Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

 

6. den schůze (14. února 1996)

Přítomni:

Předseda PSP M. Uhde, místopředseda PSP J. Vlach, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP K. Ledvinka a 167 poslanců.

Za vládu České republiky: místopředseda vlády a ministr financí I. Kočárník, ministr dopravy V. Budinský, ministr průmyslu a obchodu V. Dlouhý, ministr spravedlnosti J. Novák, ministr vnitra J. Ruml, ministr kultury P. Tigrid, ministr práce a sociálních věcí J. Vodička, ministr zahraničních věcí J. Zieleniec.

(Schůze opět zahájena v 9.12 hodin)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych zahájil další den jednání naší 39. schůze. Poprosím vás, abyste se zaregistrovali a zahájíme prvním bodem, kterým v souladu s naším včerejším rozhodnutím je

LXXII.

Vládní návrh ústavního zákona o změnách státních hranic se Slovenskou republikou

Jde o první čtení. Vládní návrh, který jsme obdrželi jako sněmovní tisk 2050, uvede z pověření vlády ministr vnitra pan Jan Ruml, kterého prosím, aby se ujal slova.

Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, se zřetelem k tomu, že problematika ústavního zákona o změnách státní hranice se Slovenskou republikou a Smlouvy o společných státních hranicích mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je zcela provázána, rád bych se vyjádřil ve svém úvodním slově k oběma bodům programu současně.

Předkládaný návrh ústavního zákona a smlouva s ním související mají z hlediska svého obsahu, ale i se zřetelem na zahraničně politické vztahy zcela mimořádný význam. Jde bez nadsázky o historický akt, kdy tento parlament bude rozhodovat o státních hranicích mezi dvěma suverénními státy, které v nedávné minulosti tvořily jeden státní útvar.

Vymezení státního území je určitým procesem, jehož počátkem je sjednání mezinárodní smlouvy, která stvrzuje nebo mění státní hranice. Česká republika, která vznikla 1. ledna 1993, musí respektovat fakt, že její hranice se Slovenskou republikou nebyly mezi těmito státy standardním postupem smluvně a ústavně stvrzeny. Hranice mezi Českou republikou a Slovenskou republikou představovaly po vzniku československého státu hranici administrativní, byť měla pochopitelně svůj historický původ. Obdobný charakter měla i po druhé světové válce. Po vzniku československé federace existovaly dvě republiky - Česká a Slovenská, jejíž hranice mohly být měněny ústavními zákony pouze se souhlasem národních rad daným jejich ústavním zákonem. Uvedený postup se však, pokud jde o hranici mezi Českou a Slovenskou republikou, nedodržoval, přestože k dílčím změnám hranic docházelo.

Česká republika a Slovenská republika jako první krok k jasnému vymezení státních hranic připravily dvoustrannou mezinárodní Smlouvu o společných státních hranicích. Tato smlouva vychází především z historických hranic obou územních celků. Smlouva ovšem musela reagovat na změny vzniklé v průběhu 70letého vývoje, včetně změn infrastruktury, osídlenosti, spádovosti územních celků, národnostního složení a dalších faktorů. Navrhovaná smlouva proto obsahuje 18 územních změn, které ve svém souhrnu přihlížejí ke všem uvedeným faktorům.

Ústava České republiky ve své preambuli se přihlásila ke kontinuitě české a československé státnosti. Od první československé ústavy z roku 1920 platí princip ústavní dispozice státním územím. Území československého státu bylo prvotně vymezeno mezinárodními mírovými smlouvami a poté stvrzeno ústavou Československé republiky, která stanovila, že každá změna státních hranic musí být schválena ústavním zákonem. Tak se postupně, počínaje ústavním zákonem č. 102 z roku 1930, jímž byla upravena státní hranice s Německem, Rakouskem a Maďarskem, vytvořila skupina ústavních zákonů upravujících hranice státu. Všechny tyto ústavní zákony se v té míře, v níž vymezují území České republiky, staly součástí jejího ústavního pořádku.

Z právního hlediska je tedy zřejmé, že rozhodnutí o změně státního území náleží Parlamentu České republiky, který o této změně musí rozhodnout formou ústavního zákona. Tedy nezbytným krokem k vymezení státního území je schválení změn státních hranic obsažených ve smlouvě ústavním zákonem. Závěrem celého procesu je pak ratifikace smlouvy po schválení Parlamentem České republiky hlavou státu.

Vymezení společných státních hranic mezi Českou republikou a Slovenskou republikou má mimo jiné význam i v tom, že poté je možné jednat o dalších smlouvách. Jde např. o Smlouvu o turistických stezkách, o údržbě hraničních toků, mostních a železničních objektů a dalších problémech, jejichž řešení nepochybně povede k rozvoji celé příhraniční oblasti a bude vytvářet základy pro regionální spolupráci.

Tématem dneška se stala problematika změny průběhu státních hranic v osadě U Sabotů. Manipuluje se počty hlasů pro Českou republiku nebo pro Slovenskou republiku, Listinou základních práv a svobod, odškodněním a dokonce s tím, že nikdo s občany o změně nejednal.

K tomu mohu říci, že jsme respektovali nejen žádost slovenské strany, slovenských občanů zde žijících, kterých je skutečně většina, a to jak podle petic, tak i podle policejní evidence, ale že jsme respektovali spádovost osady na Slovensko, obec Vrbovce, ale především skutečnost, že bez realizace této změny odmítla slovenská strana souhlasit s naším návrhem na změnu v lokalitě Sydonie, okres Zlín. Zde by bylo fakticky odříznuto 33 našich občanů i s domy od české obce Brumov - Bylnice a nastaly by obdobné komplikace, které dnes řešíme v osadě U Sabotů. To je třeba si plně uvědomit.

Co se týče spádovosti osady U Sabotů k obci Vrbovce, tak je třeba vědět, že většina občanů z této osady chodí do Vrbovců do školy, pohřbívá na vrbovském hřbitově, že elektřina je vedena z obce Vrbovce, že dokonce pošta je roznášena z obce Vrbovce a většina lidí je zaměstnána na Slovensku, buď ve Vrbovcích nebo v Myjavě.

Dámy a pánové, stát má a musí mít zájem na tom, aby jeho území bylo jasně vymezeno. Toto rozhodnutí je nejen pravomocí ústavních orgánů státu, ale činit v tomto směru nezbytné kroky je povinností ústavních orgánů moci výkonné a zákonodárné, které byly občany pověřeny spravovat stát. Nejde tedy v tomto případě o problém porušování či zachovávání zákonů, ale o problém střetu veřejného zájmu a zájmu konkrétního občana, které mohou být rozhodnutím ústavního orgánu dotčeny. Tento problém má i úzkou vazbu na samotný pojem právního státu. Podstatou právního státu není jen to, zda jsou zachovávány jeho zákony, ale i to, jak stát postupuje ve vztahu ke svým občanům při střetu veřejného a soukromého zájmu. Z těchto důvodů je nezbytné stanovit jasné podmínky, které by občanům kompenzovaly újmu na jejich zájmech, a těm, kteří projeví vůli přesídlit do vlasti v případě schválení navrhované změny hranic, vybudovat z prostředků státu plnohodnotnou náhradu za jejich dosavadní domy či byty.

Od okamžiku, kdy se rozhraničovací práce začaly týkat osady U Sabotů, jsem si byl plně vědom potřeby pomoci těmto občanům, kteří se proti své vůli ocitnou na území Slovenské republiky. Předpokládalo se, že finanční a další výpomoc bude připravena ve chvíli, kdy smlouva vstoupí v platnost. Z právního hlediska, ale i z hlediska rozmanitosti a neprůhlednosti státoobčanských, majetkových a jiných vztahů v osadě byla její příprava velmi obtížná. Vycházeli jsme přitom ze zásady, že řešení musí být transparentní, velkorysé a především rychlé.

Chtěl bych v této souvislosti polemizovat s názorem, že vláda přistoupila k projednání finanční výpomoci českým občanům z osady U Sabotů pozdě. My jsme deklarovali od začátku svůj úmysl finančně vypomoci těm občanům, kteří se ocitnou bez svého vlastního přičinění na území cizího státu, a i těm, kteří se budou chtít přestěhovat zpět na území České republiky. Nicméně všechny konkrétní práce, které s tímto souvisejí, mohly být zahájeny poté, kdy jsme měli v rukou nějaký dokument určité právní síly a tím byla právě vládou schválená Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o společné státní hranici a její podpis, který se uskutečnil 4. ledna tohoto roku. Poté ihned začaly intenzivní práce na finanční výpomoci pro české občany z osady U Sabotů.

O rozhodnutí vlády České republiky ze dne 7. února 1996 č. 120 o uvolnění částky 50 milionů korun pro tento účel a schválení pravidel finanční výpomoci jsem vás informoval v samostatném materiálu.

Je třeba upozornit také na to, že vlastnictví fyzických a právnických osob k majetku nacházejícímu se na oddělených plochách části státního území zůstává nedotčeno.

V zájmu informování obyvatel U Sabotů se uskutečnila v pátek 9. 2. 1996 na Okresním úřadu v Hodoníně porada starostů všech okolních obcí s mým náměstkem a od pondělí 12. 2. 1996 pracuje v Javorníku skupina expertů z Ministerstva vnitra a z Ministerstva financí, která konkrétně vysvětluje občanům osady U Sabotů pravidla odškodnění a další možnosti, např. získání stavebních parcel v Javorníku, Velké nad Veličkou, Kuželově apod.

Mohu s plnou odpovědností říci, že se situace v osadě zklidňuje. Zájem o odškodnění dokládá skutečnost, že se k jednání dostavila drtivá většina ze všech pozvaných obyvatel osady.

Vážení poslanci, stojíte před velmi vážným rozhodnutím. Slovenská republika byla, je a bude naším sousedem nejbližším, k němuž nás vážou zcela specifické vztahy. Jako dva samostatné suverénní státy potřebujeme mít smluvně potvrzené a jednoznačně společné hranice.

Vstup této Smlouvy v platnost je nejen předpokladem přípravy dalších smluv a dohod, které budou řešit současné problémy na česko-slovenském příhraničí, ale je i významným signálem pro celý svět, že hranice mezi dvěma novými státy lze stanovit pokojnou cestou, bez emocí a vášní.

Případné neschválení předložené Smlouvy by znamenalo faktický návrat do situace na počátku roku 1993 a další podstatné prodloužení již několik let trvající nejistoty obyvatel v česko-slovenském pohraničí.

Jistě je vám známo, že Národní rada Slovenské republiky dne 7. 2. 1996 vyjádřila souhlas se Smlouvou o společných státních hranicích a téhož dne přijala ústavní zákon o změnách státních hranic mezi Slovenskou republikou a Českou republikou. I tyto aspekty je nezbytné při rozhodování o Smlouvě vzít v úvahu. S ohledem na bezprostřední věcné i formálně právní vazby mezi návrhem ústavního zákona a návrhem Smlouvy vstoupí ústavní zákon resp. účinnost současně se Smlouvou. Tolik mé úvodní slovo. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministru Rumlovi. Dovolte, abych oznámil, že pan poslanec Opatřil má náhradní kartu č. 1. Požádal bych společného zpravodaje, kterého určil organizační výbor, a kterým je předseda zahraničního výboru pan poslanec Payne, aby se ujal slova.

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, vážená sněmovno, pane ministře, zaprvé bych oznámil, že mám náhradní kartu č. 2.

Zadruhé. Domnívám se, že vláda si zaslouží pochvalu za to, že věnuje péči vymezení našich hranic se všemi našimi sousedy. Bude to poprvé v dějinách, kdy Česká republika, české země, budou mít hranice smluvně zakotveny se všemi svými sousedy. Hranice budou zaměřeny; o všech úsecích hranic budou zpracovány dokumenty, které nazýváme hraniční dílo a bude připravena hraniční dokumentace.

Myslím, že to samo o sobě je příspěvek k evropské stabilitě, protože jak známo, hraniční problémy v historii často vyprovokovaly celou řadu konfliktů.

Máme před sebou ústavní zákon. Ve svém projevu se omezím pouze na tento ústavní zákon. Připomínám jenom, že tento ústavní zákon vyplývá z toho, že provádíme změnu hranic, a tudíž je potřeba tato zvláštnost. Z hlediska logiky potom při schvalování, při druhém čtení Smlouvy a třetím čtení tohoto ústavního zákona, je třeba dbát na to, aby napřed byla schválena Smlouva a teprve následně aby se projednával ústavní zákon, který z legislativního hlediska je konstruován tak, že pouze potvrzuje ústavním zákonem stav, který je stanoven ve Smlouvě; jinak to v zásadě ani nejde z hlediska toho, že problematika hranic je dvoustrannou záležitostí mezi dvěma státy. Je to také metoda, která byla obvyklá.

Když se podíváte na předchozí změny, které náš právní řád zná, tak legislativně je tato procedura, tato konstrukce, potvrzení ústavním zákonem nějaké smlouvy, je přístup velmi obvyklý.

Tedy po stránce právní zde neshledávám nějaké zvláštní komplikace, a myslím si, že z hlediska prvního čtení právní aspekty nejsou rozhodující, ačkoliv se jedná o ústavní zákon.

Jediná možná zajímavost může být, zabývat se problematikou toho, jak tento ústavní zákon bude zapadat do ústavního systému, do ústavního pořádku České republiky; tj. Listina práv a svobod, Ústava a další zákony. Z tohoto hlediska pan ministr již zmínil problematiku možné kolize s dokumenty o lidských právech. Pokud sledujeme komentáře, které se v této věci objevují, narážíme na problém, zda tímto způsobem nebudou někteří občané jakoby zbaveni možnosti bydlet na území České republiky.

Chtěl bych jenom podotknout, že výklad tohoto článku Listiny práv a svobod je po mém soudu jediný možný, tj. takový, že žádný stát nemůže bránit svým občanům, chtějí-li bydlet na území svého státu. A to se v tomto případě samozřejmě neděje. Naopak, vláda těmto lidem nabízí možnost přesídlit v důsledku prováděných změn; napravit nedobré následky, které to může mít, nedobrý dopad, který to může mít na občany, a nabízí jim možnost přesídlení. Takže si myslím, že v této věci nedochází ke kolizi. Zejména proto, že změna je potvrzována ústavním zákonem, takže ke kolizi ani z hlediska ústavně právního by nemělo dojít.

Jiná věc je otázka, zda nebudou poškozena majetková práva občanů. Ovšem vzhledem k tomu, že Slovensko je demokratickou zemí a má ochranu vlastnického práva stejnou jako my, dokonce doslovně stejnou, tak tito čeští občané, kteří vlastní domy dnes na území České republiky a po schválení ústavního zákona a Smlouvy na území Slovenské republiky, o svůj majetek nepřicházejí. Zbývá tedy otázka, zda nejsou poškozeni ve svých vlastnických právech tím, že jejich nemovitost, dosud na českém území, se ocitne na území jiného státu. To se v historii stalo mnohokrát a Evropa má desítky a stovky případů podobných situací.

Proto se tedy zamysleme nad tím, zda nedojde, řekněme, ke snížení tržní ceny tím, že se nemovitost ocitne v jiném státě. Je to ovšem hodnota, která je snadno vyčíslitelná. Není problém, aby český soudní znalec odhadl příslušnou nemovitost; totéž aby provedl slovenský soudní znalec z hlediska slovenských předpisů, aby se porovnaly výsledky, a zjistíme, jak případně mohli být tito lidé poškozeni.

Já se domnívám, že vláda v tom informačním materiálu, který jsme dostali, kde nás seznamuje s tím, jak chce postupovat v přístupu ke kompenzacím vůči těmto občanům, myslím si, že vláda jde daleko nad rámec tohoto, co bychom řekněme mohli považovat za takovou minimální hranici pro nějaké odškodnění. Tolik tedy k těm právním aspektům.

Pokud jde o věcné aspekty, tak já myslím, že věcně jsou právě určeny k debatě ve výboru a já jenom připomínám, že díky tomuto ústavnímu zákonu, kterým změníme hranice České republiky. Česká republika nepřijde ani o centimetr svého území. My jsme se zahraničním výborem navštívili hranice, seznámili jsme se s prací rozhraničovací komise a jsme si jisti, že to zaměřování probíhá s vysokou přesností, skutečně s přesností na centimetry a dokonce lze porovnávat tu přesnost i s historickými výsledky, jak ta hranice byla vedena v minulosti a nedochází k posunům hranic, neztrácíme území, to území je skutečně s přesností na centimetry kompenzováno. Takže to je myslím důležitý fakt, který při schvalování musíme brát v úvahu z toho věcného hlediska.

Co je důležité věcně, že dochází ke zkrácení hranice. O tom ještě můžeme hovořit při projednávání té smlouvy. A věcně ještě připomínám, že na Slovensku již schvalování obdobného ústavního zákona proběhlo, bylo tam 127 přítomných poslanců, 122 hlasovalo a 5 poslanců se zdrželo. Takže Národní rada Slovenské republiky obdobný zákon již schválila.

Zbývá tedy v našem parlamentě posoudit politické aspekty tohoto kroku, k němuž se naše vláda odhodlala a sjednala určité podmínky se slovenskou stranou. V této věci dopad tohoto kroku na stabilitu Evropy, politické důsledky pro Českou republiku, pro Evropu, to je myslím právě problematika, která by měla být ještě projednána ve výborech a to před dalším čtením tohoto ústavního zákona. A proto navrhuji, aby tento ústavní zákon, stejně tak jako smlouva, protože to patří dohromady, aby tento ústavní zákon byl přikázán zahraničnímu výboru.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Paynovi a než otevřu rozpravu, resp. otevírám rozpravu. Jako první se přihlásil s procedurálním návrhem pan poslanec Vyvadil.

Poslanec Jiří Vyvadil: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, dámy a pánové, jde-li o otázky zahraniční, bývá dobrým zvykem v ustálených demokraciích, a já si přeji, abychom i tam patřili, že nejenom vládní koalice, ale i opozice svým způsobem přijímá společný závazek, společnou odpovědnost, spolupatřičnost. Nicméně my jsme se touto otázkou zabývali a otevřeně musím říci, že v klubu poslanců ony lidské momenty související s tímto problémem zaznívaly setrvale do včerejšího dne natolik intenzívně, zejména s ohledem na otázku osady U Sabotů, že v této fázi jednoznačně můžeme říci, že nemůžeme tento návrh podpořit.

My bychom ovšem nechtěli v žádném případě torpédovat tuto situaci, protože jsme si vědomi té míry spoluodpovědnosti a za dané situace podáváme ten návrh, aby po skončení obecné rozpravy byl proveden návrh - navrhujeme odročení na příští schůzi. Domníváme se, že je nezbytné uskutečnit, zejména v osadě U Sabotů, místní referendum a domníváme se, že jo zapotřebí, aby se zde občané vyjádřili. Pro nás je nemyslitelné, aby byť jediný občan, který chce žít na území České republiky, zde prostě nemohl žít.

Samozřejmě záleží na vás, vážené kolegyně a kolegové, záleží na vás, jak se rozhodnete a v tom prvním čtení nepochybně stačí prostá většina. Konstatuji však, že pokud se rozhodnete jít tímto směrem a budete spoléhat na to, že v této fázi vám stačí ta prostá většina, nedocílíte kvalifikované většiny tam, kde to bude zapotřebí. Prosím, abyste v této neutrální podobě tento procedurální návrh takto se vší vážností akceptovali.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Dále jsem obdržel písemnou přihlášku kolegy Grulicha.

Poslanec Václav Grulich: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, leží před námi záležitost, která je nesmírně významná. Je významná nejenom pro Českou republiku, je významná zejména pro náš vztah se Slovenskou republikou a je naším společným zájmem, aby tento vztah byl co nejlepší. Je to Smlouva o státní hranici se Slovenskem a následně přijetí ústavního zákona o těchto změnách.

Pan ministr Ruml nás zde ve svém úvodním slově přesvědčoval, že vláda nic nezanedbala, že jeho ministerstvo udělalo vše, co v této záležitosti bylo možné a potřebné. Je nepochybné, že při vytyčování státní hranice sledují obě zainteresované strany samozřejmě svůj prioritní zájem. V tomto případě se do problematické situace a nutnosti řešení dostala záležitost obce Sidonie na okrese Zlín. Situace tam byla taková, ještě je taková, že vlastně státní hranice v průběhu této obce asi šestkrát přetíná místní komunikaci. Prostě, že obec z části je ve Slovensku, z části je v České republice. Dohodou bylo stanoveno, že tato obec připadne k České republice a hledala se reciprocita. Našla se v řešení osady U Sabotů na okrese Hodonín. Tady ovšem situace byla jiná, protože i když v této osadě prakticky neexistuje jiné než smíšené manželství československé nebo slovensko-české, chcete-li, i když spádovost a všechno ostatní, jak o tom hovořil pan ministr, odpovídá realitě a odpovídá pravdě, přesto toto území celé leželo a leží na území Moravy, tedy České republiky.

To všechno ovšem ještě není tak zcela nejpodstatnější a rozhodující, protože i takové zásahy při vyrovnávání státní hranice se dějí, ale otázka je, jak se dějí. Pan ministr říkal, že nebylo možné jednat s lidmi v osadě U Sabotů dříve, než ležel na stole závazný dokument a za ten dokument pokládá podepsání smlouvy dne 4. ledna v Židlochovicích. 4. ledna v důsledku toho, že občané osady U Sabotů nevěděli na čem jsou, byla už situace výbušná a došlo doslova k rozbití vzájemných vztahů nejenom mezi sousedy a občany U Sabotů, ale dokonce i v některých jednotlivých rodinách, mezi mladší a starší generací apod.

Tvrdil jsem a tvrdím, že Ministerstvo vnitra, potažmo vláda České republiky přistupovala k této záležitosti naprosto necitlivé, přistupovala technokraticky, nejprve vytyčila, vymezila hranici, osadila hraniční kameny, napsala a podepsala smlouvu a teprve před necelými třemi týdny poprvé přijel náměstek ministra vnitra pan Valvoda do obce Javorníky, aby začal jednat s občany osady U Sabotů o případných náhradách - v situaci, kdy už je skutečně celá záležitost naprosto výbušná a kdy už není jednoduše řešitelná.

Vláda stanovila na svém zasedání způsob náhrad těm občanům, kteří budou chtít zůstat občany České republiky. Ty náhrady nejsou malé, jsou celkem velkorysé a hledají i řešení v rámci okresu Hodonín na možnost přesídlení, na možnost příspěvku okresního úřadu apod. To lze pokládat za klad. Ale nelze podle mého názoru udělat to, aby tato Poslanecká sněmovna dokud nebudou uzavřeny jednotlivé dohody s jednotlivými občany, kteří chtějí zůstat občany České republiky a do České republiky přesídlit, nelze přijmout a schválit tuto smlouvu a schválit tento ústavní zákon, který před námi leží. Když to uděláme, vystavíme naše občany za hranice, zbavíme je vlastně možnosti už plnoprávně a svobodně jednat tak, jak se mělo jednat už dávno před tím, než byly hraniční kameny usazeny.

Já proto navrhuji, a to je můj procedurální návrh, aby po skončení rozpravy se hlasovalo o tom, aby schválení a projednávání obou těchto navrhovaných zákonů bylo odloženo, dokud vláda nepředloží Poslanecké sněmovně důkazy o tom, že se všemi občany osady U Sabotů, kteří chtějí zůstat na území České republiky, nejsou uzavřeny řádné písemné dohody a smlouvy.

Jestli budeme volit postup opačný, vystavíme tyto naše občany za hranice a myslím, že porušíme skutečně všechno to, o čem pan ministr hovořil, že porušeno není a nebude. Především jejich právo na vlast, právo bydlet ve vlastní zemi, právo svobodně si volit zemi. Tolik můj návrh, o kterém prosím, aby pan předsedající dal hlasovat až po skončení rozpravy. Děkuji vám za pozornost.

Ještě pardon, zapomněl jsem na jednu maličkost a prosím, abyste jí věnovali pozornost. Občané osady U Sabotů podali stížnost na Ústavní soud. Myslím, že bychom měli zohlednit i tuto záležitost a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu, protože bychom se mohli dostat do rozporu mezi naším usnesením a výrokem Ústavního soudu, což by určitě nebylo pro záležitost mezi parlamentem a Ústavním soudem žádoucí. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grulichovi a dávám slovo panu poslanci Navrátilovi, kterému zároveň děkuji za toleranci. Já jsem ty dva předešlé příspěvky dostal označené jako procedurální návrh, proto jsem jim dal přednost. Vaši přihlášku jsem, pane kolego, měl už před tím.

Poslanec Jan Navrátil: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, paní a pánové, po nelegitimním rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nastal i problém s vytyčením státních hranic. Zatímco vláda odůvodňuje tento krok z hlediska formy a obsahu ústavních zvyklostí již z období první republiky, nelze opomenout, že za první republiky zde existovala společná Československá republika. Ano, i samotný text předkládací zprávy pro parlament k vládnímu návrhu, kterým se předkládá Poslanecké sněmovně k vyslovení souhlasu smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o společných státních hranicích, je to tisk 2049, vypovídá o velkém úsilí úředníků. Jak se již stalo pravidlem, mnohem více úsilí předkladatelé věnovali odůvodnění svého zpracování včetně pro samotné projednávání zbytečné sumarizace účasti úředníků na vytýčení státních hranic, než podrobnému vysvětlení svých jedině správných řešení v případech, kdy tato řešení zcela nerespektovala základní zadání - ochranu zájmu občanů České republiky.

V důvodové zprávě v návrhu ústavního zákona i smlouvy samotné se mimo jiné uvádí, že při vytýčení, vyznačení a zaměření státních hranic bylo respektováno mimo jiné zachování přirozených vazeb jednotlivých lokalit území některé z republik. Součástí podkladu je i mapka - situační plán č. 4 se znázorněným řešením úseku č. VII.

Kdo však v této Poslanecké sněmovně věděl ještě před měsícem o problémech osady U Sabotů, součásti obce Javorník? A kdo se alespoň dnes na chvíli zamyslel nad textem zdůvodnění, že cituji: "V osadě U Sabotů při přípravě návrhu změny většina obyvatel požadovala přičlenění ke Slovenské republice." Možná, že mi zástupce vlády, ministr vnitra, odpoví, na základě jaké právní normy provedla česká rozhraničovací komise v lednu 1994 v zájmu údajného objektivního postupu v osadě U Sabotů vlastní průzkum, podle kterého bylo 58% občanů pro připojení ke Slovenské republice a 42% pro zachování současného stavu. Může tento údaj rozhraničovací komise doložit i jmenovitě včetně doložení důvodů, proč někteří zde žijící občané byli jaksi opomenuti, stejně jako dva roky opomíjená petiční akce občanů za zachování obce U Sabotů v České republice? Jistěže ani toto zjišťování však není standardní metodou rozhodování o příslušnosti území k tomu kterému státu. Jsou také známy způsoby, jakými ostatně i v tomto případě členové komise prováděli tato i jiná "objektivní" zjištění, či dokonce zastrašování. Tyto způsoby byly několikrát popsány v tisku a dokumentují nepředstavitelnou aroganci úředníků. Na druhé straně si velice vážím úsilí starosty obec Javorník pana Kružici, který v souladu se svým slibem voleného zástupce občanů neohroženě vystupuje nejen v zájmu občanů své obce, ale i v zájmu této republiky.

Pro tento problém je typické, že v důsledku činnosti úředníků napřed vznikl problém a teprve poté, co se občané vzepřeli, přichází úředník s návrhy jakýchsi odškodnění. Položil si některý z odpovědných činitelů otázku, za jakou cenu on sám by byl schopen vzdát se své vlasti? Jakou hodnotu má jimi nabízený jidášský groš, nebo je snad pokus vlády, která svým usnesením č. 120 ze dne 7. února letošního roku..., něčím jiným? Již dnes jsou osazeny na místech podle smlouvy probíhající hranice hraniční kameny. Úředník nepočkal ani na schválení Poslaneckou sněmovnou. Tak jako do toho neměli co mluvit mnozí dotčení občané, nemá do toho zřejmě co mluvit ani nejvyšší zastupitelský orgán této republiky. I toto je standardní způsob ztráty státní suverenity nad územím státu? Přitom i v tomto případě, tedy při výměně určité části území České republiky šlo problém řešit např. vyčleněním obecních pozemků ať již v katastru obce Javorník nebo jinde, které nezasahují do intravilánu obce či obcí, tedy ani do obce U Sabotů.

Nesmyslnost celého řešení je patrná i při pohledu na mapu, kde stávající hranice zachovává přírodní hranici a také po více než dvě století je historickou hranicí mezi Moravou a Slovenskem, kdežto řešení navrhované rozhraničovací komisí je klínem do České republiky. A je také klínem do mnoha srdcí, kde zanechá, ať už to dopadne jakkoliv, trvalé jizvy.

Návrh ústavního zákona i předložená smlouvy představují velkou bolest a zklamání u občanů na Moravě i na Slovensku. V řadě dalších občanů na jedné či druhé straně nyní státní hranice vyvolávají údiv nad chladnokrevnou vypočítavostí úředníků v hlavních městech tak vzdálených životu obyčejných lidí. Ale jde skutečně jen o neschopnost a amatérský přístup úředníků spojených s jejich arogancí? Čí zájmy tito úředníci ve skutečnosti hájí? Nebo snad má být úkolem něco si vyzkoušet? Důsledek nelegitimního rozdělení společného státu nesmí dopadat na občany, ať žijí na slovenské nebo na moravské straně, dnes již bohužel státní hranice.

Dnes jsou to Saboty, zítra to mohou být Sudety, pozítří to může být celá Česká republika. Z těchto důvodů poslanci KSČM vládní návrh ústavního zákona o změnách státní hranice se Slovenskou republikou nepodpoří.

Navrhuji proto zamítnutí předloženého návrhu. Pokud nebude tento návrh přijat, navrhuji vrácení tohoto návrhu k přepracování a obdobný návrh mám i v případě následujícího bodu, tedy k projednávání tisku 2050. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Obávám se, pane kolego, že teď projednáváme tisk 2050, tak jsem to zaznamenal, jenom jsem si ověřoval, kdo z nás se spletl.

Na řadě je pan kolega Jegla, připraví se pan poslanec Ortman.