FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991
VI. v. o.
476
Vládní návrh,
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky k vyslovení souhlasu Smlouva mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Tuniské republiky o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a majetku, podepsaná v Praze dne 14. března 1990
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky souhlasí se Smlouvou mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Tuniské republiky o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a majetku, podepsanou v Praze dne 14. března 1990.
Důvodová zpráva
Česká a Slovenská Federativní Republika rozvíjí své vztahy s arabskými zeměmi na zásadách aktivní hospodářské i politické spolupráce.
Mezi arabské země, s nimiž nás spojuje plodná spolupráce založená na vzájemném respektování, rovnosti a oboustranné výhodnosti, patří i Tuniská republika. Spolu s příslušností ke společenství arabských zemí je pro zahraničně politickou orientaci Tuniska charakteristické aktivní členství v hnutí nezúčastněných a úsilí o vytvoření rovnováhy mezi hospodářsky rozvinutými a rozvíjejícími se státy.
Vedoucí společenskou silou Tuniské republiky je socialistická ústavní strana sociálně demokratického typu.
ČSFR navázala s Tuniskem diplomatické styky již v roce 1956 po tom, co Tunisko získalo svoji nezávislost. Styky v oblasti politické se rozvíjejí aktivně zejména v posledním desetiletí a vyvrcholily návštěvou ministerského předsedy Tuniska v ČSFR.
Dlouhodobým těžištěm vzájemných vztahů mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Tuniskou republikou je hospodářská a vědeckotechnická spolupráce, která je důležitým činitelem rozvoje národního hospodářství obou států, protože umožňuje využívat výhod plynoucích z mezinárodní dělby práce. Obrat vzájemné obchodní výměny v roce 1989 dosáhl 16,3 mil. USD.
K dalšímu rozvoji spolupráce přispěje uzavření Smlouvy mezi vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládou Tuniské republiky o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu ze dne 14. března 1990.
Název na titulní straně smlouvy odpovídá ústavnímu názvu státu v době uzavírání smlouvy.
Dvojí zdanění je nežádoucí, neboť snižuje příjmy, které organizacím a občanům jednoho státu plynou z druhého státu z provádění stavebních, montážních a jiných činností, z využívání patentů a jiných průmyslových práv, technických znalostí a zkušeností, výrobně technických poznatků, z úroků, majetkových účastí, výrobní a technické kooperace a z jiných zdrojů. Dvojí zdanění postihuje také příjmy z využívání autorských práv k dílům literárním, uměleckým a vědeckým a příjmy výkonných umělců.
Dvojí zdanění působí nepříznivě na rozvoj mezinárodní hospodářské a kulturní spolupráce a je proto nutno v zájmu vytváření příznivých podmínek pro širší zapojení československé ekonomiky do mezinárodní dělby práce přijmout opatření k jeho vyloučení. Protože příčinou vzniku mezinárodního dvojího zdanění je kolize daňových zákonů dvou států, může být mezinárodní dvojí zdanění účinně vyloučeno jen opatřeními obou států vzájemně koordinovanými mezinárodní smlouvou.
Smlouva o zamezení dvojího zdanění sleduje objektivní rozdělení práva na zdanění příjmu mezi stát jeho zdroje a stát, v němž má příjemce sídlo nebo bydliště. Osobní a věcný rozsah Smlouvy je vymezen v článcích 1 a 2.
Protože Smlouva řeší kolize daňových zákonů, které jsou součástí právních soustav dvou států, byly v zájmu jednotnosti výkladu výrazy důležité pro aplikaci Smlouvy definovány v článku 3 - 5.
Příjmy organizací a občanů jednoho smluvního státu mohou být zdaněny zásadně ve státě sídla organizace případně bydliště občana. V druhém smluvním státě mohou být tyto příjmy zdaněny jen za podmínek a v rozsahu, které jsou stanoveny výslovnými ustanoveními jednotlivých článků Smlouvy.
Podle článku 7 Smlouvy mohou být příjmy z obchodní a průmyslové činnosti podniků jednoho smluvního státu zdaněny v druhém smluvním státě, jestliže byly dosaženy v tomto druhém státě na základě činnosti vykonávané v tomto druhém státě prostřednictvím trvalého zařízení (stálé provozovny). Tato zásada neplatí pro zisky z letecké a námořní dopravy, které mohou být podle článku 8 zdaněny ve státě skutečného vedení podniku.
Ustanovení článku 9 umožňuje daňové správě upravit základ daně ve výši odpovídající objektivním podmínkám, jestliže došlo k daňovému úniku skrytým převodem zisku mezi podniky obou smluvních států, spojenými vlastnicky nebo ovládanými týmiž osobami.
Zdanění dividend a úroků a licenčních poplatků je rozděleno mezi oba smluvní státy, avšak ve státě zdroje nesmí přesáhnout hranici stanovenou příslušným ustanovením článků 10, 11 a 12.
Článek 13 upravuje zdanění zisků ze zcizení majetku, tj. z prodejů nebo převodu majetku a s ním spojeného vlastnického práva, nikoliv však zdanění příjmů z pronájmu nebo jiné formy užívání majetku, které je upraveno v článku 6.
Zdanění příjmů fyzických osob z jejich osobně vykonávané činnosti je upraveno ustanoveními článků 14 - 20.
Článek 21 upravuje zdanění některých dalších příjmů, které nejsou upraveny předchozími ustanoveními Smlouvy.
Článek 22 upravuje zdanění nemovitého majetku, které je, až na v článku uvedené výjimky, přiznáno státu, v němž se tento majetek nachází.
Článek 23 určuje, jak se postupuje v daňovém řízení ve státě, ve kterém má příjemce sídlo nebo bydliště, aby nebyl podruhé zdaněn příjem, který byl podle příslušných ustanovení Smlouvy zdaněn v druhém smluvním státě (ve státě zdroje).
Smlouva zajišťuje rovné soutěžní podmínky pro organizace a občany obou smluvních států tím, že upravuje zásadu rovného nakládání, umožňuje neformální řešení sporů o výklad a aplikaci Smlouvy a výměnu informací nutných pro provádění Smlouvy mezi ministerstvy financí smluvních států (článků 24 - 26).
Závěrečná ustanovení upravují podmínky nabytí platnosti Smlouvy, počátek její účinnosti a možnost výpovědi.
Sjednání Smlouvy nevyžaduje změn v československém právním řádu a nedotýká se závazků z jiných mezinárodních smluv, kterými je ČSFR vázána.
Smlouva nebude mít přímý dopad na státní rozpočet, ovlivní však příznivě příjmy státního rozpočtu tím, že se zvýší příjmy československých organizací a tím jejich odvod do státního rozpočtu.
Smlouva ani její provádění nebudou mít dopad na plán pracovních sil.
Smlouva se předkládá před ratifikací prezidentem České a Slovenské Federativní Republiky Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu podle ustanovení článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, protože upravuje odchylně od ustanovení federálních zákonů daňové povinnosti občanů a organizací, poskytuje daňová osvobození a jiné úlevy.
S ohledem na tuniské právní předpisy, které smlouvy tohoto druhu pokládají za smlouvy vládní, jsou jako smluvní strany uvedeny vlády ČSFR a Tuniska. Smlouva nabude platnosti výměnou ratifikačních listin.
SMLOUVA
MEZI
VLÁDOU ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY
A
VLÁDOU TUNISKÉ REPUBLIKY
O ZAMEZENÍ DVOJÍHO ZDANĚNÍ A ZABRÁNĚNÍ DAŇOVÉMU ÚNIKU
V OBORU DANÍ Z PŘÍJMU A MAJETKU
Vláda Československé socialistické republiky a
Vláda Tuniské republiky
přejíce si uzavřít smlouvu o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a majetku
se dohodly takto:
Článek 1
OSOBY, NA KTERÉ SE SMLOUVA VZTAHUJE
Tato smlouva se vztahuje na osoby, které mají bydliště či sídlo v jednom nebo obou smluvních státech (rezidenti).
Článek 2
DANĚ, NA KTERÉ SE SMLOUVA VZTAHUJE
1. Tato smlouva se vztahuje na daně z příjmu a majetku vybírané v každém ze smluvních států, ať je způsob vybírání jakýkoli.
2. Za daně z příjmu a majetku se považují daně, vybírané z celkového příjmu a majetku nebo z části příjmů a majetku včetně daní ze zisku ze zcizení movitého nebo nemovitého majetku, daní z celkového objemu mezd vypláceného podniky a daní z přírůstku hodnoty.
3. Současné daně, na které se smlouva vztahuje jsou:
a) v Československu:
- odvod ze zisku;
- daň ze zisku
- daň ze mzdy;
- daň z příjmů z literární a umělecké činnosti;
- daň zemědělská;
- daň z příjmů obyvatelstva;
- daň domovní;
b) v Tunisku:
- daň společností;
- daň ze zisků z průmyslové a obchodní činnosti;
- daň ze zisků z neobchodní činnosti;
- daň z platů a mezd;
- daň zemědělská;
- daň z přírůstku hodnoty nemovitostí;
- daň z příjmů z movitého jmění;
- daň z příjmů z půjček, vkladů, ručení a běžných účtů;
- zvláštní dávky solidarity;
- osobní dávky státu;
4. Tato smlouva se vztahuje také na daně stejného nebo podobného druhu, které budou vybírány v budoucnu vedle současných daní nebo místo nich. Příslušné úřady smluvních států si sdělí významné změny, které budou provedeny v jejich příslušných daňových zákonech.
Článek 3
VŠEOBECNÉ DEFINICE
1. Ve smyslu této smlouvy, pokud souvislost nevyžaduje odlišný výklad:
a) výraz "Československo" označuje Československou socialistickou republiku;
b) výraz "Tunisko" označuje Tuniskou republiku včetně území náležejícího k tuniským výsostným vodám, kde Tunisko vykonává v souladu s mezinárodním právem svá práva ve vztahu k mořskému dnu a jeho podloží včetně jejich přírodních zdrojů;
c) výrazy "jeden smluvní stát" a "druhý smluvní stát" označují podle případu Československo nebo Tunisko;
d) výraz "osoba" zahrnuje fyzické osoby, společnosti a všechna jiná sdružení osob;
e) výraz "společnost" označuje právnické osoby nebo jiné nositele práv, považované pro účely zdanění za organizační útvary;
f) výrazy "podnik jednoho smluvního státu" a "podnik druhého smluvního státu" označují podnik provozovaný rezidentem jednoho smluvního státu nebo podnik provozovaný rezidentem druhého smluvního státu;
g) výraz "státní příslušníci" označuje:
i) všechny fyzické osoby, které jsou státními občany některého smluvního státu,
ii) všechny právnické osoby, osobní společnosti a sdružení osob, které byly zřízeny podle práva platného v některém smluvním státě;
h) výraz "mezinárodní doprava" označuje jakoukoli dopravu uskutečňovanou lodí nebo letadlem, které jsou provozovány podnikem, jehož místo skutečného vedení je umístěno v jednom smluvním státě, pokud loď nebo letadlo nejsou provozovány jen mezi místy v druhém smluvním státě;
i) výraz "příslušný úřad" označuje:
i) v případě Československa ministra financí Československé socialistické republiky nebo jeho zmocněného zástupce,
ii) v případě Tuniska ministra financí nebo jeho zmocněného zástupce.
2. Každý výraz, který není jinak definován, má pro aplikaci této smlouvy smluvním státem význam, který mu náleží podle práva tohoto státu, které upravuje daně, na které se vztahuje tato smlouva, pokud souvislost nevyžaduje odlišný výklad.
Článek 4
DAŇOVÁ PŘÍSLUŠNOST
1. Výraz "rezident jednoho smluvního státu" označuje ve smyslu této smlouvy každou osobu, která je podle práva tohoto státu podrobena v tomto státě zdanění z důvodu svého bydliště, stálého pobytu, místa vedení nebo jakéhokoli jiného podobného kritéria.
2. Jestliže fyzická osoba je podle ustanovení odstavce 1 tohoto článku rezidentem v obou smluvních státech, bude její postavení určeno následovně:
a) Předpokládá se, že tato osoba je rezidentem v tom smluvním státě, ve kterém má stálý byt. Jestliže má stálý byt v obou smluvních státech, předpokládá se, že je rezidentem v tom smluvním státě, ke kterému má užší osobní a hospodářské vztahy (středisko životních zájmů).
b) Jestliže nemůže být určeno, ve kterém smluvním státě má tato osoba středisko svých životních zájmů nebo jestliže nemá stálý byt v žádném smluvním státě, předpokládá se, že je rezidentem v tom smluvním státě, ve kterém se obvykle zdržuje.
c) Jestliže se tato osoba obvykle zdržuje v obou smluvních státech nebo v žádném z nich, předpokládá se, že je rezidentem v tom smluvním státě, jehož je státním občanem.
d) Jestliže je tato osoba státním občanem obou smluvních států nebo žádného z nich, vynasnaží se příslušné úřady smluvních států upravit otázku vzájemnou dohodou.
3. Jestliže osoba jiná než osoba fyzická je podle ustanovení odstavce 1 tohoto článku rezidentem v obou smluvních státech, předpokládá se, že je rezidentem v tom státě, v němž je místo jejího skutečného vedení.
Článek 5
STÁLÁ PROVOZOVNA
1. Výraz "stálá provozovna" označuje ve smyslu této smlouvy trvalé zařízení pro podnikání, jehož prostřednictvím podnik vykonává zcela nebo zčásti svoji činnost.
2. Výraz "stálá provozovna" zahrnuje obzvláště:
a) místo vedení;
b) závod;
c) kancelář;
d) továrnu;
e) dílnu;
f) důl, naleziště nafty nebo plynu, lom nebo každé jiné místo, kde se těží přírodní zdroje;
g) staveniště nebo montáž, jestliže trvají déle než 6 měsíců.
3. Za stálou provozovnu se nepovažuje:
a) zařízení, které se využívá pouze k uskladnění, vystavení nebo k dodání zboží patřícího podniku;
b) zásobu zboží patřícího podniku, která se udržuje pouze za účelem uskladnění, vystavení nebo dodání;
c) zásobu zboží patřícího podniku, která se udržuje pouze za účelem nákupu zboží nebo shromaždování informací pro podnik;
d) trvalé zařízení pro podnikání, které se využívá pouze za účelem nákupu zboží nebo shromaždování informací pro podnik;
e) trvalé zařízení pro podnikání, které se využívá pro podnik pouze za účelem reklamy, poskytování informací, vědeckého výzkumu nebo provádění jiných činností, které mají přípravný nebo pomocný charakter.
4. Osoba jednající v jednom smluvním státě na účet podniku druhého smluvního státu - jiná než nezávislý zástupce, na kterého se vztahuje odstavec 5 - se považuje za "stálou provozovnu" v prvně zmíněném státě, jestliže je v tomto státě vybavena plnou mocí, kterou tam obvykle využívá a která jí dovoluje uzavírat smlouvy jménem podniku, pokud činnost této osoby není omezena nákupy zboží pro podnik.
5. Nepředpokládá se, že podnik má stálou provozovnu v některém státě jen proto, že tam vykonává svoji činnost prostřednictvím makléře, generálního komisionáře nebo jiného nezávislého zástupce, pokud tyto osoby jednají v rámci své řádné činnosti.
6. Skutečnost, že společnost, která je rezidentem v jednom smluvním státě, ovládá společnost nebo je ovládána společností, která je rezidentem v druhém smluvním státě nebo která tam vykonává svoji činnost (ať prostřednictvím stálé provozovny nebo ne), neučiní sama o sobě z kterékoli této společnosti stálou provozovnu druhé společnosti.
Článek 6
PŘÍJMY Z NEMOVITÉHO MAJETKU
1. Příjmy z nemovitého majetku včetně příjmů ze zemědělských a lesních podniků mohou být zdaněny ve smluvním státě, kde je tento majetek umístěn.
2. a) s výhradou ustanovení pododstavců b) a c) se výraz "nemovitý majetek" definuje ve shodě s právem smluvního státu, v němž tento majetek leží;
b) výraz "nemovitý majetek" zahrnuje v každém případě příslušenství nemovitého majetku, mrtvý a živý inventář zemědělských a lesních podniků a práva, pro která platí předpisy občanského práva vztahující se na pozemky, právo požívání nemovitého majetku a práva na proměnlivé nebo pevné platy za těžení nebo za přivolení k těžení nerostných ložisek, pramenů a jiných přírodních zdrojů;
c) lodě, čluny a letadla se nepovažují za nemovitý majetek.
3. Ustanovení odstavce 1 platí pro příjmy z přímého užívání, nájmu nebo každého jiného způsobu užívání nemovitého majetku.
4. Ustanovení odstavců 1 a 3 platí stejně pro příjmy z nemovitého majetku podniku a pro příjmy z nemovitého majetku užívaného k výkonu nezávislého povolání.
Článek 7
ZISKY PODNIKU
1. Zisky podniku jednoho smluvního státu budou zdaněny jen v tomto státě, pokud podnik nevykonává svoji činnost v druhém smluvním státě prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna. Jestliže podnik vykonává svoji činnost tímto způsobem, mohou být zisky podniku zdaněny v tomto druhém státě, avšak pouze v takovém rozsahu, v jakém je lze přičítat této stálé provozovně.
2. Jestliže podnik jednoho smluvního státu vykonává svoji činnost v druhém smluvním státě prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna, přisuzují se v každém smluvním státě této stálé provozovně zisky, které by byla mohla docílit, kdyby byla jako samostatný podnik vykonávala stejné nebo obdobné činnosti za stejných nebo obdobných podmínek a byla zcela nezávislá ve styku s podnikem, jehož je stálou provozovnou.
3. Při výpočtu zisků stálé provozovny se povoluje odečíst náklady, vynaložené na cíle sledované touto stálou provozovnou včetně výloh vedení a všeobecných správních výloh, ať vznikly ve státě, v němž je tato stálá provozovna umístěna či jinde.
4. Jestliže je v některém smluvním státě obvyklé stanovit zisky, které mají být připočteny stálé provozovně, na základě rozdělení celkových zisků podniku jeho různým částem, nevylučuj ustanovení odstavce 2, aby tento stát stanovil zisky, jež mají být zdaněny, tímto obvyklým rozdělením; použitý způsob rozdělení zisků musí být však takový, aby výsledek byl v souladu se zásadami stanovenými v tomto článku.
5. Stálé provozovně se nepřičtou žádné zisky na základě skutečnosti, že pouze nakupovala zboží pro podnik.
6. Zisky, které se mají přičíst stálé provozovně, se pro účely předchozích odstavců stanoví každý rok stejným způsobem, pokud neexistují dostatečné důvody pro jiný postup.
7. Jestliže zisky zahrnují příjmy, o nichž se pojednává odděleně v jiných článcích této smlouvy, nebudou ustanovení oněch článků dotčena ustanoveními tohoto článku.
Článek 8
LODNÍ A LETECKÁ DOPRAVA
1. Zisky plynoucí z provozování lodí nebo letadel v mezinárodní dopravě mohou být zdaněny jen ve smluvním státě, ve kterém je místo skutečného vedení podniku.
2. Zisky k provozování člunů používaných ve vnitrozemské plavbě mohou být zdaněny jen ve smluvním státě, ve kterém je místo skutečného vedení podniku.
3. Jestliže místo skutečného vedení podniku námořní nebo vnitrozemské plavby je na palubě lodi nebo člunu, považuje se za umístěné ve smluvním státě, ve kterém je domovský přístav této lodi nebo tohoto člunu nebo nemá-li domovský přístav ve smluvním státě, ve kterém je provozovatel lodi nebo člunu rezidentem.
4. Ustanovení odstavce 1 se použijí rovněž pro zisky z účasti na poolu, společném provozu nebo na jiné mezinárodní provozní organizaci.
Článek 9
SDRUŽENÉ PODNIKY
1. Jestliže
a) se podnik jednoho smluvního státu podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo jmění podniku druhého smluvního státu, nebo
b) tytéž osoby se přímo nebo nepřímo podílejí na vedení kontrole nebo jmění podniku jednoho smluvního státu i podniku druhého smluvního státu,
a jestliže v těchto případech jsou oba podniky ve svých obchodních nebo finančních vztazích vázány podmínkami, které dohodly nebo jim byly uloženy a které se liší od podmínek, které by byly sjednány mezi podniky nezávislými, mohou být do zisků tohoto podniku včleněny a následkem toho zdaněny zisky, které bez těchto podmínek by byly docíleny jedním z podniků, které však vzhledem k těmto podmínkám docíleny být nemohly.
2. Jestliže zisk, ze kterého byl podnik jednoho smluvního státu zdaněn v tomto státě, byl zahrnut do zisku podniku druhého smluvního státu následkem toho zdaněn a jestliže zisk takto zahrnutý je ziskem, který by byl docílen tímto podnikem tohoto druhého smluvního státu, kdyby podmínky sjednané mezi oběma podniky byly totožné s podmínkami, které by byly sjednány mezi nezávislými podniky, učiní prvně zmíněný stát vhodnou úpravu částky daně vybrané z tohoto zisku. Toto opatření se učiní s přihlédnutím k ostatním ustanovením této smlouvy s ohledem na druh příjmu a bude-li to nutné, příslušné úřady smluvních států se za tímto účelem poradí.
Článek 10
DIVIDENDY
1. Dividendy vyplácené společností, která je rezidentem v jednom smluvním státě, osobě, která je rezidentem v druhém smluvním státě, mohou být zdaněny v tomto druhém státě.
2. Takové dividendy však mohou být zdaněny také ve smluvním státě, v němž je společnost, která je vyplácí rezidentem, a to podle právních předpisů tohoto státu, avšak daň takto ukládaná nepřesáhne:
a) 10 % hrubé částky dividend, jestliže skutečný vlastník dividend je společnost, která vlastní nejméně 25 % podílů na společnosti vyplácející dividendy;
b) 15 % hrubé částky dividend ve všech jiných případech.
Tento odstavec se nedotkne zdanění zisků společnosti, ze kterých jsou dividendy vypláceny.
3. Výraz "dividendy", použitý v tomto článku, označuje příjmy z akcií, požitkových akcií nebo požitkových listů, kuksů, zakladatelských podílů nebo jiných práv - s výjimkou pohledávek s podílem na zisku a příjmy z jiných podílů na společnosti, které jsou podle právních předpisů státu, v němž je společnost, která dividendy vyplácí, rezidentem, postaveny na roven příjmům z akcií.
4. Ustanovení odstavce 1 a 2 tohoto článku se nepoužijí, jestli že skutečný příjemce dividend, který je rezidentem v jednom smluvním státě, vykonává v druhém smluvním státě, v němž je rezidentem společnost vyplácející dividendy, průmyslovou nebo obchodní činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna nebo nezávislé povolání prostřednictvím stálé základny tam umístěné a jestliže účast, pro kterou se dividendy vyplácejí se skutečně váže k této stálé provozovně nebo k této stálé základně. V takovém případě se použijí ustanovení článku 7 nebo článku 14.
5. Jestliže společnost, která je rezidentem v jednom smluvním státě dosahuje zisky nebo příjmy z druhého smluvního státu, nemůže tento druhý stát zdanit dividendy vyplácené společností mimo území tohoto druhého státu, ledaže tyto dividendy jsou vyplácené osobě, která je rezidentem v tomto druhém státě nebo že účast, pro kterou se dividendy vyplácejí, skutečně patří ke stálé provozovně nebo ke stálé základně, které jsou umístěny v tomto druhém státě, ani podrobit nerozdělené zisky společnosti dani z nerozdělených zisků, i když vyplácené dividendy nebo nerozdělené zisky pozůstávají zcela nebo zčásti ze zisků nebo z příjmů docílených v tomto druhém státě.
Článek 11
ÚROKY
1. Úroky mající zdroj v jednom smluvním státě a placené osobě, která je rezidentem v druhém smluvním státě podléhají zdanění pouze v tomto druhém státě.
2. Avšak tyto úroky s výjimkou úroků z půjček poskytnutých jedním ze smluvních států, mohou být zdaněny ve smluvním státě, ve kterém je jejich zdroj a to podle právních předpisů tohoto státu, ale daň takto uložená nemůže přesáhnout 12 % jejich hrubé částky.
3. Výraz "úroky" použitý v tomto článku označuje příjmy z pohledávek jakéhokoli druhu, zajištěných i nezajištěných zástavním právem na nemovitosti, poskytujících i neposkytujících právo na účast na zisku dlužníka a obzvláště příjmy z veřejných dluhopisů a obligací, včetně prémií a výher spojených s těmito cennými papíry.
4. Ustanovení odstavce 1 tohoto článku se nepoužije, jestliže skutečný příjemce úroků, který je rezidentem v jednom smluvním státě, vykonává v druhém smluvním státě, ve kterém mají úroky zdroj, průmyslovou nebo obchodní činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna nebo vykonává v tomto druhém státě svobodné povolání pomocí stálé základny tam umístěné a jestliže pohledávka, ze které jsou úroky placeny, je skutečně spojena s takovou stálou provozovnou nebo stálou základnou. V takovém případě se použijí ustanovení článku 7 nebo článku 14 podle toho, o jaký případ jde.
5. Předpokládá se, že úroky mají zdroj v jednom smluvním státě, jestliže dlužníkem je tento stát sám, jeho správní útvar, místní orgán nebo osoba, která je rezidentem v tomto státě. Jestliže však dlužník úroků, ať je či není rezidentem v některém smluvním státě, má v jednom smluvním státě stálou provozovnu pro níž byla půjčka nesoucí úroky sjednána a která nese ke své tíži tyto úroky, předpokládá se, že tyto úroky mají zdroj v tom smluvním státě, kde je stálá provozovna umístěna.
6. Jestliže částka placených úroků, posuzováno se zřetelem k pohledávce, ze které jsou placeny, přesahuje v důsledku zvláštních vztahů existujících mezi plátcem a příjemcem nebo mezi oběma a třetí osobou částku, kterou by byl smluvil plátce s příjemcem, kdyby nebylo takových vztahů, použijí se ustanovení tohoto článku jen na tuto poslední částku. Část úroků, která ji přesahuje, bude v tomto případě podrobena zdanění podle právních předpisů každého smluvního státu s přihlédnutím k ostatním ustanovením této smlouvy.
Článek 12
LICENČNÍ POPLATKY
1. Licenční poplatky mající zdroj v jednom smluvním státě a placené osobě, která je rezidentem v druhém smluvním státě, mohou být zdaněny pouze v tomto druhém státě.
2. Narozdíl od ustanovení odstavce 1 tohoto článku mohou být licenční poplatky uvedené v odstavci 3 zdaněny také ve smluvním státě, ve kterém je jejich zdroj, a to podle právních předpisů tohoto státu, ale daň takto stanovená nemůže přesáhnout
- 5 % z hrubé částky licenčních poplatků uvedených v odstavci 3b)
- 15 % z hrubé částky licenčních poplatků uvedených v odstavci 3a).
3. Výraz "licenční poplatky" použitý v tomto článku označuje:
a) náhrady jakéhokoli druhu placené za užití nebo za přivolení k užití patentu, ochranné známky, návrhu nebo modelu plánu, tajného vzorce nebo výrobního postupu nebo za užití nebo přivolení k užití průmyslového, obchodního nebo vědeckého zařízení nebo za informace, které se vztahují na zkušenosti nabyté v oblasti průmyslové, obchodní nebo vědecké; rovněž náhrady za technické nebo ekonomické studie nebo za technickou pomoc poskytované v druhém smluvním státě;
b) náhrady jakéhokoli druhu placené za užití nebo za přivolení k užití práva autorského k dílu literárnímu, uměleckému nebo vědeckému včetně kinematografických filmů a televizních a rozhlasových záznamů.
4. Ustanovení odstavců 1 a 2 tohoto článku se nepoužijí, jestliže skutečný příjemce licenčních poplatků, který je rezidentem v jednom smluvním státě, vykonává v druhém smluvním státě, ve kterém mají licenční poplatky zdroj, buď průmyslovou, nebo obchodní činnost prostřednictvím stálé provozovny, která je tam umístěna nebo nezávislé povolání prostřednictvím stálé základny tam umístěné a jestliže právo nebo majetek, které dávají vznik licenčním poplatkům, jsou s nimi skutečně spojeny. V tomto případě mohou být použita ustanovení článků 7 nebo článku 14 podle toho, o jaký případ jde.
5. Jestliže částka licenčních poplatků, posuzováno se zřetelem k plnění, za které jsou placeny, přesahuje v důsledku zvláštních vztahů existujících mezi plátcem a skutečným příjemcem nebo které jeden i druhý udržují s třetími osobami, částku, kterou by byl smluvil dlužník se skutečným příjemcem, kdyby nebylo takových vztahů, použijí se ustanovení odstavců 1 a 2 jen na tuto naposledy zmíněnou částku. Částka platů, která ji přesahuje, bude v tomto případě zdaněna podle právních předpisů každého smluvního státu a s přihlédnutím k ostatním ustanovením této smlouvy.
Článek 13
ZISKY ZE ZCIZENÍ MAJETKU
1. Zisky ze zcizení nemovitého majetku, který je definován v článku 6 odst. 2, mohou být zdaněny ve smluvním státě, kde je tento majetek umístěn.
2. Zisky ze zcizení movitého majetku, který je částí aktiv stálé provozovny, kterou má podnik jednoho smluvního státu v druhém smluvním státě nebo movitého majetku, který patří ke stálé základně, kterou rezident jednoho smluvního státu má v druhém smluvním státě k výkonu nezávislého povolání, včetně takových zisků docílených ze zcizení takové stálé provozovny (samotné nebo spolu s celým podnikem) nebo takové stálé základny, mohou být zdaněny v tomto druhém státě. Zisky ze zcizení lodí nebo letadel využívaných v mezinárodní dopravě a movitého majetku, který slouží provozu těchto lodí nebo letadel, budou však zdaněny jen ve smluvním státě, ve kterém jsou zdaňovány tyto lodi, letadla a majetek v souladu s ustanoveními článku 22 odst. 3 této smlouvy.
3. Zisky ze zcizení každého jiného majetku mohou být zdaněny jen ve smluvním státě, v němž je zcizitel rezidentem.
Článek 14
NEZÁVISLÁ POVOLÁNÍ