Poptávka veřejného sektoru v souladu se záměry
v průběhu minulého roku stagnovala. Na zastavení
sestupného trendu agregátní nabídky
působil přes všechny problémy, o kterých
jsem hovořil, i vzestup exportu, který v tomto období
rostl, zejména ve vztahu k zemím s tržní
ekonomikou. Tam růst vývozu v roce 1992 oproti roku
1991 činil v nominálním vyjádření
zhruba 20%. I tento dynamický nárůst však
nestačil plně kompenzovat další pokles
vývozu do zemí s netržní ekonomikou,
který opět nominálně v loňském
roce poklesl přes všechny snahy hospodářské
politiky o 40%.
O kolik vzrostl celkový vývoz v loňském
roce? Fyzicky, co se týče fyzického objemu,
tedy reálně, je problematické dneska plně
říci, ale zřejmě o nějaké
to procento, 1 až 2, vzrostl. Připomínám,
že teritoriálně je dnes vývoz z velké
části orientován na trhy vyspělých
zemí, tj. převážně zemí
OECD. Při všech problémech, o kterých
jsem se zmiňoval na začátku, je tato orientace
ze své podstaty neskonale výhodnější
pro Českou republiku, než byla opačná
situace před rokem 1989.
Dynamicky se zvyšoval také přínos z
cestovního ruchu pro Českou republiku. Příjmy
vzrostly na více než 1 miliardu dolarů v roce
1992, což se v historii nikdy před tím nepodařilo
a je to tak významné, že tyto přínosy
představují kolem 12% z příjmů
za export zboží. Je to velice významný
faktor ovlivňující naši vnější
rovnováhu a působící na kursovou stabilitu.
Soukromý sektor se stal rozhodujícím nositelem
pozitivních tendencí na mikroekonomické úrovni
- při všech problémech, které v této
oblasti existují, a vláda si je jich dobře
vědoma. Rozvoj tohoto sektoru byl umožněn pokračujícím
procesem privatizace a částečně i
restitucí. Celkově lze odhadovat, že došlo
k výraznému zvýšení podílu
soukromého sektoru na tvorbě hrubého domácího
produktu v roce 1992 oproti roku 1991. Přesněji,
v roce 1992 činil tento podíl asi 20%, v roce 1991
to bylo asi 10%. Přitom váha soukromého
sektoru na výkonech jednotlivých odvětví
se v průběhu roku dynamicky zvyšovala s tím,
že za celý rok 1992 dosáhla těchto průměrných
podílů v procentech: v průmyslové
výrobě - a to je průměr za rok - zhruba
14,5%, ve stavebnictví 46%, maloobchodní prodej
66%, nákladní silniční doprava 36
%. Na konci roku pochopitelně byla tato čísla
vyšší než na začátku roku.
Podíl soukromého sektoru v zemědělství
podle rozsahu zemědělské půdy činil
na konci minulého roku zhruba 10%.
Proces malé privatizace vstoupil do závěrečné
fáze. Do konce roku 1992 bylo z celkového počtu
přibližně 25 400 jednotek privatizováno
21 354 jednotek, přičemž jejich rozhodující
část byla prodána v dražbě. V
rozsahu - a víme proč, a rychlostí - také
víme proč, jaká nemá ve světě
obdoby, začalo v minulém roce odstátnění
a privatizace velkých státních podniků
a akciových společností. Nejvýznamnější
formou změn vlastnictví v procesu velké privatizace
byla kupónová privatizace. Koncem roku 1992 byla
ukončena její první vlna, ve které
byly prodány akcie téměř tisíce
akciových společností v celkové účetní
hodnotě přes 200 miliard korun. Jakmile budou vydány
akcie do rukou nových majitelů, stoupne rázem
výrazně podíl soukromého sektoru na
tvorbě hrubého domácího produktu.
Transformace zemědělských družstev proběhla
do konce ledna 1993. V řadě případů
však klíčovým problémem zůstává
vypočítání restitučních
nároků a podobně i proces privatizace státních
statků je - jak známo - komplikovanější.
Vracím se teď k otázce peněžních
příjmů obyvatelstva. Za vzestupem růstu
poptávky byl právě vzestup příjmů.
Nominální peněžní příjmy
obyvatelstva dosáhly téměř 500 miliard
v loňském roce, tzn., že vzrostly asi o 18
% oproti úrovni roku 1991. Růst celkových
reálných příjmů byl o 6,3%
a průměrná reálná mzda v roce
1992 oproti roku 1991 vzrostla téměř o 9
%. Pozitivní vývoj, o kterém jsem doposud
hovořil, celkově - podle mého názoru,
podle názoru vlády - dobré výsledky
hospodářství České republiky
v loňském roce byly doprovázeny problémy,
které jsou v řadě případů
nutným nákladem transformace. Uvedu zde některé
příklady.
V průběhu roku, jak už bylo řečeno,
pokračoval sestupný trend zemědělské
výroby, který však je nutnou součástí
hledání jejího optimálního
rozsahu. Svědčí o tom první odhady
hrubé zemědělské produkce, která
byla v minulém roce asi o 12% nižší než
v roce 1991. Došlo i ke značnému uvolnění
pracovních sil v zemědělství. Tyto
procesy se odrazily i ve finanční situaci zemědělských
organizací. Podle předběžných
odhadů odvětví zemědělství
skončilo v minulém roce se ztrátou asi 12
miliard korun, z toho ve státních zemědělských
organizacích 6,7 miliardy a družstva cca 5,3 miliardy.
Přirozeně se na tom podílí jisté
zpoždění a komplikace privatizačních
procesů v zemědělství, jehož
efekty lze více očekávat v příštích
letech.
Složitější finanční situace
byla i u některých podniků dalších
odvětví. Například v dopravě,
v průmyslu vyrábějícím stroje
a přístroje, v dosud neprivatizované části
maloobchodu apod. Jinými slovy, i tam pokračovala
za daného stavu transformačního procesu přirozená
tendence k polarizaci mezi jednotlivými podniky a tím
i mezi odvětvími.
V minulém roce také narostl i počet ztrátových
organizací a zatím většinou nedocházelo
k likvidaci takových firem. Tyto ztrátové
podniky mohly po delší dobu přežívat
především z těchto důvodů.
Za odebrané výrobky a služby nedobře
platily svým dodavatelům. Chybějící
finanční zdroje získávaly tyto organizace
i na úkor své majetkové podstaty. Od bankovního
sektoru se snažily získat překlenovací
úvěry především na výplatu
mezd a na pokrytí ztráty čerpaly finanční
zdroje i z rezervních fondů či speciálních
fondů, které měly z předchozích
let.
Při dané fázi transformačního
procesu nemohlo zatím dojít k ozdravění
takových finančních vztahů mezi ekonomickými
subjekty. Přestože druhotná platební
neschopnost se v roce 1992 snížila podle údajů
ministerstva průmyslu o 16 mld. Kč. Celková
platební neschopnost zůstala zhruba v loňském
roce na úrovni 95 mld. a samozřejmě zůstává
určitým rizikem dalšího ekonomického
vývoje v tomto roce.
Domnívám se, že hospodářské
výsledky dosažené v loňském roce
dokumentují převahu pozitivních tendencí,
i když byly dosaženy za určitou cenu. Výsledky
byly lepší, než se na počátku roku
1992 předpokládalo, viz srovnání s
tím, co už jsem uvedl, a to přesto, že
vnitřní i vnější podmínky
byly náročnější, než se
původně předpokládalo.
Připomenu ještě jednou, že k nejvýznamnějším
patřila změna tendence v růstové výkonnosti
ekonomiky, kde se v průběhu I. pololetí zastavil
pokles a od III. čtvrtletí docházelo k oživení.
Pozitivem bylo určitě i pokračování
procesu nutných strukturálních změn
na mikroúrovni, což souviselo s vývojem privatizace.
Dosažené výsledky v transformaci české
ekonomiky je třeba srovnat i s tím, jak probíhal
vývoj v ostatních transformujících
se ekonomikách, máme-li je správně
docenit. Na základě zjištěných
údajů byla v České republice v minulém
roce nejnižší míra inflace. Číslo
u nás - jak jsem říkal - je 11,1%, v Maďarsku
přes 20%, v Polsku kolem 40%, v Bulharsku kolem 90%
a další už raději nebudu citovat. Míra
nezaměstnanosti u nás kolem 3% v průměru
za rok 1992, v Maďarsku 13%, v Polsku kolem 15%. Další
nebudu citovat.
Na druhé straně pokles tvorby hrubého domácího
produktu v České republice o 7% v roce 1992. Ve
srovnání s předchozím rokem byl o
něco vyšší než v Polsku, kde to bylo
2%, a v Maďarsku, kde to bylo 4%. Je to samozřejmě
v důsledku určitého zpoždění
procesu transformace u nás. S Bulharskem, Rumunskem a zejména
Ruskem nebudu srovnávat.
Naše výsledky je však třeba vidět
i v kontextu celoevropské recese. I etablované tržní
ekonomiky prožívaly na počátku 90. let
hluboké strukturální problémy doprovázené
vysokou nezaměstnaností. Uvedu jen některé
příklady, které jsou u nás často
citovány jako příklady pro nás. Finsko
např. mělo 18% nezaměstnanost v loňském
roce, Švédsko 7% nezaměstnanost a dalších
5% práceschopného obyvatelstva bylo zaměstnáno
v různých rekvalifikačních programech,
jinak by byli nezaměstnaní. O zemích bývalé
NDR nebudu hovořit.
Také ve Finsku a ve Švédsku došlo k poklesu
hospodářské výkonnosti. Ve Finsku
v roce 1992 např. hrubý domácí produkt
se snížil o 3,5%, ve Švédsku dosáhl
pokles průmyslové výroby v letech 1991-92
až 10%. Nebudu mluvit vůbec o rozpočtových
problémech, které tyto země měly.
Obě zápolí, jako celá řada
dalších zemí, s vysokými rozpočtovými
deficity.
Vážené poslankyně, vážení
poslanci, dovolte mi ukončit mé vystoupení
krátkou poznámkou k vývoji českého
hospodářství v prvních měsících
roku 1993. Statistická čísla o vývoji
průmyslové produkce a stavebnictví jakoby
naznačují, že v některých odvětvích
mohlo v lednu a částečně i v únoru
dojít k výraznějšímu propadu
oproti stejnému období v roce 1992. Znamená
to snad, že příznivý trend posledních
měsíců roku 1992 se zvrátil v opětovný
pokles v tzv. v reálném sektoru ekonomiky a jak
to někdy slyšíme - drama recese tak pokračuje?
Především je příliš brzo
na to, abychom z těchto velmi krátkodobých
údajů bez dlouhodobějšího kontextu
vývoje vyvozovali nějaké příliš
dramatizující závěry. Jde o to, že
v období před rozdělením federace,
těsně po rozdělení federace a při
zavádění nové daňové
soustavy - abych jmenoval jenom tři faktory - je chování
ekonomiky jistě netypické. Dále platí,
že i tak dochází k postupnému vyhlazování
poklesu konvenčně vykazované průmyslové
produkce i stavební výroby, jak o tom svědčí
zatím jen únorová data. Březnová
bohužel zatím nemáme k dispozici.
Významným indikátorem možného
skutečného vývoje v průmyslu a ve
stavebnictví na počátku tohoto roku je prokazatelně
rostoucí a ve tvrdých fyzických jednotkách
měřená spotřeba cementu a elektřiny
a plynu v prvních třech měsících
roku 1993 ve srovnání se stejným obdobím
roku 1992.
Jak známo, tady jde vesměs o výrobní
vstupy přesně měřené, které
jsou úzce korelovány s vývojem průmyslové
produkce a koneckonců i hrubého domácího
produktu. Tyto ukazatele naznačují o výkonnosti
ekonomiky na počátku roku 1993 pravý opak
toho, co ukazují konvenční indexy o výrobě
ve stavebnictví a v průmyslu.
Nesmíme také zapomínat, že pracovní
fond na počátku roku 1993 byl nižší
zhruba o 5% než ve stejném období r. 1992.
Všechno toto je třeba brát v úvahu,
chceme-li správně interpretovat vývoj na
počátku roku 1993.
Dále platí, že vývoj agregátních
ukazatelů míry inflace a platební bilance
v roce 1993 je příznivý. Totéž
platí i o ukazateli nezaměstnanosti ovšem s
výhradou, kterou jsem už na počátku
své řeči uvedl pro hodnocení vývoje
nezaměstnanosti v roce 1992.
Zejména důležitá je v současném
transformačním období pro posuzování
skutečné celkové výkonnosti ekonomiky
její schopnost produkovat devizy a zvyšovat jejich
pohotovou zásobu, která se na počátku
roku 1993 opět značně zvýšila.
Pro dobrou paměť chci ještě připomenout,
že zatížení podnikatelské sféry
jako celku daněmi a pojistným je v roce 1993 nejméně
o 15 mld. nižší, než v roce 1992, a zdůrazňuji
podnikatelské sféry jako celku. Vláda dále
přichází po pečlivé přípravě
a zhodnocení situace se známým návrhem
na další snížení tohoto zatížení
ve prospěch zejména malých a středních
podnikatelů ve výši několika miliard
korun. Toto představuje zdůvodněný
nový růstový stimul pro rok 1993, jehož
účinky se projevují v průběhu
roku.
Při hodnocení dosavadního hospodářského
vývoje vláda nechce vzbuzovat žádný
falešný optimismus. Naopak je si velmi dobře
vědoma určitých úskalí, která
před námi stojí - zhoršená konjunktura
na západních trzích s narůstajícími
prvky protekcionalistických tendencí, zvládnutí
možných důsledků platnosti zákona
o bankrotu, stále ještě příliš
mnoho zbytečné byrokracie v rozhodovacích
procesech apod. Nicméně na základě
dosavadních výsledků je vláda přesvědčena
o správnosti základních směrů
svého hospodářskopolitického kurzu
a s odhodláním i důvěrou ve schopnost
lidí žijících v této zemi bude
i nadále tento kurz sledovat. Děkuji sněmovně
za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu ministru Dybovi a otvírám rozpravu k tomuto
bodu. Jako první se přihlásil pan poslanec
Vorlíček, kterého žádám,
aby se ujal slova.
Poslanec Zdeněk Vorlíček: Vážený
pane předsedající, vážení
členové české vlády, kolegyně
a kolegové, myslím, že se sluší,
abych na začátku řekl, proč jsme vůbec
iniciovali zařazení tohoto bodu do programu. Důvody
jsou dvojího druhu. Za prvé podle našeho názoru,
který jsem před chvílí vyjádřil
v reakci na odpověď k mé interpelaci, vláda
nedodržela záměr české ústavy
a převzala federální působnost, aniž
reagovala na to, že po rozpadu ČSFR se vnitřní
i vnější situace České republiky
změnila natolik, že řada pasáží
ve federálním i českém vládním
prohlášení je již minulostí.
Přidržím-li se hospodářské
oblasti, pak programové prohlášení české
vlády z července 1992 nezná rozpad a rozdělení
ekonomiky a uzavření řady smluv České
republiky se Slovenskou republikou, neví nic o celní
unii a jejich problému clearingu, nepočítá
s rozdělením měny. Je prostě třeba
říci, jak chce vláda reagovat na situaci,
kterou před chvílí nazval pan ministr Dyba
situací netypickou.
Dosavadní prohlášení vlády neví
nic o problémech dělení federálního
majetku, o různých nulových a supernulových
variantách, s nimiž nakládá pan premiér
naprosto svrchovaně, aniž se zástupců
českých občanů ve sněmovně
na cokoli zeptá. Členové kteréhokoli
obecního zastupitelstva jsou na tom z hlediska nakládání
s majetkem obce lépe.
Druhá vlna privatizace je připravována, aniž
se vyhodnotil průběh vlny první, prohlášení
české vlády samozřejmě nemohlo
nijak reagovat ani na vlnu protekcionismu ze strany Evropských
společenství, která se na Českou republiku
v průmyslu i zemědělství valí.
O zastaralosti českou vládou mlčky převzatého
federálního prohlášení v hospodářské
oblasti nejlépe svědčí, jestliže
si v něm přečtete pasáže o řešení
regionálních problémů a konverzi zbrojní
výroby z prostředků federálního
rozpočtu nebo koncepce dopravní a spojové
infrastruktury počítající s existencí
federace. Již z tohoto hlediska bylo povinností české
vlády ctít Ústavu, čl. 68 bod 1),
o její odpovědnosti vůči Poslanecké
sněmovně, takže měla sama požádat
o zařazení bodu o hospodářské,
zahraniční, resp. branné politice ČR
na pořad sněmovny. Jestliže se vláda
k tomu neměla, opozice projednávání
některých bodů iniciovala a jistý
představitel strany vládní koalice to nazve
"terorismem minorit", pak říkám,
že Česká republika nebuduje parlamentní
demokracii, ale předvádí politický
Kocourkov. Má-li tento stav pokračovat, doporučuji
na přijetí do Evropských společenství
raději ani nemyslet.
Existují ovšem i aktuální důvody,
proč je třeba diskutovat o stavu hospodářství
a dosavadní koncepci hospodářské politiky
ČR. Počátek roku 1993 totiž signalizuje
řadu nepříznivých trendů, které
je třeba rychle zastavit. Údaje, o které
se opírám, jsou oficiální údaje
z bulletinu Českého statistického úřadu,
resp. některé údaje ze studie expertů
v Hospodářských novinách. Většinou
uvádím čísla z roku 1989, 1992 a z
března 1993, aby bylo vidět, že jde o trendy,
nikoli čísla ovlivněná sezónností
či počtem pracovních dnů, jak to tady
před chvílí zaznělo.
Za první tři měsíce tohoto roku vzrostly
obyvatelstvu ceny v průměru o 9,7%, potravin o
8,3%, nepotravinářského zboží
o 7,7%, ale služby o 14,1% a veřejné stravování
dokonce o 16,4%. Ptám se, jestli ještě pořád
je možné věřit vládnímu
odhadu 15% inflace za celý rok 1993, na kterém
byl do značné míry postaven letošní
rozpočet.
Dovozy vzrostly v prvních měsících
roku 1993 o 80%, ale vývoz poklesl o 23,6%. Počítáno
bez Slovenska, obchod se Slovenskem poklesl o 30%. Výkladní
skříně České republiky dnes
překypují zbožím z dovozu, ale já
se ptám, čím budeme tento import platit?
To je česká vláda spokojena s tím,
že převažují naprosto zbytné dovozy
nad dovozem špičkových technologií,
které jedině mohou zastavit současný
ekonomický úpadek České republiky
a stimulovat budoucí rozvoj? Vyloučíte-li
z dovozu ČR částky za letadla, automobily,
hrací automaty a luxusní zboží pro butiky,
vyjde vám na dovoz technologií, bez nichž je
rozvoj českého průmyslu nemyslitelný,
směšná částka 200 amerických
dolarů na hlavu a rok. Pro srovnání, Jižní
Korea na tyto účely cílevědomě
prostřednictvím státní politiky vynakládala
asi 1,14 mld. amerických dolarů ročně
téměř 25 let, aby se dobrala k dnešní
slušné prosperitě. Do kterého období
za těchto poměrů plánuje prosperitu
naší republiky česká vláda? Zahraniční
investice do České republiky nám patrně
v této věci příliš nepomohou,
protože, ať již je to způsobeno tím,
jak je prováděna privatizace, nebo je to absencí
strukturální a průmyslové politiky
vlády, fakt je prostě ten, že zahraniční
investice v České republice míří
převážně do tabákové výroby,
produkce nápojů a podobných sfér.
Takový vývoj by odpovídal spíš
rovníkové Africe.
Vývozy z České republiky nejen klesly, ale
v exportu ČR se velmi nepříznivě vyvíjí
struktura zboží. Vývoz surovin a polotovarů
roste absolutně i relativně. Export hotových
výrobků v roce 1989 činil v České
republice asi 6,23 mld. amerických dolarů, v roce
1992 už jen 2,56 mld. amerických dolarů a v
roce 1993 dále klesá. Těžiště
vývozu je dnes v surovinách, materiálech,
polotovarech. Dnes jsme opravdu na úrovni rozvojové
země. Přitom řada z těch zemí,
na které jsme před rokem 1989 hleděli ekonomicky
poněkud z patra, má dnes exportní struktury
lepší. Podílem hotových výrobků
je již před námi Malajsie - 42% nebo Thajsko
- 54%. Česká republika dnes už jen necelých
37%.
Proti 1199 amerických dolarů exportní výkonnosti
na jednoho obyvatele ČR v roce 1988 - a tehdy jsme to kritizovali
jako slabý výsledek - exportní výkon
na jednoho obyvatele ČR v roce 1992 činil jen 799
amerických dolarů a v prvních měsících
roku 1993 dále klesal.
Bez účinné proexportní politiky a
zvýšené exportní výkonnosti na
straně jedné a cílevědomé dovozní
politiky na straně druhé je prosperita České
republiky jen snem. Že třeba Švýcarsko
má exportní výkonnost přes 9 000 amerických
dolarů na jednoho obyvatele, to dnes nikoho asi příliš
nepřekvapí. Ale, že jsme se dnes dostali na
polovinu exportní výkonnosti Portugalska či
Korejské republiky, to by mělo představitele
vládní koalice zarazit.
Během období 40 let, dnes obviňovaného
paušálně ze všech možných
druhů úpadků, tedy i úpadku ekonomického,
jsme se v České republice vždy pohybovali v
rozmezí 1,2 až 0,7% podílu na světovém
exportu. Dnes podíl 0,22% s klesajícím trendem,
to je snad nejen důvod k zamyšlení jak vhodně
pojmenovat současný ekonomický vývoj,
ale hlavně je to důvod k rychlé změně
dosavadní neúspěšné hospodářské
politiky, a to nejen v průmyslu, ale i v zemědělství.
Poslední opatření Evropských společenství
snad přesvědčivě ukázalo, v
čí prospěch by se rozhodovalo v Bruselu,
až bychom se stali zemědělsky a potravinově
zcela závislými na mocných v Evropě.
Domnívám se, že nová situace po rozpadu
Československa i důvody spjaté s nepříznivými
trendy prvních měsíců roku 1993 plně
opravňují náš požadavek, aby vláda
podala svůj názor na stav hospodářství
ČR a návrh opatření, která
hodlá k zvratu dosavadní situace učinit.
Téma projednávaného bodu programu považuji
za natolik závažné a zprávu pana ministra
Dyby za tak obsáhlou, že je třeba ji před
diskusí seriózně prodiskutovat. Navrhuji
proto jednání bodu přerušit, nejméně
do zítřka (když pan ministr ve čtvrtek
nemůže), pokud sněmovna neusoudí, že
to vyžaduje odklad ještě delší. Prosím,
pane předsedající, abyste dal o mém
procedurálním návrhu hlasovat.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Vorlíčkovi. Vyhlašuji nyní
desetiminutovou přestávku.
(Jednání přerušeno v 18.54 hodin.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené
poslankyně, vážení poslanci, budeme
pokračovat v projednávání bodu číslo
3 našeho schváleného programu. Byl jsem nucen
vyhlásit přestávku v okamžiku, kdy pan
poslanec Vorlíček ukončil své vystoupení
v rozpravě a na závěr svého vystoupení
předložil procedurální návrh
- přerušit v tomto okamžiku projednávání
tohoto bodu a pokračovat v projednávání
zítra. Bližší časové upřesnění,
co se zítřka týče, nezaznělo,
nepletu-li se. Předpokládám tedy zahájit
tím zítřejší jednání,
Dámy a pánové, dávám hlasovat
o tomto procedurálním návrhu, kdo je pro
jeho přijetí, ať zvedne ruku. 67.
Dámy a pánové, prosím, abyste příliš
dramaticky neměnili svá místa, aby bylo možno
spočítat, kdo je proti tomuto návrhu, ať
zvedne ruku. 40.
Kdo se zdržel hlasování? 20.
Konstatuji, že tento procedurální návrh
byl přijat a bod číslo 3 je přerušen
do zahájení zítřejšího
jednání.
Vzhledem k přítomnosti pana ministra Dyby se chci
otázat sněmovny, zda by bylo námitek proti
postupu, že bychom mohli zahájit projednávání
bodu číslo 5 vstupní informací. Je
to věc, která mě napadá v rámci
tendence zracionalizovat naše jednání, ale
pan poslanec Wagner se hlásí.
Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, přihlásil jsem
se k faktické poznámce proto, abych se ohradil proti
nehoráznému dvojnásobnému porušení
zákona o jednacím řádu předsedajícímu
této schůze a zároveň mu za to přerušení
zákona poděkoval. Dopřál tím
opozici argument nad všechny argumenty, argument k tomu,
proč je potřeba, aby zástupce opozice mohl
řídit schůzi sněmovny a byl jejím
funkcionářem (hluk v sále, smích).
To proto, aby takovéto podrazy se nemohly dělat,
aby to bylo vyvážené, aby na žádné
straně nedocházelo k věcem, které
jsou typickou ukázkou manipulace. Způsob, jakým
bylo přerušeno hlasování a vyhlášena
přestávka, ukazuje jen na jedno, že v té
chvíli koalice neměla ve sněmovně
dost lidí, dost lidí pro to, aby mohla ustát
své stanovisko, tak pan předsedající
přeruší schůzi. Není, domnívám
se, potřeba nic více dodávat. Děkuji
vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Já
se s vámi ztotožnuji, pane kolego, myslím,
že skutečně není potřeba nic
dodávat. (Potlesk.) Já jsem před vystoupením
pana poslance Wagnera se tázal sněmovny, zda bude
námitek proti tomu, abychom podobným způsobem,
jako jsme to udělali vlastně s bodem 3, vyslechli
vstupní informaci pana ministra Dyby. A pak si myslím,
že asi bude čas dnešního jednání
zhruba vyčerpán. Pro tento postup by zde byla podobná
argumentace jako pro hlasování, které před
chvílí úspěšně skončilo.
Není-li námitek proti tomuto postupu, dovolím
si tedy bez hlasování o změně pořadu
udělit opětovně slovo panu ministru Dybovi
a požádat ho, aby nám podal informaci k bodu