Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ústava tímto ustanovením umožňuje, aby se např. zakotvila pravomoc prezidenta, založená obyčejnými zákony při stanovení takových případů funkcí, jako je generální inspektor armády, Rada obrany státu, jmenování vysokoškolských profesorů apod., jejichž funkce nejsou v současné ústavě zakotveny, nemůže se však vztahovat na orgány nebo činnosti, které ústava již výslovně zakotvuje.

Z těchto skutečností vyplývá, že bod I. - funkce prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, kteří byli ustanoveni podle dosavadních předpisů, trvá v souladu s ustanovením § 9 odst. 2 zákona 61/92 Sb., neboť trvá kontinuita tohoto úřadu založená na kontinuitě zákonodárného sboru. Bod II. - zákon č. 61/92 Sb. je nezbytné změnit obyčejným zákonem v těch ustanoveních, která jsou v rozporu s ústavou. Je možné jej změnit i v dalších ustanoveních, nikoli však tak, aby došlo ke změně koncepce vyjádřené v ústavě. Zákon č. 651/92 Sb. lze i nadále používat jen potud, pokud jeho ustanovení nejsou v rozporu s ústavou. Bod IV. - ústavní zákon č. 481/91 Sb. byl zrušen nepřímou novelizací Ústavou ČR, která komplexně upravila všechny vztahy do té doby založené ústavním zákonem č. 481/91 Sb. Na tom nic nemění ust. č. 112 téhož odstavce 3. ústavy, že ostatní ústavní zákony, platné na území České republiky ke dni účinnosti ústavy, mají sílu zákona. Takové ustanovení může platit pouze v případě, že úprava takových vztahů nebyla nahrazen novou ústavou. V daném případě nelze vymezit jinou činnost Nejvyššího kontrolního úřadu než tu, která je uváděna shora. Bod pátý - Ústavou České republiky, jako normou nejvyšší právní síly, která je bezprostředně platná, byly zrušeny nebo změněny např. ustanovení § 3., 10., 11. zákona č. 61/92 Sb. NKÚ nemůže v současné době vykonávat činnost, která přesahuje hranice oprávnění vymezené ústavou. Bod šestý - v případě, že by se uvolnily funkce vyjmenované v ústavě, tedy prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, musí být obsazeny způsobem stanoveným v ústavě, nikoli způsobem stanoveným v zákoně č. 61/92 Sb.

Z těchto premis vyplývají závěry, týkající se návrhů zákona, předloženého poslancem Mandelíkem a dalšími;

a) Tvrzení, že Nejvyšší kontrolní úřad ČR není totožný s Nejvyšším kontrolním úřadem podle čl. 37 Ústavy ČR, není ničím doloženo, neboť předchozí označení o České republice bylo založeno na nezbytném rozlišení mezi orgány federálními a orgány republik.

b) Ustanovením § 43 odst. 1 návrhu poslance Mandelíka a dalších nelze zrušit Nejvyšší kontrolní úřad České republiky, neboť ten je založen v současné době článkem 97 Ústavy. Obyčejným zákonem nelze delegovat ústavu.

c) Návrh zákona v předloženém znění přesahuje hranice působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu stanoveného ústavou.

d) Při užší ústavní působnosti NKÚ zavádí v mnohém těžkopádnější a nákladnější i méně efektivní vnitřní organizaci NKÚ.

e) Doplňuje a tedy mění ústavu tím, že i z dalších funkcionářů NKÚ vytváří ústavní činitele, nadané ústavně silnějším postavením, doba jejich působení ve funkci než mají funkcionáři, jejichž postavení je v ústavě zakotveně.

f) Předpokládá, že funkce prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu zanikla buď ústavou, nebo navrhovaným zákonem by vytvořila nebezpečný precedens nejméně v dvojím směru. V prvním zpochybnila by kontinuitu tohoto zákonodárného sboru ČR, v druhém otevřela by prostor, aby v budoucnosti změnou zákona např. po volbách, ale i z jiných důvodů, by funkcionáři zvolení na dobu delší než je v předchozím zákoně stanoveno nebo natrvalo mohli být ze svých funkcí uvolněni.

To by mělo krajně negativní důsledky. Nejistotu právních vztahů, ať už jde o soudce, např. o soudce ústavního soudu nebo jiné funkcionáře, jejichž úřad by neměl podléhat změnám v souvislosti s volbami.

Dámy a pánové, to byl text prof. dr. Václava Pavlíčka z katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Nevím, jak vy, ale já se cítím povinován z tohoto textu pro sebe vyvodit závěr a tím závěrem bude návrh, který vám přednesu.

Považuji totiž tento spor za příliš vážný spor o to, jak se bude vyvíjet Česká republika ve skutečně právní stát, právo je nedělitelné, každé jeho porušení je porušením práva v celku a každé jeho porušení nepostiženě zákonodárci či soudní mocí, každé toto porušení je věcí, která má důsledky k ubývajícím schopnostem demokracie přežít. Domnívám se, že tento spor je sporem o dodržování práva, a tedy o demokracii v Čechách.

Navrhuji proto, aby jednání bylo neprodleně přerušeno a aby se ústavně právní výbor vyjádřil, zda-li skutečnost, že předložená předloha návrhu zákona obsahuje řadu věcí, v nichž je nesporně porušována ústava a přijetí zákona, který by byl v rozporu s ústavou, není jistě cílem žádného z nás v této sněmovně, by bylo rozumné toto posouzení provést. Je věcí příslušného výboru, zda-li si k tomuto posouzení pozve ještě znovu experty, ale zejména považuji za potřebné dodat, že podávám tento návrh zejména proto, že jedno ustanovení je nesporně v rozporu s Ústavou České republiky, ať se snažíme jakkoliv dokazovat všemi možnými i nemožnými argumenty - samozřejmě z pozic politických - že tomu tak není. Tímto ustanovením je ustanovení, které hodlá rušit dosavadní Nejvyšší kontrolní úřad, ačkoliv byl zřízen na základě ústavy, nejdříve ústavním zákonem a posléze potvrzen Ústavou České republiky.

Navrhuji proto, aby jednání bylo neprodleně přerušeno a aby ústavně právní výbor se vyjádřil k této otázce a abychom teprve poté rozhodli k návrhu ústavně právního výboru, jak budeme pokračovat dále. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji panu kolegovi Wagnerovi. Slyšeli jste procedurální návrh. S faktickou poznámkou se hlásí předseda ústavně právního výboru kolega Výborný.

Poslanec Miloslav Výborný: Pane předsedající, dámy a pánové, v žádném případě nehodlám vést polemiku s panem poslancem Wagnerem o tom, zda předložený návrh zákona je ústavní nebo protiústavní, správný nebo nesprávný, zpolitizovaný nebo nezpolitizovaný. Chci jen říci, že námitka neústavnosti této úpravy byla vznesena na ústavně právním výboru několika poslanci a ústavně právní výbor se jí zabýval v souvislosti s projednáváním původního tisku.

Sděluji tedy, že požadavek na zaujetí stanoviska ústavně právního výboru k tomuto problému byl ústavně právním výborem řešen.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. To byla skutečně faktická poznámka. Kolega Wagner se hlásí s jakou poznámkou? Pane kolego, ptám se, s jakou poznámkou se hlásíte?

Poslanec Jozef Wagner: Se žádnou. Chci upřesnit svůj návrh, na to mám nárok a chci protestovat proti tomu, že jste udělil slovo faktické poznámce. O mém návrhu se mělo hlasovat hned.

Upřesňuji svůj návrh vzhledem k vyjádření pana kolegy, předsedy ústavně právního výboru, tak, že okolnosti, že ústavně právní výbor jednal o této věci, jsou nám známy všem a navrhuji tedy, aby ústavně právní výbor neprojednal, jak jsem navrhl v původním znění, ale opětovně projednal okolnosti atd., jak jsem původně navrhl.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Podle § 25 jednacího řádu upozorňuji - přečtěte si ho - že se nyní bude hlasovat o procedurálním návrhu. Měl bych podle téhož paragrafu, pane kolego, zjistit stav poslanců ve sněmovně, ale já tak neudělám, neboť se domnívám, že je to zbytečné.

Kdo souhlasí s procedurálním návrhem pana kolegy Wagnera, ať zvedne ruku! 77.

Kdo je proti? 76.

Kdo se zdržel hlasování? 5.

Konstatuji, že tento návrh nebyl přijat.

Podle § 28, zák. č. 61/92 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu se přihlásil do rozpravy prezident NKÚ ing. Hussar. Prosím, aby se ujal slova.

Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Pavel Hussar: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, cítím povinnost, abych se vyjádřil jako představitel Nejvyššího kontrolního úřadu k návrhu zákona o NKÚ a dovolte, abych se zejména vyjádřil k funkčnosti tohoto návrhu a některým legislativním problémům. Předložený návrh zákona nevychází z kontrolních potřeb nezávislé kontroly v systému demokratického státu. Při jeho přípravě přes celou řadu úprav většiny paragrafů nebylo přihlíženo k osvědčeným kontrolním postupům a působnosti v činnosti nezávislých kontrolních institucí. Značně je zúžena působnost Nejvyššího kontrolního úřadu nejen v porovnání se zákonem 61 z roku 1991 Sb., ale i v porovnání s ostatními demokratickými státy, kde tyto nezávislé kontrolní instituce fungují..

Chybí zde kontrola nakládání s majetkem státu, soustřeďuje se pouze na hospodaření, což znemožňuje provádění Nejvyšším kontrolním úřadem způsob transformace a privatizace.

Na základě tohoto návrhu není možné provádět kontrolu ministerstva pro privatizaci národního majetku, protože tyto instituce se státním majetkem nehospodaří, ale pouze s ním nakládají.

Nedocenění významu kontroly lze spatřovat i v § 3, kde se ukládá NKÚ vykonávat kontrolu plnění státního rozpočtu, místo toho, aby prováděl kontrolu oprávněnosti a účelnosti, hospodárnosti čerpání rozpočtových prostředků a dodržování zákonů zabezpečujících příjmy do státního rozpočtu.

Z kontrolní působnosti, jak už jste slyšeli, byla vypuštěna kontrola národní banky, která je běžná ve všech demokratických státech. Například v SRN Nejvyšší kontrolní úřad má právo kontrolovat Bundesbanku i přesto, že tato

banka má principy nezávislosti.

Z kontrolní působnosti NKÚ byly vypuštěny právnické osoby zřízené zákonem. To je některé pojišťovny, včetně Všeobecné zdravotní pojišťovny, kterou by nemohl NKÚ kontrolovat. Rovněž byly vypuštěny další právnické osoby, znamená to, že by nemohl provádět kontrolu takových organizací, které pořádají loterie, sázky a různé sbírky.

Z návrhu zákona je zřejmé nepochopení poslání a významu nezávislé kontroly spočívající v tom, že NKÚ by měl hrát pasivní úlohu při zjišťování nedostatků, bez dostatečných pravomocí jejich důsledného odstraňování. Tato skutečnost se odráží v řadě ustanovení předloženého návrhu zákona.

Například v § 5 se konstatuje, že výsledkem kontrolní činnosti jsou kontrolní závěry, místo přijatých opatření k nápravě zjištěných nedostatků.

Návrh zákona je postaven na kolektivním systému řízení úřadu, který zakládá stav, kdy nelze zjistit, kdo za dané rozhodnutí odpovídá. Neklade důraz na pravdivou úplnost, průkaznost kontrolních zjištění, ale umožňuje jejich selekci hlasováním o výsledku kontrolních zjištění s tzv. senátem. Snímá odpovědnost řídících pracovníků za kvalitu práce a tuto odpovědnost přenáší na kolegiální orgány.

Zvlášť závažný je institut schvalování kontrolních závěrů kontrolními orgány, v důsledku čehož by mohlo docházet k odstraňování objektivity kontrolní činnosti. Za obsah protokolu odpovídá osobně - podle § 26 odst. 3 vedoucí kontrolní skupiny, který však nemůže ovlivnit obsah výsledného materiálu - tzn. kontrolních závěrů.

Kontrolní závěry zpracovává člen úřadu a schvaluje senát. Vzhledem k tomu, že protokol je výsledným materiálem z kontroly, která má zachytit zjištěné nedostatky včetně zprávy kontrolovaného subjektu a o opatřeních, která učinil k odstranění nedostatků, jeví se zpracovávání kontrolních závěrů jako nadbytečné a z hlediska objektivity kontrolních výsledků za pochybné.

Funkce senátu je zamlžována a nedostatečně upravena. Zde jde o nadbytečný článek řízení. Navrhovaný postup degraduje postavení kontrolorů a jejich výsledky práce. Při rozhovoru s některými z vás, poslanci, jsem se dozvěděl, že takto je převzata zkušenost z německého nejvyššího kontrolního úřadu. Chtěl bych tuto věc upřesnit. Existují senáty, v nejvyšším německém kontrolním úřadu existuje senát. Skládá se výlučně z ředitelů odborů, vedoucího oddělení a příslušného vedoucího kontrolní skupiny. Senát se skládá z devíti ředitelů odborů, prezidenta a víceprezidenta a dvou vedoucích oddělení. V podstatě je to konstrukce, která byla uvažována v zákoně č. 61, prezidiální rada, kde členové prezidiální rady byli nebo jsou ředitelé příslušných odborů, tzn. specialisté na jednotlivé problémy finančního hospodaření. Od ředitele státního závěrečného účtu počínaje, až po ředitele zabezpečujícího kontrolu v nevýrobní sféře, v oblasti obrany apod.

V § 16 se umožňuje, aby úřad uzavíral s vrcholnými zahraničními kontrolními orgány ujednání o přenesení pravomoci k provedení kontroly v naší republice. Podle mého názoru tento článek je zcela nepřípustný, protože jsme svrchovanou zemí, svrchovanou republikou, a pravomoc NKÚ by neměla být taková, že by si najímal nebo dohadoval kontrolu vnějších nejvyšších kontrolních úřadů.

Z dosavadních zkušeností a probíhající transformace ekonomiky a privatizace je zcela nereálně v plánu kontrolní činnosti pro následující rok přesně stanovit všechny kontrolní úkoly, jak je to požadováno v § 17.

Současně s tím nepovažuji za vhodné dopředu zveřejňovat ve Věstníku NKÚ všechny kontrolní úkoly, což by mohlo mít za následek nežádoucí "zametání" nebo zkreslování potřebných dokladů kontrolovaných subjektů. Jako příklad mohu uvést opět nejvyšší kontrolní úřad SRN, kde plán kontrolní činnosti je neustále obnovován, doplňován podle aktuálních potřeb, přičemž jsme si vědomi toho, že tam neprobíhá transformační ani privatizační proces, že je tam zaběhnuté tržní hospodářství. Je v pravomoci prezidenta NKÚ, jaké úkoly zařadí do plánu kontrolní činnosti.

Domnívám se, že nešťastné řešení je vůbec ve formulaci "Věstník". Měla by být uložena povinnost NKÚ, aby seznamoval poslance, Poslaneckou sněmovnu s rozhodujícími kontrolními materiály, a na základě toho rozhodl, co se bude publikovat a jakým způsobem.

Pokud jde o výroční zprávy předkládané parlamentu, měly by tyto obsahovat nejen zhodnocení plánu kontrolní činnosti a finančního přínosu, ale i opatření, příčiny a následky zjišťovaných nedostatků a doporučení na případné legislativní změny v parlamentu.

Kárná komora, která se má vytvořit podle návrhu zákona, a kárná odpovědnost vůbec nemá v našem státě ani historickou, ani právní oporu. Není konkrétně vymezen pojem kárného provinění, pojem chování, jímž narušují důstojnost nebo ohrožují důvěru v nezávislost a nestrannost osoby nebo úřadu, je velice obecný a záleží jen na subjektivním hodnocení členů kárné komory, jaká bude klasifikace obviněného. Kárná opatření jsou konstruována jako pracovně právní postihy, které byly v našem právním řádu zrušeny. Zavádění speciální úpravy pro pracovníky NKÚ je podle mého názoru diskriminující.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, z toho, co jsem zde řekl a stručně uvedl některé výhrady k paragrafům, a přes řadu změn a doplňků, který původní návrh doznal od předložení do vlády, má dosud překládaný návrh řadu zásadních, věcných a legislativních nedostatků počínaje kontrolní působností, těžkopádností organizace a protiústavního zrušení Nejvyššího kontrolního úřadu konče.

Z dosavadní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že zákon 61 po novelizaci a úpravách, které jsou zakotveny v základním zákonu v ústavě, se domnívám, že tento zákon může zcela objektivně a z právního hlediska působit dále. Výsledky naší práce přes řadu problémů, o kterých víte sami nejlépe - nezvolení Prezidiální rady, neschválení statutu - se nám daří zjišťovat konkrétní příčiny porušování hospodářské a finanční kázně. Na všech kapitolách, kde jsme prováděli kontrolu, na všech subjektech zjišťujeme obrovskou nekázeň, ať už vyplývající z neznalosti rozpočtových pravidel, tak ze záměrného zkreslování hospodářských výsledků.

Jsem přesvědčen, že novelizace zákona 61/1992 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, v němž by byly promítnuty změny dané ústavou, by byla nejoptimálnějším řešením. Tento zákon prokázal za dobu své působnosti své opodstatnění a dostatečnou právní sílu pro činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu.

Tento zákon, který má být zrušen, byl posuzován renomovanými představiteli nejvyšších kontrolních úřadů v Evropě. Jejich vyjádření je kladné. Sami v rozhovorech hovořili, že by si přáli takto jednoduchý principiální zákon, který je schopen okamžitě řešit kontrolní problémy, které vznikají.

Na základě tohoto zákona byla Česká republika přijata za člena EUROSAI, koncem května bude přijata za člena INTOSAI, to je mezinárodní organizace. Představitel Nejvyššího kontrolního úřadu bude na 2. kongresu EUROSAI přijat do předsednictva této organizace.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, chtěl bych vás z tohoto místa ubezpečit, že mně nejde o osobní prospěch, ani postavení, ale především o funkčnost a nezávislost kontroly, tak jak je to v ostatních demokratických státech. Chtěl bych vás proto požádat, abyste při svém posuzování navrhovaného zákona přistupovali z hlediska praktické činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu a potřeb parlamentu bez politických emocí tak, aby tento úřad plnil zodpovědně své poslání ve prospěch všech občanů našeho státu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji panu prezidentovi.

Dovolte mi malou osobní technickou poznámku. Byl jsem kolegou Wagnerem nařčen z nekorektnosti v řízení schůze. Pro vás všechny, kolegové - já se považuji za tolerantního člověka - mi dovolte, abych odcitoval přesně znění zákona § 22 odst. 2: Jestliže je v rozpravě přednesen pozměňovací návrh, může poslanec nebo navrhovatel navrhnout přerušení projednávání věci až do doby, kdy k přednesenému pozměňovacímu návrhu zaujme stanovisko výbor, který určí Česká národní rada. Poslanec, který se v průběhu rozpravy přihlásí k faktické poznámce nebo k odpovědi na ni, dostane neprodleně slovo.

Do rozpravy je dále přihlášen pan kolega Skočovský, připraví se kolegyně Mazalová.

Poslanec Miloš Skočovský: Vážený pane předsedající, páni poslanci, paní poslankyně, v současné době máme v rukou tři poměrně rozdílné texty stejných autorů k témuž problému, a to texty 128, 128 A a 274, z nichž na poslední z nich bylo velmi málo času na podrobné prostudování. Každý z nich má jiné číslování paragrafů a omlouvám se proto, pokud citace paragrafů nebudou přesně odpovídat poslednímu z textů. Ze smyslu připomínek ale bude jasné, o který paragraf se jedná.

Chtěl bych si především všimnout koncepce Nejvyššího kontrolního úřadu podle navrhovaného zákona. Návrh zákona tisk 128, resp. 128 A a 274, po promítnutí připomínek ze stanoviska vlády koncipuje Nejvyšší kontrolní úřad (dále jen "úřad") na bázi kolegiálního systému řízení. Kontrukce Nejvyššího kontrolního úřadu, vztah dominantního postavení kolegiálního orgánu oproti prezidentovi nemá obdobu v žádném demokratickém státě.

Jde o návrat koncepce vrcholné kontrolní instituce z počátku 60. let s kolegiálním rozhodováním, které zakládá stav, kdy nelze zjisti, kdo za daně rozhodnutí odpovídá. Umožňuje anonymní pronikání politických vlivů do činnosti úřadu.

Poprvé byla u nás řešena nejvyšší kontrolní instituce tímto způsobem v zákoně č. 23/1963 Sb., o lidové kontrole a národohospodářské evidenci. Návrh zákona má s citovaným zákonem přijatým před 30 let řadu společných koncepčních prvků. Základním řídícím a rozhodovacím orgánem úřadu podle navrhovaného zákona je rada sestávající z 15 členů úřadu volených Poslaneckou sněmovnou. Podle § 8 odst. 2 zákona 23/1963 měla Ústřední komise lidově kontroly a statistiky 30 členů volených Národním shromážděním. Citovaný zákon uvedl tak do organizační struktury kontrolního úřadu kategorii členů jakožto volených funkcionářů. Také volba členů kontrolního úřadu parlamentem byla u nás poprvé a zatím naposledy formulována právě v zákoně 23/1963 Sb. a z promítnutí připomínek uvedených v bodě 1 b) stanoviska vlády, podle níž se má vypustit ustanovení, že člen úřadu zpravidla řídí určitý úsek úřadu - podle § 13 odst. 1 návrhu - se návrh zákona koncepci zákona č. 23/1963 ještě více přibližuje.

Pro ustavování představitelů Nejvyššího kontrolního úřadu do funkce, tj. prezidenta a viceprezidenta, sloužily zřejmě jako předloha zákon 23/1963, podle jehož § 8 odst. 3 předsedu a místopředsedu Ústřední kontrolní komise, Výboru lidové kontroly a statistiky jmenuje a z funkce odvolává prezident republiky. Také slib skládaný členy tohoto úřadu byl poprvé a zatím naposledy upraven v § 23 zákona č. 23/1963 a zřejmě se stal podmětem pro zavedení slibu prezidenta, viceprezidenta a členů úřadu, jak je formulován v § 10, a dalších návrhů.

Obdobně kárné řízení, které nemá u nás zatím obdoby, je poprvé a zatím naposled formulováno v § 37, 38, 39 a 40 zákona č. 23/1963 Sb., s tím rozdílem, že tam směřoval vůči odpovědným pracovníkům kontrolovaných orgánů nebo organizací, zatímco v návrhu zákona směřuje dovnitř úřadu vůči jeho představitelům - prezidentovi, viceprezidentovi a členům úřadu.

Na rozdíl od navrhovaného řešení zákon č. 23/1963 Sb., i když klade důraz na to, že jde o volené, kolektivní orgány lidové kontroly, dával předsedovi ÚKLKS daleko vyšší postavení a pravomoc, než navrhovaný zákon dává prezidentovi úřadu dnes.

Podle jmenovaného zákona č. 23/1963 Sb. předseda komise skutečně předsedal a dokonce podle § 32 odst. 2 měl právo i povinnost pozastavit výkon rozhodnutí komise, které nebylo v souladu - mimo jiné - se zákony, nařízením nebo usnesením vlády a podobně. Naproti tomu podle návrhu zákona prezident Nejvyššího kontrolního úřadu není členem Rady, ani jí nepředsedá - respektive nyní je to upraveno, promiňte, předsedá již, opravuji tedy. Kontrolní činnost úřadu tedy řídí zcela patnáctičlenná rada, jejímuž rozhodnutí se prezident musí nutně podřídit.

Oproti zákonu č. 23/1963 Sb., podle jehož § 19 byli členové ÚKLKS voleni na dobu 4 let, návrh zákona zakotvuje zvolení členů NKÚ na dobu jinou, u členů úřadu na dobu neomezenou, i když neřídí určitý úsek úřadu. Ze zákona není jasné, zda člen úřadu bude pracovat jako kontrolor, nebo jakou bude mít náplň činnosti. Je třeba poznamenat, že členství v ÚKLKS bylo funkcí neplacenou.

Jednou z podstatných vad návrhu zákona je to, že neupravuje povinnost a oprávnění Nejvyššího kontrolního úřadu a jeho pracovníků při výkonu kontroly, ani práva a povinnosti kontrolovaných subjektů, a opomíjí otázku pravdivosti, úplnosti a průkaznosti kontrolních zjištění. V posledním exempláři, tzn. v tisku 274, jsou již definována práva a povinnosti kontrolujících, ale nejsou tam nikde označena práva kontrolovaných.

Podle § 25 odst. 1 a 2 návrhu zákona se má postup členů úřadu a kontrolorů při provádění kontrolní činnosti řídit základními pravidly kontrolní činnosti, která jsou upravena v zákoně č. 552/1991 Sb.. Tato pravidla, na která ještě v tisku 128274 prakticky beze změny přepsána do textu zákona. Tím by zákon nabyl několika dalších paragrafů a má nyní 52 paragrafů. Odbočím jen - podobný zákon o nově zřizovaném Nejvyšším kontrolním úřadu Durynska má 17 paragrafů a stačí.

V důsledku toho, že byly přejaty do § 19 až 31 vlastně texty staršího zákona, který přebírá texty ještě ze starších zákonů z doby totality, zůstala tu řada legislativně technických a terminologických nepřesností a nedostatků i v tomto novém zákoně.

Pojetí kontrolního řádu v zákoně č. 552/1991 Sb. je poplatné totalitnímu chápání vztahu kontrolního orgánu a kontrolovaných subjektů, jak je zakotveno v zákoně č. 103/1971 Sb., o lidově kontrole, jehož koncepci v této věci zákon č. 552/1991 Sb. převzal. Upozorňuji, že zákon č. 103/1971 Sb. byl vlastně normalizační zákon o kontrole.

Tak po úvodních ustanoveních v § 19 a procedurálních ustanoveních v § 20 navrhovaného zákona se v § 21 upravují především oprávnění kontrolujících, stejně jako v § 11 zákona č. 552/1991 Sb., který je převzal z § 12 zákona č. 103/1971 Sb., jmenovaného normalizačního zákona.

Proti oprávněním kontrolního orgánu stojí v navrhovaném zákoně povinnosti kontrolovaných subjektů, podle nichž kontrolované subjekty "jsou povinny vytvořit základní podmínky k provedení kontroly, zejména jsou povinny poskytovat součinnost" - není tu definováno komu - "odpovídající oprávněním kontrolujících, uvedeným v § 21 písm. a) až g)". Jde v principu o výraz totalitně přezíravého vztahu ke kontrolovaným subjektům. V podstatě se jim ukládá, aby byly kontrolujícím "po vůli", vyjádřené tedy v § 21.

Z hlediska legislativního je znění tohoto paragrafu poměrně vágní vzhledem k tomu, co jsou kontrolované subjekty povinny zejména. Myslím, že to slůvko "zejména" bylo již vypuštěno v posledním textu - omlouvám se proto, neměl jsem čas podrobně prostudovat poslední text a jeho drobné změny. Vidíte, že se poměrně liší a to slovíčko "zejména" dělá poměrně velkou neplechu.

Právnímu státu se soukromým vlastnictvím a tržním hospodářstvím neodpovídají některá další ustanovení návrhu zákona převzatá ze zákona č. 552/1991 Sb., jehož ustanovení vycházela ze zákonů totalitní éry, jako např. oprávnění kontrolujících podle § 21 písm. b), e) a § 22 písm. d) návrhu zákona přejímat originální doklady od kontrolovaných subjektů, což bylo převzato z § 12 písm. c) zákona normalizačního, tedy zákona č. 103/1971 Sb.

Naproti tomu návrh zákona neukládá kontrolovaným subjektům povinnost předložit ve stanovené lhůtě písemnou zprávu o opatřeních, která mají vést k odstranění zjištěných závad, přestože odstranění závad je hlavním cílem celé kontrolní činnosti. Navrhovaný zákon pouze dává kontrolujícím orgánům právo požadovat tuto zprávu, ale neukládá kontrolovanému, aby tuto zprávu provedl a v daných termínech odevzdal.

Na druhé straně v návrhu zákona, stejně jako v zákoně č. 552/1991 Sb., jsou obsaženy některé metodické pokyny pro kontrolní činnost, převzaté z vyhlášky ministra státní kontroly č. 75/1959 Úl. Metodické pokyny pro kontrolní činnost nejsou součástí zákona o nejvyšším kontrolním úřadě v žádném ze známých států a nebyly v našem státě nikdy uzákoněny, ani v období nejtužšího direktivního řízení. Stalo se tak poprvé až v zákoně č. 552/1971 Sb. a nyní v pozměňovacím návrhu v tisku 128, který je přejímá, respektive v posledním tisku, který jsme obdrželi nedávno. Jde např. o § 19 odst. 2, pojednávající o náležitostech pověření, § 25 pojednávající o kontrolním protokolu a dalším. Úprava těchto problémů patří do kontrolního řádu, který je vnitřní normou nejvyšších kontrolních úřadů a není předmětem zákona.