Jsme si vědomi toho, že smlouva uzavřená
dne 11. 12. 1973 byla smlouvou mezi tehdejšími státy
NSR a ČSSR. Je možné namítat, že
se nejedná o dnešní SRN a dnešní
ČSFR. Můžeme souhlasit s tím, že
je dnes třeba uzavřít novou smlouvu. Nenamítáme
nic ani proti tvrzení, že se nelze stále ohlížet
do minulosti, mít hlavu vytočenou dozadu a nevidět
před sebou budoucnost.
Můžeme nepřipomínat dnešnímu
německému národu kruté nájezdy
na Velkomoravskou říši a podíl na jejím
vyvrácení. Nemusíme neustále hovořit
o plenění Království českého
a Markrabství moravského německým
vojskem po bitvě na Moravském poli v roce 1278.
Můžeme pomlčet o ničivých křížových
výpravách německých křižáků
proti husitům. Můžeme již nechat spát
vojáky padlé v bitvě u Sadové 3. července
1866. S velkým přemáháním nemusíme
nezbytně nutně hovořit o Lidicích,
Ležákách, Javoříčku a
obdobně postižených vesnicích na Slovensku
během II. světové války. O všech
těchto zvěrstvech můžeme, když
si to situace vyžaduje, diskrétně mlčet.
Jestliže však mlčíme, to ještě
neznamená, že jsme zapomněli a odpustili. Jsou
věci, které nelze odpustit ani zapomenout. Jen ty
národy, které na svou minulost zapomněly,
ji musí prožívat znovu, a my zapomínat
nechceme.
Máme za to, že ani nenastala vhodná chvíle
pro diskrétní mlčení o minulosti.
Kdyby pro nic jiného, tak alespoň pro fakt, že
o minulosti nemlčí druhý účastník
dohody - Spolková republika Německo. Jestliže
oni halasně připomínají minulost,
proč bychom my mlčeli, zvláště
když nám smlouva nedává do budoucna
záruky, o nichž jsem hovořila v úvodu.
Velmi nás znepokojuje fakt, že podmínkou pro
uzavření smlouvy není z německé
strany souhlas s nulitou mnichovské dohody uzavřené
29. září 1938, která nás připravila
o 30 % státního svrchovaného území,
36 % železniční sítě a 40 % průmyslových
závodů. Tato dohoda uzavřená bez zástupců
tehdejší ČSR a proti vůli našeho
lidu byla porušením mezinárodního práva,
a jako taková je škodlivým precedensem, a nejen
naší národní tragédií.
Tak řečená oblast Sudety, kterou jsme touto
smlouvou odstoupili Německu, nebyla nikdy součástí
německého státu. Je naivní domnívat
se, že sudetský problém vznikl až v polovině
30. let a jeho jedinou příčinou byly pouze
pomalu a liknavě plněné požadavky německé
menšiny.
Letmý exkurs do historie hovoří jinak. Odhlédneme-li
od předchozích století a zůstaneme-li
pouze v našem, nemůže nám uniknout teze
Všeněmeckého svazu z roku 1912, která
říká: Naše hranice jsou příliš
úzké, musíme mít hlad po novém
území. Kdyby se německý národ
bál války, znamenalo by to jeho konec.
Méně známým, ale důležitým
historickým dokumentem je směrnice z 21. října
1938, která plánuje bleskové obsazení
Čech a Moravy a izolaci Slovenska - jako důležité
kroky v německé zahraniční politice.
Nelze přehlédnout teorii již zesnulého
německého politika Konráda Adenauera, který
tvrdil, že Mnichovská dohoda byla platná až
do 15. března 1939, kdy ji porušil Adolf Hitler. Názory
pana Adenauera nezapadly. Mají mezi dnešními,
tzv. sudetskými Němci ohlas.
Druhým faktem, který nás znepokojuje, je
pokus o revizi závěrů Postupimské
dohody z 2. srpna 1945, zejména zpochybnění
oprávněnosti transferu Němců z naší
republiky. Transfer, nebo-li odsun, probíhal ve třech
vlnách. První se uskutečnila v závěru
války, kdy z našeho území utíkali
exponenti fašistického režimu, s nimi i malá
část německého obyvatelstva, jak z
pohraničí, tak i z vnitrozemí. Tyto lidi
nikdo přímo nevyhnal. Utekli sami, ještě
dříve, než se začalo účtovat.
Druhá vlna odsunu probíhala v květnu až
červenci 1945. Jednalo se o neorganizovaný odchod
Němců z našeho území. V této
etapě došlo k mnoha politováníhodným
činům ze strany našeho obyvatelstva vůči
odcházejícím Němcům. Musíme
však brát v úvahu dobu, v níž k
tomuto aktu došlo. Bylo těsně po válce.
Na našem území se ještě potulovaly
ilegální skupiny německých fašistů
a vyvolávaly paniku. Lidé byli oprávněně
rozhořčeni surovostmi a bestialitou fašistů.
Nechceme tímto omlouvat nepravosti, nebo dokonce trestnou
činnost, které se tehdy někteří
naši občané dopustili na Němcích.
Rozhodně neobhajujeme lynč před řádným
soudem a mrzí nás, že k těmto činům
došlo. Než však tuto vlnu odsunu nazveme zavrženíhodnou,
zkusme pochopit ty, kteří se na ní podíleli.
Dámy a pánové! Kdo z nás by zachoval
klid a disciplinovaně čekal na nějaký
soud, kdyby jeho nejdražší byli surově
zabiti? Kdoví, kdo z nás by čekal na spravedlnost,
komu by se zatmělo před očima a napřáhl
by ruku k pomstě!
Odsouzeníhodné činy našich obyvatel
byly reakcí na zrůdnosti páchané Němci.
Bumerang už má takovou vlastnost, že nakonec
zasáhne toho, kdo jím hodil.
Třetí vlna odsunu probíhala od prosince 1945
do 13. listopadu 1946. Souhlas s ní vyslovily mocnosti
v Postupimi. Zásady odsunu Němců nejen z
našeho území byly zakotveny ve XII. kapitole
Postupimské dohody a nad provedením odsunu dohlížela
komise Spojené kontrolní rady a Mezinárodní
červený kříž.
Za nepravosti, k nimž v této fázi odsunu došlo,
nenesou tyto organizace o nic menší vinu než
naše úřady, a přesto po nich nikdy nikdo
nechtěl, aby se omlouvaly.
Byla často nastolena otázka, zda samotný
odsun byl spravedlivý, protože byl založen na
kolektivním pojímání viny. Obyvatelé
Sudet přece nebyli totožní s německou
armádou, která vraždila civilní obyvatelstvo.
Tato tvrzení jsou sice pravdivá, ale přesto
nemůžeme souhlasit s názorem, že sudetští
Němci byli zcela bez viny. Spousta příslušníků
gestapa, působících na našem území,
byli Sudeťáci a mluvili velmi dobře česky.
Rovněž v obecních volbách v květnu
1938 volilo 90 procent sudetských Němců dobrovolně
sudetoněmeckou stranu. Vyslovili tedy souhlas s politikou
Konráda Henleina a tím i s fašistickou ideologií
a měli podíl na rozbití tehdejší
ČSR a rozpoutání II. světové
války.
Dovolíme si v této souvislosti citovat jednu větu
z projevu prezidenta Havla 1. ledna 1990, kdy řekl: "Všichni
jsme, byť pochopitelně každý v jiné
míře, za chod totalitní mašinérie
odpovědní." S těmito slovy pana prezidenta
lze souhlasit, a to nejen v našem konkrétním
případě, ale i obecně.
Jsme-li my všichni, každý jinou měrou
vinni za chod totalitního systému, jsou všichni
sudetští Němci vinni, každý jinou
měrou, za rozbití našeho státu a krutosti
války. Pan Richard von Weizsäcker zde, v tomto parlamentu,
dne 8. října 1991 ve svém projevu řekl:
"Dnes záleží na tom, aby se ochota a dobrá
vůle sousedů neohrozila přehnanými
požadavky. Je třeba a je i možno se naučit
vzájemnému porozumění pro obavy a
starosti druhého."
Formulace smlouvy v mnoha občanech ČSFR vyvolává
přinejmenším obavy. Srazy sudetských
Němců v Mnichově a jejich požadavky
jim nahánějí hrůzu. Protože požadavky
německé strany na revizi historických událostí
z let 1938 - 1945 takovým způsobem, že z poškozeného
je viník a naopak, jsou podle názorů našich
voličů oním přehnaným požadavkem,
navrhujeme přepracovat znění dohody mezi
Spolkovou republikou Německo a naším státem
tak, aby zaručovala nulitu Mnichovské dohody, pevnou
a neměnnou hranici mezi našimi státy, neobsahovala
ani náznak pokusu o revizi Postupimské dohody, a
aby se nezaobírala minulostí našich národů,
máme-li tedy my zapomínat.
Proto pro Smlouvu ve stávajícím znění
náš klub hlasovat nebude.
Předseda FS A. Dubček: Ďalej vystúpi
za klub Občianskeho hnutia pán poslanec Sokol a
pripraví sa pán Horník.
Poslanec SN J. Sokol: Vážený pane předsedo,
vážené Federální shromáždění,
vážení hosté, dovolte malou poznámku
na úvod. Často vzpomínám s žalostí
na tu chvíli, kdy tento parlament nepřijal návrh
kolegy Wagnera, aby jednací řád zakazoval
čtení psaných projevů z této
tribuny. Ale co se stalo, stalo se.
Vážené Federální shromáždění,
dnes ráno jsme přijali evropskou přidružovací
smlouvu. Podle mého názoru smlouva, o které
nyní jednáme, je svého druhu "prováděcím
zákonem" k této evropské smlouvě.
Ať se nám to líbí, nebo ne, naše
cesta do Evropy nemůže obejít Německo.
To je - myslím - dost důležité si uvědomit.
Mluvíme o cestě do Evropy a měli bychom si
tedy říci, co nás vlastně od Evropy
dělí. Není to jen hospodářská,
sociální, ekologická a jiná úroveň,
kterou můžeme pozorovat, kdykoli překročíme
hranice. Ale jak se stále znovu a znovu ukazuje, je to
především mezera ve společných
dějinách.
Dlouhá léta tu existovalo něco, čemu
se říkalo "železná opona".
Teprve dnes s úžasem zjišťujeme, jak byla
vlastně účinná. Čtyřicetiletá
mezera ve stycích v normální lidské,
kulturní, vědecké, hospodářské
a jiné komunikaci vytvořila balvan strachu a nedůvěry
na obou stranách. Zdá se mi smutné, když
toho dnes mnozí chtějí zneužít
a vyvolávat strašidla minulosti.
Smlouva, o které jednáme - bylo zde řečeno
- není o minulosti a nemůže ji nikterak změnit.
To je jistě pravda. Nicméně náš
vztah k této minulosti je také něco, co potřebuje
vyrovnání. I projevy některých mých
předřečníků ukázaly,
jak např. události roku 1945 stále ještě
vidíme skoro jenom prizmatem dlouholeté účelové
komunistické propagandy, pro niž to byl nejsilnější
argument pro železnou oponu a pozdější
sovětskou okupaci.
Pokusy o alternativní vylíčení událostí
roku 1945 - a připomenu jenom dva: paměti Václava
Černého nebo Durychův román Boží
duha - byly soustavně potlačovány a málokdo
je zná. Právě tak téměř
nikdo u nás neví o diskusi, která k válečným
událostem probíhala v Německu v padesátých
a šedesátých letech.
Vážení kolegové, kolegyně, železná
opona i okupace jsou naštěstí nenávratně
minulostí. Žijeme a budeme žít ve světě
bez železných opon, v takovém světě,
v jakém po staletí žili naši předkové,
až do té doby, kdy je začal dělit nacionalismus
a šovinismus.
My, kteří si nepřejeme návrat ani
železné opony, ani žádné vojenské
ochrany z druhé strany, se musíme nadále
spoléhat jen a jen na schopnosti a zdatnost našich
občanů a našich národů, které
v této staleté soutěži tak skvěle
obstály a měly z ní tak rozmanitý
užitek.
Zdá se mi, že naším nebezpečím
do budoucna není demokratické Německo. Je-li
tu nějaké nebezpečí, jsou to naše
vlastní slabosti, nedostatek sebedůvěry,
hrdosti i národního vědomí, které
degradovalo na šovinismus a pak se rozplynulo. Bude velmi
důležité, abychom i národní vědomí
dokázali rehabilitovat. Domnívám se, že
i pro tyto potřebné kroky představuje smlouva
velmi dobrý rámec, kde budeme mít příležitost
svoji pozici v Evropě obhájit, upevnit a postavit
na zdravý základ, základ zdravé sebedůvěry
a ne strachů a poplachů.
Proto klub Občanského hnutí Smlouvu o přátelství
a dobré spolupráci podpoří a předložil
vám jako alternativu také doprovodnou rezoluci,
kterou zde s vaším dovolením nebudu číst.
Máte ji v lavicích pod číslem 1506.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem pánu
Sokolovi. Slovo má pán Horník, pripraví
sa pán Benda. Faktickú poznámku má
pán Hubálek.
Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedo, pan Sokol
nás zde kolikrát umravňuje. Leckdy je to
nutné. Já se snažím mluvit bez papíru,
ale jestliže si povzdechne nad tím, že čteme
projevy a sám ho čte, ať to příště
nedělá. Děkuji.
Předseda FS A. Dubček: Myslím, že to
je nedorozumenie. Slovo má pán Horník.
Poslanec SN J. Horník: Vážený pán
predseda, vážené panie poslankyne, vážení
páni poslanci! Vyslovím stanovisko klubu KDH k predmetnej
zmluve.
Zmluva je dôležitý medzinárodný
právny prameň, ktorý by mal byť základom
pre ďalšie vzťahy, štáty a národy.
Oceňujeme obojstrannú snahu postaviť naše
vzájomné vzťahy na nové vzájomné
výhody a súčasným európskym
vzťahom zodpovedajúce základy.
Vychádzajúc z vyššie uvedeného
je treba, aby formulácie zmluvy boli jasné a nedávali
žiadne možnosti na ich rozličnú a rozdielnu
interpretáciu.
S poľutovaním je treba konštatovať, že
ustanovenie preambuly zmluvy o neprerušenej existencii československého
štátu nie je možné považovať
za jasné a zodpovedajúce historickým realitám.
Nepochybne táto otázka bude ešte predmetom
záujmu teoretikov, historikov, právnikov a politológov.
Dnes je ťažko povedať, k akému výsledku
dospejú. Tak či onak, nie je vylúčené,
že aj u nás bude hodnotenie existencie Československej
republiky hlavne v období rokov 1939-1941 rozdielne, navzájom
sa vylučujúce. A tento fakt môže skomplikovať
v budúcnosti výklad zmluvy. Všetci máme
záujem, aby bol identický a nesporný.
Vytvorenie jednotného Nemecka predstavuje v európskom
kontexte významnú zmenu strategického významu
hospodárskeho, ekonomického, ale aj vzťahov
medzi jednotlivými štátmi.
Nové zjednotené Nemecko prebralo všetky medzinárodné
záväzky obidvoch nemeckých štátov.
Pre našu republiku je zvlášť dôležité,
že prevzalo aj povinnosť uznávať a rešpektovať
existujúce hranice so všetkými susednými
štátmi. Tu je treba poznamenať, že zatiaľ
čo západné a južné hranice Nemecko
po II. svetovej vojne bezvýhradne vždy uznávalo,
nebolo tomu tak vždy pri uznávaní hraníc
východných, hlavne hraníc s Poľskom
na Odre a Nise.
Hranice Československa s Nemeckom boli stanovené
po vzniku Československej republiky v roku 1918 vo Versaillskej
mierovej zmluve s Nemeckom. Tieto veci sú potvrdené
v článku 81 zmluvy s Nemeckom a ďalej aj v
článku 82 bola stanovená hranica nového
štátu, a to hranica medzi bývalým Rakúsko-Uhorskom
s Nemeckou ríšou, ako existovala k 3. augustu 1914,
a v článku 83 sa Nemecko zrieklo v prospech Československa
časti sliezskeho územia. Táto hranica medzi
obidvoma štátmi bola protiprávne zmenená
až v roku 1938 takzvanou Mníchovskou dohodou a Viedenskou
arbitrážou, ktorú Československo nikdy
neuznalo a považovalo ju za neplatnú od samotného
začiatku. Neplatnosť tejto dohody od samého
začiatku so všetkými z toho vyplývajúcimi
dôsledkami, vrátane územných, uznala
bývalá Nemecká demokratická republika
v Zmluve o priateľstve a vzájomnej pomoci s Československou
socialistickou republikou z roku 1967.
187
Preambula s NSR o Zmluve a vzájomných vzťahoch
s Československom z 11. 12. 1973 uznala, Mníchovská
dohoda bola Česko-Slovensku vnútená nacistickým
režimom pod hrozbou sily a v článku 1 sa s
Československom dohodla na tom, že obidve strany považujú
túto dohodu, vzhľadom na svoje vzájomné
vzťahy podľa tejto zmluvy, za nulitné.
Predložená zmluva medzi Českou a Slovenskou
Federatívnou Republikou a Spolkovou republikou Nemecko
obsahuje preambulu formulácií, ktorou zmluvné
strany uznávajú skutočnosť, že
československý štát od roku 1918 nikdy
neprestal existovať. O týchto otázkach už
hovoril pán poslanec Hrivík. Ja sa len zmienim o
niektorých veciach.
Vzniká otázka, v akej podobe existovala Československá
republika v období 1939-1941. Pretože keď vznikla
Slovenská republika, tak túto Slovenskú republiku
uznalo veľmi veľa krajín a s týmito krajinami
mali aj určité styky československí
predstavitelia. Exilová vláda pána prezidenta
Beneša v tomto období ešte nebola uznaná.
Keď zanikla Československá republika, tak potom
kde a kedy, za akých podmienok, či to bol prevrat
- čo môžeme považovať v tomto období
za prevrat? Považovať by sme mohli Slovenské
národné povstanie, ale SNP sa hodnotí toho
času inak. V zmluve použitá formulácia
je podľa nášho názoru zbytočná.
Pre ČSFR by bolo výhodnejšie požadovať
kontinuitu štátnych hraníc od roku 1918, s
čím však pravdepodobne nesúhlasilo Nemecko.
Táto formulácia totiž pripúšťa
možnosť platnosti Mníchovskej dohody do marca
1939 a nevylučuje zmeny hraníc po roku 1918. Jediné,
čo vylučuje, je myšlienka o právoplatnej
existencii Slovenského štátu ako subjektu medzinárodného
práva v inkriminovanom období. Ale jeho skutočnú
existenciu ani dnes nie je možné spochybniť.
V roku 1939 bolo územie Čiech a Moravy de facto
okupované nacistickým Nemeckom a na území
Slovenska, v dôsledku rozhodnutia Slovenského snemu
zo 14. marca 1939, vznikol de iure Slovenský štát.
Podľa názoru väčšiny slovenských
právnikov išlo o plnoprávny subjekt medzinárodného
práva, ktorý konečne uznalo až 27 štátov.
Sporným môže byť len obdobie, podľa
ktorého tento štátny útvar ako takýto
subjekt vystupoval, otázka historického hodnotenia
ľudáckeho režimu, ktorý na Slovensku v
tom období totalitne vládol, resp. medzinárodné
a politické dôsledky jeho existencie. Táto
skutočnosť ale v žiadnom prípade nemôže
spochybňovať či už česko-nemecké
alebo slovensko-maďarské hranice, ktoré, ako
bolo uvedené, boli stanovené stále platnými,
ani dnes oficiálne nespochybnenými medzinárodnými
zmluvami.
Klub poslancov KDH do uznesenia na vyslovenie súhlasu Federálneho
zhromaždenia zmluvy medzi Českou a Slovenskou federatívnou
republikou a Spolkovou republikou Nemecko o dobrom susedstve a
priateľskej spolupráci navrhuje, aby bod č.
2 z tlače 1388 bol zaradený či už do
tejto tlače alebo do iného uznesenia. Kvôli
poriadku ho citujem.
Mníchovská dohoda z 29. 9. 1939 a rozhodnutie výrokov
Viedenskej arbitráže z 2. 11. 1938 sú neplatné
od samého začiatku. Ako také nemohli mať
žiadne účinky na československé
štátne hranice s Nemeckom a Maďarskom. Potiaľ
návrh.
Vážení páni poslanci, vážené
panie poslankyne, napriek výhradám, ktoré
som za klub poslancov KDH predniesol, poslanci KDH schválenie
zmluvy medzi Českou a Slovenskou Federatívnou Republikou
a Spolkovou republikou Nemecko podporujú.
TADY!
Naše slovenské vzťahy k Nemecku a k nemeckému
národu aj celému obyvateľstvu sa začali
rozvíjať už na začiatku 9. storočia,
za dôb nitrianskeho kniežaťa Pribiny a od tej
doby sú naše vzťahy nepretržité,
niekedy sú lepšie a niekedy sú horšie.
Předseda FS A. Dubček: Váš čas
vypršal.
Poslanec SN J. Horník: Aj spolupráca v súčasnom
období aj v budúcnosti by sa mala rozvíjať
na základe zmluvy. Preto ju budeme podporovať. Ďakujem
za pozornosť.
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
poslanec Benda za KDS. S faktickou poznámkou sa prihlásil
pán poslanec Blažek.
Poslanec SN A. Blažek: Pane předsedo, požádejte,
prosím, poslance, kteří budou předkládat
pozměňovací návrhy, aby nám
je předložili písemně.
Předseda FS A. Dubček: Táto poznámka
je namieste. Doteraz platné ustanovenie aj v tomto zmysle
znie, že ten, kto predkladá doplňujúce
návrhy, predkladá svoje pozmeňujúce
návrhy v písomnej podobe.
Slovo má poslanec Benda.
Poslanec SL B. Hubálek: Chtěl jsem se ještě
omluvit panu poslanci Sokolovi za svoje vzplanutí a chtěl
bych k tomu dodat, že mě měl hned setřít.
Měli bychom si hned vytknout to, co uděláme
špatně. Pan poslanec měl jenom písemné
poznámky a já jsem ho osočil, že svůj
projev čte.
Předseda FS A. Dubček: Ja som k tomu poznamenal,
že ide o nedorozumenie. Ďakujem vám za váš
postoj. Slovo má pán poslanec Benda, pripraví
sa pán poslanec Grebeníček.