Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jan Kryčer: Pane předsedající, dámy a pánové, já jsem zjistil, že si budu muset "propláchnout uši", protože já jsem snad velice špatně slyšel o tom, že strana, jejímž mám tu čest být členem, podporuje plánovité hospodářství. To skutečně od kolegy Řezníčka bylo poněkud nemístné (pokud bude mít zájem, já mu po večerech vysvětlím; co je to plánovité hospodářství a co prosazuje Českomoravská unie středu).

Ke kolegovi Hiršovi snad jenom tolik, že pokud mínil, že politické subjekty jsou všechny zadluženy, tak se hluboce mýlí. Zrovna naše strana zadlužena vůbec není, a nikdy nebyla; dokonce si nikdy nevzala úvěr, ale to není podstatné.

Hlavní zmatení mysli spočívá v tom, že snaha tohoto zákona není cokoliv okleštit nebo nařídit. Tady je pouze snaha dát k tomu jakési základní regule, pravidla. Bez toho se žádná soutěž, vážení, neobejde. Zákon každé soutěže je, že jsou dána pravidla hry a podle těch se postupuje.

Dovoluji si tvrdit, že co se týká prostředků na volební kampaň, v podstatě žádné regule neexistují. Tento zákon takového regule navrhuje. To zaprvé.

Zadruhé, naznačil jsem v úvodním vstupu, že otázka toho, kde bude strop pro volební výdaje, je otázkou další diskuze, dalšího čtení. Nedělám si nárok na to, abych toto stanovil já sám anebo kolegové poslanci, navrhovatelé. Je otázka, kolik sněmovna zváží.

Kde ale bude strop? Je neomezený? Skutečně je to tak, že někdo dá dvěstě milionů na volební kampaň anebo půl miliardy?

Pokud tomu tak je, pak se ptám, proč máme zákon o politických stranách včetně přílohy, kde je jasně stanoveno, kolik dostane každá politická strana za své mandáty ve sněmovně od státu, a to je základ zdrojů pro volební kampaň. Nikoliv, co dostane strana od podnikatelských subjektů. V tom je přece zásadní rozdíl. Teď si dovolím, prosím, být trošinku tvrdší, než bývám. Pokud je někdo u moci, tak je zcela logické, že je napojen na celou řadu podnikatelských subjektů, které mají zájem investovat do této vládnoucí složky zcela logicky, protože se jim to vzápětí může vrátit v tom, že dostanou zakázky, že to pro ně bude velmi zajímavé a lukrativní. A v tom je myšlenka tohoto zákona.

Pokud tvrdím, že v zemích Evropské unie jsou obdobné zákony zcela normální, tak skutečně sděluji objektivní fakt. To, že takovýto zákon nemáme, tak bude skutečně vést k tomu, co já nazývám skrytou formou korupce.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kryčerovi. Pan poslanec Řezníček s faktickou poznámkou.

Poslanec Miroslav Řezníček: Pane předsedající, dámy a pánové! Pane předsedající, buďte tak laskav, přes vás budu promlouvat k mému předřečníkovi. Jednou ze základních tezí tohoto státu je presumpce neviny. To, co tady prohlásil, je nemístné. On obvinil politické strany z možného zkorumpování podnikatelskými subjekty. To je nepřípustné. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Řezníčkovi. Prosím zpravodaje Marka Bendu, aby se ujal svých povinností.

Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, v rozpravě k návrhu pana poslance J. Kryčera a dalších na vydání zákona o omezení výdajů na propagaci politických stran a politických hnutí před volbami do Poslanecké sněmovny, vystoupili tři poslanci.

Jako první vystoupil pan poslanec Frank. Musím osobně říci, že jsem byl poměrně překvapen, že pan předsedající mu neodebral slovo, protože se vůbec jeho vystoupení netýkalo tohoto zákona, ale nějakého obecnějšího problému, který možná cítí, možná necítí. Pokud se mluví k zákonu o omezení výdajů na propagaci politických stran, nevím, co to má společného s radami; poměrným zastoupením v radách, a už vůbec nevím, co to má společného s tím, co tisknou nezávislé noviny.

Dále vystoupili páni poslanci Hirš a Řezníček, kteří oba dva navrhli zamítnout tento návrh zákona již v prvním čtení. Myslím, že z těch důvodů, které jsem sdělil na začátek, přestože se domnívám, že by věc mohla být dále zvažována a případně nějakým způsobem upravena, že ta úprava, která je navrhována, není v souladu s vůlí této sněmovny, dokonce ani s ústavním systémem v této zemi.

Proto navrhuji tento návrh podpořit.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji poslanci Marku Bendovi. V tuto chvíli vás všechny odhlásím a požádám, abyste se znovu zaregistrovali.

Budeme hlasovat o následujícím usnesení:

"Poslanecká sněmovna zamítá návrh poslanců Jana Kryčera a dalších na vydání zákona o omezení výdajů na propagaci politických stran a politických hnutí před volbami do Poslanecké sněmovny".

Dámy a pánové, zahájil jsem hlasování s pořadovým číslem 56.

Ptám se, kdo je pro. Děkuji. Kdo je proti? Hlasováni skončilo.

Výsledek pro 73, proti 33. Konstatuji, že usnesení bylo přijato. Návrh byl tedy zamítnut. Děkuji panu poslanci Kryčerovi i panu poslanci Bendovi.

Přistoupíme k bodu

Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 1920 a stanovisko vlády k němu jako sněmovní tisk 1920/1.

Návrh uvede zástupce navrhovatelů, pan poslanec Josef Pavela. Prosím ho, aby se ujal slova. (Ostatní prosím o to, aby se zklidnili.)

Poslanec Josef Pavela: Pane předsedající, dámy a pánové, málokdo z vás asi pochybuje o tom, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, nebo o tom, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Otázka, kterou si položili předkladatelé návrhu zákona o advokacii, však nespočívá v tom, jak tato a jiná neporušitelná přirozená práva člověka ještě lépe formulovat a deklarovat. To se již stalo - a úspěšně - při přijímání celé řady mezinárodních smluvních dokumentů i naší Listiny základních práv a svobod, z níž jsem vlastně už v první větě citoval.

Předkladatelé si vytýčili úkol jiný, a to zamyslet se nad tím, jakou bude mít každý z nás možnost v každém jednotlivém případě své právo hájit, svého práva se domoci. Namítnete snad, že i na to už Listina základních práv a svobod a řada dalších zákonů pamatuje. Každý se přece může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, stejně jako má každý právo, aby se mohl hájit prostřednictvím obhájce. Každý má dokonce právo, aby mu byl obhájce ustanoven soudem, a to třeba i bezplatně. Tak alespoň stanoví články 36, 37 a 40 Listiny. Kdo však toto právo obracet se na soud, právo na právní pomoc či právo na obhajobu uspokojí? Jistě to nebude ani soudce, ani státní úředník nebo politik, ani my poslanci, kdo bude široké veřejnosti poskytovat poučení, radu a pomoc, jak v záležitostech individuálních práv postupovat.

Předkladatelé návrhu zákona o advokacii vycházejí z myšlenky v demokratických státech všeobecně aplikované a praxí mnohokrát ověřené - že totiž zmíněné podstatné úkoly demokratického státu je třeba svěřit specializovanému povolání, kterému je pro plnění těchto úkolů nutno uložit i zvláštní povinnosti, které musí být na druhé straně vyváženy i některými zvláštními oprávněními. Takové povolání se na našem území tradičně nazývá advokacií a navrhovatelé neměli důvod tuto tradiční terminologii měnit.

Od jiných případů poskytování služeb podnikateli se právní pomoc poskytovaná advokátem podstatně liší v několika ohledech. Jestli má advokacie plnit ty úkoly, o nichž mluví Listina - a kdo jiný by je měl plnit - musí být advokátovi uložena povinnost poskytnout právní pomoc i mimo rámec smluvních vztahů na příkaz příslušného soudního orgánu a někdy i jiné autority, a to za pevně stanovenou cenu a v některých případech i bezplatně. Jako advokát právní pomoc někdy poskytnout i za nevýhodných podmínek musí, tak zase v jiných případech - a to tentokrát třeba za podmínek pro sebe výhodných - ji poskytnout nesmí. To jsou zejména případy možných kolizí zájmů mezi klienty advokáta, ale i mezi advokátem a klientem.

K výrazným a často obtížným povinnostem advokáta patří důslednost při prosazování zákonných zájmů klienta, a to proti komukoliv, i proti státu - bez ohledu na to, zda to advokátovi přinese nějakou, ať finanční, nebo osobní, újmu. Těmto a dalším povinnostem advokáta je v předloze věnována patřičná pozornost.

Rozsáhlé povinnosti advokáta jdou - jak je vidět - daleko nad rámec běžných komerčních nebo smluvních povinností. Vyvažovat musí tyto povinnosti určitá zvláštní oprávnění. Ani advokát, stejně jako soudce nebo státní zástupce, se při výkonu svého povolání neobejde bez rozsáhlé nezávislosti. Co by to bylo za advokáta, jemuž by mohl dávat příkazy k postupu třeba zaměstnavatel, státní úředník, politik nebo i sám ministr? Jak by bylo zajištěno právo na právní pomoc nebo na obhajobu ve smyslu Listiny, kdyby se měl advokát při důsledném prosazování práva svého klienta obávat zásahů státní moci, třeba i na té nejnižší úrovni? Té moci, proti níž právními prostředky vystupuje třeba právě proto, že není uplatňována v mezích, stanovených zákonem nebo způsobem, který zákon stanoví.

Úvahy o nutnosti nezávislosti advokáta vedou předkladatele k navržení takových systémových opatření, která by zachovala jen omezenou možnost zásahů státní správy do nezávislosti advokáta. Možnost sankčních zásahů proti advokátovi svěřuje tedy předloha v souladu s praxí mnoha demokratických zemí stavovské samosprávě advokátů samotných, přičemž ministr spravedlnosti může řízení proti advokátovi iniciovat a moc soudní rozhodnutí samosprávy kontrolovat.

Nutnost zajistit nezávislost advokáta je tedy hlavním důvodem, proč předloha počítá pro advokacii se stavovskou samosprávou ve formě České advokátní komory jako veřejnoprávní korporace vybavené státní pravomocí pro správu povolání advokáta. Tato pravomoc se v rozhodujících oblastech podřizuje přezkumné pravomoci soudní a v některých ohledech též dohledu Ministerstva spravedlnosti. V této chvíli považuji za nutné zdůraznit, že výkon správy povolání komorou nemá žádnou souvislost s právem advokátů svobodně se sdružovat na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů ve smyslu č. 27 Listiny, což ostatně posuzuje řada rozhodnutí mezinárodních institucí, zřízených k ochraně práv. Toto právo zůstává advokátům plně zachováno a nic nebrání tomu, aby své právo využili založením jednoho nebo i více takových sdružení.

Zdůrazňuji to proto, že tato záležitost byla zřejmě hlavní, nebo dokonce jedinou podmínkou nebo důvodem vládního odmítnutí tohoto zákona. Má-li komora podle předlohy být orgánem pro správu povolání, vybaveným ze zákona určitou pravomocí, musí logicky této pravomoci podléhat všichni příslušníci povolání, kteří také všichni musí mít stejné povinnosti i práva.

Už v prembuli Listiny základních práv a svobod navázal zákonodárný sbor nejen na obecně sdílené hodnoty lidství, ale i na demokratické a také samosprávné tradice našeho národa. Předloha tedy v rámci těchto intencí navazuje na ony samosprávné tradice tam, kde jde o samu podstatu naší demokracie. Tam, kde jde o praktické prosazování základních práv a svobod za pomoci nezávislého advokáta, jehož povolání spravuje, pod kontrolou státních mocí právě nezávislá stavovská samospráva.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Josefu Pavelovi a prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Anna Röschová, která byla organizačním výborem určena zpravodajkou pro první čtení.

Poslankyně Anna Röschová: Pane místopředsedo, dámy a pánové, problematika, kterou řeší předkládaný návrh zákona, byla naposledy upravována zákonem ČNR 128/1990 Sb., neboť advokacie byla první jako jedno z tzv. svobodných povolání privatizována. Nedlouho po přijetí uvedeného zákona byl přijat zákon č. 209/1990, o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované. Současný dualismus právních úprav vznikl jako důsledek toho, že v období totalitní moci se i právnická povolání vyvíjela neorganickým způsobem.

Konstituování komerčních právníků mělo umožnit plynulé začlenění tzv. podnikových právníků do sféry podnikání v oblasti právních služeb.

Takřka pětiletá aplikace zákona o advokacii, zákona o komerčních právnících přinesla v praxi řadu problémů. Např. nemožnost komerčních právníků plnohodnotně zastupovat u soudů. Tento dualismus se jeví v současném našem právním řádu jako neorganický, a to i se zřetelem k mezinárodním profesním organizacím.

Předkládaný návrh zákona přizpůsobuje úpravu výkonu advokacie z mezidobí přijatým právním úpravám, mezinárodním zvyklostem a má odstranit zmíněnou dvojkolejnost zákonné úpravy poskytování právní pomoci tím, že zakotví jednotnou úpravu poskytování právních služeb. Nejedná se ovšem pouze o mechanické přiřazení komerčních právníků do advokacie, ale o organické sloučení obou úprav podnikání a stavovských institucí s respektováním zvláštností dosavadního vývoje právnických profesí.

Cílem návrhu je ovšem mimo to i právní úpravu advokacie modernizovat a v této souvislosti co nejvíce přizpůsobit mezinárodním úpravám, především do ní promítnout zásady Kodexu chování advokátů Evropských společenství z r. 1988.

Návrh zákona si nevyžádá nároky na státní rozpočet a zároveň je v souladu s požadavky evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé.

V důsledku toho, co jsem zde přednesla, přednesu návrh usnesení, a to takový: Poslanecká sněmovna přikazuje předložený návrh k projednání ústavně Právnímu výboru a výboru petičnímu, pro lidská práva a národnosti.

Toto usnesení předkládám v souladu s § 90 odst. 2 platného jednacího řádu. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Anně Röschové a otvírám obecnou rozpravu. Písemné přihlášky do této rozpravy nemám, takže rozpravu končím a ptám se pana poslance Pavely, zdali chce vystoupit v tuto chvíli? Ano, je tomu tak.

Poslanec Josef Pavela: Jen jednu větu. Samozřejmě se přimlouvám za návrh paní poslankyně Röschové.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji a protože nezazněl jiný návrh ani na vrácení, ani na zamítnutí, budeme se zabývat návrhem na přikázání návrhu výborům k projednání. Podle návrhu paní poslankyně Röschové organizační výbor rovněž navrhuje přikázat předložený návrh zákona ústavně právnímu výboru a výboru petičnímu, pro lidská práva a národnosti.

Já vás v tuto chvíli všechny odhlásím a požádám o novou registraci.

Dám tedy hlasovat o následujícím usnesení: Poslanecká sněmovna přikazuje po prvním čtení předložený návrh zákona k projednání ústavně právnímu výboru a výboru petičnímu, pro lidská práva a národnosti. Zahájil jsem hlasování, které má pořadové číslo 57.

Ptám se, kdo je pro toto usnesení? Kdo je proti?

Hlasování skončilo výsledkem 100 pro, nikdo proti. Konstatuji, že jsme toto usnesení přijali.

Děkuji panu poslanci Pavelovi a paní poslankyni Röschové.

Dalším bodem je

Jedná se o sněmovní tisk 1944. Proběhne nyní první čtení. Obdrželi jsme rovněž stanovisko vlády jako sněmovní tisk 1944/1. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Janeček jako zástupce navrhovatelů.

Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové a kolegyně, návrh zákona o síti zdravotnických zařízení se dotýká především oblasti dostupnosti zdravotní péče. Článek 31 Listiny praví, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Pokud má být toto právo realizováno, je potřeba zajistit ekonomickou a geografickou dostupnost této péče. Zároveň toto právo samozřejmě neznamená, že stát je povinen tuto službu sám poskytovat, ale znamená, že stát je povinen zajistit, aby tato služba byla poskytována a aby byla dostupná. Přesto je možné, aby docházelo ke ztrátě dostupnosti zdravotní péče, přičemž zde stát nemá žádný efektivní nástroj, aby takovému výpadku zamezil.

Můžeme tedy konstatovat, že se zdravotní péče může mnohdy stát - a také se stává - nedosažitelnou, a to proto, že občan ztratí kontakt se zdravotnickým zařízením, které je pro něho dostupné. Tato ztráta může vzniknout např. tak, že zdravotnické zařízení rozváže smlouvu s pojišťovnou, u které je pacient pojištěncem, nebo takovou smlouvu může rozvázat nebo nenavázat i zdravotní pojišťovna. Může se stát, že pacient se může stát pojištěncem pojišťovny, která nenavázala smluvní vztah s dostupným zdravotnickým zařízením. Může samozřejmě také dojít k zániku smluvního zařízení.

Ve všech těchto případech jsou ostatní zdravotnická zařízení povinna poskytnout pouze neodkladnou pomoc. Zajištění léčby chronických stavů se tak může stát a také se stává pro občana nedostupným.

Proto se navrhuje vznik sítě, a to sítě zdravotnických zařízení, která by měla povinnost ošetřit každého občana z daného spádového území, a to bez ohledu na to, u které je momentálně pojišťovny či dokonce v jakém stavu se nachází jím zvolené zdravotnické zařízení. Zároveň ukládá pojišťovně povinnost za svého pojištěnce v takovém případě zaplatit, a to z onoho prostého důvodu, že od něho vybrala pojistné.

Tento problém se vztahuje i na bezdomovce, kterým by jistě - ač s tím možná někdo nebude souhlasit - měla být poskytnuta nezbytná zdravotní péče, čímž by se vyřešily problémy mnohých humanitárních organizací, pro které je velmi obtížné takovou službu získat.

Otázka samozřejmě zůstává, jak a kdo má tuto síť vytvořit a zda je v daném konkrétním případě vlastně vůbec nezbytné tuto síť vytvářet. Návrh vychází ze zásady, že rozhodovat se má na té úrovni, která má k rozhodnutí dostatek informací. Je to onen známý princip subsidiality, kde jako nejnižší článek byl zvolen okres, neboť na okresní úrovni mají své články nejvýznamnější nositelé zdravotnických informací. Jsou to nejen zdravotní pojišťovny, ale jsou to i profesní komory, jsou to zástupci samosprávy a samozřejmě i státní správy. Každý z nich je nositelem určitého výseku zdravotnických informací, a proto je nezbytné, aby právě tyto subjekty začaly vytvářet místní či okresní zdravotní politiku. A právě absence této politiky zde zřetelně chybí.

Zde se musí říci, zda je dostupnost zdravotní péče zabezpečena či nikoliv a pokud zabezpečena není, jak tuto situaci řešit. V okamžiku, kdy je jasné, co a v jaké struktuře má být garantováno, je třeba říci, kdo má být garantem. Nalezení garanta by nemělo probíhat tak, že ho někdo z vlastní pravomoci určí (tak jako např. dnes ředitelé různých poboček různých zdravotních pojišťoven uzavírají smlouvy), ale toto nalezení garanta by mělo probíhat prostřednictvím výběrového řízení.

Je třeba si uvědomit, že za současného stavu se na každém okrese rozdělují zakázky o objemu přibližně 1 mld. Kč, a to tím způsobem, že ono rozhodnutí závisí pouze na vůli ředitele té či oné pobočky zdravotní pojišťovny. Přitom tento ředitel vůbec nemusí brát ohled na to, jaké požadavky či jaký názor má odborná profesní komora či jaké jsou požadavky samosprávy či jaký je názor státní správy.

Je zřejmé, že není možné detailní strukturu a objem nadiktovat seshora, protože v mnoha případech je dostupnost vázána na mimomedicínskou oblast. Je to třeba existence hromadné dopravy, je to dáno hustotou a vybavením či medicínským profilem jednotlivých zařízení. Je chybou, že zde dnes existují pouze sítě zdravotnických zařízení, vytvořených různými pojišťovnami, bez toho, aby existoval kvalifikovaný pohled těch, kteří se na tvorbě zdravotnické politiky izolovaně podílejí.

Návrh tedy dává jistotu občanům, že budou ošetřeni, a zdravotnickým zařízením, že za své služby, které poskytnou na základě zákona, dostanou zaplaceno.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Josefu Janečkovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Martin Syka, kterého organizační výbor určil zpravodajem pro první čtení.

Poslanec Martin Syka: Pane předsedající, pane předsedo, vážené dámy a pánové, síť zdravotnických zařízení to je problém, který v našem výboru zazníval, zaznívá a nepochybně bude ještě zaznívat dlouhou dobu. Myslím, že mnoho poslanců našeho výboru bez rozdílu, koaličních i opozičních, je přesvědčeno o určité síti (teď jde o to, zdali minimální, optimální nebo maximální), která by měla být v naší republice instalována. Ovšem jakým způsobem, to je další problém.

Zde je předkládán návrh kolegy Janečka a dalších, který navrhuje řešit tento problém zákonem. Já nejsem zcela přesvědčen, že je to správné řešení a myslím, že i tento návrh vznikal v době, kdy byla trochu jiná situace v řešení problematiky transformace zdravotnictví než je v dnešní době. Ministerstvo zdravotnictví připravuje do vlády návrh zákona o podmínkách poskytování zdravotní péče. Ostatně tento návrh jsme v jisté podobě projednávali ve výboru i ve znění zásad, kde jsme se potýkali s problémem dostupnosti, kde jsme se potýkali s problémem péče ve veřejném zájmu apod.

Já si myslím, že bychom měli vyčkat z hlediska celkového řešení na to, jak ministerstvo zdravotnictví zareaguje na tento problém. Ta doba - dovolím si ji stanovit - je maximálně zhruba jeden měsíc. Znovu říkám, že tento návrh zákona, který kolega Janeček předkládá, byl připravován v jarních měsících, takže reflektoval tehdejší situaci.

Z věcných problémů, které zde jsou předkládány, bych mohl namítat několik záležitostí, abych přiblížil, že toto řešení, které je předkládáno, není tím ideálním. Tento poslanecký návrh neupravuje ve skutečnosti síť, to je určitý ucelený systém zdravotnických zařízení, ani kritéria pro její tvorbu. Jeho hlavním obsahem je především detailní úprava výběrového řízení vyhlašovaného příslušnými úřady. Výběrové řízení není potřebné upravovat speciálním předpisem. Podle mého mínění stačí právní úprava obchodní veřejné soutěže podle obchodního zákoníku. Příslušné orgány odpovídající za zabezpečení zdravotní péče ve svém území by totiž měly mít možnost zabezpečit tuto péči způsobem, který bude plně odpovídat daným místním podmínkám, tedy např. svými nebo smluvními zdravotnickými zařízeními, nikoliv však pouze na základě povinného výběrového řízení.

Výběrové řízení by mělo zůstat jen jedním z možných způsobů zajištění zdravotní péče na daném území. Neuplatní se např. tam, kde existuje dostatečná nabídka zdravotní péče poskytované státními a nestátními zdravotnickými zařízeními.

Snad v této chvíli jen malá odbočka. Já si myslím, že dnešní náš problém je spíše opačný než ten, který se snaží řešit návrh. V návrhu zároveň není řešena vzájemná koordinace mezi jednotlivými vyhlašovateli, která by měla zabránit nadměrnému počtu zdravotnických zařízení, zařazovaných do sítě, není zohledněna kvalita zdravotní péče poskytované ve zdravotnických zařízeních vstupujících do sítě, ani její průběžná kontrola.

Návrh rovněž upravuje nárok zdravotnického zařízení zařazeného v síti na smlouvu s libovolnou zdravotní pojišťovnou, avšak nezakotvuje nárok zdravotních pojištěn na uzavření smlouvy, ačkoliv zároveň předpokládá, že tyto pojišťovny uhradí poskytnutou zdravotní péči za své pojištěnce i při neexistenci smlouvy. Není také stanoveno, kdo v takových případech provádí kontrolu vykázané zdravotní péče a zkoumá její odůvodněnost.

Navrhovaná změna zákona ČNR č. 550 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění ve znění pozdějších předpisů, tedy druhá část návrhu, vychází z principů uvedených v části první. Považuji za potřebné připomenout, že stejného cíle, který sleduje posuzovaný návrh, lze dosáhnout cestou posuzování návrhu zdravotně pojistných plánů, výročních zpráv apod., který je v současně době v rukou Poslanecké sněmovny.

V neposlední řadě bych chtěl říci, že mi v předkládaném návrhu chybí ekonomický dopad, který by mělo toto řešení.

Myslím, že není smyslem mého vystoupení nyní rozebírat odůvodnění, jak je přednesl kolega Janeček. Po zvažování a po přemýšlení o tomto problému jsem došel k závěru, že bych chtěl předložit sněmovně v kontextu toho, co jsem řekl i toho, co ministerstvo zdravotnictví připravuje, návrh, abychom tento poslanecký návrh zákona nepodpořili. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Martinu Sykovi a otevírám rozpravu. Mám tu dvě přihlášky, a to od paní poslankyně Evy Fischerově a od paní poslankyně Mileny Kolářové. Prosím paní poslankyni Evu Fischerovou, aby se ujala slova.

Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi vyslovit se k nosnému problému, který předkládaný návrh zákona řeší. Je to především definice a systém existence nezbytné funkční sítě zdravotnických zařízení. Sítě zdravotnických zařízení, zaručujících geografickou i ekonomickou dostupnost zdravotnických služeb pro každého občana tohoto státu.

Odpovědnost i garanci státu nelze do nekonečna pomíjet ani podceňovat, především proto, že Listina základních práv a svobod je součástí našeho ústavního pořádku.

V mém pozitivním stanovisku k existenci sítě zdravotnických zařízení, tedy i k projednávanému zákonu, mě bohužel utvrzuje kapitola 4/2 dlouhodobého programu ministerstva zdravotnictví o vytváření sítě zdravotnických služeb a zařízení. Ve zmíněném dokumentu vyjádřené stanovisko ministerstva zdravotnictví k síti zdravotnických zařízení je pro mne bohužel zcela nepřijatelné. Ministerstvo zdravotnictví, tedy stát, se chce zbavit přímé odpovědnosti. Nemá v úmyslu stanovení sítě zákonem, počítá s tzv. síťotvornými prvky, které ve svých důsledcích vyústí v bezbřehý a nezvládnutelný pseudosystém. Bude se bohužel opakovat situace podobná, jakou prožíváme se zdravotnickými pojišťovnami. Ministerstvo zdravotnictví ve zmíněném dokumentu mezi řádky uvádí účinnou cestu k omezení eskalace nákladů a tou je další zatížení nemocného. Je to krok nemorální a já před ním z tohoto místa všechny přítomné varuji. Nemocný totiž není schopen svůj stav ani potřebu léčby posoudit a bude-li šetřit, bude zákonité docházet k poškození zdravotního stavu tzv. samoléčením a pozdní diagnózou. Bude-li dlouhodobý program ministerstva zdravotnictví v plném rozsahu naplněn, budeme asi jedinou zemí, kde činnost orgánů státní správy v oblasti zdravotnictví, tj. ministerstva zdravotnictví a zdravotní radové Okresních úřadů, tito budou fungovat na základě jakési operativní představy bez jednoznačné zákonné limitace.

Dámy a pánové, považuji za správné v souvislosti s projednávaným zákonem upozornit i na jistá nebezpečí pro občana, která nevyhraněný přístup státu ke zřízení sítě zdravotnických zařízení sebou přináší. (Je to k věci, vážený pane předsedo výboru.) Domnívám se, že i z legislativního hlediska samostatná zákonná úprava sítě zdravotnických zařízení není vyloučena. Jeví se mně praktická, zejména pokud se ministerstvo zdravotnictví České republiky tomuto kroku tak vehementně brání. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Evě Fišerové a prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Milena Kolářová.

Poslankyně Milena Kolářová: Pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánově, možná, že v úvodu své řeči, protože náš nový jednací řád nám nedovoluje obracet se na své kolegy, bych požádala pana předsedajícího, aby sdělil - nevím, jestli je to správná formulace - paní poslankyni Fischerově, že by neměla mást teď tuto sněmovnu ve chvíli, kdy projednáváme zákon o zcela něčem jiném také něčím jiným. Souvisí to sice s koncepcí zdravotnictví, ale ne s obsahem tohoto zákona. To na úvod.

Jinak mám celkem lehkou úlohu. Přihlašovala jsem se do diskuse vlastně v počátku. Po vystoupení pana předsedy zdravotního a sociálního výboru tady zazněla už řada argumentů, které se obracejí právě k tomu, že tento zákon není právě ideálním řešením daného problému. Pouze krátce něco doplním a malinko zopakuji.

Z mého pohledu je velmi důležité právě to, že to byla právě tato sněmovna, bez ohledu na to, zda je to koalice či opozice, která vyžadovala celkem správně systémová řešení ve zdravotnictví. Nedomnívám se, že by bylo teď vhodné schválit jeden zákon, který by nezapadal do celkového systému, který neřeší celý systém, který řeší pouze jeden malý okruh, v podstatě systém výběrového řízení. Především z tohoto důvodu se domnívám, že není vhodné tento zákon nyní schvalovat.

O tom, že je připravena dlouhodobá koncepce atd., o tom zde bylo řečeno již dost a že se tím bude zdravotní a sociální výbor zodpovědně zabývat, to samozřejmě pan předseda slíbil a jistě to dodrží.

Přesto musím zopakovat ještě jednu věc. Dnes se opakuje ve zdravotnictví problém nákladů, pořád a neustále. Tímto zákonem dle mého názoru a dle názoru jiných vůbec nezamezujeme žádným nadměrným nákladům, naopak je to cesta k tomu, jak je zvyšovat. Je to minimálně to, že tady se objevuje garance nedobytných pohledávek, ale prosím, tady je velký problém, že tu zavádíme obligatorní povinnost pro státní správu vyhlásit výběrové řízení, pokud o to požádá např. profesní organizace zdravotnické zařízení, tedy ty, kteří jsou vyjmenováni v zákoně. Ti samozřejmě budou mít zájem o to, aby se vlastně do tohoto systému dostali, takže skutečně vidím toto nebezpečí a také je to jeden z hlavních důvodů, proč pro tento zákon nebudu hlasovat.

Jinak chci říci, že chápu celkem dobrou snahu pana kolegy Janečka a věřím tomu, že bude ochoten diskutovat o tomto problému v rámci celkové koncepce a že se najde určitě lepší řešení. Z mého pohledu - a to už tady taky trochu zaznělo nevidím vůbec tragickou situaci v oblasti dostupnosti zdravotní péče v České republice. Myslím, že většina z vás dobře ví, že tady jde spíš o to, že je hodně zdravotnických zařízení a pokud se máme o něčem takovém bavit, bavme se spíše o tom, jak některá zařízení fungují, jak funguje systém financování a jak se vlastně dodržují některé právní předpisy, které dodnes platí, protože někdy hovoříme o případech dostupnosti, která údajně není nikdy zakotvena, není možné se na nic odvolat, že některá zařízení odmítnou pomoc, ale to není pravda. Hovořím se zdravotními rady v Praze a vím o tom, že určité legislativní možnosti jsou a že je nutně jich využívat. Děkuji vám za pozornost.