Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Kopie odpovědi ministra spravedlnosti Jiřího Nováka na interpelaci poslance Jiřího Šolera byla doručena dne 29. června 1993.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám Poslanecké sněmovně odpověď ministra spravedlnosti Jiřího Nováka na interpelaci poslance Jiřího Šolera. Odpověď je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Vážený pane poslanče,

Vaše interpelace v záležitosti ochrany základních lidských práv a svobod v České republice, s níž jsem se podrobně seznámil, směřuje především do oblasti mezinárodních vztahů. To se týká zejména Vašeho dotazu na dohody uzavřené v rámci Organizace Spojených národů, ale též dotazu na aplikaci Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na tyto části interpelace již, jak jsem byl informován, odpověděl pan ministr zahraničních věcí. Chtěl bych odpovědi na Vaše otázky doplnit z hlediska resortu, jehož řízením jsem pověřen.

Pokud se jedná o Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, považuji za potřebné připojit k odpovědi p. ministra zahraničních věcí některé další skutečnosti. Vzhledem k tomu, že jde o úmluvu tzv. uzavřenou, může být Česká republika jejím členským státem až poté, kdy bude přijata za členský stát Rady Evropy. Podle názoru čelného představitele Evropské úmluvy p. Dr. H. C. Krügera, který byl nedávno v Praze na pozvání ministerstva spravedlnosti, může v průběhu jednání o přijetí České republiky za členský stát Rady Evropy i Evropské úmluvy dojít i k takovému řešení, že by úmluva platila v České republice retroaktivně, od 1. 1. 1993. V tom případě by Evropská úmluva mohla přistoupit k řešení těch stížností z České republiky, které od tohoto data docházejí do Rady Evropy a jsou zatím pouze evidovány.

Nesdílím Vaše obavy, že by zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a vzniky samostatné České republiky došlo k ohrožení základních lidských práv a svobod. Nemusím Vám jistě připomínat, že podle čl. 112 Ústavy České republiky ústavní pořádek České republiky tvoří vedle vlastní ústavy a dalších ústavních zákonů Listina základních práv a svobod.

Podle Ústavy České republiky je Česká republika demokratickým státem, založeným na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti.

Ústava vychází z několika základních principů, na základě kterých je dostatečným způsobem, zcela odpovídajícím vyspělým demokratickým státům, garantována ochrana základních práv a svobod. Stačí připomenout, že podle čl. 10 ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Podle Ústavy se každý může domáhat ochrany svých práv u soudů, neboť soudy, jako nezávislé a nestranné orgány, jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tedy vytváření funkční soustavy nezávislých soudů patří také k upevnění ochrany základních práv a svobod.

Vedle soustavy obecných soudů vymezuje Ústava České republiky pravomoc Ústavního soudu mimo jiné rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle vládního návrhu zákona o Ústavním soudu by měla fyzická osoba právo podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta by měla počínat dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon ochraně práv poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Tím, že Ústavní soud může v takovém řízení rozhodnutí nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod zrušit, je dána jistota ochrany základních lidských práv a svobod občanům České republiky.

Obecně je základem ochrany lidských práv a svobod vyspěly právní řád a odhodlání občanů České republiky řídit se všemi osvědčenými principy právního státu. Při transformaci právního řádu tak, aby byl kompatibilní s Ústavou České republiky včetně její preambule, nese spoluodpovědnosti i Parlament, tedy dnes Poslanecká sněmovna. Věřím, že všichni poslanci jsou si vědomi této spoluodpovědnosti.

S pozdravem

Vážený pan

RNDr. Jiří Šoler, CSc.

poslanec Parlamentu

České republiky

Praha