pobytu
v zahraničí, ve znění směrnic
č. 4/1987 Věst. MZ ČSR) budou zrušeny
zákonem ČNR o všeobecném zdravotním
pojištění a novelizovány.
Zásada č. 6
Cizincům pobývajícím na území
České republiky se poskytují zdravotnické
služby:
a) bezplatně na základě mezinárodních
smluv,
b) na základě všeobecného zákonného
zdravotního pojištění nebo smluvního
pojištění anebo
c) za přímou úhradu.
Státním občanům České
a Slovenské Federativní Republiky s trvalým
pobytem v cizině pobývajícím na území
České republiky se poskytují zdravotnické
služby na základě smluvního zdravotního
pojištění nebo za úhradu.
Odůvodnění:
Zásada respektuje dosavadní závazky ČSFR
vyplývající z již uzavřených
mezinárodních smluv. Na zdravotní péči
poskytovanou na základě mezinárodních
smluv se nebude vztahovat všeobecné zákonné
zdravotní pojištění. V těchto
případech se bude jako dosud péče
poskytovat cizincům bez přímé úhrady
od nich z prostředků státního rozpočtu;
rozsah prostředků zdrojů ze státního
rozpočtu na profinancování bezplatně
poskytnutých zdravotnických služeb na základě
uzavřených mezinárodních smluv uplatní
FMZV. Na cizince, kteří jsou na území
České republiky v pracovněprávním
vztahu, se bude vztahovat všeobecné zákonné
zdravotní pojištění. V ostatních
případech budou mít cizinci možnost
uzavřít pojistnou smlouvu. Nevyužije-li cizinec
této možnosti, bude mu poskytována péče
za přímou úhradu na základě
smluvních cen. Obdobné podmínky poskytování
zdravotnických služeb je na místě stanovit
i pro československé občany, kteří
mají trvalý pobyt v cizině.
Zásada č. 7
Zdravotnická zařízení mohou zřizovat
ministerstvo zdravotnictví České republiky,
okresní úřady, obce, fyzické a právnické
osoby. Podmínky pro vznik, změnu, zánik a
kontrolní činnost zdravotnického zařízení
stanoví zákon.
Zdravotnická zařízení zřizovaná
ministerstvem zdravotnictví České republiky,
okresními úřady nebo obcemi jsou povinna
poskytovat zdravotnické služby v mezích spádových
území určených podle jednotných
zásad, které stanoví ministerstvo zdravotnictví
České republiky vyhláškou. Zdravotnická
zařízení zřizovaná okresními
úřady nebo obcemi lze zrušit pouze se souhlasem
ministerstva zdravotnictví České republiky.
Odůvodnění:
Ustanovení § 39 zákona č. 20/1966 Sb.
zakládá kompetenci národních výborů
zřizovat zdravotnická zařízení,
vymezit jejich spádová území a zdravotnické
obvody. Kromě nutnosti reagovat na zrušení
národních výborů, na vydání
zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecním zřízení) a zákona
ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech,
je třeba v souladu se zásadou č. 1 přiznat
oprávnění zřizovat zdravotnická
zařízení také fyzickým a právnickým
osobám. Podmínky pro vznik, změnu a zánik
zdravotnického zařízení stanoví
připravovaný zákon ČNR o zdravotnickém
zařízení.
V současné době dochází k rozpadu
ústavů národního zdraví a ke
změnám v síti a struktuře zdravotnických
zařízení. Jedním z nejdůležitějších
požadavků přitom je, aby nedošlo ke zhoršení
dostupnosti a kvality péče poskytované občanům.
Zdravotnickým zařízením se proto ukládá
povinnost poskytovat zdravotnické služby v mezích
spádových území určených
podle jednotných zásad stanovených vyhláškou
MZ ČR; touto vyhláškou je pro zařízení
v působnosti okresních úřadů
a obcí vyhláška č. 242/1991 Sb., o soustavě
zdravotnických zařízení zřizovaných
okresními úřady a obcemi. Obdobná
vyhláška bude vydána i pro zařízení
zřizovaná MZ ČR.
Podle zákona o obcích může obec zřizovat
a spravovat zdravotnická zařízení,
může také požádat okresní
úřad o přenesení pravomoci zřizovat,
řídit a zrušovat zdravotnická zařízení,
která mají sídlo v obci, z okresního
úřadu na obec. Požádá-li o to
obecní zastupitelstvo, musí k přenesení
uvedené pravomoci na obec dojít. Aby byla pro přechodné
období zajištěna náležitá
péče o občany dostačující
sítí zdravotnických zařízení,
navrhuje se, aby k zániku stávajících
zařízení muselo dát souhlas ministerstvo
zdravotnictví ČR jako orgán státní
správy garantující občanům
právo na poskytování zdravotní péče.
V přechodném období, kdy probíhá
"rozvolňování" OÚNZ, nelze
připustit rozpad sítě stávajících
zdravotnických zařízení; z uvedeného
důvodu je pro nejbližší období
určitá míra státní ingerence
ještě nutná.
Navrhovanou zásadou bude novelizován § 39 zákona
č. 20/1966 Sb.
Zásada č. 8
Ministerstvo zdravotnictví České republiky
provádí odborné a pedagogické řízení
zdravotnických škol a domovů mládeže
zdravotnických škol a určuje jejich síť.
Tím není dotčena působnost České
školní inspekce, pokud jde o odborný dozor
nad vyučováním všeobecně vzdělávacích
předmětů ve zdravotnických školách
a domovech mládeže.
Odůvodnění:
Ustanovení § 57 zákona č. 20/1966 Sb.
se uvádí do souladu s novelou školského
zákona č. 171/1990 Sb. a se zákonem České
národní rady č. 564/1990 Sb., o státní
správě a samosprávě ve školství.
Jde o úpravu inspekční činnosti a
rozšíření jejich působnosti na
domovy mládeže, soukromé a církevní
zdravotnické školy. Podmínky zařazování
soukromých a církevních škol včetně
zdravotnických do sítě škol stanoví
zvláštní předpisy, a to u soukromých
škol ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy ČR v dohodě s ministerstvem
zdravotnictví ČR vyhláškou č.
353/1991 Sb., u církevních škol společnou
vyhláškou ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy ČR a ministerstvo zdravotnictví
ČR, která je nyní schvalována.
Zásada č. 9
Další vzdělávání pracovníků
ve zdravotnictví řídí ministerstvo
zdravotnictví České republiky v dohodě
s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy
České republiky. K tomu účelu zřizuje
odborné a poradní orgány. Další
vzdělávání pracovníků
ve zdravotnictví zajišťují zdravotnická
zařízení akreditovaná k této
činnosti ministerstvem zdravotnictví České
republiky. Zařazování pracovníků
do jednotlivých forem dalšího vzdělávání
provádějí ředitelé (vedoucí)
zdravotnických zařízení.
Odůvodnění:
Zásada vychází z návrhu nového
systému dalšího vzdělávání
pracovníků ve zdravotnictví založeného
na jeho demonopolizaci, funkční a územní
decentralizací. Cílem uvedeného systému
je rovněž větší dostupnost a hospodárnost
dalšího vzdělávání, vytvoření
konkurenčního prostředí v této
oblasti a optimální spojení teoretické
výuky s praxí. Na základě zkušeností
vyspělých zemí a doporučení
komise Evropských společenství pro specializační
výcvik lékařů bude při ministerstvu
zdravotnictví ČR zřízena jako jeho
odborný a poradní orgán Rada pro další
vzdělávání s pluralitním zastoupením
všech organizací a institucí, které
se na dalším vzdělávání
podílejí, a vymezuje jeho kompetence. Jedním
z nejvýznamnějších úkolů
bude podávání návrhů k udělování
oprávnění (akreditací) zdravotnickým
zařízením k zajišťování
dalšího vzdělávání.
Zařazování zdravotnických pracovníků
do specializační průpravy v jednotlivých
oborech bylo přeneseno zákonem ČNR č.
425/1990 Sb. z KNV na MZ ČR. Jde o zcela formální
administrativní činnost, jejímž účelem
by mělo být především posouzení
vhodnosti zařazení do oboru z hlediska potřeb
zaměstnavatele. Není důvodné, aby
zařazování prováděl ústřední
orgán státní správy. Ustanovení
vychází ze skutečnosti, že zaměstnavatel
zařazením svého zaměstnance do konkrétního
oboru garantuje vhodnost zařazení, eviduje, kontroluje
a odpovídá za průběh specializační
průpravy a vytváří ve formě
pracovních úlev podmínky pro její
absolvování. Nemůže být však
omezeno právo každého občana svobodně
se vzdělávat v jiných formách vzdělávací
činnosti bez souhlasu zaměstnavatele a z vlastních
prostředků.
Zásada bude realizována novelizací §
58 zákona č. 20/1966 Sb. a vyhlášky
ministerstva zdravotnictví ČSR č. 77/1981
Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných
odborných pracovnících ve zdravotnictví.
Zásada č. 10
Vyrábět, dovážet, distribuovat a používat
při poskytování zdravotní péče
lze jen ty druhy léčiv a zdravotnických potřeb,
které byly schváleny ministerstvem zdravotnictví
České republiky, popřípadě
orgánem jím pověřeným.
K výrobě, dovozu nebo distribuci léčiv
a zdravotnických potřeb s výjimkou zdravotnické
techniky je nutné povolení ministerstva zdravotnictví
České republiky, popřípadě
orgánu jím pověřeného; pokud
jde o zdravotnickou techniku, je nutné povolení
k jejímu použití při poskytování
zdravotní péče. Uživatel zdravotnické
techniky je povinen pravidelně kontrolovat, zda jím
používaná zdravotnická technika splňuje
podmínky, za nichž bylo povolení uděleno.
Nejsou-li dodržovány podmínky, za nichž
bylo uděleno povolení k výrobě, dovozu,
distribuci nebo k používání při
poskytování zdravotní péče,
je ministerstvo zdravotnictví České republiky,
popřípadě orgán jím pověřený
oprávněno povolení odejmout a činnost
zakázat.
Na rozhodování o udělování
a odnímání povolení a o zákazu
činnosti se vztahují obecné předpisy
o správním řízení.
Odůvodnění:
Podle § 20 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. podléhají
povolení ministerstva zdravotnictví před
použitím při výkonu zdravotnických
služeb pouze léky. S ohledem na ochranu zdraví
pacientů je nutné rozšířit uvedené
oprávnění na všechny druhy léčiv
a zdravotnických potřeb včetně prostředků
zdravotnické techniky. Přitom je nutné odděleně
upravit pravidla pro schvalování a kontrolu zdravotnické
techniky, neboť se jedná o zcela specifickou problematiku.
Není na místě, aby výroba a dovoz
zdravotnické techniky byly regulovány stejně
jako je tomu u léčiv a ostatních zdravotnických
potřeb. Odpovědnost je nutno přenést
na uživatele, který bude povinen kontrolovat, zda
zdravotnická technika je užívána v souladu
s podmínkami schvalovacího rozhodnutí MZ
ČR. Pokud jde o výrobu, dovoz a distribuci léků
a zdravotnických potřeb s výjimkou zdravotnické
techniky, měly by uvedené činnosti podléhat
povolení ministerstva zdravotnictví ČR, zejména
z hlediska povinnosti výrobců a dovozců dodržovat
podmínky správné výrobní praxe
stanovené vyhláškou ministerstva zdravotnictví
ČR č. 284/1990 Sb. Jedná se o mezinárodně
uznávané požadavky, které byly převzaty
do československého právního řádu
a jejichž dodržování ve vztahu ke Světové
zdravotnické organizaci garantují ministerstva zdravotnictví
republik.
Zásada č. 11
Pro plnění odborných úkolů
souvisejících s vědeckou a výzkumnou
činností je zřízena vědecká
rada ministerstva zdravotnictví České republiky.
Členy vědecké rady ustanovuje a statut vědecké
rady schvaluje ministr zdravotnictví České
republiky.
Odůvodnění:
Postavení vědecké rady jako odborného
poradního orgánu MZ ČR se zachovává
v souladu s dosavadní právní úpravou
v § 66 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. Není
však účelné blíže specifikovat
její úkoly přímo v zákoně.
Nepřejímá se ustanovení § 66
odst. 3, podle něhož statut vědecké
rady schvaluje vláda. Členství ve vědecké
radě nezakládá pracovně právní
vztah k MZ ČR, jde o funkci čestnou. Navrhovanou
zásadou bude novelizován § 66 zákona
č. 20/1966 Sb.
Zásada č. 12
Krajský hygienik (na území hlavního
města Prahy hygienik hlavního města Prahy)
může plnit úkoly stanovené v §
75 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu, ve znění zákona České
národní rady č. 425/1990 Sb., i pro území
města, v němž má krajská hygienická
stanice (Hygienická stanice hl. m. Prahy) sídlo;
v takovém případě se sloučí
hygienické stanice působící na území
tohoto města.
Odůvodnění:
Podle dosavadního znění § 75 odst. 5
zákona č. 20/1966 Sb., ve znění zákona
ČNR č. 425/1990 Sb., je krajský hygienik
oprávněn vykonávat prvoinstanční
dozor ve věcech přesahujících okresní
význam (např. ve věcech týkajících
se vodovodních a silničních sítí
apod.) nebo v případech, v nichž posouzení
není možno zajistit v okresu. Navrhovanou zásadou
se rozšiřuje možnost výkonu prvoinstančního
dozoru prováděného krajským hygienikem
i na území města, ve kterém má
krajská hygienická stanice sídlo. Je tak
umožněno v tomto městě sloučit
městskou hygienickou stanici s krajskou hygienickou stanicí
v jediné zařízení a již v tomto
přechodném období řešit účelněji
plnění úkolů hygienické služby.
Zásada č. 13
Lékaři nebo odborné komise zdravotnických
zařízení ustavené podle zvláštních
předpisů rozhodují v mezích zákona
při výkonu zdravotnických služeb na
základě posouzení zdravotního stavu
o právech a povinnostech občanů týkajících
se ochrany jejich zdraví.
Má-li občan zato, že rozhodnutí nebo
opatření učiněné při
výkonu zdravotnických služeb je nesprávné,
může podat návrh na přezkoumání
řediteli (vedoucímu) zdravotnického zařízení,
který o něm rozhodne. Návrh na přezkoumání
rozhodnutí nebo opatření může
občan podat do 15 dnů, ve věcech dočasné
pracovní neschopnosti do 3 dnů ode dne, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno nebo opatření
sděleno. Nevyhoví-li ředitel (vedoucí)
zdravotnického zařízení návrhu
na přezkoumání ve věci týkající
se posuzování zdravotní způsobilosti
k práci, předloží jej jako odvolání.:
a) ministerstvu zdravotnictví České republiky,
jde-li o rozhodnutí jím řízeného
zdravotnického zařízení;
b) okresnímu, popřípadě obecnímu
úřadu (v hl. m. Praze magistrátnímu
nebo obvodnímu úřadu), jde-li o rozhodnutí
zdravotnického zařízení v jejich působnosti.
Uvedené orgány rozhodují také o návrzích
na přezkoumání rozhodnutí vydávaných
v prvním stupni řediteli (vedoucímu) podřízených
zdravotnických zařízení; za taková
rozhodnutí se považují i rozhodnutí
lékařů samostatných ordinací.
O návrhu o přezkoumání rozhodnutí,
jímž bylo odmítnuto přijetí dítěte
do jeslí, rozhoduje její zřizovatel.
Jinak se vztahují na rozhodování při
výkonu zdravotnických služeb obecné
předpisy o správním řízení.
Odůvodnění:
Pro přechodné období se zachovává
úprava vydávání rozhodnutí
nebo opatření při výkonu zdravotnických
služeb a jejich přezkoumávání;
bude se však týkat pouze zdravotnických zařízení
v působnosti ministerstva zdravotnictví České
republiky, okresních úřadů a obcí.
Veškerá opatření a rozhodnutí,
s výjimkou rozhodnutí ve věcech posuzování
zdravotní způsobilosti k práci, budou přezkoumávána
ředitelem (vedoucím) zdravotnického zařízení.
Pouze v případech posuzování zdravotní
způsobilosti k práci a v případech
prvoinstančního rozhodnutí (opatření)
ředitele (vedoucího) zdravotnického zařízení,
resp. lékaře samostatné ordinace bude dána
ještě přezkumná pravomoc nadřízených
orgánů státní zdravotní správy
(obce). Zásada reaguje na změny v podřízenosti
zdravotnických zařízení provedené
zákonem ČNR č. 425/1990 Sb. a na připravované
"rozvolnění" okresních ústavů
národního zdraví. Nahrazuje dosavadní
komplikovaný procesní postup založený
na možnosti dvojí autoremedury a završený
v případě nevyhovění předložením
návrhu na přezkoumání národnímu
výboru jako odvolacímu orgánu. Navrhovanou
zásadou bude novelizován § 77 odst. 1 až
5 zákona č. 20/1966 Sb.
Zásada č. 14
Pro posouzení případů, v nichž
vznikly pochybnosti, zda byl při výkonu zdravotnických
služeb dodržen správný postup, popřípadě
zda bylo ublíženo na zdraví, ustanovuje ministr
zdravotnictví České republiky a ředitelé
(vedoucí) fakultních a dalších vybraných
nemocnic jako své poradní orgány znalecké
komise. Vybrané nemocnice, postavení a činnost
znaleckých komisí stanoví ministerstvo zdravotnictví
České republiky vyhláškou.
Odůvodnění:
Znalecké komise byly zřízeny jako odborné
poradní instituce orgánů státní
zdravotní správy, konkrétně odborů
zdravotnictví KNV a MZ, tj. jako expertní komise
bez rozhodovací pravomoci. V souvislosti se zrušením
KNV bylo zákonem ČNR č. 425/1990 Sb. přeneseno
zřizování znaleckých komisí
na MZ ČR. I když k činnosti znaleckých
komisí jsou určité výhrady (např.
je zpochybňován význam jejich závěrů
pro řízení před státními
orgány s ohledem na instituci soudních znalců)
a nově budou garantem odbornosti výkonu zdravotnického
povolání také vznikající stavovské
a profesní organizace, jsou znalecké komise pro
přechodné období považovány za
nezbytný nástroj odborného usměrňování
výkonu zdravotnických služeb ministerstvem
zdravotnictví ČR a garance státu za poskytování
zdravotní péče. Přitom však není
únosné, aby veškeré znalecké
komise byly ustavovány pouze u MZ ČR. Postavení
a činnost znaleckých komisí je nutno jako
dosud upravit obecně závazným předpisem
ve formě vyhlášky. Navrhovanou zásadou
bude novelizován § 77 odst. 6 zákona č.
20/1966 Sb., ve znění zákona ČNR č.
425/1990 Sb., a směrnice č. 46/1967 Věst.
MZ, o znaleckých komisích (reg. v částce
41/1967 Sb.).
Zásada č. 15
Ministerstvo zdravotnictví České republiky
stanoví vyhláškou vedoucí funkce, které
se ve zdravotnických organizacích a zařízeních
v působnosti ministerstva zdravotnictví České
republiky, okresních úřadů a obcí
obsazují konkursem, podmínky vyhlášení
konkursu a konkursní řízení.
Odůvodnění:
Výkon vedoucích funkcí ve zdravotnictví
je mimořádně náročný.
Vyžaduje vysokou odbornost, morálně volní
vlastnosti a řídící schopnosti. Tradičně
jsou proto ministerstvem zdravotnictví ČR stanovené
vedoucí funkce obsazovány na základě
konkursu, neboť tato forma výběru je i přes
některé oprávněné výhrady
k průběhu konkursů formou nejobjektivnější.
V poslední době se vyskytují názory,
že dosavadní výnos MZ ČR čj.
OP-602-24. 4. 90 o obsazování některých
funkcí konkursem (reg. v částce 28/1990 Sb.)
postrádá oporu v zákoně; zejména
je poukazováno na skutečnost, že ustanovení
§ 54 odst. 1 ani 70 odst. 1 písm. c) zákona
č. 20/1966 Sb. nejsou zmocňovacím ustanovením
pro vydání prováděcího právního
předpisu tohoto druhu. V souvislosti s přípravou
novelizace citovaného výnosu se proto jeví
jako nezbytné zařadit do zákona č.
20/1966 Sb. speciální zmocňovací ustanovení,
kterým bude doplnění § 54 odst. 1 zákona
č. 20/1066 Sb.
Zásada č. 16