Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Emil Jaroš: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, nedá mi to, abych nezareagoval na vystoupení svého kolegy pana poslance Čerbáka, který zde velice obšírně hovořil o problematice tarifních a smluvních platů a o situaci ve zdravotnictví. Zmínil se o mém vystoupení, které bylo v rámci interpelace, tedy nějakým způsobem reagoval na interpelaci kolegy Šolera. Nicméně my v současné době neprojednáváme, zda tarifní platy v Hradci Králové jsou dostatečně vysoké nebo zda tarifní platy a smluvní platy někde jinde budou dostatečně nízké. Na to jsem chtěl upozornit.

Druhá věc je ta, že je známo, že pochopitelně řada zdravotnických pracovníků se podepisuje - a nejen oni, ale vím, že se k tomu propůjčili nebo byli vyzváni i pacienti, aby se podepsali - na tyto archy, což považuji za naprosto neetické, které nějakým způsobem protestují proti zavedení smluvních platů ve zdravotnictví. Musím říci, že ze strany zdravotnických pracovníků je to svým způsobem určitý projev nedůvěry ve své nejbližší nadřízené, ve své vrchní sestry, ve své primáře, ve své hlavní sestry i ředitele zdravotnických zařízení.

Vím, že i někteří vedoucí pracovníci jsou proti zavedení smluvních platů ve svých zařízeních. Tam to beru jako určitý projev i - řekl bych - nedostatečné odpovědnosti, nedostatečné manažerské dovednosti těchto lidí. Je nutno, aby si tito lidé uvědomili, zdali chtějí v těchto svých funkcích i nadále pokračovat a zdali by toto své místo nechtěli svěřit někomu umnějšímu.

Nicméně se domnívám, že smluvní platy ve zdravotnictví opravdu povedou k tomu, co všichni víceméně cítíme, že schopní lidé budou dostatečně zaplaceni a že vedle nich zde budou i nezaměstnaní lékaři. Vždy jsme měli určité obavy na začátku našeho volebního období, když jsme mluvili o tom, že v našem systému je přibližně sedm až deset tisíc - dalo by se říci - nadbytečných lékařů. Lékařů, kteří nějakým způsobem byli zde vyprodukováni, pracují a minulý režim se je snažil cestou Polytechny exportovat do zahraničí na pomoc rozvojovým zemím atd. V rámci rozvoje privatizace ve zdravotnictví tito lidé - dalo by se říci - byli vstřebáni do privátní sféry ve zdravotnictví.

V řadě zdravotnických zařízení ovšem i dnes vidíme, že je řada lékařů, kteří jsou vysoce kvalitní a méně kvalitní. Myslím si, že toto bude nesmírně důležitý nástroj k tomu a nechme prosím vás opravdu na rozhodnutí primáře, ředitele nemocnice, aby určil, zda je lékař opravdu produktivní nebo není produktivní. Tato produktivita se nedá jakýmsi schématem vytvořit, jak to zde znázorňoval nebo modeloval pan poslanec Čerbák. Je to zkrátka určitý vztah, určitý projev důvěry a určité ohodnocení člověka, zda ho potřebuji a zda s ním chci spolupracovat, nebo zda je nadbytečný. Podle toho mu určím i výši platu. Myslím, že smluvní plat je tou správnou cestou i ve správný čas.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci. Pan kolega Štrait se hlásí s faktickou poznámkou.

Poslanec Jaroslav Štrait: Pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, skutečně využiji čas pro technickou záležitost. Slyšel jsem zde jakési sdělení o dupání odborů nebo o nějakém pohybu v odborech. Předloha o smluvních a tarifních platech je typickou předlohou, kterou má vláda řešit v tzv. tripartitním jednání, zvlášť když jde o zákon, který útočí na velice skromné sociální jistoty. Když může - a dobře může tripartita fungovat např. na Kypru, který má i s turisty možná 300 tisíc obyvatel, proč nemůže fungovat v desetimiliónové České republice? Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Zvažte to sami. Já se domnívám, že toto byl spíše příspěvek do rozpravy. Slovo má paní kolegyně Nováková, připraví se pan poslanec Robert Kolář.

Poslankyně Eva Nováková: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, původně jsem neměla v úmyslu vystoupit, ale velice výstižné sdělení o tom, co vlastně je takto navrhovaná novela zákona č. 143/1992, řekl sám zpravodaj. Je to totiž zajímavý pokus, jak zlepšit odměňování pracovníků ve zdravotnictví. Domnívám se ovšem, že takovýto závažný pokus v situaci, kdy jsou velké problémy ve financování zdravotnictví, a přiznejme si, že je i oprávněná nespokojenost pracovníků ve zdravotnictví a nebavme se zde o špičkových pracovnících, protože ty lze samozřejmě již dnes podle platného zákona velmi dobře odměňovat. Bavme se zde o 90% zaměstnanců nelékařů, kteří pracují v této sféře. Domnívám se, že za této situace bez patřičných pravidel tohoto pokusu, která by byla současně poslancům předložena, by bylo velmi nezodpovědné se do tohoto pokusu pouštět.

Přinejmenším bych přivítala, kdyby pan ministr se současně předloženou novelou např. dodal alespoň to, jak si představuje, že managementy nemocnic budou hospodárně spravovat veřejné prostředky ve směru odměňování pracovníků. Ani toto nebylo zatím předloženo.

Já sice vím, že již byly návrhy, aby byly zřizovány dozorčí rady, ale tam se o této problematice, o hospodaření s penězi na odměňování pracovníků nic neříká. Proto bych se velmi ráda zeptala pana ministra: Co přinese tato novela kromě toho, že otevírá možnost snižovat platy pod základní tarify? V čem tato novela podstatně zlepší odměňování pracovníků v této situaci? Za této situace jsem přesvědčena, že by bylo lépe, abychom se takto nedoloženým pokusem ani dále nezabývali. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. S poznámkou se hlásí pan ministr Stráský. Připraví se pan poslanec Robert Kolář.

Ministr zdravotnictví ČR Jan Stráský: Pane předsedající, nehlásím se s poznámkou, já se hlásím s odpovědí na otázku, která zde byla nyní položena.

Padá zde mnoho slov, která mají široké souvislosti a skoro možná ani nemají souvislost s touto tématikou. Já ale beru otázku, jak byla položena: Co přinese tato novela?

Moc jsem se rozmýšlel o tom, jestli se nedotknu sněmovny, provedu-li velmi krátkou instruktáž o tom, co jsou to tarifní platy. Tarifní plat je používán tam, kde nezáleží na jednotlivci, aby ho významně ovlivnil, a kde ten, kdo tarifní plat vyhlašuje, říká, že to je odměna pro člověka, který ještě může zastávat místo. Je to odměna, která odpovídá společenskému ocenění pro toto místo.

My se pohybujeme v tarifní soustavě - mám ji v ruce a vy znáte tu tabulku -, která říká, že naši lékaři jsou odměňováni zhruba kolem 6 - 10 tisíci. My připouštíme jako tato sněmovna teď nejde o to, jestli levice nebo pravice - aby někdo mohl říkat, že Česká republika, její vláda a její parlament odměňuje lékaře 6 - 10 tisíci.

Já konstatuji, že v této tabulce se nepohybuje už nikdo, tedy ne ten nejhorší možný na daném trhu. Konstatuji, že průměrný lékař se pohybuje na více než dvojnásobku této tabulky a že tato tabulka není výrazem společenského ocenění práce lékaře naší společnosti a není ani složkou mzdového vyjádření, která je důležitá pro vlastní tarifní mzdu.

Ještě jednou jenom jednu větu, která to shrnuje. Tarif znamená, že společnost, která ho vyhlašuje, říká, že toto je minimální mzda - to tady několikrát padlo - pro člověka, který zastává tuto funkci nebo tuto roli ve společnosti. Toto dnes neplatí - troufám si říci - o nikom, kdo pracuje v českém zdravotnictví, protože v průměru platí, že od tarifu se zdravotnictví odchyluje o 43% a u lékařů o 56%. To je moje první odpověď na otázku, proč jsem přesvědčen, že toto ocenění je špatné a proč navrhuji tuto změnu.

Reflektuji všechny výhrady, které tu byly řečeny, reflektuji, že je třeba o nich mluvit a chci říci, že chaotičnost, která se vyskytla i zde za tímto pultem i ve sdělovacích prostředcích, vyplývá jen a jen z toho, že jsme v takovém období, v jakém jsme, a že bychom tuto situaci mnoho měsíců nemohli změnit. Jediné, co bychom mohli, je rozevírat nůžky, na které poukazuji, to znamená zvýšit platy ve zdravotnictví o x procent, ale tarifem hnout nemůžeme, to si nemůže nikdo vystávkovat, ten tarif je pro všechny skupiny obyvatel a musel by ho změnit parlament, popřípadě vláda, popř. další opatření by se musela udělat, to je zatím zákon. Neboli my bychom museli jen rozevírat tyto nůžky a říkat "lékaři, jsi z rozhodnutí vlády a parlamentu odměňován částkou 6000, my ti přidáváme dalších 6000 k těm dalším šesti, co už máš, a říkáme tomu odměňování lékařů". Nevím, jestli mi bylo dobře rozuměno.

Jsem ale přesvědčen, že pro zdravotnictví, které se od tarifu odchyluje o 120%, tarif, tzn. rozhodnutí odpovědného orgánu, kolik má být za práci lékaře, již dávno neodpovídá. Všechno ostatní, jsou souvislosti, které někdy spolu nesouvisejí, někdy spolu úzce souvisejí, nebo drobně souvisejí, jsou to věci diskuse.

Doporučuji, aby sněmovna zvážila, zda chce trvat na tom, že vláda a sněmovna České republiky odměňují cestáře, odměňují své úředníky a lékaře podle jednotné tabulky, která prakticky pro lékaře znamená odměnu od 5 do 10 tisíc. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců koalice.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi, hovoří pan Robert Kolář.

Poslanec Robert Kolář: Vážený pane předsedající, pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych se také stručně vyjádřil k tomuto problému a reagoval na některé věci, které v rozpravě zazněly.

Plně souhlasím s kolegou Čerbákem s tím, že se jedná o správný krok a o krok, který je realizován v nevhodnou dobu, ovšem já se na to dívám přesně z obráceného hlediska. Já si myslím, že tento krok zdravotníkům dlužíme už 3,5 roku, a to z toho důvodu, že zákon, který dnes tady projednáváme, přijímalo Federální shromáždění, a to, jak asi víte, vůbec nemělo v kompetenci české zdravotnictví. České zdravotnictví se již v onu dobu ubíralo úplně jinačím směrem, připravovalo se zdravotní pojištění, připravovala se privatizace a krok, kdy na poslední chvíli bylo zdravotnictví zařazeno do režimu tohoto zákona, neodpovídal již tehdy prováděným transformačním krokům ve zdravotnictví. Takže my v podstatě dnes s 3,5letým zpožděním máme možnost napravit chybu, kterou jsme my neučinili, kterou učinili naši kolegové nebo předchůdcové Federálního shromáždění.

Domnívám se, že uvažovat o tomto kroku izolovaně není příliš seriózní, protože samozřejmě nikdo není schopen předložit této sněmovně naráz balík zákonů, který vyřeší problematiku zdravotnictví jako celku, protože to není možné ani jinde ve světě, kde se s těmito problémy potýkají. Zákon, který dnes projednáváme, je určitým krůčkem v celém systému kroků, které bychom měli učinit, aby naše zdravotnictví bylo efektivní a aby umožnilo to, oč asi v dnešní době jde nám všem, i když se na to každý díváme z jinačího pohledu, aby většina prostředků, které se ve zdravotnictví pohybují, byla vynakládána do té složky, která je ve zdravotnictví nejcennější, tzn. do toho lidského faktoru. Jsem přesvědčen, že právě tento krok tu cestu otevírá.

Domnívám se, že kritika, která tu zaznívá, je pro mne poněkud nepochopitelná, především ta, která zaznívá z opozičních lavic, protože tato vláda, pokud je za něco kritizována, tak je kritizována za to, že je příliš centralistická, že si nechává příliš moci v centru a krok, který dnes hodláme nebo chtěli bychom učinit, nebo který nám vláda předkládá, je právě ten, který přenáší odpovědnost a pravomoc o stupínek níže, tedy přenáší ten spor mezi lékaři na úroveň zaměstnavatel zaměstnanec, tedy tam, kam ve skutečnosti patří, nikoli pro mne do nepochopitelného vztahu zaměstnanec versus vláda, versus ministr.

Problém se zaplacením dobrých lékařů a dobrých zdravotníků spíše vnímám jako problém s nezaplacením těch špatných.

Co se týče neférového nebo nepříliš vyváženého financování některých zdravotnických zařízení, myslím si, že velká část prostředků, pokud vůbec něco stát do zdravotnictví dává, spadá do investiční politiky. Investiční politiku má v rukou tento parlament, tento parlament schvaluje ty velké investiční akce v rámci individuálně dotovaných staveb a já mám spíše pocit, že z této sněmovny zaznívají tlaky na to, aby se tyto stavby extenzívně rozšiřovaly, aby těch staveb přibývalo a vůbec ne pro to, aby tam probíhala nějaká restriktivní politika. Čili pokud tady diskutujeme o tom, že některé zdravotnické zařízení je zvýhodněno tím, že tam probíhá rozsáhlá investiční výstavba a jiné znevýhodněno, pak si musíme uvědomovat, že my jsme tím orgánem v této republice, který schvaluje návrh státního rozpočtu a my tedy, pokud hovoříme o nerovnováze, pak o této nerovnováze rozhodujeme.

A jako poslední poznámku bych snad reagoval na paní kolegyni Novákovou. Jestliže ona považuje tento krok za nějaký "nedoložený pokus", pak si myslím, že bychom museli nazvat vše, co se v této republice dělo po roce 1989, za nedoložený pokus a pokud to vezmeme v globálu, pak vše, co se tady událo, je velmi pozitivní. Tato země se nejrychleji ze všech stejně postižených komunistickou devastací dere do vyspělé společnosti, takže já bych těm "nedoloženým pokusům" neodporoval. Děkuji.

(Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dále je přihlášena paní poslankyně Kolářová, připraví se pan kolega Ullmann.

Poslankyně Milena Kolářová: Vážený pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, mám velice zkrácený proslov, protože tu zazněly již většinou ty věci, které pokládám za podstatné. Mám tím na mysli dva předřečníky, kteří hovořili přede mnou.

Jen lehce naváži na to, co tady řekl pan kolega Kolář, co se týče nemocnic. Nejsem přesvědčena vůbec o tom, že obecná jak se tady hovoří - zadluženost nemocnic je působena pouze nějakým obecným systémem. Samozřejmě jsou zde i určité systémové chyby, ale jsou také rozdíly mezi nemocnicemi. A já, protože jsem povoláním lékařka a jde mi o to - a možná v tom je také střet zájmů - aby byli lidé odměňováni podle svých schopností, se domnívám, že tento způsob, který zde navrhujeme, tzn. smluvní platy, je standardní pro věci, které fungují dobře.

Pokud v našich nemocnicích nebudou dobří manažeři, tak si nehrajme na to, že to zachrání ministerstvo zdravotnictví jakékoliv a že to zachrání tento parlament. To prostě není pravda. Domnívám se, že více pravomocí ředitelů nemocnic je nutné a je to jeden z problémů našeho zdravotnictví. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Kolářové. Prosím pana kolegu Ullmanna. Faktická poznámka paní kolegyně Lagové. Pane kolego, prosím, o vteřinku strpení.

Poslankyně Hana Lagová: Vážení kolegové, dovolila bych si jenom faktickou poznámku. Myslím, že se tady nemusíme vzájemné školit, že víme, jak jsou odměňováni zdravotničtí pracovníci a jestli se od tarifů odlišují průměrné mzdy, tak je to jenom proto, jak jsou odměňováni za služby, za noční, za přesčasy, nikoliv odměňováni na základě osobního ohodnocení. Tam už na tyto prostředky vůbec nezbývá.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Pan kolega Ullmann.

Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, velmi mi pomohlo předchozí vystoupení, protože je to něco podobného, o čem chci hovořit.

Dovolte mi, abych se na to podíval pohledem pacienta. Nejsem slovutný odborník, jsem na té druhé straně demarkační čáry, jsem ten, kdo je obsluhován, komu je poskytována nějaká služba.

Padl tady názor zajisté zcela logický a já se s ním ztotožňuji, že významný odborník dovede udělat diagnózu rozhodujícím způsobem rychleji než odborník, který teprve začíná. Ano, to je pravdou, ale vůbec není pravdou, že na to spotřebuje méně času. On to pouze umí rychleji udělat. Teď budu hovořit z osobní zkušenosti. Nebudu jmenovat ani odkud je, ani, jak se jmenuje. Je to slovutný odborník a skláním se před jeho uměním, ale když za den vyšetří asi 6 pacientů a poslední odchází v 9 večer a pacient si s ním probere rodinné záležitosti a politickou situaci a vše možné, tak si někdy kladu otázku, jestli ten pan slovutný odborník prostě nepotřebuje jak tady bylo naznačeno - příplatek za přesčasy. Tady začínám trochu váhat. Ano, dobře mne obslouží, je to odborník a umí mně pomoci, ale nejsem si jistý, zda efektivně využívá čas.

Teď se zkusme podívat zase z té druhé strany na pohled, jak se to vlastně, když tady hovoříme o tom, že je možné dobrého odborníka dobře zaplatit, a i o tom jsem přesvědčen, mnohdy činí, pochopitelně, slovutný odborník asi bude panem primářem, protože ve stupnici se snáze najdou prostředky, aby mohl být příslušným způsobem odměněn. Nicméně, a to už je lidské, je-li někdo významně nadán v jednom oboru, nebývá vždy zvykem, že je stejně významně nadán v oboru jiném a může to být člověk ryze nepraktický, i když ve svém oboru je skutečnou špičkou. Vyřešit to lze, přijme se jiný pracovník, který v podstatě druhou složku primářské činnosti vykonává také za plat, protože pochopitelně to musí všechno fungovat. To je samozřejmě nezbytné. A máme tady někoho navíc, koho bychom tu možná mít nemuseli.

Dovolte mi zpětně ještě pohled na takovýto problém. Nedovedu si sám představit, že by slovutný odborník, který je primářem v jisté nemocnici, zároveň byl primářem ve třech nebo ve dvou dalších. Umím si ale představit, že takovýto odborník může mít část úvazku v jedné nemocnici, část úvazku v druhé nemocnici a kdo z vás četl úsměvnou knížku Richarda Gordona, jak pan profesor Loftus jednou týdně docházel do nemocnice u sv. Swithina, tak přijde na to, že to obecně možné je, akorát to v tomto systému není dost dobře praktikovatelné. Já se domnívám naopak, že ten, kdo ve špičkové podobě dělá svůj obor, který chce přednášet také na univerzitě, má řadu publikačních zájmů, potřebuje čas a je spravedlivé, aby ho měl, aby i tyto zájmy naplnil a nemyslím si, že to vždy musí dělat v pracovní době za plat, který bere v nemocnici za něco úplně jiného. Nechtěl bych zevšeobecňovat, ale minimálně to k tomu láká a jistě je celá řada případů, které takové jsou. Tito lidé by mnohdy byli docela spokojeni, kdyby si mohli vybrat, kde, v jakém úvazku nebo do jaké míry časově zatíženě pracují. Chápu, že v podstatě, i když je tato debata dlouhá, je zjevně o výsledku hlasování rozhodnuto. Vábení, které nás všechny obklopuje, je silné.

Chtěl bych vás jen poprosit, abychom trochu víc dali na misku zodpovědnosti než na misku vábení. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Prosím pana kolegu Gjuriče, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Janeček.

Poslanec Andrej Gjurič: Děkuji.

Chtěl jsem říci jenom tři věci. Jednu obecnou si bohužel nemohu odpustit po této debatě, která tady zazněla a k té už mám chuť - řekl bych - tři čtvrtě roku, rok, od doby, kdy se začali střídat ministři zdravotnictví, tím spíš od doby, kdy se objevil pan Rath a od doby, kdy začali lékaři stávkovat. Vždycky jsem si ji odpustil, ale dnes už ji řeknu.

Je tady ještě jedna oblast zdraví, která by se dala nazvat zdraví duševní, čili je tady složka humánní, humanitární, ale koneckonců i sociální, druhá polovina práce našeho výboru. Teď to říkám právě proto, protože za poslední rok nejsme z důvodů, které všichni dobře známe, absolutně schopni tuto část adekvátně dělat, protože v jednom kuse musíme vzdorovat populárním, populistickým a nejrůznějším dalším debatám, stávkám, novým a novým tarifům, zákonům, atd. Přitom tito lidé, a to je to, co tady chci říci, protože se neustálé mluví o platech panem Rathem počínaje, pracují často ve velice nepříjemném terénu. Jsou to sociální pracovníci, terapeuti atd., kteří pracují v péči o nejrůzněji potřebné, v prevenci přímo v terénu, v péči o staré lidi, v krizových centrech, to znamená o lidi v těžkých životních situacích, atd. Dělal jsem to dost dlouho a vím velice dobře, jak tato práce člověka neuvěřitelným způsobem vyčerpá a co všechno v ní může udělat dobře a co všechno v ní může udělat špatně. Kdybych to dělal teď, dámy a pánové, tak nebudu mít ani zdaleka nejnižší plat lékaře v medicínském resortu. Kolega stejně starý jako já v rodinné a manželské poradně má dodnes plat 7800. Nemůže mít nic víc, protože nemá služby, příslužby, atd. Těchto lidí je mi líto a já se o ně budu muset začít starat. Byl bych velmi rád, kdyby řada lidí z našeho výboru, zejména z této strany sněmovny, se trochu starala také o ně a nepřiživovala se na boji, který se tady tak velice populárně vede.

Jeden drobný příklad za to za všechno. Tím se dostanu k druhé části. Na jedné besedě s lékaři, opakuji s lékaři a besedě, čili šel tam tento člověk dobrovolně, když jsme se bavili o tomtéž neustále, tj. jednak o tarifech a jednak o bodech pojišťoven, tak si stěžoval, že on nemůže mít body za to, jako lékař v terénu, když nemocnou babičku, kterou jde ošetřovat, potom dovede do postele a že ona je hrozně těžká a že on tam ještě udělal to a to, ale protože tam neměl s sebou zdravotní sestru, tak to nemá na nikoho napsat.

Teď se tím dostávám ke druhé věci, a to jsou body. O co vlastně jde v celém zdravotnictví. Říkáme to velmi často ve výboru. Jde o to, že se snažíme kvantifikovat nekvantifikovatelné věci. Zadruhé jde o to, že jsou tady tři subjekty zatím, z nichž ani jeden nebyl dosud motivován šetřit. To jsou pacienti, pojišťovny a lékaři. Podle mého názoru je v tomto případě jedině kvalitativní a individuální hodnocení možné. Sebelepší tarify se udělat v tomto nekvantifikovatelném povolání nedají.

Třetí věc, kterou jsem chtěl říci. Mám hrůzu, jaký kamenný socialismus by opět nastal, kdybychom vypadali podle návrhů paní kolegyně Fischerové a ostatních a velice bych varoval všechny, kteří něco umí a kteří jsou skutečně zkušení a kteří jsou skutečně kvalifikovaní, aby se tím dali zmást. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Gjuričovi. Prosím pana kolegu Janečka, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Čerbák.

Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové a kolegyně, domnívám se, že opět bychom měli sestoupit k věcnému problému a bavit se o tom, proč tarify ano či proč tarify ne. Domnívám se, že vůbec konstrukce - a myslím si, že kolega Čerbák má naprostou pravdu - ve zdravotnictví je v tom, že lékař je odměňován podle objemu vykázaných bodů nebo resp. bude odměňován.

Tyto body samozřejmě jsou v tzv. podniku a je samozřejmě otázka, zda-li každý obor je ohodnocen tak, aby se na tomto trhu udržel, pokud bude otázkou, kolik to které oddělení vyprodukuje bodů.

A otázka sousednosti. Já se domnívám, že je to krok správným směrem, ale že není správně načasován a bohužel není načasován správně i v těch mikrokrocích, které měly být kolem tohoto kroku udělány, tj., že asi opravdu měl být nejdříve předložen materiál, který by řekl, které mechanismy budou ty, které ochrání obory, které jsou potřebné, ale jsou třeba málo ohodnocené, které zajistí zachování určité struktury v nemocnicích tak, aby byla zachována dostupnost zdravotní péče, která jsou to ta kritéria, o kterých budeme rozhodovat při tom, zda má či nemá být změněna síť zdravotnických zařízení.

Je samozřejmě pravda, že nám chybí kritéria doporučených léčebných postupů. Myslím, že tu byl velice správný pohled kolegy Ullmanna v tom směru, že ten lékař, který pracuje velice pomalu, tak v tom systému, který se zde navrhuje, samozřejmě by se neuživil teď. Když změníme ten systém, tak ten lékař začne dělat jedinou možnou činnost začne produkovat body, začne produkovat péči a samozřejmě dokáže, že jeho oddělení dokáže vyprodukovat dostatečný objem finančních prostředků. A dostaneme se k tomu, co včera říkal kolega Jaroš, že může i podle současného systému dostat 40.000 korun. Skutečně, jak říkal kolega Kolář, není problém nezaplatit ty výkonné, je problém, zda-li skutečně chceme jít s tou dolní hranicí dolů či ne. O tom si skutečně myslím, že by měla být jasná diskuse, měl tady být nějaký seminář, měla tady být řečena ta kritéria.

Nicméně doufám, že pan ministr splní své slovo, že tato kritéria předloží a že v nějaké diskusi budeme pokračovat, ale sám si nedokáži představit v této chvíli, zda-li je možno v takto krátkém čase kvalitní kritéria připravit. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Prosím pana kolegu Čerbáka.

Poslanec Miroslav Čerbák: Pane místopředsedo, pane ministře, dámy a pánové, já se obávám, že jsem poněkud rozčilil kolegu Jaroše a prostřednictvím pana místopředsedy se mu omlouvám.

Kolega Jaroš ale použil termín nadbyteční lékaři. Já trochu obdivuji odvahu, jak jsme ochotni zacházet s termíny, o kterých přesně nevíme. Já se intuitivně domnívám, že je u nás možná skutečně více lékařů, než je potřeba, ale já se to intuitivně domnívám a nikdo to neumí spočítat. Tady kulhají všechna srovnání, samozřejmě, protože pokud budeme srovnávat s Rakouskem, s Německem, se Spojenými státy, je to úplně jiné prostředí. Musíme srovnávat počty sester, pracovní náplň lékařů, pracovní náplně sester. A jsme někde úplně jinde. Takže já bych se bál v této fázi použít takovýto termín.

Potom pan kolega Jaroš použil termín špatní ředitelé v té souvislosti, že je potřeba tady toto změnit, aby ti špatní ředitelé se vyměnili, pokud tedy nejsou schopni to zvládat. Ale já ho chci upozornit, že tady se jedná o změnu tarifního systému ve státních nemocnicích, čili jde o nemocnice, kde ředitele jmenoval buďto ministr zdravotnictví nebo příslušný přednosta okresního úřadu, čili jsou to ředitelé jmenovaní zástupci státu a tam je možnost je vyměnit kdykoliv. Ti už tam neměli být, pokud jsou tak špatní.

Pak bych se obrátil na pana ministra zdravotnictví, poděkoval mu za jeho výklad o smyslu tarifních platů, ale obávám se, že v těch úvahách a v rétorice poněkud přistoupil na rétoriku pana doktora Ratha, se kterým, já mám oprávněný dojem, ani pan ministr ani já nesouhlasíme. Ale to říká doktor Rath, že zdravotnictví rovná se lékaři. Tady se jedná o spoustu jiných lidí, tady se jedná samozřejmě o pacienty, ale i o zaměstnance, tam je ve státních nemocnicích zhruba 20.000 lékařů a pak tam jsou ostatní zaměstnanci. Čili ta argumentace, že pro lékaře je potřeba použít jiný systém platový, o tom se dá uvažovat, ale to se samozřejmě týká i kuchařů, řidičů, uklízeček, opravářů, zedníků, i těch se týkají smluvní platy. Takže chtěl bych jen lehce protestovat. Zdravotnictví nejsou jenom lékaři.

Pak se domnívám - už poslední dvě poznámky - že ekonomická kritéria ve zdravotnictví jsou pochopitelně zcela nezbytná, ale speciálně ve zdravotnictví musí být tato ekonomická kritéria korigována i kritérii mimoekonomickými. O tom jsem pevně přesvědčen.

A úplně poslední poznámka. Já jsem podpořil všechny návrhy pana ministra zdravotnictví ze včerejšího dne. Toto je první, který nepodpořím, protože se domnívám, že tam v těch předchozích o něco zásadního šlo. O tomto se domnívám, že to je marginálie, nad kterou trávíme už druhou hodinu našeho času. Děkuji vám. (Potlesk)