b/ věc již byla vyřešena, nebo
c/ pro jakýkoliv jiný Komisí zjištěný důvod není dále správné pokračovat v posuzování stížnosti.
Komise však pokračuje v posuzování stížnosti, vyžaduje-li to dodržování lidských práv stanovených Úmluvou.
2. Jestliže Komise rozhodne vyškrtnout ze seznamu stížnost po jejím přijetí, vypracuje zprávu, která obsahuje skutkový stav a rozhodnutí uvádějící důvody, na nichž se zakládá vyškrtnutí ze seznamu. Zpráva je doručena stranám a Výboru ministrů pro informaci. Komise ji může zveřejnit.
3. Komise může rozhodnout o vrácení stížnosti do seznamu případů jestliže se domnívá, že okolnosti odůvodňují takový krok.
Článek 31
1. Jestliže posuzování stížnosti neskončilo podle článků 28 /odstavec 2/, 29 nebo 30, vypracuje Komise zprávu, ve které uvede skutečnosti a vyjádří názor na to, zda zjištěné skutečnosti ukazují na porušování závazků, které pro příslušný stát vyplývají z Úmluvy. V této zprávě mohou být vyjádřeny osobní názory členů Komise.
2. Zpráva bude doručena Výboru ministrů; rovněž je doručena zúčastněným státům, které nejsou oprávněny ji zveřejnit.
3. Při předání zprávy Výboru ministrů může Komise vyjádřit návrhy, které považuje za vhodné.
Článek 32
1. Jestliže v tříměsíční lhůtě počínaje dnem doručení zprávy Výboru ministrů není záležitost předložena Soudu na základě článku 48 této Úmluvy, rozhodne Výbor ministrů dvoutřetinovou většinou zástupců oprávněných zasedat ve výboru, zdali došlo k porušení Úmluvy.
2. V kladném případě Výbor ministrů stanoví lhůtu, ve které musí zúčastněná Vysoká smluvní strana učinit opatření požadovaná rozhodnutím Výboru ministrů.
3. Jestliže zúčastněná Vysoká smluvní strana nepřijala uspokojivá opatření ve stanovené lhůtě, Výbor ministrů po schválení většinou stanovenou v předchozím odstavci 1 rozhodne, jaké důsledky má mít jeho původní rozhodnutí, a zveřejní zprávu.
4. Vysoké smluvní strany se zavazují, že budou považovat za závazné každé rozhodnutí, které Výbor ministrů přijme na základě předchozích odstavců.
Článek 33
Zasedání komise jsou neveřejná.
Článek 34
S výhradou ustanovení článků 20 /odstavec 3/ a, jsou rozhodnutí Komise přijímána většinou přítomných a hlasujících členů.
Článek 35
Komise se schází podle potřeby. Zasedání svolává generální tajemník Rady Evropy.
Článek 36
Komise si stanoví jednací řád.
Článek 37
Sekretariát Komise zajišťuje generální tajemník Rady Evropy.
HLAVA IV
Článek 38
Evropský soud pro lidská práva tvoří počet soudců, který se rovná počtu členů Rady Evropy. Soudcem může být pouze jeden příslušník téhož státu.
Článek 39
1. Členy Soudu volí většinou hlasů Poradní shromáždění ze seznamu předloženého členy Rady Evropy, přičemž každý z členů předkládá tři kandidáty, z nichž nejméně dva jsou jeho příslušníky.
2. Stejný postup se v co nejširším rozsahu použije při doplňování Soudu v případě, že se další státy stanou později stranami této Úmluvy a při obsazování příležitostně uvolněných míst.
3. Kandidáti musí mít vysoký morální charakter a splňovat podmínky vyžadované pro výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými právníky.
Článek 40
1. Členové Soudu jsou voleni na období devíti let a mohou být zvoleni znovu. Funkční období čtyř členů zvolených při prvních volbách však skončí koncem třetího roku a funkční období čtyř dalších koncem šestého roku.
2. Členové, jejichž funkční období skončí uplynutím původního tříletého nebo šestiletého období, budou určeni losem, který provede federální tajemník Rady Evropy ihned po skončení prvních voleb.
3. Aby se v rámci možností zabezpečilo, že dojde k obnově jedné třetiny členů Soudu každé tři roky, může Poradní shromáždění rozhodnout, dříve než přikročí k jakékoliv další volbě, že funkční období jednoho nebo více členů Soudu, kteří mají být zvoleni, bude mít jinou délku než devět let; avšak ne více než dvanáct let a ne méně než šest let.
4. V případě, kdy se jedná o více než jedno funkční období a kdy Poradní shromáždění bude postupovat podle předchozího odstavce, přidělí se tato období losem, který provede generální tajemník Rady Evropy ihned po volbách.
5. Člen Soudu, který byl zvolen, aby nahradil člena, jehož funkční období neskončilo, zastává funkci po zbytek funkčního období svého předchůdce.
6. Členové Soudu zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Po svém nahrazení pokračují v projednávání těch případů, které již posuzují.
7. Členové Soudu v něm zasedají jako soukromé osoby. Ve svém funkčním období nemohou vykonávat činnost neslučitelnou s jejich nezávislostí nebo nestranností jako členů Soudu nebo s požadavky tohoto úřadu.
Článek 41
Soud volí na tříleté období svého předsedu a jednoho nebo dva místopředsedy. Mohou být zvoleni znovu.
Článek 42
Členové Soudu pobírají Výborem ministrů stanovenou náhradu za každý den výkonu funkce.
Článek 43
K projednání každého předloženého případu Soud ustaví senát složený z devíti soudců. Jeho členem bude z moci úřední soudce, který je příslušníkem každého zúčastněného státu nebo, pokud není takový, osoba jím určená, aby zasedala jako soudce; jména dalších soudců budou určena losem, který provede předseda před zahájením jednání.
Článek 44
Pouze Vysoké smluvní strany a Komise mají právo předložit případ Soudu.
Článek 45
Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny případy týkající se výkladu a provádění této Úmluvy, které mu Vysoké smluvní strany nebo Komise předloží podle článku 48.
Článek 46
1. Každá smluvní strana může kdykoliv prohlásit, že uznává jako obligatorní ipso facto a bez zvláštní dohody pravomoc Soudu ve všech věcech týkajících se výkladu a provádění této Úmluvy.
2. Výše uvedená prohlášení lze učinit bezpodmínečně nebo s podmínkou vzájemnosti ze strany několika nebo některých Vysokých smluvních stran nebo na určitou dobu.
3. Tato prohlášení se uloží u generálního tajemníka Rady Evropy, který zašle jejich kopie Vysokým smluvním stranám.
Článek 47
Soud se může zabývat případem až po oznámení Komise, že úsilí o smír skončilo neúspěšně a ve lhůtě tří měsíců uvedené v článku 32.
Článek 48
Za předpokladu, že jedna nebo více zúčastněných Vysokých smluvních stran podléhají obligatorní pravomoci Soudu nebo, není-li tomu tak, souhlasí-li zúčastněná Vysoká smluvní strana nebo zúčastněné Vysoké smluvní strany, je li jich více, může věc předložit Soudu:
a) Komise;
b) Vysoká smluvní strana, jejíž příslušník se považuje za poškozeného;
c) Vysoká smluvní strana, která předložila případ Komisi;
d) Vysoká smluvní strana, proti níž byla podána stížnost.
Článek 49
V případě sporu o pravomoc Soudu bude věc vyřízena jeho rozhodnutím.
Článek 50
Jestliže Soud zjistí, že rozhodnutí nebo opatření soudního nebo každého jiného orgánu Vysoké smluvní strany je zcela nebo částečně v rozporu se závazky vyplývajícími z této Úmluvy a jestliže vnitrostátní právo této strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků takového rozhodnutí nebo opatření m rozhodnutí Soudu přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.
Článek 51
1. Rozsudek Soudu uvádí důvody, na nichž je založen.
2. Jestliže rozsudek vcelku nebo zčásti nevyjadřuje jednomyslný názor soudců, má každý soudce právo k němu připojit svůj vlastní názor.
Článek 52
Rozsudek Soudu je konečný.
Článek 53
Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit rozhodnutími Soudu ve všech sporech, jichž jsou stranami.
Článek 54
Rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon.
Článek 55
Soud si stanoví jednací a soudní řád.
Článek 56
1. První volby členů Soudu se uskuteční poté, kdy prohlášení Vysokých smluvních stran uvedená v článku 46 dosáhnou počtu osmi.
2. Před těmito volbami nelze předložit Soudu žádný případ.
HLAVA V
Článek 57
Každá Vysoká smluvní strana poskytne na žádost generálního tajemníka Rady Evropy požadované vysvětlení o způsobu, jak její vnitrostátní právo zajišťuje účinné provádění všech ustanovení této Úmluvy.
Článek 58
Výlohy Komise a Soudu hradí Rada Evropy.
Článek 59
Členové Komise a Soudu požívají při výkonu funkcí výsad a imunit uvedených v článku 40 Statutu Rady Evropy a v dohodách uzavřených na základě tohoto článku.
Článek 60
Nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.
Článek 61
Nic v této Úmluvě nebrání pravomocem, které přiznal Výboru ministrů Statut Rady Evropy.
Článek 62
S výhradou zvláštního ujednání Vysoké smluvní strany souhlasí, že mezi sebou nepoužijí smluv, Úmluv nebo prohlášení, kteří jsou mezi nimi v platnosti k tomu, aby předkládaly formou žalob spory vyplývající z výkladu nebo provádění této Úmluvy jiným způsobem urovnání, než je stanoveno v této Úmluvě.
Článek 63
1. Každý stát může při ratifikaci nebo kdykoli později prohlásit sdělením generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že tato Úmluva se bude vztahovat na všechna nebo kterékoli z území, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna.
2. Úmluva se bude vztahovat na jedno nebo více území uvedených ve sdělení počínaje třicátým dnem následujícím po přijetí tohoto sdělení generálním tajemníkem Rady Evropy.
3. Na uvedených územích budou ustanovení této Úmluvy prováděna s přihlédnutím k místním potřebám.
4. Každý stát, který učiní prohlášení podle prvního odstavce tohoto článku, může kdykoli později prohlásit jménem jednoho nebo více území m kterých se toto prohlášení týká, že uznává pravomoc Komise k tomu, aby přijímala stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle článku 25 této Úmluvy.
Článek 64
1. Každý stát může při podpisu této Úmluvy nebo uložení své ratifikační listiny učinit výhradu ke kterémukoli ustanovení Úmluvy, pokud zákon, který v té době platí na jeho území, není v souladu s tímto ustanovením. Výhrady všeobecné povahy nejsou podle tohoto článku povoleny.
2. Každá výhrada učiněná podle tohoto článku musí obsahovat stručný popis příslušného zákona.
Článek 65
1. Vysoká smluvní strana může vypovědět tuto Úmluvu až po uplynutí pěti let od data, kdy se stala její stranou a po šesti měsících od zaslání sdělení generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který o tom informuje ostatní Vysoké smluvní strany.
2. Tato výpověď nemůže zprostit Vysokou smluvní stranu závazků z této Úmluvy pokud jde o jakékoli jednání, které by mohlo znamenat porušení těchto závazků a mohlo být způsobeno touto smluvní stranou před datem, k němuž výpověď nabývá účinnosti.
3. Každá Vysoká smluvní strana, která přestane být členem Rady Evropy, přestane být stranou této Úmluvy za stejných podmínek.
4. Úmluva může být vypovězena podle ustanovení předcházejících odstavců pokud jde o kterékoli území, pro něž byla rozšířena podle článku 63.
Článek 66
1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu členům Rady Evropy. Bude ratifikována. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
2. Tato Úmluva vstoupí v platnost po uložení deseti ratifikačních listin.
3. Pro každý stát, který Úmluvu podepsal a který ji bude ratifikovat později, vstoupí Úmluva v platnost ihned po uložení ratifikační listiny.
4. Generální tajemník Rady Evropy oznámí všem členům Rady Evropy vstup Úmluvy v platnost, jména Vysokých smluvních stran, které ji ratifikovaly, jakož i uložení každé ratifikační listiny, k němuž dojde později.
Dáno v Římě 4. listopadu 1950 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník všem státům, které Úmluvu podepsaly.
Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Podepsané vlády, členové Rady Evropy,
rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního provádění práv a svobod odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"),
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Článek 2
Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.
Článek 3
Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru.
Článek 4
Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna.
Každá Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího odstavce, může čas od času sdělit další prohlášení pozměňující znění kteréhokoli předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení tohoto protokolu ve vztahu ke kterémukoliv území.
Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 63 Úmluvy.
Článek 5
Vysoké smluvní strany budou považovat články 1, 2, 3 a 4 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s tím.
Článek 6
Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v platnost po uložení deseti ratifikačních listin. Pro každý stát, který jej podepsal a bude jej ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení ratifikačních listin.
Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali.
Dáno v Paříži dne 20. března 1952 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem signatářům.
Protokol č. 2 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který přiznává Evropskému soudu pro lidská práva pravomoc vydávat posudky
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol,
majíce na zřeteli ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále jen "Úmluva"), především článek 19, kterým se kromě jiných orgánů zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"),
domnívajíce se, že je účelné přiznat Soudu pravomoc vydávat za určitých podmínek posudky,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
1. Soud může na žádost Výboru ministrů vydávat posudky o právních otázkách týkajících se výkladu Úmluvy a jejích protokolů.
2. Tyto posudky se nemohou zabývat otázkami, které se týkají obsahu nebo rozsahu práv a svobod stanovených v hlavě I Úmluvy a v protokolech, ani jinými otázkami, které by mohly Komise, Soud nebo Výbor ministrů posuzovat v důsledku jakýchkoli řízení, jež mohou být zahájena podle této Úmluvy.
3. Rozhodnutí Výboru ministrů, kterým se žádá Soud o posudek, je přijímáno dvoutřetinou většinou hlasů zástupců oprávněných zasedat ve Výboru.
Článek 2
Soud rozhodne, zda žádost o posudek podaná Výborem ministrů spadá do jeho poradní pravomoci, jak je definována v článku 1 tohoto protokolu.
Článek 3
1. K posouzení žádostí o posudky zasedá Soud v plénu.
2. Soud svůj posudek odůvodní.
3. Jestliže posudek nevyjadřuje zcela nebo částečně jednotný názor soudců, má každý soudce právo k němu připojit výklad svého vlastního názoru.
4. Posudek Soudu se zašle Výboru ministrů.
Článek 4
Pravomoci Soudu podle článku 55 Úmluvy se rozšiřují o právo stanovit si vnitřní řád a jednací řád, uzná li to Soud za nezbytné pro účely tohoto protokolu.
Článek 5
1. Tento protokol je otevřen k podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu a které se mohou stát jeho stranou
a) podpisem bez výhrady ratifikace nebo přijetí;
b) podpisem s výhradou ratifikace nebo přijetí, po kterém následuje ratifikace nebo přijetí.
Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
2. Tento protokol vstoupí v platnost okamžikem, kdy všechny členské státy Úmluvy se stanou stranami protokolu v souladu s ustanoveními odstavce 1 tohoto článku.
3. Od vstupu tohoto protokolu v platnost budou články 1 až 4 považovány za nedílnou součást Úmluvy.
4. Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady:
a) každý podpis bez výhrady ratifikace nebo přijetí;
b) každý podpis s výhradou ratifikace nebo přijetí;
c) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí;
d) datum vstupu tohoto protokolu v platnost podle odstavce 2 tohoto článku.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol.
Dáno ve Štrasburku 6. května 1963 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům.
Protokol č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod přiznávající některá práva a svobody jiné než ty, které jsou již uvedeny v Úmluvě a v prvním dodatkovém protokolu k Úmluvě
Podepsané vlády, členové Rady Evropy,
rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního prováděni určitých práv a svobod odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva") a v článcích 1 až 3 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, podepsaného v Paříži 20. března 1952,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Článek 2
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.
Článek 3
1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.
Článek 4
Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.
Článek 5
1. Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna.
2. Každá Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího odstavce, může čas od času sdělit další prohlášení pozměňující znění kteréhokoli předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení tohoto protokolu ve vztahu ke kterémukoli území.
3. Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 63 Úmluvy.
4. Území každého státu, na které se vztahuje tento protokol vzhledem k jeho ratifikaci nebo jeho přijetí tímto státem, a každé území, na něž se protokol vztahuje vzhledem k prohlášení učiněnému tímto státem podle tohoto článku, budou považována za různá území pokud jde o odkazy na území státu učiněné v článcích 2 a 3.
Článek 6
1. Vysoké smluvní strany budou považovat články 1 až 5 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s tím.
2. Právo podat individuální stížnost přiznané prohlášením podle článku 25 Úmluvy nebo uznání obligatorní pravomoci Soudu prohlášením podle článku 46 Úmluvy lze ve vztahu k tomuto protokolu vykonávat, pokud dotčená Vysoká smluvní strana prohlásila, že uznává toto právo nebo že přijímá tuto jurisdikci jenom pokud jde o všechny nebo některé z článků 1 až 4 protokolu.
Článek 7
1. Tento protokol je otevřen k podpisu členům státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v platnost po uložení pěti ratifikačních listin. Pro každý stát, který jej podepsal a který jej bude ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení ratifikačních listin.
2. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol.
Dáno ve Štrasburku 16. září 1963 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem státům, které Úmluvu podepsaly.
Protokol č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod týkající se zrušení trestu smrti
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"),
berouce v úvahu, že vývoj, k němuž došlo v některých členských státech Rady Evropy, vyjadřuje všeobecnou tendenci ve prospěch zrušení trestu smrti,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.
Článek 2
Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními. Stát sdělí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy příslušná ustanovení tohoto zákona.
Článek 3
Od ustanovení tohoto protokolu nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.
Článek 4
K ustanovením tohoto protokolu není přípustná žádná výhrada podle článku 64 Úmluvy.
Článek 5
1. Každý stát může při podpisu nebo uložení ratifikačních listin, listin o přijetí nebo schválení, určit jedno nebo více území, na která se tento protokol bude vztahovat.
2. Každý stát může kdykoliv později prohlášením zaslaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit provádění tohoto protokolu na kterékoli jiné území uvedené v tomto prohlášení. Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto území v platnost první den měsíce, který následuje po přijetí takového prohlášení generálním tajemníkem.
3. Každé prohlášení učiněné podle obou předchozích odstavců bude moci být odvoláno pokud jde o kterékoliv území uvedené v tomto prohlášení sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Odvolání nabude účinnosti první den měsíce, který následuje po přijetí takového sdělení generálním tajemníkem.
Článek 6
Členské státy považují články 1 až 5 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy se plní v souladu s tím.
Článek 7
Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Členský stát Rady Evropy nebude moci ratifikovat, přijmout nebo schválit tento protokol, aniž by zároveň nebo dříve ratifikoval Úmluvu. Ratifikační listiny nebo přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
Článek 8
1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce, který následuje po dni, kdy pět členských států Rady Evropy vyjádří svůj souhlas být vázán protokolem v souladu s ustanovením článku 7.
2. Pro každý členský stát, který vyjádří dodatečně svůj souhlas být vázán protokolem, vstoupí tento protokol v platnost první den měsíce, který následuje po datu uložení ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení.
Článek 9
Generální tajemník Rady Evropy sdělí členským státům Rady:
a) každý podpis;
b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení;
c) datum vstupu tohoto protokolu v platnost podle jeho článků 5 a 8;
d) jakýkoli jiný úkon, oznámení nebo sdělení týkající se tohoto protokolu.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol.
Dáno v Štrasburku 28. dubna 1983 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy, jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy.
Protokol č. 7 K Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol,
rozhodnuty podniknout další opatření k zajištění kolektivního provádění určitých práv a svobod prostřednictvím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"),
dohodly se na následujícím:
Článek 1
1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost:
a) uplatit námitky proti svému vyhoštění;
b) dát přezkoumat svůj případ;
c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými.
2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.
Článek 2
1. Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.
2. Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku.
Článek 3
Je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby.
Článek 4
1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.