Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji také. To byl pan poslanec Ivan Pospíšil.

Rád bych sněmovny seznámil s pořadím poslanců, kteří budou v rozpravě vystupovat za své kluby. Nyní by měl promluvit pan poslanec Bratinka za ODA, pak pan Roman Zelenay za HZDS, Ivan Fišera za klub poslanců Sociálně demokratické orientace a kolega Josef Lux za Křesťansko-demokratickou unii.

Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové. Oba zpravodajové, podle mého názoru, pracovali velmi dobře, což mi umožňuje, abych se ve svém vystoupení mohl soustředit spíše na představy, které poslanecký klub ODA má o tom, jak by měla vypadat naše zahraniční politika, než na to, abych kritizoval zprávu pana ministra zahraničí. Mohu říci, že s vystoupením zpravodajů s jinak ztotožňujeme a podporujeme i jejich návrh na usnesení.

Domníváme se, že existují dva základní úkoly zahraniční politiky ČSFR. Za prvé je to klasický úkol zajištění bezpečnosti státu, ke kterému ovšem přistupuje dnes i zajištění jeho demokratického zřízení - protože nám nejde o jakýkoli stát, ale o stát demokratický. Za druhé - vytváření podmínek pro co nejširší styky našich občanů, našich institucí, s občany a institucemi jiných států. To znamená, že těžiště zahraničních styků vidíme především v tom, že lidé budou moci se střetávat s jinými lidmi a s nimi spolupracovat. Tyto úkoly vyžadují jak z krátkodobého, tak i z dlouhodobého hlediska, aby zahraniční politika našeho státu sledovala následující cíle.

Za prvé - udržení trvalé přítomnosti Spojených států v Evropě. Tuto přítomnost považujeme za klíčovou a to z několika důvodů. Za prvé představuje tato přítomnost pojistku proti poruše rovnováhy v Evropě, a to i uvnitř její prosperující a stabilizované části. Dokud se bude Evropa skládat ze suverénních, byť hospodářsky integrovaných států, bude vždy trvat nebezpečí recidivy nejrůznějších mocenských os a ad hoc ustavovaných aliancí. Tyto osy a aliance by možná mohly být za jiných okolností pouhou dětskou hrou, uvážíme-li stupeň vzájemného propojení západních států a přítomnost již dvou generací, pro které jsou hranice již pomalu muzeálními artefakty. Bohužel pár set kilometrů od této civilizace konce 20. století zuří válka zplozená mentalitou století desátého a již teď je jasné, že nad rozpadající se Jugoslávií začínají některé západní mocnosti uvažovat v pojmech mocenských sfér.

Jugoslávie je však jen extrémním případem. V celé oblasti bývalého sovětského teritoria vládne chaos a chybí v něm jakákoliv rovnováha sil, a to v podmínkách, kdy vznikající státy nemají žádné demokratické tradice, žádné tradice tržního hospodářství schopného jednak uspokojit hmotné potřeby obyvatel, a jednak usměrnit jejich energii tvořivým způsobem a zároveň nemají žádné tradice občanské společnosti, které by dohromady tvořily mocnou sílu usměrňující politiku těchto států pozitivním způsobem. Všechny tyto nově vznikající státy však budou hledat v Západní Evropě své spojence a protektory a neváhám říci i chlebodárce. To jen posílí tendence, kterých jsme svědky v případě Jugoslávie a sice tendence k štěpení a pnutí uvnitř Evropských společenství.

Za druhé bude americká přítomnost protiváhou tendencím směřujícím k pojetí sjednocené Evropy jako k pevnosti uzavřené vůči ostatnímu světu. To jest bude protiváhou tendencí k supernacionalismu.

Za třetí budou Spojené státy protiváhou kryptosocialistickým proudům v Evropě přirozenou to ideologií dnešní bruselské eurokracie. Nebojovali jsme proti socialismu jenom proto, abychom jej pod heslem "zpět do Evropy" museli opět zavádět. Přirozená dispozice Američanů ke svobodě a ochota platit za tuto svobodu určitou cenu je důležitým vkladem pro Evropu. A konečně je zde ještě jeden důvod proč je americká přítomnost žádoucí. Důvod, který není bezprostředně relevantní pro rovnováhu sil, hospodářské zájmy, bezpečnost států a jiné obvyklé věci zahraniční politiky, ale který je z dlouhodobého hlediska klíčový. Jeden moudrý člověk nedávno řekl, že tragédií Evropy je, že vyprodukovala více dějin, než je schopna strávit. Tragickou pravdivost tohoto výrobku vidíme dnes v Jugoslávii, kde tamnější národy jsou svými dějinami přímo požírány. A právě na pozadí tohoto výroku je možno nazřít propastný rozdíl mezi Evropou a Spojenými státy, resp. mezi celým světem a Spojenými státy. USA jsou totiž jediným národem, který je produktem idejí a nikoliv dlouhých a krvavých dějin různých kmenů. Americká ústava staví absolutně, opakuji absolutně, na občanském principu. Americký národ tudíž vznikl čistě na základě nadřazení občanského principu nad etnickým původem těch občanů, kteří se tam stěhovali. (Ruch v sále.) (Předsedající předseda SL R. Battěk: Prosím, aby projevy údivu byly omezeny.) Projevy údivu jsou vítány, na to mají příslušní poslanci samozřejmě právo.

V současné době, kdy etnické problémy nabývají v Euroasii na intenzitě od druhé světové války nebývalé, jsou důkazem toho, že existují ideje umožňující tvořivé, státotvorné a nesmírně produktivní soužití lidí nejrůznějších kulturních mentalit.

Za druhé by měl být cílem naší další zahraniční politiky rozvoj styků s Polskou republikou a s Maďarskou republikou. Zahraniční politika totiž může dokázat svoji reálnost a nosnost jen tehdy, povede-li k rozvoji vztahů především s bezprostředními sousedy, a to zejména s těmi, kteří spolu s námi sdíleli zotročení socialismem a komunismem. Rozvoj styků s Polskem a Maďarskem má též klíčovou důležitost jako signál, že v bývalé komunistické Evropě není všechno jen chaos a rozpad.

Za třetí je zde cíl sbližování s Evropskými společenstvími a NATO. NATO je nejen pilířem mocenské stability v Evropě, ale i zároveň ochráncem zájmů Evropy mimo její území - jak se ukázalo v době války v Perském zálivu. Zároveň je nejdůležitějším článkem spojující Evropu s Amerikou a Kanadou. Naše zahraniční politika žila dlouhé měsíce v iluzích, že NATO již není zapotřebí. Byly to velmi nebezpečné iluze.

Dnes se velmi mluví o našem úsilí o vstupu do Evropských společenství. Považujeme za vhodné upozornit, že představy jednotlivých členských států o budoucnosti tohoto společenství se různí v podstatě od zachování status quo, tj. určité konfederace suverénních států až po představy, které vidí v dálce spojené státy evropské. Je zřejmé, že tyto různé představy by v případě své realizace měly různý dopad na naši republiku i na její vztahy vůči sousedům, ale zároveň též, že budou mít velký vliv na rychlost našeho vstupu do Společenství. Toto ovlivnění rychlosti má dvojí původ. Představy o budoucnosti Evropských společenství se liší stupněm důrazu na jeho rozšiřování na straně jedné a prohlubováním na straně druhé. Je zřejmé, že ty státy, které podporují spíše prozrazují prohloubení vzájemných vztahů se budou stavět velmi ostře proti našemu brzkému vstupu.

Zároveň je jasné, že ty státy, které budou v naší republice spatřovat v otázce budoucnosti Evropských společenství své spojence, budou náš vstup urychlovat. Měli bychom si v tomto směru sjednat jasno, což ovšem není ani tak úkol pro ministerstvo zahraničí, jako pro politické síly v této zemi.

Je zde ještě jeden problém, a to je dosavadní převaha německého kapitálu v naší zemi. Myslím, že jeden ze zpravodajů zde o tom mluvil. Je zde nebezpečí, že pokud by tento trend pokračoval, mohlo by se nám stát, že by v nás ostatní státy spatřovaly jakýsi zadní dvůr Německa, což by mohlo naši cestu do Evropských společenství ztížit.

Ke smlouvě Československo-Německo - já se domnívám, že bezpečnost nakonec nelze zajistit ani sebelepšími smlouvami, a že pokud chceme mít jistotu týkající se našeho vztahu k Německu, tak se to musí řešit v rámci našeho vstupu do Evropských společenství. Tuto smlouvu nepovažuji za špatnou, ale též ani za nijak vynikající. Myslím si, však že její význam se přeceňuje.

Za čtvrté je zde nutno mít jasnou představu, jak se budeme chovat k tomu, co je dobré nazvat Euroasií, tj. k území bývalého Sovětského svazu, kde jsme svědky vzniku nových států v hranicích vytvořených Stalinem a etnickým složením ovlivněným dílem stalinskými deportacemi a dílem osídlovací politikou Moskvy, která měla k jejímu provádění k dispozici celý rejstřík totalitních nástrojů.

Už jsem se zmínil o tom, že tyto státy většinou postrádají ony tradice, které se v Evropě nazývají tržní hospodářství, demokracie, právní stát a liberální politická kultura. Naopak, existují tam tradice vzájemných konfliktů či dokonce válek, a k tomu je nutno připočíst, že je v této oblasti velké množství zbraní včetně jaderných. Nemůže být pochyb o tom, že ostatní svět, především USA a Evropa, musí mít nějakou koncepci jak vůči tomuto rozbouřenému dílu světa postupovat. Domníváme se, že prioritu musí mít naše vztahy s Ruskem. Uvědomme si, že pokud bude mít Rusko pocit naprosté izolace od západu a zároveň bude pociťovat rostoucí tlak od východu, z jihu od muslimského světa a na východě od Číny, mohou v něm nesmírně vzrůst xenofobní proudy. Představa aliance nacionalistů, stalinistů, monarchistů a obskurních náboženských fanatiků není něčím zcela nereálným, a takováto aliance by mohla smést zárodky právního státu, demokracie a tržní ekonomiky a zavést Rusko na cestu, na jejímž konci by byly zcela katastrofální věci, a myslím, že katastrofální i pro nás.

Rusko nemusí být hned zítra vzorným státem, ale pokud se bude vyvíjet přijatelným způsobem, pak se lze spolehnout, že rozhodným způsobem přispěje k rovnováze sil v této oblasti. Priorita vztahů s Ruskem neznamená, že bychom neměli usilovat o přátelství a rozvíjení vztahů s Ukrajinou a dalšími státy. Nicméně v případě Ukrajiny bychom měli velice rychle navázat současně s jednáním o uznání jednání o nějaké smlouvě, která by stvrzovala naši východní hranici. To by měla být paralelní věc. Já si myslím, že bianco uznání Ukrajiny bez takovýchto jednání by byla věc neblahá.

Za páté - naše republika by měla mít jasné stanovisko k dezintegračním tendencím ve světě. ODA pojímá stát - pokud ovšem splňuje určité základní podmínky - jako instituci, která umožňuje pokojné soužití velkého počtu lidí, a to v nejrůznějších formách spolupráce. Stát proto považujeme za základní dobrodiní a znak civilizace. Jeho hodnotu však odvozujeme z jeho základního účelu - umožňovat pokojné soužití a spolupráci. Odmítáme myšlenku, že by skupiny navzájem se lišící svou kulturou a jazykem nemohly z důvodu této odlišnosti žít v rámci jednoho státu, aniž by ztratily svoji individualitu. Dějiny západních civilizací jsou důkazem, že takové soužití je možné, neboť celá staletí v nich existovaly mnohonárodní, mnohojazykové, a dokonce mnohareligiózní státní útvary. Poslední takovýto velký stát na evropském kontinentě byl rozbit vypjatým nacionalismem v roce 1918.

Podmínkou trvání takového státu je však určitá minimální loajalita k idejím tohoto státu jakožto společnému civilizačnímu dílu, loajalita, která musí být silnější než případná vzájemná nevraživost či tendence k mystickému nacionalismu, kdy zbožňování vlastního národa nahrazuje mizící náboženství.

Dnes jsme bohužel svědky převahy těchto destruktivních tendencí. Je samozřejmě pravda, že pokud někde nějaké národy spolu žít nedokáží v jednom státě, je lepší, když se rozejdou. To nás však nezbavuje povinnosti klást odpor všemu, co tyto tendence posiluje. Známý jugoslávský disident Mihailo Mihailovič, kterého možná mnozí z vás pamatují, nedávno prohlásil, že kdyby ve všechny národy ve světě vstoupil stejný duch, jaký vešel v Srby a Chorvaty, pak by bylo na světě 840 válčících států. Dovedete si snad představit, že by to byl konec naší civilizace. Avšak i kdyby tyto státy spolu neválčily a jejich vztahy byly jinak korektní, ale pouze sledovaly principy hospodářského nacionalismu pod hesly "národní ekonomiky", "národní soběstačnosti", "národního bohatství" atd., pak by toto rozdrobení světového hospodářství na 840 malých trhů vedlo svět do bídy a hladomorů.

Naše zahraniční politika by měla proto podnikat vše, co je v našich silách, aby těmto dezintegrujícím tendencím čelila. Není to totiž vůbec věc nějaké ušlechtilé a vznešené inspirace, nějaká výzva k idealismu, abychom se zabývali věcmi, které jsou ušlechtilé a mravní, je to výzva k tomu, aby náš stát naplňoval svůj smysl a snažil se zajistit budoucnost svých obyvatel ve svobodě, míru a prosperitě. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Vyslechli jsme poslance Bratinku za klub ODA. Jako další v rozpravě vystoupí poslanec Roman Zelenay za HZDS, připraví se poslanec Ivan Fišera za klub Sociálně demokratické orientace.

Poslanec SN R. Zelenay: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne a kolegovia, dámy a páni, obdržali sme správu Federálneho ministerstva zahraničných vecí, v ktorej hodnotí zahraničnú politiku Československa za rok 1991. Naše hnutie sa veľmi podrobne zaoberalo štúdiom tejto správy ako aj výsledkov systému práce, metodiky, princípov, výberu kádrov a celého backgroundu, ktorý je potrebný ako pre vytváranie, tak aj pre realizáciu zahraničnej politiky jedného štátu, štátu demokratického, štátu právneho.

V úvode je skutočne možné konštatovať a stotožniť sa s názorom pána ministra a zároveň podpredsedu vlády, že rok 1991 bol v Európe skutočne rokom česko-slovenským. Mimoriadne priaznivé okolnosti pre Česko-Slovensko vytvorili také predpoklady, aké sme možno nemali ešte nikdy vo viac ako 70-ročnej histórii. Dá sa konštatovať, že vo väčšine prípadov sme ich viac-menej skoro v plnom rozsahu využili.

V správe sa uvádza, že je tu snaha o účelnú kombináciu bilaterálneho a multilaterálneho prístupu. Na záver vystúpenia, po zhodnotení jednotlivých častí a jednotlivých aktivít v oblasti zahraničnej politiky, je potrebné sa k tomu vrátiť. Rovnako tak k otázke koncepcie a otázke koordinácie s podobnými útvarmi na úrovni republík.

Preto mi dovoľte teraz niekoľko slov o spolupráci s Radou Európy a o spolupráci s Európskymi spoločenstvami. Je pozitívnym faktom, že sme súčasťou Rady Európy. Môžeme presadzovať svoje názory a myšlienky a prezentovať svoje výsledky ako pozitívne, tak negatívne a obhajovať svoje stanoviská. Môžeme sa podstatne aktívnejšie zapojiť do práce v rámci Európy.

V oblasti EHS bola podpísaná významná asociačná dohoda, ale už pri tejto dohode sa stretávame s prvou kontradikciou. Vyhlásenie premiéra slovenskej vlády, ktorá sa týka zapojenia Slovenska, presnejšie realizácia výkonu tejto zmluvy na úrovni republík a jeho prehlásenie, že európska strana o tom nevedela, je minimálne prekvapujúce. Čo to znamená? Buď slovenský premiér nebol informovaný, a to nesvedčí o dobrom informačnom toku a o dobrej spolupráci, alebo to bol politický zámer. Musíme sa opýtať - politický zámer z ktorej strany? Je to nesprávna prezentácia česko-slovenskej zahraničnej politiky pri kontakte s Európskymi spoločenstvami, kde bola predložená len otázka, že slovenská strana chce byť zapojená - a vy si to urobte ako myslíte, alebo to bol účelný tlak zo strany slovenských vládnych orgánov. Je to veľmi dôležitá otázka, ktorá vyvoláva napätie nielen v rámci česko-slovenských vzťahov, ale vyvoláva aj dosť veľký ohlas v západných oznamovacích prostriedkoch a nielen v nich.

Asociačná dohoda je zrejme veľmi dôležitá a otvára nám celý rad možností. Tu len na okraj - hovorí sa o možnosti lepšieho využitia česko-slovenských pracovných síl v zahraničí, vieme, že boli podpísané určité bilaterálne dohody. Dá sa len konštatovať, že nerovnomernosť rozdeľovania medzi obidve časti česko-slovenského štátu pokračuje, ale zároveň je treba konštatovať, že za to nie je zodpovedné Federálne ministerstvo zahraničných vecí, ale federálna byrokracia vo Federálnom ministerstve zahraničného obchodu. Myslím, že k tomuto problému sa vrátime pri diskusii o tejto otázke.

Ďalším blokom, ktorý sa tu rieši, je tzv. "Trojka". Je pochopiteľné, že Poľsko a Maďarsko sú jedni z kľúčových partnerov Česko-Slovenska, či už sa to týka ekonomických, ale predovšetkým v súčasnosti aj politických stanovísk, postojov a jednotlivých tlakov. Že to tak vníma aj zahraničie, vidíme, že väčšinou tieto tri štáty sú jedným dychom uvádzané pri rôznych druhoch pomoci, pri prijímaní do rôznych medzinárodných inštitúcií alebo pri ich prípadnom pridružovaní.

Je pozitívnym faktom, že takýto trojblok tu vzniká, ale je kritické, že tento trojblok zatiaľ pôsobí viac formálne ako prakticky. Chýbajú konkrétne kroky, spoločné kroky veľmi výrazné a jasné a kroky inšpiračné smerom k veľkému východnému susedovi, kde prebiehajú obrovské zmeny.

Celý rad nebezpečenstiev, s ktorými by sme sa tu mohli stretnúť, neboli riešený na tejto dvojstrannej úrovni tak, ako by mal, alebo ináč, výstupy z týchto riešení neboli ani jasné, ani výrazné, ani príliš konkrétne.

Oblasť Hexagonály prežíva v súčasnosti z jednej strany rozvoj a z druhej strany určitú krízu. Rozvoj v tom, že sa nám podarilo zapojiť sa do väčšieho spoločenstva ekonomicko-politického a kultúrneho charakteru, krízu v tom, že jedným z článkov Hexagonály je aj Juhoslávia, keď môžeme teritórium, v ktorom sa nachádzajú rôzne štáty dokonca vo vojnovom stave ešte takto nazvať. Veľmi ťažko sa v takejto oblasti spolupracuje, tým viac, že sa nás to začína bytostne týkať.

V rámci Hexagonály sa konštatuje, že jedným z kľúčových úloh je napojenie na dopravné a energetické systémy západnej Európy. Samozrejme, že je to veľmi pozitívny fakt. Vieme, že väčšina energetického toku prúdi z Európy východnej. Vzhľadom na nestabilitu, ktorej sa budem ešte venovať pri Sovietskom zväze, je to skutočne rozumné. Vieme, ako to celé vznikalo a preto tento krok považujem za veľmi pozitívny.

Za menej pozitívne považujem to, že uprednostňujú riešenia komplikovanejšie pred riešeniami jednoduchšími. Začína sa realizovať vo veľkom Ingolstadte, s čím by sa dalo súhlasiť, ale je rozdiel pretiahnuť potrubie 250 km a je rozdiel pretiahnuť potrubie 40 km. Je rozdiel spraviť napojenie elektrickej siete po celej oblasti československo-nemeckých hraníc a pritom si neuvedomiť fakt, že druhá časť Československa, Slovenská republika nemá ani jeden meter drôtu vedenia z Rakúskej republiky na zabezpečenie prípadného výpadku elektrickej energie zo Sovietskeho zväzu.

Takto by sme mohli pokračovať ďalej, nehovoriac o otázkach autostrád, kde sa jedná o 15 km napojení na rakúsku autostrádovú sieť zo Slovenskej republiky a napojenie z Českej republiky. Ide o rovnomerné rozloženie.

Pokiaľ sa týka procesu európskej bezpečnosti, ukazuje sa, že tento proces stále ešte nie je v plnom rozsahu rozvinutý a poukazuje na to práve situácia v Juhoslávii. Česko-Slovensko vychádza z rovnomerného inštitucionálneho rozloženia centier európskej politiky aj v tomto regióne. Je to samozrejme možné podporiť. Myslíme si, že geopolitická situácia, aká v súčasnosti je, aj postavenie Česko-Slovenska budú mať naďalej kľúčový význam pri kontaktoch medzi východom a západom. Zase tu vznikla otázka, ako do toho bude zapojené celé Česko-Slovensko.

Otázka a problematika NATO. NATO je skutočne momentálne jedným z hlavných, keď nie jediným bezpečnostným dáždnikom nad Európou. Nie sú však celkom presvedčivé slová, že v prípade konfliktu by sme sa obrátili so žiadosťou o pomoc a máme predsa dôvody domnievať sa, že by naša žiadosť neostala nevyriešená. Takýchto žiadostí v dejinách len Česko-Slovenska poznáme veľa, ale málokedy sa realizovali. Záujmy veľmocí a záujmy malých štátov sú často v kontradikcii. Zdá sa, že bude asi treba vyvinúť aktívnejšiu úlohu na uzatváranie bilaterálnych dohôd, ktoré by nám pomohli preraziť do multilaterálneho združenia, akým je konkrétne NATO.

Likvidácia Varšavskej zmluvy spôsobila práve určité narušenie tejto bipolarity v Európe. Bol to však prirodzený proces a ani nie tak výsledok našej superaktívnej politiky. Môžeme len konštatovať, že sme využili priaznivé možnosti.