Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Josefu Ježkovi, slovo má pan poslanec Jiří Honajzer, připraví se pan místopředseda Jiří Vlach.

Poslanec Jiří Honajzer: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, přistupuji k tomuto mikrofonu, tuším, že již popáté, se stejným návrhem, nebudu ho tedy rozsáhle odůvodňovat. Přiznám se, že jsem očekával, že poté, co sněmovna čtyřikrát, resp. pětkrát díky určitým námitkám odmítla tento návrh zákona projednávat, že jej navrhovatelé stáhnou. Nestalo se tak, tudíž já opět navrhuji vyřazení z programu návrh poslanců Vačkáře a dalších na vydání zákona, kterým se doplňuje zákon ČNR č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby atd. Zjednodušeně řečeno, peníze z Fondu národního majetku na památky. Již několikrát jsem tady sdělil, že toto řešení je nesystémové a že jej podporovat nehodláme. Děkuji vám za vstřícnost.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Honajzrovi, slovo má pan místopředseda Jiří Vlach, připraví se pan poslanec Němčík. Je poslední písemně přihlášený do rozpravy.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, zařadím se také do té dlouhé řady těch, kteří se snaží trochu zkrátit náš pořad, a navrhuji vypustit body 35 a 36, tedy návrh poslanců Rudolfa Opatřila na novelu trestního zákona, zkráceně řečeno, a návrh poslance Vítězslava Valacha o hlášení a evidenci pobytu občanů. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu místopředsedovi Jiřímu Vlachovi a zvu k řečništi pana poslance Němčíka.

Poslanec Jindřich Němčík: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych navrhl vyřazení z programu návrhu zákonů sněmovní tisk 2046 a 2051, kterými se mění a doplňuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

Zdůvodnění: Předkladatelé ve zdůvodnění neuvedli žádné nové skutečnosti, které by mohly ovlivnit náš názor na věc, ve které sněmovna již rozhodla při schvalování zákona č. 155/1995 Sb., v loňském roce. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Němčíkovi. Konstatuji, že se již nikdo do rozpravy o pořadu nehlásí. Rozpravu uzavírám, a protože je 14.45, ohlašuji přestávku. Prosím, abyste zaujali svá místa ve 14.55. V 15.00 si vyslechneme vystoupení prezidenta republiky pana Václava Havla, poté budeme pokračovat v hlasování o pořadu a v dalších úkolech.

(Schůze přerušena ve 14.45 hodin.)

(Schůze opět zahájena v 15.04 hodin.)

(Za zvuku fanfár přichází v doprovodu zástupců Parlamentu prezident České republiky Václav Havel.)

Předseda PSP Milan Uhde: Vážení páni poslanci, vážené dámy, vážení pánové, srdečně mezi námi vítám prezidenta České republiky pana Václava Havla. Přišel za námi před závěrem tohoto volebního období.

Pan prezident využil svého ústavního práva, požádal o slovo. Já mu je rád udílím.

Prezident ČR Václav Havel: Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážené poslankyně a vážení poslanci, vážená vládo!

Od minulého století dodnes je duchovní život naší společnosti bohatě protkán úvahami o naší národní identitě či národním programu, o tzv. české otázce, o smyslu našich dějin, naší existence a naší státnosti.

Není asi mnoho národů, jejichž intelektuální elity věnovaly tolik času a energie úvahám tohoto typu, tedy národní, společenské či státní sebereflexi.

Tato česká zvláštnost nespadla z nebe. Lze ji poměrně snadno vysvětlit souborem specifických geografických, historických, sociálních i psychologických okolností.

Od vzniku samostatného Československa dostaly tyto úvahy nový rozměr. Zesílilo v nich přemýšlení o podstatě demokracie a o jejím smyslu. Čteme-li četné Masarykovy projevy či texty z doby, kdy byl naším prvním prezidentem, zjišťujeme, že mají vlastně jediné základní téma; téma demokracie.

Jestli se ve dvacátém století stala českou otázkou sama otázka demokracie, pak ani to není náhoda. Některé z okolností, které nás už dříve vedly k oněm sebereflexivním sklonům, získaly za první republiky jen novou podobu.

Zavčas jsme pochopili, že se naše země stává zkušebním polem evropské demokracie, a tudíž i prostředím, které má dobré důvody pro zvláštní zápal, s nímž přemýšlí o smyslu a možnostech demokracie jako takové.

Dovolíte-li, obrátím dnes na chvíli naši pozornost opět k tomuto tématu, protože se mi zdá, že mu dnešní doba dává novou naléhavost.

Co to vlastně je demokracie? Jak všichni víme, je to forma vlády založená na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, na svobodné soutěži různých politických sil, na vládě práva a na principu občanské rovnosti.

Méně si však uvědomujeme, že demokracie není jen tímto. Tedy pouhým typem státního a politického soustrojí či pouhou technickou soustavou jistých institucí a jejich vzájemných vztahů.

Demokracie je zároveň, a řekl bych dokonce, že především, určitým postojem ke světu. Je to typ lidské kultury rostoucí z obecně sdíleného mravního řádu. Je to duch veřejného života či vůbec lidského soužití. Je to zcela specifický druh odpovědnosti za svět.

Demokracie je nemyslitelná bez tolerance, porozumění, respektu jedněch k druhým a jejich společnému respektu k jistým hodnotám.

Není to tedy jen pouhá vláda většiny, nýbrž také vláda úcty většiny k menšině. Řekl bych dokonce, že kvalitu demokracie v tomto širším a hlubším smyslu nejlépe poznáme právě podle kvality vztahu většiny k menšině.

Demokracie jako obecně sdílená životní hodnota či způsob života znamená rovněž obecné porozumění její ceně, a tudíž i schopnost občanů ji v případě ohrožení bránit jako něco, co jim za obranu stojí.

Míra, v jaké slouží demokratický systém člověku a celé společnosti, závisí podle mne přímo na tom, jak hluboko je demokracie zakořeněna ve společnosti jakožto mravní a duchovní postoj. Založit několik nových politických stran, obnovit strany dávno zakázané nebo obrodit strany dříve totalitním režimem zmanipulované, a uspořádat po desetiletích opět svobodné volby, to není zajisté nikterak snadné.

Trvale pěstovat demokracii jako druh lidského a společenského sebepochopení je však nepoměrně těžší. A ze samé podstaty věci vyplývá, že v žádném okamžiku nelze říct, že demokracie bylo právě teď bezezbytku dosaženo, a dál bude fungovat, tak říkajíc, sama, bez lidského přičinění.

Demokracie je lidské dílo. Je obrazem obecného stavu lidských mravů a lidského ducha, a jelikož lidé nikdy nebudou dokonalí, nikdy nebude dokonalá ani demokracie. To ovšem neznamená, že lze na vše rezignovat a nechat věcem volný průběh. Právě naopak.

Demokracie je nikdy nekončící lidský úkol, nikdy nekončící lidská cesta. Je to trvalá výzva lidskému duchu a svědomí.

Mám dojem, že v našem každodenním politickém shonu nutícím nás neustále se obírat tisícem a jednou jednotlivostí, zapomínáme na duchovní dimenzi a sám smysl tohoto snažení, a málokdy jsme schopni se pozastavit a z nadhledu zkoumat hlubší otázky a souvislosti tohoto našeho každodenního usilování. A pokud se tu a tam o to někdo pokusí a jeho úvaha překročí rámec obehraných ideologických formulí, buď jeho hlas zůstává nepovšimnut anebo je dotyčný okřiknut jako narušovač každodenní politické píle těch, kteří se starají o praktické, a tudíž jedině důležité věci.

Samozřejmě, že všechno je nutno posléze posuzovat podle konkrétních výsledků. Vytrácí-li se však vědomí obecných souvislostí, vytrácí se tím i schopnost posoudit skutečný smysl, obsah a dosah těchto výsledků, a tím nakonec i schopnost trvale dobrých výsledků dosahovat.

Jinými slovy - demokracie je způsobem bytí, k jehož samotné podstatě patří mimo mnoha jiného takové hodnoty, jako je úcta k druhému, poctivost, tvořivá práce, dobré vychování, vkus, solidarita, respekt ke kultuře jiných společenství a národů, ochota člověka chovat se tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni, pokorný vztah k přírodě, jejímu řádu a její kráse, jakož i ke kráse toho, co vytvořily předchozí generace.

A čím více svobody demokracie člověku dává, tím větší důraz musí na tyto hodnoty klást, nemá-li se proměnit ve zmatek. Kdyby byla trvale redukována na pouhou technologii moci, nemohlo by to vést ve svých konečných důsledcích k ničemu jinému, než k její postupné ztrátě.

Myslím, že volební rok, do něhož vstupujeme, je dobrou příležitostí k tomu, abychom si tyto věci znovu připomněli. Navíc nás k tomu vybízí i mezinárodní situace, kterou lze stále oprávněněji chápat jako novou historickou zkoušku demokracie a jejích možností.

Paní poslankyně a páni poslanci, vaše funkční období se chýlí k závěru. V roce 1992 jste byli zvoleni jako Česká národní rada, tedy jako jeden ze tří nejvyšších zastupitelských sborů federálního Československa. Rozdělení našeho státu, jehož klidný a věcný průběh sklidil obecné uznání, vás záhy proměnilo v nejvyšší a jediný zastupitelský sbor samostatné České republiky. De facto jste se tedy stali, aniž jste do této role byli přímo zvoleni, prvním parlamentem nového státu a zároveň jeho parlamentem ústavodárným. Už jen dík této veskrze neobvyklé okolnosti jste vstoupili do pohnutých dějin naší země jako zastupitelský sbor zvláštního významu, jehož práce, úspěchy i neúspěchy budou zřejmě velmi dlouho předmětem zvýšeného zájmu historiků.

Základní obrysy vašich výkonů jsou však, myslím, zřejmé už dnes. Právní základy demokratického systému položil a federaci formálně rozdělil sice především bývalý parlament federální, vy jste však na toto dílo bezprostředně navázali přijetím mnoha zákonných norem, které umožnily právní existenci nového státu, jeho demokratických institucí a celého politického systému.

Nemám tím na mysli pouze ústavu, ale i mnohé další zákony, jako např. zákon o Ústavním soudu, České národní bance, Nejvyšším kontrolním úřadu, o zpravodajských službách, policii, Státním zastupitelství či o volbách.

Během svého čtyřletého působení jste ovšem stačili přijmout i obdivuhodně velké množství dalších zákonů či jejich novel, jejichž smyslem bylo pokračovat ve společenské transformaci ve všech oblastech, od privatizace až po daňovou, měnovou či sociální politiku. Jsem si jist, že toto velké dílo, které podstatně přispělo i k dobrému ekonomickému vývoji České republiky, naše společnost oceňuje a že je ocení i historie.

Demokracii v naší zemi jste posílili také ještě něčím jiným než jen souborem přijatých zákonů. Stali jste se tím, čím má parlament v demokracii být, totiž prostorem svobodné výměny názorů. Ukázali jste, že jako lidé velmi různých politických orientací i osobních vlastností jste schopni nejen žít a pracovat vedle sebe a spolu, ale na mnoha věcech celospolečenského zájmu se i shodnout.

Nemálo úkolů, které jste chtěli splnit nebo jejichž splnění bylo od vás obecně očekáváno, jste nesplnili. Nemá už smysl vám to vyčítat. Smysl má něco jiného - formulovat tyto nesplněné úkoly jako výzvu těm, kteří zaujmou vaše místa po volbách a především jako dotaz položený všem, kdo se v nich budou ucházet o přízeň voličů; neboť čím jiným by měla být předvolební kampaň a sám volební boj než příležitostí pro všechny politické síly říct, jak si splnění těchto úkolů představují?

Nadcházející volby považuji za velmi důležitou zkoušku naší demokracie. Poprvé po pádu komunismu v nich totiž nevystačí pouhá hesla, ale nejen to. Nevystačí v nich ani pouhý soubor technických nápadů, jak co změnit či jak co dělat lépe. Oč v nich půjde především, byť samozřejmě nepřímo, je něco jiného - jak kdo odpoví na otázku po samotném obsahu a smyslu demokracie, na otázku po jejím duchu, na otázku, proč je demokracie smysluplným způsobem společenského bytí a soužití.

Teď už vskutku nepůjde o to, zda chceme svobodu či nikoliv jako ve volbách roku 1990. Nepůjde dokonce už ani jen o to, které politické síly se jeví občanům nejdůvěryhodnějšími a nejrealističtějšími garanty celkové společenské transformace započaté po pádu komunismu, jak tomu bylo ve volbách v r. 1992. Tato transformace totiž už probíhá a žádná z významnějších politických sil nemá v úmyslu ji zastavit. Jednotlivé strany se liší pouze v názoru na to, jak v ní pokračovat, kam dávat důrazy, jak celý systém vyvažovat, aby vskutku sloužil občanům co nejlépe. A řeč o těchto tématech bude nutně řečí o samotném charakteru státu a tudíž o povaze naší demokracie. Bude to řeč o české otázce 20. století.

Vy, kteří sedíte v tomto sále, nejste samozřejmě jen dosluhujícími poslanci. Stali jste se politiky a větší či menší míru politické odpovědnosti ponesete i nadále. Jako takové bych vás rád nyní oslovil a pokusil se formulovat několik základních úkolů, k nimž se budete nuceni vy a všichni další, kdo budou ve volbách kandidovat, tak či onak postavit. Způsob, jakým se to stane, nepřímo zodpoví i otázku, jak kdo chápe demokracii.

Tato odpověď vyplyne přirozeně už ze samotného pojetí a stylu předvolební kampaně. Daleko podstatněji ji však prozradí, jak kdo odpoví na některé dosud otevřené či nedořešené otázky systémové povahy. Například jakou roli v našem politickém systému mají hrát a budou hrát samy politické strany jako takové? Chtějí být monopolními vlastníky veškeré politiky, anebo jsou schopny přiznat váhu a politickou vážnost i hlasům, které nevycházejí přímo z jejich stranických úst, např. hlasům nezávislých myslitelů anebo hlasům různých profesních, občanských, zájmových, odborových, konfesijních či jiných společenství a kruhů?

A pokud jde o vlastní práci stran, je-li jedním z jejich úkolů vytvářet prostor pro diskusi a posléze pro určitý stupeň shody uvnitř sebe samých v parlamentu, pak neméně důležité je, jak budou plnit toto poslání i v oblasti politické kooperace mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Vždyť dnes jsme nejednou svědky situací, kdy se i poslanci koaličních stran domnívají, že vláda neudělala to či ono, co měla udělat nebo že to udělala špatně a pokoušejí se pak suplovat její roli, čímž jen rozostřují hranici mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Ať už tím, že svou zákonodárnou iniciativou často vstupují až nezdravě hluboko do prostoru příslušejícího vládě jako hlavnímu subjektu zákonodárné iniciativy, hlavnímu nejen proto, že je k tomu nejlépe technicky vybavena, ale i proto, že je hlavním garantem uplatňování zákona v praxi, anebo tím, že prostě navrhují sami sobě občas i ty kontrolní funkce, které by měly logicky patřit orgánům moci výkonné. Tyto úkazy by se nemusely objevovat, kdyby byla větší předběžná politická shoda mezi reprezentanty stran v moci výkonné a zákonodárné.

Komunikace a součinnost se dnes nezdá být příliš dobrá ani uvnitř koalice jako celku. Politický konsenzus vznikající v rámci přesně dohodnutých a důsledně dodržovaných pravidel hry je přitom bytostným předpokladem každého koaličního systému vlády. Ale i ve vztahu mezi vládní koalicí a opozicí nebo aspoň její významnější částí si lze představit lepší spolupráci. Například kdyby některé parlamentní funkce mohla na základě politické shody zastávat i opozice, jak je to v jiných demokraciích běžné.

Způsob, jakým politické strany chápou demokracii, se nepochybně ukáže i na další důležité věci, totiž na tom, jak pojmou Senát a senátní volby. Bude Senát pouhou kopií Poslanecké sněmovny vybudovanou na tomtéž přísně stranickém principu a jen mechanicky zdvojujícím dění ve sněmovně? Anebo to bude sbor bojovníků za veskrze lokální zájmy obvodů, v nichž byli zvoleni? Něco takového by bylo popřením smyslu Senátu, jak vyplývá z naší Ústavy a ze Senátu by se stal jakýsi podivný svaz měst a obcí svářejících se navzájem, aniž je jejich společenství vůbec vybaveno možností regionální problematiku opravdu řešit a aniž je k něčemu takovému vůbec určeno. Anebo se bude Senát aspoň částečně podobat té představě, kterou sdílím s mnoha jinými a o které jsem nejednou mluvil? Od začátku dodnes si totiž myslím, že by mohl významně prohloubit či obohatit naši demokracii tehdy, kdyby byl souborem osob, které získaly vahou své odborné, občanské a lidské autority přímou důvěru občanů a nejsou tudíž tolik limitovány ohledem na zájmy stran, jež je kandidovaly, a které už proto vnášejí do zákonodárného procesu a vůbec do politiky přece jen jiné tóny či pohledy.

Stručně řečeno - má být Senát skutečně onou radou moudrých, jak se o něm kdysi mluvilo, jakýmsi druhým svědomím parlamentu a zdrojem obecného pocitu jistoty, zvlášť v krizových situacích, anebo má být jen Poslaneckou sněmovnou číslo 2?

Jsou i četná další témata v oblasti ústavního a politického systému, na nichž se bude vyjevovat způsob, jímž různé strany chápou demokracii a nutnost její obrany. Od ústavního zákona o ohrožení státu až po otázku ombudsmana, referenda či novely zákona o občanství.

Jedním z duchovních východisek demokracie je princip důvěry v občany a v jejich odpovědnost. Tato důvěra se přitom neprojevuje jen tím, že si jednou za čas mohou sami vybrat ve volbách vládu jakou chtějí a v přesvědčení, že si jsou schopni vybrat dobře. Tkví i ve spoustě dalších věcí. V naší zemi jsme vsadili na jedince jako subjekt podnikání a ukazuje se, jak dobře jsme udělali. Obnovené soukromé podnikání začíná nést své nesporné a viditelné plody. Dokážeme dát tutéž důvěru i jedinci jako tvoru společenskému, který nese svou spoluodpovědnost za věci veřejné či věci veřejného zájmu, anebo zůstaneme u poněkud socialistické ideje, že jediným povolaným organizátorem všeho, co je ve veřejném zájmu, může být stát a jeho centrální orgány? Zajisté víte, jak velký komplex nedořešených věcí mám na mysli, když toto říkám. Začíná to velkým úkolem reformovat veřejnou správu, a to paralelně její složku státní i samosprávnou, rozhodnout o územním členění státu, vytvořit druhý stupeň samosprávy, snést mnohé rozhodovací pravomoci z centra do regionů a některé přenést ze státní správy na samosprávu.

Míra, v jaké politické strany setrvávají na tom, že mnohé věci regionálního významu by měly být svěřeny regionálním samosprávným orgánům, prozrazuje nepochybně i míru jejich důvěry ve schopnost občanů nést odpovědnost za věci veřejně a tím i jejich chápání demokracie.

Tento soubor navzájem propojených věcí pokračuje úkolem reformovat celou rozpočtovou a příspěvkovou sféru, zajistit, aby to, co musí zůstat státní, fungovalo co nejhospodárněji a aby všechno, co mohou dělat jiné subjekty než stát, byť třeba jím založené, podporované a ovlivňované, mohly dělat tyto subjekty samy. Přijali jste např. před časem zákon o obecně prospěšných společnostech. Tisíckrát jsem slyšel, jak by se nejrůznějším dosud státním institucím ulevilo, kdyby mohly mít tento status, ať už šlo o velké nebo i menší nemocnice, školy všech stupňů, různá kulturní či sociální zařízení atd. atd. Stupeň podpory, jaké se jim dostane od budoucí vlády v jejich transformaci na tento typ právnické osoby, bude podle mého názoru důležitým ukazatelem způsobu, jímž budou vítězové voleb chápat občanskou společnost a tím i samu demokracii. Víme přece všichni, že v mnoha vyspělých demokraciích má velká a leckde i rozhodující část institucí pečujících o veřejný prospěch status nestátních neziskových organizací, což skýtá bezpočet nejrůznějších výhod včetně té, že lepší plnění týchž funkcí stojí daňové poplatníky méně, než jak tomu je tam, kde je toto všechno státní.

Ano, stát nese svůj díl odpovědnosti za zdraví, vzdělanost, kulturu, životní prostředí a další oblasti obecného či veřejného zájmu. Proto nemůže všechny tyto funkce přenechat soukromým ziskovým subjektům a doufat, že vše vyřeší sám trh. To ale přece neznamená, že nemůže plnění těchto funkcí delegovat na nestátní subjekty, byť třeba jím nebo samosprávnými orgány zřízené a kontrolované.

Odpovídá-li stát za dostupnost zdravotní péče či vzdělání, neznamená to, že je sám lékařem či učitelem. Podobně by to nemělo znamenat, že všichni, kteří neléčí či neučí jakožto soukromí podnikatelé či jejich zaměstnanci, musí být zaměstnáni státem na způsob vojáků či policistů.

S reformou veřejné správy a decentralizací státu, jakož i se vznikem neziskového sektoru bezprostředně souvisí i způsob veřejného přerozdělování prostředků. Jsem přesvědčen, že určitá část peněz, byť zajisté nikterak vysoká, které dnes platíme formou daní státu a které pak stát vydává na věci obecného zájmu, by mohla těmto zájmům sloužit v budoucnosti efektivněji, kdyby proudila od daňových poplatníků přímo dotyčným institucím například formou větších odpisů z daní či daňových úlev, a že by mnohé různorodé a různě rozvrstveně potřeby společnosti mohly být takto pokryty daleko operativněji, než je-li kdeco odkázáno jen na státní dotace. Navíc vidí-li člověk zblízka, k čemu byly jeho peníze použity a má-li na způsob jejich použití větší vliv, vydává je raději. Tím se posiluje jeho pocit spoluodpovědnosti za věci veřejné, což je jev, na němž může stát jako celek jedině vydělat. Vždyť se tím nepřímo posiluje i dobrý vztah občana k jeho státu.

Jsou-li věci, které by měl stát rychleji ze svého přímého vlastnění a řízení vydělovat, pak jsou naopak jiné oblasti, v nichž by se měl angažovat zřetelněji. Vláda a různé or9ány státu prakticky dnes a denně dělají určitou hospodářskou politiku, podobně jako mají svou politiku daňovou, měnovou či zahraniční, a přitom se to nesluší z jakýchsi důvodů říct. Kdosi totiž zřejmě provedl krátké spojení mezi hospodářskou politikou a centrálním plánováním, a proto je dnes hanba vůbec o hospodářské politice mluvit. Oč lépe by se přitom různá konkrétní rozhodnutí dělala, kdyby existovalo pozadí nějaké velmi obecné, ale konzistentní představy o tom, na čem by nám mělo jako zemi takto položené a s tímto potenciálem materiálních zdrojů a lidského umu z dlouhodobého hlediska záležet více, a co by měl proto stát vhodným způsobem podpořit, a v čem se můžeme naopak bezezbytku spolehnout na trh.

Parlament a vláda existují z vůle občanů a už proto by měli ti, kteří v nich chtějí zasednout, občanům naznačit, jaké mají i v této oblasti představy a úmysly. Řeč o tom bude tedy také řečí o demokracii. Demokracie je myslitelná jen v otevřené společnosti a je také jejím výrazem. Otevřená společnost znamená společnost občanskou, znamená společnost, která vytváří příznivé prostředí k rozvoji všech dobrých potencí člověka - ne jenom některých. Vždyť touha člověka žít lépe neznamená jenom, že se chce mít lépe, a proto něco tvoří, ale znamená také, že se chce lépe cítit. A k tomu může nepochybně přispět, je-li mu vskutku dobře umožněno, aby se tvůrčím způsobem podílel na životě celého společenství a plnil jako jedinec nadaný vlastním rozumem i některé z těch úkolů společenské solidarity, které v totalitních poměrech směla plnit výhradně státní byrokracie.

Jak patrno, rozprava o decentralizaci státu, o neziskovém sektoru, o hospodářské politice a o spoustě podobných věcí je ve své podstatě také rozpravou o demokracii, o jejím duchu, o jejím charakteru, o jejím smyslu. Je to rozprava o vztahu lidí k sobě navzájem, o jejich vztahu k obci, ke společnosti, ke státu. Je to rozprava o nadějích, které mají, a směrech jejich společného úsilí. Je to rozprava o lidské svobodě i odpovědnosti, o lidském soužití, o vzájemné důvěře, o úctě institucí ke svéprávné lidské bytosti, jakož i o úctě těchto bytostí k psaným i nepsaným normám jejich vzájemného soužití, o povaze, původu a závaznosti těchto norem. Není to pouze rozprava o technice fungování státu a společnosti. Je to rozprava o člověku a smyslu jeho pozemského bytí.

Dámy a pánové, vážení přítomní, kdykoli se u nás psalo či mluvilo o české otázce nebo později o otázce demokracie, objevilo se dříve či později v té či oné podobě téma české provinciálnosti a české odpovědnosti za svět. Ti, kteří říkali, že se máme starat hlavně sami o sebe, tedy výhradně o tzv. národní zájmy, protože jsme země malá, trvale ohrožovaná někým větším, kritizovali ty druhé za jejich mesianismus, za bláhovou naději, že právě my jsme schopni něco vynalézt, něco nového dát světu, do něčeho obecného tvořivě zasáhnout.

Takový postoj chápali jako směšný produkt směšné pýchy někoho, kdo je sice malým českým člověkem jako všichni ostatní, ale kdo chce přitom jako Atlas vzít na svá bedra tíhu celého světa. Ti, kteří zastávali opačný názor, kritizovali naopak české šosáctví, maloměšťáctví, český oportunismus, čecháčkovství.

V jakési zvláštní postmoderní verzi se i dnes vrací toto téma do našeho veřejného života a do naší politiky. Ať chceme či nechceme, máme ho zase na stole. Bezesporu sehraje svou roli - nevím, zda dobrou či neblahou - i v nadcházejícím volebním klání.

Dovolíte-li, řeknu vám, co si o tom myslím, aniž budu doufat, že si všichni myslíte totéž. Jsem přesvědčen - a všechny mé cesty po různých kontinentech mne v tom znovu a znovu utvrzují - že v dnešním světě, kdy je naše planeta poprvé ve svých dějinách pokryta sice tenkou, ale přesto globální slupkou jediné civilizace, neseme všichni určitou míru odpovědnosti za svět jako celek a že se z této odpovědnosti nejen nevylžeme, ale ani vylhat nesmíme. Nejde jen o to, že vnitřní transformace NATO a jeho rozšiřování je věcí, která se týká ve stejné míře nás, celé Evropy a nepřímo i celého světa. Nejde jen o to, že totéž platí o budoucím vývoji a rozšiřování Evropské unie, nejde jen o to, že totéž platí o reformě OSN, ale i o budoucnosti mnoha jiných regionálních i celosvětových organizací. Jde o víc. V tomto veskrze propojeném světě, kde jeden burzovní makléř v Singapuru může druhý den položit velkou banku na druhém konci světa, a kde jeden první výstřel v bývalé Jugoslávii může tím, co dá do pohybu, politicky rozdělit Spojené státy americké, podlomit sebevědomí Evropské unie a polarizovat vztah Západu, Ruska a celého islámského světa, tedy v tomto veskrze propojeném světě skutečně všechno souvisí se vším. A každý útok na důstojnost člověka či národa kdekoli na zeměkouli je útokem na lidstvo jako celek. Nevěřím, že na dnešní svět lze vyzrát jakýmkoli izolacionismem, ať má v ruce prapor nacionalistický, nebo prapor přeludu neutrality.

A tím méně může být něco takového řešením pro malý národ žijící v samotném středu tak exponovaného světadílu, jakým je Evropa. Doufat v něco takového by byla stejná bláhovost, jako myslet si, že právě Česká republika spasí svět. Ne. Nespasíme svět. Ale ze svého dílu spoluodpovědnosti za jeho stav se rovněž nevyvlékneme. Oč běží, je najít vkusnou, věcnou, přirozeně sebevědomou, ale přitom nikterak patetickou podobu naší účasti na globálním přemýšlení o globálních věcech. A dělat něco pro to, aby byl svět lepší, nebo aspoň pro to, aby nebyl stále nebezpečnější.

Chceme se stát standardním evropským demokratickým státem. Proti tomu samozřejmě nic nenamítám. Jen by mi vadilo, kdyby nám tato naše snaha zakazovala vidět a pojmenovávat nejrozmanitější špatné věci, ať už se dějí kdekoli, hledat vlastní řešení, tvořivě žít.

Proč by naším programem měla být tuctovost, nezajímavost, nechuť se zabývat čímkoli jiným, než čím se zabývají ostatní? Naše identita nespočívá přece v tom, že o ní mluvíme a neustále někde vykřikujeme: My jsme Češi a kdo je víc!, ale v tom, že jsme schopni něco originálního říct jiným, něco konkrétního vytvořit, co může zaujmout i ostatní, ale co by možná stěží někde jinde vzniklo. Ze jsme schopni nabídnout ostatním svou specifickou zkušenost a obecně použitelné poznání, k němuž nás tato zkušenost přivedla.

Nemůžeme být zemí, která pořád cosi od někoho očekává, aniž sama komukoli něco nabízí. A my máme co nabídnout. Např. nenabízí tak zvláštní, trpká a poučná zkušenost, jakou je čtyřicetiletý život středoevropské země pod komunistickou vládou, žádná obecně srozumitelná a obecně poučná poznání? Nedokážeme-li je artikulovat a zprostředkovat jiným, pak to je jen a jen problém naší vlastní lidské nedostačivosti, nikoli důsledek toho, že jako malá země nemáme právo vkládat něco do obecného duchovního bohatství lidstva.

Svého času jsme hořce poznali meze evropské demokracie, když zvolila politiku ústupků zlu a přistoupila na ideu, že košile je bližší než kabát. Toto mnichovanské nebezpečí se opět nad Evropou vznáší. Přemýšlet o něm, o jeho zdrojích, podobách a důsledcích znamená přemýšlet opět o demokracii jako takové. Myslím, že naše moderní historie nás k této úvaze přímo zavazuje. A že nás zavazuje i k tomu, abychom ukázali svou úctu k demokracii, a to jak svou vůlí podílet se spolu s jinými na její obraně, tak svou schopností varovat jiné před důsledky, které by mohlo mít, kdyby trvale strkali hlavu do písku a odmítali vidět nejrůznější nebezpečí, natož jim včas a odvážně čelit.

S tím souvisí otázka našeho vztahu k jiným národům, kulturám a rasám. Skutečnými demokraty se můžeme nazývat jen tehdy, budeme-li respektovat všechny, kdo jsou od přírody či kulturně jiní, budeme-li jim otevřeni, budeme-li se snažit je pochopit a hledat to, čím nás mohou obohatit, anebo jim naopak pomáhat tam, kde jim pomoci můžeme. A jedině půjdeme-li touto cestou, budeme mít i plné morální právo pozvednout svůj hlas na obranu každého, jehož lidská práva jsou pošlapávána, byť by nám to mělo přinést i diplomatické potíže.

Uvítal bych, kdybyste jako politici, kteří budou mít nepochybně i po volbách vliv na osudy naší země, přemýšleli o těchto věcech, debatovali o nich mezi sebou i s občany a kdybyste se při tom dokázali oprostit od přílišných ohledů na to, co může sklidit okamžitý potlesk a co sklidí spíš pískot. Naši občané nejsou tak krátkozrací, aby nedokázali ocenit i odvahu neobětovat svou pravdu okamžitému úspěchu. Ostatně bod, který třeba ztratíte dnes, může znamenat deset bodů pozítří.

Paní poslankyně a páni poslanci, snad by se dalo poněkud poeticky říct, že demokracie je slušnost. A pakliže je demokracie českou otázkou dvacátého století, naším programem by měla být slušnost. Přál bych nám všem, aby byla i hlavním vítězem nadcházejících voleb. Děkuji vám za práci, kterou jste vykonali. Přeji vám mnoho úspěchů ve vašem dalším veřejném i osobním životě a děkuji vám, že jste mi věnovali pozornost. (Potlesk.)