Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda vlády ČR Jan Kalvoda: Pane místopředsedo, paní kolegyně, páni kolegové, zaznělo zde mnoho argumentů v diskusi k bodu ústavní zákon o zřízení vyšších územních samosprávných celků. Spektrum diskuse je tak široké, že reagovat na ni je v podstatě nějak souvisle nemožné.

Jsou zde však argumenty zhruba dvojího druhu. Jednak toho druhu, které bych označil za vzmach národní identity - a to neříkám v nejmenším ironicky - moravského národa. Druhá kategorie jsou otázky víceméně technologického systému veřejné správy se týkající.

Neumím reagovat na otázky, které souvisejí se Saintgermainskou smlouvou, nebo na otázky, které naznačil Karel Havlíček Borovský, protože se domnívám, že doba je promiňte mi tu banalitu - poněkud jiná. Možná se mýlí ti, kteří říkají, že české země si prožily svůj vzmach nacionalismu před 100 a více lety. Možná tomu tak není. Ale chtěl bych ty, kteří spojují územněsprávní členění státu s rehabilitací jakýchkoli národních myšlenek, ať jsou české, moravské nebo slezské, upozornit, aby vzali v úvahu světovou, evropskou, ale i naši vnitřní realitu a aby nestavěli hráz něčemu, co je nesmírně potřebné a co má dimenzi demokracie na základě těchto svých úvah.

Chtěl bych udělat několik poznámek o genezi systému veřejné správy. Většinu z těchto věcí budete znát, někteří jste byli přítomni při jejich zrodu, ale domnívám se, že je to instruktivní. V roce 1990 bez velkých analýz na základě zejména politických motivů byla vzkříšena samospráva novelou ústavy, kde se obec stala základním článkem samosprávy. Byly zrušeny nikoli kraje, jak se dosud ještě mylně dovozuje, ale krajské národní výbory, a to ne proto, že kraj sám o sobě je něco od ďábla, ale proto, že krajské národní výbory, tj. orgány státní moci a státní správy, typ sovětů téměř krystalicky čistý, bylo něčím, co nebylo slučitelné s demokratickým vývojem právě v té době před několika měsíci nastoupeným.

Proto bych chtěl říci, že předhůzky toho typu, že se cestuje od krajů ke krajům, jsou z tohoto hlediska podle mého názoru irelevantní, když bylo správně řečeno, že kraje jako správní jednotky existují souvisle dodnes.

V době oné první reformy v polovině roku 1990, v době, kdy byl přijat zákon o obcích, o hlavním městě Praze, o okresních úřadech, nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mělo jít o stav, který má přežit víc než dva roky. Souvisí to i s institutem okresního shromáždění, souvisí to s mnoha časově limitovanými opatřeními, o kterých se prostě ani v nejbujnější fantazii nesnilo, že by měly být jakýmsi základem budoucího uspořádání státu, ale byla to nouzová opatření v případě okresního shromáždění proto, že stát nevěděl, jak jinak financovat základní úroveň samosprávy, prostě to neuměl. Nechtěl bych budit dojem, že to neumí dodnes.

Jaký je důsledek současného stavu, tj. stavu, kdy samospráva existuje pouze na základní obecní úrovni a vše ostatní upraveno dosud nebylo, pokud jde o samosprávu. Nebudu mluvit o evropských srovnáních, nebudu mluvit o tom, že v současné době jsme raritou, zemí, která má pouze jednu úroveň samosprávy. Budu možná mluvit a opakovat se o tom, jakým způsobem reaguje soustava veřejné správy na tento stav. Neustálým spouštěním liniově řízených soustav orgánů s rozmanitými územními působnostmi, to jsou ony dekoncentráty, detašovaná pracoviště, a začíná se mluvit v nepatřičné souvislosti i o kontaktních místech, že státní aparát bují a roste, a to způsobem, který je když ne nebezpečný, tak aspoň neefektivní. Liniové centrální řízení do různých detašovaných pracovišť a dekoncentrátů, různých desítek orgánů nebo soustav orgánů, které mají různé územní působnosti, a u nichž nejsou upraveny možnosti spolupráce, komunikace, slučitelnost databází a různé jiné věci, to je ten důvod, pro který občané tohoto státu vnímají státní byrokracii jako relikt, jako něco obtížného, právem ho chápou jako něco, co jim nepomáhá v jejich občanském komfortu, ale co ho naopak nabourává, a to je obstrukcí. To je ten hlavní důvod.

Dobře víte, že si můžete udělat srovnání za toto volební období, kolik druhů orgánů státní správy v podstatě řízených z centra vzniklo. Tím způsobem se ke každému významnému správnímu zákonu, který tato sněmovna přijímá, konstruuje bez dalšího další soustava orgánů, které mají tyto kompetence provádět.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Promiňte, pane místopředsedo. Dámy a pánové, požádal bych vás o klid. Jistě vaše ohnivé diskuse můžete buď přenést do předsálí, a pokud se týkají tématu, nebude nezajímavé, co říká místopředseda vlády. Pan poslanec Kalvoda, prosím.

Místopředseda vlády ČR Jan Kalvoda: Pane místopředsedo, já vám děkuji.

Skončil jsem tedy nikoli katastrofickým, ale přece jen snad přibližně správným popisem stávajícího stavu veřejné správy.

Byla zde řeč o financování. V této souvislosti se dostávám do jistého problému. Jako člen vládní koalice jsem v situaci pro mne ne zcela očekávané, kdy musím čelit v diskusi nejen otázkám, které jsou legitimně opoziční, ale otázkám, které považuji za nelegitimně koaliční. Jestliže se tady hovoří o náležité analýze a vyhodnocení současného stavu, myslím si, že nikdo z nás, příslušníků dnes vládních stran, nebyl vyhnán od oněch duševních hodů, kterými je nepochybně analýza stávajícího stavu. Nemyslím si, že je všeobecně známo, že ministerstvo vnitra kvartálně podávalo zprávy o fungování a činnosti okresních úřadů vládě a nemyslím si, že by bariéry mezi našimi vládními stranami, co do vládní sféry a parlamentní, byly tak neprostupné. Já si prostě myslím, že kdykoli lze uplatnit požadavek po lepší analýze, větším vyhodnocení celé soustavy, ale domnívám se, že tak nelze učinit, pokud jsme my před třemi lety této sněmovně navrhli jakýsi program, a to program regionální samosprávy a posilování principu decentralizace, že teď nemůžeme legitimně v této sněmovně volat po argumentech, které by nás přesvědčily, že musíme tento svůj závazek vůči občanům a této sněmovně plnit. Této situaci prostě nerozumím.

K financování. Financování dnes se děje prostřednictvím zvláštního gardu, tzv. územních rozpočtů, což není zákonný termín, ale termín, který se pracovně běžně používá. Územní rozpočty nejsou - jak občas máme tendenci tvrdit na různých evropských fórech - rozpočty samosprávy obecní. To jsou prostě a jedině ze státního rozpočtu zvláštní logikou vydělené rozpočty erárních úřadů v úrovni okresů. A proč vzniká ten zvláštní emotivní vztah k okresním úřadům? Proč někteří poslanci zastupitelstev obcí, ale i parlamentu plamenně horlí pro to, že okresní úřady musí být zrušeny čím dříve tím lépe, a to jsou ty žáby na prameni, přednostové, to jsou ti pohunci státu, kteří nám brání v našem rozvoji. No prostě proto, že okresní úřad má velmi ambivalentní postavení, a to zejména ve finančních vztazích, o kterých jsem mluvil.

Okresní úřad, krom toho, že je správním úřadem s obecnou působností, je také příjemcem prostředků z veřejných rozpočtů a je zároveň něčím, co vlastně supluje samosprávu v mnoha věcech. Okresní úřad je zřizovatelem mnoha institucí, kulturních, zdravotnických, sociálních a mnoha jiných. A na tyto prostředky slouží také částky z oněch okresních rozpočtů. Proto, že okresní úřady vlastně suplují samosprávu a svým způsobem nutně musí vstupovat do místního obecního politického klimatu, proto je tady takové volání po jejich zrušení. Odmítám vidět státní úředníky jako škůdce, já ale odmítám je vystavovat neustálému pokušení z definice vstupovat do obecní politiky, k čemuž jsou dnes normálně nuceni. Je úplné zřejmé, a onen parlamentní tisk, který jsem zmínil už včera, mluví také o tom, že financováni samosprávy je projektováno v hrubých rysech a tento projekt je zhruba hotov. Je zcela evidentní, i když parlament schválil návrh o tom, že o kompetencích se na této schůzi jednat nebude, že musí spolu s majetkem státu, který odpovídá kompetencím vyšších samosprávných územních celků, přejít i co možná nejvíc autonomní finanční zdroje do samostatných rozpočtů vyšších samosprávných územních celků, že musí zhruba sledovat kompetence, a že stát si nikdy nemůže osobovat právo zbavit se dotační politiky ve vztahu k té či oné úrovni samosprávy. Tady není žádný zvláštní problém, to není zvláštní důvod proto, aby se zřízení vyšších samosprávných územních celků odložilo. Hlavně myslím, že to není důvod pro ty, kteří před třemi lety jejich zřízení zde slíbili.

Chtěl bych uzavřít. V roce 1990 bylo učiněno poměrně velmi mnoho, v hektickém tempu, s dětskými nemocemi, které následovaly uvedení těchto norem do života, tj. obecní samosprávy a okresní úřady. Možná nikdo z nás ani nečekal, že se bez větších změn tyto normy a tyto instituce udrží tak dlouho. A já jsem velmi rád, že tomu tak je.

Co znamená rozhodnutí o zřízení vyšších samosprávných územních celků. Rozhodně ne rehabilitaci té či oné národnosti, rozhodně ne rehabilitaci toho či onoho historického faktu. V každém případě ale to znamená zásadní a vážný krok z chaosu, který dnes znamená systém veřejné správy v této zemi, a znamená to nejen tento technologický významný krok, ale znamená to také další krok k demokracii. A to tvrdím, a jsem ochoten se přít, že to není žádná nadsázka a že nepřeháním. Není časově neutrální, kdy v této zemi vznikne další úroveň samosprávy. Není časově neutrální, kdy v této zemi se bude stát skutečně decentralizovat, protože jen tím způsobem dospěje k větší stabilitě a k tomu, k čemu se ve své většině hlásí - tj. k občanské společnosti. Pokud se nerozhodne v tomto volebním období - a myslím, že v rámci tohoto období je teď jedna z posledních možností, pak se otázka regionální samosprávy a občanské společnosti stane legitimním tématem příští volební kampaně. To je zcela v pořádku. Myslím si ale, že riskujeme jednu věc. Ve stavu, kdy se politické zvyklosti rodí, kdy se učíme být občany a bolestně se učíme býti odpovědni sami za sebe, riskujeme to, že většina našich spoluobčanů nabude dojmu, že politika je cosi vzdáleného, cosi centrálně řízeného v jakýchsi temných kuloárech a hlavně hodně špinavého, na což my občané nemáme vůbec žádný vliv, kromě četby novin a nadávání po hospodách. To také znamená odklad regionální samosprávy. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Kalvodovi. Prosím o zaznamenání, že pan poslanec Procházka má náhradní kartu c. 20. Pan poslanec Robert Dostál kartu č. 17 a pan poslanec Honajzer kartu č. 18. Pan poslanec Špaček Radim má náhradní kartu č. 19.

Do rozpravy je dále přihlášena paní poslankyně Mazalová.

Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, omlouvám se, já jsem již svoje řekla včera v této sněmovně a předpokládala jsem, že vystupovat už nebudu. Nicméně vystoupení některých mých kolegů mě přece jen přimělo k tomu, abych řekla alespoň krátkou repliku.

Pan kolega Ježek si zde zasteskl po kamenné budově, kde by zřejmě - jak jsem ucítila z podtextu jeho slov - měli být odsouzeni ti poslanci, kteří požadují to, co některým pražským politikům (a nejen pražským) "zapáchá" moravistickými myšlenkami. Já bych tuto budovu také uvítala, ovšem zase spíše pro některé členy zákonodárného sboru jako tresty za zpupnost, zneužívání funkcí, kterého jsme často svědky, ale nikdy ne za plnění volebního programu, za který zde tito poslanci sedí. Jakékoli krájení a dělení Moravy českými a pražskými politiky považuji za troufalost a drzost, ke které nemají mandát.

Doba je jiná, řekl pan kolega Kalvoda. Já dodávám - alergie je stejná, ne-li větší. Pouze občan, jak jsem již včera v tomto senátě podotkla, má právo rozhodovat o zemi, ve které žije, ale tato možnost je mu odpírána v naší demokratické společnosti. Referendum je odmítáno.

Na druhou otázku, co říci studentům, kteří se učí něco, co již léta není pravda, bych odpověděla asi toto: vyměnit jim ty profesory, kteří učí lež a učit je historii pravdivou, takovou, jaká skutečně je. Ale tam se, dámy a pánové, také nevyhneme historii Moravy. Zaplnit ovšem ta místa v učebnicích, kde se má hovořit o historii Moravy nebo o Moravě a která jsou dosud bílá.

Jak však chcete odsuzovat ty, kteří učí lež, když sami odmítáte pravdu?

Jsme skutečně raritou ve světě, jak řekl pan kolega Kalvoda, raritou v umění demolice, bourání. Neděláme postupně změny k lepšímu, nepřestavujeme, nevylepšujeme. Napřed zlikvidujeme a potom přemýšlíme, jak a co postavit na vzniklém rumišti bez předem připraveného a prodiskutovaného perfektního modelu a projektu. Já to vidím jako velkou chybu.

Všechno to, co zde pan kolega Kalvoda řekl, co nepovažuji za aktuální, o čem tady hovořil, je pro občana, který bydlí na tom nebo onom území, ať už je to v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku, přímo prioritní, alespoň takový je můj názor.

Od roku 626, kdy byla Morava jádrem Sámovy říše, až dodnes, se nevzdala svých historických práv a nároků. Ani v roce 1949, kdy došlo ke zrušení Moravsko-slezské země, ani v roce 1960, kdy došlo k vytvoření dvou KNV, jak říkal pan kolega, a následně k jejich likvidaci. Já bych mohla do pozdních večerních hodin předčítat veškeré aktivity tehdejších poslanců České národní rady, kteří byli možná neznalí legislativních způsobů práce, techniky a různých postupů při práci na zákonech, ale zcela rozhodně byli poctiví. 5. května 1992 podepsalo 92 poslanců rezoluci, ve které žádali dořešení otázky samosprávy Moravy a Slezska jako nezbytnou prioritu a žádali zakotvit ji v ústavě. Z těchto 92 poslanců je v dnešním parlamentě 30 přítomných.

28. října 1992 vydalo 40 poslanců České národní rady Deklaraci práv lidu Moravy a Slezska, která byla určena a rozeslána vládám a parlamentům 40 států světa a mezinárodním organizacím Rady Evropy.

Včera v této sněmovně zaznělo něco podobného. Těžce se však hovoří k hluchým uším. Ten kdo nechce slyšet, neposlouchá a neslyší.

K obnovení Moravsko-slezské země, jak jsem již včera podotkla, nedošlo a já ztrácím naději, stejně jako občané Moravy a Slezska, že by k ní mělo dojít.

Ptám se jenom, proč samospráva Moravy nevadila rakouským císařům, proč nevadila českým králům, Masarykově první republice. Kom u a proč vadí nyní? Ani nacisté se neodvážili zrušit tisíciletou tradici Moravsko-slezské země. Pouze komunistická vláda jedním škrtnutím pera po únoru 1948 zlikvidovala historické země. My dnes hodláme pokračovat v tomto díle.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Mazalové a prosím pana kolegu Ullmanna, aby se ujal slova.

Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovolte mi několik stručných poznámek, které mě napadly, když poslouchám tuto již druhý den trvající diskusi o ústavním zákonu o zřízení vyšších územně samosprávných celků. Je to obtížné téma, je to nesmírně závažné téma a jeho závažnost je vyzvednuta tím, že tento zákon je předložen jako zákon ústavní.

Jeden z mých předřečníků přirovnával dnešní situaci, kterou tato sněmovna prožívá, k situaci, kdy se jednalo v této sněmovně o Senátu. Apeloval poté na odpovědnost poslanců, aby přijali zákon o vyšších územně samosprávných celcích, a to v jakékoliv podobě. Tady je asi ten kámen úrazu. V Ústavě České republiky je Senát zcela pregnantně popsán, jak vypadá, kolik má členů atd. a je tam dokonce ustanovení o způsobu, jak se má volit, i když jen obecně. Když se projednával tento problém, tak se vlastně vedla diskuse či spor o tom, jak naplnit způsob volby. Vůbec se samozřejmě nehovořilo o žádném ustavení Senátu, protože není o čem hovořit, ten je jasně definován.

V případě bodu, který dnes projednáváme, je situace poněkud jiná. Tato oblast, kterou by měl řešit ústavní zákon, již tak jasně definována není a v dané chvíli se diskuse odvíjí od toho, jak vlastně tyto celky mají vypadat, kolik jich má být, jak mají být velké atd.

Srovnávat tedy tyto dvě situace se mi nezdá zrovna vhodné. Ale co bych chtěl na závěr podotknout a co mě trochu zaráží? Prohlásit, že ústavní zákon je zodpovědní přijmout v jakékoliv podobě, se mi zdá být poněkud nesprávné a řekl bych nezodpovědné. Já si myslím, že jestliže od nás občané něco očekávají, tak je to zodpovědné rozhodnutí a "jakákoliv podoba" - taková slova by tady podle mého názoru ani neměla padnout.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Ullmannovi. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Pan poslanec Bílý.

Poslanec Jiří Bílý: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěl bych krátce reagovat na to, co bylo v této sněmovně řečeno. Nejprve bych reagoval na řeč pana poslance Ježka. Nelze činit závěry bez hluboké znalosti historie. Sám jsem se přesvědčil o tom, že stereotypy národů, myšlení národů, určitých komunit a vůbec geografické a jiné danosti se stále projevuji a bez jejich znalosti opakujeme tytéž chyby, jak to okřídleně řekl jeden klasik.

V tomto směru je třeba se podívat také na otázku, která tady byla řečena, to je na otázku župního zřízení. Župni zřízení, pane Ježku, na Slovensku právě aktivizovalo národní sebevědomí Slováků. To, co řekl Peroutka při budování státu, že jste chtěli Slováky rozpustit jako kostku cukru v kávě, to právě přispělo k tomu, že Slovensko se identifikovalo a že v podstatě neschopnost reflektovat Slováky vedla nakonec k těm koncům, které pro mne jsou svým způsobem tragédií.

Řekl bych další věc - zakladatel státu T. G. Masaryk sám uvažoval o tom, že vytvoří stát, který bude mít podobu Švýcarska z hlediska státoprávního uspořádání. Z hlediska svého humanistického přesvědčení dokonce věřil tomu, že v rámci kantonů zde bude mít právo i německá menšina na vlastní samosprávu. Počítal s tím, že to bude do deseti let. Jenomže prezident je prezident a vídeňský centralismus byl nahražen pražským centralismem a tato fáze pak pokračovala dále až k tomu, co mohlo vlastně upevnit a posílit tento stát zvláště vůči totalitním ideologiím, které ohrožovaly celou Evropu.

Masaryk nebyl prvním prezidentem, který o tom v naší historii uvažoval. Byl to také Edvard Beneš, který ihned po druhé světové válce v roce 1945 uvažoval o tom, že by stát měl přejít na spolkové uspořádání. Už tenkrát byl schopen Beneš reflektovat právě změněnou situaci ve státě, ten proces identifikace jednotlivých národních nebo územních komunit. V podstatě zase jen ta síla toho centra, která je nad logickou úvahu, nad přání i politických přestavitelů tomuto zabránila.

Podívejme se tedy, jestli ta logika, tato sebezničující logika bude dále pokračovat, protože v podstatě bude dále vytvářet další rovinu problémů, které budeme řešit.

Děkuji panu místopředsedovi vlády a poslanci této sněmovny za to, že mluvil o Moravanech bez urážlivého a hanlivého přízvuku. Ale chtěl bych říci, že i územně správní členění se dotýká zájmů národů a národních menšin. Vidíme to ve všech státech. Nelze mluvit o tom, že by veřejná správa byla něco úplně odlišného a technokraticky odděleného od otázky seberealizace národů, národních menšin. V podstatě se v Evropě tato situace reflektuje. Dokonce mi jeden politik řekl, že je nejdůležitější dát těmto národům a národnostem to, co si přejí a že to, co unesou ve své správě, to je ten stav, kdy vládne určitá spokojenost.

Osobně jsem velkým příznivcem právě Španělska a španělského modelu, který nejen zabezpečil samosprávu národům, které se zkonstituovaly jako třeba Katalánci, které za svoji samosprávu bojovali, ale i takovým národům, jako jsou třeba Andaluzané, kde národní vědomí nebylo tak vyvinuté, aby přešly k politickému boji. To jsem chtěl říci na okraj těch projevů, které zde byly.

Chtěl bych říci ještě jeden základní postulát. V roce 1990 byly dělány sáhodlouhé výzkumy, co je dobré, jak má vypadat samospráva, veřejná správa, který model je optimální pro určitý stát. Nakonec ta pravda jako všechny velké pravdy je strašně jednoduchá. Nejlepší samospráva a státní správa je taková, se kterou se občané ztotožní. Prosím vás, vážené kolegyně a vážení kolegové, mějte to na paměti pro rozhodování o tomto zákonu.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Bílému. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Pan poslanec Josef Ježek. Pan poslanec Doubrava má náhradní kartu č. 16.

Poslanec Josef Ježek: Já jsem se narodil ve východních Čechách v Hronově, vždycky jsem bydlel a pracoval v Čechách a argumentace například paní poslankyně Mazalové znamená, že pokud někoho v této zemi utiskoval komunistický režim, tak jedině Moravany. My Češi jsme zřejmě neměli nic jiného na práci, než tento útlak nestále podněcovat a podporovat.

Chtěl bych říci toto. Byl jsem v komisi pro zemské zřízení, účastnil jsem se přípravy ústavy, předtím jsem byl v jakési kom isi, která rozdělovala působnosti KNV na úroveň ministerstev, na úroveň okresních úřadů atd. Po pěti letech debat si myslím, že konečně v rámci přípravy ústavy a v rámci přípravy tohoto ústavního zákona se našlo takové řešení, které odpovídá všem oprávněným požadavkům obyvatel Moravy, ať už se jedná o národnost moravskou nebo národnost českou.

My v podstatě navrhujeme řešení, které znamená zemské zřízení ano, ale ne ve dvou celcích, nýbrž řádově v deseti. O to přece jde. Není to žádná pouze druhá lokální úroveň samosprávy, je to regionální úroveň samosprávy. Opět je zajímavé, lak všichni Moravané zde argumentují a srovnávají se Španělskem, Itálií, Německem, ale my navrhujeme řešení, které je hned v sousedství Moravy, v Rakousku s jedinou výjimkou, že nemá jít o federální stát, že jde pouze o stát regionalizovaný. To znamená, je pouze jedna úroveň zákonodárství a ne dvě. Chceme tímto ústavním zákonem umožnit maximální decentralizaci v rámci uplatnění principu subsidiarity v rámci českých zemí.

Stále se tu směšují dva problémy. Jeden problém je přece decentralizace a regionalizace bývalého Československa, jeden problém jsou české země. Proto je probůh nepřijatelná Země moravsko-slezská, protože to znamená opět dualismus a ty návrhy, které z Moravy přicházejí, to znamená rozdělit Čechy na Prahu a zbytek Čech, jsou přece naprostý nesmysl na této úrovni. To v Čechách je tak nepřirozené, že pro to nemůže nikdo být. Nechápu, proč to Moravané, kteří tvrdí, že nejsou respektovány jejich názory, vnucují obyvatelům Čech? Domnívám se, že to řešení, ke kterému se konečně po pěti letech diskusí došlo, je velmi rozumné a je to přesně ten kompromis, který může být odhlasován. Já tvrdím, že Morava existuje, že existuje i moravská otázka, protože pokud znáte určité analýzy, například potenciál regionálního rozvoje okresů, rozdíly ve výtěžnosti daní, tak je zřejmé, že určité rozdíly Čech a Moravy jsou, ale právě proto je zapotřebí tuto regionalizaci učinit, právě proto je zapotřebí co nejdříve změnit rozpočtová pravidla, změnit pravidla pro přidělování dotací obcím atd.

Decentralizace spočívá také v tom, že zde vzniknou samostatné regionální rozpočty a dovoluji si říci i to, že současné potíže vlády v dopravě, zdravotnictví, školství jsou dány tím, že je naprosto dominantní resortní linie rozhodování, tak jak zde o tom mluvil místopředseda vlády Kalvoda. Chybí zde silný subjekt, který by dokázal vůči ministerstvům hájit regionální zájmy a o to jde. V rámci České republiky skutečně nezbývá jiné řešení než opustit myšlenku, že výhodné jsou pouze dvě velké země, protože v rámci těchto dvou velkých zemí opět zůstává schována regionální disparita, kterou tento návrh na dvě velké země nikterak neřeší.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Ježkovi. Pan poslanec Bílý se hlásí.

Poslanec Jiří Bílý: Vystupuji s faktickou poznámkou. Rakousko se nazývá oficiálně Rakouská republika a není federace. Rakouské země v podstatě nemají všechny znaky států sdružených do jednoho soustátí. Jen bych na okraj využil toho, že jsem u řečniště a řekl bych, že pan poslanec Ježek o nás mluví, jako bychom byli zajatci českého státu. Oni by udělali, oni by mohli utéci, oni by mohli požadovat více, mohli by udělat napětí. Přece jestliže žijeme v nějakém státě, tak je to právě ze svobodné státotvorné vůle všech občanů, všech národů, ale ne z toho, že někomu přišla jako dědictví Morava a bude se k ní chovat s podezřením, že by mu mohla po této dobré vládě utéci z jeho státního svazku. To je pohled, jako bych já, díky tomu, že jsem si vzal nějakou ženu, ji zavíral doma, aby mi náhodou neutekla. Podobným způsobem se chovají čeští poslanci k Moravě a tak na ni nahlížejí.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Bílému a uzavírám rozpravu, vzhledem k tomu, že už se do ní nikdo nehlásí.

Dámy a pánové, nyní přerušíme projednávání tohoto bodu ve smyslu toho, jak jsme hlasováním rozhodli o přijetí procedury. Přerušíme projednávání tohoto bodu a vytvoříme prostor pro to, aby se sešla komise, která se bude zabývat pozměňovacími návrhy, které zazněly v rozpravě a předloží, tak jak se sněmovna usnesla, sněmovně pozměňovací návrhy seřazené v určitém poradí, ve kterém by se mělo hlasovat.

Domnívám se, že vzhledem k tomu, že část rozpravy nebo podstatná část rozpravy, ve které zazněla většina pozměňovacích návrhů, proběhla už včera a bylo by možno dnes v polední přestávce svolat pracovní skupinu komise, to takto avizuji členům této pracovní skupiny přes mikrofon, a dnes, zřejmě po skončení jednání zhruba kolem 18.00 nebo 18.30 hodin by se sešla komise pro reformu veřejné správy ke krátké schůzce nad připravenými podklady.

Přerušuji tedy projednáváni tohoto bodu v tomto okamžiku a vyhlašuji desetiminutovou přestávku, po které se budeme zabývat platební dohodou se Slovenskem, tak jak jsme včera rozhodli svým hlasováním.

(Schůze přerušena v 10.31 hodin.)

(Schůze opět zahájena v 10.43 hodin.)