Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ministr zahraničních věcí Jozef Zieleniec zaslal odpověď na interpelaci poslance Vratislava Votavy dopisem ze dne 23. června 1994.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám Poslanecké sněmovně odpověď ministra zahraničních věcí Jozefa Zieleniece na interpelaci poslance Vratislava Votavy. Odpověď je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Vážený pane poslanče,

v odpovědi na Vaši interpelaci, týkající se aktuálních otázek česko-německých vztahů, bych chtěl uvést:

V uplynulých osmnácti měsících bylo pro zahraniční politiku české republiky důležité vymezit svou pozici ve vztahu k jiným zemím, především k sousedům, na základě národních zájmů. Znamenalo to potvrdit kontinuitu demokratických tradic českého státu i navázat na prestiž, kterou měla tato země ve světě. Dnes můžeme konstatovat, že tato důležitá etapa byla v naší zahraniční politice úspěšná a že naši sousedé jasně vnímají postavení, zájmy a hodnoty, které česká republika vyznává. Tak je nutno chápat moji poznámku na pražské konferenci "Evropa a my" v květnu t.r.

Toto pozitivní hodnocení vůbec neznamená, že bychom na mezinárodní scéně nemuseli čelit různým tlakům. Každý mladý stát je přirozeně vystaven určitému druhu "testování", čímž si jeho sousedé snaží pojistit pro budoucnost co nejlepší výchozí pozici.

V této souvislosti bych, vážený pane poslanče, chtěl zopakovat svou myšlenku z odpovědi na interpelaci pana poslance Drápely z října minulého roku: česká zahraniční služba zaznamenává na německé lokální úrovni určité snahy ovlivnit dosavadní pozitivní vývoj v česko-německých vztazích vytyčováním požadavků poplatných duchu hluboké minulosti. Naše diplomacie pečlivě analyzuje případné projevy podpory ústavních činitelů SRN zmíněným požadavkům a v případě potřeby (naposledy v souvislosti s nedávným 45. Sudetoněmeckým sněmem v Norimberku), na ně odpovídajícím způsobem reaguje. Přitom si je vědoma skutečnosti, že neustálé komentování výroků sudetoněmeckých předáků by mohlo nadhodnocovat skutečný význam jejich požadavků.

Při jednáních s německými ústavními činiteli hovoříme o dědictví minulosti velmi otevřeně a při těchto rozhovorech nelze ani náznakem vysledovat jakékoli prvky podřízenosti - naše veřejnost by ostatně na podobné projevy právem reagovala odmítavě. Zároveň se však s německými partnery shodujeme v tom, že česko-německé vztahy nelze budovat na pocitech historické zatrpklosti a dějinné nesmiřitelnosti. Obě strany si uvědomují, že neochota naslouchat partnerovi a vyhrocování ultimativních požadavků vzájemnému poznání a dialogu neprospějí. Extrémní hlasy, ozývající se na sudetoněmecké scéně, proto považujeme za marginální. Nebylo by šťastné, kdyby se některá občanská sdružení na české politické scéně situovala do stejně fundamentalistické pozice. Je mnoho důvodů pro tvrzení, že konfrontační hlasy nepatří a nemohou patřit u nás ani v Německu k nosným proudům zahraniční politiky. Diplomacie obou států dnes jednoznačně vycházejí z potřeby orientovat vzájemné vztahy především do budoucna.

Závěrem mi dovolte, vážený pane poslanče, abych Vám popřál mnoho dalších úspěchů ve Vaši odpovědné práci.

S přátelským pozdravem

Vážený pan

Vratislav Votava

Poslanecká sněmovna

Parlamentu České republiky

PRAHA