Poslanec Josef Valenta: Pane předsedo, vládo,
dámy a pánové, protože není možnost
přímé volby prezidenta, přečtu
zde část otevřeného dopisu jednoho
z občanů, jednoho z toho mnoha slušných
obyčejných lidí, kteří se nezaprodali.
Tento dopis je určen kandidátu na prezidenta Václavu
Havlovi.
Otevřený dopis Václavu Havlovi:
"Pane Havle,
chci se Vás zeptat, zdali jste si vědom dosahu svého
pohrdavého jednání s námi - Moravany
a Slezany, když jste si dovolil prohlásit, že
Morava a Slezsko nejsou tak vyspělé, aby měly
zemské zřízení. Jste si vědom
toho, že jste ponížil a urazil důstojnost
a hrdost národa, který má svoji historii,
národa, který dal křesťanství,
lásku a vzepřel se germanizaci, národa, který
byl před českým knížetstvím,
národa, jehož synové v bitvě na Bílé
Hoře statečně stáli a bojovali do
posledního muže, kdežto ostatní zbaběle
utekli. Nebyli to Moravané, kteří se podřídili
Němcům, ale Svatý Václav, který
se zbaběle vzdal, přestože mohl zvítězit,
a ještě za to platil. Tehdy mohl postavit náš
stát na vysokou úroveň Evropy. A zatím
nás na celá století vhodil do područí
Němců a také jsme na to jako národ
Čechů, Moravanů a Slezanů v minulosti
řádně doplatili.
Chci spolkový stát založený na rozumu,
svědomí a svobodné vůli každého
občana našeho státu. Chci naše státoprávní
uspořádání brát rozumně,
založené na rovnoprávném vztahu všech
občanů tohoto státu, a Vaše prohlášení
jakožto hlavy státu mě donutilo napsat tyto
řádky.
Musím se Vás zeptat, kdo Vám dal právo
prohlásit při návštěvě
prezidenta SRN, že odsun Němců byla msta? Nemohu
pochopit Vaše jednání, které je v příkrém
rozporu s mezinárodními smlouvami, uzavřenými
vítěznými mocnostmi nad německým
nacismem. Moje vlast, Československá republika,
byla první obětí nacismu. Jste si vědom,
že to byli Sudetští Němci, kteří
vyháněli a vraždili naše české
občany, vyháněli je ze svých domovů
a oloupili je o veškerý jejich majetek? Jste si vědom
toho, že to byli Němci, kteří nás
okupovali a celé naše národní hospodářství
podřídili své válečné
mašinérii, odvlékali naše lidi na nucené
práce do rajchu, mučili a vraždili v koncentračních
táborech naše občany? Kolik škod způsobili
mé vlasti. Jste si toho vůbec vědom?
Musím se Vás dále zeptat, co dělal
Váš otec, když mé rodiče - a mně
bylo v té době 11 roků - mučilo gestapo?
Pokud jsem já správně informován,
ve Vaší Lucerně gestapo sídlilo. Co
jste dělal Vy, pane Havle, když mě bývalá
ředitelka školy Jelena Racková, komunistka
a za protektorátu oddaná Říši,
vodila po Kroměříži s cedulí
na krku "Nepřítel Říše"
jen proto, že jsem odmítl zpívat německou
hymnu, protože mi gestapo zatklo tátu.
27. prosince 1989 jsme spolu seděli ve Špalíčku
a já se Vás ptal, proč se chcete omlouvat
Němcům. Varoval jsem Vás a žádal,
abyste zvážil každé slovo. Upozornil jsem
Vás, že národ Němcům neublížil.
Byli to Rusové, komunisté a chátra, která
si stavěla svoji politiku a svou politickou kariéru
na bezbranných ženách a dětech.
Můj národ, můj lid, pane Havel, by nikdy
neklesl na úroveň komunistické zločinecké
chátry, té chátry, která v roce 1948
protistátním zločineckým pučem
převzala moc a páchala zločiny proti lidskosti
na mé vlasti a lidu, té zločinecké
chátry, která v roce 1968 požádala o
potupnou okupaci naší vlasti, kterou Váš
velký přítel Alexandr Dubček dokázal
šikovně připravit. Tyto zločince jste
vzal pod svou ochranu a stal jste se jejich spasitelem, když
jste 3. ledna 1990 nechal komunistickým parlamentem, který
Vás dosadil do funkce, odhlasovat zákon č.
15/1990 o politických stranách, čímž
jste legalisoval KSČ jako zločineckou a fašistickou
organizaci. Tímto svým jednáním jste
zneuctil a zhanobil památku umučených a popravených
vězňů, všech těch, kteří
byli pronásledováni za pravdu a spravedlnost. Tito
lidé, kteří stavěli svůj komunistický
řád a svoji kariéru, jsou dnes v nejvyšších
funkcích a chtějí nám, jak politickým
vězňům, tak ostatním poctivým
lidem, dávat lekce o demokracii a učit nás.
Musím znovu opakovat, že revoluce 17. listopadu nebyla
ukradena, ale prodána za prezidentskou funkci, ministerské
funkce, poslanecké funkce, za beztrestnost komunistických
zločinů.
Na závěr Vám musím sdělit,
že v této zemi není člověk, který
by mne měl soudit. Já to právo mám
nejen svým postojem a terorem, kterým jsem prošel,
ale i právem daným těmi, kteří
šli na popravu a byli umučeni. Jménem jejich
a všech poctivých lidí naší země
Vás žaluji za nepoctivou hru, kterou s touto zemí
Vy a Vaši společníci hrajete.
Zdeněk Spálovský, Kroměříž."
Děkuji za pozornost.
(Potlesk v pravé části sálu.)
Předseda PSP Milan Uhde: Do rozpravy je dále
přihlášen pan poslanec Miroslav Kašpárek,
kterého zvu k řečništi. Připraví
se pan poslanec Jiří Šoler.
Poslanec Miroslav Kašpárek: Vážený
pane předsedo, vážené paní poslankyně,
vážení páni poslanci, jistě se
všichni z nás shodneme v názoru, že krach
předchozího režimu, řídícího
se Leninovým heslem, podle kterého chtěl
naučit vládnout každou kuchařku, byl
způsoben osobní neschopností a neznalostí
umění tak diskrétního, jako je umění
vládnout. Stojí-li dnes náš parlament
před volbou, rozhodnutím, kterého z navržených
kandidátů postaví do čela nového
státu, nevyhne se rozvaze o osobních vlastnostech,
znalostech a schopnostech kandidátů.
Pan Václav Havel je erudicí dramaturg absurdního
divadla. Během předchozího funkčního
období také potvrdil, že uvažuje jako
divadelní dramaturg. Jenže naše společnost
potřebuje všechno ostatní, jenom ne divadlo.
Mí předřečníci uvedli a uvedou
politické chyby tak závažného rázu,
že podle našeho názoru další kandidatura
nepřichází v úvahu. Jsem přesvědčen,
že původ diletantského počínání
třeba hledat v osobních vlastnostech a založení
osobnosti. Víme všichni, že pana Václava
Havla nám nepředstaví televizní kamera
jinak, než s dýmající cigaretou. Soudní
proces stran želivské léčebny není
dosud ukončen. Uvedené indicie svědčí
o sklonu k návyku. Zpopularizovaný pohled psychiatra
na nebezpečí návyku leží na vašich
lavicích. Uvádí jednoznačně,
že tak závažná porucha emotivního
aparátu, jako je návyk, je přímo kontraindikací
k vedení jiných. Jedinec se sklonem k návyku
nikdy nedodrží slib, protože zapomene co slíbil
a protože nedisponuje dostatkem volních vlastností
k realizaci. To jsou důvody patologické ... (nebylo
rozumět.)
U druhého kandidáta dr. Miroslava Sládka
stavím na první místo právě
okolnost, že zde žádné nebezpečí
návyků nehrozí. Je zarytým odpůrcem
jakýchkoliv látek s návykovým účinkem
včetně kávy. Je vzdělán filosoficky
v oboru informatiky. Právě filosofickou erudici
pro úřad, do kterého volíme, stavím
na stejné místo, protože právě
společenské vědy na rozdíl od věd
technických a přírodních mají
nárok uspořádat vztah člověka
k člověku, tak potřebný v našich
časech. Jestliže naši oponenti ukazují,
že pracoval v Úřadě pro tisk a informace,
nedovedu si představit vhodnější průpravu
než právě v oboru informací, (Smích
v části sálu.) Má ohromné a
politické zkušenosti z mítinků a setkání
s občany ve všech obcích České
republiky, z několika slovenských obcí i
obcí Podkarpatské Rusi. Jako účastník
mnoha z těchto mítinků vás mohu ujistit,
že jde o zkušenosti nevyčíslitelné
penězi.
O třetí kandidátce mi laskavě dovolte
pomlčet. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk
z místa Republikánů.)
Předseda PSP Milan Uhde: S faktickou poznámkou
se hlásí pan poslanec Palas, dám mu v tuto
chvíli příležitost, aby ji proslovil.
Poslanec Jaroslav Palas: Vážený pane
předsedo, dámy a pánové, kolegyně
a kolegové, já se domnívám - a domnívám
se, že nejsem sám v této sněmovně
- že vystoupení kolegů Sdružení
pro republiku diskreditují práci této sněmovny,
diskreditují a znevažují tento akt - volbu
prezidenta České republiky a chtěl bych je
požádat, aby zvážili svá eventuální
další vystoupení. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde: S faktickou poznámkou
se hlásí pan poslanec Vik. Dostává
příležitost, aby ji pronesl.
Poslanec Jan Vik: Pane předsedo, dámy a pánové,
pane kolego z Levého bloku, domnívám se,
že jako poslanci této sněmovny máme
právo, plné právo na to, vyjádřit
se k navrhovaným kandidátům a byl bych rád,
kdyby nám toto právo nebylo odnímáno.
Jinak o tom, kdo co diskredituje, zabruste do své paměti,
ano? Děkuji. (Potlesk z místa Republikánů.)
Předseda PSP Milan Uhde: Já jsem, pane poslanče
Viku, přesvědčen, že vám zatím
nikdo to právo neodňal a ani odnímat nehodlá.
Jako nepřímý důkaz: pan poslanec Jiří
Šoler má slovo. Připraví se další
poslanec - Zdeněk Vlček.
Poslanec Jiří Šoler: Já tady
mám názorné pomůcky. Vážený
pane předsedo, vláda tu není, jak vidím,
vážení poslanci, vážené
poslankyně, vážení hosté, vážený
pane kandidáte. Žijeme v prostoru, kde vedle sebe
tradičně žili příslušníci
dvou etnických skupin, germánské a slovanské.
Český národ musel svou identitu neustále
hájit před náporem germánské
kultury. Udrželi jsme svou identitu v Evropě, zejména
díky tomu, že jsme ve vztahu k našim sousedům
vystupovali jako svébytný a suverénní
národ, který dovede ve vztahu ke svým sousedům
jasně vymezit rozsah vzájemných styků
a určit, jaké meze nesmějí být
překročeny. Důkazem životaschopnosti
našeho národa bylo pobělohorské období,
kdy národ dokázal překonat hlubokou krizi
způsobenou hrůzami třicetileté války
a následnou násilnou germanizací.
V průběhu minulého století vyvrcholily
v Evropě integrační procesy vedoucí
k formování moderních národů.
Tento proces vedl u našich západních sousedů
k postupné kulturní, jazykové i politické
integraci a vyvrcholil vznikem jednotného německého
státu. Slovanští obyvatelé střední
a jižní Evropy projevili též touhu po
integraci, mimo jiné i proto, aby úspěšně
čelili tlaku sjednocených Němců. Výsledkem
takových snah byl vznik dvou vícenárodních
slovanských států, Jugoslávie a též
naší drahé Československé vlasti.
Její vytvoření a existence byly vyvrcholením
snahy celých generací českých vlastenek
a vlastenců, kterou dovršil osvoboditel národa,
první československý prezident T. G. Masaryk.
Hluboký smysl spojení českého a slovenského
národa byl patrný v době nástupu nacistické
totality v Německu, kdy Československo několik
let úspěšně vzdorovalo náporu
germánské tyranie. Nakonec nebylo jiné cesty
pro okupaci než Československo rozdělit. Svou
životnost projevilo po hrdinném vítězství
spojeneckých vojsk, svou účastí a
mnoha obětí na životech ze strany občanů
Československa. Každý čs. občan
měl v té době možnost projevit své
vlastenectví, ať už v zahraniční
armádě nebo jako účastník domácího
odboje.
Po skončení druhé světové války
projevilo Československo svou životnost a povstalo
z popela germánské tyranie, tak jako bájný
pták Fénix. Na základě mezinárodních
dohod upevnilo svou pozici - podobně jako sousední
státy - odsunem obyvatel kolaborujících s
něm ckou tyranií. Přitom při odsunu
byla dána příležitost všem antifašistům
zůstat ve své československé vlasti,
takže nás nelze obviňovat z národně
motivované nenávisti. Bohužel obnovené
Československo, zmenšené o území
bratrských Rusínů, neudrželo svou pozici
bašty demokracie. Zásluhou komunistů, kteří
se stali poslušným nástrojem bolševické
tyranie, ale i zásluhou nekoncepční oportunistické
politi ky kolaborujících stran, které později
vytvořily Národní frontu, nastoupila v naší
vlasti opět tyranie, tentokrát bolševická.
Podobně jako nacistická tyranie se ani bolševici
neštítili porušovat lidská práva
včetně brutálních zločinů
proti lidskosti. I když nejhorší vlna nelidskostí
probíhala v padesátých letech, neváhali
ani ne dlouho před jejím pádem bolševici
použít proti skutečným odpůrcům
tyranie mnoha nelidských metod, např. v případě
Pavla Wonky. Naopak, prominentním odpůrcům
režimu vytvořili komunisté i prominentní
vězení, jak se můžeme dočíst
třeba v Havlových Dopisech Olze. Prosím tady
jsem použil názornou pomůcku. Bolševický
systém měl mnoho negativních rysů.
Na druhé straně umělé zmrazení
hraniční linie mezi západem a východem
i hranic uvnitř bolševického bloku zajistil
našim národům skleníkové prostředí
s plnou ochranou proti nebezpečí germanizace. Prostředí,
sice krátkodobě plodné, ale z dlouhodobého
hlediska vedoucí k syndromu ztráty politické
imunity. Současně vedl k posílení
pocitu národní malosti v rámci předurčeného
tábora socialismu. Proto po pádu otevřené
bolševické tyranie hrozí našim národům
dvě velká nebezpečí.
Prvním nebezpečím je opětná
ztráta těch drobných výdobytků
demokracie, které nám přinesla tzv. Velká
listopadová sametová revoluce. Pocit chvilkové
svobody vedl k euforii, která má za následek
nekritickou důvěru k různým vůdcům
bez potřebného kritického posouzení
i schopností a charakteru, na druhé straně
stojí jako koncem čtyřicátých
let oportunistická podlézavost některých
politických subjektů, jednotlivců, kteří
často za přislíbenou drobnou prevendu nebo
pár šekelů zradí své ideály,
své voliče i veškeré zásady slušnosti.
Proto někteří takoví poslanci či
poslankyně občas podlehnou pocitu vlastní
viny a jako furiemi hnané prchají před vlastním
svědomím třeba i po chodbách této
sněmovny. Těžko dávat vinu těm,
kteří v nich tyto záchvěvy svědomí
vyvolali. Spíše bych doporučil jejich voličům,
aby je občas prohnali místo furií sami. Bohužel
právě s touto národní malostí
počítají právě mnohdy manipulátoři,
vedoucí národ do nové neokomunistické
tyranie. Typické je, že tito vůdcové
jsou většinou spřízněni s germánskou
či bolševickou tyranií, často patří
mezi její bývalé exponenty. Jedině
tak si lze vysvětlit, že mezi třemi kandidáty
prezidenta České republiky jsou dva bývalí
či současní zastánci komunismu.
Druhé nebezpečí vyplývá ze
ztráty potřebného pocitu národní
či státní identity, zvláště
po letech umělé izolace. Každý národ
pokud se nechce stát vazalem svých sousedů,
musí neustále rozvíjet svůj národní
jazyk, svou národní kulturu, svou národní
ekonomiku, vědu, techniku apod., prostě národní
identitu. Nelze pohlížet na sousedy jako na nepřátele,
pouze je nutno přistupovat k nim neustále jako suverénní
objekt, než se doprošovat jejich laskavé pozornosti.
Dokud budeme podporovat slabochy, kteří budou škemrat
o občasné cukrátko, ať už u sousedů
nebo u moderních neokoloniálních institucí
jako je Mezinárodní měnový fond nebo
Světová banka, bude si nás každý
moci za takové cukrátko koupit. Pokud budeme škemrat
o vstup do Evropy, do které náš národ
nesporně patří, a k jejíž kultuře
významně přispěl, budeme v roli vazalů.
Proto si musíme vybrat do čela státu takovou
osobnost, která bude hodna vést svobodný
lid, jehož předci se tak významně podíleli
na vzniku a rozvoji kultury našeho kontinentu a kultury celého
křesťanského světa. Potřebujeme
silnou osobnost se silným vlasteneckým cítěním,
ale i nezbytným cílem pro čest a sociální
spravedlnost. V době nedávno minulé byla
naše bývalá vlast - Česká a Slovenská
Federativní Republika zlikvidována zvůlí
dvou menšinových stran, aniž její lid
dostal příležitost vyjádřit se
k této skutečnosti. Je to v hrubém rozporu
s demokratickými principy, obecně přijatými
v kulturních zemích.
Situace je velmi podobná jako po mnichovské kapitulaci
v roce 1938, pouze nemůžeme dávat vinu někomu
cizímu. Rozbíječskou roli páté
kolony sudetských Němců ochotně převzali
naši vlastní lidé. Věřím,
že krize opět přejde a zrádce odsuneme
stejně jako jsme odsunuli sudetské Němce.
Při volbě hlavy státu máme k dispozici
tři kandidáty. Věnujme se nejdříve
prvému z nich - Václavu Havlovi. Václav Havel
vstoupil do historie jako autor absurdních dramat, a to
již jako hlavní dramaturg a ideolog Velké listopadové
sametové revoluce. Projevil se též jako mistr
destrukce. Jako prominentní dizident vydal řadu
prohlášení. Některá z nich jsem
já dokonce kdysi podepsal. Tím si získal
potřebnou důvěru. Když komunismus jakešovského
typu praskal ve švech již v celém táboře
socialismu, ujal se i on a jeho kolegové své role
provést ve stylu Orwelova románu "1984"
výměnu těch nahoře. Na jejich místa
samozřejmě měli nastoupit oni. A ti dole,
tj. lid této země, do toho neměl co mluvit.
Součástí inscenace byly i oblíbené
kulisy z převratu roku 1948, pouze s jinými názvy.
Proto osvědčenou Národní frontu nahradilo
všeobjímající Občanské
fórum, kde vedoucí místa obsadili převlečení
komunisté. Vše, co kontrolovala režie, jeho prostřednictvím
a stará KSČ, bylo chráněné,
vše co působilo mimo, bylo tvrdě likvidováno.
Jako příklad poslouží aféra Bartončík
během demokratických voleb v létě
1990, kde zárukou demokratičnosti měl být
sám kandidát. Věrné šiky komunistů
a estébáků v řadách KSČ
a Občanského fóra nikomu nevadily. Zato vedoucí
tehdy nekomunistické opozice Československé
strany lidové byl napaden v přímém
rozporu s volebním zákonem. Ne, nechci se ujímat
bývalých estébáků, ale ať
už byla vina doktora Bartončíka skutečná
či fiktivní, musím považovat morbidní
útok pana kandidáta, jeho tiskového mluvčího
a dalších dvou atamanů na člověka,
bojujícího se smrtí na restutitačním
oddělení, alespoň z morálního
hlediska za zločin proti lidskosti, a proto nemohu dát
jeho dramaturgovi svoji důvěru. Absurdní
drama totiž patří na jeviště a
ne do života. Nebudu volit Václava Havla, který
má podíl na tomto zločinu. Nebudu volit Václava
Havla, a to přibližně z týž důvodů,
s jakými bych nevolil Adolfa Eichmanna.
Tuto sobotu jsem navštívil obec Žebrák
a Hořovice, kousek západně od Prahy. Hovořil
jsem zde s paní Blankou Landovou, matkou 16leté
Silvie, která byla spolu se stejně starou kamarádkou
surově zavražděna Michalem Kutílkem
a Josefem Kotem, zločinci propuštěnými
na základě amnestie pana kandidáta. Oba byli
spravedlivě odsouzeni soudem v Plzni, ale Nejvyšší
soud jim překvapivě snížil tresty a
zřejmě budou opět brzy na svobodě.
Hovořil jsem s jejich učitelem panem Josefem Vodičkou,
který si dovolil proti celé záležitosti
protestovat a pomohl žákům sestavit petici.
Na rozdíl od bývalých soudruhů a milicionářů
v učitelském sboru vadí vedení školy
právě on, minulý týden byl dokonce
na žádost ředitele školy před očima
žáků vyveden policií. Nepřeji
vám vidět smutné oči pana učitele,
kterého zástupce ředitele - komunista a milicionář
- nazval před žáky fašistou. Prý
proto, že je republikán. Se smutkem v očích
mi ukazoval pamětní list od velitele partyzánské
obce Benešov - Pavlov za účast v boji s partyzány
z doby, kdy byl ještě chlapec. Zřejmě
snad, stejně jako za komunistů, je skutečné
vlastenectví ke škodě. Z takových vlastenců
bych si přál vybírat hlavu státu.
Jaký kontrast s líčením starších
lidí z Barrandova o rozmazleném chlapci, který
chodíval v bílých podkolenkách a kožených
kalhotách s padacím mostem. Konečně
o kvalitě kandidáta a jeho češtině
svědčí i to, že si plete vyhnání
s odsunem. Takovému vlastenci svůj hlas nedám.
Máme kandidáty tři, tzn. teď bych se
chtěl vyjádřit ke druhému kandidátovi.
Druhým kandidátem je docentka Marie Stiborová.
Přiznám se, že i jednou mojí představou
o hlavě státu byl i typ vědeckého
nebo kulturního pracovníka širokého
záběru, který je přijatelný
širokému spektru lidí. Levý blok, myslím,
šťastně se dal tím směrem, když
navrhoval svého kandidáta.
Ovšem vzhledem ke složité minulosti, na jejímž
štítě mi vadí pouze ta rudá skvrna
od třešní. Obávám se, že
ji nevypere ani Vizir. Plně chápu, že mnohým
poslancům skvrny od třešní jaksi nevadí,
ale promiňte, já jsem na toto ovoce od jistých
dob alergický.
Jak jsem uvedl, domnívám se, že český
národ v současnosti potřebuje do čela
státu takovou osobnost, která se neohne ani pod
tvrdými tlaky našich sousedů, obnoví
nové silné a suverénní Československo
a obnoví jeho historickou pozici v srdci Evropy, kam nesporně
patří. Nejdůležitější
ovšem je, aby vynesl z našeho života všechno
to komunistické smetí. Vím, že dr. Sládek
umí vybrat na potřebná místa místo
komediantů skutečné odborníky, že
odolá nabízeným prebendám a povede
národ ke skutečné prosperitě. Proto
dám svůj hlas dr. Miroslavu Sládkovi.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde: K řečništi
zvu pana poslance Zdeňka Vlčka. Připraví
se pan poslanec Jaroslav Novák.
Poslanec Zdeněk Vlček: Pane předsedo,
dámy a pánové, mám pocit, že
je potřeba, aby v této chvíli zaznělo
to, co mi již delší dobu leží na
srdci. Dnes je totiž den, kdy se má rozhodnout, kdo
bude zvolen do funkce prezidenta nového českého
státu. Je pravda, že nás bylo dost, kteří
jsme nesouhlasili s rozpadem Československa, ale poté,
co se tak stalo, je nyní i naší povinností
pokračovat v naší započaté práci.
Jedním z prvořadých úkolů je
i účast při volbě prezidenta České
republiky. Skoro počátek všeho, čeho
jsme dnes svědky, můžeme hledat na přelomu
let 1989 a 1990. V této době občan, chartista
Václav Havel je ten, komu se dělá reklama
po celém světě a ze kterého se snaží
udělat novodobého Mesiáše, který
jediný nás spasí. Byl to totiž tento
levicový intelektuál, který zaručoval
beztrestnost všech komunistických pohlavárů,
kteří byli přímo odpovědni
za uplynulých 40 let. A proto si sami komunisté
pěstovali své budoucí nástupce, kteří
se jim také odvděčili, když to prvé,
co prohlásili, bylo "Nechceme hon na čarodejnice",
"Nejsme jako oni", "Chceme sametovou revoluci".
Tu revoluci, která hlavně umožní, aby
se mohli nakradené peníze zlegalizovat. Oni opravdu
nebyli jako oni, oni se poučili z těch komunistů.
Takto připraveni se snaží ovládnout,
co se jen ovládnout dá. Případné
překážky jsou připraveni bez milosti
odstranit, a to jakýmkoli způsobem.
Na plné obrátky pracuje reklama. Občan Havel
je jediným nejlepším, který se obětuje
a vykupuje svou obětí naše hříchy.
Snad proto, že dennodenně dojížděl
svým mercedesem přikulovat do pivovaru své
sudy, aby ukázal svou lidskost? Že on se práce
nebojí. A snad asi i z tohoto důvodu, poté
co byl zvolen prezidentem Československé socialistické
republiky, nazval ty, kteří poctivě chodili
do práce, starali se o své rodiny, ale nebyli chartisty,
jako pomahače bývalého režimu. Režimu,
se kterým byli srostlí všichni chartisti, kteří
jen díky čistkám uvnitř strany přišli
o své členství, které jim v té
době bylo nade vše. Avšak v dnešní
době vás přesvědčí,
že dozráli a politicky dospěli. Hned na to
vyhlásí amnestii, která osvobodí z
věznic desetitisíce vězňů,
nepřipravených na normální spořádaný
život, Tento krok se dá shrnout jedním z mnoha
případů, kdy dva amnestovaní zavraždí
čtyři lidi, jednoho zmrzačí. Za tento
čin si vyslouží 4,5 roku, resp. 5 let s tím,
že mají ve vazbě odpykánu polovinu a
mohou požádat o prominutí zbytku trestu.
Trest smrti, který zde není, vyhovuje i leopoldovským
bestiím, které povraždí otce rodin,
sloužící jako příslušníci
stráže, a jejichž čin je pomalu brán
jako osvobozenecký boj proti nespravedlivosti. Toto však
občan Havel omlouvá, že příště,
když bude zvolen, bude už při amnestii uvažovat
rozumně. Jaká inteligentní úvaha.
Ale abychom se vrátili trochu zpět. Nestačí
jen amnestie, je potřeba se omluvit Němcům,
které jsme my Čechoslováci asi napadli, poté
vyhlazovali v koncentračních táborech, a
když jsme nakonec prohráli válku, je naší
povinností omluvit se těm, které v rámci
dohod vítězů druhé světové
války odsunuli ti, kteří uznali, že
to byli sudetští Němci, kteří
chtěli rozbít stát, který jim chtěl
být domovem.
Snad na dovršení svých schopností se
člověk, který je prezidentem, vzdává
úřadu, místo aby sám rozhodl o budoucnosti
státu, kterému přísahal věrnost.
Vždyť prezident Masaryk by byl rád, kdyby se
dověděl, že pánové Havel, Klaus
a Mečiar rozbili dílo, které nás stálo
tisíce životů a osobních obětí
lidí, kteří pochopili, že velikost státu
určuje i jeho budoucnost. A snad proto, že se Německo
spojuje, je důležité, aby se střední
a východní Evropa rozdělila. Lépe
se pak ovládne. Jak však něco takového
uskutečnit? Jednoduché. Stačí dát
správné lidi do vedení a vše je hotovo.
Ti, co volili vládní koalici, jsou jistě
spokojeni. Vždyť vláda dělá vše
pro lid a to, že u nás bude milión bohatých
a osm miliónů chudých, je zcela normální.
Hlavně v rozvojových státech třetího
světa. Není proto třeba se rozčilovat.
Vše je jen pro naše dobro. Vždyť si stačí
pustit televizi, přečíst tisk a člověk
musí být spokojený. Ti, co přisluhovali
komunistům, nyní dozráli, přisluhují
postkomunistům, kterým při přerodu
Občanského fóra narostla křídla
ODS. Občan Havel k nám dennodenně promlouvá
a radí nám, jak se co má dělat a že
on už by si se vším poradil. Zřejmě
chuť moci dokáže i nemožné. A to
jsme teprve ušli část cesty, která je
před námi.
Budeme se asi muset smířit, že vládní
koalice si opět zvolí občana Havla za prezidenta
a pokud se dopustí nějakých chyb, hned nám
pomůže scéna z pohádky o pyšné
princezně, kdy dobrý hodný král je
sice trochu senilní, ale za vše mohou proradní
poradci. A nikdo přece nebude podezírán,
že by si vládce vybíral snad své poradce
sám. A tak asi budeme mít opět prezidenta,
který bude vstřícný světu,
svět nám ho bude závidět a z nás
se stane smetiště Evropy. Vyvolení v této
zemi se však nemusí obávat, že by se o
ně velká říše nepostarala, když
jí tak dobře posloužili.
Poslední dobou k úspěchu vládní
koalice pomáhá i pan Svoboda z KSČM, kterému
nestačí, že prezidenti jeho rodné strany
vládli této zemi 40 let, a víme všichni,
jak to dopadlo. A snad aby zachovali loajalitu vůči
občanu Havlovi, ale zároveň nezklamal své
voliče tím, že by hlasoval pro něho,
navrhuje svého kandidáta za KSČM. A vše
je jasné, stranická disciplína přece
nedovolí volit někoho jiného než toho,
kdo nad nimi bude držet ochrannou ruku. V tomto státě
je normální, že potřebujeme jednu jedinou
modlu, která bude všem příkladem, a
tedy kdo jiný než současný idol celého
světa - občan Havel, který provázen
heslem "Láska a pravda vítězí
nad lží a nenávistí", tak proč
by se měl stát prezidentem někdo, o kom pořádně
nic nevíme a mohl by být nebezpečný
a nepohodlný pro nynější mocné.
Od února 1948 jsme zvyklí, že ne úřad
prezidenta, ale strana rozhoduje o dění v této
republice. Proto je potřeba, aby byl zvolen člověk,
který je ochoten pro své zvolení do funkce
prezidenta udělat cokoliv. Ono totiž slíbit,
že bude člověk prezidentem do prvních
svobodných voleb, je snadné, protože pak stačí
jen dodat, že lid si žádá, aby se i nadále
obětoval. A tak podle tradice prezident má zřejmě
přijít o svůj úřad až
se svou smrtí.
Občan Havel je opravdu lidovým prezidentem, který
je přece jen člověkem a nemůže
za to, že mu zachutnala moc, kdy jako cestovatel jezdí
po celém světě a všude hovoří
o demokracii. Bohužel doma už je to jiné. Ale
jeho kreditkarta mu zaručí, že dostane nalito
v každé restauraci, neboť je kryta tvrdou měnou.
Je ovšem pravda, jak uvádí ve své úspěšně
hře Audience, že si ještě tolik na pití
nezvykl. Ono totiž když už je člověk
nucen násilně přestat, těžko
se znovu začíná při pomyšlení,
co vše by se muselo absolvovat znovu.
Kdyby občan Havel splnil to, co říkal, a
opustil politickou scénu, udělal by dobře
a lid by si ho možná i vážil, Již
historie nám říká, že klauni
a komedianti se mají věnovat pobavení publika,
ne však účastnit se života politického.
Ke konci si však neodpustím, že vůči
kandidátu, kterého navrhlo naše Sdružení
pro republiku Republikánská strana Československa,
panu Sládkovi, se stává přesně
to, čemu se dá říci politická
diskriminace. Když už hledíme k Západu
jako ke svému vzoru, kam se naši vedoucí musí
chodit radit, jako nedávno se jezdili radit komunisté
ke strýčkovi do Kremlu, tak by bylo dobré
si všimnout, že kandidátům na úřad
prezidenta je dána stejná šance. Nemluvím
už o přímé volbě prezidenta,
která by ukázala skutečné kvality
těch, kteří se ucházejí o tento
post. U nás však už to není třeba.
Vždyť už je předem rozhodnuto, jako vždy.
Novináři se předhánějí
ve špinění opozice, kterou demokraticky rozdělili
na demokratickou a nedemokratickou. Těmto inteligentům
není zatěžko použít špíny
největšího kalibru - špíně
není nic cizí. A tak se můžeme dočíst,
že pan Sládek napadl poslankyni v budově Parlamentu.
Není snad snahou dokázat, že pan Sládek
je psychopat, který si před volbami, v nichž
kandiduje, klidně dovolí napadnout poslankyni Parlamentu.
Pravda je však úplně jiná. Nebudu zde
z tohoto místa tuto věc již rozvádět,
neboť pokud člověk rozumně uvažuje,
pochopí, o co se jednalo v tomto případě.
K osobě paní poslankyně Matouškové
jen tolik: zrádce a Jidáše nikdo nemá
rád, přestože využívá jejich
služeb. Je opravdu směšné, co se dá
dělat v této republice. Není zde hanbou,
když se ožebračuje národ, když se
tvrd í, že bohatý stát se rovná
bohatý občan. To, co se děje v dnešní
době, je výsměchem všem poctivým
lidem. Možná, že nám krátká
doba ukáže, jak je naše společnost demokratická,
když se opět bude hledat třídní
nepřítel. Tentokrát však nepřítel
kapitalistickosocialistické republiky. U nás je
totiž bezesporu prvenství v jedné věci:
když se ze zarytých komunistů stali ještě
zarytější kapitalisté. Vždyť
je to tak prosté. Děkuji. (Potlesk.)