Ministerstvo kontroluje ve věcech obrany a ve věcech bezpečnost i v působnosti federace činnost všech právnických osob a podnikatelů. Při výkonu této působnosti posuzuje soulad kontrolované činnosti s právními předpisy a opatřeními vydanými na jejich základě. Sleduje rovněž účelnost a hospodárnost plnění úkolů, které z uvedených právních předpisů a opatření vyplývají.
§ 35
Kontrolní působnost ministerstva se nevztahuje na
a) rozhodovací činnost jiných státních orgánů, než orgánů státní správy,
b) rozhodování ve správním řízení,
c) koncepční a legislativní činnost.
Oddíl druhý
Uplatňování opatření směřující k nápravě a předkládání kontrolního zjištění
§ 36
(1) Pověřené osoby mohou uložit kontrolovaným osobám povinnost odstranit ve stanovené lhůtě kontrolou zjištěné nedostatky s výjimkou případů, kdy je kontrola prováděna podle § 33.
(2) O závažnějších nebo rozsáhlejších nedostatcích informují pověřené osoby nebo ministerstvo podle povahy věci státní orgány, které
a) jsou nadřízeny kontrolovaným orgánům,
b) řídí kontrolované organizace,
c) jsou zakladateli nebo zřizovateli kontrolovaných podniků.
Přitom uvedou, zda byla uložena povinnost podle odstavce 1.
(3) O zjištěném porušení právních povinností, a povinností vyplývajících z opatření vydaných na základě právních předpisů jednáním pracovníků kontrolovaných orgánů, uvědomí pověřené osoby vždy vedoucího příslušného kontrolovaného orgánu a jde-li o porušení povinnosti tímto vedoucím, vedoucího nadřízeného orgánu.
(4) Při provádění kontroly podle § 34 informuje ministerstvo o zjištěných nedostatcích vládu a podle povahy věci též Federální shromáždění nebo jeho orgán, federální ministerstvo obrany nebo federální ministerstvo vnitra. Informuje též orgány, které vykonávají ve věcech obrany a bezpečností dozor podle zvláštních předpisů. Pokud si to v rámci své působnosti vyhradí Rada obrany státu, informuje též Radu obrany státu.
(5) Je-li to nezbytné, může ministerstvo uložit povinnost podle odstavce 1 i státním orgánům uvedeným v odstavci 2, s výjimkou případů, kdy kontrolovanými orgány jsou ústřední orgány státní správy a orgány jim naroveň postavené.
(6) Na postup podle odstavců 1 a 5 se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
§ 37
(1) Při provádění kontroly podle § 33 předkládá ministerstvo kontrolní zjištění žadateli.
(2) Ministr nebo jím pověřený pracovník je oprávněn účastnit se projednávání kontrolního zjištění žadateli.
Oddíl třetí
Sankční opatření
§ 38
Za porušení právních povinností, včetně povinností vyplývajících z postupu podle ustanovení § 36 odst. 1 a 5, které bylo zjištěno při výkonu kontroly, může ministerstvo uložit kontrolovaným podnikům (§ 32) nebo podnikatelům (§ 33 odst. 1 písm. b) až e)) pokutu až do výše 500 000,- Kčs.
§ 39
Pracovníkům kontrolovaných organizací, kteří zavinili porušení povinností uvedených v § 38, může ministerstvo uložit pokutu až do výše 10 000,- Kčs.
§ 40
(1) Při stanovení výše pokuty ukládané podle ustanovení § 38 přihlédne ministerstvo k charakteru protiprávního jednání, k rozsahu jeho následků a k případnému opakovanému porušení povinnosti nebo ke skutečnosti, že bylo porušeno více povinností. Při stanovení výše pokuty ukládané podle § 39 přihlédne ministerstvo rovněž k míře zavinění.
(2) Pokuty právnickým osobám lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy ministerstvo zjistilo porušení právní povinnosti, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokuty fyzickým osobám lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.
(3) Pokuty jsou příjmem státního rozpočtu federace. Lhůta splatnosti pokut činí nejméně 30 dnů.
(4) Pokuty podle § 38 a 39 ministerstvo neuloží
a) byla-li za totéž porušení povinnosti uložena příslušným orgánem pokuta podle zvláštních předpisů nebo
b) je-li dané protiprávní jednání postižitelné podle zvláštních předpisů jiným správním orgánem vyšší sankcí; v tomto případě dá ministerstvo neprodleně podnět k řízení podle těchto zvláštních předpisů.
Hlava druhá
Vztahy k jiným orgánům
§ 41
Ministerstvo informuje o prováděných kontrolách věcně příslušné ústřední orgány státní správy federace a orgány jim naroveň postavené. Nebrání-li tomu účel kontroly, činí tak před jejím zahájením.
§ 42
Ministerstvo se může dohodnout s ústředními orgány republik pro kontrolu na účasti svých pracovníků při kontrolní činnosti prováděné těmito orgány nebo na účasti pracovníků těchto orgánů při kontrolní činnosti prováděné ministerstvem.
Hlava třetí
Kontrola pro potřeby Federálního shromáždění
§ 43
(1) Ministerstvo provádí kontrolní činnost pro potřeby Federální ho shromáždění na základě dožádání jeho předsednictva v rozsahu předsednictvem stanoveném.
(2) Při provádění kontroly podle odstavce 1 se pověřené osoby prokazují zvláštním pověřením, které obsahuje odkaz na příslušné usnesení předsednictva Federálního shromáždění a vymezení okruhu kontrolovaných osob a předmětu kontroly.
§ 44
Podle povahy dožádání podává ministerstvo předsednictvu Federálního shromáždění nebo orgánu jím určenému kontrolní zjištění nebo vyžádané podklady.
§ 45
Při kontrole pro potřeby Federálního shromáždění postupuje ministerstvo podle části druhé tohoto zákona a řídí se pokyny předsednictva Federálního shromáždění.
§ 46
Při kontrole podle této hlavy mohou pověřené osoby nebo ministerstvo ukládat opatření směřující k nápravě a sankční opatření podle hlavy první.
ČÁST ČTVRTÁ
USTANOVENÍ PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ
§ 47
(1) Ministerstvo stanoví obecně závazným právním předpisem základní obsah odborné způsobilosti a podmínky jeho konkretizace ústředními orgány státní správy, způsob a postup ověřování odborné způsobilosti a co se rozumí pomocnými pracemi souvisejícími s kontrolou.
(2) Osoby, jejichž odborná způsobilost nebyla ověřena ústředním orgánem státní správy podle § 3 odst. 3, mohou vykonávat kontrolní činnost pouze do dne stanoveného prováděcím předpisem, vydaným podle odstavce 1.
§ 48
Ustanoveními části druhé nejsou dotčena ustanovení zvláštních předpisů, platných ke dni účinnosti tohoto zákona, upravující vztahy mezi kontrolními orgány a kontrolovanými osobami.
§ 49
Ode dne účinnosti tohoto zákona nepostupuje ministerstvo podle ustanovení § 11 až 16 zákona č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole.
§ 50
(1) Ke dni účinnosti zákona se zrušují
1. Zákon č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole, s výjimkou § 11 až 16.
2. Nařízení vlády ČSSR č. 23/1973 Sb., o závodních komisích lidové kontroly v organizacích řízených orgány Československé socialistické republiky.
3. Vyhláška ministra státní kontroly č. 75/1959 Ú. l., kterou se vydávají metodické pokyny pro kontrolní činnost.
4. Zásady kontroly v národním hospodářství a ve státní správě č. 66/1982 Sb.
(2) Ke dni, ke kterému nabude účinnosti pozdější ze zákonů národních rad, upravujících oprávnění a postup ústředních orgánů republik pro kontrolu, se zrušují § 11 až 16 zákona č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole.
§ 51
Tento zákon nabývá účinnosti dnem.
Důvodová zpráva
Obecná část
Současné hluboké politické a ekonomické přeměny, směřující k vytvoření demokratické společnosti a tržní ekonomiky, nezbytně vyžadují též provedení celkové rekonstrukce právní úpravy kontroly v národním hospodářství a ve státní správě. V této souvislosti se jeví jako nezbytné zrušit a novou právní úpravou nahradit zejména předpisy, jež v dřívějším společenském mechanismu vytvářely obecný normativní rámec pro výkon kontrolní činnosti v uvedených oblastech.
Jedná se především o
1) zákon č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole,
2) vyhlášku ministra státní kontroly č. 75/1959 Ú. l., kterou se vydávají metodické pokyny pro kontrolní činnost a
3) Zásady kontroly v národním hospodářství a ve státní správě, schválené usneseními vlád ČSSR, ČSR a SSR č. 108, 139 a 129/1982 a publikované pod č. 66/1982 Sb.
Uvedenými předpisy byly do oblasti kontroly promítnuty principy administrativně příkazního řízení, což se projevilo zejména podřízením organizace a výkonu kontroly v takřka celém národním hospodářství a ve státní správě jednotným "politickoprávním" principům. Vzhledem k proklamované jednotě struktury sociálně ekonomických vztahů tyto principy přirozeně nebraly v úvahu objektivní odlišnosti hospodářské sféry a státní správy, a tedy ani odlišnosti postavení a funkcí různých druhů kontrolních i kontrolovaných subjektů. Tím byl vytvořen základní předpoklad pro centrálně usměrňovaný a bohatě strukturovaný, avšak celkově převážně neefektivně fungující kontrolní systém.
Zásady kontroly v národním hospodářství a ve státní správě č. 66/1982 Sb., navazovaly svým pojetím na předchozí verze zásad z let 1958, 1964 a 1975. Jejich obsahem byla obecná pravidla organizace a výkonu kontroly, jež měla být na principu "kdo řídí - kontroluje", prováděna "vedoucími pracovníky a řídícími orgány na všech stupních řízení". Vycházejíce z monopolního postavení vládnoucí politické strany, zakotvovaly zásady kontroly kromě některých konkrétních povinností věcného i organizačního charakteru (jako např. zřizování funkce hlavního kontrolora v organizacích apod.), též ustanovení nenormativní povahy, např. vyjmenovávající funkce kontroly, cíle kontrolní činnosti apod.
Vyhláška č. 75/1959 Ú. l., byla vydána na základě zmocnění zásad kontroly z roku 1958 a upravovala především některá procesní pravidla výkonu kontroly, prováděné zvláštními kontrolními orgány a útvary pro provádění prověrek a revizí v hospodářské sféře i ve státní správě. Šlo zejména o úpravu postupu při plánování i vlastním provádění prověrek, opatřování dokladů, tvorbě výsledných kontrolních materiálů a realizaci výsledků kontrol. Obdobně jako zásady kontroly je i vyhláška č. 75/1959 Ú. l. z obsahového hlediska značně specifickým předpisem, jenž vedle závazných povinností kontrolních orgánů obsahuje i ustanovení vysvětlující povahy, popisující objektivně existující jevy apod.
Třebaže oba uvedené předpisy nebyly dosud výslovně zrušeny, nelze je již v dnešní době považovat za součást platného práva. Je tomu tak proto, že mnohá ustanovení těchto předpisů zasahují do postavení a vnitroorganizačních vztahů příslušných subjektů způsobem, jenž odporuje právním předpisům vydávaným v rámci nynější ekonomické reformy. Ještě významnější v tomto směru je však skutečnost, že zásady kontroly jsou pouze přílohou k usnesení vlád, a rovněž i vyhláška č. 75/1959 Ú. l. byla vydána na základě pouhého usnesení vlády. V dřívějším společenském mechanismu byly však oba předpisy praxí celkově akceptovány jakožto právně závazné dokumenty, a je skutečností, že vzhledem k neexistenci dokonalejší právní úpravy ovlivňují některými svými racionálními ustanoveními kontrolní praxi dosud.
Zákon č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole, navázal svým obsahem na zákony č. 60/1967 Sb., o komisích lidové kontroly a č. 23/1963 Sb., o lidové kontrole a národohospodářské evidenci. Jeho ústavně právním základem se stal článek 28a ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, jenž na základě novelizace provedené ústavním zákonem č. 125/1970 Sb., svěřil federaci některé kontrolní funkce i ve vztahu k oblastem v působnosti republik. Zákon č. 103/1971 Sb. v souvislosti s tím konstituoval celostátní soustavu orgánů lidové kontroly, jež měla fungovat na územním i výrobním principu. Jejími články byly výbory lidové kontroly vlád, národních výborů a výrobních hospodářských jednotek, jakož i závodní komise lidové kontroly ve vybraných podnicích. Zákon upravil též vzájemné vztahy mezi články této soustavy (tj. vztahy společného plánování a provádění kontrolní činnosti, koordinace a metodického usměrňování kontroly) a rovněž pravomoci orgánů lidové kontroly.
Zřízením federálního ministerstva kontroly a republikových ministerstev kontroly ústavním zákonem č. 296/1990 Sb., zákonem ČNR č. 288/1990 Sb., a zákonem SNR č. 347/1990 Sb., z dosavadních výborů lidové kontroly vlád, zánikem národních výborů a zánikem závodních komisí lidové kontroly v podnicích přestala nyní soustava orgánů lidové kontroly existovat. Pro činnost federálního ministerstva kontroly a pro oprávnění a povinnosti jeho pracovníků, platí zákon č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole, nadále pouze přiměřeně ve smyslu článku V. zákona č. 297/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy (obdobně zůstávají dosud v platnosti zákony ČNR č. 116/1971 Sb., a SNR č. 121/1971 Sb., o lidové kontrole v národních republikách). Tento stav však přirozeně zakládá pro kontrolní praxi možnost sporů o obsah kontrolních kompetencí ministerstev kontroly, a proto je zákonem č. 297/1990 Sb. považován za přechodný do doby vydání zákona o kontrole.
V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi zpracovalo federální ministerstvo kontroly (dále též jen "ministerstvo") návrh zákona o kontrole, s cílem nahradit úpravu obsaženou v uvedených předpisech kvalitativně novou zákonnou úpravou kontroly, odpovídající požadavkům tržního mechanismu a právního státu. Objektivní nezbytnost vydání zákona o kontrole je přitom dána především tím, že v podmínkách oddělení státu od občanské společnosti je možné činit jakékoliv státní zásahy do sféry subjektivních práv osob, stojících mimo stát, výhradně na základě zákona. Z tohoto důvodu je proto potřebné upravit zákonem rovněž i kontrolní činnost orgánů státní správy, neboť ta i v nových společenských podmínkách nepochybně zůstává jedním z důležitých prostředků státní regulace.
Zákon o kontrole však vytváří toliko obecný normativní rámec pro výkon kontrolní činnosti orgánů státní správy. Jeho účelem tedy není, a s ohledem na charakter probíhající ekonomické a právní reformy objektivně ani nemůže být konstituovat kontrolní systém státní správy, včetně vymezení kontrolní působnosti jeho jednotlivých článků, jejich vzájemných věcných vazeb a vztahů ke kontrolovaným subjektům. Takové řešení by totiž předjímalo rozsah a způsob plnění nejen kontrolních, ale i většiny věcných úkolů těchto orgánů, což by znamenalo konzervování centrálně direktivního způsobu organizace kontroly ve státě. Navíc by takový úkol nebyl v současné době splnitelný ani pro zatímní neujasněnost charakteru a obsahu činností některých nově vznikajících institucí, včetně těch, z jejichž vznikem se počítá teprve do budoucna. Úprava příslušných hmotněprávních a kompetenčních otázek fungování jednotlivých kontrolních subsystémů ve státní správě a jednotlivých orgánů státní správy je proto věcí příslušných zvláštních zákonů, v poměru k nimž upravuje zákon o kontrole pouze otázky, jež tyto zákony neřeší a jež jsou všem subjektům kontrolního systému státní správy společné.
Obdobně nemůže předmětem úpravy zákona o kontrole v zásadě být (na rozdíl od dřívějšího mechanismu) ani obecná regulace fungování a organizace vnitřní kontroly osob, stojících mimo státní správu. V uvedených podmínkách spadá totiž tato problematika do rámce vnitroorganizačních vztahů těchto osob a tím i interních normativních předpisů, jež umožňují plně přizpůsobit kontrolní činnost konkrétním podmínkám jednotlivých organizací a podnikatelů. Výjimečné případy objektivní nutnosti zákonné regulace vnitřní kontroly u těchto subjektů jsou přirozeně řešeny zvláštními právními předpisy.
Účelem zákona o kontrole proto je:
- stanovit obecná pravidla kontrolního procesu pro orgány vnější správní kontroly, obsahující především procesní oprávnění a povinnosti kontrolních i kontrolovaných subjektů (kontrolní řád),
- stanovit oprávnění a povinnosti federálního ministerstva kontroly v jednotlivých oblastech jeho kontrolní působnosti a vztahy tohoto ministerstva k dalším státním orgánům.
X X X
Základní pravidla kontrolní činnosti (kontrolní řád) upravují výkon kontrolní činnosti prováděné orgány státní správy federace vůči nepodřízeným právnickým a fyzickým osobám. Upravují tedy oblast tzv. vnější správní kontroly, tj. vztahy vznikající při výkonu vnější správní kontroly mezi kontrolními orgány a kontrolovanými právnickými, resp. fyzickými osobami.
Smyslem zákonné úpravy kontrolního řádu je především posílit právní jistotu kontrolovaných subjektů, podléhajících v právním státě kontrolní působnosti státních kontrolních orgánů, a dále zajistit maximální efektivnost výkonu státně kontrolní činnosti. Tyto požadavky mohly být dosud platnými předpisy garantovány jen zčásti, a to jednak pro celkovou zastaralost a problematičnost právní závaznosti vyhlášky č. 75/1959 Ú. l., jednak pro značnou roztříštěnost a mezerovitost procesních pravidel kontrolní činnosti ve zvláštních předpisech, upravujících působnost orgánů vnější správní kontroly. Kontrolní řád navazuje svým obsahem na některá racionální normativní ustanovení vyhlášky č. 75/1959 Ú. l., jakož i zásad kontroly č. 66/1982 Sb. Součástí kontrolního řádu jsou i pravidla spolupráce v oblasti kontroly.
Zákon o kontrole upravuje rovněž oprávnění a povinnosti federálního ministerstva kontroly, jakožto univerzálního kontrolní ho orgánu federální státní správy, zřízeného ústavním zákonem č. 296/1990 Sb., v jednotlivých oblastech jeho kontrolní působnosti a vztahy tohoto ministerstva k dalším státním orgánům.
Návrh zákona o kontrole vychází z předpokladu zachování existence federálního ministerstva kontroly, a to do doby plného uplatnění principů tržního mechanismu. Zohledňuje však plně i perspektivu dalšího vývoje v oblasti vrcholné státní kontroly, jež spočívá ve vytvoření moderního, na státní exekutivě nezávislého kontrolního orgánu, podléhajícího toliko ústavě a odpovědného parlamentu (obdobně jako je tomu ve většině evropských i zámořských zemí). Přitom je vzata do úvahy skutečnost, že k vytvoření takovéto instituce, jejíž hlavní náplní by měla být výhradně vrcholná finančně ekonomická nezávislá kontrola (t. j. kontrola státních příjmů a výdajů, jakož i užívání majetku státu), je zapotřebí náležité přípravy jak po stránce věcné, personální, tak i právní (včetně přijetí příslušné úpravy ve federální ústavě).
Návrh zákona proto umožňuje vedle výkonu vlastní kontrolní činnosti typické pro orgán vnější správní kontroly, též postupné rozvíjení kontroly odpovídající svou povahou a zaměřením budoucí mu nezávislému vrcholnému kontrolnímu orgánu. Tímto je sledováno i za stávajícího stavu vytvořit podmínky pro optimální zformulování příslušných metodických postupů a působnosti budoucího nezávislého kontrolního orgánu, jakož i pro praktickou přípravu profesionálních kontrolních pracovníků, kteří tuto významnou kontrolní činnost budou v tomto orgánu provádět.
Lze předpokládat, že po zkonstituování nezávislého vrcholného kontrolního orgánu, na základě nové ústavy ČSFR a příslušného zvláštního zákona, a po zrušení federálního ministerstva kontroly bude příslušná část zákona o kontrole zrušena, při zachování platnosti zbývajících částí zákona o kontrole.
X X X
Přijetí navrhované úpravy nebude spjato se zvýšením požadavků na pracovní síly ani nároků na státní rozpočet federace.
Zvláštní část
K části I - Úvodní ustanovení
§ 1
Ustanovení § 1 vymezují předmět zákonné úpravy a lze z nich dovodit též účel zákona. Zákon upravuje především, podle § 1 písm. a), obecná procesní pravidla pro výkon vnější správní kontroly v oblasti působnosti federace. Jedná se o pravidla pro postup federálních orgánů státní správy při výkonu jejich kontrolní činnosti, s výjimkou vnitřní kontroly těchto orgánů, t. j. kontroly uvnitř těchto orgánů, kontroly uskutečňované vůči podřízeným orgánům státní správy nebo osobám jim naroveň postaveným a kontroly v rámci vztahů služební nadřízenosti a podřízenosti. Osoby naroveň postavené podřízeným orgánům státní správy jsou právnické, popř. i fyzické osoby, jimž byly, popř. budou zákonem svěřeny úkoly v oblasti státní správy. Obecná procesní pravidla pro výkon vnější správní kontroly se souhrnně označují jako tzv. kontrolní řád, jenž je upraven v části druhé zákona.
Podle § 1 písm. b) upravuje zákon rovněž oprávnění a povinnosti federálního ministerstva kontroly, jakožto univerzálního kontrolního orgánu federální státní správy, zřízeného ústavním zákonem č. 296/1990 Sb., v jednotlivých oblastech jeho kontrolní působnosti a vztahy tohoto ministerstva k dalším státním orgánům. Tato úprava je obsažena v části třetí zákona.
K části II - Základní pravidla kontrolní činnosti (kontrolní řád)
Smyslem úpravy základních pravidel kontrolní činnosti při výkonu vnější správní kontroly je posílit právní jistotu kontrolovaných právnických a fyzických osob, vzhledem k mezerovité úpravě ve zvláštních zákonech, zakotvujících jednotlivé formy výkonu vnější správní kontroly, a vytvořit podmínky pro efektivní výkon této kontrolní činnosti.
Kontrolní řád je svou povahou procesním předpisem a neupravuje tedy v zásadě hmotněprávní povinnosti a oprávnění příslušných orgánů státní správy v oblasti kontroly. Tzn., že neupravuje např. rozsah věcné kontrolní působnosti jednotlivých ústředních orgánů státní správy a specializovaných správních kontrolních orgánů (inspekcí, dozorů apod.), t. j. zejména neřeší otázku koho a v jakém rozsahu mohou tyto orgány kontrolovat. Úprava těchto otázek je věcí příslušných zvláštních právních předpisů, (mezi něž náleží např. předpisy v oblasti státního odborného technického dozoru na drahách, státního dozoru v oblasti civilního letectví, kontroly v zahraničním obchodě, státního zkušebnictví, kontroly v oblasti spojů, metrologie apod.).
Platnost kontrolního řádu je subsidiární (podpůrná) ve vztahu k pravidlům pro výkon kontrolní činnosti, jež jsou stanovena zvláštními zákony, a rovněž i některými podzákonnými zvláštními předpisy, jestliže tyto podzákonné předpisy byly platné ke dni účinnosti tohoto zákona. To vyplývá z ustanovení § 2 odst. 4 a § 48 zákona. V oblasti navazujících opatření se ustanovení kontrolního řádu dotýkají tam, kde to má věcný smysl (tj. kde se rozhoduje o právech a právem chráněných zájmech kontrolovaných), otázek upravených obecně zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v poměru k němuž mají však povahu speciálního předpisu. Z uvedeného plyne, že v prvé řadě se tedy uplatní ustanovení zvláštního právního předpisu, upravujícího výkon kontrolní činnosti, subsidiárně k nim ustanovení kontrolního řádu a subsidiárně k němu ustanovení správního řádu.
§ 2
Odstavce 1 a 2 specifikují rozsah uplatnění základních pravidel kontrolní činnosti. Tato pravidla se uplatní v zásadě ve dvou skupinách případů:
1. Především v případech, kdy kontrolní orgány provádějí specializované samostatné kontrolní akce. Tedy zvláštní akce, jejichž cílem je zpravidla na základě předem vyjasněného záměru zjistit chování kontrolovaných subjektů, porovnat výsledek tohoto zjištění se standardem a na výsledky tohoto porovnání kvalifikovaným způsobem reagovat, a to ať již přijetím opatření k nápravě nebo vyvozením právní odpovědnosti ve vlastní působnosti kontrolního orgánu nebo předáním kontrolního zjištění příslušným oprávněným orgánům (včetně orgánů činných v trestním řízení). Jde tedy o formy kontrolní činnosti, typické především pro specializované kontrolní orgány, mezi něž náleží i federální ministerstvo kontroly. Jsou však také příznačné pro realizaci kontrolní působnosti jiných ústředních orgánů státní správy, resp. orgánů jim podřízených. Např. v resortu dopravy, spojů, při výkonu státního dozoru nad jadernou bezpečností jaderných zařízení, při kontrole na úseku státního zkušebnictví, ale také v resortu financí. Konečně nelze pominout ani výkon působnosti zakladatelů státních podniků ve vztahu k podnikům jimi založeným. Tyto případy jsou zahrnuty v ustanoveních § 2 odst. 1 písm. a) a b).
2. Veškerá kontrolní činnost uvedených orgánů se však neodehrává prostřednictvím zmíněných specializovaných samostatných kontrolních akcí. V souvislosti s běžným výkonem státní správy dochází totiž rovněž k realizaci činnosti, jež je svou podstatou také kontrolou, avšak jež se na rozdíl od specializovaných samostatných kontrolních akcí svou povahou, průběhem a přijímanými závěry nevyděluje z běžného výkonu státní správy, nýbrž uskutečňuje se jako jeho neoddělitelná součást. Kontrolní řád sleduje cíl zajistit i pro tyto případy kontrolní činnosti odpovídající právní postavení a nezbytnou právní jistotu kontrolovaných a to tehdy, jsou-1 i zjištěny nedostatky, které odůvodňují uplatnění právní odpovědnosti.
Ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) pak vztahuje platnost kontrolního řádu, vedle výše uvedených dvou základních skupin případů, též na kterékoliv další případy kontrolní činnosti, pokud to u nich výslovně stanoví zvláštní předpis.
Ustanovení kontrolního řádu budou používána rovněž jako interpretační pravidla pro posuzování správnosti úředního postupu orgánů státní správy při kontrolní činnosti. To bude mít význam při posuzování otázek náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem).
Hlava I. Provádění kontroly
Oddíl 1 - Osoby pověřené výkonem kontrolní činnosti
Úpravou tohoto oddílu jsou vytvářeny na straně osob provádějících kontrolu a podílejících se na kontrole základní předpoklady pro plně profesionální a objektivní výkon kontroly.
§ 3
Ustanovení vychází z toho, že v podmínkách právního státu může být vnější správní kontrola vykonávána jen prostřednictvím odborně způsobilých a nepředpojatých kontrolních pracovníků. Podle odstavce 1 mohou kontrolní činnost provádět pouze pracovníci kontrolních orgánů, jež byli k této činnosti těmito orgány pověřeni. Vedle toho však kontrolní orgány mohou ke kontrole přibrat i další osoby, je-li potřeba odborného posouzení věci. Přibíráním na smluvním základě se rozumí nejen ne základě soukromoprávní smlouvy, ale též smlouvy veřejnoprávní (správní dohoda). V tomto smyslu může jít tedy i o poskytnutí pracovníků jednoho orgánu státní správy jinému za účelem odborného posouzení věci při kontrole. Odborná způsobilost bude ověřována ústředními orgány státní správy, do jejichž působnosti příslušné kontrolní orgány náleží. Prověřování nebudou podléhat pomocné práce, související s prováděním kontrolní činnosti. Úprava vyžaduje při jetí prováděcího právního předpisu federálním ministerstvem kontroly. Předmětem jeho úpravy bude m. j. též postup při ověřování a stanovení jeho jednotlivých časových etap, neboť nelze předpokládat, že by ověřování bylo možno v celém rozsahu ukončit ke dni účinnosti zákona.
§ 4
Při kontrolní činnosti dochází významnou měrou k zasahován do právních poměrů kontrolovaných osob. Objektivnost kontroly ve vztahu k chráněnému veřejnému zájmu, jakož i ochrana práv kontrolovaných osob vyžadují, aby kontrolní činnost neprováděli ti, u nichž lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti se zřetelem na jejich poměr ke kontrolovaným osobám, jejich pracovníkům, nebo předmětu kontroly. Procesně je toto ustanovení zajištěno dvěma způsoby. Jednak povinností pověřených osob oznámit skutečnost, že se dozvěděly o okolnostech zakládajících pochybnosti o jejich nepodjatosti kontrolnímu orgánu, jednak úpravou námitky podjatosti ze strany kontrolovaných.
Oddíl 2 - Kontrolní zjišťování
Kontrolní zjišťování zahrnuje logicky prvou fázi procesu provádění kontroly. Ustanovení tohoto oddílu mají však význam zčásti i pro fázi přijímání navazujících opatření, protože prakticky není možné vždy obě fáze zřetelně od sebe oddělit. Vyplývá-li to z povahy věci, uplatní se pravidla oddílu 2 i při postupu podle oddílu 3.
§ 5
Zajištění právní jistoty kontrolovaných osob vyžaduje oznámit jim zahájení kontroly, její předmět a účel. Při určitých kontrolách by však často předchozí oznámení těmto kontrolovaným osobám mohlo zmařit účel kontroly. V takových případech učiní pověřené osoby příslušné oznámení dodatečně.
§ 6
Ustanovení § 6 odst. 1 upravuje procesní oprávnění pověřených osob a přibraných osob při provádění kontrolního zjišťování, resp. při výkonu kontroly. Porušování povinností kontrolovaných osob, odpovídající těmto oprávněním, je postihováno pořádkovou pokutou. Jednotlivá oprávnění jsou na rozdíl od dosavadní úpravy formulována tak, aby znamenala současně omezení, resp. ohraničení oprávnění pověřených osob vůči kontrolovaným osobám. Skutečnost, že mohou být přibírány další přibrané osoby, sama o sobě nevyplývá z ust. § 6 odst. 2, ale musí být založena zvláštními právními předpisy. Ustanovení odst. 5 formuluje oprávnění i ve vztahu k třetím osobám. Může se tak dít jen v nezbytném rozsahu a nelze-1 i účelu kontroly dosáhnout jinak.
§ 7
Ustanovení § 7 upravuje důležité povinnosti pověřených a přibraných osob. Odst. 1 zakotvuje obecnou zásadu, že kontrolované a přibrané osoby jsou povinny šetřit práv a oprávněných zájmů kontrolovaných osob. Tato zásada má opět především interpretační význam pro posuzování správnosti úředního postupu při kontrole. Odst. 2 vytváří předpoklady pro případné uplatnění odpovědnosti pověřených a přibraných osob za ztrátu, zničení, poškození nebo zneužití odebraných originálních dokladů a jiných písemných dokumentů. Ustanovení odst. 3 a 4 zakotvuje povinnost pověřených a přibraných osob, jakož i dalších osob, které se při kontrole nebo v rámci svého vztahu ke kontrolním orgánům dozvěděly o skutečnostech, týkajících se kontrolovaných osob, zachovávat mlčenlivost o těchto skutečnostech. Nad rámec povinnosti mlčenlivosti je upravena povinnost jinak nezneužít znalostí těchto skutečností, např. k újmě kontrolovaných osob v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Pro utajované skutečnosti vyplývají omezení ze zvláštních právních předpisů. Jinak může pověřené a přibrané osoby zbavit povinnosti mlčenlivosti ten, v jehož zájmu tyto osoby povinnost mlčenlivosti mají, a ve veřejném zájmu vedoucí kontrolního orgánu. Určitý průlom do povinnosti mlčenlivosti znamená i ustanovení § 19.