Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Celková situace Rómů v ČSFR se za poslední dva roky proměnila velmi výrazně. Z hlasů reprezentantů této minority, ale i občanských sdružení na ochranu lidských práv, avšak i mimo tyto sféry a nejen z území ČSFR, zaznívají stále častěji protesty o dopadech nastoupených změn na právě tuto část obyvatelstva, aniž by byly nalezeny adekvátních nástroje k prevenci důsledků. Jsme jen na počátku transformačních procesů i jejich bezprostředních vlivů na život této části československého obyvatelstva. V dokumentech některých politických hnutí i kulturních sdružení Rómů žijících v ČSFR se však již hovoří o diskriminaci v bydlení, sociální práci, v oblasti zaměstnanosti či poskytování lékařské péče. Vědomy si své odpovědnosti přijaly v roce 1991 vlády Slovenské republiky a ČSFR zásady své politiky k romské menšin+, avšak pro hodnocení jejich výsledků je příliš krátký časový odstup.

V kontextu "rasové nesnášenlivosti" patří prozatím problém romského obyvatelstva k nejožehavějším. Mluvíme-li o rasové nesnášenlivosti, lze jako další její projev uvést vztah k uprchlíkům. Jistě si ještě vzpomenete na dramatické otevření prvního z táborů pro uprchlíky v Jablonečku v okrese Česká Lípa. Relativní klid v této oblasti je podle mého názoru zřejmou ukázkou postupného odstraňování předsudků a z nich vyplývajících obav a strachu.

Závěrem k tématu rasové nesnášenlivosti ještě upozorňuji, že v roce 1990 do popředí vystoupil také problém vztahu části veřejnosti k vietnamským občanům pracujícím v ČSFR. Nedá mi nezmínit se o útocích na tyto "gastarbeitry" původně propůjčené, téměř v postavení nevolníků vlastním státem, které z hromadné podoby konfliktů, přešly dnes do individuálních útoků. Vynuceny odchod těchto kdysi pozvaných obyvatel z jiné části světa budil a budí podezření, které se nejvíce projevilo v souvislosti se situací ve Zlíně a v Partizánském.

Další částí občanské intolerance, o které hovoří usnesení Federálního shromážděná č. 218 ze 7. listopadu 1991 je antisemitismus. K situaci v této oblasti se opírám nejen o zkušenosti své či občanských sdružení působících v oblasti lidských práv, ale také o stanovisko ze samotných židovských společenství. V těchto vyjádřeních se poukazuje na rozdíl v situaci v České republice a ve Slovenské republice. Mezi názory sdružení občanů, pravda těch působících především v Čechách a na Moravě, existuje přesvědčení, že antisemitismus je dnes zřetelnější na Slovensku. Skutečností zůstává, že zneuctěny byly hřbitovy v Nitře, Trenčíně, Prievidzi a Prešově i to, že nechvalně známé Protokoly sionských mudrců byly publikovány na Slovensku, avšak editované i v Čechách. V této otázce jsou postoje bohudíky rozporné a omluvy z oficiálních míst přinášejí jasná upozornění všem těm, kdo uvažují v rozporu s humanitou a demokracií.

V České republice se po listopadu 1989 objevila skupina, projevující mj. antisemitské rysy, a ta působí až dosud. Začala působit jako časopis Mladá demokracie, po jejím neúspěchu jako periodikum s názvem Politika. Již tituly článků např. "Agent CIA žid Tigrid", "Vliv judaismu na svobodné zednářství", "Rozhovory s velvyslancem Irácké republiky", "Vítkovice v rukou Rotschildů", "Historické kořeny současného judaismu" apod., myslím, dost jednoznačně napovídají o zaměření a úrovni tohoto až dosud volně distribuovaného časopisu. Již před dvěmi měsíci byli na antisemitské články upozorněny orgány činné v trestním řízení.

O případných reálných projevech antisemitismu jako projevu nesnášenlivosti mezi občany, která by se dala hodnotit jako otevřený antisemitismus, mi ani prostřednictvím kontaktů s občanskými sdruženími na ochranu lidských práv není nic známo. Není vyloučeno, že existují antipatie takto sice motivované, avšak nepojmenované; antisemitismus je však celkově u nás považován za zápornou hodnotu a doufám, že normální občan by se k němu nepřihlásil.

Dne 17. listopadu 1990 vyslovilo Federální shromáždění souhlas s Úmluvou o právech dítěte. Po ratifikaci Úmluva vstoupila v platnost v ČSFR dnem 6. února 1991 a je uveřejněna ve Sbírce zákonů pod číslem 104/1991. V preambuli úmluvy se konstatuje, že "dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm". Také Listina základních práv a svobod ve svém čl. 6, odst. 1 konstatuje "Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením."

Podle Listiny základních práv a svobod je výše uvedená Úmluva obecně závazná a má přednost před zákonem.

Československo již dlouho patří mezi světovou špičku v počtu umělých potratů na obyvatele. Tato veličina neustále narůstá. Až teprve v posledních dvou letech se podařilo nárůst potratovosti přibrzdit. V současné době se ročně upírá právo na život kolem 160 000 nenarozeným československým dětem. Děje se to se souhlasem a finanční podporou státu. Zatímco Listina základních práv a svobod deklaruje právo na život i pro nejtěžší zločince, nedokáže se však účinně postavit na ochranu nenarozeného života. Staví se tedy alespoň pozitivně ke snahám o jeho ochranu.

Současný čs. právní řád je opravdu paradoxní: přiznává nenarozenému dítěti právo na majetek (podíl z dědictví), nepřiznává mu však právo na život. Současný zákon České národní rady (č. 66/1986) resp. Slovenské národní rady (č. 73/1986) o umělém přerušení těhotenství považuje interrupci za jednu z metod plánovaného rodičovství. Absolutizuje právo ženy rozhodovat o životě svého nenarozeného dítěte, upírá toto právo otci dítěte a právo dítěte zcela ignoruje. Podle tohoto zákona lidský život před narozením není hoden ochrany. Naše zákonodárství patří v tomto ohledu k nejliberálnějším na světě.

Ve snaze uvést stávající právní řád do souladu s Listinou základních práv a svobod navrhlo české ministerstvo zdravotnictví novelu interrupčního zákona, která dítěti dává alespoň nějakou šanci. Interrupce již není metodou "plánovaného a odpovědného rodičovství", ale východiskem ze svízelné situace. Dítě má již advokáta - je jím ženský lékař, který má matku poučit nejen o možných zdravotních důsledcích, ale také o podstatě umělého přerušení těhotenství, tj. o násilném ukončení života plodu. Má jí také navrhnout alternativní řešení. Jsou to jenom drobné úpravy, ale vzhledem k výchovné funkci zákona ne zcela zanedbatelné. Návrh novely zákona již schválila vláda České republiky.

Ministerstvo zdravotnictví Slovenské republiky se rozhodlo řešit tento problém důslednějším, ale zřejmě zdlouhavějším způsobem. Zpracovává nově koncipovaný zákon o ochraně života, který by snad měl být přijat ve Federálním shromáždění. Měl by byt založen na podobné filozofii jako právní úprava ve Spolkové republice Německo. V české ani ve slovenské právní úpravě se již nepočítá (až na výjimky) s interrupcí jako bezplatně prováděným lékařským výkonem.

Jsme si vědomi, že žádný zázračný zákon ani žádná zázračná pilulka, jež by nás zbavila problému interrupcí, neexistuje. Na naši neobyčejně vysokou potratovost není možno nahlížet jako na izolovaný jev. Je to problém, který dalece přesahuje rámec jednoho resortu. Proto po dohodě s ministry zdravotnictví při Úřadu vlády ČSFR byla ustanovena poradní komise pro otázky interrupcí, složená z představitelů ministerstev zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí, zástupců všech tří parlamentů, ženských, lékařských, sexuologických společností, církví a občanských iniciativ a dalších špičkových odborníků. Posláním této komise je navrhovat, posuzovat a koordinovat opatření na snížení potratovosti. Zabývá se nejen legislativními právy, ale také otázkami výchovy, osvěty, prevence a alternativních řešení. Diskuse mezi zastánci různých názorových orientací dávají záruku, že navrhovaná opatření budou všeobecně přijata. Úkol, který si komise předsevzala, je složitý a dlouhodobý. Naším konečným cílem je nejen zajistit každému počatému dítěti právo na život, ale také, aby jeho narození bylo s radostí očekáváno. Vždyť i na to má právo.

Závěrem je možno uvést tři poznámky:

1. Tato zpráva informuje o činnosti federální vlády, respektive jejich federálních resortů - generální prokuratury a ministerstva vnitra, pokud jde o lidská práva. K souhrnnému obrazu schází jednak informace o hodnocení obdobné činnosti národních vlád, respektive národních rad, dále pak sféry soudní moci a konečně sféry Federální bezpečnostní a informační služby; což jsou instituce, jejichž činnost v této oblasti je nepochybně velmi významná, ale ze zřejmých důvodů nemohla být v této zprávě hodnocena.

2. Snažili jsme se v naší zprávě zvýraznit, že skončila první etapa, v níž se vytvářel všeobecný právní rámec pro uplatnění lidských práv a to nejen v součinnosti federální vlády a parlamentu, ale také v dokumentech, jako jsou zásady vládní politiky vůči romské menšině a v podobných dalších dokumentech. V další etapě je před námi úkol vytvořit soustavu mechanismů a institucí např. v činnosti ombudsmana, které umožní, případně usnadní, ochranu lidských práv jednotlivých občanů při konkrétních případech jejich porušování.

3. Boj s projevy nesnášenlivosti, zejména rasismu a zvláště antisemitismu, je bojem za hlubokou duchovní přeměnu naší společnosti, v němž aktivita federální vlády zaznamenala některé první úspěchy.

Nezastíráme si však, že ke konečnému řešení máme ještě daleko a bude k němu třeba nejenom úsilí vlády, ale soustavná péče všech ústavních orgánů a občanských iniciativ.

RNDr. Jozef Mikloško, DrSc.

místopředseda vlády ČSFR

Část II.

Tato část zprávy se soustřeďuje především na poznatky o jevech, které byly usnesením Federálního shromáždění č. 218 odsouzeny, zejména pak na projevy rasismu.

Ze strany orgánů policie a prokuratury nebyla až do roku 1990 bezpečnostní situace a kriminalita z těchto hledisek samostatně vyhodnocována. Samostatně byly sledovány jen některé okruhy, které tvořily dlouhodobější problém již před listopadem 1989. Především šlo o trestnou činnost Rómů, jejíž podíl na celkové kriminalitě dlouhodobě neodpovídá podílu romské populace v celkovém počtu obyvatel.

Ke změně v metodice přístupu k této problematice došlo od roku 1990 v souvislosti s vyostřováním konfliktů s rasovým podtextem.

V rámci výzkumného pracoviště čs. prokuratury, Výzkumného ústavu kriminologického (v současné době Institut kriminologie a sociální prevence) byl zpracován výzkumný úkol šetření příčin konfliktů s rasistickým podtextem.

Výsledek úkolu hodnotí především povahu a ideologii hnutí skinheads a konstatuje, že jejich ideologii lze zařadit mezi ideologii fašistického typu.

Slovně se však příslušníci skinheads od fašismu distancují. Ideovým zdrojem jsou obdobná hnutí v zahraničí, zejména na území bývalé NDR, a je prokázáno i poměrně těsné propojení hnutí skinheads se Sdružením pro republiku - Republikánskou stranou.

Byla zmapována organizace tohoto hnutí, která dosud netvoří jednotnou a celostátně koordinovanou síť, projevují se však snahy takovou síť vytvořit.

Pokud jde o sociální a věkové složení, jde o mladé lidi ve věku 18 - 22 let, starší příslušníci jsou spíše výjimkou, tvoří však většinou přirozené vůdce hnutí.

Sociální podhoubí hnutí je dáno tím, že v porevolučním období došlo k celkovému oslabení společenských pout udržujících společnost pohromadě, přispívá i růst nacionalismu, daný jednáním o federativním uspořádání státu a dále pocit sociálního ohrožení "bílých" obyvatel vzhledem k početnosti i kriminalitě romských obyvatel, jejich dosavadnímu určitému sociálnímu zvýhodnění, obavy z nezaměstnanosti a přílivu uprchlíků, kteří jsou na rozdíl od ostatních občanů sociálně zabezpečeni.

Uvedené signalizuje organizovanější vývoj jistých forem rasové nesnášenlivosti mnohem spíše v českých zemích než na Slovensku. To vedlo Generální prokuraturu ČR a ministerstvo vnitra ČR ke koordinaci aktivit, směřujících k omezováni a potlačování kriminality, spojené s rasovým podtextem.

Přitom je nutno postupovat velmi uvážlivě, vzhledem k tomu, že uvedené problémy nelze řešit výlučně pomocí trestní represe a roli trestní represe nelze přeceňovat. Přehánění represe by mohlo vést k vytvoření konspirativních sítí, k přechodu části rasisticky podbarvených hnutí do ilegality a k přerušení dialogu.

Naopak podcenění represe, zejména nevšímavost k projevům rasové nesnášenlivosti by bylo stejnou chybou.

Proto generální prokurátoři republik s cílem prevence a represe trestné činnosti vydali pokyn ve všech trestních věcech, tykajících se projevů rasové nesnášenlivosti, vykonávat soustavný prokurátorský dozor, tzn. průběžně hodnotit práci vyšetřovatelů a vyhledavatelů tak, aby přípravné řízení bylo uzavřeno co nejrychleji a důkazy byly úplné.

Hodnocení situace v obou republikách vykazuje však určité rozdíly. Zatímco v českých zemích dochází k zastrašování Rómů a cizinců více organizovanou formou hnutí skinheads, na Slovensku častěji dochází ke spontánním projevům pogromistických nálad (které však nejsou výjimkou ani v českých zemích).

Např. 1. 10. 1991 po půlnoci vnikli tři dosud neznámí pachatelé s dvouhlavňovou puškou do domu romského občana v Očové, při útoku mu porozbíjeli skleněné výplně dveří a oken a obyvatelům vyhrožovali zabitím.

25. 8. 1990 asi ve 22.45 v Partizánském došlo k výtržnosti a rvačce mezi občany Vietnamské socialistické republiky a občany ČSFR, které se zúčastnilo asi 200 lidí.

Výraznějším způsobem na Slovensku dochází k používání střelných zbraní u konfliktů tohoto druhu, jak o tom svědčí známý případ obviněného Jána Turčana, který dne 16. 9. 1990 po předchozím nedorozumění s občany romské národnosti zastřelil čtyři z nich z lovecké kulovnice. Případ není dosud ukončen, neboť obžaloba podaná krajskému soudu v Banské Bystrici byla vrácena prokurátorovi k došetření.

V mnohem menší míře v českých zemích dochází k projevům antisemitismu. Příčinu je možné spatřovat m. j. v tom, že religiozita v českých zemích je nižší a náboženské cítění mnohem vlažnější, což vede k vyšší náboženské snášenlivosti. V českých zemích se případy trestné činností spojené s náboženskou nesnášenlivostí prakticky nevyskytují, zatímco na Slovensku je v současné době vedeno stíhání, resp. pátrání po pachatelích několika takových případů.

Za nejzávažnější je možno považovat případ zhanobení 90 pomníků na židovském hřbitově v Trenčíně dne 15. - 16. 8. 1991, kde neznámí pachatelé nastříkali barevnými spreji na pomníky hákové kříže a jiné fašistické symboly a hesla hanobící židy. Vyšetřování tohoto případu osobně sledovali jak generální prokurátor SR, tak generální prokurátor ČSFR, který místo činu i osobně navštívil.

K zhanobení židovských hřbitovů došlo ještě v Nitře (2. - 4. 11. 1990), Prievidzi (16. - 20. 9. 1991) a Prešově (6. - 7. 9. 1991). Dosud se nepodařilo zjistit žádného z pachatelů.

Jako projev antisemitismu, konkrétně projev propagace fašismu podle § 260 odst. 1, 2 tr. zák. je stíháno vydání knihy "Kniežatá zloby" v dubnu 1990. Obsahem knihy jsou tzv. protokoly sionských mudrců na ovládnutí světa židovstvem.

Při prověřování bylo zjištěno, že pod pseudonymem Alexander Martin Savel se skrývá Miroslav Dolejší, známý z jiných problematických textů zveřejněných v českém tisku. Prozatím probíhá šetření k motivu jednání autora a vydavatele, zejména zda šlo o pokus veřejně vyvolat antisemitské nálady a aktivity.

Je třeba konstatovat, že otázka veřejně bezpečnostní situace a bezpečnostní doktríny na tomto úseku je plně v kompetenci republik. Příslušné materiály a organizační opatření jsou v koordinaci ministerstev vnitra a prokuratury připravovány; v České republice probíhají i přípravné práce na vypracování celkové bezpečnostní doktríny.

Prokuratura v České republice se podílela na zpracování analýzy trestné činnosti páchané etnickými a extremistickými skupinami na území České republiky, v níž byly vyhodnoceny nejen příčiny současného stavu kriminality na tomto úseku, a to odděleně pokud jde o Rómy, punk a skinheads, ale i další skupiny obyvatel. Jedním z opatření, které vyplynulo z této analýzy, bylo uspořádání meziresortní porady orgánů trestního řízení za účasti dalších zainteresovaných subjektů. Porada se konala dne 19. září 1990 a stala se jedním z východisek pro přijetí konkrétních opatření především orgány činnými v trestním řízení. Prokuratura v České republice reagovala m. j. i na usnesení vlády České republiky, přijaté ke zprávě ministra vnitra ČR o bezpečnostní situaci v ČR za období od 1. 1. 1991 do 1. 9. 1991. V této souvislosti byla zdůrazněna nezbytnost okamžitě reagovat na všechny formy a projevy rasové nesnášenlivosti, včetně projevů vulgárního antisemitismu, objevujícími se m. j. i v tisku. Na toto jednání, které se uskutečnilo dne 10. 10. 0991, reagoval generální prokurátor ČR pokynem ze dne 16. 10. 1991, jímž zavázal podřízené prokuratury povinností nejen na tyto projevy okamžitě reagovat represivně, ale i preventivně a současně uložil, aby v konkrétních trestních věcech této problematiky se týkajících, prokuratura vykonávala tzv. soustavný prokurátorský dozor.

Prokuratura ve Slovenské republice se kromě aktivit represivních (podíl na trestním stíhání, aktivity v řízení před soudem) zabývala v roce 1991 specielně problematikou kriminality romské populace na území SR a zpracovala v tomto směru komplexní zprávu o stavu a vývoji kriminality Rómů a jejich postihu. Naléhavost tohoto úkolu byla dána tím, že kriminalita Rómů se na celkové kriminalitě v SR podílí ve značné míře a je specifickým fenomenem se svými příčinami, způsobem páchání, skladbou pachatelů a následky trestné činnosti.

Tato zpráva byla předmětem projednání ve Výboru SNR pro národnosti, etnické skupiny a lidská práva, jakož i v ústavně právním výboru v polovině t. r. Materiál obsahoval kromě údajů o poznatcích prokuratury i řadu opatření, navrhovaných prokuraturou ke zlepšení situace, a to jak směrem ke snižování kriminality Rómů, tak i kriminality páchané na romské populaci, včetně doporučení i pro jiné orgány než ty, které jsou činné v trestním řízení.

Ze strany federálních orgánů Generální prokuratura ČSFR jako gestor novel trestního zákona vyhodnotila, v součinnosti s Nejvyšším soudem ČSFR, platný trestní zákon z hledisek vyžadovaných v rámci dodržování Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.

V součinnosti s poslancem ústavněprávního výboru FS panem Pohankou pak byl zpracován iniciativní pozměňovací návrh na doplnění předložených návrhů novely trestního zákona o postihu spolčení a srocení k trestnému činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 196 a o samostatnou skutkovou podstatu trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti.

Uvedené doplnění bylo nezbytné z toho hlediska, že po novele trestního zákona č. 175/1991 Sb. byla omezena trestnost přípravy jen na zvlášť závažné trestné činy, t. j. činy s horní hranicí trestní sazby osm let.

Projevy národnostní a rasové nesnášenlivosti tak mohly být stíhány teprve v okamžiku, kdy došlo aspoň k pokusu takových trestných činů, přičemž ne vždy šlo o takové projevy, kdy by bylo možno použít ustanovení o trestných činech podpory a propagace fašismu.

Uvedená zákonná úprava, pokud bude Federálním shromážděním schválena, umožní policejním orgánům zasáhnout již v době, kdy se příslušníci skinheads, hnutí punk, popř. občané spontánně se shromažďující v pogromistické náladě, spolčují nebo srocují za účelem spáchání trestného činu.

Zvláště je třeba zdůraznit aktivitu bývalého Výzkumného ústavu kriminologického při Generální prokuratuře ČSFR (nyní Institut pro kriminologii a sociální prevenci), který zpracoval nejen zmíněnou Dílčí zprávu o šetření příčin konfliktů s rasistickým podtextem, ale i studii na dané téma, která byla nejen zveřejněna v rámci orgánů činných v trestním řízení, ale i širší odborné veřejnosti. Kromě toho byl k uvedenému tématu uspořádán celostátní seminář specialistů, pracujících na tomto úseku.

V závěru je možné poznatky prokuratury shrnout tak, že projevy národnostní, rasové a náboženské nesnášenlivosti jsou velmi závažným, ale jen dílčím projevem celkového stavu kriminality ve společnosti a odrazem komplikovanosti řešení problémů zděděných z minulosti. V situaci reálného a silného poklesu životní úrovně, stavu sociálního ohrožení velkých skupin obyvatelstva se stává násilná trestná činnost tohoto typu náhradním ventilem, uvolňujícím toto sociální napětí. Velmi negativně k tomuto stavu přispívají extrémní názory a stanoviska obou krajních poloh politického spektra. Orgány prokuratury průběžně vyhodnocují poznatky, které získávají dozorem v dotčené oblasti a usilují o potřebnou reakci na tyto jevy, ať již jde o legislativu, prevenci nebo represi.

Generální prokuratura ČSFR na základě shora uvedených skutečností a poznatků z této oblasti zařazuje do plánu hlavních úkolů na rok 1992 zpracování Vyhodnocení stavu trestné činnosti, zejména násilného charakteru u vybraných skupin obyvatelstva ČSFR. Zvláštní pozornost bude v této oblast i věnována právě pro probírané problematice.

Pokud jde o represivní působení prokuratury, projevuje se především nezastupitelnými aktivitami prokuratury v dozoru nad zákonností trestního stíhání a v řízení před soudem.

doc. JUDr. Ivan Gašparovič, CSc.

generální prokurátor ČSFR

Část III.

Společenské a politické změny v ČSFR a v Evropě vytvořily kvalitativně nové podmínky pro realizaci základních lidských práv, zakotvených v mezinárodních dokumentech o lidských právech a v Listině základních práv a svobod.

Byly mj. odstraněny četné administrativní překážky rozvoje zahraničního cestovního ruchu; ČSFR uzavřela nové dohody o bezvízovém styku s řadou států a vládě byl předložen nový zákon o pobytu cizinců na území ČSFR. Současné právní normy upravují cestování cizinců jednotným způsobem, který zaručuje všem stejná práva. Žádné omezující opatření, které by vycházelo z národnostního či rasového hlediska, není uplatňováno ani ve vízové praxi. Jediným omezujícím faktorem jsou tzv. věcné důvody, tj. případy, kdy se cizinec prokazuje zjevně neplatným nebo padělaným cestovním dokladem, nebo během dřívějšího pobytu v ČSFR porušil z důvodu kriminální trestné činnosti čs. zákony. Rovněž ustanovení o zvláštním vízovém režimu (uplatňovanému ke stanoven, mu okruhu států) nevychází z rasového či národnostního hlediska.

Naopak lze říci, že ČSFR poskytuje cizincům, kteří jsou ve vlastní zemi pronásledováni, ochranu formou řízení o přiznání statutu uprchlíka. K tomu byl v roce 1990 přijat zákon č. 498/1990 Sb., který v souladu s příslušnými mezinárodními dokumenty (např. Ženevskou konvencí o postavení uprchlíků) upravuje postavení těch cizinců na území ČSFR, kteří požádali nebo jim bylo přiznáno postavení uprchlíka (toto postavení lze přiznat i z důvodů humanitárních či ochrany lidských práv). Tito cizinci jsou následně soustřeďováni ve střediscích, kde mají bez ohledu na svou rasu, národnost či přesvědčení zajištěna stejná práva. V současné době je provozováno 6 uprchlických táborů, kterými prošlo již více než 4 000 cizinců. Do současné doby bylo vyřízeno přes 3 000 žádostí o přiznání postavení uprchlíka; při rozhodování o nich se striktně vychází z věcného hlediska, opět bez jakéhokoliv rasového či národnostního ovlivnění. Cizinec, jemuž bylo postavení uprchlíka přiznáno, má stejné postavení jako čs. občan s určitými výjimkami (nemá volební právo, nepodléhá branné povinnosti, může vykonávat výdělečnou činnost a nabývat nemovitý majetek jen za podmínek stanovených zvláštní úpravou pro cizince).

Pokud jde o pasovou agendu, je vydávání cestovních dokladů čs. občanům upraveno zákonem č. 216/1991 Sb. Z této právní normy vyplývá, že držitelem čs. cestovního dokladu může být kterýkoli čs. občan bez ohledu na rasu či národnost. Zákon pouze taxativně stanovuje podmínky pro jeho nevydání (tj. neplnění vyživovací povinnosti, nebo finančních závazků a je-li proti čs. občanovi vedeno trestní stíhání). Vlastní vydání cestovního dokladu čs. občanovi má navíc charakter správního řízení, čímž je každému občanu - opět bez ohledu na jeho rasu či národnost - dána možnost využívat opravné prostředky, včetně soudního přezkoumání pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu.

Režim pasového odbavení na státní hranici ČSFR je rovněž prováděn za stejných podmínek bez ohledu na rasovou či národnostní příslušnost.

Je tedy možno konstatovat, že současný stav na úseku cizineckého režimu a pasové služby nerozlišuje národnostní a rasové hledisko. Činnost příslušných orgánů je plně v souladu s mezinárodními i vnitrostátními normami, přijatými k ochraně lidských práv, včetně ochrany národnosti, rasy a přesvědčení.

Objektivně je však nutno konstatovat, že uvedená pozitivní praxe, zejména v cizineckém režimu, našla svůj bezprostřední odraz i ve zvýšené migraci těch národnostních menšin, které jsou trvalým terčem narůstajícího počtu útoků na rasovou a národnostní identitu člověka.

Bezprostřední kořeny těchto protiprávních jevů je nutno spatřovat v porevolučním oslabení společenských pout, růstu nacionalismu, pocitu sociálního ohrožení "bílých obyvatel" vzhledem k početnosti a kriminalitě romských spoluobčanů (včetně jejich dosavadního určitého sociálního zvýhodnění), v obavách z nezaměstnanosti a v neposlední řadě i přílivu uprchlíků a jejich stabilního sociálního zabezpečení. V této situaci se logicky stává násilná trestná činnost tohoto typu náhradním ventilem, uvolňujícím existující sociální napětí.

Nejzávažnějšími okolnostmi a skutečnostmi, které uplatnění rasové a národnostní identity v ČSFR brání a omezují, jsou z hlediska čs. práva jednání spočívající v užití násilí, vyhrožování usmrcením nebo způsobením škody velkého rozsahu jednotlivci nebo skupině obyvatel pro jejich národnost, rasu a vyznání. Závažná jsou i veřejná a pohoršlivá hanobení národa, jeho jazyka nebo někteří rasy nebo hanobení skupiny obyvatel pro jejich politické přesvědčení či vyznání.

Údaje z kriminální statistiky dokumentují, že celková četnost spáchaných trestných činů podle § 196 odst. 2, § 198, § 259 a § 260 trestního zákona je z hlediska svého podílu na celkové kriminalitě nepatrná. Tato skutečnost je však mj. způsobena tím, že trestná činnost, pokud je motivována národnostní nebo rasovou nenávistí, je v policejní praxi obtížně vyhledávána a dokazována.

Současně generální prokurátoři obou republik, s cílem prevence a represe, trestné činnosti vydali pokyn ve všech trestních věcech, týkajících se projevů rasové nesnášenlivosti, vykonávat soustavný prokurátorský dozor.

Nositeli nejextrémnějších projevů rasové a národnostní nesnášenlivosti jsou příslušníci hnutí "punk" a "skinheads", jejichž ideologii lze zařadit k ideologii fašistického typu. Zejména hnutí skinheads neustále nabývá na síle, je stále početnější a akceschopnější. Byly již zjištěny i signály o snaze vytvořit českou verzi Ku-klux-klan. Příslušníci tohoto hnutí jsou jednoznačně nacionalisticky zaměřeni proti všem cizincům a vyznávají nacistickou ideu. Je prokázáno jejich poměrně těsné spojení s Republikánskou stranou, přičemž řada příslušníků hnutí je členem této strany a tvoří její "údernou sílu". K určité změně původního postoje došlo i u veřejnosti, která začíná projevovat hnutí sympatie, neboť se cítí být ohrožena kriminální trestnou činností Rómů a dalších národnostních etnik (zejména Vietnamců, Kubánců, Arabů atd.) a ve skinech vidí jedinou akceschopnou sílu, která je v současném období schopna "účinně" zasáhnout. Organizovanost tohoto hnutí je v českých zemích nesrovnatelně vyšší než na Slovensku.

Zatímco v českých zemích dochází k zastrašování Rómů a cizinců zejména příslušníky hnutí punk a skinheads za faktické nepřítomnosti antisemitských aktivit, na Slovensku častěji dochází ke spontánním projevům pogromistických nálad (zhanobení 90 pomníků na židovském hřbitově v Trenčíně, dále v Nitře, Prievidzi a Prešově). Jako projev antisemitismu je možno hodnotit i vydání knihy "Kniežatá zloby", jejímž obsahem jsou tzv. protokoly sionských mudrců na ovládnutí světa židovstvem.

Je zcela zřejmé, že signalizovaný vývoj nutně vyvolává otázku dalšího postupu. Zde je možné konstatovat, že otázka veřejno bezpečnostní situace a bezpečnostní doktríny na tomto úseku je ve smyslu zákona č. 384/1990 Sb., o vymezení působnosti v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti plně v kompetenci republik. Nepopiratelným faktem totiž zůstává, že zatímco např. podle odhadů činí romská populace na území ČSFR asi 800 000 osob (tj. 5 % z celkového počtu obyvatel v ČSFR), jejich podíl na celkovém počtu objasněných skutků kriminality činil např. u loupeží do konce září 1991 - 56 %). Tato statistika je však nepřesná; trestná činnost Rómů je motivovaná i sociálním postavením, ale dnes je ještě nemožné sledovat statisticky vrstvu obyvatelstva v určité sociální situaci. Obdobná situace je i z hlediska kriminality páchané cizinci. Jde totiž zpravidla o osoby, které nepodléhají vízové povinnosti, v běžném styku se prokazují falešnými doklady, neplatí daně a živí se trestnou činností. Vzhledem ke svému postavení mají vytvořeny všechny předpoklady pro páchání trestné činnosti v oblasti obchodu s drogami, zbraněmi a starožitnostmi, ale také s lidmi nebo v padělatelství či teroru. Jedná se současně především o Turky, Jugoslávce, Araby a Vietnamce, tedy trvalý objekt "zájmu" rasisticky zaměřených hnutí.