Hlava druhá diferencuje medzi ľudskými právami
a základnými slobodami. K prvému okruhu zaraďuje
tie práva, ktoré človeka charakterizujú
ako ľudskú bytosť, napr. právo na život,
nedotknuteľnosť osoby, právo na zachovanie ľudskej
dôstojnosti, cti, ochrana mena. Vzhľadom na ich význam
sa návrh ústavného zákona pokúša
ich vymedziť čo najexaktnejšie vrátane
stanovenia hraníc ich obmedzenia len zákonom.
K druhému okruhu patrí napr. sloboda pohybu a pobytu,
sloboda zmýšľania atď.
Kvalita ústavnej úpravy politických práv
je meradlom demokratičnosti štátu a stupňa
jeho kvality ako právneho štátu, čo
sa rieši v navrhovanej úprave veľmi demokraticky.
Z týchto práv má osobitný význam
právo zhromažďovacie, združovacie, petičné
právo a právo slobodne prejaviť svoj názor.
Úprava práv národnostných menšín
a etnických skupín podstatným spôsobom
mení prístupy vyjadrené v ústavnom
zákone číslo 144/68 Zb., o postavení
národností. Pritom tieto práva zosúlaďuje
s medzinárodno-právnym štandardom.
Vo sfére hospodárskych, sociálnych a kultúrnych
práv sa tiež v plnej miere prejavuje nová kvalita
spoločenských vzťahov, zvlášť
niektoré aspekty zavádzania trhového mechanizmu.
V nadväznosti na nové ekonomické prostredie
štát preberá zodpovednosť za primerané
hmotné zabezpečenie tých občanov,
ktorí bez svojej viny nemôžu získať
prostriedky prácou.
Osobitnú pozornosť venujeme ochrane žien, mladistvých,
detí a osôb so zmenenou pracovnou schopnosťou.
Z hľadiska ústavných a právnych garancií
je mimoriadne dôležitá hlava piata odrážajúca
základné komponenty právneho štátu,
ktoré umožňujú predovšetkým
občanom právo na súdnu ochranu v prípade
porušenia ich práv a slobôd.
Záverečná hlava navrhovaného ústavného
zákona premieta do jeho rovín princípy nášho
federatívneho štátoprávneho usporiadania
a postavenia republík a ich občanov, ako i vzťahy
k ich spoločnému štátu. Osobitný
význam v tomto smere má i úprava štátneho
občianstva, ktorá odráža primárne
postavenie republík v spoločnom federatívnom
štáte a zároveň sa premieta do novely
zákona o čs. federácii. Návrh obsahuje
i úpravu azylového práva, ktorá v
doterajšom právnom poriadku absentuje.
Je treba tiež povedať, že prijatie navrhovanej
ústavnej úpravy si vyžiada zmenu väčšieho
počtu právnych noriem, aby bola zabezpečená
ústavne v našom právnom poriadku.
Vážené poslankyne, vážení
poslanci, chcem znovu pripomenúť dosť diskutovanú
otázku - i keď som sa o tom už zmienil. Nachádzame
sa v štádiu príprav ústav národných
republík a Ústavy Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky. Nastoľuje to otázku možnosti úpravy
práva a slobôd, respektíve vzťah týchto
otázok k ústave federálnej a k ústavám
republikovým. V Slovenskej národnej rade máme
taký názor, že treba jednoznačne vychádzať
z toho, že rámec tejto ústavnoprávnej
úpravy nebráni upraviť tieto otázky
v republikových ústavách i širšie,
rešpektujúc špecifické podmienky a možnosti
každej republiky samostatne.
Vážené Federálne zhromaždenie,
na záver môjho odôvodnenia návrhu pokladám
za mimoriadne dôležité zvýrazniť
- a som o tom hlboko presvedčený - že prijatím
navrhovanej ústavnej normy sa náš štát
dostane v právnom garantovaní ochrany práv
a slobôd občanov na úroveň vyspelých
demokratických štátov Európy a tým
si tiež vytvorí jeden z najvážnejších
a potrebných predpokladov pre vstup do Európy. Preto
vám, vážené Federálne zhromaždenie,
odporúčam schváliť návrh ústavného
zákona, ktorým sa vyhlasuje Listina základných
práv a slobôd, predložený Slovenskou
národnou radou. Vyslovujem to s presvedčením,
že najvyšší zákonodarný orgán
federácie príjme skutočne dôstojný
a moderný ústavný dokument o právach
a slobodách. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem predsedovi Slovenskej
národnej rady pánu Mikloškovi. Teraz prehovorí
predsedníčka Českej národnej rady
pani Dagmar Burešová. Udeľujem jej slovo.
Předsedkyně ČNR D. Burešová:
Vážený pane předsedo, vážené
Federální shromáždění,
máte dnes posoudit Listinu základních práv
a svobod a rozhodnout o ní jako o ústavním
zákoně.
Legislativní návrhy vám předložila
Česká národní rada a Slovenská
národní rada. Návrhy nebyly totožné,
neboť obě národní rady přijaly
některé pozměňující
návrhy, které poslanci zejména při
projednávání ve výborech a částečně
i na plénu přednesli. Po projednávání
ve Federálním shromáždění
došlo však ve zprávě ústavně
právních výborů k jejich souhrnnému
zpracování. Znění návrhu podle
této zprávy beru za základ svého vystoupení,
kterým se na vás obracím jménem České
národní rady.
Podruhé během krátké doby Česká
národní rada uplatňuje své právo
zákonodárné iniciativy, a to proto, že
přikládá tomuto návrhu mimořádnou
důležitost. Podle našeho názoru by měla
být Listina základních práv a svobod
výrazem shody všech tří zákonodárných
sborů. Listina základních práv a svobod
bude součástí našeho ústavního
systému a představuje i východiska pro judikaturu
ústavního soudu. Její obsah převezmou
nové ústavy, a to buď tím, že obsah
listiny zavtělí do jednotlivých svých
ústav, nebo na ně odkáží jako
na svou součást. Republikové ústavy
by přitom měly být oprávněny
rozšířit práva, která jsou touto
listinou upravena, nikoliv však je omezit nebo zúžit.
Úprava práv a svobod je základní úpravou
vztahu mezi občanem a státem a vyjádřením
základních hodnot, na kterých má být
vybudován náš právní řád.
Musí mít prioritu před řešením
jiných ústavních problémů,
do jejichž komplexu patří. Právě
v této oblasti napáchal totiž totalitní
režim nejvíce škod. Práva a svobody pouze
formálně proklamoval, a to ještě způsobem
poplatným třídnímu chápání.
Neposkytl však možnost, aby se občané
právními prostředky domáhali jejich
ochrany. Místo toho pověřil sám sebe,
aby pečoval o uplatňování práv,
která měla směřovat k omezování
státní moci i k vymezení hranic, jež
nesměla překročit. Totalitní moc takto
sankcionovala sama sebe. To umožnilo přímé
pošlapávání práv a svobod, věznění
těch, kteří se jich dovolávali, a
šikanování těch, kteří
je uplatňovali. Umožňovalo to takový
režim, při němž poskytnutí práv
záleželo pouze na libovůli státu, který
byl tím, kdo rozhodoval, komu budou poskytnuta, komu méně,
komu více a komu vůbec ne.
Jestliže začínáme budovat právní
stát právě touto oblastí, má
to význam nejen symbolický, ale naprosto reálný,
neboť jej začínáme tvořit tam,
kde je potřeba nejnaléhavější.
Existuje však ještě jeden závažný
důvod k přijetí Listiny základních
práv a svobod, jak už o něm mluvil pan předseda
Dubček. Respektování a reálné
uplatnění lidských a občanských
práv je totiž jednou ze základních podmínek
vstupu do rady Evropy. Jestliže o tento vstup usilujeme,
musíme tuto podmínku splnit tak, aby naše zákonodárství
respektovalo Římskou konvenci o lidských
právech, všechny dodatkové protokoly k ni i
judikaturu Evropského soudního dvoru ve Štrasburku.
Úprava lidských a občanských práv
není novum a není také jen našim problémem.
Bez nadsázky o ní lze říci, že
je výsledkem celkového civilizačního
a kulturního vývoje lidstva a že její
zdokonalování v tomto smyslu vlastně nikdy
nekončí. Nebudu citovat všechny mezinárodní
konvence, z těch modernějších jen Všeobecnou
deklaraci lidských práv, přijatou OSN v roce
1948 a Evropskou konvenci o ochraně lidských práv
a základních svobodách v Římě
1950.
Úprava lidských a občanských práv
se dále rozvíjí řadou moderních
listin i mezinárodních paktů. Spíše
než o hledání jde o výběr, na
kterých řešeních stavět. V tomto
směru máme dvě priority.
První z nich je náš ústavní a
právní vývoj z doby předtotalitní
a druhá evropská konvence a dokumenty na ni navazující.
Jedním ze základních rysů předkládané
listiny je snaha, aby všechna práva a svobody, které
jsou v ní upraveny, byly reálné. Tedy uplatnitelné
a vynutitelné. V této souvislosti bylo nezbytné
odlišit práva lidská a politická na
jedné straně a práva hospodářská,
sociální a kulturní na straně druhé.
Prvá z těchto práv mají povahu práv
přirozených a absolutních a jsou tedy vždy
přímo uplatnitelná. Druhá skupina
práv obsahuje ta práva, jejichž obsah musí
být podrobně stanoven zákonem a uplatnitelná
jsou pouze v mezích těchto zákonů.
Považuji za svou povinnost, abych vás jménem
České národní rady upozornila na rozdíly
mezi návrhem, který vám předložila
Česká národní rada a návrhem
uvedeným ve zprávě ústavně
právních výborů. Omezuji se pouze
na podstatné rozdíly ve věcném řešení.
Především jde o článek 5 listiny,
který se týká právní síly
některých mezinárodních smluv o lidských
právech a svobodách. Návrh České
národní rady vychází z toho, že
by v listině mělo být stanoveno, že
některé mezinárodní smlouvy o lidských
právech mají právní sílu ústavního
zákona, přičemž by mělo být
konkrétně stanoveno, o které již ratifikované
a vyhlášené mezinárodní smlouvy
jde a napříště by také smlouvy
měly být ratifikovány stejným způsobem,
jakým se přijímají ústavní
zákony.
Sledovali jsme tím dvojí cíl. Především
jsme usilovali o to, aby některé základní
akty - např. všeobecná deklarace lidských
práv OSN nebo evropská konvence o ochraně
lidských práv - měly postavení ústavního
zákona. To by bylo mimo jiné významné
z hlediska rozhodování Ústavního soudu.
Mělo by být také naprosto nepochybné,
o které mezinárodní smlouvy má konkrétně
jít. Proto jsme navrhovali přímo uvedení
smluv už ratifikovaných a kvalifikovaný způsob
jejich ratifikace pro budoucnost.
Ve zprávě ústavně právních
výborů byla uvedena celkem 3 možná řešení,
která usilují o to, aby byla respektována
i ona hlediska, z nichž vycházela Česká
národní rada. Nejsem si však zcela jistá,
zda uvedená řešení respektují
tato hlediska tak důsledně a přesně,
jak to činil náš návrh.
Především zde bude existovat pochybnost o tom,
na které mezinárodní smlouvy se navrhovaná
ustanovení vztahují. Kromě toho dikce obsažená
ve třetím řešení, podle níž
mají smlouvy přednost před zákonem,
neřeší jednoznačně, zda jsou
z hlediska své právní síly rovné
ústavním zákonům nebo znamenají
něco méně než ústavní
zákon a více než zákon.
Za druhé Česká národní rada
navrhovala vypuštění článku 24
listiny ve znění zprávy ústavně
právních výborů, který se tyká
práva postavit se na odpor proti každému, kdo
odstraňuje demokratický řád, pokud
selžou zákonné prostředky. Domníváme
se, že toto ustanovení má význam spíš
tradiční a historický a obáváme
se také, aby nebylo zneužito v situacích, které
by mohly být důsledně řešeny
podle zákona. Prosím proto o vaše důkladné
zvážení.
Další základní připomínka
České národní rady se týká
článku 32 o právu na ochranu zdraví
a článku 34 o právu na vzdělání
na středních školách. Šlo nám
především o to, aby byl náležitě
vyjádřen termín "bezplatnost".
Vždyť v obou případech půjde o
značné náklady, které bude muset někdo
hradit. Je sice možné chápat termín
"bezplatnost" z hlediska občana jako právního
subjektu. Tedy tak, že to nebude on, kdo bude platit, ale
je to správné? Což náklady vynakládané
na zdravotnictví a školství nešly a nejdou
k tíži obyvatelstva? Lze je potom chápat jako
jakýsi dar ze strany státu, jako to činila
předchozí ideologie. Proto si myslím, že
by tento termín bezplatně měl být
vypuštěn. Upravená verze zprávy ústavně
právních výborů vyhovuje tomuto požadavku,
pokud jde o článek 32 o ochraně zdraví,
neboť mluví jasně o veřejném
pojištění. V článku 34 tento
termín zůstává a je nepřesný,
zejména pokud jde o střední školy.
Na toto školství, k němuž patří
i školství učňovské, budou navíc
přispívat i jiné instituce než stát,
budou přispívat i občané a chceme
umožnit i jiné formy dotací. Jsem proto toho
názoru, že podobnou změnu jako č. 32
by vyžadoval i čl. 34.
Vážené paní poslankyně, vážení
páni poslanci, chtěla bych na závěr
říci několik slov o významu dnes projednávané
Listiny základních práv a svobod.
U zrodu našeho státu stály humanitní
ideály. Po celou dobu trvání první
republiky jsme patřili k těm státům,
pro něž demokracie byla základem jejich existence.
V letech okupace a totalitního režimu jsme se těmto
ideálům vzdálili. Dnes se k těmto
tradicím našeho státu vracíme. Je to
návrat do naší minulosti nejen k roku 1968,
nejen k roku 1945, ale ještě daleko hlouběji.
Tento návrat vystihuje touhu nás všech, neboť
totalitní režim nedokázal tuto touhu v nás
udusit. Důležité přitom je, že
máme podporu předních demokratických
států, které právě v této
oblasti lidských práv a svobod výrazně
pokročily kupředu.
Proto dnes také děláme krok do Evropy, což
je i krok k obnovení naší skutečné
identity. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem predsedníčke
ČNR pani Burešovej.
Návrhy ústavnoprávnych výborov, ako
boli predložené, boli prerokúvané výbormi
snemovní, okrem výborov mandátových
a imunitných. Za ústavnoprávne výbory
vystúpi poslanec V. Ševčík, ktorého
správu ste dostali do lavíc a poslanec podpredseda
SĽ E. Valko. Pýtam sa, či chce poslanec Ševčík
svoju správu ešte doplniť? Udeľujem mu slovo.
Společný zpravodaj výborů SN poslanec
V. Ševčík: Vážený pane předsedo,
paní a pánové, našim úkolem na
dnešní společné schůzi je projednat
a, jak pevně věřím, také schválit
návrh ústavního zákona, jimž
se u nás vyhlašuje Listina základních
lidských práv a svobod. Jak již bylo řečeno,
návrh tohoto ústavního zákona byl
předložen národními radami, které
tuto listinu schválily jako tisky č. 330 a 331 (máte
je k dispozici).
Jako pracovní pomůcka vám také bylo
předloženo ústavně právními
výbory zpracované porovnání obou těchto
návrhů, z něhož je zřetelné
a dostatečně patrné, v jakém rozsahu
se oba návrhy liší.
Stručně řečeno, rozdíly, o
kterých hovořím, nejsou nikterak podstatné
a závažné. V převážné
míře se týkají tu větším
tu menším akcentem na ty které články
do listiny pojaté, otázek stylistických apod.
Ratio těchto návrhů je však shodné,
a to především v základní snaze
zajistit v našem státě všem základní
práva a svobody, a to bez jakýchkoliv rozdílů,
které do lidského společenství vnáší
pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk a podobně. Je
tomu tak proto, že oba zmíněné návrhy
zcela respektují a do našich podmínek přednášejí
ony, ve světě nyní již obecně
uznávané zásady, vyplývající
z Deklarace lidských práv, Paktu občanských
a politických práv a z Deklarace práv dítěte
a dalších.
V předložených návrzích tedy
tak není nic, co by s těmito mezinárodními
akty bylo v rozporu. Ve společné zprávě
ústavně právních výborů
obou našich sněmoven, které mám tu čest
jako tisk 392 vám předložit, je vám
tedy předkládán k posouzení a rozhodnutí
výsledek společné práce. Usilovně
jsme zvažovali v zásadních a občas i
bouřlivějších rozpravách jak
český, tak slovenský návrh a podle
svého nejlepšího svědomí a znalostí
jsme vypracovali text listiny do její nynější
podoby. Nemusím snad ani zvlášť zdůrazňovat,
že k oběma návrhům jsme přistupovali
s respektem, jaký si zasloužily a bez jakéhokoli
a priori vytvořeného zaujetí či postoje.
Lze tedy říci, že i konečné znění
listiny vychází z dříve jmenovaných
mezinárodních deklarací a paktů, jakož
i ze zásad doktríny přirozeně právní,
jak tato se v chápání, konstituování
a respektování lidských práv a svobod
v naší době ustálila. Jednoznačně
se také vrací k osvědčené teorii
dělby moci ve státě a obě tyto doktríny
co nejpečlivěji dodržuje.
Některé výbory, jako třeba sociální
a kulturní, pro životní prostředí
a shodně také stanovisko vlád České
a Slovenské Federativní Republiky, požadovaly
věnovat větší péči stylistické
a jazykové úpravě listiny, další
výbory, jako zahraniční, hospodářské
i jiné, domáhaly se změny názvu listiny.
Šlo o návrhy názvů, jako Listina lidských
práv a svobod, Listina základních lidských
práv a svobod apod. Ústavně právní
výbory se s těmito návrhy neztotožnily
a setrvaly na návrhu názvu původního.
I když mezinárodní akty výbory navržených
názvů užívají, mají ústavně
právní výbory za to, že nelze odhlédnout
od toho, že listina nereprezentuje jen lidská práva,
ale též práva sociální, kulturní
a hospodářská, která lze pod pojem
základních práv zahrnout, že nedávno
přijatý ústavní zákon kompetenční
užívá slov základních práv
a svobody, a že jednotná dikce v celém právním
řádu a tím spíše v ústavních
zákonech nanejvýš žádoucí
a konečně, že téže dikce užívají
i mezinárodní pakty. Konečně není
bez významu ani to, že navrhovaný název
listiny se v mezidobí natolik vžil, že se běžně
používá v tisku, rozhlase apod. Usuzují
proto ústavně právní výbory,
že jimi navržený název listiny nejpřijatelněji
a také nejvýstižněji charakterizuje
její obsah.
Stran stylistické a jazykové péče:
text listiny byl podroben odborné expertíze, jejíž
úpravy, pokud ovšem nebyly na újmu právního
významu textu, byly převzaty. Nebyla převzata
připomínka výboru pro plán a rozpočet,
aby konečný text byl upraven podle vnitřního
členění návrhu České
národní rady, a to již z toho důvodu,
že listina, podle návrhu ústavně právních
výborů, má být uvedena uvozovacím
zákonem. Čímž ovšem systematika
návrhů obou národních rad doznává
zásadních změn. Mimo to systematika návrhů
ústavně právních výborů
lépe odpovídá významu jednotlivých
práv a svobod, které jsou v listině zavedeny.
Ze stejných důvodů jeví se vhodnější
pojmout garance práv a svobod, a jinou ochranu práv
a svobod, totiž právo na soudní a jinou ochranu
do samostatné kapitoly, v níž je upravena též
ochrana i před orgány veřejné správy,
která vykazuje s ochranou soudní některé
společné rysy. Konečně, aby bylo zabráněno
jakýmkoliv pochybnostem stran charakteru listiny, uvozovací
zákon ji výslovně za ústavní
zákon prohlašuje. Z hlediska legislativní techniky
bylo možné volit několik způsobů
jak listinu jako ústavní předpis uzákonit.
Jedním z takových způsobů by byl způsob,
o kterém byla řeč před chvílí,
avšak v takovém případě by zákon
musel obsahovat všechna, jinak nezbytná, ustanovení
víceméně technického charakteru, jako
jsou ustanovení kompetenční, závěrečná
apod. Jestliže ústavně právní
výbory daly přednost navržené úpravě
a celou materii rozdělily mezi zákon uvozovací
a listinu samotnou, byly k tomu vedeny jednak snahou v listině
co nejméně rušit její důstojný
a slavnostní text, přiměřený
vážnosti, s níž se k uzákonění
základních práv a svobod u vědomí
závažnosti tohoto aktu i pro budoucnost přistupovalo,
jednak - a nikoliv v poslední řadě - také
ohledy historickými. Chtěli jsme totiž vědomě
naznačit návaznost listiny na ústavu předválečné
republiky, která jedině za celou dobu existence
československého státu splňovala představy
o právech a svobodách občanských,
vskutku ústavně zaručených. Ústavně
právní výbory jsou tedy přesvědčeny,
že právě tento způsob a forma úpravy
dané podmínky splňuje a listině samotně
ponechává toliko její nejvlastnější
obsah, a to bez jakýchkoliv rušivých prvků.
Uvozovacímu zákonu byla pak svěřena
všechna technická ustanovení jak interpretační,
tak i kompetenční, jakož i svou povahou ustanovení
závěrečná a zrušovací,
která ovšem svým významem jsou závažná
a důležitá nejen pro listinu samotnou, ale
i pro ostatní předpisy v právním řádu,
ať již existující, či ty, které
teprve vzniknou. Ustanovení § 1 tedy sleduje dva hlavní
cíle. Jednak stanoví požadavek, aby v budoucnu
všechny předpisy státem vydané byly
v souladu s listinou, přičemž tento požadavek
vztahuje i na její aplikaci, tedy na konkrétní
rozhodnutí vydaná jménem státu v jednotlivých
věcech, ať již šlo o rozhodnutí soudu
či rozhodnutí správní, jednak stanoví
základní práva a svobody pod ochranu Ústavního
soudu, jehož fyzické ustanovení a zřejmě
i novelizace příslušného zákona
se předpokládají.