Psychologická a psychoterapeutická
činnost se během uplynulých padesáti
let konstituovala jako svébytná, moderní
profese, pracující specifickými prostředky,
metodami a technikami, profese, ve které je třeba
ke kvalifikované péči o člověka
a jeho psychiku získat nemalé odborné předpoklady
a zkušenosti. Patří mezi profese, které
mohou úrovní
svého výkonu významně ovlivnit život
člověka, rodiny, či skupiny a - v případě
špatné aplikace - duševní zdraví
i život významně ohrozit. Psycholog tedy musí
svoji činnost vykonávat v rámci určitých
pravidel, pod určitým odborným dohledem a
garancí. V tom se
podobá historickým profesím lékaře,
advokáta a duchovního. Lékaři a právníci
nebyli nikdy považováni za obchodníky a živnostníky,
ale za zvláštní stav. Proto byli sdruženi
do zvláštních komor a řídili
se zvláštní profesionální etikou,
na níž komory dozíraly.
Současné znění
živnostenského zákona však explicitně
zahrnuje i psychologickou profesi a přitom ji dokonce neřadí
ani mezi živnosti vázané či koncesované!
Proto je o to nezbytnější výkon této
profese podřídit zvláštnímu předpisu.
Rovněž probíhající transformace
systému poskytování zdravotní a sociální
péče vyžaduje zákonnou úpravu
poskytování psychologických služeb obdobně
jako je tomu u lékařské profese.
V naší zemi se na
přípravě podobného zákona intenzivně
pracovalo v r. 1968, práce však byly přerušeny
ze známých důvodů. Nejen následujících
dvacet let, ale vlastně celých 40 let totalitního
materialismu byl tento obor z ideologických důvodů
potlačován. Plánovité popírání
všeho duchovního, duševna jako lidské
dimenze, neumožnilo institucionální zakotvení
a povědomí o významu a možnostech psychologické
profese. Přes tyto nepříznivé podmínky
se však obor vyvíjel a profesionalizoval tak, že
v kvalitě podstatněji nezaostává za
evropskou úrovní. Odborníci jsou připraveni
a je jich nyní zapotřebí ve všech
oblastech života.
Na rozdíl od jiných
profesí, regulovaných obdobnými zákony
o profesních komorách, má však psychologie
určitá specifika, na která je třeba
v obecné části této důvodové
zprávy poukázat, protože ovlivňují
i podobu zákona, jeho stavbu a rozsah.
1. Činnost
psychologů a psychoterapeutů je obtížněji
zachytitelná, definovatelná, je vždy do jisté
míry abstraktní, jako celý pojem duševna.
Z toho plyne:
a) netradičnost oboru a
menší obecné povědomí o něm,
b) klient, pacient, veřejnost
má málo klíčů k rozpoznání,
zda je psychologická péče (služba) na
dobré úrovni.
c) intervence laiků nebo
pololaiků je tu pravděpodobnější
a přitom nebezpečnější.
2. Škála uplatnění,
aplikace: Psychologická
péče se může tykat skutečně
všech oblastí života občanů. Každá
lidská činnost má svůj psychologický
aspekt. Proto se během let vyhranila početná
škála dnes už zcela samostatných psychologických
oborů, často od sebe dosti odlišných.
Právě tak je tu běžná pluralita
přístupů ke klientovi, existují
různé školy, přístupy v léčbě
od behaviorálních nácviků až
po hlubinnou terapii.
3. Vzdělání:
Samo vysokoškolské pregraduální vzdělání
představuje pouhý základ, který nezaručuje
možnost poskytovat samostatně kvalitní psychologické
služby. Psycholog musí mít přinejmenším
několikaletou praxi na pracovišti, které odpovídá
psychologické specializaci, v níž chce samostatnou
činnost či praxi provozovat. Pro některé
specializace (psychoterapie,rodinné a manželské
poradenství aj.) je zapotřebí speciálního
post graduálního
vzdělávání teoretického, především
však mnoha hodin praktického výcviku, který
neposkytují státní instituce, ale specializovaná
pracoviště, supervizní týmy, výcvikoví
analytici a pod.
Z uvedených tří
specifik plynou pro tvorbu zákona následující
konsekvence:
1. Ochrana práv klientů,
práv občanů před nekvalifikovaným
používáním technik a nekvalifikovaným
zásahem je tu naprosto zásadním prvkem. Stejně
jako u lékařské profese je nezbytné,
aby občan měl možnost nechat posoudit kvalitu
poskytnuté služby u kompetentní instance, kterou
mohou představovat jen psychologové kvalifikovaní
v dané specializaci.
2. Psychologové pracují
naprosto ve všech rezortech a oblastech státní
správy a i když je jich někde výraznější
množství, nelze určit garanční
ministerstvo. Při tvorbě zákona řešili
jsme nakonec tento problém ustavením vládního
orgánu.
3. Na jednotlivých úrovních
orgánů státní správy nejsou
převážnou většinou v řídící
a decizní sféře odborníci s adekvátní
specializací (na rozdíl např. od rezortu
zdravotnictví)
4. Význam a vliv tzv. profesních
sdružení (asociací), sdružujících
psychology dle oborů, je zde velmi významným
prvkem, který musí být promítnut do
členění komory i do jejích řádů.
Předkládaný
návrh se důsledně drží zásady,
že tu jde přenesenou pravomoc, kterou
stát deleguje na samosprávnou korporaci. Je zřízena
ze zákona, aby působila tam, kde stát nemůže
zaručit trvale kvalifikovanou kontrolu, dozor a garanci,
nebo kdy je to pro něj výhodnější.
Hlavním smyslem komory je orientovat a chránit občana
a garantovat profesionálně-etický standard.
Bez pomoci komory mohou státní orgány těžko
zajistit i odpovídající výcvik a kvalifikaci.
Její vznik je i nezbytným prvkem k tomu, aby mohlo
dojít k prolomení unitární, regulované,
plošné a centrální státní
služby, aby se mohla uplatnit pluralita v péči
o člověka. Zároveň však stát
musí mít kontrolní pravomoc a tu se snažíme
v zákoně zaručit. Komora tedy není
prestižní, ale pracovní instrument.
Zvláštní
část
K § 2:
Psychologickou profesi nelze jednoznačně
definovat prostým odvoláním na ustálený
pojem pro její mnohotvárnost a netradičnost.
Proto i v zahraničních legislativních úpravách
bývá vymezován pojem "psychologické
činnosti" (např. rakouské zákony
o psychologii a psychoterapii),
kterou je třeba svěřit speciálně
kvalifikovaným odborníkům., na rozdíl
od řady činností obdobných,které
může ve své práci aplikovat i řada
dalších humanitně zaměřených
pracovníků (viz dále komentář
k § 5).Druhým kritériem pak je stanovení
potřebného vzdělání.
K § 3:
Komora bude sdružovat především
psychology, absolventy jednooborového studia psychologie
na filozofických fakultách českých
univerzit a absolventy obdobných vysokoškolských
oborů v zahraničí. Je však třeba
respektovat současný stav, kdy postgraduálním
studiem nebo výcvikem získaly psychologickou kvalifikaci
i osoby s jiným výchozím vzděláním.
V demokratickém státě není možno
zakázat činnosti, u kterých nelze prokázat
možné následné poškození
druhého občana. Je však třeba občanům
umožnit výběr mezi vědecky podloženými
a jinými činnostmi. Protože předpokladem
pro výkon povolání psychologa není
ve všech případech vysokoškolské
vzdělání opravňující
k používání profesního titulu,
na jehož základě by měl občan
jistotu odborných předpokladů
pro poskytnutí požadovaných služeb, stanoví
zákon ochranu profesního označení,
jež lze používat pouze po splnění
zákonem stanovených podmínek.
K § 4:
Právní řád
demokratických zemí obvykle kromě územní
samosprávy zákonem ustavuje profesní sdružení
v podobě veřejnoprávních korporací,
označovaných jako "stavovské komory",
aby na ně mohla být přenesena vymezená
část státní správy. Profese
psychologa patří k těm profesím, v
nichž záruku a kontrolu odborného výkonu
mohou nést pouze psychologové sami. To
je důvodem ke zřízení psychologické
komory.
K § 5:
Důvodů pro obligatorní
členství v komoře je v případě
psychologické profese více. Především
je zde (stejně jako u profese lékaře a právníka)
nutné dohlížet na dodržování
zvláštní profesní etiky. Má-li
být psychologickou komorou garantována odborná
kvalita poskytovaných psychologických služeb
pro občana, který zpravidla sám nemá
možnost ji dostatečně posoudit, a nemá-li
být dotčeno právo jiných osob poskytovat
odborné služby, které však nespadají
přímo do
oblasti specifického povolání psychologa
(např. duchovních, vychovatelů, sociálních
pracovníků, kurátorů a pod.)., stanoví
zákon jako podmínku pro výkon povolání
psychologa členství v komoře. Protože
tímto zákonem je chráněno profesní
označení, jde u tohoto
požadavku ve smyslu odst. (1) zároveň o právo
psychologa, kterému po absolvování studia
komora nemůže odepřít registraci. Podle
odst. (2) dále komora rozhoduje v přenesené
působnosti o podmínkách udělení
povolení k samostatnému výkonu povolání
psychologa, obdobně jako je tomu u lékařské
komory. Dikce zákona tedy rozlišuje, že existují
dva stupně výkonu povolání
psychologa: základní, kdy povolání
může vykonávat každý registrovaný
člen (některé činnosti však pouze
pod supervizí, pod vedením samostatně působícího
psychologa) a samostatný výkon profese, k němuž
je třeba dalšího a déledobého
odborného vzdělání, výcviku
a praxe. Pro stručné objasnění pojmů
by bylo možno první stupeň označit jako
" registrace" druhý jako " licence".
K § 6:
Kromě řádného
členství je v komoře uvažováno
i mimořádné členství. Mimořádnými
členy se mohou stát ti, kdo ještě nevykonávají
psychologickou činnost, nebo ti, kdo již tuto činnost
nevykonávají. V prvém případě
jde hlavně o studenty psychologie, kteří
se tímto způsobem blíže seznamují
s životem komory. V druhém případě
jde o odstranění tvrdosti, kdy současný
odchod z profese i z komory by členy komory mohl vést
do izolace od jeho kolegů v profesi. Tito lidé mohou
být nadále komoře ku prospěchu díky
svým profesním a životním zkušenostem.
K § 7:
Komora je samosprávnou
korporací s demokratickou strukturou. Každý
řádný člen se může podílet
na její činnosti, musí však plnit stanovené
povinnosti.
K § 8:
Důvěru mezi psychologem
a klientem lze zaručit jen tehdy, má-li klient jistotu,
že informace, které psychologovi poskytne, nebudou
bez jeho souhlasu poskytnuty osobám třetím.
Jde o základní zásadu profese. Proto je akcentována
tím, že je jí věnován zvláštní
paragraf.
K § 9:
Komoře je třeba
svěřit řadu pravomocí včetně
stanovení kvalifikačních předpokladů
pro samostatný výkon povolání psychologa,
vlivu na strukturu vzdělávání, garanci
užívaných metod a technik. Důvody jsme
dostatečně diskutovali v obecné části
- kromě odborníků sdružených
v jednotlivé profesní asociace není nikoho,
kdo by tyto činnosti jednoznačně posoudil
a garantoval. Přitom není možno tyto podmínky
taxativně stanovit přímo zákonem,
protože jednak je tu celá škála psychologických
oborů (každý se svými velmi specifickými
požadavky na praxi a vzdělání), jednak
se bude vzdělávání
i kvalifikační předpoklady dynamicky vyvíjet
- je tomu tak i v zahraničí. Právě
z toho důvodu ovšem je tu nezbytná určitá
ingerence státu, jak ji postulujeme v § 23 tohoto
zákona.
K § 10:
Zákon vymezuje rozsah a
základní pravidla hospodaření s majetkem
komory. Hospodaření s příjmy komory
je obdobné jako u jiných samosprávných
korporací. Bližší podrobnosti stanoví
v rámci obecně závazných právních
předpisů řád komory. Zákon
stanoví explicitně, že výnos pokut je
příjmem podpůrného fondu, aby
nemohlo dojít k tomu, že komora vylepšuje svou
finanční situaci přehnaným ukládáním
pokut.
K § 11:
Komora nemá regionální
členění. Orgány komory jsou po dohodě
psychologické veřejnosti stanoveny tak,aby byly
pokryty všechny oblasti činnosti komory.
K § 12:
Valná hromada má
práva, která uděluje a deleguje orgánům
komory, dává možnost každému členu,
aby se vyjádřil k jakémukoliv problému
či věci, které se komory a její činnosti
týkají. Protože dle odst. (3) je o konání
valné hromady včas informován každý
člen komory, je na jeho vůli, aby se rozhodl, zda
se účastní. Ustanovení věty
druhé odst. (5) vylučuje možnost, aby například
dvě početně silné profesní
skupiny nemohly svou neúčastí zablokovat
konání valné hromady a tedy i jakoukoli změnu.
Zároveň dosavadní
praxe jiných komor ukazuje, že při spokojenosti
členů s činností komory valná
hromada nebo obdobné shromáždění
obtížně dosahuje kvalifikovaného počtu,
potřebného pro usnášeníschopnost.
Domníváme se, že takto vyhovujeme podstatněji
demokratické praxi svobodné
účasti a zároveň zabraňujeme
možné manipulaci.
K § 13:
Zastupitelstvo je řídícím
orgánem komory. Poměrný volební systém
pro volbu zastupitelstva zajišťuje, že v něm
budou odpovídajícím počtem zástupců
reprezentovány zájmy jednotlivých profesních
skupin, neboť u psychologické profese mají
jednotlivé skupiny podstatně odlišné
zaměření i vzdělání.Tomuto
požadavku odpovídá i počet členů
zastupitelstva.
K § 14 a 15:
Výkonným orgánem
komory je prezídium v čele s prezidentem komory.
Zároveň jsou i komunikačním orgánem
mezi komorou a vládou, resp. všemi rezorty, jichž
se psychologická činnost týká. Administrativní
práce související s činností
komory vykonává podle pokynů prezidenta kancelář
komory. Prezident je statutárním zástupcem
komory, která vykonává ve vymezeném
rozsahu státní správu.
K § 16:
Revizní komise je volena
valnou hromadou a kontroluje činnost zastupitelstva a prezídia.
Kontroluje plnění úkolů, uložených
presídiu a vykonává dohled nad dodržováním
právních předpisů a řádů
komory. Je vnitřním kontrolním orgánem
komory.
K § 17:
Profesní komise je rozhodujícím
odborným garančním a konsultačním
orgánem komory a orgánů státní
správy ve věcech,týkajících
se psychologické činnosti. Její stanovisko
je zásadní i pro rozhodování prezídia,
pokud se jedná o kritéria výkonu profese
a udělování licencí. Zastoupení
všech psychologických specializací - profesních
asociací - v komisi zajišťuje, aby komora mohla
reprezentovat zájmy jednotlivých, mnohdy odlišných
psychologických odborností na odpovídající
úrovni a bez výrazných zásahů
jedné psychologické odbornosti do způsobu
vykonávání profese odbornosti jiné.
V zájmu zachování ingerence státu
jsou místa tří členů profesní
komise vyhrazena zástupcům státní
správy.Nemohou tedy většinou ovlivnit
rozhodován v profesních
otázkách,účastní se však
všech sezení s hlasem rozhodujícím,
jsou informováni o dění v komisi a mohou
vznášet návrhy i námitky či intervenovat
u prezídia.
K § 18:
Čestná rada je orgánem,
který postihuje nedodržování etických
profesních zásad a odborné kvality výkonu
povolání a chrání tím jak klienty,
tak i profesní čest komory. Je jediným orgánem
komory, který může disciplinárně
postihnout člena komory. Proto se její činnost
řídí disciplinárním řádem,
jehož hlavní zásady jsou stanoveny
tímto zákonem (§ 21) a ne předpisy nižší
právní síly. Z téhož důvodu
je v zákoně formulována i neslučitelnost
členství v čestné radě s jinými
funkcemi v komoře. Právě tak je stanoven
i počet náhradníků, protože mohou
nastat případy, kdy může dojít
u některého
z členů čestné rady k námitkám
či obavě z podjatosti nebo konfliktu zájmů.
Protože se při řízení před
čestnou radou může rozhodovat ve velmi citlivých
věcech, stanoví přímo zákon,
kdy je k platnému rozhodnutí pro odsuzující
nález potřebná kvalifikovaná
většina.
K § 19:
Organizační struktura
komory a činnost jejích orgánů je
dána organizačním řádem komory,
který podléhá schválení zastupitelstva.
Jeho znění musí být známo i
příslušnému vládnímu orgánu.
Tentýž postup se použije při každé
změně organizačního řádu.
K § 20:
Profese psychologa a psychoterapeuta
se u nás kodifikuje poprvé v historii a proto je
důležité, aby již od počátku
byl zaručen její profesionální a morální
kredit ve společnosti. Kodex profesní etiky psychologů
bude meritorním předpisem, podle něhož
se bude činnost jednotlivců i komory řídit
a posuzovat. Proto v současnosti jednotlivé odborné
asociace - psychologická profesní sdružení
- mají již vypracovány přesné
a podrobné etické řády, podle kterých
se řídí. Půjde tedy jen o sladění
jejich dikce do společného stavovského etického
předpisu.
K § 21:
Ze zákona je třeba
stanovit základní požadavky a limity disciplinárního
řízení, protože se jedná o podstatný
zásah do profesní a někdy i osobní
cti a vykonávání profese členů
komory.Další je ponecháno na interní
normě komory. Disciplinární opatření
podle odst. (3) písm. d) nelze chápat jako zákaz
výkonu psychologického povolání, ale
tak, že člen komory bude dále vykonávat
psychologickou činnost pod supervizí. Ještě
výrazněji je omezena již
ze zákona možnost vyloučení z komory.
K § 22:
Psychoterapie je disciplína
se zhruba stoletou tradicí. Kvalitativně se liší
od postupů somatické medicíny včetně
biologické psychiatrie - jde o léčbu psychologickými
prostředky. Psychoterapie se tedy uplatňuje výrazně
i mimo oblast zdravotnictví,nejde zdaleka jen o léčbu
nemocí. Osvojení určitého psychoterapeutického
postupu vyžaduje náročný výcvik,
je to ovšem vždy stejný výcvik, ať
se jedná o kteroukoliv z aplikačních oblastí.
Proto jsou v některých evropských
státech vypracovány dva zákony - odděleně
o psychologické a psychoterapeutické činnosti.
V našich podmínkách předpokládáme,že
vývoj půjde tímto směrem. Proto jsme
profesi psychoterapeuta, která byla původně
chráněna dikcí § 3, vyčlenili
jako samostatný
paragraf v závěru zákona.
K § 23:
Komora je veřejnoprávní
korporací, na níž stát přenáší
nemalé pravomoci a povinnosti. Domníváme
se, že je to na místě a výhodné
- pro občany (klienty), pro odborníky i pro stát.
Stejně tak je ale na místě, aby si stát
zachoval určitou "pojistku", možnost ingerence.
Chrání se jí před tím,aby se
komora nestala absolutním hegemonem ve smyslu dřívějších
ochranářských cechů (chrání
její členy před diskriminací i zákazníky
před hegemonií komory), dává možnost
zasáhnout (i když
omezeně), jestliže komora jedná v rozporu s
obecně závaznými právními předpisy.
Vyváženost výrazné pravomoci odborných
korporací a pojistky státu jsou meritorní
otázkou vyváženosti mezi zásahem do
svobodného trhu a garancí kvality služeb a
v našem případě
i ochrany zdraví občana.
K § 24:
Zákon stanoví postup,
podle něhož bude svolána první valná
hromada komory. Protože zde neexistuje instituce ze zákona
(garanční orgán státní správy,
ani oprávněné sdružení), deklaruje
složení přípravného výboru
z již existujících a pracujících
profesních asociací. Zároveň zákon
omezuje platnost osvědčení, povolení
a licencí, které byly vydány podle dosavadních
právních předpisů - zejména
podle živnostenského zákona, který vůbec
neřeší problematiku psychologické a
psychoterapeutické
odbornosti a zodpovědnosti.