Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím, aby se slova ujal kolega Řezáč. Připraví se kolega Effenberger.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, nechtěl jsem na nikoho reagovat, neboť každý má právo říci, co si o tomto návrhu myslí, ale musím reagovat na to, co řekl pan kolega poslanec Trojan.

Nikdy jsem neschvaloval zločiny padesátých let a moji rodiče a má rodina je odsoudili již dávno, už tehdy, protože můj otec byl přítelem pana Františka Svárovského ve Skalsku, okres Mladá Boleslav, který byl v říjnu 1952 zatčen, nezákonně odsouzen a propuštěn 9. května 1960.

V době, kdy se mnozí lidé báli stýkat s touto rodinou Svárovských, moji rodiče se toho nikdy nebáli a vždycky mě vychovávali k tomu, abych paní Svárovskou slušně pozdravil, protože jsou to slušní lidé.

Jako advokát jsem si byl dávno vědom toho, o co šlo. Pokud byste si přečetli nedávný článek předsedy Nejvyššího soudu Dr. Motejla, pak zjistíte, že v této zemi se pokusili o první nesmělé rehabilitace v roce 1954, po druhé v roce 1958, po třetí v roce 1964 a po čtvrté v roce 1968.

Tady nejde o to, jestli je chci odsoudit nebo bránit trestání. Jsem přece jako právník a advokát povinen říci to, co řekl prof. Solnař, který také nebyl služebníčkem komunistického režimu, o tom, jestli je možné promlčení zrušit nebo nezrušit. A pak se bavím pouze o právnických argumentech.

Jsem rád, že mám za sebou první část návrhu, což je vlastně politickoideologický traktát, a mohu se věnovat hlavně rozhodujícím právním problémům, ke kterým jsem se nedostal v plném rozsahu. Chci proto ocitovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a nechť si každý udělá obrázek o tom, zda tady chce někdo něco zkreslovat, nebo zda tady usiluji o zachovávání ústavního pořádku naší republiky.

"Trestnost činů se posuzuje a trest se ukládá podle zákona činného v době, kdy byl trest spáchán. Pozdějšího zákona se použije jestliže je to pro pachatele příznivější." Čili jsem chtěl pouze říci, že platí stále klasická zásada, není trestného činu bez zákona, není trestu bez zákona, s tím, že retroaktivita v trestním právu hmotném je v každém demokratickém právním státě a v civilizovaném světě nemožná. Nedávno to nakonec řekl v tisku i hlavní prokurátor plk. Kříženecký.

Otázka zachovávání práva a lidských práv není totiž otázkou politické příslušnosti, jestli je někdo v pravém nebo levém rohu sněmovny. A já zrovna nepatřím k těm, kterým by chyběla občanská odvaha před listopadem, aby mně zde někteří kolegové z pravého rohu sněmovny mohli dávat školení o občanské odvaze.

Pokud jde o další ustanovení, doporučuji si přečíst čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 10 Ústavy, nebo obdobně § 2 ústavního zákona č. 23/91 Sb., do jaké míry co má přednost, pokud jde o zachovávání lidských práv. Porušování lidských práv před listopadem není důvodem pro to, abychom v menší míře přizpůsobovali právo politické účelnosti po listopadu, tak jak se to kdy politicky hodí.

Musím konstatovat, že společná zpráva, zejména s ohledem na stanovisko vlády, výrazným způsobem vylepšila návrh, pokud jde o další ustanovení, jako v § 6, zejména proto, že tam vypadla slova v "neveřejném přezkumném řízení", ale mám za to, že vůbec tento § 6 nepotřebujeme proto, že žádný moderní právní stát nezná jiné důvody vyloučení protiprávnosti než nutnou obranu a krajní nouzi. My nepotřebujeme tady vytvářet jako jediný stát ve světě nějaký třetí důvod vyloučení protiprávnosti, nějaký speciální institut nutné obrany pouze pro tento případ. Navíc problém, o který se jedná, řešil Nejvyšší soud bývalé čs. federace, kdy předseda Nejvyššího soudu dr. Motejl si sedl do senátu, ve kterém tento senát rozhodl a vydal judikát, že pokud došlo k jednání, které není zahrnuto v zákoně o soudních rehabilitacích, a které je tzv. fakticky konzumováno i přísnějším trestním činem, na který se zákon o soudních rehabilitacích vztahuje, potom samozřejmě nemůže být ukládán zbytkový trest ani za čin mírněji trestný podle tehdejšího zákona.

Pokud jde o § 7, tady se domnívám, že je to vlastně dnes vnitřní problém koalice ODS a KDS, na čem se shodnou nebo neshodnou, já chci pouze říci, že je to porušení legislativně technických pravidel, když by se dělala nepřímá novela zákona, že by se to mělo vyřešit novelou těchto zákonů s tím, že původní návrh byl samozřejmě úplně nemožný, protože zpochybňoval všechny kupní smlouvy uzavřené před listopadem včetně těch smluv, kdy stát prodával něco občanům. Nechci se k tomu nějak blíže vyjadřovat, porušuje to ovšem dva klasické právní principy, princip ochrany nabytých práv a princip právní jistoty. To nakonec ovšem uvážil i klub ODS, když jeho předseda tady v podstatě navrhl, aby § 7 byl vypuštěn.

Pokud jde o nový § 8, tak jak je ve společné zprávě, tam se domnívám, že s ním mohu souhlasit s tím, že by to ovšem měla být opět novela zákona 119/90 Sb., o soudních rehabilitacích, jak jsem již uvedl, a opakovaně navrhuji zkrácení lhůty pro splacení státních dluhopisů na lhůtu do 30. 6. 1994. A to činím pouze proto, že pokud bychom ji zkrátili do konce letošního roku, museli bychom přijmout novelu zákona o státním rozpočtu, což by zřejmě bylo značné komplikované, ale na rozpočet na r. 1994 je možno tuto položku již velice dobře odhadnout s ohledem na uplatněné nároky.

Pak mi tedy již nezbývá, než abych řekl, co považuji za rozhodující, totiž že uvedený návrh zákona je v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, který stanoví, že Česká republika je jednotný, demokratický právní stát založený na respektování práv a svobod člověka a občana.

Uvedu jenom jeden příklad. Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech a lidská práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Čl. 10 odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, pověst a aby bylo chráněno jeho jméno. Již tedy tou preambulí zákona a první polovinou navrhovaného zákona v podstatě budeme mít dvě kategorie občanů - komunisty, nebo bývalé komunisty a nekomunisty s tím, že mají tedy právo na vyšší občanskou důstojnost a čest, že mají vyšší právo na ochranu svého jména a jiní mají jenom poloprávo, nebo omezené právo na ochranu lidské důstojnosti, občanské cti a jména. Něco takového je podle mě nemožné.

Stejně tak je i tímto návrhem zasažen čl. 5 Ústavy, který stanoví, že politický systém je založen na svobodném, dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektující základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek prosazování zájmů. Čl. 9 Ústavy, který stanoví, že Ústava může být doplňována nebo měněna pouze ústavními zákony, změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná a výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základu demokratického státu.

Konečně čl. 10 opakuje § 2 původního ustanovení zákona 23/91 Sb., který uvozuje Listinu základních lidských práv a svobod a podle něho ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Upozorňuji, že tímto návrhem je porušován čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských politických právech, pokud jde o diskriminaci za politické přesvědčení, a tento pakt zavazuje naši republiku od 23. 3. 1976 vzhledem k vyhlášce 120/76 Sb.

Pokud jde o Listinu základních práv a svobod, již jsem citoval čl. 1, citoval jsem i čl. 2, odst. 1 ve vztahu k otázce hodnocení ideologie, to je, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na určitou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Přijetím tohoto návrhu bude státní ideologií České republiky antikomunismus, což je v rozporu s ustanovením této Listiny.

Čl. 3 odst. 1 Listiny je obsahově vlastně totožný s obsahem čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který jsem již citoval.

Zbývá odkaz na čl. 7, odst. 2 Listiny, který kromě jiného nepřipouští, že nikdo nemůže být podroben ani ponižujícímu zacházení.

Konečně čl. 10, ten jsem již citoval a zejména čl. 15 Listiny, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.

Tedy tímto zákonem nemůžeme ani přikazovat historikům nebo učitelům, jak mají hodnotit období nejnovějších dějin České republiky, včetně období od r. 1948 do r. 1989.

Stejně tak čl. 17 zaručuje svobodu projevu a právo na informace a nakonec čl. 22 hovoří o tom, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a jejich výklad a používání musí umožňovat svobodnou soutěž politických sil demokratické společnosti.

To říkám především proto, že se domnívám, že žádnou neexistencí takového zákona další vývoj České republiky jako demokratického a právního státu není ohrožen, neboť současná KSČM rozhodně již není tím velikým strašákem, jakým byla KSČ a domnívám se, že tady nehrozí z této strany ohrožení demokratického vývoje, spíše se mi jeví, že celý tento návrh je jenom prostředkem politického a ideologického zápasu, což považuji za naprosto nepřijatelný ústupek práva vůči politice.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji, prosím kolegu Effenbergera, a prosím, aby se připravila kolegyně Mazalová.

Poslanec Josef Effenberger: Pane předsedající, dámy a pánové, vzdor tomu, že působím na půdě této sněmovny 3 roky a lecčemu jsem uvykl, a dále i vzhledem k tomu, že očekávaný průběh rozpravy k tomuto zákonu probíhá přesně tak, jak bylo možno očekávat, nemohu nepocítit jistou hořkost nad argumenty, které zaznívají ze strany oponentů tohoto návrhu.

Jenom krátce. Dovolávat se např. citací, dejme tomu v souvislosti se sociální otázkou, jakožto programovým bodem levicové strany, humanisty T. G. Masaryka a nepřihlédnout přitom k souvislostem, ve kterých tyto úctyhodné myšlenky propagoval, a dokonce se na pomoc komunistické ideologii dovolávat Winstona Churchilla - to skutečně vyžaduje nemalou dávku tvořivé fantazie.

Vůbec už nechápu, jak je možné hovořit v souvislosti s tímto zákonem o osvobození naší republiky v roce 1945 a o jakémsi nehodném zaváhání Američanů, kteří majíce atomovou bombu ji patrně měli svrhnout na Moskvu. Nebo nevím, jak to mám chápat. Nevím, jak by nás zachránili před bolševickým jhem.

Když už bych se touto věcí chtěl zabývat, musel bych připomenout podíl pana Smrkovského, který snad do konce svých dní byl pyšný na to, jak obratně a účinně spřádal intriky ve prospěch tzv. osvobozeni Prahy Sovětskou armádou. Mimochodem, tato legenda osvobození byla úhelným kamenem komunistické propagandy, byla výrazným pilířem jejích volebního úspěchů v roce 1946 a sloužila účinně i v dalších letech.

Pak je tady otázka Listiny lidských práv, několikrát zmíněná. Musím říci, že praktické působení tohoto úctyhodného dokumentu v praxi mě po zkušenostech od zakotvení těchto myšlenek v naší ústavě neplní nijak velkým nadšením, protože stále znovu jsou tyto myšlenky používány k obhajobě skutků, které si příliš obhajoby, podle mého názoru, nezaslouží. Domnívám se, že tato listina se jakýmsi dějinným paradoxem obrací proti svému úmyslu a nejlepším úmyslům svých autorů.

A zajímavá je otázka spoluviny nekomunistických občanů na tom, co se dělo. Ano, skeptici říkají, a jistě právem, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. To je tvrdá pravda, kterou nepřijímáme příliš rádi. Na druhé straně snad ale je přece jen rozdíl mezi tím, co je primérní a co je následné. Primérní je vznik totality. V době nacismu existovali samozřejmě lidé mimo NSDAP, kteří kolaborovali, donášeli atd. To ale není důvod pro to, abychom kvůli existenci takových lidí řekli, že snad ten nacismus ani nebudeme kritizovat, protože tam jsou také nevinní. To je otázka priority. Nejdříve musí vzniknout totalita a její nositelé a pak se teprve přidruží ti, kteří na tom parazitují.

Jinak problém tohoto zákona a rozporů, které vyvolává v názorech na něj, domnívám se, lze shrnout do rozporu mezi právním řádem a spravedlností jako takovou. Spravedlnost, alespoň v laickém pojetí, je představována jako souhrn jistých morálních principů, které si zaslouží ochrany. Právní řád si klade cíle podstatně prozaičtější a netvrdí ani, že by dosahoval nebo dokonce jednoznačně směřoval k dosažení spravedlnosti. Takže v rámci legislativního procesu a vytváření zákonů, které samozřejmě jsou pouze součástí pouhého nedokonalého právního řádu - přijde-li takovýto zákon na pořad, pak je to zákon, který jakoby přečníval. On vybočuje z řady, protože to je zákon, který tak či onak se obrací k oné naivní víře ve spravedlnost. A praktickým příkladem nebo důsledkem tohoto rozporu je právě i zmíněný § 7, podle mého názoru, který sice není deklarativní, jak zde bylo namítáno, vůči jiným pasážím, ba právě naopak. Ale také on nadřazuje princip spravedlnosti nad právní a v dané situaci i ekonomickou prózu všedního dne.

Tady bych chtěl poprosit o to, aby ti, kdož mají námitky, a samozřejmě oprávněné námitky vůči tomuto paragrafu z hlediska jeho možných dosahů, uvážili, že tento paragraf přes toto všechno je konzistentní součástí návrhu zákona a aby v nejhorším případě přistoupili na kompromis, na redukovanou podobu tohoto paragrafu, asi takovou, jako ji navrhl poslanec Benda. To, že projednáváme tuto věc s oním zmíněným zpožděním a s těmito nedokonalostmi, je mimo jiné způsobeno tím, že jsme si právě v oné polistopadové době také chtěli leccos ulehčit, usnadnit, a sklízíme dnes trpké ovoce. Pro nedostatek času pak nemáme možnost některé závažné pasáže upravit tak, aby byly optimální. A to vede, obávám se, k překotné snaze zbavit se odpovědnosti tím, že tyto pasáže prostě navrhneme k vyškrtnutí. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím paní kolegyni Mazalovou, připraví se kolegyně Marvanová.

Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, mnohokrát zde zaznělo, že je pozdě na přijetí tohoto zákona, ale myslím si, že je lépe pozdě, než nikdy. Ovšem návrhem zákona, který řeší všechny křivdy, ne jenom některé. Listina základních lidských práv a svobod podle mě je pojata příliš demokraticky. Hájí práva těch, kteří ji porušují, bohužel ale nechrání práva těch, kteří je dodržují.

Náprava starých křivd vyvolává křivdy nové, jak se tak často stává. Je trochu smutné, že se žádá na této vládě, aby provedla finanční odškodnění, když tato vláda nezavinila zločiny a křivdy minulosti. Mám trochu pocit, že pláčeme na nesprávném hrobě, je ale nutné platit. Je nutné se zodpovídat. A protože doba, kdy se platit mělo, už uplynula, budou muset platit lidé, kteří se provinili pouze tím, že pracovali a možná se i trošku báli.

Je zajímavé, že zde vystupují i někteří ti, kteří mohli v minulých letech možná ovlivnit všechno dění, a odsuzují dnes vlastně některé své bývalé, řekněme, spolupracovníky, aby se stali bojovníky pod praporem stále vlajícím, leč trochu jinak přibarveným. Je lehké říci "pomýlil jsem se". To se nakonec říkalo v roce 1948, v letech padesátých, v roce 1968. To se říkalo i po 17. listopadu 1989. A všichni pomýlení začali opět plout, přeladěni na jinou vlnu, hnáni větrem svých nadějí a své kariéry.

Kdo na to vždycky však doplatil, byl obyčejný občan. Pracoval a žil skromně před 40 lety, během nich a po nich. Teď si navíc utahuje opasek stále silněji, aby mohl platit všechny restituce i šlechtickým rodům a nezaviněné dluhy minulosti, jak se jim vznešeně říká.

Nezažila jsem sama na vlastní kůži žádné utrpení, druhý odboj, třetí odboj, koncentrační tábory. Muselo to být hrozné. Vím ale, že žádný člověk, který skutečně trpěl za své přesvědčení, nevyžaduje žádná privilegia, ani hmotné statky, ač by si je zasloužil. A možná i mnohem více. Každá válka nebo revoluce má své oběti, své mrtvé, své zmrzačené, okradené a nešťastné, každá válka je podle mne zlo a hrůza.

Ale nikdy a nikde na světě se nepovede nikomu napravit škody všem, kteří jsou postiženi, všem, kteří ztratili svoje zdraví, domovy a své blízké. Co může dát tato stále chudá a maličká země jinému, než morální odškodnění a slova úcty, slova útěchy, slova ocenění za bolesti a utrpení.

Vím, že je to málo, ale více není. Jsem zde druhé volební období a stále čekám a marně žádám, stejně jako již jen málo mých kolegů, o nápravu křivdy, která se stala 1. 1. 1949 a kterou zatím nikdo nenapravil, ve které se naopak hodlá možná pokračovat.

Země Moravskoslezská, v níž byla absolutně zlikvidována totalitním režimem samospráva, musí být odškodněna tím, že se jí ukradená práva opět vrátí a těším se, jak budu moci zvednout ruku pro tento správní akt s vědomím, že konečně platí právo skutečně pro všechny. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím paní kolegyni Marvanovou, připraví se pan kolega Matulka.

Poslankyně Hana Marvanová: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, ráda bych přednesla několik poznámek k ustanovením předloženého návrhu zákona, který já osobně pokládám za klíčový.

Zločiny, které páchal komunistický režim, jak všichni víme, nepáchala nějaká anonymní moc, páchali je konkrétní lidé, konkrétní viníci. Bohužel, až dodnes se mělo za to, že není možné tyto konkrétní viníky potrestat, protože zločiny byly spáchány ji dávno, ty nejtěžší byly spáchány skoro před čtyřiceti léty a už uplynula promlčecí doba. Musím říci, že mně osobně takové námitky připadaly vždycky absurdní. Všichni přece víme, že potrestání komunistických funkcionářů za spáchané trestné činy bylo naprosto iluzorní a že na páchání některých zločinů měl komunistický režim přímo zájem. Podle obecních principů trestního práva nemůže běžet promlčecí doba u trestných činů, pokud stíhání pachatele není možné pro nějakou překážku. Tou překážkou za doby komunistického režimu byly právě politické důvody a zájem komunistické strany.

Jsem si vědoma toho, že žádný zákon nemůže za nás úplně vyřešit problém vyrovnání se s komunistickým režimem v Československu a s jeho důsledky. Co však učinit může, je umožnění trestního stíhání konkrétních pachatelů zločinů, kteří tím aktivně přispěli k prosazování komunistického režimu.

Proto pokládám za klíčové ustanovení předloženého návrhu, ustanovení § 5. Na rozdíl od ustanovení § 1 až 4 toto ustanovení je ustanovení normativní a bude mít konkrétní právní důsledky. Může mít konkrétní právní důsledky, ovšem proto také pokládám za důležité, aby toto ustanovení bylo formulováno jasně a přesně, protože ho budou vykládat soudy a bude mít konkrétní právní důsledky.

Proto bych se ráda připojila k pozměňovacímu návrhu, který už přede mnou přednesl pan kolega Špaček, resp. vzhledem k tomu, že upozornil na to, že by byl ochoten ho stáhnout, přednáším ho sama znovu, protože se domnívám, že jde o správný pozměňovací návrh a neměl by být stažen. Domnívám se, stejně jako se domníval ústavně právní výbor a jako se ve svém stanovisku domnívala vláda, že by v ustanovení § 5 neměla být slova "v souladu s vyslovenou nebo domnělou vůlí státních nebo stranických orgánů a funkcionářů komunistického režimu v Československu". Mám za to, stejně jako měla za to vláda i ústavně právní výbor, že tato slova jsou problematická, problematická při svém výkladu, že jsou navíc nadbytečná, protože to plně pokrývají slova tohoto paragrafu "z politických důvodů".

Proto tedy navrhuji, aby tato slova byla vypuštěna a tím byl usnadněn výklad tohoto ustanovení pro soudy, které budou podle tohoto ustanovení postupovat.

Ještě bych se ráda, pokud jde o pozměňovací návrh pana poslance Špačka, vyjádřila k jeho návrhu na doplnění slov před slova "zproštění žaloby". Ráda bych upozornila, že jeho návrh směřující k tomu, aby bylo možno stíhat i ty, kteří byli z politických důvodů zproštěni obhajoby, je skutečně v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to s ustanovením čl. 40 odst. 5, kde se říká: "Nikdo nemůže být trestně stíhán za činy, pro které už byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby." Proto tento svůj druhý návrh pan poslanec Špaček stáhl.

Ještě bych se chtěla vyjádřit k námitkám, které vznesl pan poslanec Grulich, který namítal, že ustanovení tohoto paragrafu je protiústavní, resp. muselo by být zahrnuto do ústavního zákona. Nesdílím jeho právní názor, myslím si, že tato úprava by zrovna tak mohla být v trestním zákonu. Trestní zákon je zákon obyčejný, proto myslím, že v tomto obyčejném zákonu má toto ustanovení své místo. Koneckonců my nejsme tím posledním místem, které by mohlo rozhodovat o tom, co je nebo co není ústavní. Proto doporučuji, aby jeho pozměňovací návrh na vypuštění tohoto podle mého názoru klíčového ustanovení nebyl přijat.

Nyní ještě závěrem bych chtěla podotknout jednu věc. Tento zákon potrestání viníků jen umožní. Bude záležet na nás všech, zejména na státních orgánech a především na prokuratuře, která se v budoucnu stane státním zastupitelstvím, zdali budou následovat konkrétní kroky, potrestání konkrétních viníků. K tomu bude zapotřebí vyhledat důkazy, svědky, vznést žaloby proti pachatelům konkrétních zločinů. To může trvat řadu let. Myslím ovšem, že bychom měli být v tomto důslední a trpěliví. Dlužíme to totiž obětem zločinů a také sami sobě, protože jinak by se mohlo stát, že ti, co přijdou po nás, řeknou, že jsme spoluzodpovědni za to, že nedošlo k potrestání viníků.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím kolegu Matulku, připraví se kolega Krámek.

Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, po delší zralé úvaze jsem se rozhodl, že v této rozpravě je zbytečné, abych i já vystoupil ve prospěch či neprospěch projednávaného návrhu zákona. Svůj názor a své pozměňovací návrhy jsem řekl ve výboru a domnívám se, že to stačí.

Chci však reagovat na část vystoupení poslance Vika. Část jeho pozměňovacích návrhů považuji totiž za takového druhu, že o nich dost dobře tato sněmovna nemůže kladně hlasovat. Jde o tu část, kde pan poslanec Vik navrhoval zákaz činnosti KSČM s tím, že její členové nesmějí být po určitou dobu voleni do zastupitelských orgánů. Doufám, že jsem poslouchal pozorně. Pan poslanec Vik zřejmě nevzal dostatečně na vědomí nejen článek 20 Listiny základních práv a svobod, ale především čl. 19 Ústavy ČR, který jednoznačně mluví o tom, kdo má pasívní volební právo. Pokud by pan poslanec Vik navrhl novelu Ústavy či Listiny, tak alespoň po formální legislativně právní stránce by nebylo možné proti tomu mít námitky. On to ale neudělal, on navrhl takové pozměňovací návrhy do tohoto projednávaného zákona.

Já se domnívám, že i když poslanecký klub SPR - RSČ nehlasoval pro přijetí Ústavy České republiky, tak i přesto je povinností poslanců tohoto klubu vzít alespoň Ústavu ČR na vědomí a při poslanecké práci ji respektovat. Jestliže plnoletý a střízlivý poslanec navrhuje, aby běžných zákonem byla přijata evidentně nepřímá novela Ústavy ČR, pak je nutno zamyslet se nad otázkou, zda ti mladí šílenci, o kterých pan poslanec Vik mluvil, že jsou v KSČM, nejsou spíše členy některé jediné správné pravicové strany. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím kolegu Krámka, připraví se pan kolega Frommer.

Poslanec Jan Krámek: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že moji předřečníci, a to z koalice, v podstatě řekli to, co jsem chtěl říci já k pozměňovacím návrhům či doplňujícím návrhům, omezím se pouze na stručnou věc.

Z tohoto místa zaznělo od paní kolegyně Váchalové, že prakticky v souhrnu pozitivního působení komunistického režimu došlo tu a tam k přehmatům či šlápnutím vedle. Tento zákon mimo jiné pojmenovává tyto přehmaty a šlápnutí vedle, která ve svém důsledku byla šlapáním, a to faktickým, po fyzických osobách, po krku těchto lidí, včetně těch tak zvaných přehmatů.

Jedná se o lidské životy a já z tohoto místa vyzývám všechny, aby při hlasování o tomto zákonu zvedli ruku pro, už jen proto, že zde je řada lidí, kteří nemají možnost sedět ve sněmovně. Jedná se o lidi, kteří jsou v Konfederaci politických vězňů a pravděpodobně i mimo ni, kteří od listopadu žádným způsobem hlasitě nevyjadřovali touhu po pomstě, stejně jako jsem neslyšel tady ve sněmovně nic o pomstě s výjimkou několika řečníků ze strany Levého bloku.

Já se domnívám, že už pro tu tečku, o které se hovoří - jsem odpůrcem jakýchkoliv bílých nebo černých tlustých čar - je nutné, aby konkrétní viníci, konkrétní osoby, byli potrestáni v souladu s právním řádem. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím kolegu Frommera, aby se ujal slova. Připraví se kolega Ullmann.

Poslanec Alfred Frommer: Pane předsedající, pane předsedo, pane ministře, dovolte mi, abych i já velice krátce přispěl do této již velmi rozsáhlé debaty. Musím podotknout, že některá vystoupení opravdu stála za hluboké zamyšlení. Konkrétně vystoupení kolegy Kozáka mě přesvědčilo o správnosti mého kroku, a to toho kroku, že jsem vystoupil z Klubu Liberálně sociální unie. To je první věc.

Je s podivem, kterak pan kolega Kozák se dokázal před volbami spojit s tou hnusně kolaborantskou ČSS a nyní ve svém projevu, který mám zde ze záznamu, na ní nenachází ani nitku suchou. Nyní mi dovolte, abych dal ještě jeden malý pozměňující návrh. Velmi jsem zvážil pozměňovací návrh kolegy Vika - bohužel tady není - a navrhuji, pokud projde jeho pozměňující návrh, aby byl na konci rozšířen ještě o dvě slova, a to o "FÚTI a ČÚTI".

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Slovo má kolega Ullmann. Připraví se kolega Koronthály.