Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ve smyslu § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám poslancům následující interpelaci poslankyně Evy Fischerové na předsedu vlády Václava Klause. Interpelace je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Vážený pane předsedo,

obracím se na Vás s interpelací ve věci "Tíživá situace osamělých matek, které pobírají výživné prostřednictvím srážek ze mzdy".

Základem každé dobře fungující společnosti je a má být rodina, a to rodina hospodářsky zabezpečená, poskytující dětem nejen dobré hmotné podmínky k životu, ale i dobrou výchovu. V této souvislosti si dovolím připomenout článek III Základních zásad Zákona o rodině /č. 94/63 Sb. v úplném znění zákona č. 66/83 Sb./, který praví: "Mateřství je nejčestnější poslání ženy. Společnost poskytuje mateřství nejen svou ochranu, ale i veškerou péči, zejména hmotnou podporu matky i dětí a pomoci při jejich výchově".

Je však v naší společnosti určité procento neúplných rodin, které se v současné době, charakteristické poklesem, životní úrovně značné části obyvatelstva, ocitají v dosti obtížné životní situací. Některé osamělé matky s malými dětmi se stávají výrazné závislé na výživném, které pro ně představuje významnou část příjmů. Část otců těchto dětí se však dobrovolnému placení výživného brání a je nutné tuto záležitost řešit srážkami ze mzdy či jiných příjmů cestou soudních rozhodnutí. Po listopadu 1989 díky celkové liberalizaci našeho života začal tento systém částečné ztrácet účinnost, neboť tzv. povinné osoby, tj. zpravidla otcové, jimž bylo soudem určeno srážení výživného ze mzdy, narušují faktický výkon těchto soudních rozhodnutí. Situace se dále zhoršuje po vstoupení v platnost Nařízení vlády č. 185/93 Sb. o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy, při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení /nařízení o nezabavitelných částkách/. Toto nařízení nabylo účinnosti 1. srpna 1993.

Vidím v této oblasti dva hlavní problémy. První se týká samotného nařízení vlády č. 185/93 Sb. Toto opatření opodstatněné nutností ponechat tzv. povinným osobám jistou část příjmů na zajištění základních životních potřeb, tzv. nezabavitelnou částku, totiž způsobilo, že řada matek se ocitla náhle bez výživného.

Vzhledem ke značnému zvýšení nezabavitelné částky, se řada soudních rozhodnutí, která přímo určují, kdo nezabavitelnou částku započítává, stala fakticky nevykonavatelných. Ve mně známém případě paní Aleny Gebauerové z Prahy 5, který uvedu jako příklad byla soudním rozhodnutím určena Česká správa sociálního zabezpečení jako plátce dvou třetin výživného na úkor částečného invalidního důchodu bývalého manžela paní Gebauerové, se současným započtením základní nezabavitelné částky. Zbytek výživného srážel jeho zaměstnavatel. Poté, co vládní nařízení č. 185/93 Sb. vstoupilo v platnost, ztratila Česká správa sociálního zabezpečení možnost výživné vyplácet, neboť nezabavitelná částka je v podstatě rovna výši onoho důchodu. Aby byla situace napravena a došlo ke změně vyplácení srážek výživného, musí podat pí. Gebauerová u soudu návrh na nové soudní rozhodnutí, v každém případě však bude po několik měsíců bez výživného. Ve stejném postavení se nutně nachází řada dalších matek, neboť jen Česká správa sociálního zabezpečení vykonává na 12 000 podobných soudních rozhodnutí. Víme-li, kolik práce má každá osamělá matka se zabezpečením provozu domácnosti,dovedeme si jistě představit, jak je pro ni nové soudní řízení zatěžující.

Dále se dostáváme ke druhému problému. Mechanismus uplatňování výkonu soudního rozhodnutí o srážkách ze mzdy na výživné je v Občanském soudním řádu /zákon č. 99/63 Sb. v úplném znění zákona č. 240/93 Sb./ dobře propracován. Od r. 1990 se však rozmáhá jeho obcházení ze strany povinných osob, které se projevuje hlavně neplněním povinnosti nahlašovat nové zdroje příjmů a změny zaměstnavatele a vyhýbáním se pobytu ve stálém bydlišti. Toto je umožněno především tím, že jednak samy soudy mají omezené možnosti ve zjišťování existence konkrétních příjmů povinných osob, jednak sankce vůči povinným osobám za porušování povinnosti hlásit soudu změny ve zdrojích příjmů jsou příliš malé. Jak ukazuje praxe např. Okresního soudu v Olomouci, pořádková pokuta za porušení § 294 a 295 Občanského soudního řádu ve vši 2000,- není pro řadu povinných osob, které se vyhýbají zaplacení částek daleko vyšších, vůbec podstatné, nehledě na to, že i pokuty jsou v některých případech těžko vymahatelné.

Závěrem si Vám dovoluji, pane předsedo, položit tyto otázky:

1/ Co udělá vláda pro ty osamělé matky s dětmi, které se díky Nařízení vlády č. 185/93 Sb. ocitly v potížích a výživné jim není v současné době vypláceno?

2/ Vytvoří vláda nějak mechanismus, který buď osamělým matkám s malými dětmi výrazně napomáhal vést soudní řízení ve věcech vymáhání výživného?

3/ Uvažuje vláda při řešení kritických případů o zálohování výživného státem?

4/ Budou zesílena sankční opatření vůči povinným osobám za neplnění povinností vyplvajících z § 294 a 295 Občanského soudního řádu?

5/ Jaké legislativní změny vláda navrhne, aby byla jmenovitě zajištěna povinná spolupráce finančních úřadů, živnostenských úřadů, policie, úřadů práce, bankovních ústavů a zdravotních pojišťoven se soudy při zjišťování zdrojů příjmů povinných osob?