V kritických okamžicích mého života
byl mi vzorem muž, který tváří
v tvář smrti před nejvyšším
vladařem osobně prohlásil, že se proto
narodil, a proto přišel na svět, aby vydal
svědectví pravdě. "Když pravdu
mluvím, proč mi nevěříte? Proto
nevěříte, že z pravdy nejste."
Naskýtá se otázka, zda jsme vůbec
schopni poznat pravdu, která je shodou rozumu se skutečnosti,
adeguatio rei cum intelectuy, nebo přijmeme agnostickou
tezi o nemožnosti pravdu poznat, neboť co jest pravda?
Ironií času je ta skutečnost, že zrovna
před 40 lety KSČ začala zjišťovat
ve svých řadách agenty a špióny
mezinárodního sionistického hnutí.
Výsledkem perfektně vypracovaných a zcela
shodných soudních protokolů bylo, že
v prvním kole bylo z politických důvodů
popraveno 11 osob. "Dostali špagát", jak
se ironický vyjádřil tehdejší
prezident republiky K. Gottwald. Jejich popel byl použit
na posypání vozovky. Občané tohoto
státu tleskali a spontánně podepisovali rezoluce,
ve kterých schvalovali rozsudky a provedenou exekuci. Vlastní
doznání obětí bylo hlavním
argumentem a důkazem spáchaných zločinů,
velezrady a špionáže. Presumpce neviny byla vyloučena.
Metoda Andreje Vyšinského se osvědčila
a přinesla bohaté výsledky: likvidaci politických
odpůrců. Ty, které nepopravila, snažila
se zkorumpovat. Když je nemohla získat, snažila
se je ponížit a pošpinit.
Dne 6. 11. 1941 podal zprávu na zasedání
moskevského sovětu Josef Stalin. Obsah zprávy
charakterizuje myšlení a cíle nejen Adolfa
Hitlera, ale samotného Stalina. Jde o překvapivou
podobnost v bezpečnostní politice Čeky, GPU,
NKVD, KGB, gestapa a StB.
"Člověk je od narození hříšníkem
a ovládat se dá pomocí síly. Je dovoleno
zacházet s ním jakýmikoliv metodami. Když
to politika žádá, musí se lhát,
zrazovat a dokonce i vraždit. Osvobodil jsem člověka
od ponižující chiméry, které
se říká svědomí. Svědomí
právě tak jako vzdělanost člověka
jen mrzačí. Mám tu přednost, že
mě nebrzdí žádné ani teoretické
ani morální úvahy." (Abdurahman Aftorchnaov).
Nakonec to nejstrašnější. Koncentrační
tábory jsou ďábelsky nejpříšernějším
výtvorem 20. století. Lenin je založil, aby
odstranil své protivníky. Stalin pokračoval
v jeho díle tak, že se stal největším
zločincem lidských dějin. Oba měli
usilovného a hrozného žáka v Adolfu
Hitlerovi. Proč se to stalo? Je více příčin,
ale jedna jediná je ta hlavní a rozhodující
- státu se zmocnili ti, kteří v zájmu
udržení své absolutní moci byli schopni
i masového vraždění. Bezohledná
autokratická moc bez možnosti opozice - to je přesná
definice totalitního politického systému,
ať se nazývá fašismus, nacismus, leninismus,
hitlerismus nebo stalinismus. Všichni, kteří
touží po absolutní moci a snaží
se ji uchopit či uchovat, jsou potenciálními
zakladateli koncentračních táborů.
A nyní k vlastnímu politickému profilu včetně
toho morálního, o kterém zde byla několikrát
řeč, abychom věděli, kdo je kdo.
Bohužel, bude to trochu delší, ale já
si ovšem nemohu pomoci, ty mladší to rozhodně
už tolik zajímat nebude, spíše by to bylo
pro zpracování historické, ale já
byl okolnostmi k tomu donucen.
Byl jsem hrdý na to, že v roce 1942 byl proveden atentát
na R. Heydricha, který byl úspěšný.
Jsem hrdý na to, že v čele této exekuce
byl Josef Kubiš, odchovanec Československého
Orla, Kosmákovy župy z Třebíče,
po boku svého druhého partnera Gabčíka.
Já jsem též odchovancem Československého
Orla a v branných výborech jsme se už od malička
učili lásce k vlasti, demokracii a ke svobodě.
Když jsem byl jako oktaván totálně nasazen
a byla mi nabídnuta ilegální činnost
v odboji, neváhal jsem a zúčastnil jsem se
jí v bojové jednotce kapitána Dřímalky,
pod vedením našich československých
důstojníků odboje proti nacismu. Jsem příslušníkem
Československého svazu bojovníků za
svobodu.
Pak jsem nastoupil na vysokou školu, obor filosofie, historie,
psychologie a pedagogika. Když přišel Únor,
a jeho vítězství, pod Špilberkem jsem
se svými kolegy uvažoval o tom, co bude. Tajemná
smrt Jana Masaryka, zatčení velitele našich
leteckých perutí v Anglii maršála Janouška,
ubití Ing. Rostislava Sochorce, poslance za Lidovou stranu,
mně dala jasnou orientaci, jak se postavím k totalitnímu
systému.
Bohužel, tato naše akce neskončila vítězstvím
jako předchozí moje činnost, ale skončila
zatčením 42 vysokoškoláků brněnské
university v čele se Zdeňkem Rotreklem. Byli jsme
odsouzeni od 5-ti let až na doživotí. Já
jsem obdržel 20 let a strávil jsem je v našich
pevnostních věznicích, to jest na Borech,
kde jsem byl účasten popravy tří významných
představitelů odboje, poslance za Lidovou stranu
Josefa Broje, velitele vězeňské stráže
Petrlíka a mjr. Československé armády
René Černého. Předtím tam byl
popraven generál Heliodor Píka.
Měl jsem tu čest vidět působení
těch zločinců, těch vrahů v
této pevnostní věznici, ať to byl Trepka,
Růžička, Šafarčík nebo ostatní.
Mnozí z dozorců byli nakonec odsouzeni s námi
k trestům po 20 letech.
Později jsem byl přesunut na Jáchymovsko,
kde jsem strávil 8 let v uranových dolech a prošel
všemi profesemi. Zde chci upozornit na jednu věc.
Nejvíce si vážím hornického povolání,
protože tam dole na nás čekala jen smrt, ke
které jsme byli odsuzováni. byl-li někdo
ze spoluvězňů zavalen, neptali jsme se na
stranickou příslušnost, ale snažili jsme
se ho zachránit i s nasazením vlastního života,
poněvadž jsme v něm viděli svého
bratra.
Pro stávky a napomáhání k nim, za
organizování filologických kroužků
pod vedením prof. Krupičky, za organizování
politických kroužků mladých křesťanských
demokratů pod vedením Ing. Jaroslava Cuhry (otce
našeho poslance), pod vedením slovenských představitelů
Dr. Jozefa Staška, duchovních vedoucích Dr.
Krečmeryho, Heřmana Tyla, Josefa Zvěřiny
a ostatních jsme působili proti indoktrinaci komunistického
systému, který byl i na nás tímto
způsobem prováděn.
Za tuto moji činnost jsem byl spolu s ostatními
jako iniciátory odvezen do Leopoldova, do věznice,
odkud se vycházelo jen s nohama napřed a zde jsem
se setkal s elitou a výkvětem naší kulturní,
vojenské a náboženské fronty. Odtud
jsem byl znovu převelen v roce 1957 do uranových
dolů. Přiblížila se doba amnestie, na
kterou jsme všichni toužebně čekali. Mnozí
mojí kamarádi - byla jich převážná
část - se dostali z vězení, ovšem
pod podmínkou, že nebudou vést trestní
činnost venku v polosvobodě, ne na svobodě.
Já jsem se bohužel této výhody nedočkal.
Dva měsíce před amnestií jsme byli
znovu zatčeni v počtu 35 osob - většinou
jsme byli příslušníci křesťanské
orientace - a byli jsme podrobeni nepředstavitelným
fyzickým i psychickým útrapám. Ale
žádný psychický ani fyzický útlak
neomlouvá, aby se někdo z nás stal agentem.
Na to poukázal v předcházejících
výstupech poslanec Fišera, že takovouto tragickou
osobností byl v našich dějinách Karel
Sabina a jak jsem se dozvěděl, od velitele Pankráce,
bohužel i Julius Fučík, který byl pod
vedením gestapáků voděn po pražských
lokálech v přestrojení, aby označoval
a udával svoje soudruhy. Tak na takovou pozici mě
nikdo nedostal. Já tedy propuštěn nebyl. Byli
propuštěni moji kolegově. Profesor Josef Kočí
na následky vyšetřování dodnes
je nemocen, protože utrpěl nervový otřes.
Pavel Žák po příchodu domů musel
navštívit psychiatrickou léčebnu, doktor
František Kučera byl po tomto,,civilu" znovu
zatčen a vyslýchán, otec Jaroslava Cuhry,
inženýr Cuhra byl pro propuštění
znovu zatčen a obdržel dalších 7 roků
vězeni, takže celkem to bylo kolem 17 let. Protože
jsem asi psychicky a nervově obstál, tak jsem nebyl
volán. Až teprve po amnestii mi bylo sděleno
toto: na vás se amnestie v plném rozsahu vztahovala,
ale protože jste se ve výkonu testu nepolepšil,
tak bylo proti vám použito § 6 odstavec a) a
budete nadále ve vězení. Podotýkám,
že v té době byl ministrem vnitra Rudolf Barák,
a to je můj spolukrajan - jsem z okresu Blansko a on tam
zastával nejprve bezpečnostního referenta,
okresního předsedu, potom krajského předsedu
a nakonec se stal ministrem vnitra, čili byl dobře
informován o mé osobě. Takže já
jsem se domů nedostal.
Ovšem byl zde ještě závažný
fakt, protože na Rovnosti, kde byla těžena ruda,
jsme se snažili upozornit na situaci, ve které jsme,
zahraničí, a poslali jsme tam některé
vzorky. Nevím, do jaké míry moji kamarádi
při těchto výsleších toto přiznali
a vůči mně mělo být zahájeno
nové trestní stíhání, ovšem
k 20 letům by pravděpodobné došlo k
trestu absolutnímu. Čili já jsem tyto protokoly
podepsat nemohl, ať se děje, co se děje. Také
jsem je nepodepsal.
Ale vzhledem k tomu, že se situace politická změnila,
důsledkem čehož byla amnestie, jsem zjistil,
že tou cestou, kterou jsem si zvolil, cesta na svobodu nevede.
A proto jsem přistoupil na tyto podmínky: "Nebudu
o tom, co jsem prožil ve vězení s nikým
hovořit", což jsem dodržel. "Nebudu
působit na své ostatní kamarády v
duchu nepřátelském. Zastavím odpor
proti straně, vládě a socialismu", čili
neudělal jsem nic v tomto slibu, než co udělali
všichni ti, kteří podepsali Chartu, kteří
nechtěli svrhnout režim, ale chtěli pouze s
režimem vést dialog, aby dodržoval základní
lidská práva.
A nyní po půl druhém roce jsem byl propuštěn
na svobodu - nikoliv z mé iniciativy Dovolím si
vám přečíst usnesení:
"Krajský soud v Plzni, oddělení podmíněného
propuštění v Karlových Varech, usnesl
se na veřejném zasedání konaném
6. 9. 1961 o návrhu prokurátora pro podmíněné
propuštění odsouzeného Františka
Michálka z výkonu trestu takto: navrhl a vyhovuje
se odsouzenému Františku Michálkovi, aby byl
podmíněně propuštěn z výkonu
trestu. Zkušební lhůta se mu udílí
na 9 roků, čili do roku 1970. odůvodnění"
- sledujte pozorně tento text, který vám
odpoví na mnohé pochybnosti, které ještě
máte - "Rozsudkem bývalého státního
soudu v Praze ze dne 17. 11." - toto datum je také
charakteristické, protože vlastně náš
proces byl odstrašujícím procesem pro všechny
studenty - "17. 11. 1949, čj.... atd. je František
Michálek s dalšími společně souzen
a byl uznán vinný trestnými činy velezrady
a vyzvědačství podle § 15 zákon
č. 231, přestupkem podle § 32 číslo
223" - to bylo nezákonné držení
pistole. Doporučují vám všem, až
by vás přišla politická policie v budoucnu
zatýkat, neváhejte, použijte této sebeobrany
a počítejte také na poslední náboj.
"Skutkově spočívala trestná činnost
odsouzeného v tom, že se zúčastnil založení
nebezpečné protistátní organizace,
aktivně se podílel na její práci,
získával pro práci v této organizaci
další osoby zaměřené proti stávajícímu
zřízení a vyzvídal státní
tajemství s účelem vyzradit je cizí
moci. Měl po delší dobu v držení
pistoli a větší počet nábojů,
aniž k tomu měl patřičné povolení.
Trest si odsouzený odpykává od 21. 4. 1949,
trest mu byl snížen amnestií prezidenta republiky
o 1 měsíc" - to je ta pistole - "takže
jeho polovinu si odpykal dnem 6. 4. 1959 a konec trestu má
vyznačen na den 21. 3. 1969. Řízení
za podmíněné propuštění
jmenovaného je soudem zavedeno na návrh prokurátora.
Ve svém písemném návrhu vyslovuje
prokurátor přesvědčení, že
odsouzený vzhledem k dobré pracovní morálce
a ukázněnému chování"
- které jsem před tím neměl - "jak
se projevuje v poslední době, skýtá
záruku, že už povede na svobodě řádný
život pracujícího člověka, a
to tím spíše, že se podle vyjádření
veřejných a bezpečnostních činitelů
vrátí do prostředí, které může
mít příznivý vliv na jeho další
převýchovu". Rovněž náčelník
útvaru, kde odsouzený trest odpykává
dosavadní výkon trestu 12.5. roku, uvažuje,
že je dostačující na převýchovu
a jeho podmíněné propuštění
doporučuje. Kladně se k podmíněnému
propuštění F. Michálka vyjádřili
i dotázaní veřejní a bezpečnostní
činitelé z místa jeho dřívějšího
bydliště. Tedy byl jsem v pěkné síti,
kontrolován ze všech stran, aby převýchova
byla důkladná.
Soud zhodnotil případ a návrh za důvodný.
odsouzený se dopustil nesporně závažné
a společensky nebezpečné trestní činnosti,
když je tato posuzována z hlediska rozsahu, z hlediska
cílů, které jsou tím sledovány
a konečně i z hlediska pachatelů, mezi které
se odsouzený řadil a kteří vesměs
byli příslušníky inteligence. Na druhé
straně ovšem soud přihlédl k délce
trestu, který dosud odsouzený odpykal, k výsledkům,
kterých přitom bylo dosaženo, ke změněné
situaci politické a došel k závěru,
že z hlediska § 33 trestního zákona nejsou
okolnosti, které by podmíněné propuštění
odsouzeného bránily. Odsouzený vyšel
z rodiny železničního zřízence,
což není pravda. Nevím, jakým způsobem
se to tam dostalo, protože můj otec byl řeznický
pomocník a zemřel, když mně bylo 12
roků. Trestán v minulosti nebyl a měl nezávadnou
pověst. Během výkonu trestu, zejména
v poslední době, vytvářel předpoklady
pro své propuštění. To je rok 1961.
Zkušební dobu stanovil odsouzenému tak, aby
odpovídala délce trestu, který by měl
ještě odsouzený odpykat. Byl jsem propuštěn
v záři 1961. Domů jsem se nevrátil,
poněvadž mně bylo stanoveno pracovat na Karlovarsku
ve stavebnictví a v betonářství. Potom
jsem musel absolvovat ještě náhradní
vojenskou službu na Doupově, to byla doba kubánské
krize a po 14.5 letech jsem se vrátil do svého domova.
Nastoupil jsem práci ve vodárnách.
Nyní, to je rok 1963, který je udán jako začátek mého tzv. působení. v té době jsem se oženil. Měl jsem dvě děti, v roce 1965 se narodila dcera, v roce 1966 se narodil syn. Čili je to doba od narození až po jejich pátý a šestý rok.
Samozřejmé, když jsem na tomto pracovišti
začal pracovat, byl jsem v úpravně vody jako
strojník s trojsměnným provozem, neměl
jsem čas na nějaké působeni vedlejší
a zjišťováni zpráv pro někoho.
Navštívil mne okresní velitel Státní
bezpečnosti, který mně přivítal
jako ztraceného syna. A zde je právě ta chyba,
která se možná stala, když jsem zjišťoval
možné chyby, kterých jsem se dopustil. Totiž
StB z roku 1963 byla naprosto a kvalitativně odlišná
od StB z roku 1960 nebo 1950. Tehdy byl jenom jeden způsob
vyšetřovací metody, a to bylo fyzické
bití. Tito lidé, kteří byli potom
vybráni do těchto útvarů, byli jedni
z nejlepších příslušníků
SNB, instruováni sovětskou bezpečnostní
složkou KGB a použili velmi dobrých psychologických
způsobů působení na své obětí.
Oběti přivítali s otevřenou náručí,
aby jim nakonec usekli hlavy a v tomto případě
platí ta slova, která dal do básně
Jan Zahradníček: "Chtělo by se vyprávět
o čtveračivém kůzlátku, tak
jsou milí, ale za chvíli chystají ti oprátku."
A ten jejich úsměv, to není úsměv,
to je tvář stažená do grimasy. I když
jsem dělal zkoušku z psychologie, neodhadl jsem způsob
jednání těchto darebáků. Já,
který jsem se úzkostlivě snažil, abych
se nedopustil trestného činu, tak potom na základě
neinformativní služby StB, ale desinformační
služby, která byla vypracována proti určitým
jednotlivcům, a dlouhodobě, poněvadž
zde se naskýtá otázka, proč jsem nebyl
okamžitě převeden od roku 1961 do seznamu,
proč tady figuruje termín 1963 do roku 1968, a to
je doba mého podmíněného propuštění.
Pracoval jsem, zajišťoval rodinu a chlapec, když
začal mluvit, tak mě vítal z práce
větou: "Ať žije Dubček". Poněvadž
to bylo potom to období, které jsem uvítal,
založil jsem K 231, ovšem s hrůzou, když
přišly tanky, tak jsem viděl, co může
následovat, ale strana neměla na mne čas,
protože začala vylučovat, trestat a zavírat
své vlastní členy, kteří se
postavili na odpor proti tomuto násilnému okupování
naši vlasti. Za 45 let mého boje proti totalitě,
proti nacismu, proti komunismu jsem loňského roku
byl rehabilitován, tzn. že to, za co jsem byl odsouzen,
neplatí. Zločinu jsem se nedopustil a kdo se tedy
dopustil zločinu na mně? 12, 5 roku musím
odepsat, 8 roků další nesvobody musím
odepsat. Byl jsem právně rehabilitován. Dokončil
jsem s úspěchem závěrečné
zkoušky na Masarykově univerzitě, byl jsem
2x promován a nyní na půdě Federálního
shromáždění jsem obdržel titul
nejvyšší. Doufám, že na morální
rehabilitaci nebudu čekat dalších 40 let. Tu
by potom měli už moji potomci. Děkuji vám
za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Mluvil poslanec F. Michálek. Dále je přihlášen
do diskuse poslanec Petr Uhl. Uděluji mu slovo. Pak je
přihlášena poslankyně Jana Petrová.
Poslanec SN P. Uhl: Pane předsedo, dámy a pánové,
dovolte mi tři stručné poznámky. První
poznámka se týká návrhu usnesení,
bodu 3 c).
Navrhuje se, aby Federální shromáždění
požádalo federální vládu, aby
odtajila a zveřejnila seznam tajných spolupracovníků
Státní bezpečnosti. K tomu se váže
dokument, zpráva vyšetřovací komise,
která tento požadavek zdůvodňuje těmito
slovy:
Zároveň považujeme za nutné upozornit
na zneužívání materiálů
bývalé Státní bezpečnosti,
na politické vydíráni a destabilizaci společnosti.
Poukazujeme na pravděpodobnost gradace v používání
těchto materiálů, což pokládáme
za mimořádně nebezpečné.
Je to datováno 21. 5. 1991. Dne 17. 5. vypracoval ministr
federální vlády a ministr vnitra Jan Langoš
odpověď na mojí interpelaci ze 17. května,
kde uvádí, že Federální informační
služba a ministerstvo nevedou do současné doby
žádné konkrétní rozpracování,
jež by potvrzovalo negativní působení
bývalých pracovníků a spolupracovníků
StB státní moci a zprávy.
Rovněž se dosud nepodařilo získat konkrétní
poznatky o vydírání bývalých
spolupracovníků StB příslušníky
zrušené StB, event. jinými osobami, s výjimkou
jediného případu, o němž bylo
referováno v tisku, v Lidových novinách 4.
ledna. Dále se uvádí, že existují
některé signály a informace, takže je
třeba věci předem prověřovat.
Konstatuji, že tyto dva materiály jsou ve sporu. Vím,
že případ Demikáta považuji spíše
za záležitost otevřeného politického
boje než za vydírání někoho někým.
V tom smyslu, jak jsem měl na mysli v interpelaci, zda
bývalé řídící orgány,
a nebo příslušníci StB konají
nátlak tajně a na bývalé agenty a
důvěrníky, aby něco konali. Mě
neuspokojuje tento rozpor a vyvolává ve mně
neklid. Vzhledem k tomu, že mám větší
důvěru v ministry federální vlády
a ve vládu samotnou než ke členům vyšetřovací
komise, je to dáno osobními vztahy a také
třeba tím, že pokud je mi známo, tak
ministři federální vlády nenatírají
žádné pomníky, požadoval bych bližší
vysvětlení právě od vlády k
tomuto poslednímu odstavci závěrečné
zprávy komise Federálního shromáždění.
Jde totiž o to, že je třeba zjistit, na kolik
je bývalá agenturní síť společensky
nebezpečná. Já se domnívám,
že společensky nebezpečná je, ale chci
proto mít opět konkrétní důkazy.
Každý zásah proti těmto bývalým
pracovníkům a pomahačům StB je a může
být zásahem do základních občanských
práv, např. v oblasti pracovněprávní.
A toto musí být řešeno dříve,
než budou zveřejněna jejich jména. Nevěrohodnost
zprávy vyšetřovací komise ukazuje i
okolnost v témže odstavci, kdy se tvrdí, že
v SRN se přistoupilo k tomu postupu - ke zveřejnění
agenturní sítě tajných spolupracovníků.
Podle vyjádření čs. velvyslance v
Bonnu v SRN bylo řečeno, že tomu tak není.
Všichni jste to dnes dostali do lavic. Proto nemohu v žádném
případě podpořit bod 3 písm.
c) ani d) navrhovaného usnesení.
K písm. b) bych chtěl uvést následující.
Je možné a pravděpodobné a trápí
nás všechny, že sdělovací prostředky
jsou prolezlé bývalými agenty StB. Upozorňuji
však, že ty, které jsou hodně prolezlé,
nejsou v žádné kompetenci vlády. Vláda
nemá pravomoc nad deníky a nemá onu pravomoc,
o níž se domnívá komise 17. listopadu,
a to ani pokud jde o Čs. rozhlas, Čs. televizi a
ČTK. Vláda mi nemůže nařídit,
abych někoho propustil. vláda mě může
odvolat.
Pokud by vznikl takový zákonný předpis,
který by umožňoval ještě dodatečně
lustrace redaktorů a vedoucích pracovníků
ČTK, tedy nad rámec, toho co už bylo provedeno,
uvítal bych to za předpokladu, že by zároveň
bylo stanoveno, jakým způsobem tito lidé
mohou být propuštěni. Měl jsem potíž
s tímto drobným detailem, protože těch
několik desítek spolupracovníků StB
a důvěrníků, kteří byli
lustrací již odhaleni loni v létě, byli
v situaci, nebo já jsem byl v takové situaci, kdy
jsem nevěděl, jakým způsobem je mám,
lidově řečeno, z ČTK vyhodit. Přitom
jsem se musel dostat do situace soudce, kterou nadále odmítám
dělat - tzn. posuzovat míru jejich zavinění.
Upřímně říkám, že
lidé, kteří měli takovou minulost
jako třeba poslanec Zukal, jsem na ČTK nechal a
vykonávají tam dále ty funkce, které
tam měli. Jde o 1. správu, 60. léta. Velice
mě zaráží, že v návrhu usnesení
se požaduje, aby bylo zveřejněno, kdo z pracovníků
sdělovacích prostředků byl registrován
jako spolupracovník bezpečnosti, nikoli StB. To
je asi technický omyl. Jistě neměli autoři
na mysli VB, tedy pomocnou stráž této Veřejné
bezpečnosti. Žádám, aby tam bylo alespoň
formální opravení učiněno.
Moje zkušenosti z ČTK vzbuzují určité
mé rozpaky a pochybnosti. Ve 4 případech
se stalo, že odhalení spolupracovnicí StB odmítli
dobrovolně odejít a pro jejich odchod nebyly žádné
zákonné důvody. Zveřejnili jsme to,
v redakcích proběhly schůze. Jeden pracovník
odešel dobrovolně, další dva byli propuštěni
z důvodu omezování stavu, přičemž
jsem byl ubezpečen a přesvědčil jsem
se, že by odešli stejně, i kdyby spolupracovníky
nebyli, a jeden pracovník zůstal vzhledem k tomu,
že názory jeho kolegů na jeho odchod nebyly
jednoznačné. Jsou to velice citlivé problémy.
Chtěl bych říci, že pokud zákonný
předpis, který upraví tuto dodatečnou
lustraci pracovníků ČTK nebude obsahovat
také zákonný způsob, jak mají
být propuštěni nebo jaké funkce smějí
či nesmějí pracovníci zastávat,
a dále, pokud nebude obsahovat způsob přezkoumání
nezávislým soudem nebo nezávislou instancí,
tak potom neuposlechnu případného nařízení
vlády, že mám zveřejnit jména
těchto lidí, propustit tyto lidi ze zaměstnání.
Budu se řídit příkladem svého
předchůdce Jindřicha Suka, který v
r. 1969 na požadavek ústředního výboru
strany, aby propustil několik desítek lidí
z ČTK v rámci nastupující normalizace,
odpověděl tím, že z ČTK odešel.