Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní
poslankyni Gertě Mazalové. Zvu k řečništi
pana poslance Pavla Severu. Paní poslankyně Buzková
se přihlásila do obecné rozpravy.
Poslanec Pavel Severa: Dámy a pánové,
chtěl bych se zmínit o něčem, co se
událo v minulém týdnu.
Je to naše návštěva malé delegace
branného a bezpečnostního výboru ve
středisku pro drogovou problematiku OSN ve Vídni,
kde jsme byli svým způsobem podrobeni dost velké
kritice jako zástupci České republiky. Zjednodušeně
řečeno, bylo konstatováno, že pro Českou
republiku neexistuje omluva ani výmluva v neplnění
věcí, které jsme podepsali ve smlouvách,
ke kterým jsme přistoupili.
Očekává se od naší republiky,
že naopak náš stát bude pomáhat
v řešení této problematiky tam, kde
na to nemají síly. U nás se to nepředpokládá.
Kritika byla zejména v tom smyslu, že jsme nedokázali
za poslední období přijmout žádný
zákon co se týká problematiky drog; tato
problematika je u nás opomíjena.
Tady zaznělo, že se připravuje návrh
na ministerstvu spravedlnosti k předložení.
Už jsem konstatoval při projednávání
v prvním čtení, že tento návrh
neodmítám, každopádně na něm
má ministerstvo čas pracovat.
Pokud bude můj návrh přijat, bude to jakýsi
tlak na to, aby tato aktivita neustala, neboť už se
tak jednou stalo. Jsem ochoten potom v podrobné rozpravě
navrhnout třeba i pozdější termín
platnosti tohoto zákona, této novely, aby na to
byl dostatečný prostor. Nicméně, tímto
návrhem se nic nemůže pokazit.
Teď se soustředím na něco, co mě
velice potěšilo; že můj názor není
osamocen, z právního hlediska je podložen i
odborníky, kteří mají na starosti
kompatibilitu práva Evropského společenství.
Mám na mysli právní rozhledy č. 2
z 15. února 1996, kde vezmu jenom část článku,
kterou zveřejnil pan dr. Bohumil Pikna, vedoucí
oddělení kompatibility s právem ES, sekce
legislativy ministerstva vnitra; je také členem
mezirezortní komise pro novelizaci a rekodifikaci trestněprávních
předpisů.
Jeho část je nazvána "Konkretizované
právní argumenty pro uzákonění
obecné trestnosti držení drogy". Považuji
tyto argumenty za velice důležité pro dodržování
dohod, ke kterým jsme přistoupili.
Dovolím si je tady citovat:
Naše právní úprava dané materie
neodpovídá znění čl. 36 odst.
1 Jednotné úmluvy o omamných látkách
z roku 1961, podle kterého se smluvní strany zavazují
učinit opatření nutná k tomu, aby
za trestný čin byla považována rovněž
držba drogy, tzn. jakékoliv nelegální
držení drogy, bez ohledu na motiv a na to, komu jsou
drogy určeny.
Strany se tak zavázaly, že budou stíhat držení
drog, jakož i další formy jejich zneužívání.
V souvislosti s postihem se v čl. 38 Jednotné úmluvy
z roku 1961 stranám doporučuje, aby věnovaly
zvláštní pozornost opatřením,
směřujícím k léčení
a lékařským ošetřením
poživačů drog a zajištění
jejich rehabilitace.
Rovněž čl. 14 Protokolu o změnách
Jednotné úmluvy o omamných látkách
z roku 1961 reaguje na skutečnost, že trestného
činu nedovoleného obchodu se mohou dopustit též
osoby závislé na omamné látce, a proto
se připouští možnost, aby namísto
výroku o vině a trestu, případně
současně, byly tyto osoby podrobeny léčení,
výchově, doléčení, rehabilitaci
či resocializaci.
Obdobné ustanovení existuje v čl. 22 odst.
1 Úmluvy o psychotropních látkách
z roku 1971 s tím, že podle jejího čl.
23 mohou strany zavést ostřejší nebo
přísnější opatření,
než stanoví tato Úmluva, jestliže jsou
podle jejich názoru žádoucí nebo nutná
pro ochranu zdraví a blaha obyvatelstva.
Pokud jde o vlastní užívání či
zneužívání drog, vyzývá
Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými
a psychotropními látkami z roku 1988 v čl.
3 odst. 2 účastnické státy, aby s
výhradou svých ústavních principů
a základních zásad svého právního
systému přijaly opatření, jež
mohou být potřebná k uznání
přechovávání, získávání
nebo pěstování jakýchkoliv drog pro
osobní spotřebu, za trestné činy,
a to podle vlastního právního řádu,
pokud jsou vykonávány úmyslně a porušují
zmíněné úmluvy.
Za jeden z nejdůležitějších závazků
se v této souvislosti považuje čl. 33 Jednotné
úmluvy z roku 1961, který zakazuje státům
povolit držbu drog jinak, než na základě
uděleného práva.
V oficiálních komentářích k
této Jednotné úmluvě z roku 1961 a
Úmluvě z roku 1971 je upřesněno, že
předmětné články těchto
úmluv se týkají zejména držení
látek drogově závislými osobami, a
to i v malých množstvích, neboť tyto látky
jim totiž nebyly předepsány lékařem
a nebyly vydány k tomu zplnomocněnou osobou.
Z komentáře textu Jednotné úmluvy
z roku 1961 lze vyvodit, že signatářské
země nejsou striktně vázány stíhat
a trestat nezákonné držení drog pouze
tehdy, jedná-li se o jejich držení pro osobní
spotřebu, neboť tyto případy nejsou
považovány za závažný trestný
čin.
Článek 33 je však třeba interpretovat
v návaznosti na článek 4, písm. c),
citované úmluvy, ve kterém se strany zavazují,
že přijmou legislativní a správní
opatření, mj. k tomu, aby omezily použití
a přechovávání omamných látek
výlučně pro lékařské
a vědecké účely.
Proto, podle zmíněného komentáře,
nesmí státy, kromě uvedených dvou
výjimek, povolovat přechovávání
či držení drog za jiným účelem.
Zmíním se ještě velice krátce
o tom, že legislativní řešení otázky
držení drog v České republice je předmětem
zásadní kritiky na příklad renomovaného
experta OSN - UNDCP Bernarda Leroye, což je také uváděno
ve zprávě z r. 1993, kdy zde pobývala skupina
expertů v říjnu 1993 a kde se píše,
že v rozporu s požadavkem mezinárodních
úmluv ukládala česká legislativa represivním
složkám prokázat, že se jedná při
držení drogy o obchod s drogami. Rovněž
při zjištění kultur kanabisu musí
policie prokázat úmysl použít tyto rostliny
pro výrobu drog a prokázat nebezpečnost tohoto
jednání. Přitom je ve zprávě
zdůrazněno, že takováto opatření,
která neodpovídají v žádném
případě požadavkům mezinárodního
práva, komplikují úspěšnost práce
policie - toho jsme svědky, a vycházejí vstříc
obchodníkům s drogami, kteří jsou
si vědomi výhod, které jim přináší
využívání České republiky
jako centra evropského obchodu.
Tolik tedy pro názornost část z obsahu zprávy
uznávaného experta OSN, který v tomto smyslu
informoval ve středisku OSN.
Skončím konstatováním, které
budu citovat - není to moje citace - znovu připomínám,
že je to citace vedoucího oddělení kompatibility
s právem ES dr. Pikny z ministerstva vnitra, který
říká, že na principiální
otázku, která byla položena na začátku,
tj. zda má Česká republika povinnost z hlediska
svých mezinárodních závazků
uzákonit zásadu trestnosti držení drogy
"pro sebe" lze odpovědět jediným
způsobem - ano.
Já se domnívám, že pokud my se nepostavíme
k tomuto problému tak, že nebudeme mít normu,
která bude považovat držení drogy jako
trestný čin s tím, že budeme moci posuzovat
každý individuální čin podle
okolností - neznamená to, že by vždy osoba
byla trestána - budeme stát před velice problematickou
otázkou, jak vysvětlit v zahraničí,
že nejsme schopni dodržovat, jako republika, smlouvy,
které jsme podepsali a na které jsme přistoupili.
Domnívám se, a říkal jsem to již
na začátku, že lze tuto novelu přijmout
- byla o ní řeč i při naší
návštěvě ve Vídni, kde byla tato
citovaná novela zmíněna v přesném
znění a nebylo k ní výhrad. Bylo naopak
řečeno, že ta volnost by byla zabezpečena
zejména při znění bez dodatků,
ale je to údajně náš problém,
pokud chceme zmírnění a chceme dělat
testy narkomanů, ale každopádně byl
s ní vysloven souhlas.
Domnívám se, že pokud bude v platnosti novela,
kterou navrhuji, a bude např. navrženo její
vstoupení v platnost 1. 1. 1997 nebo jsem ochoten se bavit
o jiném datu, tak je to tlak na to, aby činnost
vlády a ministerstev neustala a aby se tato otázka,
která byla 4 roky opomíjena, začala řešit.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci
Severovi a zvu k řečništi paní poslankyni
Petru Buzkovou.
Poslankyně Petra Buzková: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové. V současné
době jsme svědky obrovského nárůstu
abúzu drog. Česká republika se postupně
stává z tranzitní země zemí
cílovou. Vzrůstá počet lidí,
kteří znají nealkoholovou drogu z vlastní
zkušenosti a narůstá počet závislých.
Tradiční domácí drogy, zejména
pervitin, ustupují drogám dováženým
ze zahraničí. Nejohroženější
skupinou jsou velmi mladí lidé, mladiství
a děti. S jistým zjednodušením lze uvést
čtyři základní faktory vzniku drogové
závislosti.
Jsou jimi samotná droga, osobnost jedince, sociální
prostředí a provokující a vyvolávající
činitelé, tedy zatěžující
situace. Je snad zbytečné zdůrazňovat,
jak důležitou roli zde sehrává rodinné
zázemí a škola. Nelze opomenout ani skutečnost,
že k prvním kontaktům s drogou dochází
téměř pravidelně v partě a
první dávka či dávky bývají
zadarmo.
K prvnímu setkání s drogou dochází
v prostředí rockových klubů, koncertů,
na večírcích a na diskotékách.
Mezi pocity, které bezprostředně předcházejí
kontaktům s drogou patří zvědavost,
touha po dobrodružství, pocit existencionální
úzkosti spojený s útěkem od reality,
snaha vyřešit generační problém,
nuda.
Dalším motivem je užití drogy jako sociálního
protestu, jako prostředku k rozvinutí fantazie a
tvořivosti.
Výše načrtnutou situaci bych ráda dokumentovala
na následujících číslech. Podle
výzkumu IVVM z října 1994 se z mladých
lidí mezi 15 - 20 roky s narkomany setkalo 57%, drogy byly
nabídnuty 46%, a drogy zkusilo 13%.
Předseda PSP Milan Uhde: Dámy a pánové,
čte se zde příspěvek, který
mnohé z nás zajímá. Koho nezajímá,
samozřejmě můžete opustit sál,
ale není dobré, abyste rušili tento projev
hlasitým hovorem.
Poslankyně Petra Buzková: Ve vyšších
věkových kategoriích klesají všechny
údaje. Z epidemiologické studie používání
drog mezi středoškoláky v polovině roku
1994 vyplývá: 34,4% středoškoláků
má vlastní zkušenost s drogou, 13,4% používá
alespoň jednu drogu opakovaně, 45,8% byla nabídnuta
marihuana a 20,3% jiná droga.
V Praze jsou údaje o něco vyšší,
zkušenost s drogou zde má dokonce 39,4% dotázaných
a opakovaně drogu užívá 16%. 51,2% byla
nabídnuta marihuana a 26% jiná droga.
Podle soukromých odhadů lékařů
zabývajících se touto problematikou, je dnes
v České republice minimálně 50 000
závislých. Ve zdravotnických zařízeních
bylo v roce 1994 evidováno 5 234 závislých.
Centrální evidence v současné době
však, bohužel, neexistuje a evidence jednotlivých
pracovišť, od krizových center po lůžková
zařízení, se značně překrývá.
Jakých trestných činů se mladiství,
závislí na droze - závislostí zde
míním i sociální závislost
- nejčastěji dopouštějí? Především
se jedná o trestné činy podle § 187,
188 a) trestního zákona. Konkrétně
pak o přechovávání či opatřování
pro jiného omamné či psychotronní
látky a dále svádění jiného
ke zneužívání jiné návykové
látky než alkohol.
K zneužívání totiž dochází
nejčastěji v prostředí party, a jen
těžko si lze představit, že mladý
člověk nenabídne drogu kamarádům,
naopak parta plní svou funkci při obstarávání
drogy. Pouze u značně pokročilého
stupně závislosti se tato funkce party postupně
vytrácí, stejně tak jako sama parta.
Svět toxikomana se zužuje na obstarávání
si drogy a pokud toxikoman nesežene více, než
potřebuje, s nikým se o svou dávku nerozdělí.
Tento druh trestné činnosti zůstává
zatím spíše mimo zájem orgánů
činných v trestním řízení.
Navíc by zde bylo na místě citlivě
zvažovat společenskou nebezpečnost takového
jednání a velmi opatrně volit další
postup, eventuálně druh sankce.
Dva základní prostředky řešení
celého problému jsou samozřejmě prevence
a represe. Prevence drogové kriminality mladistvých
bude při svém uskutečňování
do značné míry splývat s prevencí
drogové závislosti a dále s primární
prevencí obecné kriminality prováděné
na úrovni rodiny, školy a práce s mládeží
v jejím volném čase. S primární
prevencí zneužívání drog je třeba
začínat již na základních školách.
Výzkumy ukazují, že postoje deseti až
jedenáctiletých dětí naznačují
vysokou míru tolerance k užívání
drog a tedy i k rizikovému chování. Proto
je třeba primární prevenci směřovat
již do této věkové skupiny. Podle francouzských
a anglických zkušeností se osvědčuje
směřovat primární prevenci již
do předškolního věku. Primární
prevence musí být dále směřována
i do okruhu rodičů a učitelů, resp.
pracovníků, kteří s dětmi přicházejí
běžně do styku.
Sekundární prevence vzniku drogové závislosti
se soustřeďuje na rizikové skupiny, především
na potencionální experimentátory a experimentátory
s drogou. Velice rizikovou skupinou z tohoto hlediska jsou středoškoláci
z velkých měst, to znamená nad 10 tis. obyvatel,
především gymnazisté a studenti ekonomických
středních škol a průmyslových
středních odborných učilišť
se vzdělanějšími rodiči.
Rodina typického uživatele drog nebývá
funkční. Je neúplná či rodiče
jsou plně vytížení a nevěnují
dítěti dostatek pozornosti, nebo naopak rodiče
dítě natolik zahrnují svou pozorností,
že mu neposkytnou prostor pro rozvoj vlastní osobnosti
a dítě se snaží unikat.
Předseda PSP Milan Uhde: Okamžik, prosím,
dámy a pánové, znovu vás prosím,
utište se, překřikujete, přeznívá
ten tichý hovor - domněle tichý hovor - hlas
paní poslankyně. Není to, prosím vás
pěkně, možné. Děkuji vám
za pochopení jménem paní poslankyně
i jménem svým.
Poslankyně Petra Buzková: Z tohoto hlediska
představují nejrizikovější skupinu
ti, kteří žijí odděleně
od svých rodičů.
Terciární prevence spočívá
v zacházení s těmi, kteří návykovou
látku zneužívají a u kterých
vznikla závislost alespoň na úrovni sociální
závislosti, tedy v různých formách
léčby. Zde je prostor pro krizová centra,
psychologické poradny, ambulantní a ústavní
léčbu. Cílem je minimalizovat škodlivé
následky vzniklé závislostí. Formy
mohou být různé: poskytování
právnické, psychologické porady, poskytování
základní stravy, eventuální ubytování,
poskytování čistých injekčních
stříkaček jako prevence přenosných
nemocí, v neposlední řadě je snaha
vymanit závislého z toxikomanské subkultury,
snaha o obnovení vztahů v rodině, poskytování
poradenské služby rodičům závislých
dětí a snaha přesvědčit závislého
o vhodnosti a nutnosti léčby a samozřejmě
i samotná terapie.
Předpokladem úspěšnosti léčby
je však princip dobrovolnosti, eventuálně u
mladistvých a dětí je možno uvažovat
o principu tzv. omezené dobrovolnosti. Jedná se
o možnost umístit mladistvého narkomana na
předem omezenou dobu do speciálního diagnostického
ústavu, poskytujícího všechny služby
diagnostického a retoxikačního centra bez
závazku následně podstoupit léčení.
Po uplynutí předem stanovené doby by musela
zůstat otevřená i možnost návratu
k životnímu stylu toxikomana.
Nejobtížnějším stádiem terciární
prevence je především u toxikomanů,
kteří se nacházeli pod léčbou
v pokročilém stupni závislosti, resocializace
vyléčeného toxikomana, snaha pomoci mu znovu
se zapojit do normálního života a zamezit jeho
návratu do prostředí toxikomanské
subkultury.
Jestliže se prevence zaměřuje na snižování
poptávky po drogách, represe by měla usilovat
především o snižování nabídky.
Není snad sporu o tom, že má být zaměřena
především na ty, kdo s drogami obchodují.
Alespoň u většiny vyspělých evropských
států panuje shoda ve věci tvrdého
postihu nedovoleného obchodu a výroby omamných
psychotronních látek a současného
uplatňování zásady raději předcházet
a léčit než trestat, tedy důrazu na
prevenci ve všech jejích podobách - výchova,
terapie, rehabilitace, resocializace.
V souvislosti s tím je samozřejmě nutné
podpořit i nějaké legislativní změny
v našem trestním právu. Nyní se ale
setkáváme s názorem, že účinnou
prevencí zneužívání drog by byla
kriminalizace užívání drogy, ať
už přímo, což by odporovalo zásadě,
že sebepoškozování není trestné,
nebo nepřímo kriminalizací držení
či opatřování drog pro vlastní
potřebu. Zde upozorňuji na to, že kriminalita
mladistvých by kriminalizací držení
nebo opatřování drog pro vlastní potřebu
- byť v latentní podobě - velice stoupla.
O neúčinnosti prevence formou kriminalizace uživatelů
drog svědčí mj. i následující
skutečnosti. Většina mládeže se
mylně domnívá, že užívání
drog a jejich přechovávání pro vlastní
potřebu je trestné, jak vyplývá např.
ze sociologického průzkumu prováděného
Hygienickou stanicí hl. m. Prahy v minulém roce.
Kriminalizováno je obstarávání či
přechovávání omamné či
psychotronní látky pro jiného, přesto
se tohoto jednání většina uživatelů
dopouští, neboť k prvnímu kontaktu s drogou
dochází nejčastěji v partě.
Největší riziko nepřímého
postihu konzumace drog prostřednictvím zavedení
trestnosti držení či opatřování
drogy pro vlastní potřebu spatřuji v tom,
že závislí se budou obávat vyhledat
jakoukoli odbornou pomoc, či se někomu se svým
problémem svěřit. V tom je třeba spatřovat
obrovské riziko, neboť se sníží
počet klientů krizových center, kde se mj.
provádí i prevence infekčních chorob,
jako je hepatitida, pohlavní choroby, AIDS, ale především
jejich cílem je narkomana postupně převést
na režim terapie, rehabilitace a resocializace.
Pan poslanec Severa hovořil o mezinárodních
aspektech této záležitosti. Já bych
k této záležitosti také chtěla
říci několik slov. Myšlenka trestnosti
držení drogy bez ohledu na to, komu je určena,
je obsažena v mezinárodních smlouvách
zaměřených na mezinárodní kontrolu
drog. Především se jedná o jednotnou
úmluvu o omamných látkách z r. 1961,
která u nás vyšla vyhláškou ministerstva
zahraničních věcí č. 47 z r.
1965 Sb., pozměněnou protokolem o změnách
jednotné úmluvy o omamných látkách,
to bylo sdělení federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 458 z
roku 1991 Sb., o úmluvu OSN proti nedovolenému obchodu
s omamnými a psychotronními látkami z r.
1988 a o úmluvu o psychotronních látkách.
Podle čl. 36 odst. 1 písm. a) jednotné úmluvy
o omamných látkách má být za
trestný čin považováno mj. i držení
omamné látky bez ohledu na to, komu je určena.
Protokol o změnách jednotné úmluvy
zdůrazňuje potřebu léčení
a rehabilitace závislých osob a toto opatření
uvádí jako možnou alternativu trestu. Z komentáře
úmluvy lze dovodit, že smluvní strany nejsou
zavázány stíhat držení drogy
pro vlastní potřebu, neboť se nejedná
o závažný trestný čin. V souladu
s tímto výkladem je čl. 3 odst. 4 úmluvy
OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotronními
látkami, z kterého vyplývá, že
smluvní strany mohou podle svého uvážení
přijmout jako alternativní stíhání
i potrestání taková opatření
jako je léčba, výchova, rehabilitace a resocializace.
Podobně postupuje i většina evropských
států. Inkriminují sice zneužívání
držení či opatřování si
návykové látky pro vlastní potřebu,
v soudní praxi však k trestání příležitostných
uživatelů a samotných závislých
většinou nedochází. Různé
zmírňující úpravy svědčí
o snaze upřednostňování prevence před
represí s cílem vytvořit drogově závislému
takový režim, který jej bude motivovat, aby
se vymanil ze svého návyku.
Postih konzumace drog se ukazuje jako neúčinný,
tvrdý postih naopak vede po návratu z výkonu
trestu odnětí svobody k ještě většímu
zabřednutí do závislosti. Úskalím
terapeutické alternativy trestního stíhání
je, že prospěch z léčby může
mít pouze skutečně závislý
uživatel návykové látky.
Předseda PSP Milan Uhde: Okamžik, prosím,
paní poslankyně. Já jsem nucen, pánové,
po třetí vás prosit, abyste se chovali gentlemansky.
Tady vzniká několik ohnisek jakýchsi zvláštních
schůzí, kde se přednáší
naprosto nahlas. To je nemyslitelné. Paní poslankyně,
prosím pokračujte, já opravdu už nevím,
jak mám těch posledních pět nebo deset
minut, které nám dnes zbývají, udržet
sněmovnu aspoň v trochu tichém a snesitelném
stavu. Omlouvám se, prosím.
Poslankyně Petra Buzková: Trestat běžného
experimentátora by zase znamenalo neodůvodněně
zvýhodňovat závislého proti pouhému
experimentátorovi. Kromě toho předpokladem
úspěchu léčby je dobrovolnost. Jen
těžko lze léčit ty, kteří
se léčit nechtějí. A pokud dobrovolnost
bude jedinou alternativou potrestání odnětí
svobody, není to dobrovolnost skutečná, je
to de facto dobrovolnost vynucená.
Na závěr bych chtěla říci ještě
jednu věc. Myslím, že jsem uvedla dostatečné
množství argumentů proti návrhu poslance
Severy a dalších. Chtěla bych se ještě
zmínit k návrhům, které sem přišly
jako usnesení jednotlivých výborů,
kde se zavádí druhý odstavec, který
by rušil trestnost v případě dobrovolných
prohlídek a dobrovolného léčení.
Podobné ustanovení má ve své legislativě
Francie, ale tam podobný článek působí
značné obtíže. Mají zde léčebny
pro toxikomany přeplněné lidmi, kteří
se léčit nepotřebují a těžce
postižení narkomané čekají na
uvolnění terapeutických kapacit. Obdoba naší
ochranné léčby je totiž nařizována
soudy jako jediná alternativa k trestu odnětí
svobody. Terapeutická zařízení jsou
plná studentů přistižených při
experimentování s marihuanou.
Dámy a pánové, z těchto důvodů,
které jsem zde uvedla a i z řady jiných,
se připojuji k návrhu pana ministra spravedlnosti
a pana poslance Špačka, kteří navrhovali,
aby tento návrh byl zamítnut již ve druhém
čtení. Pan poslanec Severa se sice domnívá,
že přijetím tohoto návrhu zákona
nelze nic zkazit, jak sám řekl. Já se naopak
domnívám, že přijetím tohoto
návrhu zákona lze zkazit strašně moc.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní
poslankyni Petře Buzkové a udílím
slovo panu poslanci Josefu Janečkovi. Vidím, že
má v ruce jenom skromný lístek papíru
a že nebude mluvit dlouho. To lze jen vítat. Prosím,
pane poslanče. Připraví se pan poslanec Vladimír
Koronthály.
Poslanec Josef Janeček: Pan předsedající
to popsal naprosto přesně. Já skutečně
jenom několik poznámek, a to k tomu, co zde řekl
pan ministr a opakovala paní poslankyně Buzková,
tj. ono striktní rozdělení prevence a represe.
Je to velice nešťastné rozdělení,
které se snad používá na právnických
školách, ale život je o něčem jiném.
Téměř všichni jsme majitelé či
držitelé řidičského průkazu
a víme, že policie na našich silnicích
dělá represi. Vybírá pokuty, odebírá
řidičské průkazy, nutí dýchnout
do balónku či ne. Je to represe. Ale všichni
víme, že je to represe s velmi preventivním
účinkem. Nepleťme tyto pojmy a netvařme
se, že prevence a represe jsou dva rozdílné
pojmy. Samozřejmě dobře řízená
represe je velmi účinnou prevencí.
Tady zavedená represe bude mít několik následků.
Jednak samozřejmě stoupne cena drogy, což je
velice správné, protože mladí lidé
buď nebudou mít peníze na žádnou
dávku nebo na menší množství dávky,
což je velice důležité, protože závislost
se rozvíjí někdy velice rychle. Jestliže
se zde hovoří o starostech, o mladistvých
a dětech s nebezpečím, že by byly tyto
děti zatlačeny do jakési subkultury, vrátím
se k příměru, neznám žádného
řidiče, který by díky pokutě
se dostal do subkultury lidské společnosti. Musíme
si zřejmě položit otázku. Chceme omezit
množství mladých lidí, kteří
budou užívat drogu? Ano či ne. Chceme dodržovat
naše mezinárodní závazky? Ano či
ne. O tom je tento zákon. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci
Josefu Janečkovi. Zvu k řečništi pana
poslance Vladimíra Koronthályho a oznamuji sněmovně,
že v případě, že se podaří
zakončit obecnou rozpravu, dám hlasovat o návrhu
na zamítnutí. V případě, že
přibudou další přihlášky,
chystám se přerušit 42. schůzi do zítřka
do 10.00 hodin.
Poslední přihlášený do rozpravy
zatím pan poslanec Vladimír Koronthály. Má
slovo.
Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený
pane předsedo, vážený pane ministře,
dámy a pánové, před několika
týdny mne zaujala reportáž v novinách,
která popisovala skupinu mladých lidí vynášejících
různé zboží z obchodního domu
Kotva. Nemusím snad zdůrazňovat, že
toto zboží vynášeli, aniž za něj
platili. To podstatné je, že dokud žádaný
předmět nepřinesli tomu, kdo si tuto objednávku
zadal, nedostali svou pravidelnou dávku drogy.
Tento příklad uvádím proto, abych
podtrhl názor, že drogy nejsou otázkou nějakého
individuálního sebepoškozování.
Pomíjím samozřejmě i otázku
toho, že samotné sebepoškozování
je jevem velmi protispolečenským, protože přinejmenším
nás nutí vzhledem k solidární platbě
zdravotního pojištění k tomu, abychom
přispívali my všichni ze svých peněz
tomu, kdo se rozhodl z nějakého hecu své
zdraví huntovat, poškozovat atd. Tuto rovinu teď
pomíjím. Chci upozornit na to, že drogy jsou
něco daleko horšího než jenom individuální
záležitost.
Zaprvé narkoman tím, že se stává
narkomanem, velmi výrazně poškozuje nejen sebe,
ale své vztahy, své prostředí, svou
rodinu, své okolí. Tím, že narušuje
své vztahy k okolí, to je rovina, která je
nesmírně důležitá a pokud si
toto neuvědomujeme, tak jsme nepochopili, že existuje
něco jako společnost.
Droga v rukou narkomana je společnosti podle mého
názoru stejně nebezpečná jako odjištěný
ruční granát v rukou malého dítěte.
Narkoman, a to si musíme uvědomit, je člověk
bez vlastní vůle. Kdyby ji měl, tak není
narkomanem. Tak je schopen se drogy v tu či onu chvíli
zříci. Ale tím, že není schopen
se drogy zříci, tím, že je na droze
plně závislý, tím se stává
člověkem, kterého lze - a onen příklad
z Kotvy to dokazuje - zneužít k čemukoliv,
v jakémukoliv jednání, které může
celé společnosti být nesmírně
nebezpečné.
Další věc, kterou je potřeba zvážit.
Narkoman jako člověk bez vůle zpravidla nebývá
schopen udělat první krok k léčení,
ten nejdůležitější. To znamená
odhodlat se k tomu, pokusit se nějak překonat abstinenční
syndromy.
Účelem zákona, který zakazuje vlastnění
drogy není kriminalizace, ale pomoci těmto lidem
překlenout obavy z léčení tím,
že k léčení budou nějakým
způsobem přinuceni. Padla tady zmínka o tom,
že tento zákon přivede s sebou statistický
vzestup kriminalizace. Prosím vás, jsem přesvědčen
o tom, že nežijeme pro to, abychom byli objekty statistiky,
takže bych byl velmi nerad, kdybychom tento názor
brali příliš vážně.
Dalším zásadním aspektem tohoto zákona
je signál o nevhodnosti, signál pro veřejnost,
což je první základní součást
prevence. V souvislosti s kouřením se běžně
vyskytují názory - kouření nemůže
být tak nebezpečné, vždyť je na
to povolena i reklama. Nepodceňujme preventivní
působení zákona. Ve chvíli, kdy přijmeme
předkládaný návrh zákona, řekneme
jasně této společnosti a jménem této
společnosti, že užívání
drog je něco velmi špatného, něco velmi
nebezpečného, něco velmi zavrženíhodného
a odsouzeníhodného. To je základ veškerého
preventivního působení konstatovat, že
něco samo o sobě je špatné.
Dalším aspektem, který chci zdůraznit
znovu, je postih dealerů. Zatím je naprosto běžný
jev, že drobný dealer hřeší na
fakt, že malé množství drogy, které
se u něho najde, nelze postihnout. Čili on bez problémů
má u sebe jenom tolik drogy, kolik běžně
uhádá jako že je to pro jeho vlastní
potřebu a teprve až ji prodá, jde si pro další
dávku. Tohle nebezpečí je potřeba
podle mého názoru odstranit. Tím, že
budou nějakým způsobem likvidováni
nebo stahováni z oběhu potenciální
uživatelé drogy, narkomani, třeba i začínající
narkomani a tím, že na základě tohoto
budou samozřejmě, byť na krátkou nebo
na limitovanou dobu, stahováni z oběhu drobní
dealeři, tím se samozřejmě distribuce
drogy zaprvé velice ztíží a zadruhé
se nutně sníží poptávka. Limitace
poptávky ne-li úplná likvidace je podle mého
názoru dalším zásadním přínosem
tohoto návrhu zákona.
O přínosech by bylo možno mluvit ještě
hodně dlouho. Respektuji pokročilou dobu a nebudu
již déle pokračovat, ale jednu poznámku
si ještě neodpustím. Jsme vyzýváni
ústy pana ministra k diskusi. Trpělivé, dlouhé,
široce založené diskusi. Ve chvíli, kdy
mně bude hořet dům, veškerá diskuse
o požární prevenci nebo o metodách hašení
je podle mého názoru k ničemu. Je v první
řadě potřeba hasit. My jsme v situaci, že
dům už hoří. Samozřejmě,
ve chvíli, kdy mně hoří dům
a já ho začnu hasit, nemohu počítat
s tím, že ve chvíli, kdy uhasím požár,
bude ve stejně skvělém stavu, v jakém
byl před požárem. Ale i částečně
poničený dům, promáčené
stropy atd., jsou lepší, než kdybych dům
nechal shořet a místo toho diskutoval o požární
prevenci. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci
Koronthálymu, a protože vidím, že už
se nikdo nehlásí do obecné rozpravy - hlásí
se pan poslanec Václav Exner.
Poslanec Václav Exner: Pane předsedo, hlásím
se s technickou poznámkou. Jde o složitou problematiku.
Potřebovali bychom se v klubu poradit. Domnívám
se, že na základě toho by bylo vhodné
odložit hlasování až na ráno. Pokud
to není možné, žádám o přestávku
15 minut.
Předseda PSP Milan Uhde: Já vám rozumím,
pane poslanče, a domnívám se, že ta
15minutová přestávka by znamenala, že
by se hlasovalo až po ní, že bychom přetáhli
19.00 hodin. Nemám to v plánu a domnívám
se, že sněmovna bude se mnou souhlasit. Proto prosím,
abyste přijali několik sdělení.
Přerušuji 42. schůzi do zítřka.
Začneme v 10.00, mj. i proto, abychom umožnili porady
klubů, a budeme pokračovat v obecné rozpravě.
Poté budeme hlasovat o návrhu na zamítnutí.
Bude pokračovat podrobná rozprava. Do ní
jsou přihlášeni 4 poslanci a poté budeme
projednávat body 16. a 17. našeho schváleného
pořadu a poté, když se dostaví pan ministr
Kočárník, který je ohlášen
na 11.00 hodin, budeme projednávat body 3., bod 12. a bod
13. Předpokládám, že k hlasování
o ústavním zákoně, bod 20., nedojde
zcela jistě dopoledne, dojde k němu odpoledne, ale
já ještě v 10.00 hodin upřesním
hodinu, kdy se o tomto ústavním zákoně
bude hlasovat. Pokračujeme zítra v 10.00 hodin.