Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Přílohy:

Rok 1993 byl v mnohém ohledu pro Český rozhlas rokem zlomovým. Došlo k zásadním změnám jak ve vedení Českého rozhlasu, tak v jeho organizačním řádu i ve způsobu, jakým byly naplňovány cíle a smysl veřejnoprávního média. Význam předělu měl rok 1993 pro celou společnost, neboť byl i rokem vzniku samostatného Českého státu, což Český rozhlas postavilo do nové situace. V roce 1993 se zároveň připomnělo sedmdesáté výročí rozhlasového vysílání v našich zemích.

Při hodnocení událostí roku 1993 v životě rozhlasu je zřejmé, že mezníkem v jeho činnosti byla volba nového generálního ředitele Mgr. Vlastimila Ježka, který se ujal své funkce 1. července 1993. Do roku 1994 vstoupil Český rozhlas (dále ČRo) se všemi základními organizačními a programovými dokumenty jako jsou: Statut. Hlavní programové zásady, Organizační a Pracovní řád.

Po dvou letech své existence, kdy Rada Českého rozhlasu musela vlastně sama hledat konkrétní a přesné kontury pojmu "veřejnoprávní" (neboť legislativně tento pojem nebyl dosud dostatečně vymezen), se dnes již přece jen jeví funkce veřejnoprávního rozhlasu zřetelněji, a to hlavně pokud jde o komerční vlivy na nezávislost vysílání. Cennou zkušenost přinesla právě konfrontace se soukromými rozhlasovými stanicemi. Problém nezávislosti zpravodajství a publicistiky se v průběhu minulého roku vyhranil do té míry, že je snad nepochybný rozdíl mezi nezávislostí" na vládě a nezávislostí " plynoucí z vyváženého poskytování informací a názorů v celém jejich spektru tak, aby skutečně objektivně plnily zásady demokratické plurality. Rada Českého rozhlasu (dále jen Rada ČRo) v této souvislosti došla k přesvědčení, že jestliže občan a koncesionář souhlasí s placením poplatků za provozování a vlastnictví rozhlasového přijímače, pak je to zejména proto, aby si mohl být jist, že informace, úroveň a pestrost programů, jakož i výběr témat a úhlů záběru provozovatele rozhlasového vysílání ze zákona (ČRo), nepodléhá žádným (ani komerčním ani politickým) tlakům a vlivům. Právě to jsou základní faktory, jimiž se veřejnoprávní rozhlas musí odlišit od rozhlasu soukromého. Činnost veřejnoprávního ČRo by měla být svědomitou službou občanům České republiky. Zároveň má občan a koncesionář nezpochybnitelné právo slyšet veškeré vysílání veřejnoprávního rozhlasu kdekoliv na území ČR, což bohužel současná situace v plném rozsahu neumožňuje (vůbec nejhorší stav je u nočního šíření vysílání stanice Praha.

V roce 1993 se poprvé v činnosti ČRo ekonomické podmínky staly závažným faktorem, ovlivňujícím jak tvorbu programu, tak zejména jeho šíření. Na prahu roku 1991 se skutečnost šíření rozhlasového vysílání stala široce diskutovaným problémem a tvoří samostatný bod této zprávy. Je ovšem zřejmé, že má-li ČRo splnit požadavky, kladené na veřejnoprávní médium, musí bohužel sahat ke kompromisům. Rada ČRo je rozhodnuta nedopustit, aby nedostatek finančních prostředků v rozpočtu Českého rozhlasu ovlivnil úroveň i šíření programové skladby, nebo ji jakkoli omezoval. Tím ovšem, že usilujeme zároveň o vysokou úroveň programovou i o naplnění práva občana a koncesionáře slyšet programy Českého rozhlasu na celému území republiky, dostáváme se do bludného kruhu. Jako by jedno bylo podmíněno omezením druhého. Jsou to problémy, které přesahují kompetence Rady a jež, jak předpokládáme, do určité míry vyřeší nově připravovaný zákon o rozhlasových a televizních poplatcích.

Výroční zpráva Rady Českého rozhlasu o činnosti a hospodaření Českého rozhlasu za rok 1993 je koncipována takovým způsobem, aby přehledně a srozumitelně informovala poslance (i veřejnost) o základních otázkách práce rozhlasu v roce 1993. Podrobnějším pohledům do ekonomiky rozhlasu i tvorby vysílání jsou věnovány obsáhlé přílohy zprávy.

Rada bylo zvolena Českou národní radou v souladu se zákonem 484/1991 Sb. v lednu 1992 a členové Rady převzali své dekrety 14. února 1992. Rada ČRo je ze zákona orgánem kontrolním, stojí mezi Parlamentem České republiky a Českým rozhlasem. Úkoly, práva a povinnosti Rady ČRo jsou vymezeny a charakterizovány v Jednacím řádu Rady Českého rozhlasu, jeho novelizované znění bylo po roce zkušeností přijato na zasedání 23. března 1993. Jednací řád Rady Českého rozhlasu tvoří přílohu č.1 této zprávy.

2.1. Základní charakteristika činnosti

Úkoly stanovené zákonem se Rada Českého rozhlasu snažila v duchu přijatého Jednacího řádu také ve druhém roce svého působení zodpovědně plnit. Zatímco v prvním roce své činnosti se Rada zabývala víceméně otázkami kontrolními a koncepčními i hledáním své vlastní identity, musela již počátkem roku 1993 podstatně změnit styl své práce a do značné míry ji zintenzívnit. Tato změna odkryla nejen citelné mezery zákona, pokud jde o roli Rady a její skutečné kompetence, ale také přispěla k ostřejšímu vymezení této role. Je nespormé, že také postupnou názorovou diferenciací v Radě samé se činnost Rady zkonkretizovala a dostala nový smysl. Poměrně dlouhou dobu se stabilizovalo vymezení vzájemných pravomocí mezí Radou a vedením Českého rozhlasu. Přes obtížnost nalézání společných stanovisek a mnohdy napohled kontroverzní názory se činnost Rady v konečném výsledku jevila pro Český rozhlas jako významný stabilizační faktor. Možno uvést období po abdikaci Generálního ředitele JUDr. J. Mejstříka a podpory nového generálního ředitele ve všech zásadních otázkách. Nutno v této souvislosti připomenout, že v období od 29.7. do 15.10.1993 pracovala Rada v nekompletním složení (pouze o osmi členech), což při polarizaci názorů přinášelo komplikace. Názorové střety mezi jednotlivými členy Rady se dokonce dostaly i na stránky tisku a do jednání Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu. Přesto však je třeba říci, že nepřekročily míru demokratické polemiky a byly přirozenou součástí hledání optimálního řešení.

2.2.. Zasedání Rady

V roce 1993 se Rada sešla na 24 řádných a 10 mimořádných zasedáních. O jednáních byl veden zápis, který je od července 1993 veřejnou listinou pravidelně vyvěšovanou na nástěnce zpráv generálního ředitele. Rada na svých zasedáních pracovala jednak podle předem stanoveného plánu, jednak řešila různé mimořádné otázky. Stejně jako v roce 1992 převládalo na zasedáních Rady řešení naléhavých momentálních problémů, nikoli dlouhodobých úkolů koncepčních, zejména programových záměrů. Přesto byl stanovený plán práce jednotlivých zasedání - byť se zpožděním realizován, čemuž napomohla mimořádná zasedání Rady. Zápis byl vždy schvalován hlasováním, zvlášť se hlasovalo i o usneseních. Někteří členové připojovali své připomínky k práci ČRo formou příloh k zápisu.

Na svých zasedáních přijala Rada řadu hostů, s nimiž byly projednávány zejména otázky ekonomického charakteru. Pravidelným hostem zasedání Rady byl generální ředitel, který informoval Radu o svých jednáních, řešených úkolech a odpovídal na dotazy členů.

2.3. Nejvýznamnější problémy

Absence generálního ředitele

Pokračování reorganizace Českého rozhlasu v druhém čtvrtletí roku 1993 do značné míry ovlivnila rezignace dr. J. Mejstříka na funkci generálního ředitele, přijatá Radou 26.3.1993. Rezignace, původně ohlášená k 313.1993, byla "později prodloužena do 31.5.1993. V situaci, která nastala po rezignaci generálního ředitele, byla Rada postavena před úkoly, s nimiž zákonodárce nepočítal. V tomto období byla Rada vlastně přímo zodpovědná za činnost rozhlasu. K této anomálii došlo také proto, že nebyl dopracován Statut Českého rozhlasu nebo jiný dokument, který by jasně vymezil pravomoci pro podobné krizové situace. Rada si byla vědoma své odpovědnosti dané zákonem a volbou ředitele v relativně krátké době vytvořila předpoklady k vyřešení obtížné situace. Podařilo se dosáhnout toho, že vysílání Českého rozhlasu nebylo v žádném směru tímto problémem negativně poznamenáno. Vše se zároveň odehrávalo v atmosféře zvýšeného zájmu části tisku o Český rozhlas a osobu jeho nového ředitele.

V daném provizoriu mezi abdikací dr. Jiřího Mejstříka a jmenováním Mgr. Vlastimila Ježka zvolila Rada svým zmocněncem ve vedení Českého rozhlasu dr. Milana Vítka, přičemž statutárním zástupcem generálního ředitele byl dosavadní programový náměstek dr. Josef Kleibl. Zákonná norma ani jiný závazný dokument, který by vymezil vztah a pravomoci mezi Radou a osobou, zastupující generálního ředitele, neexistovala.

Konkurs na nového generálního ředitele

Na uvolněné místo generálního ředitele Rada vyhlásila výběrové řízení. Do 15.5.1993 se přihlásilo celkem 35 uchazečů, ale jen část z ních splnila požadavky, které Rada stanovila jako podmínku účasti v konkursním řízení: životopis, nejméně dvě doporučení, doklady o vzdělání a koncepci řízení Českého rozhlasu. Do užšího výběru tak postoupilo 13 uchazečů, kteří nejdříve prošli psychologickými testy a rozhovory. Ty řídili zkušení psychologové pověření Radou. Vlastní řízení probíhalo ve dnech 14. - 16. června. Protože si Rada byla vědoma závažnosti i naléhavosti celého procesu i potřeby postavit co nejdříve do čela Českého rozhlasu ředitele, uspořádala hlasování o kandidátech bezprostředně po skončení pohovorů, tj. 16. června večer. Žádný z kandidátů však nezískal potřebný počet hlasů. Rada jako celek i její jednotliví členové se museli vyrovnávat s pokusy o lobbování, s tlakem sdělovacích prostředků, odmítnutých kandidátů i jejich mocných zastánců. Jednání následujících dni probíhala v jisté nervozitě a nesouladu mezí názory jednotlivých členů Rady. 28. června pak Rada na svém řádném zasedání jmenovala generálním ředitelem Českého rozhlasu Mgr. Vlastimila Ježka, jednoho z původních kandidátů. Byl zvolen v tajném hlasování prostou většinou pěti hlasů a do funkce nastoupit 1. července 1993.

Rezignace místopředsedy Rady J. Pochmona

V průběhu konkursního řízení na místo generálního ředitele se diferencovat přístup jednotlivých členů Rady jak k osobě Mgr. Ježka, tak k jednotlivým kandidátům, kteří v konkursu neuspěli. Za této situace vypsat nový generální ředitel výběrové řízení na místo programového ředitele (po odchodu dr. Kleibla do důchodu). Po vypsání výběrového řízení člen Rady a její místopředseda J. Pochmon rezignoval na členství v Radě dopisem Parlamentu ze dne 29.7.1993. Po své rezignaci se přihlásil jako kandidát do výběrového řízení (které se konalo 24.8.), v němž posléze zvítězil, jelikož obsazení této funkce je plně v pravomoci generálního ředitele, nemohla Rada ze zásadních důvodů rozhodnutí generálního ředitele ovlivnit. Někteří členové Rady vyjádřili svůj nesouhlas otevřeným dopisem, který poskytli tisku. Zpochybnili v něm právo bývalého člena Rady ucházet se o místo ve vedení Českého rozhlasu, a to především z morálních a etických důvodů jakožto výraz souběhu zájmů. Druhá polovina Rady, stejně početná, byla naopak toho názory, že jmenování J. Pochmona programovým ředitelem je plně v kompetenci generálního ředitele.

Poslanecká sněmovna na uprázdněné místo v Radě ČRo zvolila dne 15.10. 1993 Vladimíra Poštulku.

Problematika reorganizace Českého rozhlasu

I postup reorganizace Českého rozhlasu ve druhém čtvrtletí roku 1993 byt ovlivněn rezignací dr. 3. Mejstříka na funkci generálního ředitele. Rada na svých zasedáních pečlivě sledovala otázky reorganizace Českého rozhlasu, kterou v základních rysech započal JUDr. Mejstřík, a v níž pokračovat v jeho intencích Mgr. Ježek. Zásadou reorganizace Mgr. Ježka byla však větší razance, důslednost, účinnost a přehlednost celého systému řízení. Na zasedání Rady dne 18.10. 1993 vyslovila Rada svým usnesením Mgr. Ježkovi za jeho postup v otázkách reorganizace uznání. V otázkách snižování stavu pracovníků rozhlasu mají být reorganizační změny ukončeny v základních rysech v průběhu roku 1994 (snížení z cca 2 500 pracovníků na cca 1600).

Podrobněji se k otázkám řízení a reorganizace Českého rozhlasu vyjadřuje zvláštní bod této zprávy (oddíl 4, strana 18). "

Stavba rozhlasového střediska Pankrác

Vzhledem k usnesení zákona č. 36 z 22.12.1992 se Rada ČRo musela na svých zasedáních často zabývat i otázkou výstavby nového rozhlasového centra v Praze na Pankráci. V této věci je třeba připomenout, že stavba byla původně financována ze státního rozpočtu a vedena jako majetek Československého rozhlasu. K 1. lednu 1993 se dle citovaného zákona stala majetkem Českého rozhlasu, práva a závazky však na Český rozhlas nepřešly a zůstaly na České republice. Český rozhlas měl v té době o rozestavěnou budovu zájem, přestože její mohutnost i cena dostavby překračuje jeho potřeby i možnosti. Přenesení činnosti Českého rozhlasu do budovy na Pankráci se jeví jako přijatelné řešení pro budoucnost Českého rozhlasu především z toho důvodu, že stávající hlavní budova na Vinohradské třídě je ve velmi zanedbaném stavu a vyžádala by si nákladnou rekonstrukci za plného provozu, přičemž technické parametry rekonstrukce by nemohly nikdy dosáhnout kvality nové budovy na Pankráci. Minulé vedení Českého rozhlasu svůj zájem o rozestavěnou budovu sice deklarovalo, po stránce finančního zabezpečení stavby však ve věci příliš nepokročilo.

Nové vedení Českého rozhlasu bylo postaveno před úkol vyřešit základní strategické otázky týkající se dostavby, neboť v prvním pololetí se na stavbě pracovalo minimálně. V červenci 1993 bylo vypsáno výběrové řízení na způsob financování objektu. Z šesti přihlášených zájemců předložil konkrétní nabídku pouze jediný, tu však příslušná výběrová komise prohlásila za nevyhovující. Otázku nutného zazimování objektu, které by zabránilo poškození již vybavených studií, řešilo vedení rozhlasu využitím finančních prostředků z rezervního fondu.

Podle současných znalostí si dostavba vyžádá náklady ve výši cca 2,5 mld Kč. V zásadě byly zvažovány tři možnosti zajištění potřebných finančních prostředků: 1) dlouhodobý úvěr Českého rozhlasu, 2) převedení majetku Českého rozhlasu do akciové společnosti s cizí kapitálovou účastí, 3) financování dostavby prostřednictvím generálního dodavatele a splácení nákladů formou leasingu. Vedení Českého rozhlasu předloží Radě definitivní návrh řešení do 31. 3. 1994

Jednání o dofinancování rozhlasového střediska Pankrác komplikuje nedořešený právní stav. Podle výše citovaného zákona o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání bylo kromě jiného převedeno z Československého na Český rozhlas rozhlasové středisko se stavební plochou a ostatní plochou staveníště, nikoli však práva a závazky související s výstavbou. Přes písemnou žádost nového generálního ředitele také o převod těchto práv a závazků z 19. 7. 1993 (!) vláda České republiky neučinila v této věci dosud žádné rozhodnutí. Český rozhlas proto nemůže vstoupit do smluv uzavřených Čs. rozhlasem, protože není jeho právním nástupcem - tím je právě Česká republika. Je zřejmé, že nedořešené právní vztahy komplikují i jednání o úvěru na dostavbu.

Problematika vysílacích sítí

Otázkám kolem vysílacích frekvencí se Rada na svých zasedáních zabývala nejčastěji a problémů s nimi spojených se týkal i největší počet posluchačských dopisů Radě. Jakákoliv změna vysílacích frekvencí je pro posluchače obtížná, představuje pro ně velmi citlivý problém a jejich ohlasy v tomto směru vyzněly jednoznačně negativně. Rada ČRo musela často i představitelům tisku trpělivě vysvětlovat, že není tím orgánem, který přiděluje vysílací frekvence. Po polovině roku, kdy Správa radiokomunikací (od 1.1.1994 a.s. České radiokomunikace) se souhlasem MF ČR výrazně zvýšila poplatky za šíření signálu, se otázky frekvencí staly také záležitostí finanční a ke konci roku do jisté míry i otázkou politickou. Na společném zasedání Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a Rady Českého rozhlasu dne 28.12.1993 se ve společném prohlášení obě Rady dohodly, že budou rozhodnutí zajímající obě strany pravidelně konzultovat.

Ze zákona vysílá ČRo na dvou sítích velmi krátkých vln (VKV) a jedné středovlnné síti (SV) programy národních celoplošných okruhů, na VKV frekvencích programy regionálních studií a na krátkých vlnách zahraniční vysílání České republiky. Nad rámec platného zákona užívá Český rozhlas v současné době ještě jednu středovlnnou sít (S II.) a dále frekvenci 270 kHz na dlouhé vlně (DV). Prostředky vynakládané Českým rozhlasem na užívání těchto sítí představovaly v roce 1993 méně než 30 % z rozpočtu Českého rozhlasu, v cenách roku 1994 za předpokladu udržení všech sítí a frekvencí by podstatně třetinu rozpočtu převýšily.

Problém okolo vysílacích sítí má několik rovin různého významu. Tou základní je problematika středních vln (SV). V roce 1992 rozdělila nově vzniklá Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání středovlnnou síti na sítě dvě. Vedla ji k tomu zjevně snaha zprivatizovat co nejvíce a nejvýhodněji tu frekvenční oblast, poslouchanou hlavně majiteli starších přijímačů, a pokud jde o náklady na šíření signálu, značně náročnou. ČRo dostal ze zákona přidělenu pouze jednu středovlnnou síť, na níž šíří program stanice Praha., takzvanou SVS I. ačkoliv Rada žádala pro Český rozhlas středovlnné sítě dvě. Druhá celoplošná sít SVS II. byla Českému rozhlasu propůjčena jen dočasně do 30. 9. 1994. Je možné, nikoli však jisté, že jestliže se do té doby nenajde zájemce o licencí na těchto vlnách (samozřejmě především některá privátní stanice), může být Českému rozhlasu propůjčena i nadále. Zákon nestanovil (bohužel), že síť SVS I. musí být celoplošná a tedy pokrývat celé území státu (a to 24 hodin denně) a právě tato mezera v zákoně umožnila de facto uskutečnit zmíněné rozdělení. Podle názorů některých expertů Českého rozhlasu je možné v České republice sestrojit pouze jedinou relativně kvalitní síť, podle názoru a.s. České radiokomunikace a Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání je možné vytvořit sítě dvě. SVS I není celoplošná a některá její hluchá místa by mohla být právě vykryta vysílači a frekvencemi SVS ll. Je nesporné, že kromě sítí VKV bude ještě několik let důležité dokrývat celoplošné sítě na frekvencích SV, avšak ve vyspělých zemích se tak děje pomocí lokálních nízkovýkonných (a tedy levnějších a ekologičtějších) vysílačů. Případná privatizace sítě SVS Il. navíc ohrožuje téměř polovinu posluchačů stanice Radiožurnál, kteří ve výzkumu agentury AISA uvedli, že sledují tuto stanici právě na SV.

Druhým významným bodem v oblasti vysílacích frekvencí je problematika velmi krátkých vln (VKV). Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání přidělila Českému rozhlasu dvě celoplošné sítě, na nichž se šiří stanice Radiožurnál a Vltava, ačkoliv Rada doporučovala přidělit sítě tři. Od 1.7. 1993 přestala proto stanice Praha vysílat v pásmu VKV, což vyvolalo velké protesty posluchačů. Oprávněné protesty ještě zesílily, když se prokázalo, že nová konstrukce vysílacích síti v pásmu SV provedená Radou ČR pro rozhlasové a televizní vysílání neumožňuje poslech zdaleka všem posluchačům, zejména na Moravě (viz výše). Přípravná kampaň, vysvětlování a besedy pomohly do určité míry tuto situace vysvětlit, nikoli však vyřešit. Je běžnou praxí v mnoha západoevropských zemích, že přes trend k VKV se programy hlavních stanic sítí souběžně na VKV i SV. Problém však je, že v České republice není ani jedna SV síť vskutku celoplošná a v několika dalších letech patrně ani nebude. Modernizování radiokomunikační sítě v ČR bude zřejmě trvat ještě dlouho a podle názoru Rady Českého rozhlasu není v zájmu současného vedení a.s. České radiokomunikace příliš v této věci spěchat. Intenzita signálu, přímo úměrná ceně za jeho šíření, zavinila přitom v ČR prokazatelně nejhustší intenzitu vyzářeného výkonu ze všech evropských zemí! Problém ekonomický se stává i problémem ekologickým. Zároveň je třeba zdůraznit, že z hlediska kvality signálu, šířeného v pásmu SV, je zmíněné omezení vysílání stanice Praha krokem zpět do rozhlasové historie (není stereo) a kromě toho šíření signálu v pásmu SV znamená oproti VKV větší finanční náročnost (zhruba dvojnásobnou).

Specifickým problémem je šíření vysílání na dlouhé vlně (DV), na které je dosud doplňkově byl vysílán program Radiožurnálu. Podle průzkumů poslechovosti sleduje tento program na DV zhruba pětina posluchačů (22 %) a to vesměs v lokalitách, kde je Radiožurnál na jiných vlnách obtížně zachytitelný. Jedná se hlavně o oblast severní Moravy. Tuto vlnu však ladí mnoho posluchačů mimo území ČR, hlavně na Slovensku. DV naladí i krajané a turisté prakticky v celé kontinentální Evropě. Rada Českého rozhlasu tedy vidí hlavní v význam šíření programu Radiožurnál na této vlně v zahraničně politických souvislostech a domnívá se, že by mělo být v zájmu státu, aby bylo vysílání Radiožurnálu na této vlně zachováno (a to zvláště po rozhodnutí vlády ukončit zahraniční vysílání České republiky na Slovensko). Potom ovšem by měl stát na šíření signálu přispět, nejlépe tak, že by zahrnul alespoň část těchto nákladu do nákladů na zahraniční vysílání. Rada Českého rozhlasu zastupující zájmy občanů-koncesionářů nemůže souhlasit s tím, aby z prostředků získaných od koncesionářů bylo hrazeno vysílání, které oni de facto neposlouchají. Navíc i zde je podle našeho názoru výkon vysílače DV velmi předimenzován a z toho plyne, že šíření programu na něm je nepotřebně drahé.

Během tvorby rozpočtu Českého rozhlasu pro rok 1994 se znovu objevila nutnost vyhodnotit vztah mezi náklady na šíření vysílání Českého rozhlasu prostřednictvím a.s. České radiokomunikace a skutečnou slyšitelností programu Českého rozhlasu na území republiky. Vzhledem k novému zvýšení cen se jevily některé způsoby šíření signálu jako neúnosně drahé a protože šlo vesměs o vlnové délky, na nichž je vysíláno nad rámec zákona (SV II, DV), rozhodlo vedení Českého rozhlasu vysílání na těchto frekvencích omezit. Toto rozhodnutí vyvolalo vlnu protestů ve veřejnosti a tiskem bylo prezentováno zpočátku jako svévolné rozhodnutí generálního ředitele Českého rozhlasu, resp. Rady, proti němuž je třeba se ohradit. Problém je však záhodno předkládat zároveň s otázkou příjmů Českého rozhlasu.

(Po řadě jednání bylo rozhodnuto, aby od 1.2.1994 ČRo užíval nad rámec zákona DV s polovičním výkonem, a to pouze 16 hodin denně, a redukovanou síť SV II. Mapy, znázorňující tuto poslechovou situaci, tvoří přílohu číslo 7 této zprávy).

Koncesionářské poplatky

Koncesionářské poplatky jsou podle zákona hlavním zdrojem příjmů Českého rozhlasu. Ročně představují cca 700 milionů Kč, z toho poplatky od obyvatelstva tvoří 92 %, od právnických osob 8 %. Evidenci vlastníků přijímačů vede s.p. Česká pošta, která smluvně zajišťuje i inkaso sazeb, přičemž si za jeden výběr účtuje 2,50 Kč (tj. 12,5 % z celé částky!).

Dnes je již zřejmé, že v době, kdy se veřejnoprávní rozhlas zřizoval, nebyl dostatečně vyřešen problém jeho financování. Problematická je zvláště otázka zvyšujících se nákladů na šíření signálu při nezměněné výši koncesionářských poplatků. Obojí spadá z valné části do pravomoci ministerstva financí. Koncesionářské poplatky dnes náklady na provoz rozhlasu nepokryjí. Hlavní problém tkví v tom, že rozhlas nemá možnost ovlivnit výši koncesionářských poplatků a je v tomto směru zcela závislý na rozhodnutí ministerstva financí. Další zásadní problém je, že rozhlas nemůže ovlivnit způsob vybírání poplatků, resp. způsob sankcí proti těm, kteří koncesi neplatí. Chybí zákon o koncesionářských poplatcích, chybí legislativní opatření, které by neplatiče umožnilo účinněji postihovat. Zatím postih přísluší pracovníkům spojů (viz vyhl. 5118). Podle oficiálních statistických údajů o vybavenosti domácností České republiky rozhlasovými přijímači ve srovnání s počtem platících koncesionářů je zřejmé, Že cca 900 000 domácností (tj. téměř čtvrtina) úhradu neplatí. Předpokládá se, že u právnických osob, které mají povinnost platit za každý rozhlasový přijímač, je koncesionářská kázeň ještě horší. Předpokládá se, že ČRo tak ročně uniká přinejmenším 200 milionů Kč. Je jistě absurdní, jestliže v současné době je přihlášeno více koncesionářů.,televizních" než rozhlasových". Český rozhlas může na koncesionářskou kázeň posluchačů působit pouze v rovině etické, jiný nástroj nemá. Je pravděpodobné, že jednoduchým předpisem by bylo možné kontrolovat placení koncesionářských poplatků ve veřejně přístupných prostorách a automobilech podnikatelských subjektů. Právnická osoba přitom může zahrnout placení koncesionářských poplatků do nákladů. Kontroly v bytech jsou sice problematické, ale zákon může mnohé vyřešit alespoň u právnických osob (včetně sankcí za neplacení). Může také řešit otázku zainteresovanosti kontrolujícího orgánu na výběru sanKčních poplatků.

12. 11. 1993 byla ministerstvu financí ČR předložena žádost o zvýšení sazeb za vlastnictví a užívání rozhlasového přijímače na 25 Kč. Dne 28. 12. požádal Český rozhlas spolu s Radou Českého rozhlasu a Radou ČR pro rozhlasové a televizní vysílání o zvýšení koncese na 29 Kč, nebo zvýšení koncese na 25 Kč a alternativní úhradu nákladů šíření signálu na dlouhé vlně z rezervy státního rozpočtu. Český rozhlas společně s Českou televizí za součinnosti obou rad předložil v listopadu 1993 členům Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu paragrafovaný návrh zákona o rozhlasových a televizních poplatcích.

2.4. Kontakty Rady

Rada Českého rozhlasu, resp. její zástupci, byli zváni na zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu, pokud se projednávala problematika rozhlasového vysílání. Pověřený člen Rady se několikrát sešel se členy sekretariátu Rady pro národnosti Úřadu vlády ČR. Došlo k setkáním s Radou ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Předseda Rady Českého rozhlasu se sešel s předsedou Rady Slovenského rozhlasu, účastnil se schůze Svazu rozhlasových tvůrců a navštívil předsednictvo odborové organizace pracovníků rozhlasu. Členové Rady se také neformálně scházeli s rozhlasovými tvůrci a pracovníky rozhlasu.

Základním prostředkem kontaktů Rady s veřejností je korespondence. V roce 1993 odpovídala Rada celkem na 61 dopisů posluchačů, kteří se na Radu obraceli se svými podněty. dotazy a připomínkami. Dva z těchto dopisů (z 15. a 16.12.) byly podány jako stížnost na generálního ředitele Mgr. V. Ježka. Týkaly se otázky vysílacích frekvencí, resp. redukce vysílání stanice Praha pouze na SV. Rada ve smyslu zákona obě stížnosti řešila jako stížnost na generálního ředitele na svém zasedání dne 10.1.1994.

Dalším prostředkem kontaktů Rady byla prohlášení určená k uveřejnění prostřednictvím médií. V průběhu roku 1993 přijala Rada celkem sedm takovýchto prohlášení. Dvakrát se členové Rady účastnili živého vysílání formou besedy k aktuálním problémům Českého rozhlasu. pravidelně se členové Rady zúčastňovali tiskových konferencí Českého rozhlasu. K osobním kontaktům členů Rady s veřejností a pracovníky rozhlasu slouží kancelář Rady se stanovenými návštěvními hodinami. Mluvčím Rady pro sdělovací prostředky byla zvolena místopředsedkyně Rady dr. Květoslava Neradová, která se však své funkce dopisem ze dne 29.11. vzdala. Na zasedání dne 14.2.1994 byl zvolen novým místopředsedou Rady Pavel Scheufler.

2.5. Rozpočet a financování Rady Českého rozhlasu

V roce 1993 Rada překročila svůj rozpočet. Hlavní příčinou bylo zvýšené čerpání

prostředků na expertízy. resp, zajištění posudků dvou psychologů při výběrovém řízení na místo generálního ředitele. Potřeba věrohodných a kvalitních expertiz kontrastuje se snahou Rady nezatěžovat rozpočet Českého rozhlasu přílišnými výdaji. V této souvislosti se opět objevuje otázka financování Rady, zda totiž náklady na její činnost je vskutku vhodné čerpat z prostředků Českého rozhlasu. Nabízí se řešení, že by Rada. volená parlamentem a konstituovaná jako zástupce veřejnosti, mohla být také parlamentem financována. Je paradoxní. je-li Rada financována (a financemi omezována) tím. koho má kontrolovat.

3. Kontrola plnění programových záměrů Českého rozhlasu

3. 1. Úvod do problematiky

Nové podmínky předznamenalo rozdělování federálního Československého rozhlasu a zákon z konce roku 1992, který Českému rozhlasu přisoudil pouze tři vysílací takzvaně celoplošné sítě. Změny v kmitočtech a omezení signálu neodradily posluchače, naopak poslechovost Českého rozhlasu podle nezávislých výzkumů ve třetím čtvrtletí dokonce vzrostla. Konkurence řady soukromých regionálních a dvou celoplošných stanic se v práci Českého rozhlasu zatím neodrazila negativně, vedla naopak ke zvýšení nároků a výraznější profilaci jednotlivých programových okruhů i regionálního vysílání. Stanice Českého rozhlasu se podílejí na celkové denní době poslechu rádia šedesáti sedmi procenty, což je mírně nad evropským průměrem.

Rada Českého rozhlasu v souladu se zákonem a svým Jednacím řádem věnovala prvořadou pozornost tvorbě a šíření programů Českého rozhlasu. Jestliže v roce 1992 byla hlavní pozornost zaměřena na zrušení systému hlavních redakcí a zavedení systému okruhového, tak v roce 1993 se v otázkách programových soustředil Český rozhlas na vytvoření nových vysílacích schémat jednotlivých stanic. Rada Českého rozhlasu tak mohla zároveň přistoupit k hlubším analýzám vlastní programové produkce.

Kladla si přitom hlavně tyto otázky:

a) Zasahuje program Českého rozhlasu žádoucím způsobem všechny skupiny obyvatel (věkové, etnické, národnostní či jiným způsobem menšinové) a činí tak vyváženě?

b) Je zpravodajství a publicistika na stanicích Českého rozhlasu objektivní. vyvážené, nezávislé?

c) Nezasahují do programu Českého rozhlasu komerční vlivy nad rámec daný zákonem?

d) Nevybočují programy Českého rozhlasu z norem etických a morálních (neakcentují rasistické, šovinistické tendence, pornografii)?

e) Podporují vhodným způsobem vlastenectví, úctu k minulosti, úctu ke stáří, k národnostním menšinám, úctu k názorové pluralitě?

f) Splňují v dostatečné min; svou vzdělávací a osvětovou funkci

g) Je vhodně pěstován a volen jazyk, nedochází k jazykovým prohřeškům?

3.1. Charakteristika jednotlivých programových okruhů

Rada ČRo považuje za dobré znamení, že se stanice Radiožurnál, Praha i Vltava deklarují jako části jednoho celku, že se objevuje (zatím,.nepovinné") označování "Český rozhlas 1, Český rozhlas 2 a Český rozhlas 3". Je zřejmé, že po zásadních organizačních změnách si vedení Českého rozhlasu uvolnilo ruce pro péči o program, o rozlišení, ale zároveň také o provázání všech tří celoplošných okruhů.

Stanice Radiožurnál - 1. program Českého rozhlasu

je nejposlouchanější stanicí, kterou můžeme charakterizovat jako živě vysílaný proud informací a publicistických pořadů prokládaný hudbou, který se snaží přinášet všechny podstatné informace z politiky, ekonomie. ekologie, dopravy a bezpečnosti, kultury, sportu i společenského života. Ve druhé polovině roku 1993 došlo na stanici Radiožurnál k několika programovým změnám, které znamenaly vytvoření nových zpravodajských a publicistických pořadů na úkor hudby. Z osmnácti změn a rozšíření uveďme např. Informační servis České policie (čtyřikrát týdně). kulturní pořad Labyrint, relaci Zahraniční rozhlasy komentují, nedělní Knihovničku, sobotní Zápisník domácích zpravodajů a zpravodajsko-publicistické pořady pro menšiny a o menšinách.

Stanice Praha - 2. program Českého rozhlasu

je klasickým typem "rodinné stanice", která má pobavit. poučit i potěšit mluveným slovem a hudbou všech žánrů širokou posluchačskou obec. Od 1.června 1993 se realizovalo nové vysílací schéma stanice, které jednoznačně zkvalitnilo program a dotvořilo národní vysílací okruh rodinného typu s vysokou účastí regionálních studií a vyváženou strukturou hudebních i slovesných žánrů. Po vyhodnocení tříměsíčního vysílání došlo pak v září k dílčím programovým úpravám, aby se posílila dynamičnost a aktuálnost vysílání.

Od 1.7. 1993 přestala stanice Praha s výjimkou nočních hodin (kdy vysílá na VKV frekvencích přidělených regionálním studiím) vysílat v pásmu VKV, což vyvolalo velké protesty posluchačů. Tomu se věnuje jiná část zprávy. Přes problematičnost zachycení signálu stanice Praha na celém území ČR se podařilo ve druhém pololetí roku udržet vysoké procento poslechovosti této stanice.

Stanice Vltava - 3, program Českého rozhlasu

je stanicí náročného posluchače s převážně kulturním programem. Přes poměrně složitý vývoj a trojí proměnu vysílacího schématu stanice (v lednu, květnu a září zůstalo zachováno její základní zaměření: slovesné umělecké žánry. vážná hudba a jazz. kulturní publicistika, vzdělávací pořady a umělecky experiment. Zároveň zůstala zachována tradičně vysoká umělecká úroveň této stanice. Poslechovost se udřžuje na standardní výši.

Regionální studia

Podle názoru Rady bude v roce 1994 nutno věnovat zvýšenou pozornost regionálním studiím, které mnohdy obtížně hledají svou profilaci v konkurenci regionálních soukromých rádií. Regionální studia se podílejí na vysílání pro národnostní menšiny podle jejich početnosti v regionech a právě v této činnosti mají nezastupitelnou roli. K výrazným úspěchům náleží prudký vzrůst poslechovosti Reginy Praha, která se v současné době řadí mezi tři nejposlouchanější stanice v Praze, resp. středočeském regionu. Obliba Reginy je zřejmá zejména ve srovnání s příslušnými privátními stanicemi. Ještě v roce 1991 patřila Regina Praha ke stanicím nejméně poslouchaným.

Při pohledu na proměny vysílacího schématu všech stanic (v příloze č.6) je zřejmé, že Český rozhlas usiloval v roce 1993 o výraznější profilování stanic a že hlavním cílem všech změn bylo zkvalitnit program a získat či udržet posluchače. Toto úsilí bylo v zásadě korunováno úspěchem, u čemž svědčí statistiky poslechovosti Českého rozhlasu (příloha č.6).

Vedle úkolů programových naplňuje Český rozhlas svou roli kulturní instituce také dalšími aktivitami: připomeňme Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Dismanův dětský umělecký soubor. dětský pěvecký soubor, festivaly Prix Bohemia Radio, mezinárodní soutěž mladých hudebníků Concertino Praga, soutěž Concerto Praga a vyzývací soutěže na původní rozhlasovou hru. Velmi výhodné a prestižní je pro Český rozhlas členství v EBU, sdružujícím výhradně veřejnoprávní rozhlasy, poskytující mj. možnost mezinárodních rozhlasových přenosů v rámci výměny zdarma.

Rada Českého rozhlasu konstatuje, že v roce 1993 se podařilo Českému rozhlasu zkvalitnit jeho sebepropagaci jako instituce a posílit informovanost veřejnosti o programu.

3.3. Nejvýznamnější pořady

Měřítkem "významnosti" může být "poslechovost", resp. četnost poslechu jednotlivého pořadu (nebo tematické řady pořadů) posluchači. Metodika sledování poslechovosti.je v současné době v Českém rozhlase kvalitně rozpracována. Radě jsou k dispozici údaje, zjišťované specializovaným pracovištěm. dále rozbory vlastních expertiz Rady, a konečně kritické ohlasy v tisku i v dopisech adresovaných přímo Českému rozhlasu. Jednotliví členové provádějí také vlastní individuální výzkum.

Specifikem veřejnoprávního rozhlasu je vysílání náročných rozhlasových inscenací. Zvlášť zde můžeme vyzdvihnout nastudování fragmentů Samuela Becketta, polozapomenutých děl světové a naší klasiky. či cyklus her evropských autorů oceněných v soutěži Prix Italia. Dále můžeme vyzdvihnout pořad Symposion, Umění eseje, pořady z rozhlasového archívu se záznamy projevů osobností České i světové kultury. K velkým projektům náležely Měsíce německé. španělské. rakouské a britské kultury.

V úctyhodné podobě také rozhlas představoval klasickou a současnou vážnou hudbu, přičemž tak činil i formou přímých přenosů (včetně prvního satelitního!) ze vzdálenějších míst a připojil se tak k řadě evropských koncertních či operních projektů evropského a světového významu (např. Europa musícaie v Mníchově). Díky členství v EBU byly vysílány mezinárodní koncerty se sólisty světové pověsti. Není u nás patrně žádná jiná oblast kultury, která by tak citlivě reagovala na současné kulturní dění v evropských zemích, jako přehlídky Českého rozhlasu.

3.4. Problematika zpravodajství a publicistiky

Zpravodajství a publicistika jsou jedním ze základních pilířů činnosti moderních médií, které mají poskytnout posluchačům objektivní. vyvážené. přesné a včasné informace a přispívat k utváření vlastních postojů. Zpravodajství a publicistice se věnuje především stanice Radiožurnál, ve vymezených časech ale i stanice Praha a Vltava tak, jak to odpovídá hlavnímu zaměření těchto stanic. Zpravodajství a publicistika představují pro moderní média dvě podstatné oblasti.

Podmínkou mediální profesionality je schopnost dobře mezi nimi rozlišovat. Ctižádostí veřejnoprávního rozhlasu pak je nezávislost, objektivita, vyváženost, pravdivost a vysoká profesionalita. Rada ČRo věnuje této programové oblasti patřičnou pozornost, která je posílena soustavnou spoluprací expertů.

Kvalita zpravodajských a publicistických pořadů se v minulém roce různila podle tématiky, autorů, a také se měnila s časem. Nejistota budoucnosti na počátku nového státu vyvolala strach a obnažila nepřipravenost autorů vyjadřovat vlastní názor; téma (vnitřní) politiky se v programech zpravodajství a publicistiky jevilo jako nejobtížnější. Úroveň pořadů stoupala tak, jak ustupovala nejistota, v současné době politické zprávy a komentáře svou úrovní obvykle převyšují srovnatelné programy televizní. Pokročilo také žádoucí rozlišování mezi zprávou a komentářem. Pokud jde o vyváženost prezentace politických názorů, o možnosti jednotlivých politických stran sdělit svá stanoviska, považuje Rada ČRo uplynulý rok za stabilizující. Za zvlášť dobrý příklad zpravodajské a publicistické práce povařuje Rada pořad Ozvěny dne.

Co dosud není zastoupeno dostatečně, je rekognoskační reportérství, které předpokládá především nezávislou autorskou osobnost a dále schopnost práce v terénu. Též zahraniční zpravodajové postrádají více reportérských aspirací a rozhledu. Z podobných příčin se také nedostaví osobností komentátorů. Tyto nedostatky postihují ostatně i většinu našich ostatních médií. Je to právě politické zpravodajství a publicistika, co se jeví jako nejvíce ohrožené malou zralostí celé naší politické scény i příslušných novinářů.

Ostatním tématům se již delší dobu daří lépe. Zejména zpravodajství a publicistika z oblasti vědecké, kulturní a sociální jsou zpracovávány na úrovní, kterou rozhlas tradičně předčí mnohá média tištěná. Dobrá profesionalita redaktorů se projevovala mj. i ve výběru vhodných osobností. jejichž diskuse přinesly mnohé zajímavé informace a postoje.

Dialog moderátora s jedinou vybranou autoritou se pak dařil uměřeně osobnosti moderátora pořadu. Někteří moderátoři omezovali svůj part v dialogu s autoritou na obdivné přitakávání: rozhlasových osobností, které jsou schopny vést rovnocenný dialog a oponovat na úrovni, není dosud mnoho.

Osobnostem nebylo snadno vyrůst a dozrát též pro situaci v samotném rozhlase. jehož vedení se po mnoho let zbavovalo právě lidí schopných nezávislého myšlení i jednání. K tomu aby nyní vyrostly a ustálily se. je třeba také několik let stability a pocitu bezpečí i v samotném rozhlase.

Souhrnně Lze říci, že oblast zpravodajství a publicistiky ČRo nyní - na rozdíl od minulosti - má podmínky pro to, aby se svých úkolů zhostila s potřebnou objektivitou, nezávislostí, pravdivostí a vyvážeností. Většinou se tak děje.