§ 8
Toto ustanovení vytváří základ pro kontrolní zjištění. Odstavec 1 stanoví obecnou povinnost zjistit skutečný stav věci. Úplnost zjištění se omezuje hlediskem zajištění cíle kontroly. Nebude vždy racionální zjistit, tedy neomezeně, úplný stav věci. Na rozdíl od dosavadního pojetí není třeba při kontrole vždy zjišťovat příčiny nedostatků a osobní odpovědnost. Tyto skutečnosti se zjišťují pouze podle povahy kontroly, tedy je-li to z hlediska naplnění účelu kontroly nezbytné. Absolutně však platí povinnost věrohodně doložit kontrolní zjištění.
§ 9
Formální stránku kontrolního zjištění představuje úřední záznam. Dichotomie konstrukce umožňuje oddělit případy, kdy jde o obsahovou a formální stránku věci z hlediska povinností při zpracování kontrolního zjištění, jeho projednávání a obrany kontrolovaných osob. Demonstrativní výčet odst. 1 upravuje základní náležitosti úředního záznamu. V odst. 2 se ve srovnání s dosavadní úpravou a praxí zjednodušuje postup pro případ, kdy má být uplatněna právní odpovědnost. Nekonstruuje se povinnost zpracovávat zvláštní protokol, stanoví se pouze zvláštní náležitosti úředního záznamu. Další náležitosti úředního záznamu pak stanoví odstavec 3.
§ 10
Ustanovení § 10 upravuje postup projednání úředního záznamu. Povinností pověřených osob, resp. vedoucího kontrolní skupiny, je seznámit kontrolované osoby a jejich pracovníky, pokud jsou odpovědnými osobami, s kontrolním zjištěním, popř. jeho částí, týká-li se kontrolované osoby jen část kontrolního zjištění, a předat jim stejnopis úředního záznamu. K zajištění ochrany kontrolovaných osob, resp. jejich pracovníků, pokud jsou odpovědnými osobami, je stanovena povinnost poučit je ve smyslu ust. odst. 2. Má-li být uplatněna vůči odpovědným osobám právní odpovědnost, je povinností pověřených osob, resp. vedoucích kontrolních skupin, ve smyslu odst. 3 vyžádat písemné vyjádření těchto osob ke všem skutečnostem relevantním pro uplatnění právní odpovědnosti. Tato vyjádření je, je-li to účelné, možno vyžadovat i před seznámením s kontrolním zjištěním, přičemž v těchto případech musí být odpovědné osoby vždy seznámeny s tím, o jaké skutečnosti se jedná. Vyjádřit se není právní povinností odpovědných osob. Odmítnou-li kontrolované osoby, resp. odpovědné osoby, seznámit se s kontrolním zjištěním ve smyslu odst. 1 nebo podat vyjádření ve smyslu odst. 3, vyznačí se tyto skutečnosti v úředním záznamu. Jinak tyto osoby potvrzují svým podpisem seznámení se s kontrolním zjištěním do úředního záznamu.
§ 11
Ustanovení § 11 upravuje postup pro případ, že kontrolované osoby, respektive pracovníci, kteří jsou odpovědnými osobami, nesouhlasí s kontrolním zjištěním, nebo jeho úředním záznamem. Proti kontrolnímu zjištění mohou podat námitky a při existenci formálních nedostatků kontrolního záznamu mohou podat žádost o opravu úředního záznamu. S ohledem na různost v praxi možných situací nelze stanovit jednotnou lhůtu pro uplatnění těchto práv kontrolovaných a odpovědných osob. Tu určí pověřené osoby nebo vedoucí kontrolních skupin. Stanoví se pouze, že lhůta nesmí být kratší 3 dnů, přičemž při jejím stanovení se přihlédne k věcné složitosti případu a k ochraně zájmů kontrolovaných osob. O námitkách a žádostech rozhodují pověřené osoby a v případě, že se jedná o kontrolu prováděnou kontrolními skupinami, vedoucí těchto skupin. Jestliže námitkám sami nevyhoví, jsou povinni informovat o svém rozhodnutí a jeho důvodech bezodkladně kontrolní orgán. Shledá-li tento orgán postup pověřených osob nebo vedoucích kontrolních skupin nesprávným, je povinen jejich rozhodnutí změnit, jinak je potvrdí. O žádostech o opravu úředního záznamu rozhodují tedy pověřené osoby, popř. vedoucí kontrolních skupin, plně ve vlastní pravomoci, vzhledem k tomu, že se v těchto případech rozhoduje pouze o otázkách formálních nedostatků kontrolního záznamu. Tato konstrukce vyřizování námitek a žádostí zajišťuje dostatečně objektivní posouzení oprávnění námitek při zachování požadavku efektivnosti kontroly. Zásadu, že před rozhodnutím o námitkách nelze přijmout žádná navazující opatření, prolamuje např. § 15 odst. 3 tohoto zákona. Rozhodnutím o námitkách a žádostech se úřední záznam jako takový nemění, rozhodnutí se však k úřední mu záznamu připojuje. Jedná-li se o opravu dikce úředního záznamu, je tato oprava vyjádřena v uvedeném rozhodnutí. Z námitek a žádostí však může vyplynout, že kontrolní zjištění není úplné z hlediska zajištění cíle kontroly, nebo že není správné. V tomto případě bude zapotřebí provést došetření věci, obdobně jako v případech, kdy vyjdou najevo skutečnosti významné z hlediska zjištění skutečného stavu věci, které existovaly v době kontrolního zjišťování a nebyly do kontrolního zjištění zahrnuty. Upřesňující kontrolní zjištění, které je výrazem došetření, se transformuje v doplněk k úřednímu záznamu. Pro jeho projednání a pro námitky platí obdobně ustanovení § 9, 10 a 11 odst. 1 a 2, což se týká též žádostí o jeho opravu.
§ 12
Ustanovení § 12 zakotvuje specifický prostředek zajištění průběhu a účelu kontroly, totiž pořádkový trest, jímž je pořádková pokuta. Lze ji uložit především těm fyzickým osobám, které nesplnily povinnost vyplývající jim z § 6 odst. 3 zákona. Účelným se jeví ukládat pokutu též v blokovém řízení. Nejde tedy o blokové projednání hmotně právního deliktu, nýbrž o uplatnění blokového režimu pro pořádkový trest. Ustanovení o blokovém řízení při projednání přestupků lze však použít i pro tyto případy, a proto se zakotvuje jejich obdobná platnost. Z povahy pořádkového opatření vyplývá, že je lze ukládat i opětovně. Ustanovení odst. 3 upravuje podmínky opětovného ukládání. Týká se i blokového řešení věci.
§ 13
Ustanovení § 13 umožňuje řešit případy, kdy ke splnění povinností kontrolovanými osobami při výkonu kontroly nedojde ani po opětovném uložení pořádkového opatření podle § 12. V těchto případech vydá kontrolní orgán rozhodnutí o povinnosti kontrolované osoby umožnit výkon opatření kontrolního orgánu podle § 6 odst. 1 písm. a), b) a e). Toto rozhodnutí je vykonatelné podle příslušných ustanovení správního řádu (jedná se o právní konstrukci, jež je obdobně použita v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu).
Oddíl 3 - Opatření navazující na kontrolní zjišťování
§ 14
Jak již bylo uvedeno v odůvodnění k části II., je kontrolní řád svou povahou procesním předpisem a zásadně tedy neupravuje hmotněprávní povinnosti a oprávnění kontrolních orgánů. Nevybavuje tedy tyto orgány ani oprávněními k ukládání konkrétních opatření směřujících k nápravě či opatření sankční povahy; takováto oprávnění kontrolních orgánů jsou založena příslušnými zvláštními předpisy.
Výjimkami z uvedeného jsou však
- ustanovení § 16 kontrolního řádu, jež opravňuje kontrolní orgány vyžadovat předložení zprávy o stavu nápravy zjištěných nedostatků od kontrolovaných osob, a v případě nesplnění této povinnosti ukládat těmto osobám pokutu ve správním řízení. Zařazení tohoto hmotněprávního oprávnění do kontrolního řádu je odůvodněno tím, že dosažení cílů vnější správní kontroly je podmíněno možností kontrolních orgánů zjišťovat nejen existující nedostatky, nýbrž i to, zda na základě provedené kontroly tyto nedostatky byly skutečně odstraněny. Možnost uplatnění uvedeného oprávnění kontrolním orgánem je tedy důležitou podmínkou završení kontrolního procesu,
- ustanovení § 36, 38 až 40 zákona o kontrole, podle nichž ukládá opatření směřující k nápravě a opatření sankčního charakteru federální ministerstvo kontroly. Oprávnění tohoto druhu nejsou totiž v případě federálního ministerstva kontroly stanovena, na rozdíl od ostatních kontrolních orgánů, zvláštním zákonem, nýbrž v části třetí tohoto zákona.
§ 15
Podle zvláštních právních úprav se opatření směřující k nápravě mohou ukládat ve správním řízení nebo mimo správní řízení. Při jejich ukládání ve správním řízení činilo prakticky potíže rozpoznat okamžik zahájení tohoto řízení. První úkon vůči kontrolované osobě totiž nebyl prvním úkonem s účelem rozhodovat o jejich právních poměrech podle správního řádu. Různé odvětvové metodiky pro tento případ proto zakotvily institut písemného oznámení o zahájení řízení. Takový institut se v praxi osvědčil a znamená zvýšení právní jistoty kontrolovaných osob. Proto je upraven v odst. 1 písm. a). V praxi rovněž činilo problémy, komu v případě kontroly prováděné u právnických osob doručovat. Účinky oznámení rozhodnutí nastanou i tehdy, jestliže je takové oznámení provedeno vůči pracovníkům kontrolované právnické osoby, kteří řídí kontrolovaný pracovní úsek, nebo kteří plní své úkoly samostatně. Samu okolnost, zda subjektem rozhodování je kontrolní orgán nebo pověřená osoba, popř. vedoucí kontrolní skupiny, musí zakotvit zvláštní zákon.
Pro případy, kdy se opatření směřující k nápravě nerealizuje ve správním řízení, je nezbytné s ohledem na posílení ochrany kontrolovaných osob jednoduše a přesně reglementovat zvláštní procesní úpravu. Základním institutem obrany kontrolovaných osob jsou písemné námitky uvedené v § 15 odst. 2, přičemž pověřené osoby nebo kontrolní orgány mohou v odůvodněných případech, t. j. například hrozí-li nebezpečí z prodlení, vyloučit jejich odkladný účinek.
Pro případy, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, se v odst. 3 zakotvuje rovněž oprávnění pověřených osob nebo kontrolních orgánů uložit opatření směřující k nápravě zjištěných nedostatků i v průběhu kontrolního zjišťování.
Pro případy, kdy by opatřením byl znemožněn výkon povolání nebo zaměstnání, zavádí se soudní přezkum rozhodnutí o námitkách podle odst. 4. To odpovídá zásadě, aby každé rozhodnutí státního orgánu, jímž se znemožňuje výkon povolání nebo zaměstnání, bylo soudně přezkoumatelné.
§ 16
Jak již vyplývá z odůvodnění k § 14, ke zvýšení účinnosti kontroly přispívá i povinnost kontrolovaných osob zakotvená v 16 odst. 1, jež však není všeobecná, nýbrž vzniká vyžádáním kontrolních orgánů. Kontrolní orgány současně stanoví lhůtu k předložení zprávy o nápravě zjištěných nedostatků. Za nesplnění této povinnosti se ukládá pokuta podle ustanovení § 16 odst. 2. Obdobně jako v ustanovení § 12 se stanoví možnost opětovného ukládání pokut do stanovené maximální výše.
§ 17
Z důvodů obdobných jako v § 15 se i pro správní řízení o uložení sankčního opatření kontrolním orgánem zakotvuje povinnost zahajovat takové řízení písemným oznámením kontrolované osobě.
Sankční opatření se v zásadě ukládají až po zpracování a projednání kontrolního zjištění, resp. úředního záznamu. V případě, že průběh a dosavadní výsledky kontroly umožňují důvodně předpokládat právní odpovědnost kontrolovaných osob, je efektivní, a to i s ohledem na výchovné účinky kontroly, rozhodnout o věci ihned. Pro tento případ se nevyžaduje písemné vyjádření odpovědné osoby. Tím nejsou dotčena práva této osoby ve správním řízení o uložení sankce. Kontrolní zjišťování je procedurálně náročnější činnost než jiné činnosti orgánů státní správy. V průběhu kontrolního zjišťování jsou formálně doloženy skutečnosti, které odůvodňují uložení sankce. V mnohých případech bude proto nadbytečné vést po skončení kontrolního zjišťování správní řízení o uložení sankce v plném rozsahu, který předepisuje správní řád. Proto je účelné upravit v odst. 2 institut příkazního řízení. Při podání odporu a zrušení příkazu jeho podáním pokračuje správní řízení podle správního řádu.
V kontrolní praxi činilo rovněž potíže nedostatečné normování souběhu porušení více právních povinností. Teoreticky bylo možné ukládat za porušení několika povinností správní sankci v určené výši za porušení každé z nich. Nově se stanoví, a přispívá se tak k ochraně zájmu kontrolovaných osob, že se vyměřuje pouze jedna sankce, a to za porušení povinnosti nejpřísněji trestné. S ohledem na skutečnost, že nelze vyloučit postup podle odst. 1, přihlédne k případnému uložení pokuty v předchozí fázi procesu správní orgán, který ukládá sankci podle odst. 3. Ustanovení odst. 4 řeší případ, kdy kontrolní orgán není vybaven vlastními sankčními oprávněními a zakládá se zde povinnost iniciovat řízení u příslušného správního orgánu. Současně se upravuje do jisté míry kvalifikované procesní postavení kontrolního orgánu, když se stanoví, že nebyl-li kontrolní orgán do 2 měsíců od podání podnětu příslušnému orgánu uvědoměn o jeho vyřízení, obrací se na nadřízený správní orgán. Ustanovení odst. 5 je v souladu s tendencí posilování soudního přezkumu správního rozhodování. Jestliže odpovědná osoba požádá v tomto případě o odložení výkonu rozhodnutí, příslušný správní orgán její žádosti vyhoví. Odložení výkonu rozhodnutí je tedy řešeno jako nárokové.
§ 18
Povinnost využívat výsledky kontroly při výkonu své působnosti a pravomoci, stanovená státním orgánům, pro jejichž potřeby je kontrola prováděna, jakož i kontrolovaných státních orgánů a kontrolovaných právnických osob zapojených svými příjmy a výdaji nebo finačními vztahy na státní rozpočet, není zcela formální. Jde totiž mimo jiné, i když ve věcech třetích osob, o posuzování správnosti úředního postupu těchto orgánů. Kontrolní orgány totiž mohou upozornit, resp. z výsledků jimi prováděné kontrolní činnosti může vyplynout upozornění na nesprávný úřední postup státních orgánů ve vztahu ke třetím osobám.
§ 19
V případech, kdy to vyžaduje veřejný zájem, může vedoucí kontrolního orgánu rozhodnout o zveřejnění výsledků kontroly. Přitom určí, které výsledky a v jakém rozsahu se zveřejní. Ustanovení tohoto paragrafu nemá být generálním průlomem do povinnosti mlčenlivosti, pouze speciálním případem. Ochrana kontrolovaných osob podle zvláštních právních předpisů nemůže být tímto ustanovením dotčena.
V odstavci 2 se stanoví k ochraně veřejných zájmů možnost pověřené osoby odmítnout podávat v průběhu kontroly třetím osobám informace o kontrolním zjištění.
Oddíl 4 - Společná ustanovení
Oddíl čtvrtý hlavy první obsahuje ustanovení společná oddílům prvnímu až třetímu této hlavy.
§ 20
Posílení jistoty kontrolovaných osob vyžaduje upravit rovněž otázku náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prováděním kontroly. Ve vztahu mezi kontrolním orgánem a kontrolovanými osobami se vychází z principu, že každý subjekt tohoto vztahu nese náklady, které mu vzniknou. S ohledem na to, že provádění vnější správní kontroly je věcí veřejného zájmu, lze přijmout i v nových podmínkách zásadu, že náklady vzniklé kontrolovaným osobám nesou tyto osoby, a to pokud jde o oprávnění uvedená v § 6 odst. 1 písm. a), b), c) a e). Pokud jde o náklady vzniklé v souvislosti s odběrem originálních dokladů, jiných písemných materiálů, vzorků pro kontrolu apod. a v souvislosti s používáním telekomunikačních zařízení kontrolovaných osob, je nutno v nových podmínkách konstruovat věc tak, že tyto náklady nese kontrolní orgán. Obdobně hradí náklady kontrolní orgán třetím osobám, které jsou povinny podat vysvětlení. Výše nákladů vzniklých kontrolovaným osobám musí být posuzována též s ohledem na ust. § 7 odst. 1. Náklady vynaložené zbytečně ponese tedy, s ohledem na princip ochrany práv kontrolovaných, kontrolní orgán. Hmotně právní nárok na náhradu nákladů je třeba omezit časově, k čemuž se stanoví lhůta jeden měsíc ode dne, kdy náklady vznikly. Tato poměrně dlouhá lhůta je odůvodněna tím, že náklady mohou vznikat po určité, byť relativně krátké časové období, např. po dobu jednoho týdne apod. Proto se nepoužívá jinak obvyklá třídenní lhůta. Ustanovením § 20 není dotčena odpovědnost kontrolovaných osob a třetích osob podle obecných právních předpisů za škodu způsobenou porušením právní povinnosti podle § 6 odst. 3 a 5.
§ 21
Na případy rozhodování o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech kontrolovaných osob nebo jejich pracovníků, uvedené v tomto paragrafu, se nevztahuje správní řád. V ostatních případech rozhodování se podle správního řádu postupuje (jde o rozhodování podle § 12, 13, 16 a 20). Vyloučení správního řádu je odůvodněno tím, že formální postup ve správním řízení by mařil smysl úpravy.
Ochrana práv kontrolovaných osob a jejich pracovníků však i v těchto případech vyžaduje stanovit povinnost kontrolních orgánů oznámit své rozhodnutí a ústně vyhlášené rozhodnutí úředně zaznamenat.
Hlava II - Spolupráce v oblasti kontroly
Účelem této hlavy je upravit základní zásady spolupráce a součinnosti kontrolních orgánů.
§ 22
Ustanovení tohoto paragrafu zakotvuje povinnost kontrolních orgánů informovat se vzájemně o plánech, záměrech, provádění a výsledcích kontrolní činnosti. Nepředpokládá se tedy provádění předběžné formální koordinace, jak byla realizována při dřívějším plánování kontrolní činnosti. Informační povinnost vzniká na základě vyžádání orgánu, který má na informaci zájem.
§ 23
Ustanovení tohoto paragrafu upravuje situaci, kdy u téže kontrolované osoby provádí současně kontrolní činnost více kontrolních orgánů. Všeobecně platí, že tyto orgány jsou povinny poskytovat si vzájemně pomoc, čímž se rozumí pomoc na vyžádání.
§ 24
Ustanovení tohoto paragrafu upravuje v odst. 1 všeobecnou signalizační povinnost vůči všem státním orgánům. V odstavci 2 je upravena povinnost kontrolních orgánů uvědomit příslušné orgány o existenci zastaralých úprav. Příslušným státním orgánem se rozumí orgán, který má legislativní působnost v dané oblasti.
§ 25
Efektivní fungování státní kontroly a zkloubení jejích výsledků s výsledky další kontrolní činnosti státního mechanismu vyžaduje srovnatelnost výsledků kontroly. Kdo je oprávněn vyhodnocovat výsledky kontroly, vyplývá ze zvláštních právních předpisů. Tento subjekt je oprávněn požadovat od kontrolních orgánů doplnění údajů potřebných k zajištění srovnatelnosti výsledků kontroly. Takové údaje budou v zásadě poskytovány bez navazující ho kontrolního zjišťování. Pouze vyjímečně se předpokládá, že by tyto údaje měly mít souvislost s jeho doplněním. Přitom je třeba poukázat na to, že orgány vyhodnocující výsledky kontroly mají již předběžně, a to ve smyslu ustanovení § 22, možnost informovat se o záměrech kontrolního zjišťování kontrolních orgánů.
§ 26
Ustanovení § 26 zakotvuje povinnost kontrolních orgánů oznamovat stanovené skutečnosti příslušným státním orgánům a vyhovovat jejich dožádáním, a to v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Jedná se tedy zejména o povinnost kontrolních orgánů ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení a orgánům prokuratury podle § 8 trestního řádu a § 11 zákona o prokuratuře, popř. o povinnosti ve vztahu k některým dalším státním orgánům.
K zajištění racionálnosti spolupráce kontrolních orgánů s orgány prokuratury se upravují v odst. 2 a 3 bližší podmínky jejich vzájemné spolupráce a zároveň se stanoví rozsah úkonů, které se na požádání prokurátora neprovádí.
§ 27
Ustanovení odst. 1 upravuje vztah kontrolních orgánů k veřejnosti. Každému, kdo prokáže právní zájem může kontrolní orgán umožnit, není-li to v rozporu s veřejným zájmem a dobrými mravy, seznámit se s kontrolním zjištěním a s přijatými nebo navrženými opatřeními. Tím nemá být prolomena povinnost mlčenlivosti, uložená pověřeným, přibraným a dalším osobám, které se ve vztahu ke kontrolnímu orgánu dověděly o skutečnostech zjištěných při kontrole. Toto ustanovení neprolamuje zásadu ochrany kontrolovaných osob. Proto není všeobecně stanovena možnost nahlížet do spisů, ale pouze možnost seznámit se s obsahem kontrolního řízení, tedy s kontrolním zjištěním a s přijatými nebo navrženými opatřeními. Zda je dán právní zájem, a zda seznámení s obsahem kontrolního řízení není v rozporu s veřejným zájmem nebo dobrými mravy, posuzuje kontrolní orgán. Osoby, které se dozví v důsledku realizace oprávnění podle § 27 odst. 1, o skutečnostech zjištěných při výkonu kontroly, jsou vázány obdobně jako pověřené, přibrané a další osoby povinností mlčenlivosti. Ani ustanovení l 27 nemůže ovlivnit ochranu utajovaných skutečností podle zvláštních právních předpisů.
Část III. Federální ministerstvo kontroly
Zařazení části upravující oprávnění a povinnosti federálního ministerstva kontroly do zákona o kontrole, jakožto předpisu vytvářejícího obecný normativní rámec pro výkon kontroly ve státní správě, je odůvodněno povahou ministerstva a jeho úkolů. Jedná se o ústřední orgán státní správy pro oblast kontroly, jenž je současně univerzálním kontrolním orgánem vlády ČSFR, universálním jak z hlediska jeho věcné, tak i subjektové kontrolní působnosti. Ministerstvo neprovádí, na rozdíl od všech ostatních ústředních orgánů státní správy, žádnou prvotní činnost v oblasti státní správy, nýbrž jen odvozenou činnost kontrolní. V tomto směru představuje ministerstvo zcela specifický orgán státní správy, jehož činnost se specifickým způsobem dotýká činnosti všech ostatních správních orgánů v oblastech působnosti federace.
Systém části III je rozdělen do několika hlav a oddílů. Kontrolní činnost ministerstva v jednotlivých oblastech působnosti, normovaná v hlavě I, je diferencována v zásadě podle okruhu subjektů, vůči nimž je kontrola vykonávána. Toto kritérium není však uplatněno výlučně, a to zejména s ohledem na kontrolu v oblasti obrany a v oblasti bezpečnosti ve věcech náležejících do působnosti federace. Konstrukce pravomocí má jednak přispět ke zvýšení právní jistoty kontrolovaných osob a jednak ke zvýšení cílevědomosti kontrolní činnosti. Rozsah pravomocí ministerstva směřují cích k nápravě a sankčních oprávnění vůči fyzickým osobám se při tom oproti dosavadní úpravě zák. č. 103/1971 Sb., o lidové kontrole, výrazně zužují. Naproti tomu se nově zavádí sankční opatření vůči osobám fyzickým. Hlava II se týká součinnosti ministerstva s federálními ústředními orgány státní správy federace v působnosti federace a součinnosti s ústředními orgány republik pro kontrolu. Hlava III. se týká kontroly prováděné pro potřeby Federálního shromáždění na základě dožádání jeho předsednictva. Rozsah kontrolní působnosti ministerstva zde vyplývá z pověření předsednictva zákonodárného sboru. Pravomoci využívané při této kontrole však nepřesahují pravomoci, jimiž je ministerstvo oprávněno disponovat při výkonu vlastní kontrolní působnosti. Při kontrole podle této hlavy postupuje ministerstvo podle ustanovení kontrolního řádu, stejně jako při kontrole podle hlavy I této části.
§ 28
Z ustanovení tohoto paragrafu I vyplývá vztah části třetí zákona o kontrole k zákonu o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy (kompetenční zákon), jenž může s ohledem na svou povahu upravit toliko nejzákladnější působnost ministerstva, bez její přesnější specifikace a bez úpravy pravomocí ministerstva a jeho vztahů k dalším státním orgánům. Tato specifikace kompetenčním zákonem zakotvené působnosti ministerstva a úprava dalších uvedených otázek je předmětem úpravy části III zákona. Ve vztahu ke kompetenčnímu zákonu se tedy jedná o speciální úpravu.
§ 29
Ministerstvo je ústředním orgánem státní správy pro oblast kontroly a univerzálním kontrolním orgánem vlády ČSFR. Tím je odůvodněno schvalování plánu jeho kontrolní činnosti vládou ČSFR. Ve věcech obrany a bezpečnosti zůstává zachována, obdobně jako dosud, působnost Rady obrany státu ke schvalování plánu kontrolní činnosti, i ke stanovení rozsahu a způsobu kontroly prováděné ministerstvem v těchto oblastech.
Hlava I - Oprávnění a povinnosti ministerstva při výkonu vlastní kontrolní působnosti
Oddíl 1 - Kontrolní činnost v jednotlivých oblastech působnosti
§ 30
Ustanovení § 30 vymezuje rozsah kontrolní působnosti ministerstva při výkonu státní správy. Kontrolovány jsou ty orgány, resp. právnické osoby, které plní úkoly federální státní správy, bez ohledu na jejich organizační podřízenost. Kontrolní činnost je vykonávána se zřetelem na soulad s právními předpisy a opatřeními vydanými na jejich základě (jimiž se zde rozumí zejména technické normy, individuální rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě zákona, a popřípadě i usnesení vlády), její věcnou správnost, účelnost a hospodárnost. Ustanovení věty druhé v tomto smyslu zakotvuje určitou hierarchii kritérií pro posuzování činnosti kontrolovaného subjektu.
§ 31
Kontrolní působnost vymezená v § 31 se zásadně vztahuje na subjekty, které jsou dosud platným hospodářským zákoníkem označovány jako rozpočtové a příspěvkové organizace, a na státní podniky k uspokojování veřejně prospěšných zájmů, založené ústředními orgány státní správy federace. Působnost podle tohoto paragrafu má tedy zahrnout veřejný sektor poskytování veřejně prospěšných služeb. Ustanovení věty druhé specifikuje kritéria pro kontrolní činnost. Jedná se o soulad s právními předpisy a opatřeními vydanými na jejich základě, v souvislosti s užíváním svěřeného majetku a využíváním svěřených prostředků též účelnost a hospodárnost činnosti. Kontrole podléhá veškerý svěřený majetek a veškeré svěřené prostředky, nikoli jen prostředky státní, neboť nejde o samofinancované osoby a vzhledem k tomu, že užívání i jiného majetku nebo jiných prostředků může nepřímo ohrozit státní rozpočet federace.
§ 32
Ustanovení odst. 1 specifikuje rozsah kontrolní působnosti ministerstva ve vztahu k subjektům státního podnikání. Jedná se o státní podniky v působnosti federace s výjimkou podniků veřejně prospěšných. Dále se jedná o některé další subjekty, jakými jsou podniky zahraničního obchodu a právnické osoby, založené federálním fondem národního jmění (pokud bude zřízen). Mezi ostatní právnické osoby zřízené zákonem FS, které provádějí podnikatelskou činnost, náleží např. přímo ze zákona zřízená organizace ČSD nebo na základě zákona zřízené železniční podniky.
Věta druhá upravuje kritéria pro posuzování kontrolované činnosti. Jedná se o posuzování souladu této činnosti s právními předpisy a opatřeními vydanými na jejich základě, (jimiž se zde rozumí zejména příslušné technické normy a individuální rozhodnutí státních orgánů vydávaná ve vztahu k těmto kontrolovaným osobám na základě zákona). V souvislosti s užíváním svěřeného národního majetku, s využíváním svěřených státních prostředků a nakládáním majetkovými právy kontrolovaných podniků se posuzuje též účelnost a hospodárnost této činnosti. Rozsah kontrolní působnosti ve srovnání s § 31 je tedy omezen. Nekontroluje se účelnost a hospodárnost všech prostředků, resp. všeho majetku, jenž je podniku svěřen, ale pouze majetku národního, resp. státních prostředků. To je odůvodněno postavením státních podniků jako samofinancovaných subjektů. Zároveň je však třeba zabezpečit, vycházejíce ze zkušeností uplynulého období, určitý způsob, resp. kontrolu způsobu nakládání s majetkovými právy kontrolovaných podniků a zabránit tak ohrožení svěřené majetkové podstaty, resp. svěřených prostředků.
Ustanovení odst. 2 umožňuje preventivní kontrolu státních podniků v souvislosti se zamýšleným poskytnutím dotací nebo subvencí, resp. se zamýšleným poskytnutím záruky těmto subjektům. Ustanovení upravuje také specifické kritérium pro provádění kontroly.
§ 33
Ustanovení tohoto paragrafu nemá v dosavadní úpravě obdoby. Tyto otázky jsou předmětem kontrolní činnosti nezávislých nejvyšších státních kontrolních orgánů (účetních a kontrolních dvorů a úřadů apod.) ve vyspělých zemích. Úpravou § 33 se optimalizuje požadavek na dělbu pravomocí a působností mezi státními orgány. V České a Slovenské Federativní Republice nejsou dosud nezávislé nejvyšší kontrolní orgány zformovány. K jejich vytvoření je zapotřebí náležité přípravy jak po stránce věcné, tak i právní, přičemž zformování takových institucí se předpokládá s platností nové ústavy federace. V tomto smyslu může ustanovení § 33 působit jako legislativní experiment, tedy jako prověření působností pro potřebu formulace působnosti budoucích nejvyšších orgánů státní kontroly. Současně po věcné stránce umožní zformulování příslušných metodických postupů pro provádění těchto kontrol, jakož i praktickou přípravu pracovníků, kteří budou tuto kontrolu v budoucím nezávislém nejvyšším orgánu kontroly provádět.
Provádět kontrolu podle § 33 je oprávněním ministerstva, kontrola se provádí výhradně na základě vyžádání. Ministerstvo se musí řídit kapacitními možnostmi a na počátku výkonu této působnosti též profesními možnostmi, takže zřejmě nebude reálné všem dožádáním vyhovět. Podle § 33 odst. 1 písm. d) zahrnuje kontrola osoby, jimž byly poskytnuty úlevy z daňových povinností vůči federaci. Vychází se z toho, že poskytnutí úlevy z daňových povinností je v podstatě nepřímou dotací nebo subvencí. Kontrolu hospodářských a účetních operací ve vztahu k jiným osobám, nežli uvedeným v § 33, může ministerstvo provádět podle § 31 ve vztahu k rozpočtovým a příspěvkovým organizacím a podle § 32 ve vztahu ke státním podnikům.
Ustanovení odst. 2 specifikuje kritérium pro posuzování kontrolní činnosti. Jde o soulad hospodářských a účetních operací s právními předpisy a opatřeními vydanými na jejich základě (jimž se rozumí příslušné technické normy a popř. individuální rozhodnutí státních orgánů, vydaná vůči těmto subjektům na základě zákona, přichází-li to v úvahu), a o efektivnost hospodaření s těmito prostředky. V případech, kdy mají být prostředky nebo záruky poskytnuty, sledují se předpoklady pro jejich účelné využití, resp. pro řádné splácení úvěrů a půjček.
§ 34
S ohledem na specifické obsahové otázky kontroly ve věcech obrany a ve věcech bezpečnosti, které náleží do působnosti federace, je ustanovení tohoto paragrafu koncipováno asymetricky ve vztahu k § 30 až 32, neboť se zde nerozlišují kontrolované subjekty, nýbrž povaha otázek, které jsou předmětem kontroly, čili věcné aspekty kontrolní působnosti. Působnost podle § 34 se týká všech právnických osob a podnikatelů, kteří jsou nositeli povinností na úseku obrany a na úseku bezpečnosti ve věcech, které náleží do působnosti federace. Ve větě druhé a třetí je obsaženo kritérium pro posuzování kontrolované činnosti.