Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, otázku ne, pouze odpověď, neboť tato sněmovna k odpovědi byla vyzvána. Kromě toho, že tady sídlili také komunisté, sídlili v této budově i jiní, kterých já si na rozdíl od komunistů vážím.

Předseda PSP Milan Uhde: Další hlasy do rozpravy nejsou, proto rozpravu uzavírám. Táži se pana předkladatele, zda chce využít svého práva a pronést závěrečné slovo. Nehodlá to učinit. Slova se vzdává i pan společný zpravodaj. Podle mého názoru nic nebrání tomu, abychom hlasovali o předloženém návrhu zákona. Předtím vás ještě všechny odhlásím a požádám o novou registraci.

Budeme hlasovat o návrhu pana poslance Bohuslava Kuby a dalších na vydání zákona o sídle Parlamentu České republiky podle sněmovního tisku 976 ve znění společné zprávy výborů podle sněmovních tisků - pane poslanče Koháčku, doplňte mě.

Poslanec Petr Koháček: Já jsem navrhoval, abychom projednávali tento návrh jen ve znění tisku 976, abychom se vyvarovali procedurálních problémů.

Předseda PSP Milan Uhde: Ve 24. hlasování budeme hlasovat o takto formulovaném návrhu.

Kdo souhlasí s předloženým návrhem zákona, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo podporujete tento návrh, stiskněte tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování?

Ze 119 přítomných bylo 8 pro, 92 proti, 17 se zdrželo, 2 nehlasovali. Je zcela zřetelné, že tento návrh nebyl přijat.

Děkuji panu předkladateli i panu společnému zpravodaji.

Přistoupíme k dalšímu bodu pořadu, a tím je

Předložený návrh zákona jste obdrželi jako sněmovní tisk 989. Odůvodní jej pan poslanec Václav Grulich. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Václav Grulich: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře,dámy a pánové, návrh ústavního zákona č. 1/1993 Sb., znamená zrušení Senátu jako druhé komory parlamentu a vytvoření jednokomorového parlamentu. Důvody teoretické i praktické, které skupina navrhovatelů k tomuto podání návrhu soustředila a shrnula, jsou uvedeny v důvodové zprávě. Nebudu opakovat důvodovou zprávu, protože při projednávání ve výborech jste si ji při přípravě tohoto zasedání pochopitelně přečetli a prostudovali. Chtěl bych některé z důvodů komentovat. Chtěl bych komentovat některé připomínky a výhrady, které se projevily při projednávání tohoto návrhu ústavního zákona jak ve vládě, tak v jednotlivých výborech tohoto parlamentu.

Mám dvě základní poznámky. Je třeba říci, že to, co máte před sebou na lavicích, není žádný stranický návrh, který by vyjadřoval nějaké partikulární zájmy. Chtěl bych zdůraznit, že je to obecně demokratický návrh, který respektuje základní principy demokratického právního státu, jak jsou postiženy i v Ústavě naší republiky. To je první poznámka.

Poznámka druhá. Návrh, který máte předložen, nikterak neruší a nenarušuje základní ústavní instituty a vztahy mezi nimi, nedotýká se ústavně funkčních vztahů parlamentu, prezidenta republiky a vlády, nemění jejich dosavadní postavení. V tomto ohledu vypuštění Senátu z ústavy neznamená žádné zhoršení ústavních funkcí, na nichž je platná ústava založena.

Tyto námitky, které se různě, s různou motivací i argumentací ozývaly a ozývají při posuzování našeho návrhu, nejsou důvodné. Ti, kdo je vznášejí, by měli své námitky doložit, nejen je proklamativně a deklarativně vyhlašovat, aniž by na návrzích a ústavě samé dokázali jejich opodstatněnost.

V tomto ohledu nelze považovat za odůvodněnou ani námitku a stanovisko vlády o nevhodné legislativní formě návrhu, při níž se prý otevírají i nové otázky ústavní úpravy, které s vypuštění Senátu jako ústavní instituce přímo nesouvisejí.

Je třeba říci, že žádné takové další otázky se neotevírají. Návrh byl veden snahou provést v platné ústavě jen ty nezbytné změny, které jsou přímým a bezprostředním důsledkem toho, že se má dvoukomorový Parlament změnit na jednokomorový. Takovým nezbytným důsledkem změny dvoukomorového Parlamentu v jednokomorový je i vytvoření institutu nového orgánu Parlamentu, a tím je "Stálý výbor".

Vy všichni dobře víte, že podle prozatímní úpravy ústavy vlastně naše Poslanecká sněmovna proti všem demokratickým pravidlům se stala nerozpustitelnou (viz dodatek k ústavě). Je samozřejmé, že je třeba počítat v ústavě se vznikem parlamentní krize s tou okolností, že Parlament může být prezidentem republiky rozpuštěn. Tato pojistka, která byla deklarována plánovaným vytvořením Senátu de facto v současné době vůbec neexistuje.

Stálý výbor v plném rozsahu nahrazuje Senát, jako druhou komoru v této funkci, aniž by, a to je třeba na okraj říci, jakkoli zatěžoval státní rozpočet novými výdaji.

Je třeba přitom odmítnout ty pozměňovací návrhy, které se ve výborech objevily, i když v malé míře, že předsedou Stálého výboru by měl být prezident republiky.

Úprava, kterou navrhujeme, důsledně, jak už jsem se zmínil, zachovává vztahy mezi jednotlivými druhy mocí, které parlamentní systém a naše ústava určuje. Na jedné straně je to Parlament, na druhé straně moc výkonná, tj. prezident a vláda. Třetí v pořadí je moc soudní. Toto postavení jednotlivých mocí nelze slučovat tak, že by člen výkonné moci, byť jím je prezident republiky, se stal předsedou ústavního orgánu, tedy moci zákonodárné.

Institut Stálého výboru není žádná vymyšlená novinka. Je to institut fungující ve všech systémech, kde je zaveden jednokomorový parlamentní systém.

Pochopitelně, a týká se to také jedné z námitek vlády, že s přijetím tohoto návrhu ústavního zákona je nutné současně zrušit dodatek k ústavě, který ponechává Poslaneckou sněmovnu jako orgán nerozpustitelný.

Mohli bychom se zmínit ještě o dalších průvodních jevech, které bychom měli jako Poslanecká sněmovna, tedy nejvyšší zastupitelský orgán, vzít v úvahu. Je na místě se zmínit o postojích veřejnosti k vytvoření institutu Senátu v našem parlamentním systému.

Naše průzkumy, nebo přesněji řečeno veřejné, nezávislé průzkumy přesvědčivě dokazují, že většina obyvatel není pro vytvoření Senátu, nebo se domnívá, že tento institut, tento orgán v naší parlamentní soustavě není nezbytný.

Dále se ukazuje, že občané mají sklon, protože do Senátu by se mělo volit v menších volebních obvodech, a to systémem většinovým, mají sklon přiznávat a doufat v určité výraznější zastoupení takto volených senátorů vůči jim samotným. Je třeba říci, že to je omyl, kdy by byly hrubě naděje obyvatel nenaplněny a kdy by se jejich mínění zřejmě obrátila proti takovému systému. (Mám sice dobrý hlas, ale přesto je mi proti mysli trvale někoho překřikovat.)

Předseda PSP Milan Uhde: Já se k té poznámce přidávám, pane poslanče. Už jsem ji tu dnes vyslovil nejméně třikrát. Prosím vás, kolegyně, kolegové, kteří jste tu zůstali, abyste vyslechli návrh. Vyslechněte ho do důsledků, umožněte panu poslanci, aby svá slova adresoval do klidného prostředí. Není to kolegiální, není to solidní, není to slušné rušit ho, když nemáte věcné námitky; tímto způsobem mu jen ztěžujete jeho úkol. Děkuji za pochopení všem.

Poslanec Václav Grulich: Já také děkuji za pochopení pánům kolegům, na které se dívám. S dovolením budu pokračovat.

Je samozřejmé, že Senát nemůže naplnit očekávání občanů v tomto směru, protože pravomoci, které jsou mu v zatím platné ústavě svěřeny, takové nejsou. Senátoři nejenže nebudou vlastně moci vyřizovat stížnosti a potřeby svých občanů, senátoři nemají možnost zvát členy vlády na své zasedání, nemají možnost je interpelovat atd.

Je třeba si přiznat, že funkce Senátu v naší ústavě tak, jak je prozatím přijata a schválena, rozhodně nedává Senátu tyto možnosti. Tolik k postojům veřejnosti velice zkráceně.

Jaké jsou postoje této Poslanecké sněmovny? Na to nám odpovídá výzkum společnosti "Faktum", který byl zpracován pro nás, jako poslance této sněmovny. Podle tohoto průzkumu byla zaznamenána pozoruhodná polarizace názorů. 47% poslanců soudí, že Senát by měl být zachován. 58% poslanců této sněmovny se domnívá, že by měl být zrušen.

Dělící čára probíhá především mezi poslanci vládní koalice a poslanci opozice, ale nejenom mezi nimi. Říkám především, ale vyskytují se rozdílné názory v menším počtu na obou stranách.

Je vidět, že zde ani koalice, ani opozice není v názoru na Senát zcela jednotná. Už z toho lze usoudit, že tak, jak jsem návrh deklaroval, že to odpovídá skutečnosti.

Více než třetina, tedy 37% poslanců Parlamentu nevidí žádné výhody Senátu. 15,3% našich kolegů nevidí žádné negativní aspekty, tedy okruh silných oponentů je o něco větší než okruh obhájců Senátu. Dvě nejčastější odpovědi, které rovněž byly uváděny při projednávání ve výborech jako námitky - že Senát je pojistka proti přílišným změnám v politickém spektru a přináší s sebou stabilitu politického systému; domnívá se 32,1% poslanců.

Další, že existence Senátu povede ke zlepšení legislativního procesu; domnívá se 30,9% poslanců. Jsou ovšem proti tomu zase jiné názory opačného pólu, a sice, že Senát zpomalí legislativní proces; domnívá se 45,2% poslanců.

20,4% poslanců se domnívá, že je to drahá instituce a že instituce jako taková, je zbytečná, se domnívá 12,1% poslanců.

Předpokládám, že se dnes nebudeme bavit s takovými důvody, které jsem jako předkladatel rovněž musel vyslechnout. Že např. ústavu nemůžeme měnit, protože je vytisknutá v pěkných knížečkách a že by nové výtisky upravené ústavy stály mnoho peněz. I tento argument z úst jednoho poslance zazněl.

Vidíte, že neoperuji touto skutečností, jak je drahá instituce jako Senát. Samozřejmě není laciná, ale demokracie není laciná záležitost. Když bychom Prokázali, že Senát je pro toto demokratické zřízení, pro námi zvolený systém velice potřebný a nezbytný, pak stojí za to ho zaplatit. Jestliže ale o tom nejsme přesvědčeni, jestliže víc důvodů mluví proti, jestliže lze funkci Senátu, ať už je to pojistka při vracení zákonů, kde je možno nepatrně rozšířit pravomoc prezidenta, ať je to pojistka, kterou nahrazuje stálý výbor apod. nahradit v systému jednokomorového Parlamentu, potom bychom měli zvažovat i tu okolnost, abychom žádné peníze poplatníků nevyhazovali zbytečně, i když jsem záměrně nepostavil tuto otázku do první řady problémů, nad kterými bychom se měli zamýšlet.

O dělbě moci, která samozřejmě není narušena, jsem hovořil. Častá námitka byla v tom, že v ústavě navrhujeme příliš mnoho změn. Když se podíváte pečlivě na předložený návrh, zjistíte velice rychle, že změny se dotýkají jenom těchto částí vět a slov, kdy je nutno vypustit slovo "Senát", kdy je potřeba nahradit princip dvou komor principem jedné komory, takže pouze tam tyto změny jsou promítnuty a ve většině ústavy jsou tyto změny jen zcela formální, protože musí řešit i po formální jazykové stránce ústavu tak, aby tam nebyly nelogičnosti. Z hlediska obsahu a funkce není dotčena sebemenším způsobem žádná funkce a žádný obsah jiných kapitol než existence druhé komory, tj. Senátu. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Václavu Grulichovi. Předávám slovo společnému zpravodajovi výboru panu poslanci Marku Bendovi. Odůvodní předloženou společnou zprávu výboru, kterou jste obdrželi jako sněmovní tisk 998. Prosím, pane společný zpravodaji.

Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, budu se držet své funkce společného zpravodaje. Budu se snažit nekomentovat tento návrh zákona s tím, co si o něm myslím já. Ústavně právní výbor a výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí projednaly návrh poslankyně Buzkové a dalších na vydání ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1 z roku 1993 Sb., Ústava České republiky s tímto výsledkem.

Ústavně právní výbor k předloženému návrhu ústavního zákona nepřijal žádné usnesení, jak můžete zjistit ze záznamu, který je na druhé straně společné zprávy. Ústavně právní výbor přijal několik pozměňovacích návrhů, posléze při hlasování, kterým se mělo navrhnout doporučení Poslanecké sněmovně, bylo 5 poslanců pro, 4 proti a 3 se zdrželi hlasování. Při hlasování, ve kterém se mělo navrhnout mé nedoporučení, bylo 6 poslanců pro, 3 proti a 3 se zdrželi hlasování.

Výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí doporučil Poslanecké sněmovně schválit předložený návrh ústavního zákona bez připomínek. Z toto vyplývá, že společná zpráva je souhrnem těchto dvou usnesení výborů a neobsahuje žádné pozměňovací návrhy k tisku, který projednáváme, k tisku 989.

Ještě poslední věc. Vláda projednala na svém zasedání 1. června 1994 návrh poslankyně Buzkové a dalších, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 1 z roku 1993, Ústava ČR, s tím, že potvrdila své stanovisko k zásadám 24. listopadu 1993, které je odmítavé z důvodů uvedených v tomto stanovisku. Myslím, že můžeme přikročit k projednání.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu společnému zpravodaji Marku Bendovi. Otevírám k tomuto bodu rozpravu. Jako první se do ní písemně přihlásil pan poslanec Ivan Mašek. Má slovo. Nemám další písemné přihlášky do rozpravy. Prosím, zvažte svou přihlášku, kdo chcete vystoupit.

Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, v úvodu svého vystoupení bych chtěl zpochybnit podivný průzkum veřejného mínění, dělaný údajně ve sněmovně, o kterém zde hovořil navrhovatel. Jenom v průběhu toho, kdy hovořil, jsem zjistil, že nejen já, ale i několik dalších příznivců Senátu nebylo vůbec tázáno v tomto průzkumu, takže nevím, odkud pocházejí tato procenta a jakou metodikou byl průzkum dělán. Nyní k vlastní věci.

Ve své slavné knize Demokracie v Americe v kapitole, která se zabývá zákonodárnou mocí jednotlivých států americké unie, upozorňuji jednotlivých států, nikoli celé unie, tvrdí de Tocqueville, že nutnost rozdělení zákonodárné moci mezi několik útvarů vešla nakonec jako axiom do politické vědy. Tato kniha byla napsána někdy okolo roku 1830. Vzhledem k tomu, že axiomem rozumíme tvrzení, které je tak evidentní, že není třeba je dále dokazovat, musím dnes více než po 160 letech konstatovat, že se velký politolog a klasik moderní demokracie bohužel mýlil. Zkušenost totiž ukazuje, že jsou to právě zastánci bikameralismu, kteří jsou nuceni neustále dokazovat smysluplnost standartního uspořádání demokratických parlamentů proti populisticky demagogickým a nikterak neprokazovaným tvrzením o neúčelnosti, zbytečnosti, nebo dokonce škodlivosti druhé komory. Omlouvám se tedy předem za pro mne nezvyklou délku vystoupení, ale protože demagogii lze nejlépe asi čelit neustálým opakováním pravdivých argumentů, pokusím se, ačkoliv jsem tak opakovaně činil při přípravě a schvalování ústavy, znovu přednést důvody, které hovoří pro dvoukomorové uspořádání v ústavách demokratických států obecně a funkce, které má Senát ČR zvláště. Pokusím se také na příkladech cizích i našich dějin prokázat, že spor o druhou komoru je tradičním sporem pravice s levicí, a to zejména s její extrémní částí. Na závěr se pak pokusím vyvrátit tvrzení, že navrhovaná úprava respektuje koncepci existující Ústavy ČR a ukázat, že se jedná o úpravu nefunkční a ve svých důsledcích nebezpečnou.

K první otázce. Téměř půl století před panem de Tocqueville uvádí otec americké ústavy a pozdější čtvrtý prezident Spojených států amerických James Madison v Listech federalistů 6 cílů Senátu, respektive nebezpečí, které hrozí demokratické republice a které má zřízení Senátu pomoci omezit, případně odstranit. Jsou to tyto:

Za prvé možnost, že poslanci jako představitelé státní moci zapomenou na své závazky vůči voličům a zpronevěří se svým povinnostem. Z tohoto hlediska představuje Senát užitečnou kontrolu státní moci, která - cituji - zdvojnásobuje bezpečí občanů tím, že vyžaduje, aby se na zrádných nebo uchvatitelských plánech shodly dva odlišné orgány, zatímco jinak by postačila ctižádost či úplatnost jednoho. Konec citátu.

Míra zabezpečení je o to větší, oč je duch obou orgánů odlišnější.

Za druhé: sklon - cituji "všech jednokomorových a početných sněmů podléhat náhlým a prudkým vášním a nechat se svést stranickými vůdci k neuváženým a škodlivým řešením".

Madison říká, že lze uvést bezpočet příkladů na toto téma z dějin Spojených států a jiných národů, ale že tvrzení, které nikdo nezpochybňuje, není třeba dokazovat. Senát, aby tomuto nebezpečí nepodléhal, by měl být velmi stabilní a s dostatečně dlouhým funkčním obdobím.

Za třetí: další vada, kterou by měl senát odstranit, spočívá v nedostatku znalostí o cílech a zásadních zákonodárstvích, které jsou vlastní především těm zastupitelům, kteří jsou ve svém úřadě krátkou dobu. Madison zde kritizuje - cituji "všechny rušící, vysvětlující a doplňující zákony, které zavazují naše mnohasvazkové zákoníky".

Jak kdyby to psal dnes a tady.

Za čtvrté: proměnlivost zákonodárných sborů s krátkým volebním obdobím volených najednou hrozí přílišnou proměnlivostí a rozkolísaností zákonných opatření a politiky vůbec. Madison podrobně popisuje důsledky takové rozkolísanosti, které vedou ke ztrátě úcty a důvěry jiných národů i vlastních občanů, ke zvýhodňování menšin a k hospodářským škodám tím, že dusí každé užitečné podnikání, které závisí na tom, zda existující uspořádání bude trvat i nadále.

Za páté: dalším požadavkem, který dokládá užitečnost senátu, je potřeba náležitého pocitu národní důstojnosti - slovo národní zde rozumějte ve smyslu občanském, nikoliv národnostním, kterou taková vybraná a stabilní složka státní moci může zajišťovat pomocí prozíravé a úctyhodné politiky a z ní plynoucí úcty ostatních národů.

Za šesté: důležitost dlouhodobých opatření, jejichž důsledky se nemusí a často ani nemohou projevit v průběhu jednoho volebního období. Právě pro prosazení takových opatření je důležitý stálý, pouze postupně obměňovaný zákonodárný orgán, který také lépe může odolávat okamžitým vášním, při nichž se lid svedený falešnou představou nebo nesprávnou výhodou může dovolávat takových opatření, kterých by vzápětí litoval a odsuzoval je.

Tolik Madisonovy důvody pro zavedení senátu.

Chtěl bych upozornit, že tyto všechny důvody platí i po dvoustech letech a historie 19. a zejména 20. století poskytuje řadu dokladů, často i hrůzných dokladů, oprávněnosti Madisonových obav.

Vzhledem k tomu, že v poslední době i z vládních míst zaznívala vyjádření o tom, že senáty mají v dnešní době pouze smysl tam, kde se jedná o státy spolkové nebo federální, příp. že plní určitou roli historickou tam, kde jde o stavovské zastoupení nebo o korporativní, chtěl bych říci, že Madison ve svých dvou Listech federalistům 62 a 63 se také zmiňuje o četném zastoupení státu ve federálním senátu. Zmiňuje se o něm jakoby mimochodem, tak, jak k němu tenkrát došlo. Říká, že je to kompromis mezi malými a velkými státy, který se, jak doufá, ukáže funkční.

Důvodem pro zavedení senátu pro tohoto otce amerického ústavního klasika nebylo rovné zastoupení nějakých územní, ale těch šest důvodů, které jsem uvedl.

Mám zato, že Senát ČR, tak jak je v ústavě navržen, plní tři základní funkce. Je to funkce kontrolní. Jistou její částí je funkce, která je nazývána funkcí brzdící nebo ochlazovací. Ta je platná zejména v období před volbami nebo v období, kdy Poslanecká sněmovna rozhodne pod nějakým zvláštním tlakem nebo náhlým návrhem, předneseným na plénu, jak to známe z poslední doby často.

Pak je to funkce stabilizační, funkce, která zmírňuje rozkmit pravolevého kyvadla politické přízně a která znemožňuje snadno změnit ústavní zákony.

Pak je to funkce překlenovací, k překlenutí politických krizí.

Naše ústava ke splnění těchto funkcí obsahuje pro senát a senátory dvanáct významných pravomocí, kterých není dobře se zbavit. Je možná dobře diskutovat o tom, zda by tyto pravomoce neměly být v některých případech rozšířeny, ale rozhodně ne naopak.

K druhé záležitosti. Řekl jsem, že se pokusím prokázat, že spor o druhou komoru je tradičním sporem pravice se levicí. Kdysi při přijímání ústavy jsem zde citoval případ takového sporu. Mohu v té věci odkázat na podrobnější informace ze zprávy ústavního výboru, ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Byl to spor russoovce Tomáše Payna s budoucím druhým americkým prezidentem Johnem Adamsem. Protože jsem o tom již hovořil, nechci tuto záležitost opakovat. Abych prokázal, že se jednalo o spor levice, tedy Payna, který zastával teorii jednokomorových parlamentů, s pravicí, tedy Johnem Adamsem, budu citovat toto: "Montesquie shledával přednost anglické ústavy v rozdělení vládní moci v zákonodárnou, soudní a výkonnou." Payne prohlašoval toto rozdělení v důsledcích za kontradikci a systém brzd a protivah za čirou absurdnost. Byl pro zřízení co nejjednodušší, odvolávaje se na zásadu přírody, která žádnou umělostí nebyla překonána. Čím jednodušší věc, tím méně podléhá nebezpečí, že bude uvedena v nepořádek a stane-li se tak přece, tím snáze se dá uvésti do pořádku. Payne byl zastánce přímé demokracie a nikoliv demokracie zastupitelské. Tři z amerických, tenkrát třinácti států, které souhlasily s jeho teorií a rozhodly se pro jednokomorové parlamenty, velmi brzy, myslím asi v průběhu devíti let zavedly parlamenty dvoukomorové.

Pokud by ještě někdo pochyboval o tom, že tento spor byl spor pravice s levicí, chtěl bych upozornit, že přinejmenším komunisté to tak vždycky vnímali, a že kniha Howarda Fasta, tenkrát ještě člena komunistické strany USA Občan Tom Payne byla jedinou knihou, která v první polovině 50. let mohla u nás z americké literatury vyjít.

Abychom nehovořili jen o cizích příkladech, chtěl bych teď hovořit o našich vlastních dějinách. Přijde mi trochu farizejské, že navrhovatelé v odůvodnění svého návrhu hovoří o tom, že již během první republiky byla tato dvoukomorová struktura parlamentu předmětem teoretické i praktické kritiky a že senát byl kritizován jako instituce neúčelná a zbytečná.

Stalo se v poslední době módou, že odpůrci druhé komory argumentují především některými výroky z Peroutkova Budování státu, např. o stínu kočího, jenž stínem kartáče jezdí v kočáru nebo o vznešeném penzijním ústavu. Tyto výroky jsou většinou vytrženy z kontextu. Je zajímavé, jak tomu vlastně bylo s přijímáním senátu do ústavy v roce 1920. Budu citovat z Ferdinanda Peroutky:

"Nebylo větší příčiny, již od samého začátku pracovala k tomu, aby se senát stal sborem bezvýznamným nad prudký a nezdolatelný odbor sociální demokracie. Jako v četných jiných věcech, také v této byla sociální demokracie poháněna svou radikální levicí. Veřejný boj o senát se vedl od léta 1919."

Levice se obávala, že druhá sněmovna bude konzervativně složena a znemožní každou pronikavou sociální reformu. Viděla v senátu zchytralý prostředek, jak zbavit proletariát ovoce vítězství, brzdu pro třídní boj proletariátu, a volala na Tuzara a ostatní ministry své strany: Proklínat budou dělníci tento zákon a každého, kdo na něm spolupracoval.

Chtěl bych poznamenat, že je třeba si uvědomit, kdo to byla radikální levice v sociální demokracii v roce 1919 a 1920. Byli to přesně ti lidé, kteří v roce 1921 založili Komunistickou stranu Československa, organizaci, která je podle našeho zákona označena za zločinnou. Jak se tedy stalo, že nakonec se senát do ústavy dostal? Podle Peroutky to byla vzdělanost vládních poradců z oboru ústavního práva, byl to např. pan profesor Hoetzel, kteří poučeni Hobbesovým učením o potřebě střediska odporu proti jediné převládající ústavní moci, Bagehotovou teorií brzd a protivah, stejně jako ústavními dějinami různých, zejména anglosaských států, toto rozdělení zákonodárného sboru prosazovali. To by ovšem nestačilo, kdyby se věci neujali politici občanských stran, mezi jinými Švehla, Masaryk, dr. Kramář, kteří nakonec senát do ústavy prosadili.

Problém spočíval v tom, že sociální demokracie, i ta její část, která byla řekněme státotvorná, stále se snažila senát oslabit, a výsledkem bylo, že senát, který byl původně navržen jako nerozpustitelný, s osmiletým volebním obdobím a obměňovaný po částech, byl nakonec rozpustitelný a volený najednou, což vedlo k tomu, že senát byl průběžně rozpouštěn spolu s poslaneckou sněmovnou a nemohl tudíž zastávat žádnou překlenovací funkci, což vedlo také k tomu, že profesor Hoetzel byl nucen zařadit do ústavy tzv. stálý výbor.

A teď k otázce třetí. Navrhovatel zde řekl - a je to i v důvodové zprávě - že s výjimkou vyškrtnutí nebo zrušení senátu tento návrh důsledně respektuje existující koncepci ústavy. Domnívám se, že to není pravda. Jednou ze základních charakteristik každé ústavy je to, zda se jedná o ústavu rigidní nebo ústavu flexibilní. Běžně jsou ústavy tam, kde ústava nebo ústavní zákony, jako u nás, mají vyšší právní sílu než zákony běžné, chráněny určitými způsoby, přinejmenším vyšším kvórem, než zákony další, na rozdíl od ústav flexibilních, jako je např. ústava anglická, která ovšem není sepsána a je chráněna ústavními zvyklostmi. Tento návrh zřetelně narušuje rigiditu, která byla zvolena při zpracování ústavy, pro změny ústavy a ústavních zákonů jako takových. Narušuje ji tím, že sice ponechává potřebné třípětinové kvórum, ale pouze v jednom jediném sboru, což je významný posun směrem k flexibilitě ústavy. Domnívám se, že zejména toto je důvodem, proč je tato novela ústavy navrhována.

Další záležitost je nahrazení překlenovací funkce senátu v obdobích parlamentních krizí a rozpuštění poslanecké sněmovny takzvaným stálým výborem. Podle naší ústavy existují čtyři důvody - jestli se nemýlím - které umožňují prezidentovi, aby rozpustil poslaneckou sněmovnu. Ve všech čtyřech případech se jedná o takovou situaci, kdy politické strany, politické subjekty zastoupené v parlamentu se nejsou schopny dohodnout na ničem. Třikrát např. nejsou schopny se dohodnout na podpoře vládě, nebo nejsou schopny se dohodnout na tom, že parlament vůbec bude pracovat. V té chvíli nezbývá, než aby takto zvolená poslanecká sněmovna byla rozpuštěna. Ale není žádný důvod se domnívat, že v období, než bude zvolena nová sněmovna, by takovýto orgán (který je pouze zmenšeným obrazem, jednou desetinou poslanecké sněmovny, podle tohoto návrhu, při zachování politických poměrů, politických sil), který má vlastně přesně stejné složení jako poslanecká sněmovna, mohl pracovat. Znamená to, že v případě přijetí tohoto návrhu a v případě parlamentní krize, na kterou se navrhovatelé odvolávají, bychom vystavili tento stát nepředvídatelné situaci po dobu nejméně 2 měsíců.

Domnívám se, že vše, co jsem slíbil na začátku, jsem sice neuměle, ale přece jen splnil, a že jsem prokázal, že kdo je proti druhé komoře, je proti umírněnosti, proti rozvaze, je proti stabilitě a proti neutralizaci extrémů. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v části sálu.)

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Ivanu Maškovi. Udílím slovo panu poslanci Janu Vikovi, který podal písemnou přihlášku. Připraví se pan poslanec Jan Kryčer. Je zatím posledním přihlášeným do rozpravy. Prosím, pane poslanče.