Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Koronthálymu a prosím pana kolegu Výborného, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Grulich.

Poslanec Miloslav Výborný: Pane předsedo, pane předsedající, pane ministře kultury, dámy a pánové. Promiňte, že budu možná trochu nervozní z toho, aby při dnešním jednání nezvítězila pýcha Parlamentu a pýcha jednotlivých poslanců. Mnozí z nás, mne nevyjímaje, si často myslíme, že můžeme vše, ale něco ani Parlament nesmí. A já se bojím, aby tentokrát Parlament neučinil něco, co ve slušné společnosti Parlament učinit opravdu nesmí.

Pan kolega Kozel, který nepochybně touto předlohou získal určitou popularitu, upozornil ve své předkládací zprávě, ve své úvodní řeči, na některé aspekty, které z jeho pohledu jsou důležité, a které podle jeho názoru odůvodňují akceptovat tento návrh, podaný tříčlennou skupinou, tedy poslancem Kozlem, paní poslankyní Pavlíkovou a panem poslancem Přibáněm. Tvrdil, že tento, opakovaně řečeno, prý případ žádá definitivní vyřešení, a že oním definitivním vyřešením nemůže být jiné řešení, než přijetí zákona. V tom jej podpořila řada řečníků, celý Klub Levého bloku se výslovně přihlásil k tomuto definitivnímu řešení a několik poslanců z dalších, vesměs opozičních klubů.

Pan poslanec Kozel prohlásil, že exekutivní cesty prý nemohou vésti k cíli a soudní cesta také nikoliv, neboť je patrno, že se cestou soudní žádného výsledku dobrat nemůžeme.

Zpochybnil, že by existovala smlouva o budoucí smlouvě. Prohlásil přitom, že ještě neexistuje ani koncept takové smlouvy. Nemám právo jakkoliv v tomto bodě pořadu klást otázky, kterémukoliv ministrovi, ale je přítomen ministr kultury a myslím, že by bylo dobré, kdyby podal informaci o tom, zda toto sdělení poslance Kozla je v souladu s objektivním stavem dnes platným. Domnívám se, že tato smlouva již existuje.

Bylo také řečeno, že parlamentní cesta, to je přijetí novely zákona, je stabilní. S plnou odpovědností prohlašuji, že to je to nejméně stabilní řešení ze všech cest, které se zde nabízejí. To nejméně stabilní. Pominu, že každý zákon vyjma zákonů ústavních je v tomto státě - a buď bohudíky za to - přezkoumatelný Ústavním soudem a že Ústavní soud je povolán neústavní předpisy rušit. Jen připomenu, že ústavně právní výbor svým usnesením nejen odmítl tuto předlohu a doporučil ji neschválit, ale také konstatoval, že tak činí mimo jiné z důvodu její neústavnosti. Naše usnesení nezavazuje Ústavní soud, ale mé přesvědčení je, že toto je skutečně neústavní předloha.

To všechno ale mohu pominout. Řeknu ale, že tato cesta není stabilní z jednoho prostého důvodu. Onen zákon tak, jak je nám předkládán, nabízí ve svém posledním článku, že nabude účinnosti dnem vyhlášení. Předkladatelům jistě bylo trapné - mně by to bylo jistě také trapné - kdyby snad onen zákon měl nabýt účinnosti o dva roky dříve. To by bylo něco snad nemožného. To si předkladatelé uvědomili, také při projednávání návrhu zákona ve výborech to uváděli. Připomínám ovšem, že nabude-li tento zákon, tato novela, o které doufám, že nikdy nebude žádným parlamentem tohoto státu přijata, že pokud by taková novela nabyla účinnosti dnem vyhlášení, dostáváme se právě do té situace, že tady existovalo určité období, ve kterém byl subjektem vlastnictví řád, kterému možná nějakým technickým nedopatřením se něčeho dostalo. Tento řád potom své vlastnictví jako každý jiný vlastník dispozitivním úkonem převedl na osobu jinou, na soukromou právnickou osobu, takže v okamžiku, kdy by tento zákon prohlásil dnem své účinnosti, že vymazává onu chybu zákona předchozího, tak ať mi někdo vysvětlí, kdo tedy je vlastníkem. Podle mého názoru dále firma Themos, která v době, kdy řád měl ve vlastnictví podle třeba chybného, ale tehdy platného zákona vlastnictví, to převedl jiné firmě. Tady je uzavřena kupní smlouva - nehodlám hodnotit její právní aspekty, to mi nepřísluší. Nepřísluší to ani právníkům ani poslancům hodnotit mravní aspekty smluv. Tady je uzavřena kupní smlouva, tady je podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, tady dříve nebo později bude o tom vkladu rozhodnuto, a byť bychom tento pozoruhodný zákon přijali, katastrální úřad musí vložit vlastnictví k datu podání návrhu na vklad. A to není dnešní datum, ani datum účinnosti zákona. To je přece hrozně důležité, protože tvrdí-li navrhovatelé, že tím vyřeší a stabilizují celou situaci, tak nevyřeší vůbec nic. Ba dokonce - a to je trošku úsměvné - kdyby za této situace bylo přijato usnesení podle verze 1, tak se skutečně z peněz daňových poplatníků dostane 20 miliónů někomu, kdo je vlastně vůbec nepotřebuje, protože mezitím to prodal. To je čistá ztráta státního rozpočtu. Čistá ztráta.

Nepřekvapuje mě, že klub poslanců Levého bloku, který mluví o nové budově Národního divadla, což samozřejmě není pravda, protože jde o hospodu v nové budově Národního divadla, že klub poslanců Levého bloku tento návrh podporuje. Ale tvrzení, které zde několikrát zaznělo, ba často i od právníků s hlubokou praxí, tvrzení o tom, že příslib smlouvy nikoho nezavazuje a že smlouva o budoucí smlouvě - cituji poslance Drápelu "je snadno napadnutelná a nesnadno vynutitelná", tato tvrzení nejsou správná. Kdyby šlo jen o příslib smlouvy, o nějaké prohlášení, až to bude vloženo do katastru, tak uzavřeme nějakou smlouvu, byl by to skutečně závazek nevynutitelný. Je-li však uzavřena smlouva o budoucí smlouvě a je-li uzavřena kvalitně, je nejen nesnadno napadnutelná, ba mnohem nesnadněji než zákon, ale navíc je velmi snadno vynutitelná. Žaloba v takových věcech - promiňte mi, Vy které obtěžuje tento podrobnější výklad, zní velmi jednoduše. "Žalovaný je povinen uzavřít smlouvu tohoto rozsahu a v enunciátu rozsudku se celá smlouva objevuje". Právní mocí tohoto rozsudku je projev žalovaného nahražen a smlouva je uzavřena. Je to velmi jednoduché, ba dokonce nikde není vynutitelnost rozsudku tak snadná jako v těchto případech. Nikde, ba dokonce ani ve sporech majetkových.

Chtěl jsem ještě mluvit o jednotlivých verzích, které nám byly včera rozdány. Rád bych poděkoval panu poslanci Kozlovi, že tyto verze byly písemně vyhotoveny a poslancům předány, protože to považuji za korektní postup. Měli jsme možnost do nich nahlédnout, prostudovat je.

Procedurálně připomínám, že žádná z těchto verzí nebyla poslancem Kozlem navržena. V tuto chvíli tak říkajíc ve hře je verze č. 1, a to z podnětu poslance Vyvadila a jeho znění, a verze č. 5, kterou navrhl přijmout poslanec Matulka, také v jeho znění. Žádná jiná verze není předmětem rozpravy, a proto se netřeba k nim vyjadřovat. Stručně říkám, že všechny tyto verze jsou špatné, některé více, některé méně. Ale všechny jsou špatné.

Dámy a pánové, domnívám se, že procedurální návrh poslankyně Röschové, aby po skončení rozpravy bylo projednávání této věci přerušeno, je správný a věcně se domnívám, že tady jde o spor mezi těmi, kterým je vlastnické právo, ať už získané zákonem nebo smlouvou, v tomto případě zákonem, kterým je vlastnické právo posvátné, a mezi těmi, kteří je ctít buď neumějí nebo ctít odmítají. Hledání jednoduchých a definitivních řešení zpravidla nevede k dobrým cílům. Doufám, že ona parlamentní pýcha nás při projednávání tohoto zákona nepřemůže. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Výbornému. Prosím pana poslance Grulicha, aby se ujal slova. Faktická poznámka pan poslanec Wagner.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, chci se přihlásit a argumentovat věcně, poněvadž cítím, že jsem povinován, protože jsem u toho ve Federálním shromáždění byl. Mám zde protokoly. Dovolím si vás ve svém vystoupení, ke kterému se později přihlásím, s nimi seznámit. S mnoha okolnostmi, které je důležité znát před rozhodováním. Nicméně považuji za velmi důležité faktickou poznámkou reagovat na vystoupení pana kolegy Výborného.

Pane kolego, nezlobte se, ale byli to ve Federálním shromáždění zástupci vaší strany, kteří velmi vehementně požadovali řešení zákonem, a řešení zákonem nebylo nutné. Pokud by řešení zákonem nebylo, neměli bychom dnes tento problém. Mnozí v diskusi tehdy vyjadřovali fakta veřejně známá, která byla publikována i v tisku a která musela být známa především poslancům stran, které fungovaly za minulého režimu. K těmto faktům patří to, co někteří řekli v rozpravě ve Federálním shromáždění zcela zřetelně. Řekli, že není potřeba zákona a že vláda může rozhodovat a tento majetek vracet. Vy dnes z opačného konce přistupujete k argumentaci a nyní se dovoláváte - tehdy se vaši zástupci, váš klub dovolával zákona - obráceného řešení. Zjišťuji, že některým kolegům není zřejmé, proč jsem se k této poznámce přihlásil. Ano, přesně proto, abych oznámil tuto skutečnost. To, že nebylo důležité tam, kde se rozhodovalo tehdy, ve Federálním shromáždění, jen to, co bylo fakty, ale především byla důležitá atmosféra. Zdá se mi ovšem, že ve zkratce nemá smyslu toto vystoupení prodlužovat, a že bude tedy dobré, abych vás uvedl do oné atmosféry tehdejšího Federálního shromáždění i s citací toho, kdo co řekl, protože na tom se uvidí, kudy se ten problém tehdy řešil a proč.

Jen drobnou okolnost připomínám závěrem, že rozhodnutím Generální prokuratury Československa z roku 1968 z listopadu bylo konstatováno, že majetek je poprávu řádů, že nebyl zabaven žádným zákonným rozhodnutím a že jim může být vydán. Už v roce 1968 to bylo připomenuto na oné schůzi Federálního shromáždění, znovu potvrzeno... (Hluk v sále.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, aniž bych vás chtěl omezovat, zvažte, kde je hranice mezi faktickou poznámkou a diskusním příspěvkem.

Poslanec Jozef Wagner: Ano, pane kolego, mám 5 minut a mluvím k věci.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Budeme-li všichni využívat faktických poznámek, nemá smyslu, abyste mi sem nosili přihlášky do rozpravy. Do rozpravy jsou přihlášeni čtyři. Já na to jen upozorňuji. Víme, jak nedokonaly jednací řád máme. Nechal jsem vás mluvit až do teďka, ovšem reaguji na podněty ze sálu. Prosím, abyste to zvážil, protože jste avizoval, že se do rozpravy přihlásíte.

Poslanec Jozef Wagner: Pane kolego, vaše oslovení, že nemluvím k věci bylo nesprávné. Porušil jste tím zákon o jednacím řádu. A není to na této schůzi poprvé.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Snadno si ověříte, že jsem nic takového neřekl a je zajímavé, co všechno slyšíte, když já říkám něco jiného.

Poslanec Jozef Wagner: Ano, je to dobře možné, pane kolego, zorganizovat si klaku je velmi jednoduché. Konstatuji pouze, že tehdejší Federální shromáždění v atmosféře, která tehdy byla vyvolána i oněmi vyjádřeními zástupců strany (na jehož vystoupení jsem se k faktické poznámce přihlásil), tito zástupci této strany nereagovali tehdy na právní stav věci a dnes se dovolávají práva. Domnívám se, že práva bylo možné dovolávat se celých 20 let, pane Výborný, i od listopadu 1968 až do roku 1989. Nevím, proč jste tak nečinili. Děkuji. (Hluk v sále. Bouchání do stolů v části sálu. Potlesk v části sálu.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Prosím, aby pan kolega Grulich ještě vteřinku posečkal, neboť se s faktickou poznámkou hlásí pan kolega Výborný.

Poslanec Miloslav Výborný: Myslím, že není správné, když se poslanci oslovují v Parlamentu, nebudu to činit, řeknu jenom dvě věty. Společnou zprávu a stenozáznam z jednání Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění jsem si samozřejmě prostudoval velmi pečlivě, takže informace, které podal kolega Wagner pro mne nejsou nové. Základní kvalitativní rozdíl je ovšem v tom, že tehdy stát Parlamentem ze svého - možná i v uvozovkách ze svého - dával. Teď však se chystá z cizího brát. (Potlesk v části sálu.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Pan kolega Grulich. Faktická poznámka pana poslance Motyčky, který je přihlášen do rozpravy hned za panem kolegou Grulichem.

Poslanec Ludvík Motyčka: Mám jenom faktickou poznámku k vystoupení pana poslance Wagnera. Chtěl bych připomenout, že práva bylo možno se dovolávat ne od roku 1968, ale hned od roku 1948. Nerozdělujeme těch 40 let na dvě etapy.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Nyní snad už konečně další regulérní průběh. Ne, není tomu tak. Ještě si užijeme zřejmě dalších faktických poznámek. Omlouvám se panu kolegovi Grulichovi. Jsem v tom relativně nevinně.

Poslanec Jozef Wagner: Já se omlouvám, pane místopředsedo, vám, coby řídícímu i vám, dámy a pánové, ale musím na tuto poznámku reagovat, protože mnozí z nás reagovali tak v té době, po celých 40 let, že se o svá práva hlásili, i když bylo beznadějné je získat, a někdo jiný jen kolaboroval s mocí a o řádná práva se nehlásil. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pan poslanec Grulich, připraví se pan poslanec Motyčka.

Poslanec Václav Grulich: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, doufám, že moje stručná poznámka bude rovněž ohodnocena jako skoro k věci jako u kolegy Řezníčka, i když bych chtěl připodotknout, aniž bych chtěl rozviřovat další vášně v tomto zasedání, že toto hodnocení předsedajícímu schůze podle jednacího řádu vůbec, ale skutečně vůbec - jak praví klasik - nepřísluší. A teď k věci samé.

I přesto, že diskuse nabyla na intenzitě a vášnivosti, jsem rád, že se dostala do oblasti určitých věcných argumentů, i když netvrdím, že třeba v případě pana poslance Výborného s nimi mohu stoprocentně souhlasit. Nicméně vycházejme ze situace tak jak nastala a jak je potřeba ji řešit. Tady se objevovaly v diskusi, v rozpravě termíny, jako zdá se mi, mám dojem, věřím apod. Já zcela chápu, že povinnost věřit mají v popisu práce zástupci křesťanských politických stran. Dneska jsem byl přesvědčen, že se to dostává zřejmě do popisu práce i poslanců ODS, a to mě trochu udivilo. Nejde přece o to, aby emotivními projevy tady někdo získával zleva, zprava nebo ze středu určitý potlesk. Jde o to, že došlo k pochybení v zákoně. Byl to zákon výčtový a je úplně irelevantní, jestli to byl tento parlament nebo parlament jiný. Byl to parlament příslušný pro tento stát. Pro tuto republiku. Vymlouvat se na to, že věříme, že exekutiva nebo jednotlivé právní subjekty toto pochybení napraví, je čistý a čirý alibismus.

V tomto parlamentě v této Poslanecké sněmovně přijímáme desítky a desítky novel všech možných zákonů. Další desítky a možná stovky novel budeme ještě do konce svého funkčního období zřejmě přijímat. Jestliže si ověříme, a jestliže jsme si ověřili a zjistili, že došlo k pochybení, že došlo k nesprávnému výčtu, pak je povinna tato sněmovna tuto chybu napravit. Napravme ji tak, aby to odpovídalo legislativnímu právnímu řádu, který se snažíme vytvořit. Nenechme planout vášně a nehrejme znovu tu nešťastnou hru na zloděje a okradené. V tomto případě by se totiž to heslo Co bylo ukradeno musí být vráceno mohlo poněkud pootočit jinam, než by to bylo milé těm, kteří se zde přimlouvali za jiný postup, než je navrhován skupinou vedenou panem poslancem Kozlem. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v části sálu.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grulichovi. Prosím pana kolegu Motyčku, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Špaček.

Poslanec Ludvík Motyčka: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, v prvé řadě bych se vrátil ještě k vystoupení pana poslance Wagnera. Pane kolego, pokud jste to myslel přímo na moji osobu, že jsem kolaboroval s režimem, máte-li čest, pak se omluvíte. Myslel-li jste to jinak, pak prosím.

Jinak se omlouvám Poslanecké sněmovně, že moje vystoupení by mohlo odeznít na výboru, pokud by tento materiál na výboru byl projednáván. Myslím nyní na oněch pět variant, které předložil pan poslanec Kozel. Ale diskuse na toto téma se odehrává až tady, tak promiňte.

Některým pánům poslancům se líbí varianty, zejména varianta první. Má přívržence. Je to ta, která říká, že voršilkám stát dá více než 20 mil. korun. Pan kolega Drápela říká, že jednak podrobuje kritice to, že stát dal hospodu voršilkám, ale na druhé straně připouští, že by bylo možné dát jim 20 mil. Nevím, proč stejnou kritiku by si nemělo zasloužit oněch 20 mil.

To, co zde vyslovil pan kolega Řezníček, že by měli být potrestáni ti, kteří naplňovali zákon, to už vůbec nedovedu pochopit.

Měl bych otázku na předkladatele. Předkladatele bych se velice rád zeptal, zda s tím, kterého chce obdarovat oněmi miliony, břemeny atd., hovořil. Bylo by paradoxní, kdyby tato Poslanecká sněmovna doporučila vládě někomu darovat 20 mil. nebo nějaké břemeno atd., a on to odmítl. Na tuto otázku bych velice rád znal odpověď.

Odpověď bych rád znal také na to, proč chce obdarovávat voršilky a proč nechce obdarovávat Themos. Myslím, že nám vzniká skutečně z těchto materiálů více méně jakýsi vlastnický guláš. Toť vše.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Motyčkovi. Prosím pana poslance Špačka, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Řezáč.

Poslanec Radim Špaček: Vážené dámy, vážení pánové, chci se obrátit na tuto sněmovnu, na každého jejího člena, s jednou prosbou. Vzpomeňte prosím, až budete rozhodovat o tomto předloženém návrhu, velmi známého výroku z dějin anglického parlamentu, který zní - volně cituji: "Nikdo si nemůže být jist majetkem, svobodou, ba ani životem, když zasedá Parlament." Má prosba spočívá v tom, abychom se nesnažili prokázat pravdivost tohoto tvrzení i pro Českou republiku. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Špačkovi. Prosím pana poslance Řezáče, aby se ujal slova, připraví se pan kolega Gjurič.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, v souladu s naším usnesením především chci říci, že se cítím podjatý, a to v obou směrech k danému problému, neboť se souhlasem mého klienta jako advokát jednak prohlašuji, že již mám pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým jsem jedné malé církvi vyhrál nemovitost v Praze a bez jakýchkoliv restitučních zákonů, na základě obecně platných občanských zákoníků počínaje původním obecním zákoníkem občanským rakouským z roku 1811, dále středním občanským zákoníkem č. 141/1950 a dnes platným občanským zákoníkem č. 40/1964, ve znění pozdějších předpisů.

Mnozí navrhujete restituční zákony ve prospěch církevního majetku, aniž by to bylo nutné, neboť některé církve se mohou tohoto majetku domoci na základě platných právních předpisů a na základě platných zásad občanského práva, zejména některých významných ustanovení středního občanského zákoníku z roku 1950.

Já chci ale říci, že problém má tři roviny: Jednak má rovinu politickou, ekonomickou a právní. Mě nejvíce zajímá ta právní. K politické řeknu jenom toto: Po listopadu 1989 mnoho významných církevních představitelů prohlásilo, že nechtějí žádný velký nemovitý majetek, že chtějí nemovitosti, které potřebují pro reálné uplatnění výkonu náboženské svobody, svobody vyznání. Pak přišly v první fázi zákon z roku 1990, ve druhé zákon z roku 1991. Jestli se dobře pamatuji, když jsme se k nim vyjadřovali ještě jako poslanci bývalé ČNR, tak jsem se v obou případech k těmto zákonům vyjadřoval pozitivně, pokud šlo o objekty, které měly sloužit k naplnění náboženské svobody. Samozřejmě nesouhlasím se záměrem, který dnes není předmětem jednání, pokud jde o lesy a polnosti, kdy by mělo být vráceno cca 300 tis. ha lesů a polí. Ale to nechci rozvádět, to není předmětem dnešního jednání.

Ekonomickému problému se také nechci věnovat, protože ten by se týkal až třetí fáze před restituční tečkou. Zajímá mne nejvíce problém právní. Nemohu souhlasit s tím, co zde řekl dr. Výborný. Když uplatníme obecné zásady občanského práva, jak platí v citovaných předpisech a jak dnes konečně platí i po novele občanského zákoníku účinného od 1. ledna 1992, a vztáhneme je na tento problém provozní budovy Národního divadla a hodnotíme ji podle právního režimu - nabytí vlastnictví zpracování věci - pak je nepochybné, že jednak příslušný řád prodal československému státu určitou nemovitost a že to, co se omylem v roce 1990 a 1991 vrátilo tomuto řádu, je provozní budova, kterou vybudoval československý stát, a to bez jakéhokoliv přispění tohoto řádu, kterému mohl maximálně náležet pozemek, kdyby ho neprodal, a který ani co do nákladů se nepodílel nijak na hodnotě nemovitosti. Ale i kdyby téměř polovina stavby patřila původně svojí hodnotou řádu a tím zpracováním a stavbou československý stát vynaložil více, tak automaticky vlastníkem nové věci vzniklé zpracováním, specifikací, byl československý stát, dnes český stát, a měl by povinnost nahradit řádu hodnotu, která tam původně byla. Co se tedy stalo chybou zákona z roku 1991? Stalo se, že československý stát omylem daroval tomuto řádu hodnotnou nemovitost, ačkoliv k tomu nebyl žádný právní důvod. Nebyl k tomu žádný právní důvod ani proto, že i dnes podle § 120 odst. 2 občanského zákoníku neplatí zásada, že povrch ustupuje půdě, takže i kdyby řád byl vlastníkem pozemku, tak kvůli tomu stavba nepatří vlastníkovi pozemku a klidně by existoval podle dnes platného občanského zákoníku stav, že by vlastníkem pozemku byl řád a vlastníkem provozní budovy stát. Problémy z toho vyplývající jsou řešeny ve třech alternativách § 135 c) odst. 1, 2 a 3, pokud by takové problémy vznikaly a nebyly vyřešeny jinou občanskoprávní dohodou obou vlastníků těchto nemovitostí ve smyslu § 516 občanského zákoníku.

Měl tento řád dobrou víru uplatnění principu nabytých práv, když omylem dostal od státu darem nemovitost, která mu nenáležela? Podle mého názoru žádnou dobrou víru mít nemohl, protože dobře věděl, že tuto novou stavbu postavil československý stát a nijak se na ní sám nepodílel. Nicméně nebudu tento princip ochrany nabytých práv zpochybňovat, neboť je součástí významného principu právní jistoty. Ústavní soud nedávno ve známém nálezu zákona 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích dovodil, že z článku I Ústavy České republiky vyplývá i absolutní ochrana tohoto principu a pak samozřejmě nezbývá, než ten problém řešit.

Uplynuly tři, čtyři roky, pořád jsou tu dohody o budoucí smlouvě, které se navíc promlčují v obecné promlčecí lhůtě, navíc ještě speciálně upravené v § 50 písm. b) Občanského zákoníku a zatím žádná konkrétní smlouva, aby byl problém vyřešen, tady nebyla a my už se tím zabýváme tuším potřetí.

Tak jestli to tou smlouvou nejde, tak to řešit musíme. A i když mi to jako civilistovi není příjemné, nezbývá, než uplatnit verzi, řeknu třeba číslo pět, a v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny přikázat tento nemovitý majetek České republice, tak jako jsme to udělali u řady nemovitostí zde na Malé Straně s tím, že tomu řádu hodnotu nemovitostí musíme dát, i když k nim přišel omylem, neboť jednou je zákonem dostal a nemůžeme to vyvlastnit bez náhrady. To je všechno, co jsem chtěl k této věci přičinit. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Řezáčovi. Prosím pana poslance Gjuriče, aby se ujal slova. (Poslanec Gjurič: Vzdávám se slova.) Děkuji. Pan poslanec Černý.

Poslanec Jan Černý: Pane předsedající, páni ministři, dámy a pánové, já jsem původně též neměl v úmyslu k této problematice vystupovat, nicméně to, co se děje tady v rozpravě, mi připomíná zcela chaotickou snahu o to vyřešit zcela věcný problém.

Máme před sebou pět variant návrhů, které mají řešit určitý zcela specifický problém, kterým je zajistit funkčnost budov Národního divadla pro současnost a pro budoucnost. Kolega Výborný se tady ve svém dlouhém a velmi dobrém vystoupení pokoušel vysvětlit, proč není možné novelizovat zákon, který byl přijat Federálním shromážděním, protože - a já doufám, že se mnou bude souhlasit - žádný zákon nemůže působit zpětně, nemůže působit retroaktivně a pokud jednou podle zákona vlastnictví přešlo, žádný jiný zákon nemůže říci, že vlastně nepřešlo. Jediné možné řešení, které tady je, je skutečně vyvlastnění a já nechápu, proč se toho slova bojíme. Vyvlastnění je možné, umožňuje to Ústava a Ústava říká, za jakých podmínek je vyvlastnění možné.

Varianta číslo pět celkem velmi dobře popisuje způsob vyvlastnění, ovšem - a to já musím sněmovně sdělit - je to úplně jiný návrh úplně jiného zákona, nového zákona, a já mám dojem, že v této fázi nemáme o čem mluvit, protože všechny ostatní varianty vracející se k zákonu FS jsou prostě neprůchodné. Když je sněmovna přijme, jsou zmatečné, jsou k ničemu. Varianta číslo pět jako samostatný nový zákon předložena nebyla, musí projít celou procedurou schvalování v organizačním výboru, upuštění od zásad, zkracování lhůt a přijít jako nový zákon.

Čili já mám dojem, že diskuse, která se tady vede, se vede zčásti o věcném problému, ale více se tady snaží někdo dokázat, že se někde stala chyba. I kdyby se ta chyba stala, tak prostě v zákoně byla, zákon platil a platí. Žádná změna dozadu nyní není možná. Jediná varianta, která je schůdná a o které je vůbec možné v této sněmovně hlasovat, je varianta číslo pět, ale musí projít celou novou procedurou, včetně předložení do výborů Poslanecké sněmovny. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Černému. Pan poslanec Drápela, pan poslanec Wagner, pan poslanec Řezáč - v tomto pořadí jsem vás zachytil. Písemnou přihlášku nemám.

Poslanec Jiří Drápela: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych reagoval na vystoupení kolegy Výborného a kolegy Motyčky. Kolega Výborný zcela opomněl, že v původním zákoně 298/1990 Sb. byla omylem uvedena neexistující právnická osoba. I tato skutečnost hrála roli v tom, že dosud nebyl proveden vklad. Katastrální úřad má za to, že Českomoravská provincie Římské unie řádu sv. Voršily, která má právní subjektivitu, není a nemůže být totožná s řádem sv. Voršily Římské unie, který je uveden v zákoně. Takovýto právní subjekt totiž neexistuje. Za této situace nelze vůbec brát v úvahu uzavřenou kupní smlouvu s firmou Themos, neboť nebyla uzavřena s právnickou osobou.

Dále bych chtěl podotknout, že nejde o hospodu, jak řekl kolega Motyčka, ale o novou budovu Národního divadla, viz. sporná část této budovy chybně označená při kolaudaci popisným číslem 1435, není samostatnou stavbou. Je s podivem, že kolegové Motyčka a Výborný naprosto pomíjejí takovéto základní skutečnosti. Proto, jak jsem řekl již dříve, jednoznačně podporujeme verzi doprovodného usnesení č. I navrženou poslancem Kozlem, jež celou trapnou situaci beze zbytku řeší.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Drápelovi. Prosím pana kolegu Wagnera, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Řezáč.