FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1992
VI. v. o.
1176
Vládní návrh,
kterým se předkládá k vyslovení souhlasu Federálnímu shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá v Římě dne 4. listopadu 1950, ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 9 a protokoly k Úmluvě č. 1, 2, 4, 6 a 7.
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky souhlasí
1. s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatou v Římě dne 4. listopadu 1950, ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 9 a protokoly k Úmluvě č. 1, 2, 4, 6 a 7.
2. s tím,
a/ aby byla učiněna prohlášení, že ČSFR na základě vzájemnosti a po dobu pěti let, která se bude mlčky prodlužovat vždy o období dalších pěti let, pokud ČSFR své prohlášení neodvolá před uplynutím probíhajícího období
- uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle článku 25 Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou, články 1 - 3 Protokolu č. 1, články 1 - 4 Protokolu č. 4 a články 1 - 5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro ČSFR,
- uznává pravomoc Evropského soudu pro lidská práva podle článku 46 Úmluvy k výkladu a použití Úmluvy, článků 1 - 3 Protokolu č. 1, článků 1 - 4 Protokolu č. 4 a článků 1 - 5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro ČSFR,
b/ byla učiněna následující výhrada k článkům 5 a 6 Úmluvy: "ČSFR podle článku 64 Úmluvy činí výhradu k článkům 5 a 6 Úmluvy v tom smyslu, že tato ustanovení nebrání ukládání kázeňského trestu vězení podle § 17 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků."
Důvodová zpráva pro Federální shromáždění
Jedním z prvořadých cílů čs. zahraniční politiky je urychlené začlenění ČSFR do evropských demokratických institucí, včetně Rady Evropy. ČSFR se stala jejím členem dne 21. února t. r., kdy byla na mimořádném zasedání Výboru ministrů Rady Evropy slavnostně přijata.
Současně byla za ČSFR podepsána Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod /Řím, 4. 11. 1950, dále jen Úmluva/, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a samostatně byly podepsány protokoly č. 1, 2, 4, 6 a 7. Podpis Úmluvy, který je politickou a právní garancí demokratického státního zřízení přijímaného státu a respektování evropského standardu lidských práv, je jednou ze základních podmínek pro vstup do Rady Evropy.
K Úmluvě bylo během předchozích desetiletí přijato celkem 9 protokolů, z nichž 4 přímo změnily text Úmluvy a 5 Úmluvu doplňují. Protokoly č. 3, 5 a 8 jsou již zapracovány do předkládaného textu Úmluvy a protokoly č. 1, 2, 4, 6, 7 a 9 jsou připojeny samostatně,
Základní lidská práva a svobody upravená Úmluvou jsou následující: právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nevolnictví, zákaz nucená nebo povinné práce, právo na osobní svobodu a bezpečnost, právo na spravedlivé projednání záležitosti nezávislým a nestranným soudem, presumpci neviny, práva obviněného v trestním řízení, zákaz trestání za jednání nebo opomenutí, které v době spáchání nebylo trestným činem, právo na ochranu soukromého a rodinného života, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, svobodu projevu, právo shromažďovací a spolčovací, právo uzavřít manželství a založit rodinu, právo na ochranu prostřednictvím vnitrostátních soudů a zákaz diskriminace.
Dodatkové protokoly postupně rozšířily tento základní okruh lidských práv a svobod a výsledkem tohoto vývoje je mezinárodní standard odpovídající současným požadavkům na rozsah a obsah právní úpravy v této oblasti.
Úmluva s výjimkou práva na vzdělání neupravuje hospodářská, sociální a kulturní práva, jak vyplývají ze Všeobecné deklarace lidských práv a z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jsou upravena v Evropské sociální chartě, podepsané 18. října 1961 v Turíně a v Dodatkovém protokolu k Evropské sociální chartě, podepsaném 5. května 1988 ve Štrasburku.
Úmluva umožňuje přechodné suspendování závazků v případě války a za okolností ohrožujících státní existenci, avšak obsahuje závazky, jež nelze suspendovat nikdy (zejména právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nevolnictví a respektování zásady "žádný trest bez zákona").
Na rozdíl od univerzálně platných mezinárodních úmluv o lidských právech má Úmluva podstatně propracovanější a dokonalejší kontrolní mechanismus, který mohou stěžovatelé využívat po vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy.
Úmluva zřídila dva základní kontrolní orgány - Evropskou komisi pro lidská práva /dále jen "Komise"/ a Evropský soud pro lidská práva /dále jen "Soud"/. Významná oprávnění ukládá Úmluva Výboru ministrů Rady Evropy.
Kontrolní mechanismus přiznává obligatorní pravomoc Komise pro přijímání stížností jednoho státu na druhý stát v případě porušení ustanovení Úmluvy. Prohlášením podle článku 25 může smluvní strana připustit stížnost fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob na porušení jejich lidských práv a svobod. Prohlášením podle článku 46 mohou státy uznat pravomoc Soudu ve věci výkladu a provádění Úmluvy a článků 1 až 3 protokolu č. 1. Článek 6 protokolu č. 4 a článek 7 protokolu č. 7 předpokládá stejná prohlášení ve vztahu k meritorním článkům těchto dokumentů.
Uvedená prohlášení lze učinit kdykoli, není to vázáno na podpis nebo ratifikaci Úmluvy. Je však žádoucí přikročit k jejich učinění co nejdříve po ratifikaci nebo současně s ní, neboť tím bude dán najevo zájem ČSFR o mezinárodní kontrolní mechanismy a jejich využití pro dokonalejší plnění závazků z Úmluvy. Prohlášení lze učinit bez časového omezení nebo s ním. V praxi členských států Rady Evropy jsou obvyklá prohlášení na tří nebo pětiletá období, která se pravidelně obnovují. Pouze menšina států učinila uvedená prohlášení bez časového omezení. Navrhuje se učinit prohlášení na pětileté období, avšak s automatickým prodlužováním doby platnosti.
Protokol č. 9 významným způsobem rozšiřuje možnosti kontrolního mechanismu Úmluvy, neboť opravuje, na rozdíl od doposud platné úpravy, fyzické osoby, nevládní organizace a skupiny osob předat případ Soudu, jestliže nejsou spokojeny s rozhodnutími Komise nebo Výboru ministrů. Tato úprava Úmluvy platí pouze mezi smluvními stranami, které protokol přijaly. Navrhuje se, aby se ČSFR k protokolu připojila, neboť tím posílí účinnost ochrany práv stanovených Úmluvou.
Rozhodnutí Výboru ministrů a Soudu jsou pro smluvní strany závazná. Soud má právo přiznat poškozené straně spravedlivé zadostiučinění, jestliže dojde k názoru, že napadené rozhodnutí soudního nebo jiného orgánu příslušného státu je v rozporu se závazky vyplývajícími z Úmluvy a jestliže vnitrostátní právo tohoto státu neumožňuje dokonale odstranit jeho důsledky. Při plnění těchto rozhodnutí vláda ČSFR rozhodla, že toto zadostiučinění bude poskytnuto z rozpočtu ČSFR, ČR nebo SR, podle toho, rozhodnutím kterého orgánu došlo k porušení Úmluvy.
Závazná rozhodnutí Výboru ministrů a Soudu - t. j. rozhodnutí Výboru ministrů podle článku 32 Úmluvy o tom, že došlo k porušení Úmluvy a rozsudky Soudu nebudou v ČSFR přímo vykonatelná, podle okolností případu však mohou být důvodem pro podání mimořádných opravných prostředků, přijetí legislativních opatření, změn praxe státních orgánů, resp. změn výkladu platných čs. právních předpisů. ČSFR bude vázána jen konkrétními rozhodnutími přijatými proti ní, a proto přijetí legislativních opatření bude namístě jen tam, kde setrvání na platných právních předpisech by mohlo způsobit podávání značného počtu věcně totožných stížností.
Od podpisu Úmluvy došlo v právním řádu ČSFR k významným změnám, které dovolují ratifikovat Úmluvu bez toho, aby se ČSFR vystavovala politickému riziku výrazného počtu stížností z důvodu jejího porušování.
Novela trestního řádu a nové zákony o policejních sborech federace i republik výrazně posilují ochranu práv osob ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, jak jsou stanovena článkem 5 Úmluvy. Novela občanského soudního řádu a trestního řádu garantuje postavení osoby v řízení před soudem tak, že je v souladu s článkem 6 Úmluvy. Nová zdokonalená ochrana osobnosti provedená novelou občanského zákona, která vychází z principů platných ve vyspělých zemích, umožňuje dokonalejší plnění článku 8 Úmluvy. Stejného ustanovení se týkají i pravidla pro použití zpravodajských prostředků, stanovená v zákoně o Federální bezpečnostní informační službě. Zákon o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností poskytuje záruky plnění článku 9 Úmluvy. Článku 10 Úmluvy se dotýká nedávná právní úprava činnosti sdělovacích prostředků.
Na návrh ministra obrany se učiní při ratifikaci výhrada k článkům 5 a 6 Úmluvy, která zní:
"ČSFR podle článku 64 Úmluvy činí výhradu k článkům 5 a 6 Úmluvy v tom smyslu, že tato ustanovení nebrání ukládání kázeňského trestu vězení podle § 17 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků.".
Listina základních práv a svobod přijatá ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., je obsahově širší a zřejmě bude interpretována v souladu s judikaturou orgánů Rady Evropy /i když tato judikatura není závazná/. Vzhledem k tomu, že podle § 6 odstavec 1 tohoto zákona všechny právní předpisy odporující Listině pozbývají nejpozději ke dni 31. 12. 1991 účinnost, čs. právní řád by vcelku měl být v souladu i s Úmluvou a jednotlivými protokoly. Proto se vláda ČSFR domnívá, že je možno učinit prohlášení o uznání pravomoci Komise a Soudu podle článků 25 a 46 Úmluvy ke dni, kdy tyto smluvní dokumenty vstoupí pro ČSFR v platnost.
Navíc podle § 2 citovaného ústavního zákona bude mít přednost před zákonem.
Vzhledem k tomu, že Úmluva a Protokoly mají charakter politických smluv a jejich plnění se dotýká zákona, je třeba, aby v souladu s článkem 36, odstavec 3 ústavního zákona č. 143/1968 SB., o čs. federaci, byly před ratifikací prezidentem ČSFR předloženy Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8
Podepsané vlády, členové Rady Evropy.
majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948;
majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených;
majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy, a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod;
znovu potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí;
rozhodnuty, jakožto vlády evropských států, které jsou stejného smýšlení a mají společné dědictví politických tradic, ideálů, svobody a právního státu, podniknout první kroky ke kolektivnímu zaručení některých práv vyhlášených ve Všeobecné deklaraci,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.
HLAVA I
Článek 2
1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.
2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:
a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;
b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;
c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.
Článek 3
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Článek 4
1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.
2. Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.
3. Za "nucenou nebo povinnou práci" se pro účely tohoto článku nepovažuje:
a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu;
b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby;
c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství;
d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.
Článek 5
1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákonem nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;
e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odst. 1, písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
5. Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.
Článek 6
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanskoprávních nárocích nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Článek 7
1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.
Článek 8
1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochraně zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Článek 9
1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Článek 10
1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Článek 11
1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.
Článek 12
Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.
Článek 13
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Článek 14
Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Článek 15
1. V případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení státní existence, může každá Vysoká smluvní strana přijmout opatření k odstoupení od závazků stanovených v této Úmluvě v rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí situace, pokud tato opatření nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva.
2. Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2, kromě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, a článků 3, 4 (odstavec 1) a 7.
3. Každá Vysoká smluvní strana, využívající svého práva na odstoupení, bude v plném rozsahu informovat generálního tajemníka Rady Evropy o opatřeních, která přijala a o jejich důvodech. Generálního tajemníka Rady Evropy bude rovněž informovat o tom, kdy tato opatření pozbyla platnosti a kdy ustanovení Úmluvy budou znovu prováděna v plném rozsahu.
Článek 16
Nic v článcích 10, 11 a 14 nemůže být považováno za bránící Vysokým smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců.
Článek 17
Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu., skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.
Článek 18
Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být využívána k jinému účelu než k tomu, pro který byla určena.
HLAVA II
Článek 19
K zajištění plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami v této Úmluvě se zřizují:
a) Evropská komise pro lidská práva, dále jen "Komise";
b) Evropský soud pro lidská práva, dále jen "Soud".
HLAVA III
Článek 20
1. Komise se skládá z počtu členů, který se rovná počtu Vysokých smluvních stran. V Komisi může být pouze jeden příslušník téhož státu.
2. Komise zasedá v plénu. Může však vytvářet komory, z nichž každá se skládá nejméně ze sedmi členů. Komory mohou projednávat stížnosti předložené podle článku 25 této Úmluvy, které lze projednat na základě ustálené judikatury, nebo které nevyvolávají závažné otázky, pokud jde o výklad nebo plnění Úmluvy. V těchto mezích a s výhradou odstavce 5 tohoto článku komory vykonávají všechny pravomoci, které jsou Úmluvou svěřeny Komisi. Člen Komise zvolený za Vysokou smluvní stranu, proti níž byla podána stížnost, má právo zasedat v komoře, které bylo toto podání přiděleno.
3. Komise může vytvářet výbory, z nichž každý se skládá nejméně ze tří členů, které mají pravomoc prohlásit jednomyslně za nepřijatelné nebo vyškrtnout ze seznamu případů stížnosti podané podle článku 25, pokud lze takové rozhodnutí učinit bez dalšího přezkoumání.
4. Komora nebo výbor se mohou kdykoli vzdát pravomoci ve prospěch plenárního zasedání Komise, které může rovněž nařídit, aby mu byla předána kterákoli žaloba přidělená komoře nebo výboru.
5. Pouze plenární zasedání Komise může vykonávat následující pravomoci:
a/ posuzovat podání předložená podle článku 24;
b/ postoupit případ Soudu podle článku 48a;
c/ schvalovat jednací řád podle článku 36.
Článek 21
1. Členy Komise volí Výbor ministrů prostou většinou hlasů ze seznamu sestaveného byrem Poradního shromáždění; každá skupina zástupců Vysokých smluvních stran v Poradním shromáždění předkládá tři kandidáty, z nichž nejméně dva musí být jejími příslušníky.
2. Stejný postup se v nejširším rozsahu použije při doplňování Komise v případě, že se další státy stanou později stranami této Úmluvy a při obsazování příležitostně uvolněných míst.
3. Kandidáti musí mít vysoký morální charakter a splňovat podmínky vyžadované pro výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými odborníky ve vnitrostátním nebo mezinárodním právu.
Článek 22
1. Členové Komise jsou voleni na období šesti let. Mohou být zvoleni znovu. Funkční období sedmi členů zvolených při prvních volbách však skončí po třech letech.
2. Členové, jejichž funkční období skončí uplynutím původního tříletého období, budou určení losem, který provede generální tajemník Rady Evropy ihned po ukončení prvních voleb.
3. Aby se v rámci možností zabezpečilo, že dojde k obnově jedné poloviny členů Komise každé tři roky, může Výbor ministrů rozhodnout, dříve než přikročí k jakékoliv další volbě, že funkční období jednoho nebo více členů, kteří mají být zvoleni, bude mít jinou délku než šest let; avšak ne více než devět let a ne méně než tři roky.
4. V případě, kdy se jedná o více než jedno funkční období a kdy Výbor ministrů bude postupovat podle předchozího odstavce, přidělí se tato funkční období losem, který provede generální tajemník Rady Evropy ihned po volbách.
5. Člen Komise, který je zvolen na místo člena, jehož funkční období neskončilo, zastává funkci po zbytek období svého předchůdce.
6. Členové Komise zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Po svém nahrazení pokračují v projednávání těch případů, které posuzují.
Článek 23
Členové Komise v ní zasedají jako soukromé osoby. Ve svém funkčním období nemohou vykonávat žádnou činnost neslučitelnou s jejich nezávislostí nebo nestranností jako členů Komise nebo s požadavky tohoto úřadu.
Článek 24
Každá Vysoká smluvní strana může předložit prostřednictvím generálního tajemníka Rady Evropy Komisi každé údajné porušení ustanovení této Úmluvy jinou Vysokou smluvní stranou.
Článek 25
1. Komise může přijímat stížnosti zaslané generálnímu tajemníku Rady Evropy každou osobou, nevládní organizací nebo skupinou osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných touto Úmluvou jednou z Vysokých smluvních stran v případě, že Vysoká smluvní strana, proti níž byla podána stížnost, prohlásila, že uznává pravomoc Komise přijímat takové stížnosti. Vysoké smluvní strany, které učinily takové prohlášení, se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.
2. Tato prohlášení mohou být učiněna na dobu určitou.
3. Prohlášení se uloží u generálního tajemníka Rady Evropy, který zašle jejich opisy Vysokým smluvním stranám a uveřejní je.
4. Komise bude vykonávat pravomoci stanovené tímto článkem až poté, kdy bude alespoň šest Vysokých smluvních stran vázáno prohlášeními podle předchozích odstavců.
Článek 26
Komise může posuzovat věc až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí.
Článek 27
1. Komise nebude posuzovat žádnou stížnost předloženou podle článku 25, která je
a) anonymní,
b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná Komisí anebo již předložená jiné mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci a pokud neobsahuje žádné nové důležité informace.
2. Komise prohlásí za nepřijatelnou každou stížnost předloženou podle článku 25, jestliže ji pokládá za neslučitelnou s ustanoveními této Úmluvy, zjevně nepodloženou nebo za zneužívající právo na stížnost.
3. Komise odmítne každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou podle článku 26.
Článek 28
1. V případě, že Komise stížnost přijme,
a) ke zjištění skutečnosti posoudí stížnost společně se zástupci stran a je-li to zapotřebí, provede šetření, pro jehož účinné vedení zúčastněné státy, po výměně názorů s Komisí, poskytnou všechny možnosti;
b) současně se dá k dispozici zúčastněným stranám s cílem dosáhnout smírného urovnání záležitosti na základě dodržování lidských práv, jak jsou stanovena touto Úmluvou.
2. Uspěje-li Komise při smírném urovnání, vypracuje zprávu, která bude zaslána zúčastněným státům, Výboru ministrů a generálnímu tajemníkovi Rady Evropy ke zveřejnění. Tato zpráva se omezí na stručné vylíčení skutečností a přijatého řešení.
Článek 29
Po přijetí stížnosti předložené podle článku 25 může Komise dvoutřetinovou většinou svých členů přesto odmítnout stížnost, jestliže při jejím posuzování shledá existenci některého z důvodů nepřijatelnosti uvedených v článku 27.
V takovém případě je rozhodnutí sděleno stranám.
Článek 30
1. Komise může v kterémkoli stádiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů, jestliže okolnosti dovolují dospět k závěru, že:
a/ žadatel již nemíní setrvávat na své stížnosti, nebo