Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Josef Mandík: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, předně chci panu ministrovi poděkovat za odpověď, i když ve své podstatě nekoresponduje s interpelací, nedává odpověď na základní otázku, to je na řešení financování učňovského školství stejným způsobem jako u ostatních státních středních škol.

Lze souhlasit s tím, že stát v souladu s článkem 33 Listiny základních práv a svobod a § 4 odst. 1 školského zákona zaručuje ve státních středních školách bezplatné vzdělání. Tato záruka je však bezcenná v případě tzv. černého sponzorování, to je v případě žáků připravujících se pro určitou fyzickou nebo právnickou osobu, kdy se tato osoba ve smyslu § 12 odst. 2 školského zákona sice zaváže k úhradě ostatních provozních nákladů na přípravu žáků ze svých nákladů, avšak vynaložené prostředky vyžaduje uhradit od zákonných zástupců žáků.

Právě to, bez ohledu na nabídku a kapacity středních škol, které vysoce převyšují počty žáků 8. a 9. ročníků základních škol, přivádí do zoufalé situace především rodiče žáků, kteří jsou hůře umístitelní ve výběrových středních školách a má bezprostřední dopad na sociální situaci těchto rodin.

V učňovských zařízeních, jejichž zřizovateli je sedm ministerstev, se vzdělává více než polovina žáků všech středních škol. Z Ústavy ČR a dalších zákonů vyplývá povinnost státu zajistit kvalitní bezplatné vzdělání, a to bez jakýchkoliv podmínek.

Ve vaší odpovědi mně, pane ministře, vysvětlujete, že střední odborná učiliště mají svá specifika, a ta se zřejmě odrazila i ve speciální textové úpravě finančního a materiálního zabezpečení SOU. Původ tohoto způsobu financování je však již historický z dob, kdy byl při přípravě na dělnická povolání důsledně realizován duální systém přípravy na povolání teoretická výuka v učňovských či jim na roveň postavených školách, praktická příprava individuálním způsobem v podnicích či u živnostníků, a to na základě živnostenského řádu. Ten byl definitivně zrušen zákoníkem práce č. 65/1965 Sb. Občan má ústavou zaručeno bezplatné vzdělání bez rozdílu členění výuky na jednotlivé složky.

Platný školský zákon dává všem žákům stejné postavení, a to by mělo být respektováno ve všech druzích středních škol gymnáziích, středních odborných školách i středních odborných učilištích. Diskriminační neoprávněné postavení žáků SOU je právě v tom, že si oni (či jejich rodiče) mají hledat právnickou či fyzickou osobu, pro niž se mají připravovat a která má ze svých nákladů (a to bez jakýchkoliv daňových úlev) financovat jejich přípravu na povolání. Je nasnadě, že počet těchto sponzorů stále ubývá, a tím se počet tzv. státních žáků neustále zvyšuje (ve školním roce 1995 činí v odvětví zemědělství a potravinářství již 94,3%, v odvětví lesnictví pak 98% a jak jsem se dotázal na některých učilištích, kde jste zřizovateli jako ministerstvo školství, tak tam dokonce 100%). Právě to u ostatních druhů středních škol neexistuje.

Konstatujete, že žáci na SOU nejsou v nerovném postavení. Ano, nemají být podle zákonných norem, ale skutečnost je jiná. Říkáte, že na učilištích zřizovaných ministerstvem školství je vše v pořádku a za financování ostatních odpovídají další zřizovatelé. Všichni zřizovatelé vycházejí ze školského zákona, a ten zakládá nerovné postavení žáků SOU a současně sponzorů.

V interpelaci jsem konstatoval znevýhodnění jedněch podnikatelských subjektů vůči druhým, neboť stát de facto ustanovením § 12 školského zákona stanoví podnikatelským subjektům nerovné podmínky hospodářské soutěže, i když zákon č. 63/91 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších změn a doplňků, tuto záležitost neřeší. V interpelaci však nebylo napadeno ustanovení § 3 - 9 tohoto zákona, neboť v tomto případě samozřejmě nejde o kartelové dohody, dohody o sloučení podniků či monopolní a dominantní postavení na trhu. Rovněž tak netvrdím, že jde o zneužití účasti v hospodářské soutěži, to je § 42 obchodního zákoníku, či o nekalé soutěži ve smyslu § 44 obchodního zákoníku.

Tento špatný stav učňovského školství je dlouhodobě neřešen. Nechce se mi věřit, že byste o problémech učňovského školství nevěděl. Ptal jsem se vás, pane ministře, jako odpovědného za stav českého školství, kdy a jaké opatření přijmete k řešení těchto vážných problémů. Na moje otázky jste neodpověděl. Proto s odpovědí na interpelaci nesouhlasím.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se hlásí pan ministr školství Ivan Pilip. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ivan Pilip: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, pan poslanec Mandík oznámil, že nesouhlasí s mou odpovědí na interpelaci. Je to samozřejmě jeho právo, já to beru na vědomí, nicméně nemám přesto důvod, abych text, který je v písemné odpovědi na interpelaci, změnil a abych měnil svůj názor na tuto věc. Přesto, protože k tomuto bodu byla otevřena rozprava, řekl bych ještě pár slov k tomu, co tady říkal pan poslanec Mandík.

Jednak musím říci, že některé věci, které uváděl, jsou trochu v rozporu s textem jeho písemné interpelace. Když bylo řečeno, že neříká, že by tvrdil, že šlo o porušení pravidel hospodářské soutěže nebo o nekalou soutěž, tak na druhé straně v písemné interpelaci se říká doslova: "Uvedené zvýhodnění jedněch podnikatelských subjektů vůči subjektům druhým je zřejmě i porušením pravidel hospodářské soutěže" atd.

Čili, pane poslanče, ta vaše interpelace zabírá nebo vyvolává z § 12 školského zákona velmi široké souvislosti, které z něho nevyplývají. Děláte závěry, které skutečně jdou nad rámec toho, co zakládá i Ústava. Konkrétně vyvozujete z toho, že je řečeno Ústavou právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, které jsou součástí sítě státních škol, s čímž souhlasím a což je pravda, že tedy z toho vyplývá, že by všechny školy měly být financovány stejně. Je třeba říci, že nic takového z tohoto ustanovení Ústavy nevyplývá. Také je třeba jiným způsobem, jinou výší finanční dotace financováno gymnázium, které má určitý druh nákladů a určitý průběh výukového procesu a jiným způsobem střední škola sklářská, která má dvojnásobné objektivně dané náklady. Tedy vlastně ze státní pokladny se na jednoho žáka přispívá o 80% více než na jiného a přesto jsem přesvědčen, že to někdo považuje za nerovnoprávnou podmínku pro studium nebo za porušování ústavního ustanovení.

A skutečně výuka na učilištích má celou řadu zcela specifických rysů včetně toho, co vyplývá z jisté duálnosti systému, kterou jste tady zmiňoval, to znamená, že část této přípravy je praktická. Zák se podílí na určitých praktických činnostech a je-li to vázáno na podnik, tak i v rámci tohoto podniku.

Není možné souhlasit ani a tím, že je to znevýhodnění pro žáka, ani znevýhodnění pro podnik. Znevýhodnění pro žáka to není proto, že pokud ten žák nemá tzv. sponzora - i když ten název nepovažuji za nejšťastnější - ale nepřipravuje se pro konkrétní podnik, tak má nárok na financování své přípravy ze státního rozpočtu a toho využívá více než 90% studentů. Pro podnik sám, to znamená pro ty podniky, které financují zhruba 10% žáků, kteří se připravují pro konkrétní podnik, je třeba říci, že je to otázka jejich volby. Tyto podniky zvažují, jestli fakt, že třeba žáci se při své přípravě také podílejí na praktické činnosti, že získávají vazbu na podnik atd., jim stojí za náklady, které jsou vyšší z toho titulu, že přispívají na hrazení nákladů souvisejících s praktickou výukou. To znamená, že pokud třeba podniky takto činit nechtějí, žák přechází do režimu žáka podporovaného při svém studiu ze státního rozpočtu. Podnik má možnost volby, není tady nějaké znevýhodnění hospodářské soutěže. On prostě zvažuje míru výhod a nevýhod, které vyplývají z toho mít učně připravovaného ve vlastním zařízení.

Daňové úlevy mezi ně nepatří, to je pravda, ale i to je věc, kterou on poměřuje ve svém rozhodování, a jak podniky volí, to je vidět z toho poměru státních žáků a těch ostatních.

Jinou věcí je samozřejmě otázka tzv. černého sponzorování. Tady je skutečně překračován zákon. Na tyto případy je nutné upozorňovat a pokud jsme s nimi seznámeni, samozřejmě se okamžitě snažíme zjednat nápravu, protože možnost, aby si podnik nechal přispívat na náklady od rodičů žáka nebo od žáka samotného, to v souladu se zákonem není a je jeho porušováním. Ale porušování zákona je jiná věc než špatné ustanovení zákona.

Závěrem musím říci, že i ta formulace, kterou jste znovu použil ve vašem příspěvku, že existuje zoufalá situace rodičů při umisťování dětí, je ve zjevném rozporu s tím, co jste sám v témže příspěvku uznal, že nabídka středních a učňovských škol přesahuje počty dětí, které ze základního školství odcházejí. Je samozřejmé, že to není zcela vyváženo strukturálně, tak jako tomu ani nemůže být, že některé obory a některé přesné školy, známé třeba svou kvalitou, mají větší zájem uchazečů, ale v této zemi, v tomto roce - a je tomu tak již zhruba druhým nebo třetím rok m -není problém po absolvování základní docházky si vybrat další pokračování v přípravě na zaměstnání a dále studovat nebo se připravovat v učňovském zařízení. Naopak to považuji za jednu z nejvýraznějších změn v našem školství a nebrání tomu ani vámi kritizovaný § 12.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Kdo se dál hlásí do rozpravy? Pan kolega Mandík.

Poslanec Josef Mandík: Já vám děkuji, pane ministře, za vysvětlení, ale přesně to jste už udělal v interpelaci. Já totiž mluvím malinko o něčem jiném a vy taktéž. Buď se úmyslně vyhýbáte a neustále mi zdůvodňujete stejným způsobem stav, který je - ten stav já dobře znám - ale otázka je, že není vůle tento stav napravit. Na mé otázky v interpelaci jste mi skutečně vlastně neodpověděl.

Já jsem se ptal, jak hodláte k tomuto problému přistoupit nebo co pro to uděláte a na to jste mi neodpověděl. Tou replikou, kterou jste udělal, jste mi vlastně znova vysvětlil to, co jste mi odpověděl k interpelaci.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Kdo se dál hlásí do rozpravy? Pan kolega Kozel.

Poslanec František Kozel: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, doufám, že pochopím vystoupení pana poslance Mandíka lépe než kdokoliv jiný. Chtěl bych vás poprosit, pane místopředsedo, jestli by pan kolega Mandík mohl sněmovně říci, jak hlasoval na podzim v roce 1992, když se rozhodovalo o kompetencích ve vztahu k učňovskému školství. Bylo by to možná zajímavé, protože podle mého přesvědčení všechny problémy, které tady teď pan poslanec tak pěkně prezentuje, mají svůj začátek právě při hlasování tehdy na podzim v roce 1992.

Děkuji vám.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Kdo se dál hlásí do rozpravy? Pan kolega Mandík.

Poslanec Josef Mandík: Milerád odpovím. Samozřejmě dával jsem mimo jiné i návrh před třemi lety, co se týká návrhu novely zákona o kompetencích, a to si určitě pan předseda dobře pamatuje, takže můj přístup zná. Mimo jiné jsem také dával pozměňovací návrh k § 12 při projednávání školského zákona, který byl snahou celý tento problém řešit. Tenkrát pan ministr školství nepodpořil tento pozměňovací návrh a tak jsem se ho právě ptal, když ho nepodpořil, jak tedy on přistoupí k řešení tohoto vážného problému učňovského školství. Takže v tom tkví ten problém.

Současně jsem skutečně dával komplexní pozměňovací návrh, pane předsedo. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se již nikdo nehlásí, rozpravu končím.

Budeme hlasovat o návrhu usnesení, který přednesl pan kolega Mandík. Odhlásil jsem vás a prosím, abyste se znovu zaregistrovali.

Opět využiji svých chabých možností, které mám, a vyhlašuji přestávku do doby, dokud se tato sněmovna nestane usnášeníschopná.

(Krátké přerušení jednání.)

Dámy a pánové, pokračujeme v přerušeném jednání 40. schůze s tím, že budeme hlasovat o návrhu usnesení pana kolegy Mandíka, který nedoporučuje sněmovně přijmout odpověď pana ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ivana Pilipa na jeho interpelaci. Jedná se o 125. hlasování.

Kdo návrh podporuje? Kdo je proti?

Návrh nebyl přijat - pro hlasovalo 27 poslanců, proti 34.

Dámy a pánové, tím jsme se vyrovnali s bodem 61 a podle schváleného programu přistoupíme nyní k bodu 29, kterým je

Předložený návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 2096, stanovisko vlády k němu jako sněmovní tisk 2096/1. Návrh uvede pan poslanec Navrátil, kterého prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Jan Navrátil: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, předkládám Poslanecké sněmovně k projednání v prvém čtení návrh ústavního zákona o referendu a o doplnění ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Mohu vás ujistit, že předkladatelé - Dalibor Matulka a já - jsou si vědomi toho, že se jedná o velmi závažnou problematiku. Bohužel o tom nesvědčí účast poslanců ve sněmovně v této chvíli.

Ke zpracování tohoto ústavního institutu jsme přistoupili poté, co Poslanecká sněmovna zamítla již dva poslanecké návrhy na vydání ústavního zákona o referendu a kdy vláda České republiky ústy předsedy vlády sdělila, že nehodlá předkládat vlastní návrh ústavního zákona v provedení čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky.

Z ustanovení čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je podle článku 3 Ústavy České republiky součástí ústavního pořádku jednoznačně vyplývá, že ústavní systém České republiky je založen na principu přímé demokracie a s ohledem na ustanovení článku 2 odst. 1 Ústavy České republiky se připouští symetrický výkon státní moci prostřednictvím zvolených zástupců. Z tohoto ustanovení Listiny je tak absence normy o lidovém hlasování, tedy referendu, naprosto zřejmá.

Česká republika tento ústavní institut od 1. 1. 1993 nemá upraven na rozdíl od většiny evropských zemí. I když je úprava celostátního referenda v jednotlivých státech rozdílná, je v Evropě jen málo států, jejichž právní řád neobsahuje žádnou úpravu referenda. Obligatorně musí být provedeno referendum například v Dánsku v případě ústavních změn a o přenosu pravomocí státu na mezinárodní organizace v alternativě k pěti šestinám kvalifikované většiny poslanců, obdobně tak, jako ve Francii. V Maďarsku se obligatorně rozhoduje v referendu o přijetí ústavy. V Rakousku, Španělsku, Švýcarsku zejména k potvrzení celkové revize ústavy, v Německu k potvrzení spolkového zákona o územním členění. Fakultativní referendum je upraveno v celé řadě zemí, např. v Dánsku, Finsku, Francii, Itálii, v Maďarsku, Slovensku, Německu, Polsku, Rakousku, Řecku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku, Velké Británii.

Přístup k řešení tohoto práva občanů rozhodovat o důležitých otázkách přímo je různý z pohledu orgánů iniciujících referendum, přičemž některé státy počítají i s iniciativou občanů v referendu. Ve většině států je výsledek referenda závazný a pokud má výsledek nezávazné právní účinky, zpravidla je respektován v zákonodárné činnosti příslušných orgánů.

Z uvedeného demonstrativního srovnání je zřejmé, že existuje několik řešení institutu referenda a celá řada variant dílčích řešení otázek s ním spojených.

U ústavního zákona je obvyklé, že tento stanoví pouze ústavní meze a podrobnosti upravuje zákon. Předkladatelé jsou přesvědčeni o nutnosti přijetí tohoto ústavního zákona, proto navrhují, aby do právního řádu byl opětovně zařazen institut referenda, a nikoliv propašován.

Navrhují také, aby lhůta podle § 91 odst. 1 jednacího řádu byla ve smyslu odst. 2 uvedeného paragrafu zkrácena o 20 dnů, tedy na 40 dnů.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Nyní mi dovolte, abych vás poprosil o shovívavost a pozval k přednesení zpravodajské zprávy pana kolegu Marka Bendu. (Po příchodu poslance Bendy do sálu.) Organizační výbor určil zpravodajem pro prvé čtení pana poslance Marka Bendu, kterého žádám, aby se ujal slova.

Poslanec Marek Benda: Pane místopředsedo, dámy a pánové, já se omlouvám za chvilku zdržení. Páni poslanci Dalibor Matulka a Jan Navrátil předložili návrh ústavního zákona o referendu a doplnění ústavního zákona ČNR č. 1/1993, Ústavy České republiky. Vláda k tomuto přijala stanovisko 21. února 1996, které bylo doručeno Poslanecké sněmovně jako tisk 2096/1. Vláda vyjadřuje jednoznačný nesouhlas s tímto návrhem zákona. Já - jak mě znáte, můj názor na referendum je vždycky poměrně skeptický - v tomto případě vyjadřuji také výrazný nesouhlas pro některé chyby, které v ústavním zákoně jsou nebo pro příliš velký rozsah pravomocí jak předsedy Poslanecké sněmovny jako jedné konkrétní osoby, tak vůbec referenda, které v podstatě vytváří zcela nezměnitelné a nezvratitelné rozhodnutí, které podle mého názoru je zcela chybně. Nedoporučuji Poslanecké sněmovně, aby tento návrh zákona projednala. Doporučuji, aby ho v prvním čtení zamítla.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Kdo se dál hlásí do rozpravy? Pan kolega Navrátil.

Poslanec Jan Navrátil: Pane předsedající, zpravodaj v podstatě zopakoval stanovisko vlády bez toho, aniž by se vyrovnal se základním přístupem předkladatelů k této problematice, aniž by vysvětlil jakýkoliv postoj svůj či řekněme toho stanoviska, se kterým se ztotožňuje, pokud jde o nutnost vyplývající už ze samotného zakotvení v Listině základních práv a svobod a v ústavě tohoto referenda, v právním řádě. Jestliže ani tento poslední pokus za trvání tohoto volebního období této Poslanecké sněmovny nebude akceptován, pochopitelně, že zase - tak jako v několika dalších případech - to bude znamenat pouze to, že vládní koalice a vláda zvláště si nepřeje přijetí něčeho, co by výrazně omezilo její pravomoce. V tomto případě to pak bude znamenat, že občané budou muset sami ve volbách rozhodnout o mnoha věcech, o kterých by jinak mohli rozhodovat v referendu. Ať už jsou to základní otázky dotýkající se suverenity státu - jako je vstup do Evropské unie nebo vstup do NATO. To jsou pouze základní věci, o kterých budou muset voliči 31. května a 1. června tohoto roku rozhodnout s vědomím, že po těchto volbách vláda, která vznikne, může prakticky bez jakéhokoliv omezení v těchto věcech rozhodovat. Bude tedy třeba, aby každý volič pamatoval na tyto otázky, neboť tak jak jsme po volbách v roce 1992 byli záhy překvapeni rozdělením Československa na dva státy, aniž by o tom která ze stran vládní koalice na české straně měla řádku ve svém volebním programu, tak se může stát i otázka vstupu do NATO a do Evropské unie předmětem stejného jednostranného rozhodnutí v případě, že občané si tuto hrozbu neuvědomí.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Payne. Připraví se pan kolega Benda, poté je přihlášen pan kolega Matulka.

Poslanec Jiří Payne: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, dovolte, abych se stručně vyjádřil k některým myšlenkám týkajícím se přímé demokracie. Debata zde proběhla o této věci už mnohokrát a opakovaně. Jsem přesvědčen, že z toho, že naše ústava připouští, že by bylo možné ústavním zákonem doplnit do systému naší zastupitelské demokracie také nějaký prvek přímé demokracie, nelze vyvozovat, že to je obligatorní záležitost, která musí být uskutečněna.

Za druhé jsem přesvědčen, že přímá demokracie není lepší demokracií než zastupitelská demokracie, jak někdy bývá mylně naznačováno. Dokonce naopak. Kdybych odcitoval z publikace pana Premthalera, kde se zabývá podrobně touto problematikou, uvádí se tam, že právě referendum, právě prvky přímé demokracie bývají velmi často používány k upevnění diktatury a autoritativních režimů. Zároveň představa, že pomocí přímé demokracie se umožní nějaké dynamické prvky, nějaké změny, nějaký další vývoj ve státě, je naprosto mylná. Protože ve všech zemích, kde přímá demokracie byla používána, se vždycky nakonec ukázalo, že je prvkem naprosto konzervativním.

Uvádím to proto, abychom si byli vědomi toho, co vlastně obnáší tento návrh. Tento návrh ve své podstatě směřuje k tomu, aby byly zastaveny reformy v České republice. Aby byl vytvořen nástroj, který umožní zablokovat jakýkoliv pokrok, jakýkoliv postup od totalitního režimu směrem k demokracii. Jakýkoliv další pokrok. Proto si myslím, že Česká republika v současné době nepotřebuje referendum.

Pokud se týká konkrétního předloženého návrhu, myslím si, že opět narážíme na tradiční nepochopení přímé demokracie, tak jak se s ní setkáváme ve všech postkomunistických zemích. Z této mylné koncepce vycházely i všechny návrhy o referendu, které byly v našem právním řádu zakotveny ještě v době federace. Vychází se z mylné představy, že referendum má být vyhlašováno parlamentem. Pokud se někdo seznámí alespoň zhruba s problematikou přímé demokracie, zjistí, že to je právě alternativa, která je naprosto zakázaná. Zastupitelský sbor byl zvolen proto, aby uměl rozhodnout, rozhodl. Referendum je řekněme opravným prostředkem, nikoliv náhradou zastupitelského sboru. Z toho důvodu právě nemůže být referendum vyhlašováno zastupitelským sborem. Tento omyl - neustále opakovaný v mnoha postkomunistických zemích, zřejmě pod vlivem právě těch, kteří ten režim pomáhali v minulosti budovat - se stále znovu a znovu opakuje. To znamená - pokud někdy v budoucnosti budeme chtít hovořit o přímé demokracii, pak já jenom doufám, že budeme vycházet ze zkušenosti Švýcarska, kde takovýto návrh je veřejným pohoršením. Kde je naprosto nemyslitelné, aby orgán, který byl zvolen k nějakému rozhodnutí, prohlásil, že neumí rozhodnout a že místo toho vyhlašuje referendum. Naopak. Jestliže dojde ve Švýcarsku k vyhlášení referenda na základě lidové iniciativy, pak parlament - protože k tomu byl zvolen - je povinen vypracovat protinávrh, legislativně kvalitnější, a ten parlamentní návrh má potom přednost. Nebo mohou být v referendu předloženy oba dva návrhy zároveň. Ale v žádném případě nelze dopustit, aby zastupitelský sbor referendum vyhlašoval.

Další otázka, která je nevyřešena, je problematika toho, že musí být jasně stanoveno, jakou váhu má rozhodnutí referenda.

Referendum jako fakultativní záležitost, referendum jako nezávazné rozhodnutí je ve své podstatě pouhým průzkumem veřejného mínění. Samozřejmě, je možné vynaložit velké prostředky ze státního rozpočtu na takový kvalifikovaný průzkum veřejného mínění. V jistých okamžicích to může být dokonce účelné, ale myslím si, že k tomu vůbec nepotřebujeme žádný zákon, to si dokonce vláda může objednat u nějaké seriózní firmy na zakázku, na to nepotřebujeme žádný zákon, pokud to má být informativní zjištění stanoviska obyvatelstva k určitému problému. Dokonce jsem přesvědčen, že máme státní úřad, který provádí takovéto průzkumy právě pro účely ústavních orgánů, takže necítím, že by nám chyběla informace o tom, jaké jsou názory veřejnosti. Pokud ovšem nebude stanoveno, jakou platnost, v jaké podobě je začleněn výsledek referenda do našeho právního řádu, v jaké podobě bude napasován do našeho systému práva, našeho ústavního pořádku, kde máme ústavní zákony, obyčejné zákony, máme mezinárodní smlouvy, musí být přesně řečeno, jakou má závaznost, co se stává výsledkem toho referenda. To v tomto návrhu, bohužel, není učiněno. Já si myslím, že tento návrh vůbec není způsobilý k projednávání. Navrhuji, aby byl zamítnut hned v prvním čtení.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Benda, připraví se pan kolega Matulka.

Poslanec Marek Benda: Děkuji, pane předsedající. Přihlásil jsem se do rozpravy jen abych zareagoval na některá slova, která zde řekl předkladatel. Mnohé řekl pan kolega Payne, ale já znovu opakuji, co jsem z tohoto místa opakoval už mnohokrát: Ústava nám nepředepisuje, že musíme přijmout zákon o referendu. Ústava vytváří tuto možnost a pokud tato republika bude někdy potřebovat referendum, je v ústavě tato možnost otevřena. Není předepsána a prosím, aby nám to nebylo znovu a znovu vnucováno, není to pravda. To za prvé.

Za druhé, koncepce zákona, tak jak je předložena, je opravdu velmi chybná. Tady dokonce kolega Payne mluvil o tom, že referendum vyhlašuje parlament, tady by ho dokonce nevyhlašoval ani parlament, ale předseda parlamentu jako jedna osoba. Nevím, pan navrhovatel zřejmě četl stanovisko vlády, čili jsem nepokládal za nezbytně nutné ho celé opakovat, ale já se s ním plně ztotožňuji, řada těch koncepcí, které jsme tu měli, byla lepší než tato koncepce. Taktéž koncepce referenda jako nezměnitelného ústavního zákona je daleko, daleko za vším, o čem jsme kdy byli schopni uvažovat. A já ji naprosto jednoznačně odmítám jako diktát přímé demokracie neopravitelného charakteru. Vůbec nejsem ochoten uvažovat o tom, že bychom něco takového mohli do právního řádu začlenit.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Matulka, nikdo jiný se do rozpravy nepřihlásil.

Poslanec Dalibor Matulka: Dámy a pánové, jako druhý z předkladatelů bych snad mohl glosovat leckterá i nesmyslná tvrzení některých předřečníků, ale chci zareagovat jen na jedno:

Jestliže pan zpravodaj opakovaně hovořil o nezměnitelnosti referenda, které je údajně součástí našeho návrhu, a upozorňoval na ustanovení ústavy, zatímco kolega Navrátil ve svém úvodním slově poukazoval na Listinu základních práv a svobod, pak mi nezbývá než dospět k poznání, že pan zpravodaj zřejmě podcenil otázku čtení a poslouchání a myslím si, že organizační výbor, když přiděluje zpravodajství k některým tiskům, zejména k návrhům ústavních zákonů, tak by měl lépe zvažovat, zda nepřidělit zpravodajství člověku, který umí lépe slyšet a lépe vidět.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do obecné rozpravy se ještě hlásí pan kolega Navrátil.

Poslanec Jan Navrátil: Pane předsedající, ještě několik drobných poznámek. Především je mylný výklad, ale ono už se to tak někdy stává u koaličních poslanců, kdy hovoří o tom, že ústava pouze připouští konání referenda. Jsem přesvědčen, že ústava garantuje v tomto případě provedení referenda, ale v současné době není úprava, podle které by referendum bylo možno vůbec provést. Celostátní referendum není upraveno z evropských zemí např. v Belgii, v Lucembursku, v Nizozemí, v Portugalsku. Mezi postkomunistické země však bezesporu nepatří Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Rakousko, Velká Británie a řada dalších, kde celostátně referendum upraveno je.

O vstupu do Evropské unie rozhodovali občané v referendu ve Finsku, Švédsku, Rakousku i v Norsku, tedy v poslední vlně přijímání členů do EU. I když ve Finsku a Švédsku bylo toto referendum nezávazné, nicméně všechny politické reprezentace v parlamentu, až na Stranu zelených ve Švédsku, tuším, se rozhodly vůli občanů v referendu vzít na vědomí.

Pokud jde o to, co už přede mnou zdůraznil kolega Dalibor Matulka, tak jsem skutečně v té úvodní řeči hovořil o článku 21, odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde se hovoří mj. o tom, že občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, tedy není zde jakási podřízenost jedné či druhé formy. A protože Listina základních práv a svobod je bezesporu součástí ústavního pořádku naší republiky, nelze zde polemizovat ani ve vztahu k ustanovení čl. 2, odst. 2 ústavy.

Pochopitelně že zde mohou zaznít i různé alternativy k námi navrhovanému řešení. Jsem přesvědčen, že o těchto alternativách by se mělo především jednat na půdě garančního výboru, tedy toho výboru, kterému by byla předloha přikázána k projednání. Nedovedu si představit situaci, kdy o ústavním zákoně, o mezích úpravy návrhu ústavního zákona se prostě povede takováto krátká rozprava pouze na půdě sněmovny, u institutu, jehož absence je výrazně zřetelná v našem právním řádu.