Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ministr zdravotnictví ČR Luděk Rubáš: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vládo, vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi, abych několika slovy reagoval na vystoupení paní poslankyně Fischerové. Problematika Nemocnice Na Homolce se stala jakýmsi zástupným symbolem privatizace zdravotnických zařízení v České republice vůbec. Chtěl bych k tomu říci, že privatizace probíhá pomalým, rozvážným, nicméně tempem, které tato vláda v duchu svého programového prohlášení považuje za optimální s maximálním akcentem na bezpečnost celého procesu.

Mohu říci podle dosavadních zkušeností, že desítky a stovky zdravotnických zařízení jsou privatizovány bez toho, aby došlo k jakémukoliv výpadku zdravotní péče, k jakémukoliv zhoršení kvality, a naopak ze všech reflexí pocházejících z průzkumů veřejného mínění mezi občany - ať na obecní úrovni, tak v celostátních výzkumech veřejného mínění - je oblast zdravotnictví hodnocena velmi dobře. Ani od zdravotních radů z jednotlivých okresů nedostáváme signály o tom, že by docházelo k jakýmkoliv problémům. Z tohoto důvodu považuji za naprosto nefér, když se zde mluví o otázce zabezpečení zdravotní péče pro občany v souvislosti s privatizací s jakýmikoliv vážnějšími obavami. Tolik obecně.

Co se týká samotné privatizace Nemocnice Na Homolce, v jejím průběhu řada lidí vznesla nejrůznější výhrady k otázce zahraničního partnera a jeho výběru, k otázce zvolené tržní ceny, zvoleného způsobu privatizace, k otázce, zda privatizovat tuto bývalou exkluzivní komunistickou nemocnici, nebo neprivatizovat, k otázce řešení pozemků, k různým právním aspektům této záležitosti. Všechny tyto námitky byly bohatě diskutovány pověřenou skupinou výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Výsledek tohoto jednání našel svůj výraz v usnesení, které tato sněmovna velkým počtem hlasů přijala v dubnu t. r.

Toto usnesení vyzývá vládu, aby se celým problémem znovu zabývala. Bylo by maximální mírou voluntarismu a ignorace hlasů sněmovny, kdyby to vláda po takovémto usneseni neudělala. Proto Ministerstvo zdravotnictví připravilo znovu rekapitulaci celého problému. Problém byl potom velmi bohatě diskutován ve vládě. Vláda dospěla k rozhodnutí, že má být zdravotnické zařízení Nemocnice Na Homolce privatizováno způsobem, který Ministerstvo zdravotnictví navrhlo. V tomto smyslu nevidím ani procedurální, ani právní, ani jiné opomenutí a chybu a nevím, s čím je paní poslankyně Fischerová v tomto smyslu nespokojena.

Pokud probíhá v Nemocnici Na Homolce na základě podnětu sněmovny šetření Nejvyššího kontrolního úřadu, mohu k tomu říci, že podobné šetření probíhá v desítkách dalších nemocnic v České republice, shodou okolností většinou v těch, které jsou určeny do privatizace. Domnívám se, že takové šetření nemůže a nesmí v žádném případě rozběhnutý proces zastavit. Pokud jeho výsledky upozorní na nedostatky v hospodaření managementu jednotlivých zdravotnických zařízení - o čemž jsem přesvědčen - ukazuje to jenom to, že ten či onen management se s rychlým průběhem transformace, s pozdním nastolováním jednoznačných pravidel, což není podle mého názoru ani tak chyba vlády, jako chyba celého společenského procesu, který byl uveden do chodu a který samozřejmě v mnoha případech nuceně dolaďuje pravidla uprostřed hry, nemyslím, že by měly být na závadu jak v poskytování zdravotní péče, tak v průběhu privatizace. K podobným nedostatkům může a nemusí dospět Nejvyšší kontrolní úřad i v případě managementu Nemocnice Na Homolce.

Co si nedovedu představit, je, jak se Nejvyšší kontrolní úřad vyjádří k požadované otázce, kterou je zhodnocení hospodárnosti zvoleného procesu privatizace. Domnívám se ale, že jakékoliv memorandum týkající se hospodárnosti procesu privatizace opět nemůže být podle mého názoru limitující pro vládu, ale ani pro Parlament, aby akceptovala nebo neakceptovala přijatelný privatizační proces, neboť vychází z obecně platných zákonných norem, a nevím, zda by mohl být na základě předpokládané nehospodárnosti zvoleného procesu zpochybněn.

Na závěr vás chci ujistit, že jsem přesvědčen, že zvolený proces privatizace je správný, že nemám v současné době jediný důvod domnívat se, že privatizovaná Nemocnice Na Homolce nebude nadále sloužit širokému okruhu občanů a poskytovat jim velmi kvalitní zdravotní péči. Domnívám se dokonce, že dojde k rozšíření okruhu pacientů, kteří budou tuto nemocnici navštěvovat, a že díky investicím a modernizaci se úroveň této péče ještě zvýší. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi Rubášovi. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Paní poslankyně Fischerová, prosím.

Poslankyně Eva Fischerová: Vážení přítomní, cílem mé reakce na odpověď pana premiéra nebylo zpochybňovat jasné. Já jsem si plně vědoma, jak už jsem řekla, že vláda rozhodla tak, jak rozhodla a že vláda takto může rozhodnout. Já toto rozhodnutí samozřejmě plně akceptuji, i když jako jedné z poslanců, kteří se zabývali tímto problémem, mi musí být naprosto jasné, že udělení další výjimky bylo jenom přikrytím právních nečistot v první fázi, kdy byla udělena výjimka první. Ale není cílem - znovu opakuji - komentovat vyřešené.

Nesmírně těžko nesu - jak už jsem řekla - že pan premiér neuznal za vhodné objasnit otázku, že ve své odpovědi podepsal skutečnost, která neodpovídá pravdě. Doposud jsem byla mnohem zdvořilejší a taktnější, protože ctím jak úřad premiéra, tak zatím osobu premiéra. Ale tato skutečnost se mě nesmírně dotýká. Může se, prosím, stát, že premiérovi jeho podřízení dají k podpisu to, co není pravda. Ale je věcí osobní cti toto objasnit, a lidi, kteří to udělají, přivést k odpovědnosti.

Dalším sporným bodem ve věci privatizace Nemocnice Na Homolce - nikoliv sporným, lépe řečeno nevyřešeným - je stále otázka Lexellova gama nože. V usnesení vlády, které mám před sebou a vy ostatní také, č. 318 se praví, že panu ministrovi zdravotnictví se ukládá realizovat prodej podle bodu 1 a 2 tohoto usnesení za předpokladu smluvního zajištění dalšího užívání zřízení radioterapeutického a diagnostického pracoviště Laxellova gama nože. V tomto bodě postrádám slovo "neziskový provoz". Vím stejně dobře jako možná někteří z vás, že dosud není k dispozici smlouva mezi Nadací "Míša" a mezi Nemocnicí Na Homolce. Velmi těžko nesu, že na tento unikátní přístroj se sbíral celý národ a že my se chystáme smlouvu podepsat. Už je nám předem jasné, že smlouva bude podepsána, a přitom tato otázka není vyřešena.

Pokud jde o šetření Nejvyššího kontrolního úřadu: Ti z vás, kteří sledují tisk, si jistě všimli, že převod majetku značně ztíží proces kontroly. Domnívám se, že tato situace není tak zcela identická jako plošná kontrola ostatních zdravotnických zařízení v republice, protože tam se nestává předem schváleným nabyvatelem ředitel nemocnice, která je kontrolována.

Tedy znovu opakuji, osoba právně odpovědná za chod ústavu a za kontrolované údobí.

Dámy a pánové, skutečně nechci tímto způsobem jakkoliv zpochybňovat proces privatizace zdravotnictví, pokládám jej za správný, ale dovolte mi na závěr užít úsloví, které je hluboce pravdivé, i když není tak zcela košer: všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Fischerové. O slovo se opět přihlásil pan ministr Rubáš. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr zdravotnictví ČR Luděk Rubáš: Jsem rád, že se problém začíná poněkud ohraničovat. Vznikly tady tři nezodpovězené otázky.

Otázka první - pan premiér ve své odpovědi využil podkladů, které poskytlo naše ministerstvo, kde se mluví o tom, že základní vyvolávací kupní cena nemocnice vycházela mimo jiné z účetní hodnoty, ale také ze zahraniční studie, která se zabývala stanovením skutečné reálné hodnoty celého zařízení. Studie samozřejmě existuje, vytvořila ji renomovaná zahraniční auditorská firma. Bohužel studie nekončí jednoznačným závěrem. Říká se v ní pouze, že stanovit tržní hodnotu takového zařízení v našich podmínkách je velice problematické a stanovuje široké rozpětí ceny, která buď vychází z objemu obestavěné plochy na jedné straně, a jednak z počtu lůžek a zdravotnických zařízení a využívané plochy pro zdravotnictví na straně druhé. Široké rozpětí dává možnost jakéhokoliv výkladu, proto se nakonec vláda vydala při stanovení kupní ceny jiným směrem.

Co se týká zabezpečení převodu nemocnice i se specializovaným zařízením, které zapůjčila nadace Míša, Lexellovým gamanožem, vláda potvrdila, že před podpisem smlouvy musí být zabezpečeny smluvní vztahy, které by zajišťovaly bezpečné a přijatelné využívání Lexellova gamanože v Nemocnici Na Homolce. Vláda garantuje, že zde nedojde k žádným problémům a že na zvoleném monoprofitním principu bude tento nůž dále sloužit širokému okruhu lidí, kterým může zlepšit životní standard nebo zlepšit úroveň zdravotní péče, lidem, kteří navštěvují neurochirurgické a neurologické oddělení této nemocnice.

Co se týká průběhu šetření Nejvyšším kontrolním úřadem, myslím si, že už jsem se k té záležitosti vyjádřil. Není žádnou výjimkou situace, kdy se nabyvatelem zdravotnického zařízení stává jeho současný management. Naopak je to velmi časté, minimálně ve 40% případů vzniká situace, která vychází z toho, že při privatizaci zdravotnických zařízení vláda dává přednost těm předkladatelům privatizačních projektů, kteří projeví jak ekonomickou, tak i odbornou způsobilost a záruku, že budou při poskytování zdravotní péče zachovávat kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Není divu, že se často těmito nabyvateli právě stávají současní ředitelé a primáři příslušných zdravotnických zařízení. Doposud proti tomuto trendu nezazněla žádná význačnější výtka a myslím si, že by tomu tak nemělo být ani v případě Nemocnice Na Homolce. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministru Rubášovi. Paní poslankyně Fischerová se hlásí opět o slovo.

Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane předsedající, do třetice a doufám, že naposledy. S povděkem kvituji, že najednou studie existuje, i když musím panu ministrovi připomenout naše společné zasedání 12. dubna t. r. na ministerstvu zdravotnictví se skupinou poslanců, kde bylo sice velice bohatě prostřeno a příjemné prostředí, nedospěli jsme však k dohodě. Tehdy se poslanec Janeček tázal, zda studie existuje. Pan ministr na to nedokázal odpovědět. Paní tisková mluvčí se tehdy na ministerstvu vyjádřila, že něco snad Šubrt má, ale on to z ruky nedá. Nicméně, když jsme dostali zápis z tohoto zasedání, o této polemice - byť trvala dost dlouho - tam nebylo ani slovo.

Dále bych si dovolila zmínit datum 19. dubna t. r., kdy na tiskové konferenci pan ředitel Šubrt prohlásil, a to nejen na této tiskové konferenci, i v řadě jiných periodik, že audit neexistuje. Tyto diskrepance mě vedly k tomu, že jsem si dovolila natolik atakovat pana premiéra, byť - jak už jsem řekla - ctím úřad i osobu premiéra. Dál bych chtěla říci, že z nejmenovaného zdroje nesmírně blízkého řediteli Nemocnice Na Homolce prosákla informace, že 20. února roku 1992 firma Conjoint nabídla své služby k řešení ať už cenových problémů nemocnice Na Homolce, nebo racionálního provozu a podobných problémů souvisejících s transformací zdravotnictví. Tato firma prý údajně - nemohu to prosím doložit, ale bohužel, když polemika je taková, je třeba mluvit - tato firma údajně požadovala za svoji práci 2 mil. Kč a údajně zálohově dostala zaplaceno 750 tis. Kč. Mám stále dojem, že studie je popírána proto, nebo byla dosud popírána proto, že není zcela jasné, kdo tuto studii zadal, jak tato firma byla vybrána a z čeho - pokud záloha byla zaplacena - z jakých fondů byla zaplacena.

Dále prosákla informace, a to přímo od pana ředitele Šubrta, kde se zmínil ve Zdravotnických novinách č. 17, že spolupracoval s auditorskou firmou JB Stanmor Consolting Group, a sice už v roce 1991 a počátkem roku 1992. Firma údajně měla odhadnout, že toto zdravotnické zařízení by mělo stát asi 50% t.zv. účetní hodnoty, o které se zmiňoval pan premiér ve své odpovědi.

Vážení přítomní byla bych strašně ráda, kdyby všechny tyto sporné věci už právě proto, že transformace zdravotnictví musí být a musí být ale zcela čistá, aby všechny tyto sporné věci s konečnou platností objasnil Nejvyšší kontrolní úřad a abychom si to zde naposledy a s konečnou platností po zveřejnění těchto závěrů vyříkali. Proto vás znovu prosím v zájmu vzájemné důvěry, abychom interpelaci postponovali a k tomuto problému se vrátili. Samozřejmě usnesení vlády a rozhodnutí vlády je nedotčené. To opakuji dnes již potřetí. Předem vám děkuji za pozornost a za podporu.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Fischerové. Kdo se dál hlásí do rozpravy? Pan poslanec Hofhanzl.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené dámy a pánové, zdá se mi, že je ztrátou pudu sebezáchovy, když mi ministr zdravotnictví řekne, že nevidí žádné problémy v privatizaci zdravotnictví. Já jsem 20 let ve zdravotnictví pracoval. Moje žena je lékařka a řídí v našem městě polikliniku.

Pokládám za velice nerozumné, jestliže se snažím transformovat stát politicky, jestliže se snažím transformovat celé hospodářství, a přitom si zpochybňuji sféru zdravotnictví.

Nepokládám za možné, když mám chudý stát, mám ve své většině chudé občany, že mohou být bohatí zdravotníci a že tak nákladově náročné odvětví jako je zdravotnictví, že se mohou nemocnice, lůžková oddělení uživit jako soukromé podniky.

Nezlobte se na mne, já stojím nohama na zemi, a prostě na to v této době nevěřím. Když mi pan ministr zdravotnictví říká, že žádné problémy při transformaci zdravotnictví nejsou, protože vím, jaké problémy má moje žena, říkám, že nemluví pravdu. Bohužel.

Jsem názoru, že činíme-li zásadní změny, činíme-li to v podstatě jako historický pokus, nikdy to nemůžeme dělat napoprvé dobře a dokonale. Takovýto proces musíme mít snahu opravovat. Jestliže říkám, že všechno jde v pořádku a dobře, a přitom každý zdravotník, který si nelže do kapsy, ví, že to tak není, tak se mi zdá, že postrádáme pud sebezáchovy. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Hofhanzlovi. Pan ministr Rubáš se hlásí o slovo.

Ministr zdravotnictví ČR Luděk Rubáš: Vážené dámy, vážení pánové, domnívám se, že by bylo skutečně velmi, velmi nekritické, kdybych prohlásil, že vše ve zdravotnictví probíhá bez problémů.

Moje reakce se, pane poslanče, týkala otázky dostupnosti a kvality zdravotní péče, která tady byla paní poslankyní Fischerovou v souvislosti s privatizací Nemocnice Na Homolce zpochybněna. Nepochybně jde o velice rychlý, závažný a bezprecedentní proces. Problematika transformace zdravotnictví v této chvíli velmi, velmi zatěžuje vlády všech evropských zemí. Všude dochází k pocitům, že proces probíhá nedokonale. Dochází k pocitům nespokojenosti, zejména ze strany zdravotníků, ale také často ze strany občanů, kteří neradi opouštějí standardy, na které byli v minulosti zvyklí.

Já prohlašuji, že proces transformace zdravotnictví v České republice neohrozil dostupnost a kvalitu zdravotní péče. Bylo by kontraproduktivní tvrdit, že se nedotkl obrovského množství lidí, že nevyvolal polemiky, problémy, že nevyvolal pochybnosti, a to zejména ve skupině samotných zdravotníků, jak o tom mluvíte vy.

Chtěl bych říci, že se přesto domnívám, že tento proces má vláda pod kontrolou, že je schopna se poučit z problémů, ke kterým během procesu dochází, že je na ně schopna velice dobře reagovat. Je samozřejmé, že problémy, polemiky, diskuse, zpochybňování budou zaznívat ještě mnoho, mnoho roků, a já se domnívám, že se jich rezort zdravotnictví, tak je tomu v jiných evropských zemích, nezbaví prakticky nikdy.

Chci jenom říci, že se domnívám, že proces se všemi problémy, které ho provázejí, probíhá bezpečně a že na jeho konci bude efektivněji, kvalitněji a dostupně poskytovaná zdravotní péče.

Ještě malou poznámku k tomu. Říkáte, že nemocnice nemohou dobře hospodařit tak, aby mohly fungovat jako privátní. Domnívám se, že nemocnice musí dobře hospodařit, ať jsou privátní, státní nebo obecní, že charakter vlastnictví v tomto smyslu nehraje, vzhledem k daňovým poplatníkům, významnou roli. Domnívám se jenom, že ty nemocnice, kde má privátní faktor významnou roli z hlediska majetkového, mají větší tendenci k tomu poskytovat nejen zdravotní péči ve struktuře, jak je přijímána a vítána občany jako zlepšení úrovně, ale že mají také snahu se svými hospodářskými, ekonomickými problémy daleko plastičtěji a odpovědněji se vyrovnávat. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministru Rubášovi. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Pan poslanec Wagner. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, přihlásil jsem se s krátkou replikou na dvě tvrzení pana ministra Rubáše. Domnívám se, že nemohou zůstat nedotčena, že je potřeba se vyslovit.

Pan ministr z tohoto místa krátce přede mnou pravil něco o tom, že je v podstatě jedno z hlediska fungování a z hlediska ekonomiky v koho vlastnictví co bude. Nechci tady rozvíjet žádné teorie, dovoluji si pouze velice nesouhlasit. To je na okraj, ale ne tak málo na okraj problému, o němž je zde řeč.

K problému samotnému. Pan ministr ve svém předchozím vystoupení zde řekl, že je řada privatizačních případů, ve kterých se postupuje tak, že se privatizuje, aniž se čeká na výsledek šetření, které souběžně vede Nejvyšší kontrolní úřad. Ano, je to v pořádku. Ale byla jenom jedna jediná věc, kterou rozhodoval orgán sněmovny se souhlasem této sněmovny. Byla to privatizace nemocnice Na Homolce. Domníval jsem se, že tato záležitost z hlediska privatizace samé není tak úhelným kamenem privatizace, aby nemohl být dokončen proces, který se koná z vůle orgánu sněmovny a s vědomím sněmovny. Považoval jsem z hlediska jakési politické rovnováhy, jakéhosi smyslu pro dobré vztahy mezi vládou a Parlamentem za rozumné, aby tato záležitost počkala do té chvíle, dokud nebude rozhodnuto ve věci, kterou otevřela sněmovna. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Wagnerovi. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Jestliže nikdo, rozpravu uzavírám.

Budeme nejprve hlasovat o návrhu, který je nutno posoudit jako návrh procedurální, a to je návrh paní poslankyně Fischerové, která navrhovala, prosím, sledujte mě, zda jsem si správně zaznamenal, usnesení, že Poslanecká sněmovna přerušuje až do zveřejnění závěrů NKÚ k privatizaci nemocnice Na Homolce projednávání odpovědi Václava Klause na příslušnou interpelaci. To byl zhruba smysl. Ano, děkuji.

Dámy a pánové, dovolím si vás odhlásit vzhledem k pohybu ve sněmovně. Požádám vás o registraci.

Chystám se dát hlasovat o procedurálním návrhu paní poslankyně Fischerové, tedy o přerušení projednávání odpovědi na tuto interpelaci.

Kdo je pro přijetí tohoto procedurálního návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 57. Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování je ukončeno. Návrh byl přijat.

Pro hlasovalo 60, 23 proti, 28 se zdrželo.

Předseda vlády Václav Klaus odpověděl na interpelaci poslance Václava Grulicha ve věci privatizace národního podniku Plzeňský prazdroj - tisk 970. Odpověď se předkládá jako tisk 970 I. Chci se zeptat pana poslance Grulicha, zda považuje odpověď za uspokojivou. Pan poslanec se ujme slova.

Poslanec Václav Grulich: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, pan premiér odpověděl 30. května 1994 na mou interpelaci ohledně postupu při privatizaci podniku Plzeňský prazdroj. Jeho odpověď bohužel, nemohu považovat za dostačující. Je škoda, že se aspoň v ní, když už ne na privatizačních akcích neprojevila ona zvýšená pozornost, kterou dle jeho slov vláda vzájemně spjaté privatizaci Plzeňského prazdroje a Plzeňských pivovarů věnovala.

Obávám se, že pan premiér nečetl osobně ani mou interpelaci, ani odpověď, kterou podepsal. Jinak si totiž nemohu vysvětlit jeho tvrzení, že "při privatizaci s.p. Plzeňské pivovary a n.p. Plzeňský prazdroj k žádnému porušení platných předpisů nikdy nedošlo". Hned v úvodu své interpelace jsem upozornil na skutečnost, že tehdejší ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci ing. Tomáš Ježek, CSc., podepsal pod stejnou značkou a se stejným datem dvě odlišná rozhodnutí o schválení privatizačního projektu s.p. Plzeňské pivovary. Předpis, který by takové počínání zakazoval patrně nebyl nikdy vydán. Panu premiérovi by však mělo být známo, jak na podobné počínání pohlíží právo všech civilizovaných zemí. Skutečnost, že odlišné rozdělení akcií Plzeňských pivovarů v uvedených verzích téhož rozhodnutí hrálo úlohu při získání budovy pro Fond národního majetku, neudržitelnost premiérova tvrzení jen podtrhuje.

Ve své interpelaci jsem doložil i další případy porušování právních norem při vzájemně spjaté privatizaci podniku Plzeňské pivovary a Plzeňský prazdroj. Jde především o rozhodování o jejich majetku, aniž by byl řádně vymezen. Právě vzhledem k majetkoprávní nevyjasněnosti odmítl okresní soud v Plzni vymazat loni z rejstříku s.p. Plzeňské pivovary, který tedy nadále de jure existuje, ačkoli s jeho majetkem hospodaří mezitím založená akciová společnost téhož jména. Státní podnik přitom nemá od 1. 8. 1993 ředitele, jakoby bez ohledu na rozhodnutí soudu skutečně zanikl.

Panu premiérovi zřejmě není známo, že koncem května 1994, tedy těsně před jeho odpovědí na mou interpelaci, byla obchodnímu rejstříku okresního soudu v Plzni zaslána další žádost o výmaz tzv. zbytkového státního podniku Plzeňské pivovary. V době sepsání premiérovy odpovědi stále ještě nebyl a nemohl být proveden výmaz s.p. Plzeňské pivovary z obchodního rejstříku právě pro nedostatečnost předložených dokumentů pro vymezení majetku. To mimo jiné znamená, že vláda svým usnesením č. 204 ze dne 13. 4. 1994 rozhodla vložit majetek Plzeňského prazdroje do společnosti, jejíž majetek bude teprve nutno vymezit právě odlišením od tohoto vloženého majetku. Rád bych věřil tomu, že jde o pouhé opomenutí, nemohu však přistoupit na názor, že nedošlo k porušení platných právních předpisů vložením jednoho nevymezeného majetku do jiného, stejně nevymezeného, a to navíc v době, kdy se jejich vymezením zabývá soud.

O jaké sumy se tu jedná je patrné ze skutečnosti, že a.s. Plzeňské pivovary převzala bez ohledu na trvající právní existenci stejnojmenného státního podniku dohody mezi ním a n.p. Plzeňský prazdroj o pronájmu veškerého majetku Prazdroje za 50 tisíc Kč měsíčně, podepsanou k 1. 5. 1992, a to způsobem, porušujícím zejména zákon o státním podniku, zákon o účetnictví a vyhlášku federálního ministerstva financí č. 27/1992 Sb., která se nazývá "Postup pro účetnictví při převodech majetku na jiné osoby". Přitom dle žádosti I. náměstka ministra zemědělství ing. Karla Burdy o opravu chybného údaje o majetku s.p. Plzeňské pivovary v obchodním rejstříku je zůstatková hodnota státního podniku, uvedená k 6. 8. 1993 ve výši 414 485 000 Kč, což má být právě hodnota n.p. Plzeňský prazdroj, kterou nicméně usnesení vlády o privatizaci Prazdroje uvádí ke 13. 4. 1994 ve výši 364 735 000 Kč. I kdybychom připustili snížení hodnoty podniku během osmi měsíců uplynulých mezi oběma dokumenty, zůstává tu skutečnost, že v privatizačním podniku s.p. Plzeňské pivovary, dle něhož v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb., vláda rozhodla o privatizaci n.p. Plzeňský prazdroj - je pouze hodnota parcel Prazdroje oceněna částkou 44 766 421 Kč a v předběžném znaleckém posudku se hodnota nemovitostí prazdroje oceňuje k 31. 12. 1992 na 1 080 224 000 Kč. Podobné je to s hodnotou s.p. Plzeňské pivovary, kde privatizační projekt udává částku 1 051 241 000 Kč, v citované žádosti náměstka Burdy však se hovoří o 1 834 980 000 Kč.

Omlouvám se za možnou nepřehlednost tohoto líčení. Nebylo možné se jí vyhnout, neboť nepřehledný je sám vývoj, ve kterém nikdy nedošlo k jasnému rozlišení majetku s.p. Plzeňské pivovary od majetku n.p. Plzeňský prazdroj, k řádnému ukončení existence Plzeňských pivovarů jako státního podniku a tím ani k zahájení jejich existence jako privatizované akciové společnosti.

Stamilionové rozdíly ve vymezení majetku, na které jsem upozornil, jsou zákonitým důsledkem tohoto stavu, který se vláda svým usnesením o vložení majetku n.p. Plzeňský prazdroj bez splnění zákonných podmínek pro takový vklad snaží legalizovat. Skutečnost, že odlišné rozdělení akcií a.s. Plzeňské pivovary ve dvojakém rozhodnutí T. Ježka o schválení privatizačního projektu, dle něhož vznikly, hrálo úlohu při získání budovy pro Fond národního majetku nutně vyvolává otázky pro motivaci pro udržení celé této zmatečnosti.

K uvedeným rozporům odpovědi pana premiéra se skutečností přistupují ještě další okolnosti. Ohledně nepoměru mezi počty držitelů práv várečných a počty členů Spolku plzeňských pivovarečníků mne odkázal na tento spolek, ačkoli jde o problém, který může vést v budoucnosti k ohrožování ekonomické stability privatizovaných podniků soudními žalobami a měl by tudíž být přímo řešen v privatizačním projektu, pokud by byl ovšem takový projekt dle požadavků zákona č. 92/1991 Sb., vůbec vypracován.

Z odpovědi pana premiéra dále plyne, že tzv. zlatá akcie je jakožto nástroj udržení rodinného stříbra v českých rukách zcela neúčinná, což vrhá zajímavé světlo na jejich použití nejen v případě Plzeňského prazdroje, ale i jiných podniků. Ze všech těchto důvodů, zejména však vzhledem k tomu, že pan premiér svým podpisem kryje naivní pokus anonymního úředníka odmítnout nedoloženým tvrzením porušování právních norem, k němuž při vzájemně spjaté privatizaci n.p. Plzeňský prazdroj a státního podniku Plzeňské pivovary došlo a dochází, žádám sněmovnu, aby odpověď premiéra pana Klause na mou interpelaci nepřijala.

Kromě toho upozorňuji, že prezident NKÚ Lubomír Voleník má dle vlastního prohlášení v tisku shromážděnu řadu materiálů k tomuto případu, které však prý nemohl použít, neboť nedostal od poslanců podnět k šetření. Žádám proto sněmovnu, aby mé interpelace ve věci privatizace státního podniku Plzeňské pivovary a n.p. Plzeňský prazdroj i tohoto vyjádření k odpovědi pana premiéra svým usnesením takovýto podnět k šetření Nejvyššího kontrolního úřadu dala. Proto tedy, kromě návrhu usnesení, aby s odpovědí pana premiéra na mou interpelaci sněmovna nesouhlasila, navrhuji následující usnesení: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR žádá prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu o provedení kontroly privatizace n.p. Plzeňský prazdroj a státního podniku Plzeňské pivovary, včetně provedených majetkových převodů a žádá o předložení výsledků této kontroly Poslanecké sněmovně. Děkuji za pozornost.