Poslanec Josef Křížek: Vážený
pane místopředsedo, vážená vládo,
vážené kolegyně, kolegové, včera
se pan ministr Dyba ve své zprávě o stavu
národního hospodářství ČR
zmínil o problémech, které souvisejí
se ztrátovým hospodářstvím
podniků zemědělské prvovýroby,.
bez toho, že by alespoň naznačil, jak vláda
hodlá katastrofální situaci českého
zemědělství řešit.
Jak již bylo řečeno panem ministrem Dybou,
zemědělská prvovýroba vykázala
v roce 1992 ztrátu 12 mld. korun. V roce 1991 tato ztráta
činila 8 mld. korun, a to za situace, kdy zemědělci
drasticky snížili náklady na výrobu,
a to zejména intenzifikační náklady,
jako náklady na hnojiva a osiva. Již tři roky
nezajišťují zemědělci ani prostou
reprodukci. Minimalizují náklady do půdy
na úkor budoucí prosperity zemědělství.
Ze zemědělství jen za poslední dva
roky odešlo 38% pracovníků. Mzda těch,
kteří zůstali, je nejmenší ze
všech resortů národního hospodářství.
Je tedy pravda, že zemědělci svým ztrátovým
hospodařením zaplatili sociální smír.
Chtěl bych se z tohoto místa zeptat vlády,
zda i letos zaplatí zemědělci sociální
smír výrazným snížením
hodnoty svých majetků, dalším snížením
své životní úrovně. Zatím
tomu všechno nasvědčuje. Letos se však
již vláda nemůže vymlouvat na transformaci
družstev, jež vykázala za rok 1992 zápornou
míru rentability hospodaření ve výši
5,6%. Vedle státních statků dosud neprivatizovaných,
které hospodařily se zápornou mírou
rentability ve výši 26,7%, nehospodařili dobře
ani soukromí rolníci, kteří při
dosaženém výkonu 3,5 mld. korun vykázali
ztrátu 466 miliónů, což představuje
zápornou míru rentability 14,2%.
Z uvedeného je zřejmé, že za absolutní
neúspěch dosavadní agrární
politiky nemohou staré struktury, jak s oblibou argumentují
i někteří politici, ale že příčiny
jsou daleko hlubší. Jak jinak by bylo totiž možné
vysvětlit fakt, že např. zemědělská
družstva v okr. Olomouc, kde pracuji, hospodařící
na nejúrodnějších půdách
s výnosy srovnatelnými s evropským standardem,
ukončila hospodářský rok ztrátou
26 miliónů korun, když v 80. letech dosahovala
zisk ve výši řádově 150 miliónů.
Nám, kteří pracujeme v zemědělství,
jsou příčiny tohoto neúspěchu
známy. Mezi stěžejní patří
růst cen vstupů do zemědělství,
a to na dvojnásobek proti roku 1989. U jednotlivých
vstupů je to pak index - např. u elektrické
energie 286%, u paliv 252%, u hnojiv 196%, u pesticidů
240% atd. Výkupní ceny zemědělských
výrobků však vzrostly za stejné období
pouze o 11,3%. Z toho rostlinné výrobky o 16,7
% a živočišné o 6,2%. Při tomto
nepatrném růstu výkupních cen vzrostly
spotřebitelské ceny o 91%, z toho potraviny o 74,2
%. Další příčinou je nedostatečná
celní ochrana, v důsledku čehož dochází
k likvidaci celých odvětví - brambory, len,
zelenina, ovoce, na řadě je cukrovka a další.
Monopol zpracovatelského průmyslu, jeho cenový
diktát, opožděné platby (současný
dluh je asi 4 mld. za mléko, maso, cukrovku) má
na svědomí tíživou finanční
situaci zemědělců. Vysoká úroková
míra poskytovaných úvěrů se
nemalou měrou podílí na záporné
rentabilitě výroby. Absence proexportní politiky
při poklesu domácí spotřeby způsobuje
relativní nadvýrobu a ve svých konečných
důsledcích ohrožuje potravinovou bezpečnost
našeho státu. Naprosto nedostatečná
je rovněž dotační politika státu.
Pan premiér se dokonce nechal slyšet, že nehodlá
poskytovat zemědělcům dotace jako švýcarská
vláda. Připomínám, že se jedná
o dotaci ve výši 80% z hodnoty produkce.
Chtěl bych vás, pane premiére, v této
souvislosti ujistit, že naši zemědělci
nechtějí dotace v této výši.
Dovolte mi však malé srovnání. Zatímco
u nás v roce 1992 činila průměrná
dotace na 1 ha zemědělské půdy cca
1 200 korun, v zemích Evropského společenství
to bylo 773 amerických dolarů, což odpovídá
částce 22 800 korun. Navíc částka
na dotace byla rozdělena tak, že soukromě hospodařící
rolníci dostali v průměru 11 300 korun na
hektar, kdežto ostatní zemědělské
podniky pouze 172 korun. Bylo by jistě možné
vyjmenovat ještě další příčiny,
ale nechci vás tím zdržovat.
My, zemědělci, dobře víme, že
nikde ve světě nemají zemědělci
"na růžích ustláno". Přesto
si však myslíme, že ze strany naší
vlády není zemědělství ani
zdaleka věnována taková pozornost, jakou
si zasluhuje.
Tvrzení vládních činitelů,
že my, zemědělci, musíme vzít
na vědomí nutnost drastického snížení
objemu zemědělské produkce, neobstojí
v konfrontaci s agrární politikou holandské,
dánské a francouzské vlády. Dánové
a Holanďané produkují např. dva a půlkrát
více zemědělských produktů
než je spotřeba obyvatel těchto zemí.
Za svou zemědělskou produkci si ve světě
koupí vše, co potřebují pro národní
hospodářství. Od energie, přes ocel
a konče zbraněmi. Vlády těchto zemí
dělají účinnou proexportní
politiku. Rovněž tvrzení, že naše
zemědělství není konkurenceschopné,
se nezakládá na pravdě.
Konkurenceschopnost našeho zemědělství
může vláda výrazně posílit
moudrou dotační politikou orientovanou na technologickou
inovaci, na nákup špičkového genofondu
a další systémová opatření.
Je tedy na čase, takříkajíc pět
minut po dvanácté, aby se vláda i parlament
začaly problémy zemědělství
seriózně zabývat a urychleně je řešit,
Svou zásadní nespokojenost s agrární
politikou vyjádřili zemědělci 5. 3.
na 45. km dálnice Brno - Bratislava, v blízkosti
Velkých Bílovic. Tato akce se setkala s podporou
zemědělců z celé republiky. Následné
jednání delegace zemědělců
s premiérem panem Klausem však nesplnilo očekávání
zemědělců. Je tedy na místě
požadovat, aby vláda předložila urychleně
Poslanecké sněmovně nový agrární
program, jehož realizace by vyvedla české zemědělství
z vážné krize. Dále si myslím,
že by Poslanecká sněmovna měla požadovat
po vládě neprodlené řešení
přezrálých problémů, z nichž
za zvlášť důležité považují
zemědělci privatizaci státních statků,
celní ochranu, levné úvěry pro podnikatelské
subjekty v zemědělské prvovýrobě,
zelenou naftu, snížení daňového
zatížení zemědělců, kapitálové
propojení zpracovatelského průmyslu se zemědělskou
prvovýrobou, pružnější činnost
fondu tržní regulace, účinnou proexportní
politiku, fungování komoditních burz, atd.
Obracím se na vás, vážené kolegyně
a kolegové. Nepřipusťme další zhoršení
ekonomické situace v zemědělství a
ochuzení vesnice. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Křížkovi. Prosím, aby
se slova ujal pan poslanec Ullmann a připraví se
poslanec Vačkář.
Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane
předsedající, vážená vládo,
dámy a pánové, považuji za zcela přirozené,
že při rozpravě o politice vlády, zejména
hospodářské politice vlády, jsou ze
strany opozice snášeny kritické připomínky
a nespokojenost s touto činností, Nad tím
se vůbec nepozastavuji. Domnívám se, že
to je zcela normální ve všech parlamentech.
Tím se snaží opozice naznačit, že
kdyby to oni dělali, bylo by všechno jinak, bylo by
všechno krásně růžové.
Já jsem si ale při těchto diskusích
v této sněmovně všiml jiného
aspektu. Srovnává se zde velmi často naše
hospodářství, jeho rozvoj, jednotlivé
aspekty rozvoje, s hospodářstvím vyspělých
států Evropy. V podtextu se to více méně
zdůvodňuje - však tam chceme, proč bychom
se nesrovnávali.
Já osobně toto nazývám farizejstvím.
Ony totiž ty vyspělé ekonomiky měly
jedno ohromné dějinné štěstí.
Neprošly hospodářským marasmem, hrůzným
obdobím, kterým prošla naše země.
Já bych nesmírně uvítal, kdyby se
právě poslanci opozice snažili srovnávat
rozvoj našeho hospodářství se srovnatelnými
zeměmi, tzn. s těmi zeměmi, které
tímto marasmem prošly. Trochu mě zaráží,
že takové srovnání jsem zde zatím
vůbec neslyšel. Domnívám se, že
by více vypovídalo o tom, jak účinně
či neúčinně naše vláda
v této oblasti pracuje. Já vím, že může
být vznesena námitka - nyní to vezmu namátkově
- že kdybychom se srovnávali např. s Bulharskem,
mohlo by být řečeno - ano, ale kdyby tam
zůstali ve svém původním socialistickém
trendu, bylo by to dnes lepší, dnes mají problémy
z toho důvodu, že v něm nezůstali.
Pak bych doporučil podívat se na toho, s kým
jsme se vždy srovnávali (a není to tak strašně
dávno), který byl naším vzorem, za kterým
jsme měli kráčet. Měli bychom se podívat
- vzhledem k tomu, že zažíval tento marasmus
o 30 let déle - kam až on se dostal. Dostal se v podstatě
na úroveň hladu a vážného ohrožení
obyvatelstva.
Já se domnívám, že přes všechnu
smůlu, kterou tato země měla, měla
jednu výhodu, že to u nás trvalo jen 40 let.
Setkal jsem se před časem, není to tak dávno,
s ruským konzulem, když cestoval po severní
Moravě a diskutovali jsme o dalším vývoji
hospodářství apod. Z jeho úst jsem
zaslechl jednu velmi zajímavou připomínku.
Říkal mi - vy máte ohromné štěstí
ve srovnání s námi. U vás alespoň
staří lidé ještě pamatují
normální hospodářský život
této země. My v Rusku jsme na tom hůře.
U nás nikdo takový už v podstatě nežije.
Já jsem si v tom okamžiku uvědomil obludný
rozměr všeho toho, co tady probíhalo.
Proto bych chtěl vyzvat pány poslance z opozice,
aby v jejich příspěvcích zaznělo
rovněž srovnání se srovnatelným,
tedy se zeměmi, které se zvedají z komunistického
marasmu.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Ullmannovi. Orosím, aby se slova ujal pan
poslanec Vačkář. Připraví se
pan poslanec Vratislav Votava.
Poslanec Jiří Vačkář: Vážený
pane předsedající, vážená
vládo, nebudu hovořit dlouho, poněvadž
poslanec Křížek v podstatě rozebral
všechny otázky související s problematikou
zemědělství. Přesto bych rád
využil přítomnosti pana ministra Luxe a položil
mu několik otázek.
Pan ministr Lux prohlásil, že privatizace státních
statků bude ukončena do 30. dubna, aby se noví
vlastníci mohli ujmout svých práv. Přibližně
tak to proběhlo tiskem. Přímo od pana ministra
jsem to neslyšel a pokud to řekl trochu jinak, byl
bych nerad, aby to bylo nepřesně vykládáno.
Dnes je sice teprve 20. dubna, ale přesto to vypadá
tak, že tento termín splněn nebude. Tím
skutečně dojde k určitým škodám.
Další poznámku bych měl k tomu, že
jsem předpokládal, že konkurenční
prostředí pochopitelně vytvoří
tlak na zemědělské podniky všeho druhu,
že logicky některé zkrachují, ale že
to gros bude moci přežít. Podle mých
posledních informací to vypadá tak, že
skutečně dochází k plošné
likvidaci zemědělství. Tím, že
dochází k výraznému poklesu příjmů
a k likvidaci zemědělství, zejména
v pohraničních oblastech, dochází
také k tomu, že lidé ztrácejí
práci a protože tam nejsou jiné alternativy,
vyplývá z toho nebezpečí, že
postupně odtamtud odejdou.
Byl bych také rád, kdybych slyšel odpověď
na otázku, jaká opatření budou dělána
pokud jde o daně. Vláda připravuje pro vlastníky
neplacení daní, ale já si myslím,
že je to málo ve srovnání s okolním
světem. Zemědělství tvoří
také krajinotvorný prvek. Logicky všude ve
světě - pokud se půda neobdělává
- přispívá stát na to, aby byla po
zatravnění alespoň minimálně
obdělávána. Zajímalo by mě,
jestli se s něčím takovým počítá,
protože např. v sousedním Rakousku jde o částku
kolem 14 - 15ti tisíc šilinků s podmínkou,
že se plochy alespoň dvakrát za rok posečou,
sklidí atd.
Nechtěl bych hovořit dlouho, protože by šlo
o zbytečné prodlužování rozpravy.
Rád bych slyšel odpovědi na své otázky.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Vačkářovi, Prosím, aby
se slova ujal pan poslanec Votava a aby se připravil pan
poslanec Řezáč.
Poslanec Vratislav Votava: Vážený pane
předsedající, vážená sněmovno,
ve zprávě předložené panem ministrem
Dybou o naší ekonomické situaci jsem postrádal
již jen nějakou vzletnou formulaci o tom, že
pod prapory s modrým ptákem kráčíme
hrdě a směle vstříc světlým
tržně kapitalistickým zítřkům.
Natolik mi připomínala ekonomické referáty
předních činitelů minulého
stalinsko-byrokratického režimu, jak tím, co
říká, tak tím, co lakuje na růžovo,
tak i tím, co naprosto pomíjí a zamlčuje.
Žijeme lépe a radostněji, alespoň podle
nynějších architektů velkého
přelomu, velkého skoku naruby. Bylo by dobře,
aby kapitáni našeho potápějícího
se národohospodářského Titaniku konzultovali
výsledky své politiky spíše než
s experty Mezinárodního měnového fondu
a jiných západních institucí s obyčejnými
lidmi v této zemi, s mladými rodinami i s
důchodci, s horníky na Ostravsku, s dělníky
podniků, stojících před bankrotem,
se zemědělci a živnostníky. Je ovšem
otázkou, komu se cítí být více
odpovědni.
Nejsem a nikdy jsem nebyl stoupencem minulého státně
byrokratického stalinského systému. Jsem
však toho názoru, že ani restaurace kapitalismu
vůbec - a zvláště v oné šokové
variantě, známé z různých Klausových,
Balcerovičových, Gajdarových a jiných
reforem přináší ve všech zemích
střední a východní Evropy podobné
negativní důsledky pro většinu jejich
obyvatelstva, s výjimkou úzké vrstvy vyvolených.
Pokud jde o tyto důsledky, myslím, že zde byly
již výstižně rozebrány v některých
vystoupeních, byly rovněž popsány mnohými
autory domácími i zahraničními,
a to zdaleka nejen těmi, kteří se hlásí
k politické levici. Konečným výsledkem
je však vždy a všude propad na úroveň
třetího světa. Ve francouzské literatuře
je to stručně a zvučně nazýváno
tiers-mondisation. Jestliže je na tom Česká
republika přece jenom lépe - zatím - než
jiné země bývalého východního
bloku, není to zásluhou současné vlády,
ale především díky relativně
stabilnějším výchozím podmínkám
ekonomických přeměn. Nemá však
smysl se o těchto a podobných věcech snažit
přesvědčovat stoupence jediné správné
cesty. Jejich výsledky prověří - stejně
jako tomu bylo v případě minulého
systému - novější dějiny. Přesto
si však myslím, že je povinností této
sněmovny, aby mnohem aktivněji než dosud vystupovala
ve vztahu k hospodářské politice současné
vlády, především aby důrazněji
posílila svou kontrolní funkci, ať už
jde např. o proces privatizace, nebo o ochranu sociálních
zájmů a kvality života občanů
České republiky.
Myslím proto, že by dnešní debata o ekonomické
politice vlády měla být ukončena nějakým
usnesením. Sám bych doporučil pro toto usnesení
dva následující návrhy:
1. Poslanecká sněmovna pověřuje organizační
výbor, aby zařadil pro některé z příštích
zasedání Poslanecké sněmovny na program
ratifikaci Evropské charty sociálních práv
ve smyslu jejího článku 10 a protokolu -
nejpozději do 3. čtvrtletí roku 1993. Domnívám
se, že se takto více přiblížíme
Evropě, než tím, že se budeme mocí
mermo cpát do Severoatlantického paktu.
2. Doporučuje vládě ČR, aby radikálně
přehodnotila koncepci druhé privatizační
vlny a na místo kupónové metody jednoznačně
preferovala jiné formy privatizace leasingový pronájem
zaměstnancům, zaměstnanecké akcie.
Jsem přesvědčen, že kdyby kráčela
touto cestou již v první vlně kupónové
privatizace, nemuseli bychom se dnes zabývat různými
supernulovými variantami a jinými hlavolamy. Děkuji
vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
panu kolegovi a prosím pana kolegu Řezáče,
aby se ujal slova. Další přihlášky
nemám k dispozici.
Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený
pane místopředsedo, vážená vládo,
vážené kolegyně a kolegové, zdá
se, že můj včerejší apel na věcnou
výměnu názorů nebo řešení
problému, který je předmětem jednání
této sněmovny, vyzněl naprázdno, neboť
jsme díky kolegovi Holubovi se dostali opět do nějakého
ideologického školení nebo ideologické
přestřelky. Je to trapné, a kdybych na to
chtěl reagovat podobným způsobem, mohl bych
říci, že měl kolega Holub jistě
pravdu, když řekl, že když se sjezd KSČ
na něčem usnesl, byl přijat ihned potřebný
zákon. Ale zrovna tak bych mohl říci, že
když se kongres ODS 7. listopadu 1992 usnesl, že bude
přijat nějaký zákon v prvním
pololetí 1993, a víme, jaký zákon
to bude, nepochybuji o tom, že ho tato vláda navrhne
a tato sněmovna ho přijme. Takže takhle se
můžeme pošťuchovat navzájem a k ničemu
to nepovede.
Chtěl bych se vyjádřit k některým
bodům zprávy. Především je nepochybně
pravdou, že asi relativní otázka rovnováhy
a nerovnováhy české ekonomiky ve vztahu k
jiným ekonomikám bývalého východního
bloku je celkem notoricky známá. To není
ovšem nový jev. Pokud nahlédneme do prognózy,
kterou v roce 1988 zpracoval Prognostický ústav
- a na té prognóze pracovala řada členů
bývalé vlády minulého volebního
období i někteří členové
současné vlády - zjistíme, že
stav tehdejší československé ekonomiky
byl relativně nejlepší v celém východním
bloku, přestože vnitřní zadlužení
České republiky dělalo 54% a ve Slovenské
republice tehdy 46%. Ale chci říci, že významní
odborníci Prognostického ústavu tehdy dovozovali,
že v podstatě Československo bylo svým
způsobem superindustrializovaným státem.
Žiji již 14 let v Jablonci nad Nisou a zajímám
se zejména o to, jak se vyvíjí výroba
a export typického českého rodinného
stříbra nebo rodinného zlata, to jest skla
a bižuterie. Mohu říci, že současná
dlouhodobá recese, která byla konstatována
i teď na dubnovém veletrhu spotřebního
zboží generálním ředitelem Jablonexu,
včetně poklesu exportu, připomíná
obdobnou situaci na počátku 80. let, která
se objevovala v této komoditě jednou za 7-8 let.
Tentokrát trvá ještě déle a je
ještě tíživější. Nebudu
rozebírat příčiny, ale srovnám
dvě reakce dvou exportních podniků na počátku
80. let s tím, jak reakce dopadla.
Tehdy na recesi Skloexport v Liberci reagoval tak, že prudce
snížil ceny vyváženého skla a snažil
se nahradit celý výpadek v podstatě zvýšením
fyzického objemu vyvážené produkce.
Jablonex Jablonec, který vyvážel naopak bižuterii,
tuto strategii nepřevzal a držel ceny i za cenu omezení
fyzického objemu vyvážené bižuterie.
Výsledek byl ten, že Skloexport Liberec tehdy zlikvidoval
finančně sebe i své zahraniční
partnery, kdežto Jablonex to přežil. Ale tohle
srovnání, které vám ještě
nemusí naznačovat, k čemu směřuji,
mě vede jen k myšlence o tom, zda jsme nepřepálili
míru devalvace československé nebo nyní
české měny.
Před dvěma nebo třemi lety zde byli celkem
významní odborníci z Japonska, kteří
doporučovali tehdejší federální
vládě, aby devalvace, která byla jedním
z reformních kroků, byla samozřejmě
provedena, ale doporučovali výši asi 20-24
korun za dolar, to znamená asi 13 - 14 za marku. Víte,
že vláda provedla devalvaci ve třech krocích.
Domnívám se, že ten třetí krok
už šťastný nebyl a že má velice
závažné důsledky i pro to, jak vypadá
náš export a jeho struktura, a to z hlediska toho,
co se vyváží, i z hlediska fakticky poklesu
vývozu, ačkoli devalvace měla export podpořit,
Před rokem, právě před rokem, na konci
minulého volebního období zde hovořil
náš bývalý kolega, bývalý
poslanec Heřman Chromý, který v úvodu
svého vystoupení jednak říkal to,
co asi já, pokud jde o přestřelky zde ve
sněmovně, a jednak zde citoval práci českého
advokáta, který napsal první zákon
Československé republiky a který byl ministrem
financí Československé republiky, dr. Aloise
Rašína, a citoval z jeho práce "Můj
finanční plán" z roku 1920, na str.
30 a 32, právě hodnocení otázek devalvace.
Cituji tedy z této citace: "Mezinárodní
podcenění měny je prostředkem k vyrabování
státu s podceňovanou měnou v cizině
a výše ceněnou doma k nerozumnému nesystematickému
vývozu bez ohledu na domácí spotřebu.
Export bude vyvážet i suroviny a polotovary
spíše než hotové výrobky, poněvadž
v zemi s podceněnou valutou budou výrobní
náklady stoupati ve všem, kde výroba je odkázána
na dovoz surovin a nebo části surovin z ciziny.
Tím přecházíme ke druhému směru
zvyšování cen. Snížený mezinárodní
kurs měny působí jako ochranné clo
doma, zamezuje dovoz z ciziny a výroba doma může
zvyšovat ceny výrobků. Jestliže však
stát, jehož měna je mezinárodně
podceněna, a přesto nevyhnutelně potřebuje
dovozu z ciziny, a musí-li obzvláště
dovážeti k potřebě výživy
a suroviny pro výrobu, platiti je v nadceněné
cizí měně, stoupne drahota doma, stoupnou
také výrobní náklady, vývoz
vrhá se na suroviny domácí a polotovary."
Konec citátu.
Víte velice dobře, že v 80. letech, kdy si
Biľak, Jakeš a jemu podobní nevěděli
rady, co s ekonomikou, jsme byli svědky toho, jak se vyváželo
dřevo nastojato do Rakouska, do Německa a jinam.
Dnes jsme svědky, jak se do Rakouska vyváží
náš hodnotný kaolín za směšné
ceny a zasypávají se jím prázdné
doly v Rakousku. To jsou příklady. Naproti tomu
my, abychom dováželi za valuty více moderních
technologií pro dosažení zvýšení
konkurenceschopnosti našich výrobců, dovážíme
mnohdy potraviny, které dokážeme vyrobit sami,
a ještě si tím způsobíme komplikace
nejen v zemědělské výrobě,
ale i v osídlení venkova.
V ekonomii se obvykle učí, že jsou země
průmyslové a rozvojové. V Jablonci kromě
bižuterie a skla se vyrábějí také
nákladní automobily. Vývoz finálních
výrobků, zejména takových vozových
jednotek, jako jsou osobní nebo nákladní
automobily, je typickým ukazatelem úrovně
vyspělé ekonomiky. Koncem 80. let Liaz Jablonec
vyvážel 19 tisíc vozových jednotek za
rok. Dnes je to necelá třetina. Naproti tomu naše
vývozy surovin a polotovarů za dumpingové
ceny mají úspěch.
Jenomže ten, kdo vyváží suroviny, ve skutečnosti
se dostává do typické definice rozvojové
země, která vyváží do metropolí
právě buď suroviny a nebo agrární
výrobky. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
panu kolegovi Řezáčovi. Dále se do
rozpravy přihlásil pan kolega Hofhanzl,
Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážené
dámy a pánové, vážený
pane místopředsedo, je právem opozice kritizovat
vládu. Domnívám se ale, že povinností
korektní opozice, která cítí odpovědnost
za zemi a za stát, chápe-li tento stát a
zemi za zemi svou, je korektnost a nedemagogické zneužívání
faktů. Z projevů, které od některých
opozičních poslanců slyším, se
mi zdá, že nepovažují tuto zemi a stát
za stát svůj a nemají zodpovědnost
k občanům i k budoucnosti země.
K odpovědi jsem byl vyzván projevem pana poslance
Trnky. Pan poslanec vytýká vládě,
že nemá koncepci zemědělství
a resort zemědělství je na pokraji zájmu
vlády a resort neřídí, Jsem nucen
panu poslanci Trnkovi dát do značné míry
za pravdu. Vláda této země neměla
od počátku - od roku 1989 - odvahu důsledně
vzít na sebe zodpovědnost a řídit
transformaci zemědělství tak, abychom dali
základ nové struktuře zemědělství
založené na rodinných farmách střední
a malé velikosti. Měli jsme položit základ
procesu, který by vedl k zemědělství
schopnému vyrábět ekonomicky, šetrně
a rozumně využívat půdu a krajinu.
Zároveň musím ale upozornit na to, že
pan poslanec Trnka veškerou svou činností za
uplynulé tři roky vzniku těchto soukromých
farem na našem venkově bránil. Proto je mi
podivné, když nyní tuto koncepci vyzdvihuje
a dělá, že prosazuje. Ten, kdo na venkově
žije, ví, kdo celé tři roky zastupoval
na našem venkově nomenklaturu bývalých
jednotných zemědělských družstev
a státních statků. Každý, kdo
na vesnici žije, ví, kdo tyto lidi vedl a instruoval
je, jak mají zneužívat nedokonalého
zákonodárství a používat ho proti
těm odvážlivcům, kteří
se postavili na vlastní nohy a šli soukromě
hospodařit a ideu soukromých farem uvést
ve skutečnost.
Jsem nucen říci, že to, co pan poslanec Trnka
hovořil, je v lepším případě
pokrytectvím. Já vytýkám minulé
i dnešní vládě to, že neměla
odvahu a zodpovědnost zemědělcům,
které vychoval minulý režim k poslušnosti
a poddanství, pomoci a dát jim šanci, aby pochopili,
že se mohou a umí na své vlastní nohy
postavit a obnovit tradici českého sedláka
a hospodáře. Děkuji,
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Hofhanzlovi. Prosím, aby se slova ujal pan
poslanec Gjurič.
Poslanec Andrej Gjurič: Vážený
pane místopředsedo, kolegyně a kolegové,
několik krátkých replik, ke kterým
mě i přes mou nevůli zde mluvit vyprovokovaly
některé projevy kolegů.
Myslím, že to, co zde předvedl pan poslanec
Votava, je klasický příklad zaměňování
příčin s následkem, jak jsme tomu
zde ve sněmovně zvyklí vlastně po
celé volební období. Dokonce bych řekl,
že je to nehorázné zaměňování
příčin s následkem. Když už
tu pan poslanec Votava citoval, doporučoval bych mu, aby
se podíval i na knihy autorů, jako je F. A. Hájek
nebo Michal Novák, kde by zjistil, jak výrazně
spolu souvisí tržní hospodářství
a svoboda, a jak výrazně spolu nesouvisí
to, co navrhoval on a demokracie, a jak je to logické.
Nemohu mu odcitovat některé ze základních
vět, knih tu s sebou nemaje, protože jsem samozřejmě
netušil, kam až debata dospěje. Pravděpodobně
kolega Tomáš Ježek by mu to odcitoval rovnou
z lavice, ale o to koneckonců nejde.
Domnívám se totiž, že právě
pan kolega Votava obrací věci na ruby. My se je
snažíme už asi dva a půl roku obrátit
zpět na líc. Naruby byly obráceny 40 let.
Tento týden byla v televizi debata o konstruktivnosti,
potažmo nekonstruktivnosti opozice - pokud se pamatuji. Řekl
bych zde pár slov spíše o její optice,
o optice opozice. Dokonce bych skoro řekl, že ona
za to tak úplně nemůže, že je taková,
jaká je, jestliže zkreslená optika dále
trvá.
Vzpomínám si na programové prohlášení
vlády a na reakce mnohých pánů, kteří
zde dnes vystoupili. Tehdy jsem to nechal s pokojem, ale dnes
už k tomu nemohu mlčet. Například pan
poslanec Řezáč - myslím, že na
tom, co nyní řeknu, se klasicky objeví, jak
člověk a strana není schopna překročit
svůj vlastní stín - se tehdy zmínil
při programovém prohlášení vlády
- budu to muset parafrázovat, ze stenozáznamu bychom
si to přečetli přesně - že v
podstatě levice bojuje za práva chudých a
pravice za práva bohatých. Já to říkám
úmyslně takto, protože byla i o tom dnes řeč
a rozhodně víckrát bude. To je právě
ta ideologická infekce, které se určité
skupiny lidí nemohou zbavit. Myslím si, že
je to úplně jinak, pane kolego Řezáči,
a sice, že obě tyto skupiny bojují za všechny
občany v našem státě, pouze každá
jinak. To je ten rozdíl.
Podobně pan poslanec Kraus tehdy hovořil o tom,
že optimální čas nastane tehdy, až
nebudou potřeba svépomocné a charitativní
organizace. Své expozé zakončil tím,
že koneckonců, ať je v programovém prohlášení
vlády napsáno cokoliv, on nám stejně
nevěří, To je potom těžká
řeč, že ano.
Zatím jsme nedali důvod nevěřit -
už to včera říkal pan ministr Piťha
- zatímco 40 let vaší praxe nám tento
důvod dalo docela jistě. Takže, dámy
a pánové, nedívejme se na věci černobíle,
nestavme proti sobě sociální oblast a tržní
oblast, něco si přečtěme a nechme
nás pracovat,
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Gjuričovi. Prosím, aby se slova ujal
pan poslanec Václav Grulich.