Poslanec SN I. Fišera: Pane předsedo, vážené
kolegyně poslankyně, vážení kolegové
poslanci, vážení hosté, myslím,
že po této debatě, která zde proběhla,
si nic nezaslouží více střídmosti
a věcnosti v uvažování, než právě
otázky nejvážnější a citově
nejvypjatější. Ať jsme si to přáli
nebo ne, takovou otázkou se pro tento parlament a pro mnoho
občanů ČSFR stala právě navrhovaná
smlouva mezi SRN a námi o dobrých sousedských
vztazích a přátelské spolupráci.
Pokusím se proto stanovisko klubu poslanců sociálně
demokratické orientace a poslance Jansty k této
smlouvě vyjádřit tak střídmě
a věcně, jak je to jen možné, a to v
rámci řečnické lhůty deset
minut.
V prvé řadě chci hned na začátku
zdůraznit, že v principu tuto myšlenku smluvně
nově upravit naše vzájemné vztahy vítáme
a velmi rádi bychom proto navrhovanou smlouvu podpořili,
i když jen za určitých podmínek. Jsme
si plně vědomi toho, že pro náš
stát je smlouva s Německem jedním z kroků
- a doufejme i klíčem - k Evropě, Evropě
rovnoprávných států bez mocenských
tlaků vyplývajících z přirozené
rozdílnosti, velikosti a hospodářské
síly jednotlivých jejích částí.
Právě v této souvislosti se snažíme
velmi střízlivě a přitom s velkou
nadějí hodnotit všechny demokratické
síly v Evropě a zejména v samotném
Německu, které se dnes nejen vyrovnává
s problémem morální a ekonomické rekultivace
bývalých východních zemí Německa,
ale které také stále jako demokratický
stát musí vyvažovat tlaky těch vnitřních
sil, které nechtějí přijmout zodpovědnost
za rozpoutání světové války,
za její hrůzy a za její důsledky,
a to zejména ve vztahu k Československu a Polsku.
Chceme věřit, že moderní demokratické
Německo nebude klíčem falešným,
klíčem ke vstupu pod tíhu nového tlaku,
nového sobeckého sebeprosazování se,
které by se nedálo silou zbraní, ale silou
ekonomického a politického vlivu. Chceme věřit,
že Německo nepodlehne pokušení, které
mu nabízí jeho dnešní síla a
ani naše dnešní oslabení způsobené
tím, že jsme se dostali po druhé světové
válce do zóny vlivu stalinského sovětismu.
Chceme tomu všemu věřit, protože doufáme,
že většina Němců si je dobře
vědoma toho, čí vinou a po jakém krutém
utrpení jsme se do této téměř
čtyřicet pět let trvající bezvýchodné
situace dostali.
Jestliže tak zdůrazňujeme to, čemu chceme
věřit a co nás v principu vede k podpoře
této smlouvy, pak musíme říci, co
nás naplňuje obavami a pochybnostmi, a proč
si klademe jako podmínku souhlasu s návrhem smlouvy
přijetí našeho návrhu usnesení
k této smlouvě (tisk 1388). V prvé řadě
je to argument některých našich politiků,
že později bychom už neměli šanci
tak výhodnou smlouvu přijmout. Znamená to
snad, že tito lidé, často skuteční
znalci politické scény v Evropě, mají
pochybnosti o politickém vývoji v Německu?
A znamená to snad, že dvojí výklad některých
částí smlouvy, který je patrný
již nyní zejména u tak citlivých otázek,
jako je interpretace termínu vyhnání či
nulita mnichovské dohody, se bude pod vlivem nacionalistických
a extrémních pravicových sil prohlubovat?
Znamená to snad také, že dnešní
vládní koalice v Německu bude podle těchto
prognóz, pod stále silnějším
vlivem té části Landsmanschaftu, která
tím či oním způsobem chce opět
kolonizovat tzv. tradiční německý
životní prostor? Kdyby tomu tak bylo, pak je opravdu
nezbytné dát najevo v našem výkladu
smlouvy rozhodnost a pevnost právě v těch
bodech, které se staly předmětem nejasností
a sporů a které by v budoucnosti mohly sloužit
jako záminka pro uplatňování neoprávněných
nároků vůči čs. občanům
a čs. státu.
Druhým důvodem našich pochybností a
obav je stav vědomí občanů České
a Slovenské Federativní Republiky právě
ve vztahu k Německu. Na jedné straně je to
systematické vytváření pocitu viny
zejména za odsun německého obyvatelstva po
válce bez ohledu na historický kontext této
události a jejího mezinárodního právního
rámce, pocitu, který je umocňován
u některých občanů novým komplexem
národní a státní pokleslosti vůči
bohatšímu, silnějšímu a po válce
z části i šťastnějšímu
sousedovi.
Tyto pocity slabosti a nejistoty pronikají až sem
na půdu parlamentu, kde již většina několikrát
odmítla otevřenou debatu o této smlouvě
a jejích úskalích a odevzdala se do vůle
ne zcela jasně řízeného osudu, takže
dnes již tomuto parlamentu nezbývá nic jiného
než smlouvu přijmout nebo odmítnout. Málem
jsme neměli možnost ani debatovat k této smlouvě
dnes.
A právě riziko odmítnutí upozorňuje
na druhou stranu mince, na to, že řada občanů
našeho státu trpí vědomým nebo
podvědomým strachem nejen z Němců,
které v jejich dnešní podobě nemohli
dosti poznat, ale také z naší vlastní
reprezentace a jejích případných dalších
kroků. Nechceme připomínat různá
hodnocení termínu vyhnání z úst
nejvyšších státních představitelů,
nechceme ani připomínat známé pokusy
o prolomení magické bariéry 25. únor
1948 pro restituce. Tyto činy obavy občanů
jen zesílily, ale my chceme upozornit na to, co důvodová
zpráva vlády k této zprávě
říká. Cituji: "Pokud by v budoucnu byly
domnělé nároky sudetských Němců
uplatněny prostřednictvím vlády Spolkové
republiky Německo, Česká a Slovenská
Federativní Republika by proti nim uplatnila čs.
reparační nároky, mnichovské škody
a pohledávky nereparačního charakteru."
K tomu dodávám - lidé se budou ptát:
"Copak by vláda tyto neoprávněné
nároky neodmítla, nebo už nemohla odmítnout?"
Střední Evropa uzdravující se z komunismu,
potřebuje především klid, stabilitu,
naději, potřebuje mít jasné důvody
hájit demokracii a svobodu i v případě
nepředvídatelných konfliktů a ohrožení,
jejichž předehru je možné slyšet
ze všech oblastí, kde dnes spolu nedovedou žít
na stejném území různé národy,
podobně jako kdysi Němci a Češi, Slováci
a Maďaři.
Když si to někteří politici spojení
s militantními sudetskými Němci neuvědomí,
musíme riziko znepokojování a nahrávání
politickému extremismu, pravicovému i levicovému,
čelit aspoň my jako nejvyšší zákonodárný
sbor tohoto státu a to stanoviskem sice strohým,
ale jasným, které by navrhovanou smlouvu doprovodilo
jako záruka toho, že nikdo nebude mít v budoucnu
šanci se pokoušet ji posunout do polohy, která
by mohla znovu pro nás, těžce zkoušený
stát, přinést stará ohrožení
ať v té či oné podobě.
To jsou hlavní důvody, které nás vedly
k tomu, že jsme předložili Federálnímu
shromáždění návrh usnesení
ke Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní
Republikou a Spolkovou republikou Německo - tisk 1388,
který vám byl rozdán do lavic, a který
vám nyní vzhledem k tomu, že je stručný,
přečtu:
"Federální shromáždění
ČSFR v souvislosti s projednáváním
Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou
a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství
a přátelské spolupráci v zájmu
odstranění jakýchkoliv nejasností
a pochybností, které by v budoucnosti mohly ohrozit
harmonický vývoj vztahů a spolupráce
mezi oběma státy, jež si upřímně
přeje, konstatuje následující.
Za prvé - tato Smlouva se nedotýká mezinárodních
dohod, které vítězné mocnosti uzavřely
a rozhodnutí a opatření, které učinily
ohledně Německa.
Za druhé - Mnichovská dohoda z 29. září
1938 a výrok Vídeňské arbitráže
z 2. listopadu 1938 jsou neplatné od samého začátku.
Jako takové nemohly mít žádné
právní účinky na čs. státní
hranice s Německem a Maďarskem.
Za třetí - poválečný transfer
osob německé národnosti byl proveden na základě
Postupimské dohody, příslušných
rozhodnutí vítězných mocností
a za jejich součinnosti. Nikomu z toho nemohly proto vzniknout
žádné nároky vůči České
a Slovenské Federativní Republice.
Za čtvrté - nároky České a
Slovenské Federativní Republiky a nároky
jejich občanů na náhradu válečných
škod a uhrazení reparačních pohledávek
na odškodnění za nacistickou perzekuci a za
nasazení na nucené práce zůstávají
zachovány.
Federální shromáždění
ČSFR žádá prezidenta České
a Slovenské Federativní Republiky, aby v souvislosti
s ratifikací této smlouvy informoval o tomto stanovisku
německou stranu."
Chci zdůraznit, že přijetí tohoto návrhu
usnesení při hlasování o smlouvě,
které navíc odpovídá základním
principům obsaženým i v důvodové
zprávě vlády k této smlouvě,
je pro Klub poslanců Sociálně demokratické
orientace podmínkou pro přijetí Smlouvy mezi
Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou
republikou Německo o dobrém sousedství a
přátelské spolupráci. Děkuji
vám za pozornost.
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Teraz vystúpi
pán poslanec Hrivík a pripraví sa pani poslankyňa
Ovčačíková.
Poslanec SN P. Hrivík: Vážený pán
predseda, vážené Federálne zhromaždenie!
Vytvorenie jednotného Nemecka je v európskom kontexte
významnou zmenou strategického významu. V
strede Európy vznikol nový štátny útvar,
silný nielen vojensky, ale hlavne hospodárskymi
a finančnými zdrojmi. Spolková republika
Nemecko predstavuje pre Českú a Slovenskú
Federatívnu Republiku jednu z najvýznamnejších
oblastí zahraničnopolitických aj ekonomických
záujmov. Preto je dôležité s tak významným
susedom postupne dobudovať bilaterálnu zmluvnú
základňu, ktorá bude zodpovedať novej
kvalite, vychádzajúcej z politických a hospodárskych
zmien v strednej a východnej Európe, integračným
tendenciám v Západnej Európe, ako aj v samotnom
Nemecku.
Zmluva o dobrom susedstve a priateľskej spolupráci
medzi Českou a Slovenskou Federatívnou Republikou
a Spolkovou republikou Nemecko by mala byť prvým významným
krokom k odstráneniu minulých a súčasných
dizharmónií medzi obidvoma štátmi a
mala by jasne formulovať zásady korektného
spolužitia a priateľskej spolupráce v budúcnosti.
Vzhľadom k významu a dĺžke by zmluva mala
uzatvárať určité problémy, a
nedávať možnosť k otváraniu nových
problémov alebo možnosť rôznej interpretácie
v budúcnosti. Ukazuje sa, že zmluva nevylučuje
možnosť, že pokiaľ sa v budúcnosti
zmení medzinárodné alebo iné klíma
v Európe alebo v našich vzťahoch, obidve strany
sa budú uchyľovať k odlišnému výkladu
ustanovenia zmluvy. Kritické postoje k zmluve naznačujú,
že text nie je dokonalý
K preambuli zmluvy máme tieto kritické pripomienky:
a) Slováci na rozdiel od Čechov nemali spoločné
dejiny s Nemcami, neboli súčasťou Rímskej
ríše národa nemeckého,
b) tvrdenie o neprerušenej kontinuite československého
štátu od roku 1918 nie je korektné, historicky
podložené,
c) preambula explicitne neobsahuje tvrdenie o nulite Viedenskej
arbitráže z 2. decembra 1938, ako zmluvného
aktu bezprostredne nadväzujúceho na Mníchovskú
dohodu, čím EO aj IPSO akt agresie vychádzajúci
z Mníchova voči slovenským hraniciam vynecháva.
K samotnému tvrdeniu: "uznávajúc skutočnosť,
že československý štát od roku
1918 neprestal existovať" (v preambule zmluvy) máme
toto stanovisko. Tvrdenie nie je pravdivé a môže
mať ďalekosiahle dôsledky pre Slovensko, počínajúc
zrieknutia sa majetkových nárokov Slovenskej republiky
voči právnemu nástupcovi tretej ríše
- Spolkovej republike Nemecko - a končiac nelegálnym
a nelegitímnym postupom českolovenských úradov
na území Slovenska po roku 1945.
Vzniká teda otázka, v akej podobe existovala Československá
republika v období rokov 1939-1941, teda v období
medzi vznikom Slovenskej republiky, ako subjektu medzinárodného
práva, a okamžikom, kedy došlo k prvému
oficiálnemu uznaniu Benešovej exilovej vlády
v Londýne. Kto v tejto dobe predstavoval kontinuitu Československa?
Protektorát Čechy a Morava? Alebo v tej dobe ešte
neuznaná exilová vláda? Alebo snáď
Slovenská republika? Keď Československá
republika, ktorá de facto prestala existovať v marci
1939, ďalej existovala v právnom zmysle, prečo
bolo potrebné znovu ju uznávať? Ako je známe,
uznanie de iure je neodvolateľný, bezpodmienečný
a trvalý právny akt uznávajúceho štátu.
Benešovu exilovú vládu uznali aj štáty,
ktoré predtým uznali Slovenskú republiku
a mali na Slovensku zastúpenie. Keď šlo o akt
uznania vlády, znamenalo by to, že v de facto neexistujúcej
ČSR došlo k štátnemu prevratu, čo
je samozrejme nezmysel, pretože slovenský prezident
dr. Jozef Tiso o sebe nikdy netvrdil, že je aj prezidentom
Československej republiky.
Na tomto mieste je potrebné sa tiež zmieniť o
období 1939 - 1945, v ktorom existovala Slovenská
republika. Aj toto obdobie nie je kompatibilné s tvrdením
o neprerušenej kontinuite ČSR, pretože tvrdenie
popiera existenciu suverénneho Slovenského štátu.
K vyhláseniu Slovenskej republiky došlo v marci 1939
v súlade s vtedy platnou Ústavou ČSR. Vznikol
de iure nový štát v Európe, ako nesporne
plnoprávny subjekt medzinárodného práva.
Historicky však nie je možné poprieť samotný
fakt jeho existencie ani skutočnosť, že ho diplomaticky
uznala väčšina suverénnych štátov
sveta a že ho pokladali za svoj štát milióny
Slovákov. Sporné môže byť len obdobie,
v ktorom tento štátny útvar vystupoval, otázky
hodnotenia ľudáckeho režimu, ktorý v tej
dobe na Slovensku vládol, respektíve medzinárodné
a politické dôsledky jeho existencie.
Musíme upozorniť na existenciu Slovenskej republiky
aj v kontexte s naším súčasným
úsilím o zachovanie ústavnosti ČSFR.
Nemôžeme vierohodne požadovať ústavnosť
rozhodnutia Federálneho zhromaždenia dnes a zároveň
popierať ústavnosť rozhodnutia v minulosti.
S poľutovaním musíme konštatovať,
že ustanovenie v preambule zmluvy o neprerušenej existencii
československého štátu nie je možné
považovať za jasné a zodpovedajúce historických
realitám. Aj prezident Eduard Beneš, ktorý
sa nedokázal zmieriť so šesťročným
existovaním Slovenskej republiky ani po jej zániku,
nikdy nespochybňoval prerušenie existencie Československej
republiky. Pokiaľ zúčastnené zmluvné
strany trvali na uvedenej formulácii, potom ju bolo potrebné
doplniť napríklad o dodatok tiež publikovaný
v tlači "s výnimkou obdobia trvania Slovenskej
republiky ako subjektu medzinárodného práva".
Podľa nášho názoru Spolková republika
Nemecko sa nemôže a nemá vyjadrovať k tomu,
ako dlho niektorý štát existoval, resp. neexistoval.
Československo-nemecká zmluva predstavuje riziká
predovšetkým v dvoch oblastiach: ekonomickej a politickej.
ČSFR sa v podstate vzdáva nárokov na vojnové
škody, ale pritom sa otvára možnosť individuálnych
nárokov zo strany sudetských Nemcov v budúcnosti.
V zmluve sa priamo nevyskytujú nároky ani jednej
zmluvnej strany. Nároky obidvoch strán sa len stavajú
mimo zmluvu, ale to neznamená, že sa neriešia.
Niektoré sa tým riešia, iné zostávajú
otvorené. Záleží na tom, o aký
druh nárokov ide. Vylúčenie štátnych
nárokov, ako sú reparácie, znamená,
že obidve strany sa dohodli, že táto otázka
sa navždy uzatvára. Vylúčenie individuálnych
nárokov má však opačný dôsledok
- tieto nároky zostávajú aj naďalej
otvorené, štát sa ich totiž nemôže
vzdať v prospech svojho štátu bez toho, že
by sám svojich občanov kompenzoval. Pre Slovensko
to však má nepriaznové dôsledky, pretože
sa likviduje slovenský nárok na reparácie
za vojnové škody. Keď platí tvrdenie v
preambule zmluvy, podľa ktorej československý
štát existoval bez prerušenia od roku 1918, tak
Slovensko by malo mať nárok na náhradu za vojnové
škody spôsobené na slovenskom území.
Slovenské majetkové požiadavky, to je vojnové
škody a dlhy, sú vo výraznom nepomere vyššie
než české.
V budúcnosti by sa mohli prejaviť ekonomické
riziká československo-nemeckej zmluvy v hospodárskych
stratách, ktoré vyplývajú z toho,
že sa vymenili bez slovenského súhlasu slovenské
pohľadávky za škody, ktoré utrpeli sudetskí
a karpatskí Nemci. (Předseda FS A. Dubček:
Máte ešte jednu minútu, pán kolega.)
Škody na ľudských životoch a materiálne
škody sa jednoducho vymenili za škody spôsobené
fyzickou likvidáciou značnej časti nemeckého
civilného obyvateľstva. Slovensko tak platí
(a nielen ono) za Benešov a Gottwaldov zločin.
Politické riziká zmluvy vidíme v nepresných
a vábnych formuláciách a termínoch,
ako sú napríklad vyhnanie, stávajúce
hranice, nulita Mníchovskej dohody a podobne. Klauzula
o nulite Mníchovskej dohody dáva nemeckej strane
právny podklad interpretovať zmluvu tak, ako to uzná
za vhodné a kedy sa to uzná za vhodné. Dnes
však nemôžeme jasne predvídať, k akým
politickým a ekonomickým zmenám môže
dôjsť v Európe a v samotnom Nemecku v najbližších
desaťročiach... (Předseda FS A. Dubček:
Pán kolega, upozorňujem, aby ste to skrátili,
vypršala vám 10-minútová doba.)
Pán predseda, ja mám ešte jedno svoje vystúpenie,
ja sa ho zrieknem, keď mi dáte ešte tri minúty
na dokončenie môjho referátu.
Předseda FS A. Dubček: Môžete sa prihlásiť
do rozpravy. Vašu prihlášku mám.
Poslanec SN P. Hrivík: Ja to preruším a uvediem
len záver. Zmluva medzi ČSFR a Spolkovou republikou
Nemecko o dobrom susedstve a priateľskej spolupráci
výrazne ovplyvní budúce postavenie ČSFR
a obidvoch národných republík vo všetkých
oblastiach spoločenského a politického diania.
Preto je nutné, pred ratifikáciou zmluvy, vedieť,
čo nás bude stáť táto zmluva
a prečo. Zmluva by sa nemala teraz ratifikovať vo
Federálnom zhromaždení, pokiaľ sa vážne
nezvážia jej dôsledky na Českú
republiku a na Slovenskú republiku. Boli by sme pre to,
aby sa ratifikácia zmluvy ponechala novému parlamentu,
ktorý vzíde z tohtoročných volieb.
Klub poslancov Slovenskej národnej strany víta novú
zmluvu so Spolkovou republikou Nemecko, avšak nemôže
súhlasiť s vážnymi nepresnosťami
v zmluve, ktoré som vo svojom vystúpení uviedol,
resp. nestačil všetky uviesť.
Členovia nášho poslaneckého klubu budú
hlasovať podľa vlastného uváženia
na základe záverov dnešného rokovania
o ratifikácii zmluvy.
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Ďalej
sa prihlásil pán poslanec Kulan s faktickou poznámkou.
Poslanec SN P. Kulan: Vážený pán predseda,
vážené dámy, milí páni!
Chcem reagovať veľmi stručne na tri body.
Předseda FS A. Dubček: Ja si myslím, to nie
je faktická poznámka.
Poslanec SN P. Kulan: Je to faktická poznámka, pretože
tu zazneli pojmy, ktoré podľa môjho názoru...
(Řečník byl přerušen předsedou
FS.)
Předseda FS A. Dubček: Môžete sa prihlásiť
do rozpravy. Podajte prihlášku a zaradím vás
do normálnej rozpravy. Slovo má poslankyňa
Ovčačíková, ktorá má
predložený návrh a stanovisko za klub Následných
politických strán a hnutí.
Poslankyně SN A. Ovčačíková:
Vážený pane předsedající,
vážené kolegyně a kolegové, vážení
hosté, dovolte, abych vás seznámila se stanoviskem
poslaneckého klubu Následných politických
stran a hnutí ke Smlouvě mezi SRN a ČSFR.
Jsme si vědomi toho, že dva spolusousedící
státy, zvláště státy s tak pohnutými
vzájemnými vztahy v minulosti dávné
i nedávné, jakými jsou SRN a ČSFR,
musí spolu uzavřít smlouvu, která
stanoví pravidla soužití, pevnou hranici mezi
oběma státními útvary a dá
do budoucna jistotu oběma stranám, že nebudou
napadeny či jiným způsobem obtěžovány,
kráceny ve svých právech a nárocích.