Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Nyní je do rozpravy připraven pan kolega Klučka, připraví se pan kolega Zdeněk Trojan.

Poslanec Václav Klučka: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, páni ministři, obracím se s interpelací na ministra školství České republiky ve věci možného porušování zákonů ředitelkou školského úřadu v Opavě, paní Mgr. Izabelou Hobzovou. Už delší dobu je opavská veřejnost (tedy i já sám) znepokojena situací nesčetněkrát popisovanou v regionálních sdělovacích prostředcích, jež vznikla po aktivitách poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pana Mgr. Šimánka, směřujících k objasnění možného porušení zákonů ředitelkou školského úřadu v Opavě paní Mgr. Hobzovou.

Je mi líto, že iniciativa pana poslance, zaměřená především na problém možného porušeni zákona, je hodnocena jako iniciativa osobní s možným politickým podtextem, s nadsazováním osobních pocitů a pohledů nad reálný rozpor.

Chci podotknout, že snad nedůsledné prošetřování námětů pana poslance a atmosféra, která kolem jeho aktivity vznikla, mají neblahý vliv na názor veřejnosti směrem ke školství v okrese Opava.

Nechci a nebudu se dopouštět tzv. chyby, vytýkané panu poslanci Šimánkovi při uplatňování zákonného oprávnění k získávání podkladů ze školského úřadu k podložení svých argumentů včetně dokazovacích prostředků ve snaze osvětlit předmětné záležitosti. V tomto duchu tedy pokládám panu ministrovi pouze následující dotazy:

1) Domníváte se, že aktivita pana poslance Šimánka je pouze jeho osobní věcí, podloženou politickým zájmem?

2) Porušila či neporušila ředitelka školského úřadu paní Mgr. Hobzová ve svém rozhodování zákony ve věcech

a) jmenování ředitele školy ve Slavkově bez konkurzu;

b) jmenování ředitelky školy v Opavě bez předchozího projednání se zřizovatelem školy městem Opavou,

c) postih a následné odvolání zástupce ředitele školského úřadu.

Dále mi dovolte se dotázat, zda paní doktora Rybková, ředitelka odboru 28 pro správu škol na Moravě a ve Slezsku, a pan ing. Sedláček, vedoucí ekonomického úseku Školského úřadu v Opavě, neporušili zákon č. 332/1991 Sb., § 12 odst. 2 b) uveřejněním výsledků kontroly finančního hospodaření Domova mládeže při hotelové škole v Opavě v České televizi v době, kdy nebyla ještě tato kontrola uzavřena, bez projednání s kontrolovaným subjektem. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Prosím kolegu Trojana, připraví se pan kolega Votava.

Poslanec Zdeněk Trojan: Vážený pane předsedající, pane předsedo, kolegyně a kolegové, dovoluji si přednést interpelaci určenou ministru vnitra panu Janu Rumlovi. V posledních letech se stává 28. říjen, státní svátek České republiky, dnem, jehož kolorit stále více postrádá národní barvy a stále více se stává příležitostí pro vystoupení osob, skupin, hnutí a dokonce politických stran, které nemají s jeho smyslem nic společného. Jejich demonstrace, projevy a jiné aktivity provozované často v rozporu s právními předpisy, stále častěji končí výtržnostmi a násilnostmi, s nimiž si ani Policie ČR ani městské policie nevědí rady.

Přestože lze takové situace, které už nabývají standardního charakteru, předem očekávat, nedovedla se na ně po všech stránkách ani letos Policie připravit a profesionálně s respektováním zákonů je zvládnout. Jedním z případů dokumentujících neschopnost Policie plnit své úkoly je kauza reportéra televize Nova Marka Vítka, který byl 28. října napaden pořadatelem demonstrace SPR-RSČ na Staroměstském náměstí v Praze. O neprofesionalitě přístupu Policie svědčí nejen to, že přítomní policisté nedokázali zabránit napadení novináře označeného výraznou červenou vestou s nápisem TISK pořadateli či účastníky demonstrace, ale i to, že ani na opakované výzvy jednoho ze svědků incidentu neprovedli na místě ověření totožnosti útočníků.

Zvláštní pohled na práci Policie poskytuje i její další postup při řešení incidentu. Podle informací podaných pražským policejním ředitelem Miroslavem Borníkem, resp. velitelem policejní akce Antonínem Fedorkem na tiskové konferenci svolané k objasnění postupu Policie v souvislosti s výročím 28. října v Praze, bylo předvedeno k výslechu 16 osob na místní oddělení Policie v Konviktské ulici. Patnáct z nich bylo obviněno z přestupku proti občanskému soužití a jeden z trestného činu výtržnictví. Tyto osoby, jak potvrdil i pražský policejní ředitel, byly po předvedení vyfotografovány. Na přímý dotaz položený na tiskové konferenci, podle jakého předpisu byli předvedení fotografováni, odpověděl policejní ředitel, že k tomu došlo v souvislosti s ověřováním totožnosti a dále že pro ověřování totožnosti může policie učinit jakýkoli úkon.

Na tomto místě bych chtěl uvést, že podle zákona o Policii ČR znamená prokázání totožnosti zjištění jména, data narození a bydliště osoby. Předvedení svou totožnost prokázali předložením občanských průkazů. Protože podle policejního ředitele "mohly být průkazy falešné", bylo nutno pořídit fotografie předvedených, které měly sloužit pro porovnání s fotografickým snímkem uloženým v evidenci obyvatel.

Odstavec 5 a odst. 7 § 13 zákona o Policii ČR jasně stanoví, ve kterých případech je možné pořizovat obrazový záznam předvedené osoby. Je to tehdy, nemůže-li policista zjistit totožnost osoby předvedené na základě toho, že odmítá nebo nemůže-li prokázat po předchozím poskytnutí potřebné součinnosti totožnost a zjistit ji na základě sdělených údajů v evidenci obyvatelstva. Zjevně žádný z těchto důvodů nebyl naplněn. předvedení předložili občanské průkazy a neodmítli prokázat svou totožnost, takže nebyl důvod aplikovat odst. 2 § 13 a následně odst. 7 § 13. l kdyby byl odst. 7 § 13 použit, mělo být nejdříve provedeno zjištění totožnosti v evidenci obyvatelstva na základě sdělených údajů.

Celý postup vyvolává pochybnosti o oprávněnosti postupu Policie a lze se domnívat, že fotografické snímky byly pořízeny z jiných důvodů a pro jiné účely než pro zjištění totožnosti. Pak by bylo lze mít za to, že došlo k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle níž má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Závěrem mé interpelace předkládám panu ministrovi tyto otázky:

1. Jak ministr vnitra hodnotí úroveň opatření a zásahů provedených Policií ČR při událostech dne 28. října 1994 v Praze a jaké závěry vyvodí ze zjištěných nedostatků?

2. Na základě jakého právního předpisu je Policii umožněno fotografovat zadržené osoby v souvislosti se zjišťováním totožnost?

3. Z jakého právního předpisu vyplývá, jak se vyjádřil ředitel pražské policie, že pro zjištění totožnosti může Policie učinit jakýkoli úkon?

4. Na základě čeho policisté nabyli podezření, že všech 16 občanských průkazů osob předvolaných dne 28. 10. 1994 na místní oddělení Policie ČR v Konviktské ulici může být falešný?

5. Co se stalo s pořízenými fotografiemi, kde jsou uloženy negativy, kolik kopií bylo pořízeno, kde se nacházejí a k jakým účelům byly, případně mohou být použity?

Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slovo má poslanec Votava, připraví se poslanec Valenta.

Poslanec Vratislav Votava: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, dovolte, abych přednesl dvě interpelace, a sice první interpelaci na předsedu vlády ČR pana Václava Klause ve věci nastolení problematiky lidských práv při jeho návštěvě v Číně a Indonésii.

Vážený pane premiére, je známo, že jste v uplynulých dnech navštívil dvě země východní Asie, které ve světě jsou známy svým ne právě nejlepším přístupem k problematice lidských práv. Jsou vedeny v různých renomovaných mezinárodních institucích, které se problematikou lidských práv zabývají - jako je například Amnesty International - na seznamu zemí, se kterými jsou v rámci světového společenství v této oblasti ty největší problémy. Přesto jste, pane premiére, nastolil otázku lidských práv, a to ještě způsobem přinejmenším diskutabilním při své návštěvě v Čínské lidové republice. Ze to byl skutečně diskutabilní způsob mohu doložit tím, že vzbudil velmi rozpačité, velmi problematické reakce v tisku, že byl i předmětem vašeho jednání s panem prezidentem.

Byl bych rád, pane premiére, abyste v odpovědi na mou interpelaci vyložil své stanovisko, které jste k problematice lidských práv v Číně zaujal.

Ke druhé otázce, a to k dodržování lidských práv v Indonésii, jste se nedostal. Pravděpodobně vám nevadilo, že Indonésie představuje vojenskou diktaturu, ve které je od roku 1965 u moci generál Suharto, který nastolil v roce 1965 režim, který má od té doby na svědomí více než 3 miliony lidských obětí. Že v Indonésii vládne režim, který od roku 1975 vytrvale potlačuje práva obyvatel Východního, dříve Portugalského Timoru na sebeurčení. Ptám se, proč. Proč Indonésie, rozhodně režim vojenský, autoritativní, si nezasluhuje toho, aby zahraniční návštěva, která tvrdí, že chce hájit lidské práva všude ve světě, tuto otázku nanesla. Naopak, z toho, co bylo publikováno v tisku jsem měl dojem, že jste spíše o Indonésii hovořil dobře. Zajímalo by mě tedy, proč jste zaujal tento postoj. Zdali to bylo proto, že převážná většina obětí indonéského vojenského režimu byli lidé levicově orientovaní a že proto porušování jejich lidských práv vám za zmínku nestojí?

Dále bych chtěl vědět, jak tomu bylo s pozváním indonéského prezidenta generála Suharta k návštěvě České republiky. A konečně jakého dalšího hrdlořeza ve službách světového kapitálu po generálu Pinochetovi, který již Českou republiku navštívil, ještě hodlá naše vláda pozvat, aby se předním dokumentovala svým i údajnými úspěchy v oblasti ekonomické transformace, v oblasti zavádění systému, který vládu takových vojenských diktátorů, jako byl generál Pinochet a v současné době je generál Suharto, umožňuje.

Za druhé vznáším interpelaci na ministra zahraničních věcí pana Josefa Zieleniece ve věci jednání se Spolkovou republikou Německo o vyplacení odškodného obětem nacistické persekuce a zvůle.

Vážený pane ministře, musím konstatovat v této interpelaci, že naše veřejnost bez ohledu na svou politickou příslušnost je stále více znepokojena tím, že jednání o vyplacení odškodného obětem nacistické persekuce a zvůle zjevně uvázlo na mrtvém bodě. Rád bych v této souvislosti připomněl, že Česká republika je jedinou ze zemí, které byly za 2. světové války okupovány hitlerovským Německem, která vypořádání, vyplacení odškodného obětem nacistické persekuce a zvůle dosud nedostala. Kdyby bývala česká vláda vyvinula v tomto jednání větší rozhodnost, větší iniciativu, tak jako to učinila vláda polská, nemusela by nyní sněmovna činit humanitární gesta v podobě schvalování zákonů o částečném zmírnění těchto křivd, způsobených za války nacistickým režimem, jaká jsme schválili včerejšího dne.

Vznáším na vás tedy otázku:

1. Jakým způsobem pokročila po vzniku České republiky jednání se Spolkovou republikou Německo o vyplacení odškodného obětem nacistické persekuce a zvůle.

2. Jaké další iniciativy plánuje vláda ČR v tomto směru provést jak v rámci bilaterálních vztahů, tak i na mezinárodním fóru vůbec.

3. Zdali je pravdou ono podezření, o kterém jsem již mluvil a které se již začíná šířit, že tato jednání byla ve vší tichosti zastavena proto, abychom nedráždili svého mocného souseda na západě, že byla zastavena jako určité vstřícné gesto za německou podporu pro přijetí České republiky do Severoatlantického paktu, Evropské unie. Že se tak stalo zejména pod tlakem sudeťácké lobby, která se v současné době v Německu nebezpečné aktivizuje a která má stále silnější vliv i na formování zahraniční politiky spolkové vlády.

Ještě jednou vás vyzývám v této souvislosti, pane ministře zahraničních věcí, abyste uvážil tu okolnost, že skutečnost, že dosud nebylo pomalu vymírajícím obětem nacistické persekuce a zvůle z let 2. světové války vyplaceno náležité odškodné, představuje - nemohu to říci jinak - nežli evropskou a světovou ostudu české diplomacie. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji, prosím kolegu Valentu, připraví se kolega Seifer.

Poslanec Josef Valenta: Pane předsedající, dámy a pánové, obracím se s interpelací na pana ministra vnitra, ač zde nepřítomného. Dne 28. 10. byl policisty Městské policie Praha napaden a zraněn předseda našeho poslaneckého klubu Jan Vik. Taková věc se nestala, jak jistě dobře víte, od doby převratových událostí v roce 1948. Ptám se pana ministra Rumla, jak je vůbec možné v naší společnosti, která se tak hrdě hlásí k demokracii, aby k něčemu takovému došlo.

Pro informaci: Jan Vik, stejně jako předseda naší strany i moje maličkost, chtěl jen položit květiny na horní podstavec sochy svatého Václava na Václavském náměstí. To - jak všichni uznáte, nejen vy, ale všichni soudní lidé - je právem každého občana naší země. Všichni tři jsme byli příslušníky Městské policie během okamžiku napadeni a zásah sám řídil osobně a z bezprostřední blízkosti její ředitel Rudolf Blažek. Pan Blažek se dal krátce po této události i v denním tisku slyšet, že pan Jan Vik uklouzl. Záznam vysílaný ČT 1 dne 28. 10. v 18.20 jasně dokázal - a všichni to viděli - že pan Blažek lhal. Nyní tvrdí, že zásah řídil až po 30 sekundách po našem příchodu k soše.

Ptám se vás, pane ministře, i vás přítomných, a věřím, že jste soudní lidé, je možné, aby takovýto projev zvůle, takovéto demagogické argumenty byly používány ve společnosti, která se chce zvát demokratickou? Aby poslanec byl na rozkaz rván a bit policisty, zraněn tak, že musel být odvezen záchrannou službou a utrpěl otřes mozku. Jak vidíte, stalo se tak. Veškerá policie v naší zemi má být apolitická. Ředitel Městské policie Praha pan Rudolf Blažek je horkým kandidátem ODS pro komunální volby a údajně - jak uvádí tisk - jejím členem. Jak se toto shoduje s apolitičností policie? A vůbec s pravidly naší společnosti?

Žádám vás o vyvození důsledků a pro upřesnění uvádím, ze tato interpelace se týká ředitele Rudolfa Blažka, nikoli činnosti řadových a jím do akce hnaných městských policistů, neboť odpovědnost nese právě on, i za zranění pana Jana Vika. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme poslanec Seifer. Připraví se pan poslanec Wagner.

Poslanec Pavel Seifer: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, kolegové a kolegyně, protože zde není pan ministr obrany - já ho aspoň nevidím - dovolím si podat interpelaci písemně a nebudu vás obtěžovat jejím přednášením zde.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Wagner, připraví se pan kolega Řezáč.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte, abych se obrátil na vládu České republiky s první interpelací, která se vztahuje k události, o níž zde již byla řeč. Obecně vzato člověk, lidé, společnost by měla s jistou blahosklonností posuzovat i ty činy, které jsou odsouzeníhodné, odhlédneme-li od toho, že v tuto chvíli ještě nevíme, jestli se někdo skutečně nějakého trestného činu dopustil, o tom zde řeč není. Zde musí být řeč o tom, jaké jsou společenské důsledky eventuálního možného trestného činu nebo trestných činů dalších, navazujících, případně i trestných činů jiných osob.

Tady slyším jako obvykle nekolegiální poznámku, kterou mi pan kolega chce jistě pomoci, že předjímám. Ano, předjímám. Jsem poslancem této sněmovny též proto, abych předjímal, abych chránil práva občanů, kteří mě sem poslali, pane kolego. A tedy předjímám. Předjímám obavu občana o to, zda-li někdo dokáže zajistit data, která mohou kompromitovat ty, kteří odpovídají za běh věcí. A ti, kteří odpovídají za běh věcí, reprezentují jisté politické subjekty. A ty politické subjekty jsou toho času většinové v této sněmovně a mají zde v této zemi v rukou vládní moc. Vznáším obavu, že tato vládní moc nemusí mít dostatek sebekritiky, aby učinila potřebná opatření k zajištění důkazů z vlastní vůle. Máme obavu, že mohl být poškozen občan, občan, který v dobré víře vstoupil do druhé vlny kupónové privatizace.

Proto bych velmi prosil vládu České republiky, aby zajistila neprodleně příslušná opatření, kterými by se některá data okamžitě zjistila a jiná data nebo soubory dat zajistily tak, aby nadále s nimi nemohlo být manipulováno. Domnívám se, že by bylo vhodné, aby byl zjištěn celkový počet prodaných knížek druhé vlny, aby zbytek neprodaných byl patřičným způsobem dokladován. Řeknu, proč to žádám. Objevila se obava, které nerozumím, ale jsem povinen ji zmínit. Že mohlo být manipulováno s kupónovými knížkami tak, že se mohlo jednat o černé duše v kupónové privatizaci.

Dále by bylo vhodné, aby průběh jednotlivých kol druhé vlny v členění po jednotlivých podnicích a jednotlivých investorech byl dokumentován. Více mi záleží na tom, aby tak bylo učiněno rychle, než na tom, abych jako poslanec této sněmovny a vy všichni se mnou jsme tu odpověď dostali. To samozřejmě také, protože to zajímá naši veřejnost.

Dále bych poprosil, aby individuální seznam identifikátorů všech diků, rodná čísla, byl rovněž posouzen, porovnán, a aby bylo zjištěno, zda se nemohla opakovat, ať již v kterékoliv fázi nebo v kterékoliv činnosti. Tedy aby bylo naprosto jasné, že ve druhé vlně se vyskytlo každé rodné číslo jenom jednou. Údaje by mohly být předány ve formě individuálně číslovaných a notářským zápisem předaných dokladů či jinak, ale předány tak, aby bylo nesporné, že byly zajištěny rychle, že byly zajištěny objektivně a že je nadále zajištěno, aby i na médiích nemohlo dojit k manipulaci.

Vážení kolegové, vy jste odmítli před malou chvílí řešit tuto záležitost jako vážný politický problém na jednání této sněmovny. Uvažovali jsme, zdali je namístě, abychom poté se k záležitosti ještě vrátili. Usoudili jsme, že ano, a proto se k vám obracím i s úvahami, o kterých by možná něco více chtěl vědět i občan. Je-li kdokoliv odměněn za svou práci, má ta práce jakousi míru. Odměna je výrazem společenské hodnoty práce, je její cenou. Vy jistě mnozí znáte Lehmanovu stupnici pro používání provizí, její vrchol se pohybuje na 40 miliónů dolarů 1 procento. Každý si klade otázku, když je někdo odměněn nějakou částkou, kde byla míra, k čemu se to vztahuje. My vyjadřujeme obavu, prokáže-li se to, co se stalo, že mohlo jít pouze o jednu z událostí, která měla ten průběh, že byla zjištěna. Ale mnoho jiného mohlo být nezjištěno. A že to vše mohl umožnit systém.

Neinterpeluji zde to, že někdo projevil lidské vlastnosti, kvůli kterým existuje trestní zákonodárství. Interpeluji zde obavu, že by mohla existovat skutečná situace, ve které systém je tak vadný, že takové špatné lidské sklony může podporovat a umožňovat. To je to, co chceme zjistit. Nic méně, nic více. A to myslím, že jsme povinni všichni, včetně vás, kolegyně a kolegově koaliční. Nikdo víc než vy, by neměl mít zájem na tom, aby se prokázalo, že by se nestalo vůbec nic, že obvinění, které proti Liznerovi bylo zveřejněno, je nepravdivé. To by samozřejmě pro vás bylo nejlepší. Pak by se mohlo prokázat, že se jednalo o čin někoho, kdo projevil ony špatné lidské vlastnosti. A zase to nemá žádnou souvislost s politikou, s ničím, než s tím, že každý z nás je jen člověk a může podléhat jakýmkoliv svodům. Ale to nejhorší by bylo to třetí - kdyby se prokázalo, že to nebyl ojedinělý čin, že to je součást nějaké obsáhlejší, možná trestné činnosti, a že by tedy bylo namístě, aby se důkladně prověřilo, zdali systém to umožňuje nebo neumožňuje. Proto si myslím, že jste udělali velikou chybu, že jste jednomyslnou koaliční většinou znemožnili řádné vyšetření této věci Poslaneckou sněmovnou, protože právě Poslanecká sněmovna je povinna hájit občana. Tím to je možná zpochybněno víc, než si myslíte, než tím, co se skutečně stalo. Postupovali jste nedůvěryhodně a nedůvěryhodnost politika je to nejhorší, co se mu může stát a přihodit.

Prosím vás proto, uvažte znovu svůj postoj a přijde-li podobny další návrh, vezměte na vědomí, že jeho schválení by především prospělo důvěryhodnosti jednak privatizačních postupů, a jednak o české vlády. (Poznámka z pléna.) Samozřejmě o to nám jde a budete se divit, o to musí jít i opozici, která samozřejmě může vydělat na každé vaší chybě, ale nepřeje si chyby takové, aby jimi byla poškozena pověst České republiky, která by mohla ohrozit úroveň života lidí této země.

A to si myslím, kolegyně a kolegové, že bych byl povinován vám za vaše nezdvořilé poznámky při mém vystoupení poděkovat. Protože kdybyste nereagovali, tak bych tuto pravdu zřejmě neřekl. Nenapadle by mě, že je vhodné to říci.

Prosil bych vládu České republiky, aniž mám návrh formální, aby se lhůta k odpovědi zkrátila, aby tak učinila co nejdříve.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Promiňte, mohu vás přerušit? Vy jste nenavrhl zkrácení, bylo to jen doporučení?

Poslanec Jozef Wagner: Ano, domnívám se, že vláda České republiky jistě sama posoudí, že tato věc je tak vážná, že je relevantní, aby uvažovala o zkrácení lhůty na odpověď a aby uvažovala o dalších opatřeních, o kterých nevědomý poslanec nemůže mluvit ani je navrhovat. Vláda je jistě informovanější, ví daleko lépe, co je třeba učinit v zájmu ochrany společenských zájmů. Děkuji.

Nyní bych přistoupil ke druhé interpelaci. Dámy a pánové, před časem jsem vás oslovil v záležitosti loterií. Dvě interpelace v této záležitosti zde ještě nebyly projednány. Jedna zde byla projednána, pan ministr financí již odpověděl.

Jeho chci právě interpelovat opět v této záležitosti. Dnešní interpelace je velmi prostá, nebude se vztahovat k nikomu, kdo v této kauze má jakýkoliv podíl, k žádné organizaci, která vystupuje ve věci loterií, k žádným sporům, bude se vztahovat k jedinému: k tomu, jak ministr financí a jeho úřad, ministerstvo financí, uplatňuje zákon č. 202/1990, zákon České národní rady ze dne 17. 5. 1990 o loteriích a jiných podobných hrách. Domnívám se, že by bylo velmi vhodné, aby ministr financí zcela jednoznačně vyložil v odpovědi na tuto interpelaci jednak to, co se vztahuje k výkladu zákona ve věci § 1 až 4, eventuálně i pátého paragrafu, co se tedy vztahuje k povolování loterií.

Z logiky událostí, které se staly, totiž plyne názor jedné z organizací, které ministerstvo financí povolilo být provozovatelem loterie, že by měla být výlučným provozovatelem, protože povolení bylo vydáno - podle jejího názoru - jakoby součásti státu. Domnívám se, že by ministr financí měl zcela jednoznačně říci, jestli chápe zákon tak, že jeli státní organizace pověřena výkonem některých práv, tak už nikdo jiný je v logice zákona nemůže provozovat, a to, která to jsou a která to nejsou? Míní se tím práva, ke kterým dává povolení podle zákona 202 ministerstvo financí.

To je, myslím, kardinální otázka sporu, který se v loterii vede.

Druhou otázkou je, do jaké míry ministerstvo financí České republiky plní povinnosti, které mu zákon ukládá ve svých ustanoveních společných, přechodných a závěrečných, zejména v části "kontrola a dozor".

Domnívám se, že by bylo dobře, abych poněkud přesněji specifikoval, aby pan ministr nemusel velmi obsáhle odpovídat a aby bylo jasné, na co je třeba odpovědět.

Zákon v § 4 odst. 5) říká: výtěžkem se rozumí příjmy z loterie nebo jiných podobných her, snížené o výhry, zaplacený správní poplatek, o vlastní náklady pořadatele na provozování loterie nebo jiných podobných her a u her, uvedených v § 2 písm. g - i, snížené o zaplacené odvody a daně podle zvláštních předpisů.

Část "kontrola a dozor" říká: státní dozor a kontrolu nad dodržováním zákona vykonává orgán, který je oprávněn vydat povolení. § 47: orgán, který povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydal, se může kdykoliv přesvědčit prostřednictvím pověřeného orgánu, zda loterie nebo jiná podobná hra se provádí za podmínek určených v povolení atd.

Nyní ekonomický obsah uvedeného: zákon praví, že 90% výtěžku se má použít na dobročinnou činnost, ale nyní jde o to, co to je oněch 90%, jaký je celek a k čemu směřuje těch 10%. Zde jsem přesně specifikoval, co má byt předmětem oněch příslušných kontrol, zda-li v těch nákladech provozovatelů je jen to, co tam patří, nebo zda-li nedochází k úniku.

Ekonomický obsah má samozřejmě i otázka, která souvisí s trhem loterie. Trh má samozřejmě své stálé a občanské zájemce, je nějak definován a jestliže na tento trh vstoupí mnoho provozovatelů, může se stát, že tito provozovatelé vyčerpají značnou část peněz, které získají na svou režii. budou minimalizovat výtěžek a budou tedy minimalizovat to, co je třeba k podpoře veřejně-prospěšných činností jakéhokoliv druhu, což byl úmysl zákonodárce, téhož zákonodárce, který stanovil, že protože 90% výtěžku je odvodem, promíjí se daň z příjmů. Takže je zde nezbytně nutno posoudit ekonomickou účinnost fungování celého systému loterií. Právě proto zákon uložil ministerstvu financí provádět dozor. Domnívám se, že by ministerstvo financí mělo dát i věcnou zprávu, jak dozor provádí, jaký je objem jednotlivých sázek, řekněme za nějakou část tohoto roku, např. od 1. ledna do doby než to stačí zpracovat, tedy např. za pololetí či čtvrtletí, eventuálně ještě pro porovnání i minulý rok těch velkých celostátních loterií, kde je to zajímavé a pak samozřejmě souhrnnou tabulku i menších loterií. Samozřejmě, že součástí také nutně musí být rozhodující čísla výsledek jednotlivých provozovatelských organizací.

Poslední věcí k této kauze je věc účasti zahraničního prvku. Stává se málokdy ve světě, že kterákoliv země připustí, aby její loterii spravoval zahraniční prvek. l náš zákon povoluje jen účast českého subjektu se zahraničním prvkem, a to ještě výjimečně. Protože se objevily diskuse o tom, že by mohl být vpuštěn na tento trh, ať jakýmkoliv způsobem nebo z jakýchkoliv důvodů zahraniční prvek, prosil bych, aby k této možnosti pan ministr financí předložil své ekonomické stanovisko, tedy ekonomické stanovisko vlády České republiky.

Domnívám se, že záležitost loterií se stává vážnou záležitostí ve chvíli, kdy to, co má loterie činit - poskytovat podporu potřebným činnostem - se omezuje jen proto, že ti, kteří loterie pořádají, budou spotřebovávat daleko více peněz, které z her přicházejí, než by bylo rozumné, takže závěrečná otázka zní: "pane ministře financí, nedomníváte se, že by bylo rozumné zřídit státní organizaci, která by provozovala velké loterie v České republice a v souvislosti s tím odejmout příslušná povolení podle zákona 202, o němž již zde byla řeč".