Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

I - prostředí vysoké úrovně

II - prostředí vyhovující

III - prostředí narušené

IV - prostředí silně narušené

V - prostředí extrémně narušené

Přesná interpretace vztahu zdravotního stavu obyvatelstva a stavu životního prostředí je velmi problematická, vzhledem k nedostatku kvalitních dat o životním prostředí i o vlivu sociodemografických faktorů. Analýza dostupných dat poskytuje dvě základní schemata, z nichž první, úmrtnost na respirační choroby a zvýšená dětská úmrtnost připomíná rozvojovou společnost, druhé, charakterizované zvýšenou úmrtností na nádorová onemocnění a poruchy krevního oběhu, charakterizuje zvýšené znečistění ovzduší i sociální rozklad společnosti. Koexistence těchto dvou trendů ztěžuje seriózní stanovení vlivu životního prostředí na zdravotní stav populace.

2.2 Změny hodnotových orientací obyvatelstva, narušování sociální struktury společnosti

Na změny kvality životního prostředí reagují občané rozdílně. Zhruba lze rozlišit tři skupiny reakcí:

- negativní změny hodnotových orientací, kdy frustrace z narušeného nebo znehodnoceného prostředí může vyústit v agresivitu, v otupení primárních biologických pudů a ve ztrátu pocitu zodpovědnosti za důsledky vlastní činnosti,

- nezájem o životní prostředí,

- pozitivní změny hodnotových orientací. Někteří lidé si uvědomují svoji spoluzodpovědnost za vývoj kvality životního prostředí v místním, regionálním i globálním měřítku a jsou proto ochotni podílet se na obnovování harmonického vztahu mezi společnosti a jejím prostředím,

První průzkumy veřejného mínění po listopadu 1989 signalizovaly vysoký zájem obyvatelstva o řešení problémů životního prostředí. S nástupem sociálních problémů souvisejících s přechodem k tržní ekonomice zájem o životní prostředí poklesl a zařadil se za hodnoty jako je zaměstnání a vyšší příjem. Z průzkumu veřejného mínění občanů, uskutečněného v únoru 1991 vyplynulo, že 30 % obyvatel dává přednost vynaložení prostředků na ochranu a zlepšování životního prostředí, i když se to dotkne životní úrovně, 51 % dává přednost zlepšení ekonomické situace a 19 % dalo buď odpověď vyhýbavou nebo nerozhodnou. Při hypotetickém rozhodování mezi bydlením ve zdravém životním prostředí s nižším platem a zaměstnáním s vyšším platem bez ohledu na životní prostředí se pro zdravé životní prostředí vyslovilo 58 % (pro druhou možnost 23 %, nevědělo 19 %).

Při tomto průzkumu se projevily následující rozdíly mezi obyvateli České republiky a Slovenské republiky:

Pro vyšší plat se rozhodovali častěji obyvatelé Slovenské republiky (30 %) než obyvatelé České republiky (20 %).

Horší situace je ve Slovenské republice, kde jsou sociální dopady silnější a obyvatelstvo dává hmotnému zabezpečení relativně větší přednost.

V oblastech se sníženou kvalitou životního prostředí se projevuje rozvolňování sociálních vztahů, tzn. zvýšený počet rozvodů, zvýšený počet umělých potratů, zvýšená kriminalita, toxikománie a další sociálně patologické jevy.

2.3 Ekonomické škody a ztráty, destrukce hmotného a kulturního dědictví.

Ekonomickými důsledky všech popisovaných negativních jevů zhoršujícího se prostředí na člověka a společnost jsou rostoucí škody a ztráty, především:

- ztráty způsobené zvýšenou nemocností a úmrtností obyvatelstva;

- náklady na kompenzační a nápravná opatření (zvýšené výdaje ve zdravotnictví a sociální sféře, náklady na údržbu budov a technologických zařízení);

- škody ze snížení objemu a kvality zemědělské, lesní a průmyslové produkce.

Celková hodnota devastace životního prostředí v 80. letech se odhaduje na 5-7 % objemu vytvořeného národního důchodu ročně (řadu negativních jevů nelze přitom prostřednictvím peněžních jednotek postihnout).

Užitý národní důchod byl tedy mnoho let zhruba o 15-20 mld Kčs ročně systematicky znehodnocován, neboť se nevytvářely předpoklady pro reprodukci přírodního i člověkem ovlivněného prostředí. Při bilancí ekologických souvislostí výroby dospějeme k závěru, že společenské náklady produkce řady výrobků, zejména energie, tepla a surovinově náročných hutních a strojírenských výrobků jsou mnohem vyšší, což jejich ceny nerespektují.

2.4 Narušování politického systému společnosti, ohrožení mezinárodního postavení státu.

Nedostatečná péče o životní prostředí a ignorování této potřeby vedlo v minulosti k rostoucímu odcizení mezi občany a společností, respektive její politickou reprezentací. Poněvadž totalitní politický systém nebyl sto včas rozpoznávat a řešit aktuální problémy a zanedbával problémy chronické a zcela mu chyběla schopnost nové problémy předvídat, rozšířila se ve společnosti frustrace a pasivita. Tento jev se však na druhé straně stal výrazným zdrojem sociálních a politických tlaků směřujících k zásadním změnám ve společnosti.

V mezinárodním společenství se ve stále větší míře považuje vztah jednotlivých států k životnímu prostředí za jedno ze základních kritérií hodnocení jejich úrovně a významu. Tato skutečnost vedla k úsilí o snižování emisí škodlivých látek, k důrazu na ekologické parametry výrobků i ke zdůraznění významu práva na kvalitní životní prostředí jako jednoho ze základních lidských práv. Státy, které tuto skutečnost nedoceňují, se mohou dostat do mezinárodní izolace; v minulém období se mezi ně dostalo i Československo.

Nedocenění ekologické problematiky může bezprostředně ohrozit ekonomickou reformu, např. další zpomalení legislativního procesu v ekologické oblasti může znamenat zpomalení vstupu zahraničního kapitálu do ČSFR. Experti Světové banky upozorňují na zkušenosti z Polska, kde právní nejistota na tomto poli zdržela přísun zahraničního kapitálu rovněž.

Problémy životního prostředí se přímo promítají do sociálně politické stability společnosti, což lze doložit příkladem ze severních Čech. Obyvatelé této oblasti postrádají hmatatelné výsledky úsilí o zlepšení stavu životního prostředí, a proto vznikly na jaře 1991 rozsáhlé protestní akce. Odboráři požadovali urychlené vytvoření regionálního fondu, do kterého by se odváděla část daní ze severních Čech a zároveň zdůrazňovali nutnost zrychlení legislativního procesu při tvorbě zákonů na ochranu životního prostředí.

3. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ KVALITU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V ČSFR

Při analýze faktorů ovlivňujících kvalitu životního prostředí na území našeho státu identifikujeme především negativně působící faktory, zároveň však rozpoznáme i pozitivní jevy, které by mohly přispět ke zlepšení kvality životního prostředí v ČSFR.

Životní prostředí ovlivňují přírodní a antropogenní faktory. Mezi přírodní faktory patří změny kosmických vlivů, změny vlastností atmosféry a zemského albeda, globální meteorologické a klimatické změny, tektonické jevy, přirozená radioaktivita prostředí a biologické faktory; mezi antropogenní faktory počítáme zejména způsob čerpání přírodních zdrojů a objem čerpání, množství a způsob emitování odpadů všeho druhu do prostředí, zásahy do krajiny, vnášení cizorodých látek do ekosystémů, introdukci nežádoucích cizích nebo vytvořených organismů do ekosystémů krajiny.

3.1 Základní antropogenní faktory

Objem a způsob čerpání přírodních zdrojů. Několik posledních desetiletí charakterizuje trvalý růst čerpání všech přírodních zdrojů, za posledních padesát let se zvýšila těžba hnědého uhlí a lignitu 6x, těžba dřeva 1,8x. Doprovodné suroviny, obsažené v nadloží a podloží hnědého uhlí, jako jsou cihlářské jíly, kaolin, bentonit a další cenné suroviny jsou využívány jen výjimečně a jsou při skrývce většinou nevratně ztraceny. Tato ekologicky nešetrná těžba má charakter drancování a kořistnického vztahu k národnímu bohatství.

Objem odpadů a jejich emise do prostředí. Objem a nebezpečnost plynných, tekutých i tuhých odpadů a odpadní energie se podstatně zvýšil. K rostoucímu znečištění ovzduší přispívají emise oxidu siřičitého, oxidů dusíku, oxidu uhelnatého, tuhých látek, těžkých kovů, uhlovodíků, freonů atd. (viz kap. 1, 1.1). Podobně vzrostlo znečištění vypouštěné do vodních toků.

Údaje o celkové produkci tuhých odpadů jsou v průběhu jednorázových šetření shromažďovány jen nesystematicky a informace z různých zdrojů se často liší. V ČSFR vzniká ročně přibližně 150 mil. t tuhých odpadů, z čehož tvoří největší podíl průmyslové odpady cca 120 mil. t (z toho 740 tis. t odpady toxické), stavební odpady 25 mil. t, tuhé komunální odpady asi 5 mil. t při průměrném ročním nárůstu 2,5 % a 4 mil. t kalů z čistíren odpadních vod. Asi 22 mil. t (14 %) z celkového množství odpadu jsou nebezpečné odpady různého stupně závadnosti. K odpadům se řadí i skrývky z povrchové těžby hnědého uhlí, a to v objemu asi 508 mil. t, což je pětinásobek množství vytěženého uhlí.

Využívání odpadů jako druhotných surovin se u zpracovatelských a spotřebitelských odpadů děje asi s 30 % účinností. Míra recyklace je nedostatečná; částečně se využívá železo, olovo, papír, sklo. Výroba z druhotných surovin je přitom ekologicky i ekonomicky mnohem výhodnější, např. při recyklaci hliníkového šrotu se sníží spotřeba energie o více než 90 %, dále se sníží také spotřeba vody a množství odpadů plynných, tekutých i tuhých. Podobně je tomu při recyklaci ostatních kovů, papíru i skla.

Stavební odpad se nerecykluje prakticky vůbec, těžební odpady se promísené, a tedy nepoužitelné, ukládají na odval. Obecně je přitom nejlepší způsob likvidace odpadů jejich využití.

Zásahy do krajiny. Člověk ovlivňoval ráz krajiny na našem území po tisíciletí. Přetvořil převážně zalesněné území na zemědělsko-lesnickou a urbanizovanou krajinu a zcela změnil ráz rozsáhlých oblastí, např. na Třeboňsku, kde vznikly nové stabilní ekosystémy s vysokou přírodovědeckou, estetickou i ekonomickou hodnotou. Zejména v posledních desetiletích se však projevuje řada negativních tendencí narušujících ekologickou stabilitu a estetickou hodnotu krajiny. Sem patří vytváření velkých honů, kanalizace vodních toků a nevhodné meliorace, příliš velká koncentrace chovů hospodářských zvířat, zábor a devastace zemědělské i jiné půdy pro výstavbu a technická díla vážně narušující prostředí.

Vnášení cizorodých látek do ekosystémů, introdukce nežádoucích cizích nebo vytvořených organismů. Činností člověka jsou do prostředí vnášeny stále nové látky, často nebezpečné nebo dokonce toxické, např. průmyslová hnojiva, pesticidy, nátěrové hmoty, látky používané při posypu silnic, stavební a třecí materiály obsahující asbest, plasty atd. Z cizích organismů můžeme jmenovat akát, který byl do naší krajiny záměrně uveden, řada škůdců a plevelů k nám byla zavlečena nahodile nebo v důsledku ignorování karanténních předpisů.

3.2 Struktura a efektivnost ekonomiky

Základní strukturální příčinou destrukce životního prostředí byl vysoký a stále rostoucí podíl výroby a exportu výrobků s nízkým stupněm zpracování, což se týká nejen výrobků z domácích surovin, ale také ze surovin dovážených, např. petrochemických výrobků, válcovaného materiálu a hliníku. Tato orientace je v průmyslově vyspělých zemích s podobně relativně chudou surovinovou základnou výjimečná. Lze ji snad zdůvodnit krátkodobými ekonomickými zájmy, dlouhodobě je však neudržitelná, jak z ekonomických důvodů, tak z důvodů ekologických.

S nevhodnou výrobkovou strukturou ČSFR souvisí také nadměrná výroba a spotřeba energie. ČSFR patří ve světovém měřítku na jedno z předních míst v těchto ukazatelích (viz příloha). Extrémně vysoký podíl tuhých paliv, užívaných pro energetické účely, zejména nekvalitní hnědé uhlí, vyvolává krizové ekologické stavy, jak při těžbě a dopravě, tak v oblasti užití. V měrné produkci emisí SO₂ dosahujeme nejvyšších hodnot v Evropě.

V posledních desetiletích vzrostl nadměrně také objem dopravy; a to na 1,56 mil. t v r. 1987, což je důsledek nevhodné struktury ekonomiky i iracionálního řízení dopravy. Na 1 obyvatele připadá asi šestinásobek objemu nákladní přepravy v porovnání se srovnatelnými vyspělými evropskými státy. Odpoutání ekonomického růstu od výroby, přepravy a spotřeby energie, od spotřeby surovin a ekologicky náročných výrobků, které je charakteristické pro průmyslově vyspělé země, jako jsou Japonsko, SRN nebo Švédsko, se v ČSFR dosud nezdařilo.

Nežádoucí ekologické důsledky má také přeceňování výhod specializace a koncentrace výroby, které vedlo k jednostrannému zatěžování krajiny. Neracionální struktura makro- i mikro- ekonomiky se promítla i do profesní schopnosti pracovních sil; ve stavebnictví klesl počet řemeslníků, schopných kvalitně provádět dokončovací práce v novostavbách i pracovat na rekonstrukcích a modernizaci starších staveb.

Dalším negativním faktorem, ovlivňujícím ekologickou situaci, je neustálý růst podílu výrobní spotřeby na vytvořeném společenském produktu: z 46,5 % v roce 1950 se zvýšil na 57,3 % v r. 1970 a 63,6 % v roce 1987. Téměř dvě třetiny veškeré produkce tedy "spotřebovávala" výrobní sféra pro udržování svého chodu; ve vyspělých státech činí podíl výrobní spotřeby pouze 40-45 %.

Značná část zpracovaných surovin je navíc neužitečně vázána v "nadnormativních" zásobách zboží nepotřebného nebo zboží nízké kvality. Poměr zásob k vytvořenému národnímu důchodu vzrostl z hodnoty 0,8 v r. 1970 na hodnotu 1,1 v roce 1980 a 1,15 v r. 1987, kdy se zásoby hospodářských organizací zvýšily na 661 mld Kčs. Objem zásob tak rostl rychleji než národní důchod. Kromě ekonomických ztrát vznikly značné ztráty ekologické: při výrobě nepoužitelného zboží byly neúčelně spotřebovány suroviny a energie a znečištěno prostředí. Navíc se neprodejné výrobky stávají odpadem narušujícím prostředí. O nízké úrovni ekonomiky svědčí také směnné relace na mezinárodních trzích, které se dosud řešily snahou o produkci a vývoz co největšího objemu výrobků, často za dumpingové ceny, což vede ke stále vyšším nárokům na přírodní a jiné zdroje a destrukci prostředí.

Došlo k rozpojení uzavřených cyklů produkce a spotřeby, které jsou charakterizované pro přirozené ekosystémy a částečně i pro některé průmyslově a sociálně vyspělé státy. Struktura československé ekonomiky neodpovídá přirozeným přírodním podmínkám území, což je jedna z překážek účinného ekonomického rozvoje.

Studium vztahů mezi společností a prostředím, ve kterém žije, je teprve v počátečním stadiu, což vyplývá jak z dnešního stavu poznání této problematiky ve světě obecně, tak ze subjektivních příčin, zpomalujících náš vlastní výzkum. Patří mezi ně roztříštěnost a nízká úroveň koordinace výzkumu, nedostatečně vybavení pracovišť a neexistence informační báze, která by shrnovala dosažené výsledky, chybí i širší a koncepční spolupráce na mezinárodní úrovni.

Na druhé straně se však často nerespektují ani prověřené výsledky ekologického výzkumu. Malá pozornost se věnuje ekologickým vlastnostem výrobních a spotřebních technologií, maloodpadové, recyklační, čistírenské a jiné ekologicky šetrné technologie se nepřipravují a nezavádějí v potřebné míře.

Produkované výrobky mají nízkou spolehlivost a životnost, jsou náročné při provozu a na spotřebu energie, některé chemické výrobky nejsou alternovány méně škodlivými výrobky, neřeší se problém recyklace výrobků po skončení jejich životního cyklu, ani se nedbá na jejich eventuální neškodnou biodegradaci. Neposuzuje se však také ekologická kvalita dovážených výrobků a technologií.

Neuspokojivé ekologické parametry výrobků přispívají k destrukci životního prostředí na našem území, zároveň však představují jednu z příčin ekonomického neúspěchu našich výrobků na zahraničních trzích, kde je právě těmto vlastnostem věnována rostoucí pozornost a požadavky na ekologické parametry výrobků jsou zároveň antiimportním opatřením.

Relativně pomalu se u nás rozvíjí konstrukce a výroba strojů, zařízení a látek pro ekologicky šetrné technologie. Reprodukují se zastaralé, ekologicky škodlivé a ekonomicky neefektivní technologie nebo technologie příliš náročné na energii a suroviny. Příkladem takového neekonomického a zároveň neekologického rozhodování je záměr na rekonstrukci hliníkárny ve Žiaru n. Hronom.

Úzce chápané technické a ekonomické zájmy zásadním způsobem přispěly k destrukci prostředí na našem území; jedinou cestou k nápravě je změna této orientace, založená na poznání vztahů mezi společností a přírodou a zavádění ekologicky šetrných technologií a výrobků.

3.3 Demografický vývoj, struktura potřeb a způsob života obyvatelstva

Počet obyvatel našeho státu od r. 1948, kdy činil 12,4 mil. neustále roste, a to s přirozeným přírůstkem 11 promile v poválečném období sníženém na 2,3 promile na konci osmdesátých let, s výjimkou populační vlny v polovině sedmdesátých let, kdy do sáhl 8,1 promile ročně. V příštích desetiletích se očekává další pokles přirozeného přírůstku obyvatelstva, v českých zemích dokonce úbytek počtu obyvatel. Demografický vývoj sám o sobě není rozhodujícím faktorem zhoršování kvality životního prostředí a nebude jím ani nadále; negativní ekologické důsledky má však pokračující urbanizace našeho území. Administrativní zásahy zbavily velkou část sídel statutu obcí, a tím negativně ovlivnily jejich sociální a ekonomický rozvoj; z téměř 12 tis. obcí v r. 1961 jich zbylo do r. 1989 méně než 7 tisíc. V téže době žilo ve městech nad 10 000 obyvatel asi 68 % obyvatelstva. S tím souvisí chátrání opuštěných míst, pokles péče o krajinu a nadměrná koncentrace zemědělské výroby. Osamostatněním obcí v roce 1990 se tento trend zásadním způsobem změnil.

Větší vliv na kvalitu prostředí má změna struktury potřeb a jejich obecně vyšší míra uspokojování. Změnila se skladba po travin: spotřeba masa se zvýšila z 34 kg v r. 1937 na 89 kg v r. 1987, v roce 1988 na 91,4 kg, v r. 1989 na 92,9 kg, v r. 1990 na 90,1 kg, másla ze 4,9 kg na 8 kg, vajec ze 138 na 337 kusů. Vzhledem k tomu, že chov hospodářských zvířat je energeticky mnohem náročnější než pěstování zemědělských plodin, je důsledkem růstu spotřeby masa daleko intenzivnější využívání zemědělské půdy, spojené s vyššími energetickými vstupy ve formě průmyslových hnojiv, pesticidů a pohonných hmot a další devastací životního prostředí. Vysoká spotřeba masa a živočišných tuků je navíc v rozporu se zásadami racionální výživy a projevuje se zvýšeným výskytem některých chorob, zejména cévních.

Řádově se zvýšila také spotřeba energie na 1 obyvatele (elektřina z 19,5 kWh v r. 1937 na 551 kWh v r. 1987 a na 594 kWh v r. 1989; v r. 1990 byl zaznamenán mírný pokles na 577 kWh) a vybavenost obyvatelstva předměty dlouhodobé spotřeby. Tento trend sice svědčí o růstu životní úrovně, poněvadž jsou to však většinou předměty s vyššími energetickými i surovinovými nároky na jejich výrobu i provoz, zrychluje se čerpání zdrojů obnovitelných i neobnovitelných a vzniká značné množství odpadů. V celém sledovaném období se projevuje orientace širokých vrstev obyvatelstva na konzumní způsob života.

3.4 Způsob hospodaření v krajině

Kromě popsaného vlivu správního členění na krajinu, vedoucího v některých oblastech až k jejich vylidňování a k poklesu péče o ně; pokračovala koncentrace zemědělské výroby. Tento trend přispěl k používání nevhodných technologií, nešetrným zásahům do krajiny, např. likvidováním rozptýlené zeleně, nadměrným zvětšováním parcel, nadměrné koncentrací hospodářských zvířat, k nevhodným melioracím a budování staveb, narušujících krajinu. Přetěžování některých oblastí zejména v místech s vysokou bonitou půdy je spojeno s rozvratem jejich ekologické stability, a to při současné živelné dekolonizaci periferních nebo ekonomicky méně zajímavých regionů. Při racionálním územním plánování by se dekolonizace měla zpětně využít při obnově stability krajiny.

3.5 Systém řízení národního hospodářství

Od počátku 50. let byl až do konce roku 1989 uplatňován systém řízení založený na centrálním plánování, dominanci státního vlastnictví a fakticky přídělové ekonomice.

Rozhodování o investicích, výrobních programech i o územním rozvoji bylo vysoce centralizováno a ekologická kriteria bralo v úvahu jako zcela okrajová.

Důsledkem předchozího vývoje je zastaralá, nevýkonná a strukturálně silně deformovaná výrobní základna i velmi nekvalitní a nedostatečná infrastruktura, produkující do prostředí obrovské množství emisí všeho druhu. Náprava tohoto stavu bude i v podmínkách tržní ekonomiky vyžadovat řadu let intenzivního restrukturalizačního a modernizačního úsilí.

3.6 Systém řízení péče o životní prostředí

Systém péče o životní prostředí analogicky obdobným systémům ve všech civilizovaných zemích (kde existuje 15 až 20 let), se v ČSFR začal budovat až počátkem roku 1990, tento systém vychází z principů ekonomické reformy a přijaté koncepce státní ekologické politiky. Je založen na synergickém působení normativních, ekonomických a institucionálních nástrojů péče o životní prostředí, jež by měly být postupně do roku 1993 dopracovány do uceleného systému.

Legislativní program by měl postupně vyplnit mezery v práv ním řádu ČSFR (např. v oblasti nakládání s odpady), příp. nově upravit ty složkové předpisy, jejichž obsah neodpovídá současným potřebám (ovzduší, voda atp.). Ekologizaci právního řádu ČSFR nesporně přispěje zákon o životním prostředí, který vedle příslušných ustanovení ústavních předpisů představuje základní právní normu v této oblasti.

V oblasti ekonomických nástrojů jsou připravována a prosazována proekologická pozitivní i negativní opatření zejména v daňové, celní a cenové oblasti, nově konstruovány a stanoveny poplatky za znečišťování životního prostředí a za využívání přírodních zdrojů a konstituovány fondy životního prostředí.

Řešení konkrétních ekologických problémů je svěřeno orgánům pro životní prostředí republik, do jejichž oblasti patří výkon státní správy. Postupně je budována také institucionální základna péče o životní prostředí (Ministerstvo životního prostředí České republiky vzniklo 1. 1. 1990, Slovenská komise pro životní prostředí 1. 4. 1990 a Federální výbor pro životní prostředí 19. 7. téhož roku). Tyto orgány se též spolupodílejí na vytváření státní ekologické politiky a jejím zajišťování.

Postupně je budován také celostátní informační systém o životním prostředí, který by důsledně vycházel ze systémů republik a byl využíván pro ovlivňování vývoje v oblasti životního prostředí ve vzájemných souvislostech a mezinárodních vazbách.

3.7 Objem a struktura zdrojů pro ekologizaci ekonomiky

Finanční prostředky, které uvolňovalo řízené hospodářství pro péči o životní prostředí neodpovídaly nikdy závažnosti a rozsahu problému. Omezovaly se pouze na tzv. ekologické investice, zaměřené na následnou redukci nebo kompenzaci nepříznivých vlivů výrobních a spotřebních procesů na životní prostředí.

Podíl těchto investic na celkových investicích v národním hospodářství byl nízký, činil v letech 1971 1975 1,47 %, v letech 1976-1980 1,17 %, v letech 1981-1985 pravděpodobně klesl pod 1 procento. Pro období 1986-1990 bylo určeno 17 mld Kčs, což by bylo zhruba 2 % celkových investic v národním hospodářství. Ve většině průmyslově vyspělých zemí se tento podíl pohybuje v rozmezí 5-8 %. Plán "ekologických investic" se přitom plnil jen zčásti (z uvedených 17 mld bylo vyčerpáno pouze 13,5 mld), často se vynakládaly prostředky na nepromyšlené investice, jako byla nefunkční odsiřovací technologie v Tušimicích. V dalších letech se přístup k financování ekologizace ekonomiky principiálně změní. Základním zdrojem se stanou prostředky podniků, obcí i jednotlivých občanů (vlastní i úvěrové); podpůrnou roli sehrají prostředky, soustředěné ve fondech životního prostředí a po určitou dobu i prostředky účelově uvolňované ze státních rozpočtů.

3.8 Informovanost, výchova a vzdělání obyvatelstva

Občané byli o stavu životního prostředí informováni nesystematicky, neúplně a často nepravdivě, i když se v posledních letech pozornost věnovaná ekologickým problémům podstatně zvýšila, zejména v důsledku činnosti dobrovolných organizací. Prostí občané i vedoucí pracovníci si proto často nejsou vědomi ekologických souvislostí své činnosti, takže nelze očekávat rychlou změnu jejich chování. Ani dosavadní systém školní a mimoškolní výchovy nezaručuje postačující ekologickou "gramotnost". Slibné jsou však aktivity formálních i neformálních hnutí na ochranu přírody a životního prostředí člověka.

3.9 Hodnotové orientace a cíle společnosti

K destrukci prostředí vedou především tyto hodnotově podmíněné negativní jevy:

- lhostejnost, arogance a bezohlednost vůči přírodě a jejím zdrojům, nízká úroveň ekologického vědomí;

- masová orientace na konzumní způsob života spojená s plýtváním a s preferováním kvantity spotřebovávaných statků před kvalitou života, nedostatek vědomé skromnosti;

- podceňování negativních důsledků antropogenních zásahů do přírody;

- preferování krátkodobých zájmů před zájmy dlouhodobými a trvalými;

- relativní podceňování pomalu narůstajících (plíživých) jevů kumulativního charakteru;

- zánik pocitu spoluodpovědnosti za fungování společnosti i kvalitu jejího prostředí, celková pasivita;

- rezignace na samosprávu a spolurozhodování o věcech společných;

- nepochopení významu životního prostředí pro společnost; kvalitní prostředí je často považováno za formu "přepychu";

- oslabování pocitu spoluodpovědnosti za existenci života na Zemi ve všech jeho formách.

Základní podmínkou žádoucích změn přístupů k životnímu prostředí jsou proto hodnotové orientace umožňující obnovení harmonie mezi přírodou a lidskou společností.

Rychle pokračující destrukce životního prostředí prakticky na celém území našeho státu je jedním z určujících trendů posledního desetiletí. Dědictvím totalitních režimů je nejen silně znečištěné ovzduší a vodní toky, ale také narušené nebo dokonce umírající lesy, půda otrávená atmosférickými depozicemi škodlivin, nevhodnými zemědělskými chemikáliemi a nedbale skladovanými nebezpečnými odpady. Důsledkem je především ochuzování bohatství přírody, rozvrat ekologické stability a estetických hodnot krajiny v rozsáhlých oblastech a zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva, také však přímé i nepřímé ekonomické škody a ztráty.

Stav životního prostředí na území ČSFR se v roce 1990 a na počátku roku 1991 v porovnání s předcházejícími roky podstatně nezlepšil, a to přes některá dílčí zlepšení dosažená v místním měřítku. ČSFR stále patří k ekologicky nejvíce zatíženým zemím Evropy i světa, měřeno množstvím emisí škodlivin na jednoho obyvatele nebo jednotku hrubého národního produktu, stejně jako průměrným i špičkovým imisním zatížením území našeho státu nebo mírou rozvratu ekologické stability krajiny.

Tato kritická situace má svůj původ především v samotné podstatě předchozího režimu, který přes verbální proklamace o pozornosti věnované řešení problémů životního prostředí, celou strukturu své ekonomiky a byrokratickou mašinérií centrálně-direktivního řízení hospodářství vedl k mrhání přírodními zdroji, neúnosně vysoké spotřebě energie a surovin, rozsáhlé imisi plynných, kapalných i pevných odpadů do prostředí a ekologicky nešetrnému hospodaření v krajině

Dnešní neuspokojivý stav životního prostředí je především důsledkem značné setrvačnosti jevů spojených s destrukcí prostředí, zejména dlouhodobého působení cizorodých látek akumulovaných v půdě, vodních zdrojích, geochemických cyklech a potravních řetězcích. Projevuje se také odložené (zpožděné) působení řady škodlivin, které ovlivňují fyziologické a genetické procesy v živých organismech i vnitřní vazby ekosystémů. Zhoršená kvalita životního prostředí bude po určitou dobu přetrvávat i po omezení nebo vyloučení destruktivního působení člověka.

V průběhu roku 1990 se však negativně projevovala i značná setrvačnost ekonomických procesů a přetrvávající nešetrný nebo dokonce kořistnický přístup velké části obyvatelstva k životnímu prostředí a přírodním zdrojům. Zatím nedošlo k výraznějším změnám ekologicky naprosto nevhodné struktury čs. ekonomiky, která nerespektuje přírodní podmínky našeho státu, ani k zavádění ekologicky šetrnějších výrobních i spotřebních technologií a produkci výrobků s lepšími ekologickými parametry. Navíc hodnota přikládaná zdravému životnímu prostředí je v řadě míst postupně zatlačována do pozadí jinými, zejména ekonomickými potřebami a zájmy. Probíhající postupná demokratizace života společnosti a obnovování tržních vztahů v ekonomice jsou zřejmě jen nutnými, nikoli však postačujícími podmínkami řešení ekologických problémů. Péče o životní prostředí se musí stát integrální součástí transformačních procesů probíhajících v naší společnosti a zároveň jedním ze zdrojů ekonomického rozvoje.

Vlády ČSFR, České republiky i Slovenské republiky proto v polovině minulého roku přijaly státní ekologickou politiku, která je konkretizována státním programem péče o životní prostředí schváleným v polovině dubna 1991. Nově vytvářený systém péče o životní prostředí na centrální i regionální úrovni se postupně konstituuje s 15-20. letým zpožděním za jinými civilizovanými zeměmi (ministerstvo životního prostředí České republiky vzniklo 1. 1. 1990, Slovenská komise pro životní prostředí 1. 4. 1990 a Federální výbor pro životní prostředí 19. července 1990), vznikají nejpotřebnější ekologické zákony a ekonomická reforma přináší nová opatření stimulující péči o životní prostředí a postihující jeho narušování. Zároveň se aktivizují dobrovolné ekologické organizace a občané, a to zejména v postižených oblastech. Lze proto předpokládat, že rok 1991 bude rokem tolik potřebného obratu také při řešení ekologických problémů. Míra narušení životního prostředí je však taková, že zásadní zlepšení kvality prostředí můžeme očekávat až po několika letech.