Česká národní rada 1992 – 1992

Žádosti o nabytí nebo pozbytí státního občanství podané před účinností toho zákona a nevyřízené do 1. ledna 1993 se posuzují podle tohoto zákona.

Zrušují se

1. zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky ve znění zákona České národní rady č. 92/1990 Sb.,

2. zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.

Československé státní občanství vzniklo současně se vznikem samostatného Československého státu v roce 1918. Právní úprava, nepočítáme-li přechodnou úpravu, stanovenou v roce 1919 oběžníkem ministerstva vnitra, vyplynula z ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé. Do tohoto zákona byla převzata ustanovení mírových smluv po první světové válce a současně byla z větší části zachována i právní úprava, která platila na území nynější České republiky před vznikem samostatného Československa.

K zásadní změně této původní právní úpravy došlo v letech 1945 - 1949. Nové zákony, které platily až do roku 1968 - 1969 vycházely ze zásady unitárního státu. Československé státní občanství bylo jednotné a jediné. Se vznikem federace v roce 1968 došlo i ke změně na tomto úseku. Vedle československého státního občanství vznikla ještě státní občanství České republiky a Slovenské republiky. Právní úprava obsažená v zákonu č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, zákona ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákona ČNR č. 92/1990 Sb., a zákonu SNR č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky, platí s drobnými úpravami dosud.

Základní nedostatky současné právní úpravy lze zejména spatřovat v tom, že je kusá, nestanoví zásadní podmínky pro nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a ponechává tak na vůli státních orgánů, jak budou na tomto citlivém úseku postupovat.

Z těchto důvodů i vzhledem ke vzniku samostatného státu České republiky - je třeba institut státního občanství nově upravit a řešit ho komplexně. Vychází se při tom ze zásady, že fyzické osoby by měly mít možnost, za dodržení zákonem stanovených podmínek, nabýt nebo pozbýt státní občanství České republiky.

Důraz je při tom v maximální míře kladen na zachování pouze jednoho státního občanství. Některá ustanovení navržené právní úpravy jsou při tom koncipována v našem právním řádu nově (jsou však známa v právních předpisech jiných států. Jde například o ustanovení, že státní občan České republiky. Pozbývá, získá-li na vlastní žádost cizí státní občanství a nemá-li trvalý pobyt na území České republiky státní občanství České republiky).

Předpokládá se, že ministerstvo vnitra České republiky zpracuje instrukci, která upřesní rozsah oznamovací povinnosti a stanoví vzory tiskopisů.

V souvislosti se vznikem samostatné České republiky, na kterou tento návrh zákona reaguje, bude třeba zvýšit počet pracovníků u okresních úřadů cca o 1 - 2 pracovníky v okrese, ve městech Brně, Ostravě a Plzni o 5 - 6 pracovníků a na území hl. m. Prahy o 18 - 20 pracovníků. Posílit bude nezbytně nutné i ministerstvo vnitra České republiky o 5 - 7 pracovníků. Náklady lze odhadnout na 20 mil. Kčs ročně.

Pokud jde o věcné výdaje, dojde k nárůstu počtu potřebných tiskopisů. Náklady lze odhadnout na 2 mil. Kčs.

K § 1

Rozhodující otázkou, kterou bylo třeba vyřešit, bylo stanovení, kdo je ke dni vzniku samostatného Českého státu jeho státním občanem. Nejjednodušší způsob je vycházet ze současného právního stavu, t. j. že státními občany České republiky jsou všechny fyzické osoby, které toto občanství měly 31. prosince 1992.

Kdo je státním občanem České republiky stanovil zákon ČNR č. 39/1969 Sb. Státním občanem se k 1. lednu 1969 stal každý československý státní občan starší 15 let, jestliže se na jejím území narodil. Pokud se narodil v cizině, pak nabyl státní občanství České republiky za předpokladu, že byl na jejím území přihlášen k trvalému pobytu a pokud nebyl přihlášen k trvalému pobytu ani v jedné z republik, pak měl-li, popřípadě jeho rodiče, na jejím území poslední trvalý pobyt. Uvedená právní úprava připouštěla možnost volby (státní občan České republiky si mohl zvolit státní občanství Slovenské republiky a naopak). Pro nabývání státního občanství dětí mladších v roce 1969 15 let platila speciální ustanovení.

Uvedené fyzické osoby a ty, které nabyly státní občanství České republiky do 1. ledna 1993 (např. narozením, udělením apod.) by byly k uvedenému dni státními občany České republiky.

V souvislosti se stanovením, kdo je státním občanem České republiky, bylo třeba výslovně upravit, podle jakých právních předpisů se bude ve sporných případech posuzovat, zda je konkrétní fyzická osoba státním občanem České republiky. Je třeba respektovat zásadu, že při zjišťování státního občanství se vychází z právních předpisů platných v době, kdy k nabytí nebo pozbytí státního občanství fyzické osoby mělo dojít. Pokud bychom takto nepostupovali, docházelo by k případům, kdy by řada státních občanů České republiky toto občanství neměla a naopak. Například v minulosti nabývala cizinka, která uzavřela manželství s československým státním občanem automaticky dnem uzavření manželství československé státní občanství. Podle nyní platných právních předpisů tomu tak není. Takovýchto případů existuje celá řada.

K § 2

V tomto ustanovení jsou vyjmenovány způsoby, jakými je možné nabýt státní občanství České republiky. Podrobnosti jsou pak stanoveny v § 3 - § 12.

Stejně jako dosud je stanoveno, že se státní občanství nabývá narozením, udělením a nalezením dítěte na území České republiky, u něhož se nepodaří prokázat, že narozením nabylo jiné státní občanství. Nově jsou navrženy další způsoby, a to prohlášením a určením otcovství.

K § 3

Základním a nejrozšířenějším způsobem nabývání státního občanství je narozením.Navržená právní úprava vychází ze zásady, že státní občanství České republiky nabývá narozením dítě, je-li v době jeho narození alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky. Není při tom rozhodné, zda se dítě narodí na území České republiky nebo na území jiného státu.

Nově jsou řešeny případy, kdy se dítě narodí na území České republiky a oba rodiče jsou bezdomovci mající na území České republiky trvalý pobyt. Takovéto dítě nabývá narozením státní občanství České republiky. Vychází se při tom ze zásady uznávané i v řadě jiných vyspělých evropských státech, že je třeba vytvářet právní předpoklady k zamezení nebo snížení bezdomovectví.

K § 4

Výslovně je řešena otázka státního občanství dítěte, jehož matka je cizinka. Toto dítě narozením nenabývá státní občanství České republiky. Je-li k němu však určeno otcovství mužem, který je státním občanem České republiky, nabývá toto občanství i dítě, a to dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku, kterým je otcovství k dítěti určeno. Dochází tím i na úseku státního občanství k zrovnoprávnění postavení dětí, které se narodily mimo manželství s dětmi narozenými za trvání manželství.

K § 5

Další způsob nabývání státního občanství České republiky řeší případy, kdy je na jejím území nalezeno dítě, u něhož se nepodaří prokázat, že narozením nabylo jiné cizí státní občanství. Cílem je zabránit vzniku bezdomovců na území České republiky.

Uvedené ustanovení však nebrání tomu, aby dítě nabylo narozením cizí státní občanství rodičů, pokud se je podaří zjistit. V takovémto případě by pak dítě nadále státní občanství České republiky nemělo.

K § 6

Návrh zákona počítá i s případy, kdy sice bude nepochybné, že fyzická osoba měla k 31. prosinci 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní republiky, ale nebude možné podle příslušných právní předpisů zjistit, zda má tato osoba státní občanství České republiky nebo Slovenské republiky.

Jde o zcela ojedinělé případy, kdy československý státní občan a jeho předci žijí nepřetržitě v cizině a trvalý pobyt na našem území neměli.

Vzhledem k tomu, že jde o ojedinělé případy, není stanovena lhůta, ve které má fyzická osoba možnost učinit prohlášení o volbě státního občanství České republiky; může tak učinit kdykoli.

K § 7

Druhým nejčastějším způsobem nabývání státního občanství je jeho udělením. Tento způsob byl uveden i v dosavadní právní úpravě. Nově jsou však stanoveny podmínky, které musí žadatel splňovat i doklady, které je třeba k žádosti připojit.

Základní podmínkou je nepřetržitý trvalý pobyt na území České republiky alespoň po dobu pěti let. Vychází se při tom z předpokladu, že tento pobyt nemůže být nahrazen dlouhodobým či jiným pobytem stanoveným podle příslušných právních předpisů. Pouze cizinec, který projeví vůli trvale žít na území České republiky by měl mít možnost požádat, za splnění dalších podmínek, o udělení jejího státního občanství.

Další podmínkou je pozbytí původního státního občanství, nejde-li o bezdomovce. Zde se vychází ze zásady, že každá fyzická osoba by měla mít pouze jedno státní občanství. Předchází se tím problémům, které by mohly mít pro tuto osobu negativní důsledky. Stanovená podmínka je běžná v řadě právních předpisů cizích států upravujících státní občanství (např. Německo, Rakousko apod.).

Důležitou podmínkou je, že žadatel nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin a pokud byl, bylo toto odsouzení podle příslušných právních předpisů zahlazeno.

Nově je stanovena podmínka znalosti českého jazyka. Vychází se při tom z předpokladu, že by se státní občan České republiky měl umět alespoň dohovořit s ostatními občany českým jazykem. Obdobnou podmínku znají i některé právní předpisy cizích států o udělení státního občanství (např. USA).

K § 8

Podmínkám, které musí žadatel o udělení státního občanství České republiky splnit, odpovídají i doklady, které musí předložit.

K § 9

Výslovně je umožněno aby do žádosti o udělení státního občanství České republiky mohly být zahrnuty spolu s rodiči i jejich nezletilé děti mladší 15 let. Současně se stanoví i doklady, které je třeba připojit.

Státní občanství může být dítěti mladšímu 15 let uděleno i samostatně, a to na základě žádosti jeho zákonných zástupců.

K § 10

O žádostech o udělení státního občanství České republiky rozhoduje, stejně jako dosud, ministerstvo vnitra České republiky. I v jiných státech rozhoduje o otázkách státního občanství zpravidla ústřední orgán státní správy.

Nově stanovené podmínce pro udělení státního občanství České republiky, znalost českého jazyka, odpovídá i povinnost okresního úřadu tuto otázku prověřit. Půjde zejména o to zjistit, zda je žadatel schopen komunikovat v českém jazyce.

K § 11

Vedle stanovení podmínek, které musí žadatel o udělení státního občanství České republiky splňovat, je třeba co možná nejpřesněji stanovit i důvody, za kterých je možné některé podmínky prominout.

K § 12

Shodně se současnou právní úpravou se předpokládá, že k nabytí státního občanství České republiky udělením dojde až složením státoobčanského slibu. Ten se skládá do rukou přednosty okresního úřadu, v cizině pak do rukou vedoucího zastupitelského úřadu České republiky.

Ve výjimečných případech může ministerstvo vnitra České republiky složení státoobčanského slibu prominout.

K § 13

V tomto ustanovení jsou vyjmenovány způsoby, kterými může státní občan České republiky pozbýt toto státní občanství. Podrobnosti stanoví další ustanovení tohoto zákona.

K § 14

Základním způsobem pozbytí státního občanství je propuštění ze státního svazku České republiky na vlastní žádost. Jsou stanoveny pouze dvě podmínky. Musí jít o státního občana České republiky, který nemá na jejím území trvalý pobyt a který do 31. prosince 1992 nabyl cizí státní občanství na vlastní žádost nebo jemuž bylo udělení státního občanství cizího státu přislíbeno. Těmito podmínkami se má na jedné straně zabránit případům, kdy by se ze spekulativních důvodů stávali státní občané České republiky mající na jejím území trvalý pobyt bezdomovci nebo cizinci. Na druhé straně je snaha ani na území cizích států nevytvářet bezdomovce.

K § 15

Toto ustanovení navazuje na § 14. Stanoví doklady, které je třeba přiložit k žádosti o propuštění ze státního svazku České republiky. Jde o nezbytně nutné doklady, které slouží k ověření totožnosti žadatele a prokázání základních skutečností potřebných pro posouzení žádosti.

K § 16

Prohlášení je nově stanoveným způsobem pozbytí státního občanství České republiky. Umožňuje zjednodušeným způsobem pozbytí uvedeného státního občanství za splnění v zákoně stanovených podmínek.

K § 17

Nově stanoveným způsobem pozbytí státního občanství České republiky je případ, kdy státní občan České republiky nabude na vlastní žádost cizí státní občanství a nemá při tom trvalý pobyt na území České republiky. Toto ustanovení vychází ze zásady, že každá fyzická osoba by měla mít pouze jedno státní občanství. Obdobná právní úprava platí v řadě jiných států, například. v Austrálii, Švédsku, Holandsku, Finsku apod.

K § 18

Toto ustanovení umožňuje zvláštní postup po časově omezené období nabytí státního občanství České republiky občany Slovenské republiky.

Stanoví se podmínky, za kterých si státní občan Slovenské republiky může zvolit státní občanství České republiky. Podmínkou je nepřetržitý dvouletý trvalý pobyt na území České republiky ke dni provedení volby a předložení, se zákonem stanovenými výjimkami, dokladu o pozbytí státního občanství Slovenské republiky. Umožněna je i volba pro ty fyzické osoby, které se zdržují trvale v cizině.

Lhůta pro provedení volby byla navržena na dobu jednoho roku. Je dostatečná pro to, aby si fyzická osoba mohla rozmyslet, jaké občanství chce mít a aby měla dostatek času toto rozhodnutí realizovat.

K § 19

Stejně tak jako v případě ustanovení § 18 jde o zvláštní způsob nabývání státního pro občany Slovenské republiky, kteří nesplňují podmínku nepřetržitého dvouletého pobytu na území České republiky.

K § 20

Je třeba jednoznačně vymezit, jaké doklady osvědčují státní občanství České republiky. Jde o doklady, které mají charakter veřejné listiny. Pokud je občan předloží, není povinen prokazovat státní občanství České republiky jinak.

K § 21

Je stanovena povinnost učinit prohlášení ve dvojím vyhotovení s tím, že se tato prohlášení zasílají příslušným státním orgánům v rámci plnění oznamovací povinnosti.

K § 22

Při nabývání, pozbývání nebo zjišťování státního občanství jsou předkládány doklady, které mohou být a zpravidla i bývají, vystaveny různými cizozemskými orgány. Proto je v tomto ustanovení výslovně stanoveno, že doklady musí být opatřeny potřebnými ověřeními, nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak. Tuto povinnost v obecné poloze stanoví zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Uvedené v praxi znamená, že pokud je předložen doklad vystavený ve státě, se kterým je uzavřena smlouva o právní pomoci, např. Francie, Itálie, Rakousko, Polsko, Maďarsko apod., postačí, je-li doklad vystaven příslušným orgánem cizího státu a nemusí být dále ověřován. Je-li však vystaven ve státě, se kterým takováto smlouva uzavřena není, je třeba, aby byl předkládaný doklad ověřen zastupitelským úřadem našeho státu. To platí například o USA, Kanadě apod.

Současně je stanoveno, že doklady vystavené v jiném než českém jazyce musí být úředně přeloženy do tohoto jazyka. Výjimku tvoří doklady vystavené ve slovenském jazyce. V tomto případě není nutné, aby byly překládány do českého jazyka.

K § 23

Stejně jako dosud je navrženo, aby evidenci osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky, vedly okresní úřady a centrálně pak ministerstvo vnitra České republiky. Důvodem je skutečnost, že uvedené státní orgány rozhodují o udělení nebo pozbytí státního občanství a stejně tak jsou příslušné k zjišťování státního občanství.

Aby tuto úlohu mohly uvedené orgány zabezpečit, je v nezbytně nutné míře stanovena soudům, popřípadě okresním úřadům, oznamovací povinnost.

K § 24

Důležitou úlohou státních orgánů působících na úseku státního občanství je posouzení, vzniknou-li pochybnosti nebo požádá-li o to fyzická osoba, zda je daná osoba státním občanem České republiky či nikoli.

Příslušným orgánem je zásadně okresní úřad podle trvalého, případně posledního trvalého pobytu osoby, o jejíž státní občanství jde. Pokud by takovýto pobyt nebyl, byl by příslušný Obvodní úřad pro Prahu 1. Důvodem místní příslušnosti podle trvalého pobytu je skutečnost, že okresní úřady vedou evidenci fyzických osob, které pozbyly nebo nabyly státní občanství České republiky.

Základní zásadou při zjišťování státního občanství, kterou je třeba respektovat, je, že se vždy musí vycházet z právního předpisu platného v době, kdy k události, podle níž se státní občanství posuzuje, došlo. Důvodem je skutečnost, že pokud by se i při zjišťování státního občanství vycházelo ze současného platného právního předpisu, mohlo by dojít k situacím, že někteří státní občané by nebyli státními občany České republiky a naopak. Například cizinka, která uzavřela manželství s československým státním občanem do roku 1946, nabývala automaticky československé státní občanství. Pokud by její občanství bylo posuzováno podle nyní platného právního předpisu, státní občanství České republiky by neměla. Za předpokladu, že by se rozvedla a narodily by se jí děti, u nichž by nedošlo k určení otcovství, neměly by ani tyto děti státní občanství České republiky apod. To by způsobovalo právní nejistotu a takový stav u jednoho ze základních osobních práv nelze připustit.

Pouze ve výjimečných případech, kdy by vznikly pochybnosti, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, bylo by třeba věc prošetřit a na základě šetření by okresní úřad vydal potvrzení o tom, zda je uvedená osoba státním občanem či nikoli. V případě, že by se zjistilo, že fyzická osoba není státním občanem České republiky, bylo by třeba jí doklady o státním občanství, zejména občanský průkaz, odebrat.

K § 25

Na postup podle navrženého zákona se vztahují ustanovení správního řádu. Bylo by třeba určitým způsobem upravit ustanovení, týkající se ukončení správního řízení. Je-li ve stanovených případech žadateli vyhověno, například je-li mu uděleno státní občanství České republiky, nevydává příslušný orgán rozhodnutí, ale vystaví pouze listinu o udělení státního občanství. Pouze v případě, že by nevyhověl, vydá rozhodnutí, proti kterému je možno podat odvolání (rozklad).

K § 26

Při řešení otázek, týkajících se státního občanství, je zpravidla třeba předložit řadu dokladů. Pokud se stane, že některý doklad nelze ze závažných důvodů získat, může být jeho předložení prominuto, pokud se podaří zjistit přesně a úplně skutečný stav věci.

K § 27

Vzhledem k tomu, že se v tomto zákoně dává cizincům i státním občanům právo, aby svým prohlášením nabyli nebo pozbyli státní občanství České republiky, je současně i stanoveno, že tato prohlášení nepodléhají správním poplatkům.

K § 28

Tímto ustanovením je výslovně řešeno, podle jakého právního předpisu budou posuzovány žádosti podané do účinnosti tohoto zákona.

V Praze dne 9. prosince 1992