Poslanec Jaroslav Štrait: Pane předsedo, děkuji
za toleranci.
Mezinárodní úřad práce se velmi
podrobně podněty odborů v roce 1991 zabýval.
Na tripartitním základě byla ustavena komise,
kde jsou zástupci vlády, zaměstnavatelů
a zaměstnanců - tehdy to byli Australané,
Italové a Finové. Došli jednoznačně
k závěru, že zákon přijatý
v tehdejší federaci byl diskriminující.
Správní rada Mezinárodního úřadu
práce 5. března 1992 vyzvala naši tehdejší
vládu, aby podnikla příslušné
kroky ve směru k Ústavnímu soudu. Jak si
vzpomínáte, stalo se tak teprve na základě
podnětu skupiny poslanců.
Lze namítnout, že se to stalo za bývalé
republiky. Ale dopisem ministra zahraničních věcí
z 29. ledna 1993 se Česká republika do Ženevy
přihlásila, že přijímá
závazky Ústavy MÚP a 5. února se stala
členem této organizace. Diskriminační
lustrační zákon zůstal nejen v platnosti,
ale byl a je nadále prodlužován.
Opětovně jsme informovali dne 8. září
1994 ředitele odboru mezinárodních pracovních
norem pana Bartoloměje Gruse, že i nadále je
lustrační zákon v České republice
zneužíván veřejně a beztrestně
v politické diskriminaci i osob, které vykonávají
funkce mimo dosah působnosti lustračního
zákona. Je až tragikomické, že lustrační
osvědčení podle místních úvah
jsou vyžadovány třeba od vedoucích školních
jídelen. Zcela živelně je vyžadován
tento doklad různými podnikateli.
Za povšimnutí stojí, že Ústavní
soud České republiky ve svém nálezu
pokládá za detail, že jde o zcela zanedbatelný,
nepodstatný počet osob, které byly v České
republice dotčeny lustračním zákonem
- jde o pouhých 11 363 osoby.
Již několikrát jsem slyšel vyjádření
našich odpovědných vládních činitelů,
že nemají v úmyslu vyhovovat šikanám
ženevských byrokratů. To mi bohužel připomíná
konání některých funkcionářů
z doby nedávno minulé, kdy se přehlížely
mezinárodní dohody a závazky. Naši představitelé,
ale i nejvyšší zákonodárný
sbor podobným způsobem jednání riskují
poměrně dost. Česká republika je na
nejlepší cestě se dostat na černou listinu
v dodržování lidských práv a
mezinárodních dohod.
V poslední době šlo i o další kroky
našeho parlamentu, které se vymykaly běžnému
evropskému standardu. Jednalo se např. o novelu
zákoníku práce a zaměstnávání
učitelů vysokých škol, resp. globální
rozvázání pracovního poměru
učitelů vysokých škol. Byla tehdy porušena
nejen Dohoda 111, ale také Dohoda 122, o politice zaměstnanosti.
Abych byl přesný, tehdy byl novelizován zákon
172/1990 Sb., o vysokých školách, pod číslem
216/1993 Sb., a novela zákoníku práce pod
č. 74/1994 Sb.
Jakékoli další prodlužování
lustračních zákonů je z celé
řady důvodů nepřijatelné. Uváděl
jsem jen některé mezinárodní konsekvence.
Těm, kteří i nadále podobnými
pseudorevolučními zákonnými normami
vytírají zrak občanům u nás
doma, chtěl bych připomenout, ať si přečtou
knihu Zdeny Salivarové-Škvorecké, vydanou v
Torontu, Osočení - dopisy lidí ze seznamu.
Ostatní ať nadále listují v Cibulkově
"komplexním seznamu".
Dovolte mi v závěru ještě stanovisko
našeho klubu. Své negativní názory k
lustračnímu zákonu, resp. k oběma
normám, nemíníme měnit a budeme hlasovat
opět proti. Děkuji vám.
Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec
Jiří Payne, připraví se pan poslanec
Oldřich Kužílek.
Poslanec Jiří Payne: Pane předsedo,
vážená vládo, vážené
kolegyně a kolegové, myslím si, že v
této věci je potřeba rozlišit dvě
dimenze tohoto problému. Já se o to pokusím.
Jednak oddělme vlastní věcnou debatu o lustračním
zákonu od debaty formální, procedurální,
kde prezident vrací parlamentu zákon. U obou věcí
stojí za to se pozastavit.
Pan kolega přednesl svůj názor. Já
se domnívám, že na lustrační
zákon ve věcné oblasti mohou být různé
názory. Jsem hluboce přesvědčen, že
neexistuje žádné právo na to, aby někdo
byl zaměstnán ve státní správě.
dokonce naopak každý stát má právo
vybrat si loajální úředníky.
Každý stát na světě to dělá.
Sám zde neshledávám žádný
problém a je známo, že nejen klub ODS, ale
i já budu samozřejmě tento zákon podporovat.
Druhá věc je ovšem dimenze částečně
procedurální nebo formální. Dotýká
se to totiž dělby moci, kterou jsme zakotvili v naší
ústavě. Naposledy jsme narazili na podobný
problém, když pan prezident nám vrátil
zákony k dalšímu projednání v
prosinci loňského roku. Tato debata je dosud neuzavřena,
a proto dovolte, abych přednesl tak trochu apologitickou
řeč, ve které se budu snažit hájit
parlament jako takový. Nyní se snažím
zcela abstrahovat od věcné roviny lustračního
zákona. Teď jde čistě o problém
parlament, jemuž byl vrácen zákon.
Podle naší ústavy výkonná moc
sestává ze dvou částí. Jednak
je to prezident, jednak je to vláda. Obojí ovšem
má hájit zájmy výkonné moci.
Samozřejmě oba dva tito činitelé by
měli zájmy hájit společně.
K tomuto účelu má jak vláda, tak prezident
různé nástroje. V zásadě je
naše ústava konstruována tak, aby tyto nástroje
mohly být vzájemně kombinovány a aby
se vzájemně mohly posilovat ve jménu fungující
výkonné moci.
Stalo se možná až módou, že když
se zdá, že chybí nějaká legislativa,
automaticky se řekne - za to přece může
parlament. Dovoluji si proti tomu přednést názor,
že legislativu - a tak je to zvykem - nám předkládá
vláda. Vláda tak činí. pokud je pociťována
potřeba, že je nedostatek nějakých návrhů
zákonů, pak není možné obracet
se na parlament, aby vypracoval zákon, ale zákon
po mém soudu by zpravidla měl být vypracováván
ve vládě a parlament jenom příležitostně
a opravdu ve výjimečných situacích
by měl přikročit k tomu, že sám
bude navrhovat zákony.
Stalo se tomu tak i v tomto případě, kdy
tady paní kolegyně Marvanová a další
navrhli prodloužení lhůty u tohoto lustračního
zákona a stalo se tak - jsem hluboce přesvědčen
- s vědomím toho, že řešení
problematiky pracovníků ve státní
správě (a tady se jedná konkrétně
o jmenované pracovníky) je složitým
problémem, který dnes už není jen záležitostí
tzv. lustračního zákona, ale ještě
celé řady dalších právních
norem. To mne vede k přesvědčení,
že tím pravým autorem, který se bude
koncepčně zamýšlet nad tím, jak
tento problém vyřešit, by opravdu asi měla
být vláda a nikoliv parlament.
Bohužel, když si přečtete odůvodnění
pana prezidenta, se kterým nám tento zákon
vrací, a přečtete si jeho poslední
větu, uvidíte, že pan prezident tam shrnutí
celého tohoto kroku, který učinil, formuluje
touto větou: "Proto novelu vracím v naději,
že Poslanecká sněmovna je schopna takové
normy připravit a přijmout v době původní
platnosti zákona." Já si myslím, že
sněmovna by jistě byla schopna tento úkol
splnit, ale všichni, kdo sedíme zde v této
sněmovně, víme, jak málo času
má zákonodárce na vlastní legislativní
tvorbu a zároveň víme také, jak vypadá
taková legislativní tvorba prostého zákonodárce,
který nemá k dispozici příslušné
pracovníky, kteří jsou zpravidla k dispozici
na ministerstvech.
Já tedy ještě jednou shrnuji - já bych
se přikláněl k tomu, že předlohy
zákonů by zpravidla měly být vypracovávány
ve vládě. Já bych to formuloval spíše
jako prosbu. Formuloval jsem to stejně již zhruba
před tři čtvrtě rokem. Pokud prezident
České republiky má pocit, že chybí
nějaký zákon, že je třeba ho
vypracovat, pak podle ústavy má možnost navštívit
vládu dokonce na její schůzi a vedle toho
má řadu neoficiálních možností.
Může požádat vládu, aby takovou
normu připravila a předložila parlamentu. Takto
bych si já představoval spolupráci v rámci
výkonné moci mezi prezidentem a vládou.
Dovolte mi, abych na závěr odcitoval jeden verš
z bible. Vyskytuje se ve všech prvních třech
evangeliích: "Království, které
je v sobě rozděleno, pustne." Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec
Oldřich Kužílek. Je posledním písemně
přihlášeným do rozpravy.
Poslanec Oldřich Kužílek: Vážený
pane předsedající, vážení
členové vlády, dámy a pánové,
dovolte mi, abych přednesl obhajobu lustračního
principu. Protože ji chci přednést z trochu
jiných hledisek než je doposud zvykem, omlouvám
se, že vás chvíli zdržím.
Domnívám se, že vrácení zákona
prezidentem má hlavně za cíl otevřít
novou a poučenější diskusi o tom, co
to vlastně lustrační zákony jsou.
Já se domnívám, že lustrační
zákon není jen tak ledajakou normou, která
by se dala měřit nebo hodnotit jako houska na legislativním
krámě. Nejde podle mne jen o to, zda se tehdejším
zákonodárcům, to je Federálnímu
shromáždění, v r. 1991 více či
méně podařila. Tato norma podle mne v sobě
obsahuje dramatický osud národa. Je v ní
hluboký střet špatných a dobrých
rysů české povahy, je v ní potřeba
soudu nad viníkem a zároveň pokora před
omezeností pozemských soudů. Je v ní
nutnost zahnat zlo do jeho smrduté díry a zároveň
nejistota o podobě tohoto zla.
Tato norma se tedy podle mne v dobrém i zlém vymyká
běžným měřítkům.
Myslím si, že správně uvádí
pan prezident, že dosud nikdo nezhodnotil výsledky
lustračního zákona. Ano, nikdo je nezhodnotil,
protože to exaktně učiniti nelze. Sama myšlenka
lustračního zákona totiž takové
vyhodnocení podle mého názoru téměř
záměrně vylučuje. Možná
milosrdně, možná zákeřně,
to musí každý z nás posoudit sám.
Jeho přesné výsledky jsou skryty pod rouškou
povinné mlčenlivosti a státního tajemství.
Nikdo dnes nemůže spočítat, kolik osob
na základě lustračního zákona
odešlo z vlivných státních a veřejných
funkcí, kolik podniků a firem se samo očistilo
s pomocí tohoto nástroje, kolik poslanců,
ministrů či náměstků se tiše
vytratilo. V tom také tkvěla lustrační
myšlenka: vyloučit z vlivných funkcí
osoby nehodné těchto rolí či prostě
občany bez záruky, že nebudou vystaveni nebezpečnému
tlaku, ale zároveň nepředstírat a
nevytrubovat, že označené osoby jsou zcela
stoprocentně vinny spoluprací se zločinným
komunistickým režimem.
Lustrační zákon se tak snažil zohlednit
nedostatky, ze kterých vycházel, nejistotu, zakotvenou
přímo v dokumentech StB či nejistotu nad
možností soudit jednotlivé lidské osudy,
a toto zohlednění je také jeho největší
praktickou slabinou.
Lustrační zákon je tak průsečíkem
dvou potřeb - potřeby očistit státní
správu a potřeby nevnést do společnosti
nové zlo. Obojí se mu podařilo jenom zčásti.
Ale chci se zeptat: cožpak je exaktní hodnocení
jediné možné? Právě absence statistického
vyhodnocení účinnosti lustračního
zákona na nás klade požadavek zhodnotit ho
alespoň v poctivé diskusi. Přiznejme si,
že ta diskuse měla předcházet prodloužení
jeho platnosti a nestalo-li se tak, nezahazujme další
možnost bez využití.
Je nepochybné, že organismus společnosti byl
po pádu totality velmi hluboce zachvácen zákeřnou
chorobou. Lustrační zákon projel jejím
tělem jako mysteriózní nůž, mysteriózní
proto, že léčba i zranění, která
způsobil, zůstávají nám smrtelníkům
prakticky nespatřitelná. A v tom je právě
jeho závažnost i závaznost.
Do kořene našich soudobých dějin je
tímto zákonem vloženo jako genetický
kód něco, co neznáme, a to něco má
povahu mystéria, tedy něčeho tajemného.
A proto kladu otázku. Není správné
tento otazník řešit? Čili odpovídat
na jednu z výzev, kterou nám tu přes pět
let dává náš převrat, hrdě
zvaný revoluce. Čili vést důkladnou
diskusi o zkušenostech, které tento zákon přinesl
a dobrat se tajemství alespoň nepřímo.
Domnívám se, že je na čase ukončit
prvotní fázi vzrušené a emotivní
reakce, kdy šlo o to, zda tomu či onomu člověku
znění lustračních paragrafů
padne jako ulité a na kom naopak visí jako nepatřičná,
nepadnoucí, nespravedlivá a falešná
hazuka.
Dnes je třeba říci si, co vlastně
tímto zákonem naše společnost o sobě
řekla a jaký dědičný hřích
si tak na sebe vložila. Co vlastně znamená
to, že zákon prohlásil ty, kteří
se příliš přiblížili ke
zdroji zla, za diskvalifikované pro vlivné veřejné
funkce? Znamená to, že by z nich toto zlo nadále
působilo nebo že dotek se zlem je zbavil schopnosti
dobře rozhodovat nebo že by měli být
prostě potrestáni ztrátou privilegia či
cti? A co znamená doba, po kterou má zákon
platit? Že nakažení zlem je neléčitelné
nebo že je léčitelné pomalu nebo že
od určité doby považujeme demokracii za tak
silnou a toto zlo za tak slabé, že už hrozba
z něj neplyne? Jaké je vlastně toto zlo,
které by mohli pozitivně lustrovaní vnášet
do veřejného života? Je toto zlo vůbec
životaschopné poté, co jeho zdroj a opora,
totalitní režim, byl poražen? Jsou jeho nositeli
ti, kteří byli také pozitivně vylustrováni
nebo se vznášelo nad nimi? A konečně
co znamená naše neschopnost toto zlo přesně
označit a pojmenovat?
To jsou provokativní otázky, jejichž zodpovězení
bych považoval za vhodné. Na některé
z nich si pro sebe umím odpovědět. Ano, bylo
tu určité zlo a projevovalo se především
troufalou domněnkou, že svým nepokorným
rozumem mohu ovládnout svět, že mohu plánovat,
co je pro koho dobré nebo že mohu beztrestně
tahat čerta za vousy či si ho dokonce ochočit.
A tato troufalost zcela pravidelně vede jedince i celé
národy po falešných zkratkách do bažin.
Chce mít po ruce vždy nějaké lepší
a zázračnější nástroje,
chce mávnutím proutku a odříkáním
ideologického zaklínadla změnit pokud možno
vše a ihned.
A proto většino u odmítá věcnost
a drobnou práci. Takováto troufalost bývá
v duši hluboce zakořeněna a nedá se
změnit vůlí. Ta samá troufalost v
minulém režimu velmi často vedla ambiciózní
lidi do stranických funkcí, do mocenského
aparátu, do StB anebo také k více či
méně čestné snaze vyhrát nad
režimem partičku mariáše. A stejně
tak jsem hluboce přesvědčený, dámy
a pánové, že tatáž lidská
troufalost je anebo by byla bývala nejlepším
způsobem, jak zlikvidovat transformaci společnosti,
jak v kritické chvíli pro osobní ambice rozmělnit
základní kroky vedoucí z bahna socialismu.
Byl by to způsob, jak nezbytné a v podstatě
jednoduché pilíře demokracie v podstatě
rozštípat různými třetími
a novými cestami na drobné třísky.
A proto se ptám: kolik takových lidí by bývalo
třeba ve veřejných funkcích, aby se
směr transformace otočil, aby cosi začalo
skřípat a aby se to pak všechno muselo zastavit?
Pro příklad nemusíme daleko za Břeclav.
Byla by třeba třetina funkcí nebo by stačila
pětina? Nevím. Zde tedy já pro sebe vidím
hlavní funkci - a pozitivní funkci - tohoto lustračního
mystéria.
Musím říci, že podle svých zkušeností
nabytých z rozhovorů s politiky ve srovnatelných
zemích, zejména z Polska, Slovenska, Maďarska,
ale i Ukrajiny, jsem dospěl k soukromému názoru
a závěru, že absence podobné normy možná
byla přímou příčinou rychlého
obratu těchto zemí zpět k myšlení
a k osobám, které v té či oné
míře byli nositeli, tvůrci a jádrem
totalitního socialismu.
Vím, že mé názory na lustrační
zákon jsou jen chabým pokusem nastavit jakési
aspoň trochu rovné zrcadlo, jsem ale přesvědčen,
že takové pokusy jsou potřebné. Proto
bych raději, kdyby se nové hlasování
o vráceném návrhu zákona odehrálo
až po nějaké době, aby se využil
standardní ústavní mechanismus a aby se znovu
a znovu nestřílelo od boku.
Dovoluji si tedy navrhnout přerušení tohoto
i dalšího bodu do příští
schůze sněmovny. I dnes i příště
budu návrh na prodloužení v hlasování
podporovat. Zároveň musím říci,
že mě mrzí, že v kontextu falešné
hry, kterou okolo tohoto zákona hraje levice, si uvědomuji,
že tato moje prosba je těžko dosažitelným
luxusem. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde: Pane poslanče, trváte
na tom, abych dal hlasovat o vašem procedurálním
návrhu hned, nebo po skončení rozpravy? Po
rozpravě. Děkuji vám, myslím, že
to usnadní celý průběh, protože
se do rozpravy přihlásil ještě pan poslanec
Ullmann. Pan poslanec Ullmann má slovo a já oznamuji,
že pan poslanec Maryt má náhradní kartu
č. 20. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane
předsedo, vážený pane premiére,
vážená vládo, vážená
sněmovno, dovolte mi několik slov na téma,
které se projednává. Už tady bylo řečeno,
že není právního nároku na státní
službu. S tím samozřejmě souhlasím.
Domnívám se však, že to, co projednáváme,
má ještě hlubší rovinu. Tento zákon,
o kterém budeme znovu hlasovat, není o soudu a není
o potrestání, to všichni víte. V těchto
citlivých věcech soud a potrestání
podle mého hlubokého přesvědčení
bude někde jinde než na tomto světě.
Ale tady jde o něco podstatnějšího.
Každá společnost, každé společenství
má nejen právo, ale přímo povinnost
se bránit tomu, aby infiltrovali členové
či přisluhovači zločinecké
organizace. To je naše povinnost a kdo jiný má
zajištění tohoto práva hájit
než sněmovna? Kdo jiný, který vyšší
orgán tady ještě je? O tom budeme hlasovat.
O tom, zda - byť chabými silami, a já připouštím,
že ty síly jsou chabé, ale přece jenom
ze všech sil, které máme k dispozici - se budeme
snažit zabránit tomu, aby do státních
struktur pronikali lidé, kteří buď byli
členy nebo se zločineckou organizací spolupracovali.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci
Ullmannovi. Vidím zdviženou ruku poslance Vyvadila.
Dávám mu slovo.
Poslanec Jiří Vyvadil: Drahý pane
předsedo vlády, vážená vládo,
kolegyně a kolegové, já sám musím
říci, že jsem neuvažoval, že bych
vystoupil, ale hloubka úvah některých kolegů
šla tak daleko, že jsem někdy ztratil i nit,
kam tím mířili.
Jde nepochybně o problematiku velmi, velmi závažnou
a krajně diskutabilní. Jen mám pocit, že
zcela uniklo, z jakého důvodu prezident republiky
vrátil oba zákony k novému projednání.
Klub poslanců ČSSD nenapadal lustrační
zákon. Klub poslanců ČSSD věcně,
slušně upozornil na dva momenty. Stávající
zákon bude platit ještě rok a čtvrt.
Rok a čtvrt je dostatečná doba. Jestliže
dnes přijímáme tuto změnu, zároveň
tím rezignujeme na to, abychom za prvé přijali
zákon o státní službě, kde nepochybně
může být a musí být pojem bezúhonnosti
pojmenován. A za druhé, naznačujeme tím,
že nemáme zájem na přijetí zákona
o zpřístupnění svazků registru.
Dámy a pánové, každý, kdo sem
dnes přišel, už je dávno rozhodnut, jak
bude hlasovat. Nicméně musím říci,
že v tomto ohledu mě děsí i ti lidé,
kteří sem jdou s planoucím zrakem říci
kategoricky ano a stejně tak mě děsí
i ti lidé, kteří říkají
kategoricky ne. I já jsem měl v rodině příbuzného,
který byl třikrát vázaným agentem.
Mám k těmto momentům velmi diskutabilní
vztah.
Nicméně, co je to za zákon? Je to zákon,
kdy vedoucí oddělení, před kterým
se třásli ministři, tam není a nějaký
drobný milicionářík nemůže
být ani vedoucím pošty. Čili jinak řečeno,
pan prezident řekl ještě takovou prostou věc:
Poslanecká sněmovna - a to už nemluvím
o tom, že třeba i Úřad legislativy by
mohl připravit také někdy jednou nějaký
zákon - rezignovala na to, aby byla připravena normální
standardní právní norma. A to je chyba. Já
mám pocit, že 6 let po roce 1989 už revoluční
normy nepotřebujeme.
Nicméně mám pocit, že každý
zde bude hlasovat podle jakýchsi apriorních znamének
a smysl je někde zcela jinde, ale tak už to v této
sněmovně bývá.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci
Vyvadilovi. Prosím vás pěkně o klid,
vzmáhá se tady velký hluk, ruší
to řečníky, ruší to ty, kteří
chtějí poslouchat. Slovo má pan poslanec
Jan Krámek.
Poslanec Jan Krámek: Vážený pane
předsedo, vážený pane premiére,
vážená vládo, dámy a pánové,
já po krásných slovech někdy až
básnických nenalézám odvahu, abych
také napodoboval lyriku, a proto budu velice stručný.
Podle mého názoru prodloužení lustračního
zákona a tato zákonná norma jako taková,
tzn. lustrační zákon, je naprosto přirozeným
obranným mechanismem nové demokratické společnosti
České republiky proti všem reziduím,
která mohou nastat. Všechno, co tady zaznělo
proti lustračnímu zákonu, mi připadá
stejné, jakoby mi někdo vyprávěl,
že proti viru HIV je velmi úspěšný
aspirin. Jen by to chtělo tomu věřit.
Zejména ze strany levice zaznívá velice často
pobouření nad tím, jak jsou či nejsou
dodržována lidská práva. Je škoda,
že takováto slova nezaznívala dříve
na zasedáních okresních až ústředních
výborů té zločinecké strany,
která nakonec takto byla označena i zákonem,
který přijala tato Poslanecká sněmovna.
Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde: Ano, vidím zdviženou
ruku pana poslance Čestmíra Hofhanzla a udílím
mu slovo.
Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážený
pane předsedo, vážená vládo,
vážení kolegové a kolegyně, život
je méně poetický a je nepříjemnější,
než zde vzletně vykládal kolega Kužílek.
Bohudík, demokracie nejsou jen práva, tak jak se
v naší nectihodné společnosti zdá,
demokracie je, bohužel, též zodpovědnost,
demokracie je jenom tehdy, když překročím-li
určitou hranici, končím. Upadám v
obecné opovržení a nejsem hoden zastávat
veřejné postavení a tím i být
nositelem jisté zodpovědnosti a z toho vyplývajících
práv.
Bohužel, nebyli jsme dosti důslední a budeme
za to pykat všichni a ne ti, kteří zneužili
moci po dobu 40 let.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci
Hofhanzlovi. Nevidím žádnou další
přihlášku a rozpravu uzavírám.
Omlouvám se, neviděl jsem pana poslance Maška.
Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane
předsedo, vážený pane premiére,
vážená sněmovno.
Velmi se omlouvám. Je mi velmi smutno z toho, jak obecně
hovoříme o jakémsi lustračním
zákonu.
Bod, který projednáváme, je bod č.
1, a to je zákon České národní
rady č. 279 z roku 1992. Je to zákon, jeden ze dvou
zákonů lustračních, který se
zabýval složkami ozbrojenými a je kupodivu
jemnější, než ten zákon další.
Je to velmi zvláštní. Je velmi zvláštní
to, že nehovoříme o tom, proč tento
zákon je jiný, než ten druhý, proč
je jemnější, ačkoli by se zdálo
přirozené, že by měl být tvrdší.
Proč touto věcí se nezabýváme.
To k té filozofii.
Jinak bych se chtěl sněmovně omluvit, protože
já jsem byl ten, který navrhl rok 2000. Já
se omlouvám, spletl jsem se. Měl jsem na mysli rok
3000, ale přesto prosím, abyste znovu pro zákon
hlasovali. Děkuji vám za pozornost.