/1/ Návrh je nepřípustný, jestliže právní předpis, který má být přezkoumáván, pozbyl před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti anebo dosud nebyl vyhlášen v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Má-li být přezkoumáno zákonné opatření předsednictva zákonodárného orgánu, nelze řízení zahájit, dokud takové opatření nebylo schváleno příslušným zákonodárným orgánem.
/2/ Návrh je nepřípustný, jestliže ústavní a jiné zákony Federálního shromáždění nebo mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, s nimiž podle návrhu nejsou přezkoumávané právní předpisy v souladu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti anebo dosud nebyly vyhlášeny v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění.
/3/ Jestliže přezkoumávané právní předpisy uvedené v čl. 2 ústavního zákona pozbudou platnosti před vyhlášením nálezu Ústavního soudu, řízení se zastaví.
§ 39
Návrh skupiny poslanců podle čl. 8 odst. 2 ústavního zákona musí být podepsán požadovaným počtem poslanců a má být v něm uvedeno, kdo bude skupinu poslanců v řízení zastupovat; není-li to v návrhu uvedeno, považuje se za zástupce poslanec podepsaný na návrhu jako první.
§ 40
/1/ Účastníkem řízení je též státní orgán, který přezkoumávaný právní předpis vydal.
/2/ Podal-li návrh soud v souvislosti se svou rozhodovací činností, jsou vedlejšími účastníky řízení účastníci řízení před soudem, který návrh podal, a jde-li o trestní řízení osoba, proti níž se trestní řízení vede, a prokurátor.
§ 41
Soudce zpravodaj zajistí, aby návrh byl neprodleně zaslán státnímu orgánu, který přezkoumávaný právní předpis vydal, s tím, aby se k návrhu ve lhůtě 15 dnů písemně vyjádřil.
§ 42
Ztrátou účinnosti, popř. platnosti právních předpisů podle čl. 3 odst. 1 ústavního zákona se neobnovuje platnost právních předpisů jimi zrušených; šlo-li o změnu nebo doplnění, platí dřívější právní předpis ve znění platném před touto změnou nebo doplněním.
§ 43
/1/ Zánik účinnosti právního předpisu, jeho částí, popř. některých jeho ustanovení ve smyslu čl. 3 odst. 1 ústavního zákona nastává dnem vyhlášení nálezu Ústavního soudu podle čl. 3 odst. 3 ústavního zákona.
/2/ Orgán, který je povinen uvést dotčený právní předpis do souladu ve smyslu čl. 3 odst. 1 ústavního zákona, je vázán právním názorem, vysloveným v nálezu Ústavního soudu.
/3/ Zánik platnosti právního předpisu, jeho částí popřípadě některých jeho ustanovení, které pozbyly účinnosti podle odstavce 1, nastává po uplynutí šesti měsíců od vyhlášení nálezu Ústavního soudu podle čl. 3 ústavního zákona, pokud v této lhůtě nenabyl účinnosti právní předpis, kterým se dotčený právní předpis, jeho části nebo některá jeho ustanovení mění nebo ruší.
§ 44
Jestliže byl na základě právního předpisu, který není podle zjištění Ústavního soudu v souladu s ústavním nebo jiným zákonem Federálního shromáždění nebo s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikovanými a vyhlášenými, vydán jiný právní předpis, postupuje Ústavní soud ohledně tohoto právního předpisu obdobně jako ohledně právního předpisu uvedeného v návrhu.
§ 45
/1/ Byl-li na základě právního předpisu, který pozbyl účinnosti ve smyslu čl. 3 ústavního zákona, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, nebyl však dosud vykonán, je pozbytí účinnosti takového právního předpisu důvodem obnovy řízení podle ustanovení trestního řádu.
VARIANTA I:
/2/ Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který pozbyl účinnosti, zůstávají nedotčena, práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.
VARIANTA II:
Odst. 2 vypustit a upravit číslování odstavců.
/3/ Ustanovení odst. 1 a 2 platí i v případech, kdy pozbyly účinnosti části právních předpisů, popř. některá jejich ustanovení.
/4/ Jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých dříve, než právní předpis pozbyl podle čl. 3 ústavního zákona účinnosti, zůstávají nedotčena.
Oddíl druhý
Řízení ve věcech kompetenčních sporů /čl. 4 ústavního zákona/
§ 46
/1/ Při projednávání kompetenčního sporu Ústavní soud zjišťuje který z orgánů uvedených v čl. 4 ústavního zákona je kompetentní vydat právní předpis nebo rozhodnutí ve věci v návrhu uvedené.
/2/ Jde-li o kompetenční spor mezi orgány České a Slovenské Federativní Republiky a orgány jedné nebo obou republik anebo o kompetenční spor mezi orgány České republiky a orgány Slovenské republiky, Ústavní soud nálezem vysloví, že vydání právního předpisu nebo rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu je v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky nebo České republiky anebo Slovenské republiky a že kompetentní vydat právní předpis nebo rozhodnutí je proto orgán této republiky. V ostatních věcech Ústavní soud ve svém nálezu kompetentní orgán výslovně označí.
/3/ Ústavní soud rozhoduje sám o své kompetenci. Činí-li tak na návrh, vydá o tom usnesení.
§ 47
Účastníky řízení o zjištění kompetence jsou též orgány uvedené v čl. 4 ústavního zákona, které se vlastní kompetence vydat právní předpis nebo rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu domáhají anebo které takovou kompetenci popírají a jsou uvedeny v návrhu na zahájení řízení.
§ 48
Tvrdí-li dva nebo více orgánů, že mají vlastní kompetenci vydat právní předpis v téže věci a jestliže některý z těchto orgánů již takový právní předpis vydal a vyhlásil, postupuje se podle oddílu prvého této hlavy. Jestliže Ústavní soud vysloví, že takový právní předpis není v souladu s ústavními nebo jinými zákony Federálního shromáždění, protože byl vydán orgánem, který k tomu neměl vlastní kompetenci, vysloví současně, který z orgánů uvedených v čl. 4 ústavního zákona je kompetentní vydat právní předpis ve věci uvedené v návrhu.
§ 49
/1/ Jde-li o kompetenční spor mezi orgány České a Slovenské Federativní republiky, který se netýká vydání právního předpisu, Ústavní soud vysloví, který z těchto orgánů je kompetentní vydat rozhodnutí nebo činit opatření či jiné zásahy ve věci označené v návrhu.
/2/ Ústavní soud nerozhoduje kompetenční spory, pokud podle ústavního zákona Federálního shromáždění je rozhodování sporů o pravomoc nebo sporů o příslušnost svěřeno jinému státnímu orgánu.
/3/ Spory o příslušnost mezi federálními správními orgány, které podléhají témuž federálnímu ústřednímu orgánu státní správy nebo přímo vládě České a Slovenské Federativní Republiky, jsou rozhodovány podle zvláštních předpisů.
§ 50
Vedlejšími účastníky řízení o zjištění kompetence podle § 49 odst. 1 jsou osoby, které prokáží právní zájem na rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení.
§ 51
/1/ Jestliže orgán, který je účastníkem řízení o kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu a podle zjištění Ústavního soudu je k vydání takového rozhodnutí kompetentní jiný orgán, Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí zruší.
/2/ Jestliže orgán, který je účastníkem řízení o kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí, kterým svoji kompetenci popřel a podle zjištění Ústavního soudu je k vydání rozhodnutí ve věci kompetentní, Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí zruší.
Oddíl třetí
Výklad ústavních zákonů /čl. 5 ústavního zákona/
§ 52
Ústavní soud podává výklad ústavních zákonů Federálního shromáždění podle čl. 5 ústavního zákona jen tehdy, nelze-li ochranu ústavnosti zajistit řízením podle jiných ustanovení ústavního zákona.
§ 53
/1/ V návrhu na podání výkladu musí být uvedeno, který ústavní zákon Federálního shromáždění, popř. jeho část nebo ustanovení mají být vyloženy, z jakých důvodů je věc sporná a který orgán veřejné moci podle tvrzení navrhovatele ústavní zákon Federálního shromáždění nesprávně vykládá.
/2/ Účastníkem řízení je též orgán veřejné moci, o kterém navrhovatel tvrdí, že ústavní zákon Federálního shromáždění nesprávně vykládá.
/3/ O vedlejších účastnících platí ust. § 40 odst. 2 obdobně.
/4/ O návrhu na podání výkladu jedná senát Ústavního soudu v neveřejném jednání.
/5/ Výklad přijímá senát Ústavního soudu usnesením.
§ 54
Podle předchozích ustanovení podává Ústavní soud též výklad, zda mezinárodní smlouva Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikovaná a vyhlášená, je mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky.
Oddíl čtvrtý
Řízení o ústavních stížnostech /čl. 6 ústavního zákona/
§ 55
/1/ Ústavní stížnost podle čl. 6 ústavního zákona může podat fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že opatřením, pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo a svoboda, zaručené ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 2 písm. b/ ústavního zákona /dále jen "stěžovatel"/.
/2/ Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí pro ústavní stížnost ustanovení o návrhu na zahájení řízení a pro stěžovatele ustanovení o navrhovateli.
§ 56
/1/ Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
/2/ Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže
a/ stížnost svým významem podstatně přesahuje osobní zájmy stěžovatele nebo
b/ v řízení o podaném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
/3/ Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 30 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, jinak dnem, kdy byl stěžovatel vyrozuměn o vyřízení prostředku /odst. 1/ a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo k porušení jeho základního práva a svobody.
§ 57
V odůvodnění ústavní stížnosti je třeba uvést, které základní právo a svoboda byly podle tvrzení stěžovatele porušeny a jakým jednáním orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Ke stížnosti se připojí kopie pravomocného rozhodnutí nebo jiného písemného vyřízení /§ 56/.
§ 58
/1/ Účastníky řízení jsou stěžovatel a orgán veřejné moci, pro ti němuž stížnost směřuje.
/2/ Vedlejšími účastníky jsou účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Šlo-li o trestní říze ní před soudem, je vedlejším účastníkem též příslušný prokurátor.
/3/ Ústavní soud může přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které mají na výsledku řízení právní zájem.
§ 59
Je-li stěžovatelem fyzická osoba, musí být v celém průběhu řízení včetně podání návrhu zastupována advokátem nebo učitelem práva na některé československé vysoké škole, nemá-li stěžovatel sám vysokoškolské právnické vzdělání. To platí i pro případ, že stěžovatelem je právnická osoba, nemá-li její statutární orgán nebo pracovník, který za ni jedná, vysokoškolské právnické vzdělání.
§ 60
/1/ Senát Ústavního soudu může jednomyslným usnesením přijetí ústavní stížnosti odmítnout také, jestliže byla podána opožděně nebo jestliže je zjevně neopodstatněná.
/2/ Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti nemusí být odůvodněno. Předseda senátu je písemně sdělí stěžovateli s poukazem na důvody odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle § 23.
/3/ Jakmile byla ústavní stížnost přijata k dalšímu řízení, může ji stěžovatel vzít zpět jen se souhlasem Ústavního soudu.
§ 61
/1/ Ústavní stížnost nemá odkladný účinek.
/2/ Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
§ 62
/1/ Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval /předběžné opatření/.
/2/ O předběžném opatření může rozhodnout Ústavní soud bez ústního jednání. Ve zvlášť naléhavých případech nemusí být k návrhu podle odst. 1 vyžádáno vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků.
/3/ Rozhodnutí o předběžném opatření pozbývá platnosti vyhlášením nálezu Ústavního soudu ve věci, jinak uplynutím šesti měsíců.
§ 63
Ústavní soud vychází ze skutkových zjištění učiněných v předchozích řízeních, pokud se nerozhodne jinak.
§ 64
/1/ Vyhoví-li Ústavné soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které základní právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona Federálního shromáždění nebo mezinárodní smlouvy, uvedené v čl. 2 písm. b/ ústavního zákona, byly porušeny a jakým jednáním orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo.
/2/ Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud:
a/ zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo
b/ jestliže porušení práva a svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
§ 65
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta /§ 60/ pro nepřípustnost nebo zjevnou neopodstatněnost, může senát Ústavního soudu uložit stěžovateli poplatek ve výši až 2.000 Kčs.
VARIANTA:
Text označit jako odst. 1 a připojit odst. 2 tohoto znění:
/2/ Soudce zpravodaj může stěžovateli uložit, aby do jednoho měsíce zaplatil zálohu na poplatek podle odst. 1, lze-li vážně pochybovat o opodstatněnosti ústavní stížnosti.
/3/ Zaplacená záloha se stěžovateli vrátí, byla-li ústavní stížnost při předběžném projednání přijata k dalšímu řízení.
/4/ Soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítne, jestliže stěžovatel nezaplatil včas zálohu, která mu byla uložena podle odst. 2. Ust. § 60 odst. 2 přitom platí obdobně.
Oddíl pátý
Řízení ve věcech politických stran
/čl. 7 ústavního zákona/
§ 66
V řízení podle čl. 7 ústavního zákona se postupuje přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona o řízení o ústavních stížnostech.
§ 67
/1/ Vedlejším účastníkem řízení je státní orgán, který podal návrh na rozhodnutí, jímž jsou politická strana nebo politické hnutí dotčeny.
/2/ Návrh na zahájení řízení podle čl. 8 odst. 4 ústavního zákona má odkladný účinek.
Oddíl šestý
Vyslovení neúčinnosti zákonů a jiných právních předpisů z důvodu podle § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.
§ 68
/1/ Vznikne-li při projednávání věci před Ústavním soudem pochybnost o účinnosti zákona nebo jiného právního předpisu anebo jeho jednotlivého ustanovení pro nesoulad s Listinou základních práv a svobod [§ 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky.] a považuje-li Ústavní soud tuto pochybnost za odůvodněnou, vyzve státní orgán, který takový právní předpis vydal, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil.
/2/ Pokud Ústavní soud zjistí, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jeho jednotlivé ustanovení pozbylo účinnosti z důvodu uvedeného v odst. 1, vysloví to v nálezu, kterým rozhodne v projednávané věci. Tato část nálezu se vyhlásí v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění.
§ 69
VARIANTA I:
/1/ Jestliže státní orgány uvedené v čl. 8 odst. 1 ústavního zákona navrhují, aby Ústavní soud podal výklad podle čl. 5 ústavního zákona, protože je sporné, zda zákon nebo jiný právní předpis anebo jeho jednotlivé ustanovení pozbylo účinnosti z důvodu uvedeného v § 68 odst. 1, nemusí být v návrhu uvedeno, který orgán veřejné moci podle tvrzení navrhovatele ústavní zákon Federálního shromáždění nesprávně vykládá.
/2/ Výklad senátu Ústavního soudu podle odst. 1 se vyhlásí bez odůvodnění v úřední sbírce určené pro vyhlašování zákonů Federálního shromáždění.
VARIANTA II:
/1/ Jestliže osoby uvedené v čl. 8 odst. 1 a 2 ústavního zákona navrhly, aby Ústavní soud vyslovil, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jeho jednotlivé ustanovení pozbylo účinnosti z důvodu uvedeného v § 68 odst. 1, postupuje se jako při projednávání návrhu podle čl. 2 ústavního zákona s tím, že ust. § 36, 42, 43 a 45 tohoto zákona se nepoužijí a ostatní ustanovení prvého oddílu hlavy druhé části druhé tohoto zákona se použijí přiměřeně.
/2/ Nález pléna Ústavního soudu podle odst. 1 se vyhlásí bez odůvodnění v úřední sbírce určené pro vyhlašování zákonů Federálního shromáždění.
ČÁST TŘETÍ
PROVÁDĚNÍ ROZHODNUT¨ MEZINÁRODNÍCH ORGÁNŮ VE VĚCECH ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
§ 70
/1/ Sdělil-li Výbor pro lidská práva [Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, vyhlášený pod č. 169/1991 Sb.] České a Slovenské Federativní Republice na základě stížnosti mu podané svůj názor, že nějakým opatřením, rozhodnutím nebo jiným zásahem některého orgánu veřejné moci České a Slovenské Federativní Republiky bylo porušeno právo stěžovatele uvedené v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech [Vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.], předloží federální vláda toto sdělení neprodleně Ústavnímu soudu.
/2/ Pro účely řízení před Ústavním soudem se sdělení podle odst. 1 považuje za ústavní stížnost /čl. 6 a čl. 8 odst. 3 ústavního zákona/, která byla přijata k dalšímu řízení.
/3/ Ústavní soud vyrozumí stěžovatele a další účastníky o zahájení řízení.
ČÁST ČTVRTÁ
USTANOVENÍ PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ
§ 71
Zasedání pléna Ústavního soudu až do jmenování předsedy a místopředsedy Ústavního soudu svolává a jeho jednání řídí věkem nejstarší soudce.
§ 72
Tento zákon nabývá účinosti dnem .....
Důvodová zpráva k návrhu zákona o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o řízení před ním
A. Obecná část
Navrhovaný zákon provádí ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky /dále jen na "ústavní zákon"/, který na obyčejný zákon Federálního shromáždění odkazuje, pokud jde o
- úpravu organizace Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky /dále jen "Ústavní soud"/ a řízení před ním /čl. 18 odst. 1/
- stanovení peněžních a ostatních požitků soudců Ústavního soudu /dále jen "soudce"/ /čl. 16 odst. 4/
- úpravu kárné odpovědnosti soudců /čl. 15 odst. 4/
- stanovení podmínek podávání výkladu ústavních zákonů Federálního shromáždění /čl. 5 odst. 1/
- stanovení podmínek pro ústavní stížnost /čl. 6 a čl. 8 odst. 3/
- stanovení podmínek pro rozhodování Ústavního soudu ve věcech politických stran a politických hnutí /čl. 7/.
Návrh vychází ze základních principů vyplývajících z ústavního zákona:
1. Ústavní soud je kolegiální orgán demokraticky uspořádaný. Všichni soudci jsou si při výkonu funkce rovni a v rámci soudu se nevytváří žádná pevná hierarchie /předseda Ústavního soudu jako "první mezi rovnými" ze své předsednické funkce plní jen úkoly správní a organizační; výjimkou by byl pouze "dvojitý hlas" podle třetí varianty k § 9 odst. 3/.
2. Ústavní soud je "soudním orgánem ochrany ústavnosti" /čl. 1 odst. 1 ústavního zákona/ a povinností soudců je rozhodovat nezávisle a nestranně /srov. čl. 13 ústavního zákona/. Politické aspekty související s federativním uspořádáním České a Slovenské Federativní Republiky jsou vyjádřeny již paritním složením Ústavního soudu /čl. 10 ústavního zákona/ a návrh tento princip promítá jen do složení senátů /§ 10 odst. 1/. Zvláštní podmínky usnášení /obdoba zákazu majorizace při hlasování ve Sněmovně národů Federálního shromáždění atd./ se vzhledem k judiciálnímu charakteru Ústavního soudu nezavádějí.
3. Úprava řízení před Ústavním soudem respektuje obecně uznávané principy soudního řízení, snaží se však současně respektovat i zvláštnosti vyplývající z organizace Ústavního soudu /plénum a senáty, jednoinstančnost řízení atd./, z předmětu jeho rozhodování i z povahy subjektů, které v řízení před Ústavním soudem mohou vystupovat.
4. Ústavní soud je soudem permanentně fungujícím složeným ze soudců, kteří svoji funkci vykonávají jako svoje povolání /čl. 16 odst. 2 ústavního zákona/.
B. Zvláštní část
K části první
V této části se upravují některé věci týkající se postavení soudců a předsedy a místopředsedy Ústavního soudu, organizace a jednání pléna Ústavního soudu a jeho senátů, organizace Kanceláře Ústavního soudu a další věci související s činností Ústavního soudu.
Podrobnosti by měl stanovit jednak organizační a jednací řád Ústavního soudu /§ 15/, jednak organizační řád jeho Kanceláře /§ 12 odst. 4/.
Úprava navržená v § 2 sleduje, aby při ukončení funkčního období soudů nevznikla situace, že by Ústavní soud nebyl obsazen a nebyl by proto způsobilý rozhodovat; obdobný cíl se sleduje i pokud jde o případy, kdy se uvolnilo místo jednotlivého soudce.
V § 2 odst. 2 se pamatuje na možnost vzniku situace, že některé zákonodárné sbory navrhnou jako kandidáta stejnou osobu. Ústavní zákon tomuto totiž výslovně nezabraňuje, ačkoliv je zřejmé, že chce prezidentovi ČSFR umožnit výběr 12 soudců ze skupiny 24 různých kandidátů. I když lze předpokládat, že seznamy kandidátů budou zákonodárné sbory navzájem konzultovat, není tu přece jen žádná právní zábrana, aby nastala i taková extrémní situace, že bude celkově navrženo dokonce jen 8 osob, tedy méně, než kolik soudců má být jmenováno /kdyby totiž návrhy národních rad byly totožné s návrhem federálního shromáždění/. V takových případech může patrně rozhodovat pouze časový předstih při podaní návrhu, protože po právní i politické stránce jsou návrhy všech zákonodárných sborů rovnocenné.
Uvolní-li se místo soudce, postupuje se podle ust. čl. 12 ústavního zákona: nástupcem musí být občan téže republiky, jako soudce, jehož místo se uvolnilo, protože jinak by došlo k narušení parity ve smyslu ust. čl. 10 odst. 4 ústavního zákona. Kdyby se ust. čl. 10 odst. 2 ústavního zákona v takovémto případě uplatnilo mechanicky, znamenalo by to, že národní rada republiky, jejímž občanem soudce nebyl, by musela předložit návrh na kandidáta z občanů druhé republiky. Z citovaného ustanovení však ani nevyplývá, že jmenováním soudce ze seznamu předloženého některým zákonodárným sborem vzniká tomuto sboru nárok, aby i jeho nástupce byl jmenován pouze z kandidátů jím navržených /prezident ČSFR vybírá soudce z předložených seznamů podle vlastní úvahy, kterou ústavní zákona nijak neomezuje, takže např. není vyloučeno, že z některého seznamu nevybere žádného soudce/. V § 2 odst. 4 se proto navrhuje řešení, které k těmto okolnostem přihlíží.
Navrhovaný § 3 navazuje na ust. čl. 16 ústavního zákona, z něhož vyplývá, že soudce, který byl zvolen nebo jmenován do neslučitelné funkce anebo který vykonává neslučitelnou výdělečnou nebo hospodářskou činnost, nemůže vykonávat funkci soudce /srov. čl. 16 odst. 3 ústavního zákona/. Stanoví se proto postup v takovýchto případech. Porušení povinností uvedených v § 3 odst. 3 se projedná v kárném řízení /viz § 5/.
Ústavní soud má vzhledem ke své působnosti mimořádné postavení mezi orgány státu, včetně soudů, a jeho soudci mají zvláště vysokou společenskou odpovědnost za ochranu ústavnosti a zákonnosti. Tomu by mělo odpovídat i finanční zabezpečení soudců. Návrh § 4 nestanoví platy soudců pevnými částkami. Jsou navrhovány dvě varianty. V první Jsou tyto platy odvozovány od platů předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu ČSFR a umožňuje se tak automatická úprava platů soudců Ústavního soudu, dojde-li k obecné úpravě soudcovských platů, aniž by se změnil jejich vzájemný poměr. Podle návrhu zákona o soudech a soudcích /FS 1991, tisk 678/ mají být platové poměry soudců Nejvyššího soudu ČSFR upraveny zákonem Federálního shromáždění /§ 54 odst. 4/. Vzhledem k povaze Ústavního soudu jakožto kolegiálního orgán /rovnost soudců/ nelze soudcovské platy jinak diferencovat, např. podle dílky právní praxe /soudci jsou voleni na pevné funkční období/.
Ve druhé variantě jsou platy soudců Ústavního soudu odvozovány od platů poslanců Federálního shromáždění /§ 1 zákona č. 304/1990 Sb., o platu a náhradách výdajů poslanců Federálního shromáždění/, zvýšených o funkční příplatky /§ 2 odst. 1, 2 a 7 zák. č. 304/1990 Sb./
Kárná odpovědnost a kárné řízení se vzhledem ke složení Ústavního soudu a postavení jeho soudců upravuje /§ 5/ co nejjednodušším způsobem. Pokud jde o povinnosti soudců, jejichž porušení může být důvodem kárného řízení, vychází se z obecných principů /viz § 6/ a z obsahu slibu, který soudci skládají /čl. 12 ústavního zákona/. Plénum Ústavního soudu ad hoc ustavenému kárnému senátu např. ve věcech méně závažných, vyžadujících však rozsáhlejší zkoumání a proto časově náročných.
Ust. § 5 odst. 5 navazuje na ust. čl. 17 ústavního zákona a stanoví postup v případech, kdy nelze připustit, aby soudce nadále zastával svou funkci. Postup v ostatních případech podle čl. 17 ústavního zákona není třeba zákonem upravovat /podrobnosti může upravit organizační a jednací řád Ústavního soudu/.
V ostatních věcech není třeba soudce Ústavního soudu od ostatních soudců odlišovat, proto se odkazuje /§ 6/ na obecnou úpravu v zákoně o soudech a soudcích.
Pokud jde o předsedu a místopředsedu Ústavního soudu, ústavní zákon pouze stanoví /čl. 11/, že jsou jmenování prezidentem ČSFR ze soudců Ústavního soudu. Vzhledem ke kolegiální povaze Ústavního soudu by tito funkcionáři měli být v podstatě jen "první mezi rovnými" /např. v Maďarsku a Španělsku jsou voleni ústavním soudem/. Navrhuje se proto /§ 7 odst. 1/, aby Ústavní soud měl právo předložit prezidentovi svůj návrh, který ovšem není pro prezidenta právně závazný. Ústavní zákon nestanoví, na jakou dobu jsou tito funkcionáři jmenováni; je proto třeba počítat s tím, že během sedmiletého funkčního období vzniknou situace vyžadující změnu v obsazení těchto funkcí. Navrhuje se proto /§ 7 odst. 2/, aby prezident ČSFR mohl s přihlédnutím ke stanovisku pléna Ústavního soudu předsedu a místopředsedu Ústavního soudu z těchto funkcí odvolat.
Předseda, resp. místopředseda Ústavního soudu plní podle návrhu z této své funkce jen úkoly správní a organizační /§ 8/, jako soudce je však ostatním soudcům postaven naroveň. Pouze podle jedné ze subvariant, uvedených v § 9 se mu přiznává v případě rovnosti hlasů v plénu druhý hlas.
V § 9 návrhu se upravují působnost a principy jednání pléna Ústavního soudu s ohledem na výchozí úpravu provedenou ústavním zákonem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhoduje jednak v plénu, jednak v senátech /čl. 14 ústavního zákona/ a s ohledem na právní relevanci právních názorů Ústavního soudu /t. j. jeho pléna i obou senátů/ ve smyslu § 30 odst. 7 je třeba zajistit, aby mezi postupně vyslovenými jednotlivými právními názory Ústavního soudu nebyl rozpor. Toho lze dosáhnout buď tak, že pociťuje-li senát potřebu odchýlit se od právního názoru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu /t. j. pléna nebo některého senátu/, nebo v usnesení o výkladu podle čl. 5 ústavního zákona předloží věc k rozhodnutí plénu /viz první variantu § 11/, nebo tak, že předloží otázku k posouzení plénu Ústavního soudu, jehož stanoviskem pak bude v dalším řízení vázán /viz druhou variantu § 11/. Plénum by mělo v takovém případě /stejně jako v případě, kdy má dojít ke změně právního názoru vysloveného dříve plénem/, rozhodovat kvalifikovanou většinou, která nebude tak malá, aby změna právního názoru nevyjadřovala stanovisko podstatné většiny soudců, avšak ani tak velká, aby prakticky znemožňovala vývoj judikatury Ústavního soudu. Pokud jde o věci podle čl. 5 a 6 ústavního zákona, které patří jinak do působnosti senátů, opírá se návrh v tomto směru o zmocnění /uvedené v obou citovaných ustanoveních/ stanovit podmínky obyčejným zákonem. Potřeba změnit dřívější právní názor přitom nemusí být vyvolána jen vadností dřívějšího právního názoru, ale může být žádoucí i v důsledku vývoje ve společnosti nebo v návaznosti na judikaturu příslušných mezinárodních orgánů.