Za bezvadnost: JUDr. Hana Kodlová
kterým se předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu Úmluva OSN o námořní přepravě zboží, 1978, podepsaná dne 6.3.1978 v New Yorku.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlasí, aby se Česká republika stala smluvní stranou Úmluvy OSN o námořní přepravě OSN, 1978, podepsané dne 6.3.1978 v New Yorku.
1. listopadu 1992 vstoupila v platnost "Úmluva OSN o námořní přepravě zboží 1978" jejíž text byl dohodnut na Konferenci zmocněnců vlád členských států OSN svolané generálním tajemníkem OSN do Hamburku v r.1978.
Na základě této skutečnosti a v souladu s výzvou vyjádřenou v rezoluci OSN č. 47/34, Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (United Nations Commision on International Trade Law - UNCITRAL), jako autor textu Úmluvy, na svém 26. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 5.-23.7.1993 ve Vídni, vyzvala signatáře Úmluvy k její ratifikaci. Mezi tyto signatáře nyní náleží i Česká republika.
Na základě usnesení vlády č. 307 z 30.11.1978 a zmocnění prezidenta republiky tuto Úmluvu a prohlášení podle jejího článku 26 o přepočtu částek vyjadřujících limit odpovědnosti námořního dopravce do československé měny podepsal dne 6. března 1979 za bývalou ČSSR vedoucí Stálé mise ČSSR u OSN.
Zároveň zmíněným usnesením vlády bylo uloženo předsedovi vlády, aby ve vhodné době na návrh ministrů zahraničního obchodu a zahraničních věcí předložil Úmluvu Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu a poté k ratifikaci prezidentem republiky, což do zániku ČSFR realizováno nebylo.
Úmluva vstoupila v platnost v souladu s ustanovením jejího článku 30, jeden rok po uložení dvacáté listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu, tj. dnem 1.11.1992. Sukcese České republiky do podpisu této Úmluvy je potvrzena dopisem generálního tajemníka OSN z 14.12.1993.
Úmluva, nazývaná jako "Hamburská pravidla", nahrazuje tzv. "Haagská pravidla" (Úmluva o sjednocení některých pravidel ve věci konosamentů, Brusel 25.8.1924), popř. tzv. "Haagsko-visbyská pravidla" (Protokol o změně Mezinárodní úmluvy o sjednocení některých pravidel ve věci konosamentů, Brusel 23.2.1968) a doplňující Protokol z r. 1979. Česká republika není smluvní stranou těchto úmluv.
Sjednáním Úmluvy bylo dosaženo větší vyváženosti vztahů mezi dopravcem a přepravcem proti předchozí smluvní úpravě, zejména spravedlivějším rozdělením práv a povinností smluvních stran přepravní smlouvy a jejich přesnějším vymezením.
Úmluva má rozsáhlý obsah platnosti, zahrnující přepravu veškerého zboží včetně přepravy živých zvířat a nákladů umístěných na palubě lodi. Dokument je z hlediska použitelnosti koncipován velmi široce, neboť se vztahuje nejen na všechny smlouvy o přepravě zboží mezi přístavy smluvních států, ale i na přepravy podle konosamentu vydaného ve smluvním státě.
V části o odpovědnosti dopravce obsahuje Úmluva ustanovení, kterými je odpovědnost dopravce rozšířena co do obsahu, časového rozsahu i výše limitu za kus nebo váhovou jednotku podle toho, co je pro přepravce výhodnější. To se projevilo zejména v
- odstranění výjimky z odpovědnosti za nautické zavinění, tj. osvobození dopravce od odpovědnosti za ztrátu, poškození nebo opožděné dodání zboží způsobené nesprávným vedením lodi,
- stanovení odpovědnosti za opožděné dodání,
- rozšíření odpovědnosti za škody způsobené požárem a stanovení podmínek pro zajištění důkazů při požáru,
- zahrnutí průběžných přeprav do rozsahu platnosti Úmluvy,
- rozšíření doby odpovědnosti od skutečného převzetí do skutečného předání zboží.
Oproti "Haagským pravidlům" Úmluva dále zlepšuje dosavadní postavení přepravce prodloužením lhůt pro uplatňování nároků vůči dopravci při ztrátě, poškození nebo opožděném dodání zboží a rovněž tím, že dochází k prodloužení promlčecí lhůty. Dohoda dále připouští možnost volby příslušného soudu nebo arbitráže, aniž by ji dopravce mohl omezit jednostranným způsobem.
Text Úmluvy odráží tendenci, aby dopravce odpovídal umírněně, aby nebyl blokován rozvoj námořní dopravy a aby se nevytvářel důvod pro zvyšování přepravného a pojistného. Zájmy přepravců jsou uspokojeny v řadě ustanovení zejména tím, že Úmluva odstraňuje anachronické osvobození dopravce od odpovědnosti při nautickém zavinění a upravuje zvýšenou a zpřesněnou odpovědnost dopravce stanovením takových limitů této odpovědnosti, které odpovídají reálné situaci ve vztazích mezi účastníky námořní přepravy zboží.
Ve srovnání s "Haagskými pravidly" je tedy předmět úpravy v "Hamburských pravidlech" daleko širší, práva a povinnosti smluvních stran jsou vyváženější a přesněji vymezena. Celkově směřuje Úmluva k co možná jednotné a závazné aplikaci a co nejširšímu použití.
Zlepšením postavení přepravce se tato Úmluva stává výhodnou rovněž pro subjekty České republiky, jakožto vnitrozemského státu a uživatele převážně cizí tonáže.
Již při projednávání textu Úmluvy se projevil střet dvou protichůdných zájmů, tj. států poskytujících služby v námořní dopravě, které mají zájem na zachování dosavadního stavu, a států, které jsou na tyto služby odkázány a podporují úpravu novou. Tyto tendence se rovněž odrazily v poměrně dlouhém procesu ratifikace i ve struktuře členských států Úmluvy.
V souladu s článkem 30, který pro vstup Úmluvy v platnost požaduje dvacet ratifikací, nabyla Úmluva platnosti dne 1.11.1992. V souladu s tím Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní vyzvala v červenci 1993 signatáře Úmluvy, mezi něž nyní náleží i Česká republika, k její ratifikaci.
Rozvoj vnějších ekonomických vztahů České republiky poté, co byl zrušen monopol zahraničního obchodu a zmnohonásobil se počet českých subjektů, zabývajících se zahraničně obchodní činností, vyžaduje, aby byly i v námořní přepravě zboží, pokud možno co neúplněji a nejpřesněji specifikovány jednotlivá práva a povinnosti účastníků. Úmluva o námořní přepravě zboží představuje úspěšnou kodifikaci pravidel v této oblasti a lepší vyvážeností práv přepravců a dopravců může významně napomoci právní jistotě českých podnikatelů.
Vstup Úmluvy o námořní přepravě zboží v platnost pro Českou republiku vyžaduje souhlas Parlamentu podle článku 49, odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a ratifikaci prezidentem České republiky. Jedná se o mezinárodní smlouvu, k jejímuž provedení je třeba zákona. Úmluva stanoví práva a povinnosti dopravce, přepravce a příjemce zboží, k jejichž úpravě je nutná novela zákona o námořní plavbě a předpisů upravujících podmínky přepravy zboží po moři.
Podpisem a ratifikací Úmluvy nevzniknou žádné výdaje ze státního rozpočtu. Provádění Úmluvy spadá do působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva dopravy.
Vzhledem k výše uvedenému vláda navrhuje, aby se Česká republika stala smluvní stranou Úmluvy o námořní přepravě zboží, 1978 a předkládá Parlamentu návrh na vyslovení souhlasu s touto Úmluvou.
Zároveň doporučuje prezidentu republiky, aby po vyslovení souhlasu Parlamentem České republiky Úmluvu ratifikoval s prohlášením, že hranice odpovědnosti dopravce na území České republiky se řídí článkem 6 Úmluvy OSN o námořní přepravě zboží, 1978.
Pro Českou republiku, jako plnoprávného člena MMF, ztratilo zmíněné prohlášení své opodstatnění. Důvodem je, že při přepočtu výše odpovědnosti dopravce na národní měnu v souladu s článkem 26 se ve smluvním státě Úmluvy, který je členem MMF, postupuje podle mechanismů stanovených touto měnovou organizací.
SMLUVNÍ STÁTY TÉTO ÚMLUVY
UZNALY, že je žádoucí stanovit dohodou určitá pravidla týkající se námořní přepravy zboží, a
ROZHODLY SE, že za tímto účelem sjednají Úmluvu, a dohodly se
takto:
V této Úmluvě:
1. "Dopravce" znamená kteroukoliv osobu, která uzavřela s odesílatelem smlouvu o námořní přepravě zboží nebo jejímž jménem taková smlouva byla uzavřena.
2. "Další dopravce" znamená kteroukoliv osobu, kterou dopravce pověřil provedením přepravy zboží nebo jeho části, a zahrnuje kteroukoliv jinou osobu, která byla takovým provedením pověřena.
3. "Odesílatel" znamená kteroukoliv osobu, která uzavřela s dopravcem smlouvu o námořní přepravě zboží nebo jejímž jménem nebo v jejímž zastoupení byla taková smlouva uzavřena, nebo kteroukoliv osobu, která v souvislosti se smlouvou o námořní přepravě dopravci skutečně zboží předala, nebo jejímž jménem nebo v jejímž zastoupení jí bylo zboží takto předáno.
4. "Příjemce" znamená osobu, která je oprávněna k tomu, aby jí bylo vydáno zboží.
5. "Zboží" zahrnuje živá zvířata; je-li zboží seskupeno v kontejneru, na paletě nebo v podobné přepravní pomůcce nebo je-li zabaleno, "zboží" zahrnuje takovou přepravní pomůcku nebo obal, jestliže byly poskytnuty odesílatelem.
6. "Smlouva o námořní přepravě" znamená jakoukoliv smlouvu, kterou se dopravce zavazuje za úhradu přepravného přepravit zboží po moři z jednoho přístavu do druhého; avšak smlouva, která zahrnuje námořní přepravu a také přepravu nějakým jiným prostředkem, se pokládá za smlouvu o námořní přepravě pro účely této Úmluvy jenom potud, pokud se vztahuje na námořní přepravu.
7. "Konosament" znamená dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě a o tom, že dopravce převzal zboží nebo je naložil, a jímž se dopravce zavazuje, že vydá zboží při odevzdání tohoto dokumentu. Ustanovení o tom, že zboží má být vydáno na řad jmenované osoby nebo na řad nebo doručiteli, zakládá takový závazek.
8. Výraz "písemně" zahrnuje mimo jiné telegrafické a dálnopisné sdělení.
1. Ustanovení této Úmluvy se použije na všechny smlouvy o námořní přepravě mezi dvěma různými státy, jestliže:
a) přístav nakládky stanovený ve smlouvě o námořní přepravě je na území smluvního státu nebo
b) přístav vykládky stanovený ve smlouvě o námořní přepravě je na území smluvního státu nebo
c) jeden z přístavů vykládky daných na výběr ve smlouvě o námořní přepravě je skutečným přístavem vykládky a jestliže takový přístav je na území smluvního státu nebo
d) konosament nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, je vydán ve smluvním státě nebo
e) konosament nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, stanoví, že se tato smlouva má řídit ustanoveními této Úmluvy nebo právním řádem některého státu, jež je přijal.
2. Ustanovení této Úmluvy se použije bez zřetele na státní příslušnost lodi, dopravce, dalšího dopravce, odesílatele, příjemce nebo kterékoliv jiné zainteresované osoby.
3. Ustanovení této Úmluvy nelze použít na smlouvy o provozu lodi a smlouvy o nájmu lodi. Avšak byl-li vydán konosament na základě smlouvy o provozu lodi nebo smlouvy o nájmu lodi, ustanovení této Úmluvy se použijí na takový konosament, jímž se řídí vztahy mezi dopravcem a držitelem konosamentu, který není objednatelem lodi ani jejím nájemcem.
4. Jestliže smlouva stanoví, že budoucí přeprava zboží se uskuteční v několika zásilkách následujících za sebou v průběhu dohodnutého období, ustanovení této Úmluvy se použijí na každou takovou zásilku, jestliže se však zásilka přepravuje podle smlouvy o provozu nebo smlouvy o nájmu lodi, použije se ustanovení odst. 3 tohoto článku.
Při výkladu a použití ustanovení této Úmluvy bude brán zřetel na její mezinárodní povahu a potřebu napomáhat její jednotnosti.
1. Odpovědnost dopravce za zboží podle této Úmluvy zahrnuje dobu, po kterou je zboží v péči dopravce v přístavu nakládky, během přepravy a v přístavu vykládky.
2. Pro účely odst. 1 tohoto článku, se má za to, že dopravce má zboží ve své péči
a) od doby, kdy převzal zboží od:
i) odesílatele nebo osoby, jednající v jeho zastoupení; nebo
ii) úředního orgánu nebo jiné třetí osoby, které zboží musí být předáno za účelem jeho odeslání v souladu se zákonem nebo předpisy platnými v přístavu nakládky;
b) do doby, kdy vydal zboží:
i) tím, že zboží předal příjemci; nebo
ii) v případech, kdy příjemce nepřejímá zboží od dopravce, tím, že je dal k dispozici příjemci v souladu se smlouvou nebo s právem nebo se zvyklostí příslušného obchodního odvětví, platnými v přístavu určení; nebo
iii) tím, že předal zboží úřednímu orgánu nebo jiné třetí osobě, kterým zboží musí být předáno v souladu se zákonem nebo předpisy platnými v přístavu.
3. Odkaz na dopravce nebo na příjemce v odst. 1 a 2 tohoto článku znamená, vedle dopravce nebo příjemce, zaměstnance nebo zmocněnce dopravce popřípadě příjemce.
1. Dopravce odpovídá za škodu vyplývající ze ztráty zboží nebo jeho poškození, jakož i za opožděné dodání, jestliže událost, která způsobila ztrátu, poškození nebo opoždění, nastala v době, kdy zboží bylo v jeho péči, jak je stanoveno v článku 4, pokud dopravce neprokáže, že on, jeho zaměstnanci nebo zmocněnci podnikli všechna opatření, která mohla být rozumně požadována, aby bylo zabráněno události a jejím následkům.
2. Opožděné dodání nastane, jestliže zboží nebylo vydáno v přístavu vykládky stanoveném ve smlouvě o námořní přepravě v době výslovně ujednané, nebo jestliže nebylo takové ujednání, v době, ve které by to bylo rozumné požadovat od pečlivého dopravce s ohledem na okolnosti případu.
3. Osoba oprávněná k uplatnění nároku za ztrátu zboží může považovat zboží za ztracené, jestliže nebylo dodáno, jak je to požadováno článkem 4, do 60 po sobě jdoucích dnů následujících po uplynutí doby pro dodání podle odst. 2 tohoto článku.
4. a) Dopravce odpovídá
i) za ztrátu zboží nebo jeho poškození nebo za opožděné dodání, jejichž příčinou byl požár, jestliže osoba uplatňující nárok prokáže, že požár vznikl zaviněním nebo nedbalostí dopravce, jeho zaměstnanců nebo zmocněnců;
ii) za takovou ztrátu, poškození nebo opožděné dodání, o nichž osoba uplatňující nárok prokáže, že nastaly v důsledku zavinění nebo nedbalosti dopravce, jeho zaměstnanců nebo zmocněnců tím, že nebyla podniknuta všechna opatření, která mohla být rozumně požadována, aby požár byl uhašen a jeho následky vyloučeny nebo zmírněny.
b) V případě požáru na lodi, který postihne zboží, jestliže si to osoba uplatňující nárok nebo dopravce přeje, musí být v souladu s praxí námořní přepravy provedena prohlídka za účelem zjištění příčiny a okolností požáru a kopie zprávy inspektora musí být na požádání dána k dispozici dopravci a osobě uplatňující nárok.
5. Pokud jde o živá zvířata, dopravce neodpovídá za ztrátu, poškození nebo opožděné dodání, které vyplývají ze zvláštních nebezpečí vlastních takovému druhu přepravy. Jestliže dopravce prokáže, že splnil všechny zvláštní pokyny, které mu dal odesílatel ohledně zvířat a že za daných okolností případu ztráta, poškození nebo opožděné dodání mohou být připisovány takovým nebezpečím, má se za to, že ztráta, poškození nebo opožděné dodání tak byly způsobeny, pokud se neprokáže, že ztráta, poškození nebo opožděné dodání nastaly zcela nebo zčásti v důsledku zavinění nebo nedbalosti dopravce, jeho zaměstnanců nebo zmocněnců.
6. Dopravce neodpovídá za škodu s výjimkou případu společné havárie, jestliže ztráta, poškození nebo opožděné dodání nastaly v důsledku opatření k záchraně života nebo rozumných opatření k záchraně majetku na moři.
7. Jestliže zavinění nebo nedbalost dopravce, jeho zaměstnanců nebo zmocněnců spolu s jinou příčinou způsobily ztrátu, poškození nebo opožděné dodání, dopravce odpovídá pouze v rozsahu, v jakém ztrátu, poškození nebo opožděné dodání lze připisovat takovému zavinění nebo nedbalosti, za podmínky, že dopravce prokáže částku připadající na ztrátu, poškození nebo opožděné dodání, kterou takovému zavinění nebo nedbalosti nelze připisovat.
1. a) Dopravcova odpovědnost za škodu, vyplývající ze ztráty zboží nebo jeho poškození podle ustanovení článku 5, je omezena na částku odpovídající 835 zúčtovacím jednotkám za kus nebo za jinou přepravní jednotku nebo 2,5 zúčtovacím jednotkám za kilogram hrubé hmotnosti ztraceného nebo poškozeného zboží, podle toho, co je vyšší.
b) Dopravcova odpovědnost za opožděné dodání podle ustanovení článku 5 je omezena na částku odpovídající dvou a půl násobku přepravného připadajícího na zboží, u něhož došlo k opožděnému dodání, avšak nepřesahuje celkové přepravné, splatné podle smlouvy o námořní přepravě zboží.
c) V žádném případě úhrn dopravcovy odpovědnosti podle obou pododstavců a) a b) tohoto odstavce nepřesáhne omezení, které by bylo stanoveno podle pododstavce a) tohoto odstavce pro úplnou ztrátu zboží, na jehož základě k takové odpovědnosti došlo.
2. Pro účely výpočtu, která částka je vyšší podle odst. 1.a) tohoto článku, se použije těchto pravidel:
a) Jestliže je použito kontejneru, palety nebo podobné přepravní pomůcky pro seskupení zboží, kus nebo jiná přepravní jednotka vyčíslená v konosamentu, byl-li vydán, nebo nebyl-li vydán, v jakémkoli jiném dokumentu, jenž je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, tak jak jsou zabaleny v takové přepravní pomůcce, se pokládají za kusy nebo přepravní jednotky. S výjimkou uvedeného případu zboží v takové přepravní pomůcce se pokládá za jednu přepravní jednotku.
b) V případech, kdy přepravní pomůcka sama byla ztracena nebo poškozena, přepravní pomůcka se považuje za jednu samostatnou přepravní jednotku, pokud není ve vlastnictví dopravce nebo dopravce ji jinak neposkytl.
3. Zúčtovací jednotka znamená zúčtovací jednotku uvedenou v článku 26.
4. Dohodou mezi dopravcem a odesílatelem lze stanovit vyšší hranici odpovědnosti, než jak je stanovena v odst. 1.
1. Vyloučení z odpovědnosti a omezení odpovědnosti stanovené v této Úmluvě se vztahují na jakoukoliv žalobu proti dopravci pro ztrátu nebo poškození zboží, na než se vztahuje smlouva o námořní přepravě, jakož i pro opožděné dodání bez ohledu na to, zda žaloba se opírá o smlouvu nebo o mimosmluvní odpovědnost nebo je odůvodněna jinak.
2. Jestliže taková žaloba je podána proti zaměstnanci nebo zmocněnci dopravce, takový zaměstnanec nebo zmocněnec, jestliže prokáže, že jednal v rámci svých pracovních povinností, je oprávněn pro sebe použít vyloučení a omezení odpovědnosti, jichž je podle této Úmluvy oprávněn se dovolávat dopravce.
3. S výjimkou ustanovení článku 8 celková částka náhrad, které lze požadovat od dopravce a od kterékoliv osoby, zmíněné v odst. 2 tohoto článku, nepřesáhne hranice odpovědnosti stanovené v této Úmluvě.
1. Dopravce není oprávněn k výhodám omezení odpovědnosti stanoveného v článku 6, jestliže se prokáže, že ztráta nebo poškození nebo opožděné dodání nastaly v důsledku dopravcova jednání nebo opominutí, učiněných v úmyslu způsobit takovou ztrátu, poškození nebo opoždění nebo z hrubé nedbalosti a s vědomím, že pravděpodobně taková ztráta,poškození nebo opoždění nastane.
2. Bez ohledu na ustanovení odst. 2 článku 7 zaměstnanec nebo zmocněnec dopravce není oprávněn k výhodám omezení odpovědnosti stanoveného v článku 6, jestliže se prokáže, že ztráta nebo poškození nebo opožděné dodání nastalo v důsledku jednání nebo opominutí takového zaměstnance nebo zmocněnce učiněného s úmyslem způsobit takovou ztrátu, poškození nebo opoždění nebo z hrubé nedbalosti a s vědomím, že pravděpodobně taková ztráta, poškození nebo opoždění nastane.
1. Dopravce je oprávněn přepravovat zboží na palubě pouze tehdy, jestliže taková přeprava je v souladu s ujednáním s odesílatelem nebo se zvyklostí příslušného obchodního odvětví nebo ji vyžadují obecně závazné právní předpisy.
2. Jestliže se dopravce a odesílatel dohodli, že zboží bude nebo může být přepravováno na palubě, dopravce musí uvést v tomto smyslu prohlášení v konosamentu nebo v jiném dokumentu, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě. Jestliže takové prohlášení bude chybět, dopravce nese důkazní břemeno o tom, že bylo uzavřeno ujednání o přepravě na palubě; dopravce však není oprávněn dovolávat se takového ujednání vůči třetí osobě včetně příjemce, která nabyla konosamentu v dobré víře.
3. Jestliže zboží bylo přepraveno na palubě v rozporu s ustanoveními odst. 1 tohoto článku nebo jestliže se dopravce nemůže podle odst. 2 tohoto článku dovolávat ujednání o přepravě na palubě, dopravce bez ohledu na ustanovení odst. 1 článku 5 odpovídá za ztrátu zboží nebo jeho poškození, jakož i za opožděné dodání, které jsou následkem výhradně přepravy na palubě, a rozsah jeho odpovědnosti je třeba určit v souladu s ustanoveními článku 6 nebo případně podle článku 8 této Úmluvy.
4. Přeprava zboží na palubě provedená v rozporu s výslovným ujednáním o přepravě pod palubou se pokládá za jednání nebo opominutí dopravce ve smyslu článku 8.
1. Jestliže provedením přepravy nebo její části byl pověřen další dopravce, ať již se tak stalo v rámci oprávnění daného ve smlouvě o námořní přepravě či nikoliv, dopravce přesto zůstává odpovědný za celou přepravu podle ustanovení této Úmluvy. Dopravce je odpovědný, pokud jde o přepravu prováděnou dalším dopravcem, za jednání a opomenutí dalšího dopravce a jeho zaměstnanců a zmocněnců, pokud jednají v rámci svých pracovních povinností.
2. Všechna ustanovení této Úmluvy, jimiž se řídí odpovědnost dopravce, se rovněž použijí na odpovědnost dalšího dopravce za přepravu, kterou provedl. Ustanovení odst. 2 a 3 článku 7 a odst. 2 článku 8 se použije, jestliže je podána žaloba proti zaměstnanci nebo zmocněnci dalšího dopravce.
3. Jakékoliv zvláštní ujednání, jímž dopravce přijímá povinnosti, které nejsou uloženy touto Úmluvou, nebo se vzdává práv přiznaných mu touto Úmluvou, se dotýká dalšího dopravce pouze tehdy, jestliže s ním výslovně a písemně projevil souhlas. Ať již další dopravce takový souhlas projevil či nikoliv, dopravce přesto zůstává vázán povinnostmi nebo vzdáním se práv, které vyplývají z takového zvláštního ujednání.
4. Odpovědnost dopravce a dalšího dopravce je společná a nerozdílná, jestliže jsou oba odpovědní a v takovém rozsahu, v jakém jsou oba odpovědní.
5. Úhrn částek, jejichž úhradu lze požadovat od dopravce, dalšího dopravce a jejich zaměstnanců a zmocněnců, nepřekročí limit odpovědnosti stanovené v této Úmluvě.
6. Nic v tomto článku není na újmu jakémukoliv právu na postih mezi dopravcem a dalším dopravcem.
1. Bez ohledu na ustanovení odst. 1 článku 10 tam, kde smlouva o námořní přepravě výslovně stanoví, že určitá část přepravy, na niž se vztahuje uvedená smlouva, má být provedena jménem uvedené osoby jiné než dopravcem, smlouva může také stanovit, že dopravce neodpovídá za ztrátu, poškození a opožděné dodání, způsobené událostí, která nastala v době, kdy zboží má v péči další dopravce v průběhu takové části přepravy. Přesto však jakékoliv ustanovení, jímž se omezuje nebo vylučuje taková odpovědnost, je neúčinné, jestliže proti dalšímu dopravci nemůže být zahájeno žádné soudní řízení před soudem příslušným podle ustanovení odst. 1 a 2 článku 21. Důkazní břemeno o tom, že ztráta, poškození nebo opožděné dodání bylo způsobeno takovou událostí, leží na dopravci.
2. Další dopravce odpovídá podle ustanovení odst. 2 článku 10 za ztrátu, poškození a opožděné dodání způsobené událostí, která nastala v době, kdy měl zboží ve své péči.
Odesílatel neodpovídá za ztrátu, kterou utrpěl dopravce nebo další dopravce, nebo za poškození, které utrpěla loď, pokud taková ztráta nebo poškození nebyly způsobeny zaviněním nebo nedbalostí odesílatele, jeho zaměstnanců nebo zmocněnců. Ani žádný zaměstnanec nebo zmocněnec odesílatele neodpovídá za takovou ztrátu nebo poškození, pokud ztráta nebo poškození nebyly způsobeny jeho zaviněním nebo nedbalostí.
1. Odesílatel musí nebezpečné zboží náležitým způsobem označit nebo opatřit nálepkou jako nebezpečné.
2. Předá-li odesílatel nebezpečné zboží dopravci nebo podle okolností případu dalšímu dopravci, musí jej informovat o nebezpečné povaze zboží, a jestliže je to nutné, o opatřeních, která je třeba učinit. Jestliže to odesílatel neudělá a dopravce nebo další dopravce ani jinak nevědí o jeho nebezpečné povaze:
a) odesílatel odpovídá dopravci a kterémukoliv dalšímu dopravci za ztrátu, která vyplývá ze zaslání takového zboží, a
b) zboží může být kdykoliv podle okolností vyloženo, zničeno a učiněno neškodným bez poskytnutí náhrady škody.
3. Ustanovení odst. 2 tohoto článku se nemůže dovolávat kterákoliv osoba, jestliže během přepravy převzala do své péče zboží a znala jeho nebezpečnou povahu.
4. Jestliže v případech, na které se
nevztahují ustanovení odst. 2, pododstavce b) tohoto
článku nebo se jich nelze dovolávat, se stane
nebezpečné zboží skutečným
nebezpečím pro život nebo majetek, může
být takové zboží podle okolností
vyloženo, zničeno nebo učiněno neškodným
bez poskytnutí náhrady škody s výjimkou
případů, kdy existuje povinnost přispět
do společné havárie nebo jestliže dopravce
odpovídá podle ustanovení článku
5.