Poslankyně Anna Váchalová: Vážený
pane předsedající, vážená
Poslanecká sněmovno, vážený pane
ministře práce a sociálních věcí
v ČR, dovolím si Vám položit tři
otázky. Zákony o základním důchodovém
pojištění, státní sociální
podpoře a sociální pomoci budou tvořit,
dle terminologie MPSV, tři základní pilíře
sociální politiky současné vlády.
Aby nová stavba dobře stála, musí
mít dobré a solidní základy.
K otázce první: Nejzávažnějším
základním kamenem je bezesporu částka,
stanovená v ČR jako základní minimum,
jak pro občany, tak jejich rodiny. Od hranice životního
minima se odvíjejí koeficienty pro všechny
jednotlivé sociální dávky. Občané,
kteří z různých důvodů
na hranici životního minima žijí, v poslední
době zjišťují, že částka
životního minima i přes poslední úpravu
v zákoně č. 336 Sb., s platností od
1. 2. 1994, je k stále narůstajícím
platbám za nájemné i zvyšováním
cen všech dalších životních potřeb
nedostatečná. Proto se na nás, poslance,
obracejí s požadavkem, aby zároveň s
projednáváním uvedených zákonů
byla provedena nová specifikace částek, které
tvoří životní minimum. Totéž
žádají odbory a občanská sdružení.
Vy jste nám, pane ministře, ve výboru pro
sociální politiku a zdravotnictví sdělil,
že přehodnocení dosavadní částky
životního minima se připravuje, ale abychom
nečekali žádnou dramatickou změnu. Nečekáme.
Ale trváme na tom, aby výše životního
minima byla stanovena tak, aby nezakládala tzv. "past
chudoby".
Proto se ptám pana ministra - jaké je složení
týmu, který bude provádět a propočítávat
novou specifiku životního minima, kdy bude stanovena
nová částka pro hranici životního
minima?
K otázce druhé: Týká se sociálních
dávek, které jsou dosud zahrnuty do vyhlášky
č. 182/91 Sb., ve vztahu ke zdravotně postiženým.
Je známo, že část těchto dávek,
které umožňují integraci do společnosti
právě velmi těžce zdravotně postiženým
(např. příspěvek na zakoupení
motorového vozidla, důležité kompenzační
pomůcky pro neslyšící nebo pro nevidomé
apod.) byla zpracována do čtvrtého sociálního
zákona a ten předložen na MPSV. Základem
pro stanovení těchto dávek se navrhuje druh
a rozsah zdravotního pojištění. Omezení
je dáno stanovením určité příjmové
hladiny žadatele. Na moji přímou otázku
jsem zatím nedostala ve výboru přímou
a jasnou odpověď. Proto se ptám: V jakém
stadiu je příprava čtvrtého zákona,
týkajícího se dávek a služeb
pro občany s těžkým zdravotním
postižením? Vzhledem k tomu, že nový zákon,
týkající se občanů s těžkým
zdravotním postižením, určitě
nebude připraven současně s prvními
třemi zákony, ptám se, jakým způsobem
budou do té doby zajištěny dávky a služby
konkrétně, kdy bude novelizována vyhláška
182/91 Sb.
Třetí otázka se dotýká opět
základů nového sociálního systému.
Ministerstvo práce a sociálních věcí
pracuje na nové bodové klasifikaci, podle níž
se bude nově určovat a definovat zdravotní
a sociální situace občana. K tomu bude potřeba
v souladu s přijímanými sociálními
zákony odstranit dosavadní individuální
posuzování okresními posudkovými lékaři,
přejít na vytvoření sítě
center, která musí být vybavena personálně
i technicky - např. pro určení ergodiagnostiky.
V komisi při výboru pro sociální politiku
a zdravotnictví pro otázky zdravotně postižených
nám bylo sděleno, že se dosud připravuje
11 těchto center. Ptám se proto pana ministra, jak
se MPSV připravuje na zabezpečení práce
zmíněných center na území všech
dosavadních okresů, a to do přijetí
všech tří základních pilířů
nových sociálních zákonů. Dovolím
si jen připomenout i ten čtvrtý v závěru.
Děkuji předem za odpověď.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
paní poslankyni Váchalové. O slovo se přihlásil
pan ministr Vodička. Prosím, aby se dostavil k řečništi.
Ministr práce a sociálních
věcí ČR Jindřich Vodička: Vážený
pane předsedající, pane předsedo,
kolegyně a kolegové, dámy a pánové,
dovolte, abych krátce reagoval na interpelaci paní
poslankyně Váchalové. Je pravdou, že
přijetí tří nových zákonů,
které budou tvořit a tvoří páteř
nového sociálního zabezpečení
v České republice, zvláště zákona
o sociální podpoře, vyvolává
nezbytnost novelizace zákona o životním minimu.
Tato novelizace se připravuje, ale jak již jsem se
zmínil ve výboru, nepředpokládám,
že by došlo k dramatickým změnám
ve výši životního minima. Životní
minimum bylo stanoveno v listopadu roku 1991, aplikováno
v roce 1992 a od té doby je valorizováno tak, jak
rostou životní náklady. Spíše se
připravuje zpřesnění okruhu společně
posuzovaných osob tak, aby tohoto institutu nemohlo být
zneužíváno.
Konkrétní dotaz paní poslankyně Váchalové
směřoval k týmu, který by měl
posuzovat náplň životního minima. Životní
minimum vychází ze spotřebního koše,
jehož obsah se periodicky přehodnocuje, ovšem
je to vždy práce několikaletá, která
vyvolává řadu diskusí. Tým,
který se nyní zabývá posuzováním
stávajícího spotřebního koše,
sestává nejen z pracovníků Ministerstva
práce a sociálních věcí, ale
především z pracovníků Českého
statistického úřadu. O tuto práci
se zajímá i tripartita, která má zřízenu
pracovní skupinu pro sociální politiku a
bezesporu obsah spotřebního koše bude projednáván
v tripartitě.
U nás je životní minimum určeno tzv.
metodou relativní, tzn., že se nevychází
ze spotřebního koše. Původně
se ze spotřebního koše vyšlo, určila
se potřebná částka, která byla
označena za životní minimum a od toho okamžiku
dochází pouze k pravidelným valorizacím,
vzrostou-li ceny nebo mzdy.
Druhá otázka se týkala čtvrtého
zákona, který by měl doplňovat soustavu
tří hlavních zákonů, zákona,
který by se týkal lidí s těžkým
zdravotním postižením. Dnes je celá
tato oblast zabezpečena legislativně jak zákonem,
tak vyhláškami, především vyhláškou
č. 182/1991 Sb. Tři zákony, které
tvoří páteř sociálního
zabezpečení, budou vstupovat v platnost postupně,
takže je jasné, že nemůže nastat
okamžik, že by na chvíli vypadlo legislativní
zabezpečení výplaty dávek pro lidi
se zdravotním postižením. Předpokládáme
vytvoření ne tak stěžejního zákona
jako jsou ty tři první, ale nicméně
bude muset existovat zákon, který posbírá
všechna intervenciolistická opatření
ve prospěch lidí se zdravotním postižením.
Tento zákon se připravuje a je jasné, že
musí doplnit zbývající tři
zákony.
Nyní nepřipravujeme žádnou zásadní
novelu vyhlášky č. 182, protože touto
vyhláškou je zajištěna péče
o osoby se zdravotním postižením. Můžeme
diskutovat o míře zajištění.
Tato vyhláška pamatuje na všechny případy.
Třetí otázka, kterou jste mi položila,
paní poslankyně, se týkala jedenácti
diagnostických center. Posudková služba je
samozřejmě velkým problémem. Připravujeme
určitá organizační opatření
v organizační struktuře ministerstva tak,
abychom posudkovou službu učinili efektivnější
a pružnější. Výstavba těchto
center a vůbec posudkové lékařství
pro pracovní účely jsou problémem,
který se snažíme řešit. Centra
postupně dobudujeme, konkrétní termín
je však také vázán na rozpočtové
možnosti.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu ministru Vodičkovi. Paní poslankyně
Váchalová se hlásí s reakcí
na odpověď. Upozorňuji, že šlo o
otázku a ne o interpelaci. Prosím paní poslankyni,
aby se ujala slova.
Poslankyně Anna Váchalová: Děkuji
panu ministrovi za okamžitou odpověď. Chtěla
bych se jen zastavit u druhé otázky, u požadavku
novelizace vyhlášky č. 182. Jedná se
skutečně o částky, které jsou
dosud poskytovány. Například příspěvek
na motorové vozidlo ve výši do 60 tisíc
Kč, i když je to mnoho, je částkou diskutabilní
při současných cenách osobních
automobilů, které jsou pro vozíčkáře
(pokud se např. jedná o invalidu z mládí)
naprosto nezbytnou kompenzační pomůckou.
Jedná se i o další částky. Proto
tady ten víceméně trochu nadhozený
požadavek novelizace. Myslím, že o těchto
věcech budeme dále jednat s ministerstvem přímo.
Děkuji za odpověď.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
paní poslankyni Váchalové. Myslím,
že tím můžeme odpověď na tuto
otázku považovat za vyřízenou. Prosím
pana poslance Bláhu, aby se ujal slova.
Poslanec Jan Bláha: Vážený pane
předsedající, pane předsedo, vážená
vládo, kolegyně a kolegové, dovolím
si přednést interpelaci na ministra zemědělství
ing. Josefa Luxe.
Vážený pane ministře, v poslední
době se stále více množí případy
vydávání pozemků, na nichž stojí
chatové nebo zahrádkářské osady.
Zákon o půdě č. 229/1991 Sb. ovšem
vydávání takových pozemků v
podstatě neumožňuje. Jelikož však
neexistuje zákonná definice chatové či
zahrádkářské osady, vzniklé
před 1. listopadem 1976, to je bez územního
rozhodnutí, je mnohdy jasně vyjádřený
úmysl zákonodárce obcházen prohlašováním
takových osad za neorganizované seskupení
jednotlivých chat apod.
Postižení chataři či zahrádkáři
nemají přitom možnost hájit se zákonnými
prostředky, neboť podle novely tohoto zákona
nejsou účastníky řízení.
Obrátil jsem se proto na odbor stavebního řádu
Ministerstva hospodářství, jakožto nástupce
Ministerstva stavebnictví pro danou problematiku. Ve stanovisku,
jehož kopii mám k dispozici, se ředitelka tohoto
odboru přiklání k názoru, že
pro daný účel lze přijmout právní
konstrukci, podle níž se pro účely zákona
č. 229/1991 Sb. považují za zahrádkářské
a chatové osady vzniklé či vybudované
před 1. říjnem 1976 ty, které před
daným termínem fakticky existovaly. Pokud by totiž
po roce 1976 vyvstaly důvody, které by vylučovaly
ponechání osady vzniklé bez příslušného
povolení, byl dostatek času i právních
prostředků k jejich odstranění.
Ministerstvo hospodářství však současně
soudí, že stanovisko k pojmu zákona by bylo
kompetentní zaujmout především resortně
příslušné Ministerstvo zemědělství.
Obracím se proto na Vás, vážený
pane ministře, s výzvou, aby Ministerstvo zemědělství
vydalo pro potřeby pozemkových úřadů
metodický pokyn, který by ukládal respektovat
uvedené stanovisko odboru stavebního řádu
Ministerstva hospodářství. Otázku,
zda před tímto datem šlo o osadu či
neorganizované seskupení chat by jistě nebylo
obtížné řešit jednoduchými
průkaznými prostředky, např. záznamem
o jednání s výborem chatařů
či zahrádkářů v úředních
dokumentech.
Jistě víte z vlastní praxe, vážený
pane ministře, nakolik se problém vydávání
pozemků užívaných chataři a zahrádkáři
stává den ze dne naléhavějším
a jak zatěžuje příslušné
orgány. Zásah Ministerstva zemědělství,
o který vás žádám, by tuto situaci
značně zjednodušil a pomohl by napravit nové
majetkové křivdy, jejichž obětí
se zejména vzhledem k libovůli některých
pracovníků pozemkových úřadů
stávají právě chataři a zahrádkáři.
Vzhledem k tomu, že se jedná i o přílohu
k této interpelaci, podám ji zároveň
ještě písemně.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Bláhovi. Prosím, pan místopředseda
vlády a ministr zemědělství Josef
Lux se hlásí o slovo s reakcí na tuto interpelaci.
Místopředseda vlády ČR Josef Lux:
Vážený pane předsedo, vážený
pane předsedající, vážení
poslanci, vážené poslankyně, já
si dovolím odpovědět ihned v tom smyslu,
že v současné době pracovníci
Pozemkového úřadu posuzují jednotlivé
objekty, jednotlivé chatové osady ve smyslu, jestli
je to ucelená osada, či nikoliv, nicméně
přijímám tento podnět ve smyslu upřesnění
výkladu či metodického pokynu. Nicméně
konečné rozhodnutí samozřejmě
musí učinit pracovník Pozemkového
úřadu. Čili tento podnět přijímám
a tento metodický pokyn bude vydán. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu ministrovi. Pan kolega Bláha je s odpovědí
spokojen? V tom případě bych si dovolil dát
hlasovat o návrhu usnesení: Poslanecká sněmovna
souhlasí s odpovědí ministra zemědělství
a místopředsedy vlády Josefa Luxe... Prosím,
faktická poznámka.
Poslanec Jan Bláha: (Z místa). Jestli by
bylo možné, pane ministře, říci,
do jakého termínu byste tento metodický pokyn
vydal.
Místopředseda vlády ČR Josef Lux:
Do konce července.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji.
Dovolím si tedy dát hlasovat o souhlasném
usnesení:
Poslanecká sněmovna souhlasí s odpovědí
ministra Luxe na interpelaci pana poslance Josefa Bláhy
přednesenou na dnešní schůzi.
Kdo je, prosím, pro?
Jsem žádán o to, abych vás odhlásil.
Prosím vás tedy o novou registraci.
Jsem upozorňován na to, že jsem se zmýlil
v křestním jméně. Omlouvám
se panu poslanci Janu Bláhovi a dávám hlasovat.
Bude to hlasování číslo 56.
Kdo souhlasí s návrhem usnesení, ať
stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti? Kdo
se zdržel hlasování?
Usnesení bylo přijato poměrem hlasů
93 pro, nikdo proti, dva se zdrželi hlasování.
Prosím nyní pana poslance Jiřího Vačkáře,
aby se ujal slova.
Poslanec Jiří Vačkář: Pane
předsedající, vážená vládo,
kolegyně a kolegové, obracím se s otázkou
na pana ministra Skalického, týkající
se privatizace Obalu Rozkoš Střížovice.
Vláda ve svém usnesení 391 ze 14. 7. 1993
rozhodla, že 51% akcií této firmy bude prodáno
v přímém prodeji firmě Meisner, ale
bohužel nastal takový stav, že vlastně
firma Meisner není solventní, jsou tam značné
problémy a tyto akcie zůstávají zatím
ve Fondu národního majetku. Vyvolává
to v podniku zbytečnou nervozitu a tuto věc je třeba
řešit. Je to poměrně dost závažný
problém, víme, že tento podnik funguje zcela
jednoznačně dobře a vykazuje i dostatečný
zisk.
Vzhledem k tomu, že ale toto usnesení existuje, nastává
stav, že věc není řešena. Proto
se obracím s otázkou na pana ministra Skalického,
jakým způsobem bude pokračováno, zda
bude přehodnoceno rozhodnutí vlády nebo jakým
způsobem tato věc bude uvedena do konce, protože
si myslím, že se to zbytečně protahuje
a vznikají tím určité škody -
jak jsem říkal - i nervozita, nevyvolává
to dobré pocity.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Vačkářovi. O slovo se hlásí
ministr Skalický, kterému předávám
slovo.
Ministr pro správu národního majetku
a jeho privatizaci ČR Jiří Skalický:
Děkuji. Vážený pane předsedající,
mohu-li si dovolit bezprostřední reakci s tím,
že nemám v hlavě přesné údaje
o té záležitosti, ale zhruba před třemi
týdny jsem se touto věcí osobně zabýval,
takže zhruba vývoj znám. Jde o to, že
skutečně vláda schválila prodej 51%
akcií německé firmě Meisner. Při
jednání o podmínkách uzavření
kupní smlouvy jsme dostali k dispozici údaje, které
svědčí o velmi neuspokojivém vývoji
této firmy na německém trhu a o její
pravděpodobné platební neschopnosti vůbec
uhradit tento majetek. Na základě toho bylo uzavření
této transakce pozastaveno. V těchto dnech probíhají
poslední jednání s tímto německým
partnerem o tom, za jakých podmínek odstoupí
od uzavření kupní smlouvy tak, aby mohlo
být co nejrychleji rozhodnuto o jiném způsobu
naložení s tímto majoritním balíkem
akcií Obalu Rozkoš.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu ministru Skalickému za odpověď na otázku.
Konstatuji, že pan poslanec Jan Kalvoda má náhradní
kartu číslo 15 a vzhledem k tomu, že nikdo
není přihlášen, končím
tento bod.
Dámy a pánové, dále se budeme věnovat
bodu s názvem
Jako prvním se budeme věnovat otázkám,
podnětům a interpelacím na předsedu
vlády Václava Klause.
Předseda vlády Václav Klaus odpověděl
na interpelaci poslanců - členů poslaneckého
klubu ČSSD ve věci privatizace nemocnice s poliklinikou
Na Homolce. Odpověď byla předložena jako
tisk 814 A. Její projednávání bylo
usnesením Poslanecké sněmovny č. 379
ze dne 28. 4. 1994 přerušeno až do přijetí
stanoviska vlády k doporučení Poslanecké
sněmovny.
Vláda se touto problematikou zabývala na své
schůzi dne 8. června 1994 a přijala usnesení
č. 318, které spolu s přílohou bylo
všem poslancům předáno prostřednictvím
výborů.
Nyní přistoupíme k projednávání
odpovědi předsedy vlády Václava Klause,
která byla předána v tisku 814 A. O slovo
se přihlásila písemně do rozpravy
k této odpovědi paní poslankyně Eva
Fischerová, kterou prosím, aby se ujala slova.
Poslankyně Eva Fischerová: Vážený
pane předsedo, vážený pane předsedající,
pane premiére, členové vlády, vážené
dámy a pánové. Interpelací ve věci
privatizace nemocnice Na Homolce se zabýváme již
potřetí. Vzhledem k časovému intervalu
mně dovolte zrekapitulovat vše, co v současné
době považuji pro vytvoření plastického
obrazu projednávaného případu za naprosto
podstatné.
Při prvním jednání na 17. schůzi
Poslanecké sněmovny jsme 24. března t. r.
přijali usnesení č. 362, kterým
1) bylo projednávání interpelace přerušeno;
2) Poslanecká sněmovna požádala výbor
pro sociální politiku a zdravotnictví, aby
se ve svém usnesení věci privatizace Nemocnice
Na Homolce zabýval;
3) požádala ministra zdravotnictví, aby až
do rozhodnutí Poslanecké sněmovny o odpovědi
na interpelaci nebyly realizovány výsledky veřejné
soutěže týkající se Nemocnice
Na Homolce.
Při druhém projednávání interpelace
na 18. schůzi Poslanecké sněmovny 28. dubna
t. r. Poslanecká sněmovna usnesením č.
379 doporučila vládě
1) ad a) aby se problematikou Nemocnice Na Homolce znovu zabývala;
ad b) aby při privatizaci zdravotnických zařízení
postupovala dle § 45 odstavce 2 zákona č. 92/1991
Sb. zcela mimořádně a po předchozím
informování výboru pro sociální
politiku a zdravotnictví;
ad c) aby prostředky získané případným
prodejem Nemocnice Na Homolce byly využity ke zvýšení
prostředků určených k řešení
naléhavých stavů v rezortu zdravotnictví.
Za druhé: Poslanecká sněmovna na stejné
schůzi přerušila projednávání
odpovědi na interpelaci poslanců na předsedu
vlády Václava Klause v předmětné
záležitosti, až do přijetí stanoviska
vlády k doporučení Poslanecké sněmovny.
Zároveň výbor pro sociální
politiku a zdravotnictví sněmovnu informoval, že
svým usnesením č.115 ze dne 21. dubna t.
r. požádal Nejvyšší kontrolní
úřad, aby:
1) prověřil hospodaření Nemocnice
na Homolce,
2) aby prověřil hospodárnost užitého
procesu privatizace tohoto zdravotnického zařízení.
Vláda České republiky, jak již pan předsedající
zmínil, usnesením č. 318, ze dne 8. června
t. r. rozhodla o jiném způsobu prodeje Nemocnice
Na Homolce v rozporu s usnesením č. 686 ze dne 1.
12. 1993. Vláda České republiky 8. 6. t.
r., tedy již podruhé, udělila podle §
45 odst. 2 zák. 92 z roku 1991 Sb. výjimku k převodu
vlastnictví státu, a to prodejem podniku na podkladě
smlouvy mezi Nemocnicí Na Homolce a společností
Euro Hospital Group, s. r. o. Praha, a to podle podmínek
stanovených ve společném prohlášení
o podstatných náležitostech takovéto
smlouvy.
V této souvislosti vzbuzuje pochybnost skutečnost,
že ve společném prohlášení
je uvedeno Ministerstvo zdravotnictví a to jako vyhlašovatel
veřejné obchodní soutěže. Podle
usnesení vlády České republiky č.
318 ze dne 8. 6. t. r., nemá být prodej realizován
na základě veřejné obchodní
soutěže, ale přímým prodejem
vybranému zájemci, který je, vážení
přítomní, samozřejmě přesně
tentýž. Označení Ministerstva zdravotnictví
jako vyhlašovatele veřejné obchodní
soutěže však nasvědčuje tomu, že
vláda neruší výsledek původní
veřejné obchodní soutěže, která
je - jak je nám všem obecně známo -
přinejmenším právně sporná.
Rovněž tak usnesení č. 318 ze dne 8.
června t. r. neruší usnesení vlády
č. 686 ze dne 1. prosince minulého roku, pověřující
Ministerstvo zdravotnictví vyhlášením
této sporné a tolik odborníky diskutované
veřejné obchodní soutěže.
Vážení přítomní, dovolte
mi, abych se po této - podle mého názoru
- nutné reminiscenci vrátila do současnosti.
Dotknu se několika základních bodů,
které považuji pro hodnocení přístupu
vlády České republiky k projednávané
problematice za podstatné.
Za prvé: pan předseda vlády se ve své
odpovědi mimo jiné zabývá otázkou
tržní i účetní hodnoty prodávaného
zdravotnického zařízení. Tedy otázkou
problému z pohledu ekonomického bezesporu rozhodujícího.
Bohužel se při svých vývodech opírá
o studii vypracovanou nezávislou zahraniční
auditorskou firmou. Musím s politováním konstatovat,
a to již podruhé při projednávání
této záležitosti, že ani poslancům
výboru pro sociální politiku a zdravotnictví
se tuto studii přes veškerou snahu nepodařilo
objevit. Je tedy dnes již jasné, že o existenci
této studie musíme s téměř
naprostou jistotou pochybovat. Jsem velmi znepokojena skutečností,
že sám pan premiér dosud nepovažoval za
nutné tuto spornou záležitost objasnit. Tato
skutečnost podle mne sama o sobě významnou
měrou ovlivňuje hodnověrnost všech dalších
kroků a informací.
Výbor pro sociální politiku a zdravotnictví
se při zevrubném a náročném
projednávání otázky privatizace Nemocnice
Na Homolce nezbavil pochybnosti o právní čistotě
zvoleného postupu ani o jeho ekonomické výhodnosti
pro stát. Nezbývá mně než věřit,
že všechny rozporné skutečnosti jednoznačně
objasní šetření Nejvyššího
kontrolního úřadu.
Dále bych chtěla upozornit pana premiéra
na skutečnost, že vláda České
republiky svým usnesením č.318 ze dne 8.
června t.r. uložila ministru zdravotnictví
realizovat prodej Nemocnice Na Homolce, aniž by vzala v úvahu,
že se Poslanecká sněmovna na své 18.
schůzi usnesla, aby pan ministr zdravotnictví až
do rozhodnutí Poslanecké sněmovny o odpovědi
na interpelaci nerealizoval výsledky veřejné
soutěže, týkající se Nemocnice
Na Homolce.
V daném okamžiku si dovolím jak pana premiéra,
tak celou vládu informovat, že při hlasování
s výše uvedeným usnesením na 18. schůzi
PS souhlasili v absolutní většině jak
poslanci koalice, tak poslanci opozice. Souhlasili všichni
ti, kteří jsou hluboce přesvědčeni
o tom, že dokonalá péče o zdraví
národa, je jedním z prvořadých úkolů,
které nás - a to bez ohledu na politickou příslušnost
- zavazují, abychom na jedné straně plně
respektovali ekonomické problémy transformace zdravotnictví,
ale na straně druhé pak nikdy a za žádných
okolností nepřipustili, aby v péči
o zdraví národa převládalo pouhé
kupčení. Bohužel při řešení
privatizace Nemocnice Na Homolce jsem čím dál
tím více přesvědčena, že
mnohým zainteresovaným jde především
o snadné získání velkého majetku.
Vždyť jak jinak si mohu vysvětlit skutečnost,
že vláda se při zvažování
hodnoty prodávané Nemocnice Na Homolce opírala
o nedoložený a zřejmě nedoložitelný
audit zahraniční firmy. Při svém dalším
postupu vláda nevzala v úvahu doporučení
Parlamentu. Mám zde na mysli usnesení 18. schůze
Poslanecké sněmovny, kde se mimo jiné praví,
aby vláda České republiky při privatizaci
zdravotnických zařízení využívala
§ 45 zákona č. 92 z roku 1991 Sb. zcela výjimečně
a po předchozím informování výboru
pro sociální politiku a zdravotnictví.
Vláda zřejmě přehlédla či
úmyslně nevzala v úvahu při svém
novém rozhodování 8. června t. r.
o privatizaci Nemocnice Na Homolce skutečnost, že
z podnětu výboru pro sociální politiku
a zdravotnictví v tomto ústavu probíhá
a dosud nebylo dokončeno šetření Nejvyššího
kontrolního úřadu. Byť toto šetření
ze zákona bohužel nemá odkladný účinek
převodu majetku, nelze nevidět, že změna
majitele výrazně komplikuje a ztěžuje
práci Nejvyššího kontrolního úřadu.
Dále je zcela jistě přinejmenším
neobvyklé, že jedním z vládou již
po druhé schválených nabyvatelů je
ředitel kontrolovaného zařízení,
tedy jednoznačně osoba zodpovědná
za případné nesrovnalosti v tomto ústavu.
V závěru mi, dámy a pánové,
dovolte zdůraznit, že v odpovědi pana premiéra
na naši interpelaci jsem opravdu nehledala jen to negativní.
Naopak. Téměř 40 let práce ve zdravotnictví
mě přesvědčilo, jak složitá
a obtížná bude jeho transformace, transformace
potřebná a žádoucí. Transformace
nejen dokonale připravená, ale především
zcela průhledná a zcela čistá.
Chtěla bych říci, že bychom neměli
spěchat tam, kde nehrozí nebezpečí
z prodlení. Nicméně vláda rozhodla,
jak rozhodla. Jisté je, že vláda takto postupovat
může, je to její právo, ale je to také
její odpovědnost. Podle mne však takovýto
postup může volit jen vláda, která se
domnívá, že nemusí, ba ani necítí
potřebu brát ohled na vůli svého Parlamentu.
Zamysleme se za dané situace nad výrokem prezidenta
NKÚ Lubomíra Voleníka, který k námi
projednávané kauze řekl: "Záleží
na Parlamentu, jak závěru kontroly využije."
Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu
se sám domnívá, že Parlament má
dostatek mocenských pák vyplývajících
z předpokladu, že naše společnost žije
v parlamentní demokracii. Ale aby tato slova nebyla jen
zbožným přáním či hlasem
volajícího na poušti, předkládám
Poslanecké sněmovně následující
návrh na usnesení:
Poslanecká sněmovna přerušuje projednávání
odpovědi na interpelaci poslanců na předsedu
vlády Václava Klause ve věci privatizace
Nemocnice Na Homolce až do zveřejnění
závěrů šetření Nejvyššího
kontrolního úřadu.
Jen tak na základě zcela nezávislého
a nepochybuji, že i zcela objektivního zvážení
všech aspektů, budeme moci zhodnotit situaci a zaujmout
k odpovědi správné stanovisko.
Děkuji za udělené slovo a za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
paní poslankyni Fischerové. Pan ministr Rubáš
se dále hlásí do rozpravy. Návrh na
usnesení jsem samozřejmě zaznamenal.