Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Celý § 9 je pro srozumitelnost zpracován ve dvou variantách, které se však liší jen v řešení postupu při zamýšleném odchýlení od dřívějšího právního názoru /v prvé variantě přechází působnost ve věcech podle čl. 5 a 6 ústavního zákona ze senátu na plénum, ve druhé variantě k tomuto přechodu působnosti nedochází, plénum však zaujímá stanovisko, které je pro senát závazné/.

Kvorum je v § 9 odst. 2 /resp. odst. 3/ stanoveno tak, aby pro jednání pléna byla nezbytná přítomnost alespoň devíti, t. j. tří čtvrtin všech soudců. Přítomnost menšího počtu soudců by nebylo možno u soudního orgánu povazovat za dostatečnou /nebylo by pak možno oprávněně mluvit o stanovisku Ústavního soudu jako celku/.

V ust. § 9 odst. 3 /resp. odst. 4/ se řeší otázka většiny potřebné k přijetí usnesení pléna ve třech variantách.

Kvalifikovaná většina 9 soudců se vyžaduje jen v případě, který je řešen stejně ve všech třech variantách /druhý případ takové kvalifikované většiny je uveden v ust. § 5 odst. 5/.

Jinak je mezi těmito variantami rozdíl jen v tom, že první varianta vyžaduje souhlas sedmi přítomných soudců, t. j. většiny všech soudců, druhá varianta vyžaduje souhlas pouze většiny přítomných soudců a třetí varianta doplňuje druhou variantu ustanovením, že v případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy Ústavního soudu, resp. toho, kdo předsedu při řízení jednání pléna zastupuje /§ 8 odst. 2/.

Druhá varianta, podle níž postačuje většina přítomných soudců /nejméně pět, t. j. méně než polovina všech soudců/ má přednost v tom, že předchází "znehybnění" Ústavního soudu: jinak by se totiž mohlo stát, že pro žádný návrh se nevysloví potřebná většina soudců.

Ve třetí variantě, podle níž v případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy, se vylučuje možnost nevyhovění návrhu pro rovnost hlasů, která znevýhodňuje navrhovatele oproti odpůrci a snižuje jeho vyhlídky na úspěch, pokud bude plénum hlasovat o tom, zda vyhovět návrhu podanému navrhovatelem /postup jednání v poradě může být ovšem organizačním a jednacím řádem upraven i jinak/.

Tajným hlasováním v případech uvedených v § 9 odst. 4 /resp. odst. 5/ se má umožnit, aby soudci mohli při hlasování vyjádřit bez zábran svůj skutečný názor.

Podle § 9 odst. 5 /resp. odst. 6/ návrhu je minoritní votum soudcovým právem, proto je na něm, aby sám rozhodl, zde jeho odlišný názor bude prezentován i navenek. Jinak se výsledky hlasování a názory jednotlivých soudců nezveřejňují /§ 28 odst. 6/.

Vytvoření pouze dvou senátů /§ 10 odst. 1/ a zavedení institutu stálých a zastupujících členů senátu /§ 10 odst. 3/ má umožnit, aby senáty mohly jednat vždy v plném počtu. Podle čl. 14 ústavního zákona má plénum Ústavního soudu vyhrazenu působnost ve věcech podle čl. 2, 4 a 7 ústavního zákona, takže je nutno počítat s náročnou zpravodajskou přípravou většího počtu těchto věcí. Senáty jsou podle závazné úpravy ústavního zákona čtyřčlenné. Z těchto hledisek se zdá být navrhované řešení nejvýhodnější.

Pokud jde o § 11 návrhu, sorv. komentář k § 9 odst. 1.

Kancelář Ústavního soudu /§ 12/ by měla poskytovat nejenom administrativní a technické služby, ale zejména zajišťovat odborné podklady a služby pro soudce. Vliv pléna Ústavního soudu na organizaci a činnost Kanceláře je zajištěn tím, že plénum schvaluje organizační řád Kanceláře a že jen s jeho souhlasem předseda Ústavního soudu jmenuje a odvolává vedoucího a další vedoucí pracovníky Kanceláře. Předseda Ústavního soudu je služebním nadřízeným vedoucího Kanceláře a může mu tedy ukládat úkoly související se zajištěním řádného chodu Ústavního soudu.

Úprava podle § 13 návrhu vychází z ust. čl. 19 ústavního zákona, jakož i z faktu, že na úrovni federace není zřízen žádný orgán obdobný republikovému ministerstvu spravedlnosti.

§ 14 návrhu je obdobou ust. § 1 odst. 5 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím /zákaz shromáždění v blízkosti budov zákonodárných sborů atd./. Vzhledem k významu Ústavního soudu a povaze jím projednávaných věcí se tato úprava považuje za potřebnou z hlediska zajištění veřejného pořádku v okolí budov Ústavního soudu nebo jiných míst, kde Ústavní soud jedná /čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod/.

Organizační a jednací řád Ústavního soudu /§ 15/ by měl upravit jednak vnitřní poměry Ústavního soudu /srov. čl. 14 odst. 2 ústavního zákona/, jednak některé podrobnosti řízení o podaných návrzích /srov. § 27 odst. 4 - soudce zpravodaj činí procesní úkony i podle organizačního a jednacího řádu ústavního soudu/. Vzhledem k pravomocem prezidenta ČSFR vůči Ústavnímu soudu je přiměřené, aby organizační a jednací řád Ústavního soudu schválil a podepsal.

Hlava první /§ 16 až 34/

Hlava první obsahuje obecná ustanovení o řízení před Ústavním soudem, která jsou společná pro všechny druhy řízení, pokud v hlavě druhé není stanoveno něco jiného.

Navrhovaný § 16 vychází z ust. čl. 8 ústavního zákona, který vymezuje okruh subjektů oprávněných podat návrh na zahájení řízení a stanoví, že řízení vždy je zahájeno podáním návrhu.

Ústavní zákon v čl. 8 odst. 1 písm. h/ mluví obecně o "soudu", aniž by rozlišoval soud ve smyslu organizační jednotky soudní soustavy od soudu jakožto státního orgánu vykonávajícího soudnictví. Bylo proto třeba v § 17 návrhu tuto otázku osvětlit.

V § 18 se obecně stanoví, kdo jsou účastníky a vedlejšími účastníky řízení; zvláštnosti pro jednotlivé druhy řízení jsou uvedeny v hlavě druhé.

V § 18 odst. 3 a 4 se řeší zastupování státních orgánů. Problém vzniká u soudů /viz komentář k § 17/. První varianta odst. 4 vychází z úvahy, že soudy nižších stupňů by měly byt před Ústavním soudem jednotně zastupovány prostřednictvím příslušných nejvyšších soudů. Druhá varianta vychází z opačné úvahy, že je totiž v zájmu soudcovské nezávislosti, aby soud, který podal návrh, reprezentoval i před Ústavním soudem přímo předseda senátu /případně samosoudce/.

Právo fyzické nebo právnické osoby nechat se v řízení před Ústavním soudem právně zastupovat /§ 19/ je nesporné. V ústavním - stejně jako ve správním - soudnictví však vzniká potřeba povinného odborného právního zastoupení: jde o to, aby tyto specializované soudy nebyly neúměrně zatěžovaný nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků při ústních jednáních.

Proto se pro případy, kdy fyzická osoba sama nemá vysokoškolské právnické vzdělání nebo za právnickou osobu jedná její statutární orgán nebo pracovník, který nemá takové vzdělání, zavádí povinné zastoupení advokátem oprávněným vystupovat před československými soudy nebo učitelem práva na některé československé vysoké škole

a/ při ústním jednání ve všech druzích řízení /§ 19/

b/ v celém průběhu řízení včetně podání návrhu při řízení o ústavní stížnosti a o návrhu podle čl. 7 ústavního zákona /§ 59, § 66/.

Touto úpravou není narušeno základní právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože podle právní úpravy platné v České republice i ve Slovenské republice je v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny každému zaručeno právo na právní pomoc advokáta: advokát má sice právo v jednotlivých případech poskytnutí právní pomoci odmítnout, Česká advokátní komora nebo Slovenská advokátská komora jsou však potom povinny na žádost odmítnutého mu advokáta určit. [§ 16 zákona České národní rady č. 128/1990 Sb., o advokacii, § 15 zákona Slovenské národní rady č. 132/1990 Sb., o advokácii.]

Pokud jde o náklady spojené s tímto povinným zastupováním, poukazuje se na navrhované ust. § 33 odst. 2.

Návrh je podle § 23 návrhu přijat k dalšímu řízení, nebyl-li v rámci předběžného projednání z důvodů v zákoně uvedených odmítnut; další důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti nebo návrhu podle čl. 7 ústavního zákona jsou uvedeny v § 60 návrhu. Smyslem předběžného projednání je vyloučit z řízení návrhy, které nesplňují ani základní předpoklady stanovené zákonem a umožnit tak Ústavnímu soudu, aby se mohl soustředit na meritorní projednání ostatních návrhů.

Ustanovení § 24 má Ústavnímu soudu umožnit, aby se odchýlil od pravidelného postupu a přednostně projednal návrh, který povazuje za naléhavý ať již z důvodů veřejných nebo z důvodů, které jsou na straně navrhovatele. Přitom ovšem nesmí být vytvářena neodůvodněná procesní nerovnost mezi jednotlivými navrhovateli.

V § 25 a 26 návrhu je vyloučení soudce upraveno v souladu s obecnými hledisky podjatosti, současně je však tato úprava přizpůsobena zvláštním situacím, které v řízení před Ústavním soudem mohou vznikat /např. při zkoumání ústavnosti a zákonnosti právních předpisů/.

K předběžnému projednání a případnému dalšímu řízení každý návrh připravuje soudce zpravodaj /§ 27/, který však jinak nemá při rozhodování "silnější" postavení než ostatní soudci /s výjimkou variantně navrhovaných ustanovení § 65 odst. 2, 3 a 4/.

O všech věcech projednávaných Ústavním soudem - s výjimkou řízení o podání výkladu podle čl. 5 ústavního zákona - se koná ústní jednání, od něhož může být upuštěno jen se souhlasem účastníků při splnění podmínek stanovených zákonem /§ 28 odst. 1, 2/. V souladu s ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody je upravena přítomnost účastníků a vedlejších účastníků při ústním jednání a účast veřejnosti při jednotlivých fázích řízení /§ 28 odst. 3 až 7/.

Potřebné důkazy Ústavní soud provádí /§ 29/ buď sám, nebo prostřednictvím určeného soudce či dožádaného soudu. Pro provádění důkazů a hrazení nákladů s nimi spojených platí ve smyslu ustanovení § 29 odst. 4 návrhu nejenom speciální ustanovení občanského soudního řádu o svědkovi a znalci /§ 126 a 127 OSŘ/, a o jejich právech na náhradu / § 139 OSŘ/, ale i obecná ustanovení o provádění důkazů, takže účastníci a vedlejší účastníci řízení mají vždy právo být přítomni u prováděného dokazování. Podle speciálního ustanovení § 63 návrhu o řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn vycházet ze zjištění učiněných v předchozích řízeních, pokud taková řízení proběhla, není však jimi vázán ani v případech, kdy předchozí řízení proběhlo před soudem.

Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud buď nálezem nebo usnesením / § 30/.

Nálezy se rozhoduje ne věci samé, kdežto usnesením v ostatních - zejména procesních - otázkách, ovšem s výjimkou výkladu podle čl. 5 ústavního zákona, který se podle zvláštního ustanovení § 53 odst. 5 návrhu přijímá usnesením. Usnesení jako druh rozhodnutí v řízení je třeba odlišovat od usnesení pléna ve vnitrních věcech Ústavního soudu, kde jde jen o obecnou formu projevu vůle kolegiálního orgánu.

Nálezy /t. j. výroky nálezů, v nichž je uvedeno rozhodnutí ve věci/ jsou

a/ obecně závazné, jde-li o nálezy vyhlášené podle čl. 3 odst. 3 ústavního zákona

b/ závazné pro příslušné orgány veřejné moci v ostatních případech /bylo-li nálezem zrušeno rozhodnutí, týkají se ovšem právní následky zrušovacího nálezu každého, koho se týkalo  zrušené rozhodnutí/.

Právní názor vyslovuje Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu nebo v usnesení o výkladu podle čl. 5 ústavního zákona. K takto vyslovenému právnímu názoru jsou orgány veřejné moci povinny přihlížet při výkladu a používání ústavních zákonů Federálního shromáždění i jiných právních předpisů /§ 30 odst. 7 návrhu/. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu může mít např. za následek, že ústavní stížnost bude úspěšná a orgánu veřejné moci bude uloženo uhradit stěžovateli náklady řízení, pokud nedojde např. ke změně nebo zrušení rozhodnutí z tohoto důvodu již v rámci běžného instančního postupu. Právní názor je závazný jen v případě uvedeném v § 43 odst. 2.

Judikatura Ústavního soudu musí být veřejně přístupná /§ 30 odst. 6/ nejen proto, aby jí bylo možno co nejšířeji využívat v životě společnosti, ale i proto, aby rozhodovací činnost Ústavního soudu mohla být občanskou i odbornou veřejností soustavně kontrolována a posuzována.

"Rozhodnutími" se v § 31 rozumí jak nálezy, tak, usnesení /srov. § 30 odst. 1/.

Řízení před Ústavním soudem by v zásadě nemělo podléhat soudním poplatkům a z tohoto hlediska by tedy mělo být bezplatné /§ 32/; odůvodňuje to povaha věcí, o nichž Ústavní soud rozhoduje. Výjimkou z této zásady je případ podle § 65 návrhu: touto úpravou se sleduje ochrana Ústavního soudu před nepřípustnými nebo zjevně neopodstatněnými ústavními stížnostmi, které by mohly Ústavní soud neúměrně zatěžovat /poplatek má povahu sankce sui generis/.

Naproti tomu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi, by měl každý účastník hradit ze svého /§ 33/. Úspěšnému účastníkovi,  popř. vedlejšímu účastníkovi na jeho straně však může Ústavní soud v odůvodněném případě přiznat náhradu jeho nákladů řízení /§ 33 odst. 2/. Předpokládá se, že podrobnosti upraví organizační a jednací řád Ústavního soudu přiměřeně podle zásad náhrady nákladů v občanském soudním řízení.

Navrhované ustanovení § 34 má v rámci možností nahradit nedostatek oprávnění osoby podávající ústavní stížnost navrhnout současně přezkoumání souladu právního předpisu ve smyslu čl. 2 ústavního zákona, jakož i nedostatek oprávnění Ústavního soudu zahájit řízení o takovém přezkoumání z vlastní iniciativy. Nejde tu o proskribovanou všeobecnou "signalizační povinnost" soudu, nýbrž jen o informaci jednoho ústavního orgánu ústavním orgánem druhým v přesně stanovených věcech značného právního významu. Pokud by bylo uznáno, že Ústavní soud tento úkol mít nemá /např. i proto, že příslušný zákonodárný orgán nebo příslušnou vládu přirozeně nelze donutit, aby návrh podle čl. 2 ústavního zákona podaly/, bylo by třeba § 34 z návrhu vypustit.

Ústavní soud by měl ex officio přezkoumávat splnění všech podmínek platnosti právního předpisu /§ 35/.

Mezinárodní smlouvy Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované, k nimž dalo Federální shromáždění souhlas /čl. 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. v platném znění/ a které byly stanoveným způsobem vyhlášeny v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění mají mnohdy podle výslovných ustanovení zákonů platnost jako lex specialis, někdy je však taková jejich platnost státními orgány uznávána i bez výslovného zákonného zmocnění, tedy fakticky /s ohledem na mezinárodně právní povinnost ČSFR takové smlouvy vnitrostátně provádět/. Pro takovéto mezinárodní smlouvy by měla platit ust. čl. 2 a 3 ústavního zákona stejně jako pro zákony, přirozeně ovšem jen s účinky vnitrostátními /§ 36 odst. 1/.

Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách ve smyslu ust. § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, mají přednost před zákonem, čímž se zásadně odlišuji od ostatních mezinárodních smluv. Jejich přezkoumání podle čl. 2 písm. b/ ústavního zákona nepřichází v úvahu.

Úprava navrhovaná v § 37 odpovídá navrhovanému novému znění článku 102 odst. 2 Ústavy ČSFR /viz vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje Ústava ČSFR, ve znění pozdějších předpisů - Federální shromáždění, 1991, tisk 677/.

Ust. § 38 nedovoluje, aby byly přezkoumávány právní předpisy již neplatné a nebo dosud nevyhlášené /vyhlášení je podmínkou jejich právní platnosti/ ani aby byl zkoumán soulad s takovými předpisy. Zákonná opatření předsednictev zákonodárných sborů musí být schválena ne nejbližším zasedání příslušného zákonodárného sboru, jinak pozbývají platnosti /srov. ust. čl. 58 odst. 3, 4 a čl. 121 odst. 3, 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., v platném znění/; není proto dobře možné, aby byla přezkoumávána Ústavním soudem dříve, než je posoudí sám zákonodárný orgán /mohlo by dojít ke konfliktu mezi rozhodnutími Ústavního soudu a zákonodárného orgánu/.

V § 40 se obecné vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků provedené v § 18 upřesňuje pro potřeby řízení podle čl. 2 ústavního zákona.

V § 42, 43 a 44 se formou zákonné úpravy řeší některé související otázky, které by nebylo účelné ponechat pouhé právní interpretaci, protože mají z hlediska právní jistoty závažný význam.

Platné ústavní zákony ČSFR neobsahují ustanovení, které měl zákon č. 121/1920 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, a podle něhož zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím byla neplatná. Podle čl. 142 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., v platném znění, pouze platí, že zákony Federálního shromáždění, zákony národních rad ani jiné právní předpisy federálních orgánů a orgánů republik nesmějí odporovat ústavě a ústavním zákonům ČSFR. V souladu s tímto principem se i právně vadné právní předpisy považují za platné a účinné až do doby vyhlášení nálezu Ústavního soudu podle čl. 3 ústavního zákona, resp. do uplynutí lhůty v tomto ustanovení uvedené. Navrhuje se proto /§ 45/, aby důsledky pozbytí účinnosti právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno individuální rozhodnutí, nastaly pro taková rozhodnutí teprve od okamžiku, kdy právní předpis pozbyl účinnosti /nikoliv tedy zpětně/. Pokud jde o rozsudek vydaný soudem v trestním řízení, lze mít za to, že legislativně nejvhodnější je stanovit pozbytí účinnosti právního předpisu jako nový /další/ důvod obnovy řízení podle ustanovení trestního řádu; v ostatních věcech nelze od tohoto okamžiku práva a povinnosti podle rozhodnutí vykonávat /nejde tu jen o exekuční výkon, ale také o uskutečňování poskytnutých oprávnění/.

Ústavní zákon používá v čl. 4 termínu "kompetenční spor", když "kompetencí" zřejmě rozumí totéž, co jiné právní předpisy označují jako působnost, pravomoc nebo příslušnost. V zájmu terminologické jednotnosti návrh zákona používá výraz "kompetence".

Kompetenční spory mohou vznikat

- mezi orgány federace /pak jde v podstatě o spory o vymezení dělby státní moci/ a

- mezi federací a republikami, event. mezi republikami navzájem /pak jde v podstatě o spory o vymezení působnosti federace a republik/, ačkoliv ústavní zákon i v tomto případě mluví o kompetenčním sporu mezi orgány.

Spory se mohou týkat kompetence vydat právní předpis nebo kompetence vydat individuální rozhodnutí. Může jít o kompetenční konflikt pozitivní, jestliže více orgánů tvrdí, že má vlastní kompetenci vydat právní předpis nebo rozhodnutí, anebo o kompetenční konflikt negativní, jestliže dva nebo více orgánů popírá, že má takovou vlastní kompetenci.

Tyto možnosti se návrh snaží postihnout a odpovídající úpravu vyjádřit v jednotlivých ustanoveních.

Pokud se v ust. § 46 odst. 2 užívá výrazu "působnost", rozumí se tím působnost ve smyslu ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

V § 47 a 50 se obecné vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků provedené v § 18 upřesňuje pro potřeby řízení o kompetenčním sporu.

V § 49 odst. 2 se reaguje na projednávaný návrh změny Ústavy ČSFR /vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje Ústava ČSFR ve znění pozdějších předpisů - Federální shromáždění, 1991, tisk 677/, podle něhož Nejvyšší soud ČSFR m. j. rozhoduje spory o pravomoc mezi soudy jedné republiky a státními notářstvími nebo orgány státní správy druhé republiky a spory o pravomoc mezi soudy a federálními orgány státní správy, spory o příslušnost mezi soudy a mezi soudy a státními notářstvími a určuje jejich příslušnost v případech stanovených zákonem o řízení před soudy a státními notářstvími /čl. 99 odst. 2 písm. b//.

Ust. § 49 odst. 3 návrhu vychází z názoru, že pokud má federální vláda kompetenci sjednocovat, řídit a kontrolovat činnost federálních ministerstev a ostatních federálních ústředních orgánů /čl. 76 odst. 1 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci/, je v této kompetenci zahrnuto i oprávnění řešit kompetenční spory mezi nimi. Za zvláštní předpisy se považují i ust. § 5 až 8 správního řádu, která upravují způsob určování příslušnosti ve správním řízení.

Jestliže byla vydána rozhodnutí uvedená v § 51, musí být zrušena, protože jinak by nebylo možno z rozhodnutí Ústavního soudu o kompetenčním sporu vyvodit náležité důsledky /navrhuje se proto jiné řešení, než je úprava provedená v § 45 v souvislosti s rozhodováním věcí podle čl. 2 ústavního zákona/.

Ústavní zákon /čl. 5 odst. 2/ Ústavnímu soudu výslovně zakazuje zaujímat stanoviska k otázkám souladu návrhů zákonů a jiných právních předpisů s ústavními zákony Federálního shromáždění, aby Ústavní soud nebyl nežádoucím způsobem "svazován" při eventuálním přezkoumávání ústavnosti právního předpisu po jeho vydání.

Výklad se může týkat jen platných ústavních /nikoliv ostatních/ zákonů Federálního shromáždění, nikoliv tedy ústavních zákonů, které platnosti dosud nenabyly nebo které ji již pozbyly.

Podávání výkladu podle čl. 5 ústavního zákona je atypickou působností ústavního soudnictví, která v této podobě není v jiných státech známa. Proto je nutno při posuzování návrhu podaného podle čl. 5 věnovat zvláštní pozornost tomu, zda ve skutečnosti nejde o návrh na zahájení řízení podle čl. 2 nebo čl. 4 ústavního zákona /§ 52/. Kdyby tomu tak bylo, Ústavní soud navrhovatele na vadu návrhu upozorní /srov. ust. § 23 odst. 2 a 27 odst. 4/.

V § 53 odst. 2 a 3 se obecné vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků provedené v § 18 upřesňuje pro potřeby řízení podle čl. 5 ústavního zákona.

Výklad přijímá senát Ústavního soudu /čl. 14 ústavního zákona/ usnesením, jehož výrok by měl být odůvodněn /§ 53 odst. 5/. Vzhledem ke zvláštní povaze řízení není v těchto věcech třeba provádět ústní jednání /§ 53 odst. 4/.

Výklad povahy mezinárodních smluv uvedených v § 54 je důležitý jak z hlediska čl. 2 písm. b/ ústavního zákona, tak i z hlediska ust. § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Tyto mezinárodní smlouvy sice nejsou závazné jako ústavní zákon, v daném případě však lze extenzivní výklad považovat za účelný a přípustný.

Podle ust. § 1 odst. 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. základní práva a svobody uvedené v Listině základních práv a svobod jsou pod ochranou ústavního soudu.

Tato zásada je provedena čl. 6 a čl. 8 odst. 3 ústavního zákona, jimiž se umožňuje, aby se fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že opatřením, pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem veřejné moci bylo porušeno její základní právo a svoboda, zaručené ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 2 písm. b/ ústavního zákona, obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností.

Pojmy "opatření, pravomocné rozhodnutí nebo jiný zásah", stejně jako pojem "orgán veřejné moci" se návrh zákona nepokouší podrobněji definovat a jejich výklad ponechává judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud by měl rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Proto se jako jedna z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti stanoví vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje /§ 56 odst. 1/. Takovým prostředkem se nerozumí jen opravný prostředek v rámci instančního řízení před příslušnými orgány /soudy i správními orgány/, ale i právní prostředek jiného druhu, bylo-li práno porušeno jiným zásahem než rozhodnutím, pokud zákon takový prostředek poskytuje. V mimořádných případech se z této zásady připouštějí výjimky /§ 56 odst. 2/, protože jinak by byla efektivita ochrany základních práv a svobod ohrožena.

Účinnost ochrany závisí do značné míry i na časovém odstupu mezi porušením práva a podáním ústavní stížnosti. V § 56 odst. 3 se proto stanoví, že ústavní stížnost musí být podána nejpozději do 30 dnů od relevantní skutečnosti.

V § 58 se obecné vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků provedené v § 18 upřesňuje pro potřeby řízení o ústavní stížnosti.

Pokud jde o právní zastupování stěžovatele /§ 59/, viz komentář k § 19.

Pokud jde o odmítnutí ústavní stížnosti podle § 60, viz komentář k § 23.

Ústavní stížnost v zásadě nemá mít odkladný účinek /§ 61/, v mimořádných případech se však Ústavnímu soudu umožňuje, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, protože jinak by ochrana práv a svobod Ústavním soudem v některých případech ztratila praktický význam /např. nebylo-li by možno věc po vyhovění stížnost uvést do původního stavu/.

Obdobný záměr se sleduje předběžným opatřením /§ 62/.

Pokud jde o skutkové podklady rozhodování /§ 63/, viz komentář k § 29.

V § 64 se stanoví právní prostředky vlastní ochrany práv a svobod poskytované Ústavním soudem. Bylo-li rozhodnutí zrušeno, postupují v dalším soudy a správní orgány podle předpisů příslušných procesních řádů. Rozhodnutím Ústavního soudu podle § 64 není dotčeno právo stěžovatele na náhradu škody podle obecných předpisů, popř. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Úspěšnému stěžovateli může Ústavní soud přiznat náhradu jeho nákladů řízení před Ústavním soudem /§ 33 odst. 2/.

Pokud jde o postup podle § 65, viz komentář k § 32.

Základní úprava tohoto druhu řízení je obsažena v ust. čl. 7 a čl. 8 odst. 4 ústavního zákona.

Podrobnější úpravu nelze dobře provést, dokud není známo, jak bude postavení politických stran a politických hnutí upraveno v novém zákoně o politických stranách.

Protože návrh podle čl. 8 odst. 4 ústavního zákona je vlastně ústavní stížností sui generis, odkazuje se všeobecně na ustanovení o řízení o ústavních stížnostech /§ 66/.

V § 67 se pouze speciálně upravuje okruh vedlejších účastníků řízení a stanoví se, že návrh na zahájení řízení má - na rozdíl od úpravy podle § 61 - vždy odkladný účinek /je to odůvodněno povahou věci, jde např. o rozpuštění politické strany/. Účastníkem řízení je politická strana nebo politické hnutí, jejich jménem byl návrh podán.

Podle § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou nejpozději do 31. prosince 1991; tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou nejsou v souladu.

Zánik účinnosti uvedených právních předpisů nastává tedy přímo z ústavního zákona, přičemž úsudek o účinnosti či neúčinnosti právních předpisů z uvedeného důvodu si může činit každý, ovšem s rizikem, že tento úsudek nebude státním orgánem /státním orgánem instančně nadřízeným apod./ přijat. Je tudíž v naléhavém všeobecném zájmu právní jistoty, aby k vyslovování neúčinnosti takových předpisů nedocházelo jen mimochodem při rozhodování konkrétních právních věcí, tedy nejednotně a bez potřebné publicity.

Navrhuje se proto, aby o neúčinnosti právních předpisů z uvedeného důvodu mohl rozhodovat také Ústavní soud, a to jak v případech, kdy pochybnosti o účinnosti zákona nebo jiného právního předpisu vzniknou po 31. prosinci 1991 v souvislosti s projednáváním nějaké věci před Ústavním soudem /§ 68/, tak i v případech, kdy v tomto směru podají zvláštní návrh subjekty uvedené v čl. 8 odst. 1 popř. i odst. 2 ústavního zákona /§ 69/.

Řešení postupu ve druhém případě se předkládá ve dvou variantách.

První varianta využívá úpravy podle čl. 5 ústavního zákona: Ústavní soud by v rámci výkladu ust. § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. zaujal stanovisko, zda zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivé ustanovení pozbyly ke dni 31. 12. 1991 účinnosti či nikoliv. Nevýhodou tohoto řešení je, že výklad nepodává plénum Ústavního soudu, nýbrž jeho senát, a že návrh nemůže podat skupina poslanců /čl. 8 odst. 2 ústavního zákona/, řízení má užší okruh účastníků aj. Výhodou je naopak úzký vztah tohoto řešení k úpravě podle ústavního zákona.

Druhá varianta využívá postupu stanoveného pro projednávání návrhů podle čl. 2 ústavního zákona, tedy řízení vzhledem k povaze projednávané věci velmi blízkého /až na to, že nelze použít čl. 3 ústavního zákona/. Mohlo by být sice považováno za sporné, zda toto rozhodování by nepřesahovalo rámec kompetence Ústavního soudu vymezené Ústavním zákonem, je však nutno vzít v úvahu, že ust. § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. směřuje k ochraně základních práv a svobod uvedených v Listině a že tato práva a tyto svobody jsou podle výslovného ustanovení § 1 odst. 2 citovaného ústavního zákona pod ochranou ústavního soudu.

Před listopadem 1989 ČSFR zásadně nepřistupovala k mezinárodním úmluvám, které umožňují, aby se ve věcech lidských práv českoslovenští občané obraceli přímo na mezinárodní orgány a instituce.

Prvním průlomem do této praxe bylo přistoupení k Opčnímu protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, který pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupil v platnost dnem 12. června 1991 /sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí uveřejněné pod č. 169/1991 Sb./, z čehož je nutno vyvodit i vnitrostátní důsledky.

Podmínkou stížnosti k Výboru pro lidská práva je vyčerpání všech dostupných vnitrostátních prostředků k nápravě, pokud Výbor nezjistí, že sjednání nápravy se neodůvodněně protahuje. Za takový vnitrostátní prostředek bude zřejmě považována i ústavní stížnost podle čl. 6 ústavního zákona.

Navrhuje se proto, aby důsledky sdělení Výboru pro lidská prána byly do vnitrostátních poměrů transformovány prostřednictvím Ústavního soudu /§ 70/, i když sdělení Výboru není právně závazné.

Obdobný problém bude nutno řešit, jakmile ČSFR prohlásí, že uznává závaznou příslušnost orgánů pro ochranu lidských práv v rámci Rady Evropy.

V § 71 se provádí úprava, která umožňuje, aby se plénum Ústavního soudu sešlo a aby jednalo ještě před tím, než budou jmenováni předseda a místopředseda Ústavního soudu. Tím se také umožňuje, aby plénum Ústavního soudu podalo návrh podle § 7 odst. 1.