Pozměňovací návrh č. 14. §
67. Navrhuji vypustit a nahradit novým textem tohoto znění.
Odst. 1: Vyplácené důchody se zvyšují
nejméně 1x za kalendářní rok
způsobem uvedeným v odst. 2, častěji
v případě, že index životních
nákladů vzrostl od předchozího období
rozhodného pro zvýšení o 5%.
Odst. 2: Kupní síla důchodu se zvyšuje
k 1. dubnu následujícího roku plně
podle nárůstu indexu reálné mzdy za
předcházející rok. Pokud je tento
index menší než 1,0, důchody se zvyšují
plně podle nárůstu indexu životních
nákladů důchodců.
Odst. 3: Indexem růstu reálné mzdy za sledované
období podle odst. 2 se rozumí podíl indexu
růstu nominální mzdy za uvedené období
a úhrnného indexu spotřebitelských
cen za stejné období. Zjišťuje se s přesností
na tři platná desetinná místa. Nárůst
úhrnného indexu spotřebitelských cen,
indexu růstu průměrné nominální
mzdy a indexu životních nákladů se zjišťuje
podle údajů Českého statistického
úřadu.
Zdůvodnění: Smyslem návrhu je každoroční
zvyšování důchodů plně
podle reálných mezd. V případě,
že v daném roce reálné mzdy neporostou,
navrhuji zvyšovat důchody plně podle nárůstu
indexu životních nákladů důchodců.
Pokud tento index vzroste v průběhu roku více
než o 5%, navrhuji zvyšovat důchody několikrát
ročně. Naopak vládní návrh
v § 67 povede k dalšímu snížení
podílu důchodů ke hrubé mzdě
a opět výrazně prohloubí rozdíly
v životní úrovni občana, poživatele
starobního důchodu ve srovnání s životní
úrovní průměrného občana
v produktivním věku. Jednoznačně nebude
naplněn závazek vlády zachovat v průměru
relaci ke mzdě z roku 1994 po dobu 10 let, uvedený
v důvodové zprávě k projednávanému
tisku 1574.
Pozměňovací návrh č. 15. Za
§ 67 navrhuji vložit § nový.
Odst. 1: Hranice osobního vyměřovacího
základu rozhodná pro výpočtový
základ důchodu, (§ 15), výše základní
výměry starobního důchodu, (§
33 odst. 1), výše základní výměry
plného invalidního důchodu. (§ 41 odst.
1), výše základní výměry
částečného invalidního důchodu,
(§ 45 odst. 1), výše základní výměry
vdovského a vdoveckého důchodu, (§ 51
odst. 1) a výše základní výměry
sirotčího důchodu, (§ 53 odst. 1) a
výše základní výměry starobního
nebo částečného invalidního
důchodu, ve které se změní důchod
za výsluhu let, (§ 89), se každoročně
k 1. dubnu následujícího roku upraví
plně podle ročního nárůstu
indexu průměrné nominální mzdy.
Odst. 2: Stejným způsobem jako v odst. 1 se upraví
i nejmenší výše procentní výměry
starobního důchodu, (§ 33 odst. 2), nejmenší
výše procentní výměry plného
invalidního důchodu, (§ 41 odst. 2.),
A nejmenší procentní výměra částečného
invalidního důchodu (§ 45 odst. 2.).
Tento způsob valorizace zajistí každoročně
automatickou valorizaci pevných částek v
zákoně uvedených, plně podle nárůstu
nominálních mezd.
Současně bude zachována i relace základní
a procentní výměry důchodů.
Pokud tato úprava v zákoně nebude uvedena,
částky rychle změní svoji hodnotu
a reálná výše důchodů
se bude rychle snižovat. Bude pak nutné každým
rokem zákon novelizovat, neb návrh na absolutní
kompetenci vlády v této oblasti pouhým nařízením
je nepřijatelný a zcela zřetelně obchází
parlament.
Pozměňovací návrh č. 16. Tyká
se § 78.
Navrhuji dosavadní text nahradit textem: "Poživateli
plného invalidního důchodu přiznaného
před 1. lednem 1996 lze odejmout tento důchod jen
za podmínek stanovených předpisy platnými
před 1. lednem 1996".
Zdůvodnění. Je nepsaným zvykem a právem
občana v systémech vyspělých demokraciích
již jednou nabyté právní normy zachovat.
S tím velmi úzce souvisí i to, že tyto
nabyté nároky mohou být odejmuty jen za podmínek
platných za účinnosti předpisů,
za kterých tyto nároky vznikly.
Pozměňovací návrh č. 17. Týká
se § 107.
Navrhuji vypustit odst. 2 a 3. Odst. 4 přečíslovat
na odst. 2.
Zdůvodnění. O rozhodujících
skutečnostech, které tak výrazně ovlivní
výši důchodů, tj. změně
výpočtového základu pro důchod
i o základní výměře, přísluší
rozhodovat parlamentu zákonem, ale v žádném
případě vládě pouhým
nařízením.
Vážené dámy a pánové,
dovolte mi malé shrnutí.
Přes nesporné klady má projednávaný
návrh zákona pro mě několik nesmírně
obtížně přijatelných problémů
věcných.
Zaprvé. Je to především způsob
financování důchodového zabezpečení,
kde snad konečně, na podkladu tlaku podmíněného
vývojem událostí v sociální
oblasti, k určité transparentnosti dojde. Pravděpodobně
při projednávání souvisejícího
tisku 1674.
Nevím však, proč vláda tak nekompromisně
trvá, když už by mělo dojít k vedení
zvláštního účtu pro důchodové
pojištění, aby se tak dělo uvnitř
státního rozpočtu, a za žádnou
cenu mimo. Garanci státu lze přece uplatňovat
v obou případech.
Zadruhé. Na straně druhé, začneme-li
však snižovat pojistné, jak plyne z tisku 1712,
ke splnění programového prohlášení
vlády v této oblasti bezpečně nedojde.
Co je bohužel to hlavní, nesvědčí
to o politické vůli vlády svůj program
naplnit.
Zatřetí. Ministerstvem práce a sociálních
věcí avizované postupné snižování
základního důchodu až ke 30% průměrné
mzdy je za současného stavu i perspektivy systému
připojištění přímo asociální.
Začtvrté. Výše a valorizace důchodů
je prakticky plně v kompetenci vlády, bez možného
ovlivnění parlamentem.
Zapáté. K otázce věku rozhodného
pro nárok na důchod bylo řečeno velmi
mnoho. K dohodě však, jak je obecně známo,
nedošlo ani v koalici, což samo o sobě svědčí,
že tento problém v současné době
není jednoznačný, a pro mnohé je tedy
navrhované řešení zcela nepřijatelné.
Zašesté. Omezení souběhu mzdy a důchodů
sama považuji za skutečnost - pro naše starší
občany výrazně diskriminující.
Zasedmé. Přístup k otázce důchodů
jako jednoho příjmu je jistě systémový,
jak praví pan ministr, ale vzhledem k filozofii mezigenerační
solidarity i malému počtu a věku poživatelů
je přesun tohoto typu důchodů do dávek
sociální pomoci nejen předčasný,
ale především bezohledný.
Zaosmé. Rovněž tak invalidním a zdravotně
postiženým občanům zatím dlužíme
nepředstavitelně mnoho. Propracovanost celého
systému má velmi daleko k dokonalosti. Dokladem
toho je skutečnost, že výbor pro sociální
politiku a zdravotnictví dospěl k názoru,
že je nutné přijmout usnesení zavazující
ministra práce a sociálních věcí
k určitým krokům, které by snad tyto
nejasnosti mohly napravit.
Dovolím si volně citovat z usnesení výboru
pro sociální politiku a zdravotnictví č.
219 z roku 1995, ze dne 15. 6. t. r.
Výbor pro sociální politiku a zdravotnictví
žádá ministra práce a sociálních
věcí České republiky, aby do 1. října
předložil návrh vyhlášek, kterými
se provádí příslušné zákony
(rozumí se tím zákon o státní
sociální podpoře a o důchodovém
pojištění).
Dále výbor pro sociální politiku v
návrhu vyhlášky Ministerstva práce a
sociálních věcí, kterou se provádí
zákon o důchodovém pojištění,
doporučuje vyjít z doporučení Světové
zdravotnické organizace ke klasifikaci a bodovému
ohodnocení zdravotního pojištění.
Zadeváté. Do 1. října výbor
pro sociální politiku ukládá panu
ministrovi předložit koncepční záměr
budoucí organizace a provádění posudkové
služby. Pro mě z tohoto usnesení a z důvodu,
proč bylo přijato, jednoznačně vyplývá
skutečnost, ze problémy v této oblasti nejsou
dořešeny a hodnoty bodového ocenění
plné či částečné invalidity
jsou v povědomí většiny poslanců
pouhým číslem uvedeným v zákoně.
Bohužel.
Za správné i nadále považuji, aby prováděcí
předpis byl podroben odborné kritice a stal se přílohou
zákona.
Zadesáté. Ani způsob projednávání
zákona bohužel nesvědčí o vyváženosti
a demokratických způsobech. Proběhlo mnoho
koaličních jednání. Proběhla
hlavně v nepravý čas, v době, a to
bych chtěla zvlášť zdůraznit, kdy
zákon už byl parlamentu předložen. Rozdíly
mezi zásadami a paragrafovaným zněním,
pominutí některých připomínek
z výborů k zásadám, nelze považovat
vůbec za šťastné.
Za všechno vsak hovoří skutečnost, že
stejně jako při projednávání
státní sociální podpory, nemáme
opět společnou zprávu. To, co si koalice
zvykla povazovat za substituční dokument společné
zprávy pro mě postrádá vážnost,
kterou si zákon o důchodovém pojištění
zaslouží. V dovětku tohoto substitučního
dokumentu se praví, jak už se zmínil pan zpravodaj,
že výbor pro veřejnou správu, regionální
rozvoj a životní prostředí, výbor
petiční, pro lidská práva a národnosti,
výbor rozpočtový, zahraniční,
branný a bezpečnostní, přerušily
projednávání návrhu zákona.
Dámy a pánové, rozpočtový výbor
projednává takřka každý halíř,
ale miliardové položky v souvislosti s důchody
nemusí? Financím jistě nerozumím,
ale považuji to přinejmenším za velmi
podivující.
Dámy a pánové, zákon o důchodovém
pojištění není zákon o víně.
To je zákon, který po velmi dlouhá léta
zásadně ovlivní život celého
národa. Jsme na jedné lodi. Ti, co jsou dnes na
kapitánském můstku, půjdou časem
do podpalubí také. To je běh života,
který by si měl uvědomit každý
z nás.
Jsem přesvědčena, že zákon je
potřebný. Avšak jsem také přesvědčena,
že nebezpečí z prodlení zcela evidentně
nehrozí. Považuji proto za nutné se k tomuto
zákonu ještě jednou vrátit. Děkuji
vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
paní poslankyni Evě Fischerové. Prosím,
aby se slova ujal pan poslanec Pavel Šafařík.
Připraví se pan poslanec Miroslav Raška.
Poslanec Pavel Šafařík: Vážený
pane předsedající, pane předsedo,
dámy a pánové, máme před sebou
zákon, který by měl dle navrhovatelů
dovršit šestiletou práci na potřebné
a nutné změně důchodového systému.
O potřebě změny jistě není
třeba pochybovat, a to změně zásadní.
Takové se dá oprávněně říkat
reforma.
Pokud se v této zemi od roku 1989 mluvilo o reformě,
dala se taková změna tímto nazvat, ať
šlo o privatizaci či změnu daňového
systému.
Ale dnes tvůrci předloženého zákona
o takové reformě mluví jistě s nadsázkou.
Dovolil bych si s celkovým pojetím a koncepčním
záměrem navrhovatelů polemizovat. Nechci
vás unavovat detailním popisem směrů
a záměrů, kterými se postoje realizátorů
důchodové reformy pohybovaly. Pocit potřebné
a skutečné reformy zde byl a je, ovšem to,
co před námi leží jako navrhovaný
zákon, tomu neodpovídá. Na otázku,
zda chceme reformu důchodového systému, odpovídám
ano. Na doplňující otázku, jak, odpovídám
- ne tak, jak je navržena.
Jsme v období, které umožňuje provést
v plném rozsahu reformu důchodového systému,
a to v plné šíři, tj. jak po stránce
procesní, tak po stránce hmotně právní
úpravy, tak po stránce financování
celého systému. Místo toho máme před
sebou hybrid nedotažené hmotně právní
úpravy. Toto chceme?
Základní vadou neujasněnosti a nezodpovězení
primární koncepční otázky je,
zda zvolit daňový princip, či pojistný.
Prvním deklarovaným záměrem, s nímž
se v roce 1992 přistupovalo k legislativním pracem
na novém důchodovém systému, byla
transformace na pojistný princip. S tím, ze Vybrané
pojištění bude příjmovou stránkou
budoucího samostatného fondu důchodového
pojištění. Záměr směšovat
daňový a pojistný princip tak, jak se dne
s děje, je zcestný. Zvolením jednoho či
druhého přístupu se předurčuje
koncepce procesní stránky budoucího nového
systému a částečně i možnosti
jeho financování.
Přijmout daňový princip jednoznačně
zmenšuje diskusi o existenci důchodové pojišťovny
a taktéž je velmi obtížné mluvit
o tom, že koncepce pojištění je plně
slučitelná s názorem, že státní
rozpočet je v dlouhodobém výhledu nositelem
pojištění.
Nově navrhovaný zákon a jeho doplňky
jednoznačně neodstraňují roztříštěnost
dosavadní právní úpravy. Bohužel
se ještě více posiluje fragmentálnost
celého právního prostředí pro
důchody. Nesčetněkrát upravovaný
a přizpůsobovaný zákon č. 188
a mnohé jiné z doby komunistického pravěku
zůstanou v platnosti. Výsledkem celé tzv.
reformy vznikne stav, že bude platit neucelená hmotně
právní úprava, kterou by obsluhoval komunistický
zákon z r. 1988 a jiné. Toto chceme?
Domnívám se, že to, co bychom chtěli
asi všichni, kteří mají zájem
na co nejkvalitnějším zákonu, je kodifikace
právní úpravy plně zahrnující
a spojující stránku procesní, hmotně
právní i otázku financování.
Kodifikovaný právní stav nového důchodového
systému - to by měl být náš cíl.
Takto definovanému cíli je navrhovaný zákon
ovšem velice vzdálen.
Dovolil bych si dále se vyjádřit k zásadním
problémům, tj. prodloužení věkové
hranice pro odchod do důchodu, k otázce charakteru
budoucího systému a k otázce financování.
Potřeba zvýšit věkovou hranici pro odchod
do důchodu je vyvozována z prognózy demografického
vývoje populace v České republice v příštích
25 letech, která ukazuje, že musíme v období
následujících 25 let počítat
s určitým poklesem porodnosti a s postupným
prodlužováním délky života občanů.
Tyto trendy povedou k postupnému stárnutí
populace.
Jednotlivé studie se rozlisují v ostrosti tohoto
trendu a tato ostrost má vliv i na navrhovaná legislativní
řešení. Z hlediska systému důchodového
pojištění se projeví to, že počet
důchodců poroste, přičemž počet
plátců pojistného se bude snižovat.
Zhoršování relace mezi příjmy
a náklady - vyplývající z této
změny - je považováno za nepřekročitelný
a zásadní faktor ohrožující vyváženou
vyrovnanost celého systému. Řešením
problémů se má stát navržené
postupné zvyšování věkové
hranice pro odchod do důchodu. Jsou zde ovšem i jiné
faktory, jejichž existenci a váhu je zapotřebí
vzít do úvahy. Pak dospějeme nutně
k výhradám vůči navrhovanému
řešení.
V prvé řadě je nutno počítat
s tím, že rozhodující roli v budoucím
vývoji v poměru mezi počtem činných
plátců pojistného a počtem důchodců
nebude hrát litera zákona o důchodovém
pojištění, či přání
ministrů, ale reálný stav na trhu pracovních
sil. Nevytvoří-li naše ekonomika dostatečnou
nabídku pracovních příležitostí,
stanou se kalkulace zdůvodňující změny
věkové hranice jenom zbožným přáním,
a zákonem stanovená povinnost pracovat déle
vyvolá pouze nežádoucí růst napětí
na trhu pracovních sil ohrožující sociální
smír ve společnosti.
Dnešní nízká úroveň nezaměstnanosti
může svádět k pochybnostem o významnosti
tohoto vlivu. Jeho opomenutí však znamená,
že nechceme vzít v úvahu skutečnou situaci
v rozsahu restrukturalizace naší podnikové
sféry. Budoucí nutná potřeba zvýšení
celospolečenské produktivity práce se neobejde
bez tlaku na omezování nákladů na
pracovní sílu, a tím zřejmě
i bez značného pohybu na trhu pracovních
sil, a to v době s už poměrně nasycenou
terciární sférou.
Žádá-li se na jedné straně, abychom
nestrkali hlavu do písku před faktem o demografickém
vývoji, je na druhé straně třeba,
abychom ji tam nestrkali ani před faktory dalšího
vývoje na trhu pracovních sil. Jednostranné
zdůraznění jednoho a současně
podcenění druhého důvodu by mohlo
vést ke značným komplikacím.
Oficiální materiály, které v souvislosti
s přípravou vládního návrhu
zákona předkládalo Ministerstvo práce
a sociálních věcí, ukazují,
že reakce na očekávaný demografický
vývoj není tak akutní, jak by se snad z probíhající
diskuse zdálo.
Z tabulek uvedených v dokumentu i dalších podkladů
k návrhu zákona o důchodovém pojištění,
který byl vládě předložen v lednu
1995 např. vyplývá, že ani zachování
současného důchodového věku
s důchody valorizovanými podle vývoje mezd
by při meziročním růstu hrubého
domácího produktu o 4% a při zhruba 3% růstu
reálných mezd nevedlo k zásadním finančním
problémům systému. Poměr objemu vyplácených
důchodů k objemu mezd by se sice zvýšil,
ale poměr objemu důchodů k hrubému
domácímu produktu by se snížil z 9,9%
v roce 1985 na 8,5% v roce 2020.
K tomuto závěru lze navíc dodat, ze kdyby
už v současné době dosahoval poměr
růstu důchodců k počtu výdělečně
činných hodnoty očekávané v
roce 2020, činily by náklady na důchody zhruba
13,1% hodnoty současného hrubého domácího
produktu naší republiky. Přičemž
průměr srovnatelných zemí Evropské
unie se pohybuje výše.
Ze všech relevantních podkladů - a to podkladů
Ministerstva práce a sociálních věcí
- je zřejmé, že odklad zvyšování
věkové hranice o 4, popř. 5 let, nevede k
významným změnám v poměru mezi
objemem nákladů na důchody a objemem mezd,
a že tento poměr zůstává na úrovni
minimálně odlišné od současné
hodnoty pojistného. Domnívám se proto, že
pro zákonné zvýšení věkové
hranice pro odchod do důchodu, jakkoli bude v budoucnosti
nezbytné, zatím nenastal vhodný čas.
A to až do doby, než se naše ekonomika stabilizuje
natolik, že se nebezpečí radikálně
nepříznivého vývoje na trhu pracovních
sil podstatně sníží. Do té doby
by měli být potenciální důchodci
k prodloužené pracovní aktivitě pouze
vhodně stimulováni zvýhodněním
vyplývajícím z přesluhování.
Takové řešení je tržně konformní,
slučitelné s aktuálním stavem poptávky
po pracovních silách i s možnostmi, zdravotním
stavem a kvalifikací pracovníků v důchodovém
věku.
O určitých protichůdných postojích
navrhovatelů svědčí i to, že
se navrhuje snížit sazbu pojistného v rámci
zákona o dani z příjmů s tímto
zdůvodněním. Současná projekce
výdajů na dávky důchodového
zabezpečení, odhady dopadů další
valorizace v roce 1996 a odhady výdajů na Správu
důchodového pojištění ukazují
na dostatečnost ještě nižší
sazby pro systém důchodového pojištění
jako celku. Takže jedním zákonem se vytváří
pocit, že hned teď a nejlépe včera je
zapotřebí zvýšit věkovou hranici
pro finanční kolaps a jiný zákon konstatuje
opak. Zásadně odmítám tuto manipulaci.
A nyní k charakteristice budoucího zákona.
Koncepční materiál Ministerstva práce
a sociálních věcí - Záměry
dlouhodobého vývoje systému důchodového
pojištění předložený k poradě
ministrů 29. listopadu 1994, počítá
kromě zvyšování věkové
hranice také s tím, že po roce 2005 bude cíleně
snižován podíl základního důchodového
pojištění na příjmech důchodců.
Poměr průměrného důchodu k
průměrné hrubé mzdě, který
se před rokem 1994 pohyboval mezi 47 až 50% a v současné
době je na 45%, by se měl do roku 2020 snížit
až na hranici 30%. Základní důchodové
pojištění se tak tedy má stát
pouze a jen nástrojem minimálního důchodového
zajištění občana, který si ostatní
potřeby hradí z připojištění.
Tato koncepce a toto pojetí je v zásadním
a diametrálním rozporu se schválenými
zásadami zákona. V plném rozsahu se tento
zákon mění na zabezpečení pro
chudé, a to navíc v situaci, kdy se připojištění
teprve rozbíhá. Důsledkem takové koncepce,
která se plně odráží v návrhu
zákona, by nepochybně byl vznik rozsáhlé
a početné skupiny důchodců bez připojištění
či pouze s minimálním připojištěním,
kteří by byli odkázáni na sociální
pomoc. Toto chceme tímto zákonem docílit?
Moje odpověď je ne.
Neopominutelným je i způsob financování
systému důchodového pojištění.
Je jednoznačným faktem, že i samostatný
veřejnoprávní fond, ve kterém se při
průběžném financování
vytváří určitá rezerva na úrovni
dlouhodobě investovatelného kapitálu, je
v dnešních makroekonomických podmínkách
úspěšně profinancovatelný i bez
nárůstu příspěvkové
sazby.
Finanční chod tohoto fondu umožňuje
v nejbližších letech vytvářet další
zdroje na částečnou eliminaci negativních
důsledků vyplývajících z budoucích
demografických změn. O kladné měnové
úloze této instituce za dnešní kapitálové
situace u nás se nedá pochybovat.
Pokud si zhodnotím přístup předkladatelů
tzv. reformy důchodového systému, je průvodním
znakem jejich snah hledat jen a pouze cesty, jak náklady
na důchody za každou cenu omezit a bez jakéhokoliv
náznaku vůle hledat možnosti vedoucí
k vytváření dalších potřebných
doplňkových zdrojů. Toto není přístup,
který by stál za vaši podporu. Tento zákon
je natolik vzdálen od mé představy skutečné
reformy důchodového systému, že ani
posunutí věkové hranice, popřípadě
jiné kosmetické úpravy, mi nedovolí
pro tento zákon hlasovat.
Vzhledem k tomu, že některé pozměňovací
návrhy, které jsem měl připraveny
za klub KDU, byly navrženy předchozími řečníky,
nechci vás unavovat konkrétními pozměňovacími
návrhy.
Nyní bych chtěl předložit určitý
procedurální návrh. Navrhuji, aby po skončení
rozpravy bylo hlasováno o mém návrhu na přerušení
projednávání tohoto bodu, a to i následujícího
bodu, který se taktéž týká zákonů
o důchodovém pojištění. Děkuji
za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Šafaříkovi. Jeho procedurální
návrh registruji. Prosím, aby se slova ujal poslanec
Miroslav Raška, připraví se poslanec Martin
Syka.
Poslanec Miroslav Raška: Vážený
pane předsedo, pane předsedající,
dámy a pánové, dovolte mi poté, co
odezněly v rozpravě některé pozměňovací
návrhy, které byly obsahem i mého vystoupení,
abych přednesl pouze pozměňovací návrhy,
které se týkají tématu sesouladění
právě projednávané normy s úmluvou
Mezinárodní organizace práce č. 102.
V oblasti invalidních důchodů navrhuji, aby
v § 40 odst. 2 věta druhá zněla: "Podmínka
potřebné doby pojištění pro nárok
na plný invalidní důchod se považuje
za splněnou též,
a) byla-li tato doba získaná v kterémkoliv
období 10 roků dokončeném po vzniku
plné invalidity, u pojištěnce mladšího
24 let činí přitom potřebná
doba pojištění dva roky, nebo
b) získá-li pojištěnec alespoň
5 let doby pojištění uvedené v §
11 a v § 13 odst. 1.
Zdůvodnění: Úmluva Mezinárodní
organizace práce č. 102 o minimální
normě sociálního zabezpečení,
kterou je Česká republika vázána,
vyžaduje, aby nárok na invalidní důchod
měl každý pojištěnec, který
získal alespoň 5 let pojištění.
Navržená úprava tak zajišťuje soulad
návrhu zákona s uvedenou úmluvou.
Další návrh - v § 42 se doplňuje
nový odst. 4, který zní: "4. Plný
invalidní důchod náleží nejméně
ve výši stanovené podle odst. 2 též
pojištěnci, který ke dni vzniku nároku
na tento důchod získal alespoň 15 roků
doby pojištění uvedené v § 11 a
§ 13 odst. 1."
V § 45 se doplňuje nový odst. 4, který
zní: "4. Ustanovení § 42 odst. 4 platí
přiměřeně i pro výši částečného
invalidního důchodu pojištěnce, který
ke dni vzniku nároku na tento důchod získal
alespoň 15 roků doby pojištění
uvedené v § 11 a v § 13 odst. 1 s tím,
ze procentní výměra částečného
invalidního důchodu činí polovinu
procentní výměry uvedené v §
42 odst. 2 větě první."
Zdůvodnění: Úmluva Mezinárodní
organizace práce č. 102 vyžaduje, aby výše
invalidního důchodu pojištěnce, který
získal alespoň 15 let pojištění,
činila nejméně 40% srovnatelného výdělku.
Navrhuje se proto stanovit, že i pro tyto případy
bude aplikován při výpočtu důchodu
postup použitý pro důchody tzv. invalidů
z mládí, jejichž výše je pro plnění
úmluvy Mezinárodní organizace práce
č. 102 dostatečná.
Toto jsou mé pozměňovací návrhy.
Nyní si dovolím předložit procedurální
návrh. Navrhuji, aby po ukončení rozpravy
k tomuto bodu byla tato uzavřena, jednání
o tomto bodu přerušeno a dále se projednával
tisk 1674, tedy vládní návrh zákona,
kterým se mění a doplňují některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona
o důchodovém pojištění, s tím,
aby bylo postupováno obdobně, tedy zazněla
rozprava, byla uzavřena, poté byly připomínky
a pozměňovací návrhy k oběma
zákonům vytištěny, rozdány všem
poslancům, vytvořen prostor na jednání
klubů a poté hlasováno postupně o
obou zákonech tak, jak je budeme projednávat, tedy
ve znění společné zprávy nebo
zprávy výborů a vznesených připomínek.