Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Naše vztahy k SRN se vyznačují schizoidní rozpolceností. Zatímco bychom na jedné straně chtěli těžit ze sousedství hospodářského giganta, na druhé některé naše kroky groteskně pokřivují naše ne neoprávněné obavy z toho, abychom se nestali zadním dvorkem našeho západního souseda. Výrazem toho byly a dosud jsou často až nedůstojné tanečky kolem německo-československé smlouvy. Patří k tomu beze zbytku přijatý požadavek německé strany o minimální publicitě jednání ke smlouvě, který v očích veřejnosti značně znedůvěryhodnil parafovaný text smlouvy. Zde byl pochybný zahraničně politický zisk upřednostněn před nebezpečím dezinformace veřejnosti a destabilizace vnitřní situace, a to především v pohraničních oblastech. Neobstojí zde svalování viny na některé sdělovací prostředky. Zodpovědné je ministerstvo zahraničních věcí. Podle našich informací byla čs. strana nepříliš dobře fakticky a argumentačně vybavena pro jednání a přitom pokládala neadekvátní požadavky. Závěrečný text takto celkem přirozeně velice slevil z původních čs. požadavků. Nereálný pohled naší strany znamenal i pozdější parafování, než se původně předpokládalo. To se kromě jiného odrazilo i na překotném pozdním řešení problematiky právě hraničních přechodů mezi našimi zeměmi, kde teprve smlouva dává žádoucí mezinárodně právní rámec pro další jednání.

V případě proklamované hraniční spolupráce v rámci projektů Regio Egrerensis a Trojmezí i dalších regionů, je potřeba uvést, že veskrze pozitivní iniciativa zdola nebyla, kromě slovních ujišťování, doprovázena patřičnými konkrétními kroky nejvyšších výkonných složek, kromě jiného také ministerstvem zahraničních věcí. Došlo tak ke ztrátě důvěryhodnosti projektů a na oblastních úrovních roste rozčarování. Své tu opět sehrálo protahování jednání o smlouvě mezi SRN a Československem. Mám pocit, že dvoustranné parlamentní styky zde daleko překonaly ve věcné rovině styky mezivládní.

Vztahy k SSSR a nástupnickým státům byly značně ovlivněny neujasněností situace v tamním regionu.

I přesto, že SSSR patří k našim nejvýznamnějším obchodním partnerům, vzhledem k jeho zadluženosti, a to nejenom vůči nám, nelze na tomto příliš stavět. Rozpaky budí proto i iniciativa tzv. triangulárních obchodů, které postrádají dlouhodobou perspektivu a jejich krátkodobý přínos pro čs. ekonomiku je víc jak problematický. V souvislosti s tím je varující dosud značná surovinová závislost Československa na SSSR. Odbytová závislost se nám mstí již nyní. Další dezintegrace SSSR při pokračující velké vázanosti naší ekonomiky na tento region může přivodit veliké obtíže.

Ve vztahu k Polsku a Maďarsku je na jedné straně patrná snaha o užší spolupráci, na druhé straně obava ze vzniku středoevropského bloku. Tato dvojkolejnost také není optimálním východiskem pro bilaterální vztahy s těmito zeměmi.

Samostatnou kapitolou jsou vztahy k Rakousku, kde došlo k vážnému podcenění vztahů k této zemi, s níž nás mnohé, nejenom s ohledem na minulost, spojuje. Dosavadní styky působí dojmem, jakoby jediným bodem společných jednání byla problematika jaderné energetiky. Přitom lze navázat na řadu shodných podmínek a zájmů. Rakousko kromě toho představuje daleko rovnoprávnějšího partnera než SRN. Nemyslím si, že 5. místo v čs. zahraničním obchodě by mělo být konečným stavem.

Nyní několik slov o spolupráci zahraničních výborů FS a ministerstva zahraničních věcí.

Jestliže informování pléna FS o zahraniční politice lze považovat za poměrně dostačující, nelze to říci v případě zahraničních výborů. Není totiž informace jako informace. Předkládání nic neříkajících zpráv a přehledů rozhodně nenapomáhá spolupráci mezi zahraničními výbory a FMZV. Kromě toho osobní prezentace zahraniční politiky v zahraničních výborech byla ze strany pana ministra silně podceňována. Zejména tomu tak bylo v loňském roce a v první polovině roku letošního. Jestliže od srpna letošního roku pan ministr již se zahraničním výborem několikrát jednal, v celém období prvního půlroku se pan ministr spokojoval víceméně s vysíláním svých náměstků a dalších pracovníků svého ministerstva. Informace o aktuálních událostech si zahraniční výbory musely často vyžadovat i přesto, že by mělo být v zájmu ministerstva, aby poslanci byli informováni včas a v dostačující míře. Kromě toho je pro jednání zahraničních výborů důležité, aby u konfliktních bodů jednání znaly momentální stanoviska ministerstva zahraničí. V těchto případech, kdy se jedná především o závažná politická rozhodnutí, je osobní stanovisko ministra nezastupitelné, byť by jej zastupovali jeho náměstci. Není proto divu, že často potom dochází ke dvojkolejnosti při řešení zahraničně politických otázek, k dezinterpretacím a častým nedorozuměním mezi členy zahraničních výborů a ministrem zahraničí. Zde by měl pan ministr více akceptovat názory koaliční parlamentní většiny, bez jejíž podpory se ani on neobejde.

Bylo by vhodné, aby informace předkládané FMZV byly skutečně informativní a aby zde nedocházelo k předkládání zastaralých, zavádějících a nekvalitních informací, či dokonce, aby zahraniční výbory při projednávání důležitých bodů tyto informace neměly, byť je FMZV k dispozici mělo.

Tyto připomínky, stejně tak jako připomínky většiny poslanců, nejsou směrovány na to, aby dokazovaly nekompetentnost ministra zahraničních věcí - i když i takové hlasy se ozývají - ale především k tomu, aby naše zahraniční politika byla důstojným následovníkem vyvážené zahraniční politiky v první republice ve dvacátých a v první polovině třicátých let a napomáhala tak k získání mezinárodní autority ČSFR.

Doufáme, že tyto připomínky budou podnětem k zamyšlení všech dotčených, takže příští zpráva o zahraniční politice bude obsáhlejší, vyrovnanější a kvalitnější než tato předložená.

V této souvislosti si dovolím několik krátkých poznámek na závěr.

Původní zprávu, tedy tu první, kterou jsme dostali do lavic, obdrželi poslanci příliš pozdě na to, aby se k ní mohli vyjádřit. Proto jsem také v zahraničním výboru inicioval odložení projednávání zprávy na 19. plénum. Ze strany FMZV to však nebyl jediný nonsens. V následující dny jsme dostali - alespoň poslanci zahraničních výborů - doplněk ke zprávě a následně těsně před projednáváním zprávy v zahraničních výborech a v plénu jsme dostali poslední brožovanou verzi zprávy. V poslední verzi došlo proti původní často k rozsáhlým změnám. Nejednalo se o aktualizaci textu či jeho upřesnění, ale i o rozsáhlá doplnění, např. v kapitole "Vztahy s ostatními zeměmi". Takto by tedy podávání zprávy o činnosti ministerstva rozhodně nemělo vypadat.

K závěrečnému zhodnocení činnosti FMZV, mi dovolte říci toto: Mohu souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že to, čeho naše zahraniční politika v období let 1990 a 1991 dosáhla, bylo maximum toho, čeho byl pan ministr Dienstbier schopen dosáhnout. Domnívám se však, že to nebylo maximum toho, čeho mohlo být v zahraniční politice naší republiky dosaženo.

I přes uvedené výhrady a poznámky doporučuji a společně se mnou poslanecký klub ODS - zprávu pana ministra zahraničních věcí - o zahraniční politice za rok 1991 vzít na vědomí ve znění doporučení zpravodajů.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Vyslechli jsme vystoupení poslance Ericha Kříže za ODS. Teď by měl promluvit poslanec Pavel Zapletal, přednese stanovisko poslaneckého klubu HSD-SMS I, a připraví se pan poslanec Roman Zelenay za HZDS.

Ještě než začnete, pane poslanče, samozřejmě čas je na tabuli děsivý, ale musím konstatovat, že jsme bohužel nevyužili naší možnosti odhlasovat desetiminutový příspěvek v rozpravě. Zatím nejsme schopni hlasovat, nicméně uděleno slovo už bylo a pan poslanec bude pokračovat v rozpravě.

Poslanec SN P. Zapletal: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, budu se tedy držet doporučené zásady a budu maximálně stručný. Dovolte mi, abych se ve svém krátkém vystoupení vyjádřil jménem poslaneckého klubu HSD-SMS I ke zprávě pana ministra Dienstbiera o zahraniční politice naší republiky v roce 1991.

Podíváme-li se hlouběji na předložený materiál, který nám byl jako poslancům předán, musíme konstatovat, že obsahuje bohatý výčet jednotlivých agend, ale chybí důležitý údaj, co jednotlivé aktivity naší republice přinesly a jaký je jejich konkrétní dopad, včetně finančních i politických kladů a záporů.

Další nevýhodou celkového charakteru zprávy je fakt, že většiny problémů se letmo dotkne, avšak nezaujímá žádná stanoviska, což přiznali během zasedání zahraničních výborů i zástupci FMZV. Jejich ústy bylo sice nám členům zahraničních výborů řečeno, že vývoj v zahraniční politice je tak překotný, že ho těžko obecně formulovat, avšak jako klub se domníváme, že některé aspekty jsou stálé. Jinak bychom museli přijmout domněnku, že všechno rozhodování se děje pouze v okamžitém a nahodilém čase, aniž by byl předem zvážen dopad. V tomto smyslu je formulována i naše další připomínka k předloženému materiálu, že by bylo žádoucí věnovat koordinaci závažných politických aktivit více pozornosti. Je přece v našem společném zájmu, aby různé instituce a především různí političtí činitelé nejednali s našimi partnery o stejné věci různými hlasy.

Z věcného hlediska také nemůžeme souhlasit s úvodní preambulí předloženého materiálu, kde se opět objevuje dávno překonaná teze, že v zahraničí jsme chápáni - cituji - jako stát, který může působit jako stabilizační prvek ve střední a východní Evropě. Získali jsme mnoho sympatií, setkáváme se s ochotou napomoci nám při splnění této role. Konec citátu.

Myslím, že je už načase, abychom začali jednat pragmaticky a reálně zhodnotili své síly. Současný vývoj, spojený se spory o státoprávním uspořádání, z naší republiky stabilizující prvek nedělá a dá nám to ještě mnoho úsilí, abychom jednou nebyli bráni jako prvek destabilizační.

Co se týče politiky Hexagonály, jako klub jsme přivítali výsledky sobotního jednání členů Hexagonály v Benátkách a domníváme se, že v budoucí možnost přeměny váhavé Hexagonály ve středoevropskou iniciativu položí základy k novému uvědomění si síly a specifičnosti střední Evropy a konečnému vzniku důstojné, užitečné a především pružně jednající středoevropské organizace, která může, pokud samozřejmě bude chtít, sehrát mnoho pozitivního při integraci západní civilizace, blíže řečeno civilizace římské, s civilizací východní, tedy byzantskou, a zároveň účinně ulamovat hroty případným konfliktům.

Z těchto důvodů věříme - a pan ministr to naznačil - že konečně dojde v blízké době nejen k uznání Chorvatska a Slovinska, ale i jiných subjektů bývalé Jugoslávie, protože současná váhavá politika evropské "Dvanáctky", ať si to chceme přiznat či nikoliv, jde prozatím na ruku Srbům a my bychom měli opět začít uvažovat reálně, zda tento postoj, který z chronicky známých důvodů zastáváme i my, přinese pozitiva pro naši republiku či někomu jinému.

Závěrem bych se zastavil ještě u dvou otázek, to je vztah naší republiky k Ukrajině a smlouva se SRN. Co se týče prvního problému, členy našeho klubu a myslím, že i jiné poslance a poslankyně, by velmi zajímalo, jakou přesnou strategii vůči Ukrajině FMZV vypracovává a jestli v tomto smyslu provádí koordinaci postupů s příslušnými úřady v české a slovenské části republiky. Je přece jasné, že perspektivy samostatné Ukrajiny, která o svém osudu rozhodla přesvědčivě výsledky nedělního referenda, budou značně komplikovat politické, ekonomické a národnostní problémy zejména s Ruskou republikou. Nedořešená je otázka nukleárních zbraní, armády a vojenských základen na Ukrajině. Rumunsko navíc nastolilo překvapivě, jak sami všichni víte, před několika dny své požadavky na území Besarábie, odtržené po válce Stalinem, avšak tímto se dále dostává do sporu i čtyřapůlmiliónová republika Moldova. Jak jsem se mohl na jedné ze služebních cest jako člen zahraničního výboru přesvědčit, žádný kladný vztah k Ukrajině neexistuje. Díky historické zkušenosti tamních obyvatel právem.

V návaznosti na tyto skutečnosti není bez zajímavosti i osud Zakarpatské Ukrajiny, kde část obyvatel odmítá podřídit se automaticky Kyjevu a žádá buď autonomii či úplné odtržení a připojení k Československu nebo k Maďarsku. Z těchto důvodů se domníváme, že koncepce vztahů naší republiky k Ukrajině je velice nutno zpracovat a jsme velmi rádi, jak pan ministr naznačil, že by to mělo být hotovo už koncem ledna. Protože toto nové sousedství - a jedná se o velmi neklidného souseda - patrně naší povážlivé státní stabilitě příliš neprospěje.

Co se týče druhého problému - smlouvy se SRN - jako klub bychom měli konstatovat, že smlouva je velmi potřebná a nutná, avšak domníváme se, že termín "vyhnání" v ní obsažený není na místě. Tento termín se neobjevuje v žádných dokumentech souvisejících s nacistickým vpádem do naší republiky, neobjevuje se ani v oficiálních překladech Postupimské dohody. Držme se proto oficiálních dokumentů a nenechme se ovlivňovat iluzemi a spekulacemi. Tyto jevy v reálné politice nemají své místo.

Taktéž je myslím zbytečné a netaktické ze strany FMZV neustále zdůrazňovat, že pro vstup ČSFR do Evropských společenství je důležité, že v rámci smlouvy německá strana přijala závazek podporovat československé úsilí o plné začlenění do tohoto společenství. Vytváří to myslím zbytečné dohady a spekulace o ztrátě národní hrdosti a podporují se teorie o národní malosti a komplexu méněcennosti vůči vyspělým průmyslovým zemím, tedy jevy všeobecně známé z každodenní praxe. Tolik tedy několik stručných poznámek ke zprávě pana ministra. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji, to byl pan poslanec Zapletal, který přednesl stanovisko za HSD-SMS I. Hlásil jsem jako dalšího do rozpravy pana poslance Zelenaye, on mně ovšem upozornil, že záměrně dal svoji přihlášku do rozpravy až po poslanci Bratinkovi. Byl jsem žádán, abych dodržel pořadí, a já tak musím učinit. Je vidět, že politická strategie i v této oblasti má svůj význam. Budiž. Abych dodržel správně pořadí, měl by teď promluvit pan Ivan Dospíšil, stanovisko klubu nevinných poslanců (smích v sále) - pardon, to nemůže být nevinných, je to za KSČM. Promiňte, to byla nevhodná poznámka. Jde o stanovisko klubu levicových poslanců.

Poslanec SL I. Dospíšil: Děkuji, pane předsedající, za popularitu, kterou teď mé vystoupení získá na váze.

Pane předsedo, pane předsedající, už podruhé v tomto období se dostává na pořad jednání FS zpráva o plnění úkolů čs. zahraniční politiky, která se měla v letošním roce zaměřit na upevnění dosažených výsledků nové linie zahraniční politiky směřující k obnovení suverenity a plné nezávislosti a zajištění bezpečnosti Československa ve zcela nových podmínkách a poměrech a na úsilí přiměřeně reagovat na dynamismus nové etapy ve vývoji Evropy i světa.

Když hodnotíme výše uvedené úkoly i přes poněkud zvláštně pojatý způsob projednávání této problematiky, lze konstatovat, že československá zahraniční politika žila a fungovala převážně aktivně a účinně. Bylo pokračováno v našem úsilí o začleňování Československa do rozhodujících evropských struktur, kde zejména přidružení k Evropským společenstvím bude mít zásadní význam pro postavení Československa v Evropě jak z hlediska politického, tak především ekonomického. Při rozvíjení bilaterálních vztahů se postupuje na základě nové kvality ve vzájemných vztazích s cílem uskutečňovat dobrovolnou a vzájemně výhodnou spolupráci ve všech oblastech. Zřejmě proto zahraniční politika doposud patřila k těm málo funkcím a aktivitám státní moci, které se v republice uplatňují a rozvíjejí od schváleného programového prohlášení federální vlády bez velkých překážek a rozporů mezi rozhodujícími orgány a politickými silami společnosti a státu.

Zdá se nám však, že na základě postojů některých představitelů stran vládní koalice i vystoupení poslanců v rozporu se schválenou celkovou koncepcí naší zahraniční politiky vezme s blížícím se termínem voleb tento objektivní stav za své. Tím hrozí i oblasti zahraniční politiky zideologizování podobně jako v oblasti ekonomiky. Že to nejsou obavy zcela neoprávněné svědčí i některé příklady, jako jsou neustálá zpochybňování čistoty řad pracovníků ministerstva zahraničních věcí a našeho diplomatického sboru, snižování významu vztahů se Sovětským svazem a některými státy východní a střední Evropy a jednostranná orientace na síly a struktury NATO.

Také parlament se nechová vždy v souladu se schválenou koncepcí zahraniční politiky. Správně se sice orientuje na začlenění se do evropských struktur včetně úseku lidských práv. Dosud se tak dělo převážně formou přístupu nebo vyjádřením zájmu o přístup k těmto institucím. Rozhodujícím v tomto směru však není počet institucí v oblasti lidských práv, jichž jsme členy, ale skutečný soulad mezi mezinárodními normami a hladinou stavu lidských práv, jak garantovaných, tak skutečně zabezpečovaných v naší společnosti.

Do jistého nesouladu se Československo dostává otázkou garance lidských práv a svobod s vytvářením reálného prostředí pro jejich naplňování. Zejména v oblasti práv hospodářských, sociálních a kulturních je třeba dbát nejen o to, aby práva byla zakotvena v určitých normách, ale aby občané měli reálnou možnost z těchto práv těžit, jako je právo na práci, na spravedlivou odměnu za práci, stejný přístup ke vzdělání, kultuře, zdravotní péči apod., jak to předpokládá členství v Radě Evropy a evropská dohoda o ochraně lidských práv a svobod.

Československá zahraniční politika podle našeho názoru musí i nadále počítat, že se mezinárodní vztahy budou vyznačovat mimořádnou dynamikou, budou vznikat nové problémy, konflikty a jevy, které buď vůbec neexistovaly nebo se projevovaly zcela odlišným způsobem. Tyto jevy a problémy vyžadují nové přístupy a nová řešení založená na komplexní analýze a koncepci zahraniční politiky, přihlížející k trendům evropského a světového vývoje. Zásadní otázky mezinárodního vývoje a zahraničně politická orientace musí být tedy častěji než dosud předkládána k diskusi nejen poslancům Federálního shromáždění, ale také širší veřejnosti, která na základě občanského vědomí, odpovědnosti a angažovanosti zaujme k orientaci naší zahraniční politiky své stanovisko.

Je to zcela přirozené. Vždyť v Evropě dochází ke změně celého systému poválečného uspořádání a měli bychom se společně snažit - tvoříme-li novou Evropu - aby v jejím domácím řádu byly odraženy i naše specifické československé zájmy. Ty by mohly mít podobu vyjádřenou slovy našeho pana prezidenta: "Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout."

Součástí evropské obnovy je i sjednocené Německo, které se stalo díky svým hospodářským a finančním zdrojům, počtu obyvatel a geopolitickým postavením klíčovým faktorem v evropském vývoji. Proto bylo možné přivítat, že od roku 1990 doznaly československo-německé vztahy velké intenzity. Silné impulsy k zintenzívnění vzájemné spolupráce přinesla setkání čelných představitelů obou států, aktivovaly se kontakty parlamentů. V letošním roce byla uzavřena jednání o Smlouvě o dobrém sousedství a vzájemné spolupráci, která byla nedávno parafována. Smlouva měla otevřít novou kapitolu o československo-německých vztazích včetně řešení dosud otevřených otázek. Výsledek je však takový, že i přes proklamovanou nejlepší vůli z obou stran, místo čistého stolu otvírá smlouva řadu otázek zásadního charakteru, jako jsou majetkoprávní otázky, neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, hranice mezi oběma státy a některé další, které zatěžují vzájemný vztah mezi Němci a námi novými nejistotami a labilitou. V porovnání s uzavřenými smlouvami s Itálií, Francií a Španělskem smlouva fakticky příliš zdůrazňuje rozdíly ve velikosti a síle obou států. Za této situace a bez možné diskuse smlouvy před podpisem ve Federálním shromáždění klub levicových poslanců KSČM nemůže smlouvě vyjádřit podporu.

Dovolte mi vyjádřit ještě jednu poznámku. Jakou roli sehráli poslanci našeho Federálního shromáždění delegovaní zahraničním výborem při jednání o československo-německé smlouvě? Současná etapa vývoje mezinárodních vztahů má řadu nových rysů, podstatně se odlišujících od bipolárních jistot předchozího období. Po rozpadu bipolarity se země střední a východní Evropy zmítají v etnických a národnostních problémech, které ovlivňují politickou a ekonomickou stabilitu Evropy. To si velmi dobře uvědomují členské země Severoatlantického paktu, které na základě Římského summitu formulují nový přístup aliance k zemím střední a východní Evropy a Sovětského svazu. Vedle nabízené spolupráce formou politických konzultací s aliancí je podle našeho názoru třeba prohloubit helsinský proces. Vždyť Evropa má k dispozici mimořádně cenný dokument, kterým je Závěrečný akt KBSE včetně výsledných dokumentů všech dosavadních následných schůzek helsinského procesu a československé iniciativy. Tyto dokumenty mají velmi dobré předpoklady zejména pro vytvoření celoevropského bezpečnostního systému.

Jednostranná orientace na vytvoření bezpečnostního systému na základě dosavadních struktur NATO by mohla vést k deformaci této ideje, zploštit celý tento záměr na jednoblokový politicky vyhraněný vojenský obranný systém a dát na místo silné a jednostranné orientace na přední exponenty NATO, je klub levicových poslanců KSČ pro aktivní roli Československa v posilování helsinského procesu a pro jeho aktivní podíl na dotváření struktur helsinského procesu tak, aby vznikly takové potřebné instituce, které by skutečně představovaly demokraticky pracující mechanismus pro spravování celoevropských záležitostí.

Dovolte mi závěrem, abych řekl za klub levicových poslanců KSČM, že doporučujeme vzít zprávu ministra zahraničních věcí a místopředsedy vlády na vědomí. Děkuji za pozornost.