Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Bohužel ani první presidentské volby v nově vzniklé republice konané dne 26. ledna 1993 se neobešly bez manipulace a prapodivných incidentů. Podívejme se na tuto situaci podrobněji:

Před volbou byla otevřena rozprava, v níž se poslanci vyjadřovali k jednotlivým kandidátům: Václavu Havlovi, Miroslavu Sládkovi a Marii Stiborové. Moje vystoupení a vystoupení některých mých kolegů přineslo věcné fakta z období nacistické okupace, týkající se kolaborace rodiny kandidáta Havla s nacismem i některé skutečnosti z nedávné minulosti, mj. upozornění na Václava Havla na něm. Tedy skutečnosti, které je zvykem při podobných případech uvádět k ohodnocení rozpravy byla schůzka přerušena, protože neznámý terorista prý telefonicky upozornil, že v jednacím sále je umístěna bomba. Asi po hodinové přestávce, kdy byl sál prohlédnut, ale bomba nebyla nalezena, schůze pokračovala a presidentem byl zvolen Václav Havel. Ten se po několika dnech ujal presidentské funkce složením slibu v souhlase s článkem 55 Ústavy.

Celý jeden poslanecký klub (ODS) se stal spoluviníkem tohoto teroristického útoku když vyzval k vytvoření sbírky na podporu jeho pachatele. Jak může parlament dovést zemi k demokracii, když celý jeden poslanecký klub se tímto aktem stal organizovatnou teroristickou skupinou? Jak pokračuje trestní stíhání této skupiny?

Teroristický útok na Parlament během volby presidenta vyšetřovala policie a podařilo se odhalit pachatele. Potrestán však nebyl, protože na příkaz zvoleného presidenta Václava Havla bylo vyšetřování zastaveno v souladu se článkem 62 odst. g) Ústavy.

Takový přístup pokládám za otevřenou podporu terorismu. Jak by se byli v takovém případě asi zachovaly skutečně demokratické a kulturní země? Jak by se asi např. zachovali např. Američané při teroristickém útoku na americký kongres? Určitě ne pardonováním pachatele. Pouze člověk s narušeným kriminálním myšlením může soucítit s teroristou! Dovoluji si uvést srovnání s požárem berlínského Říšského sněmu v roce 1933, který ve svých následcích vedl k rozpoutání největšího světového válečného požáru v lidské historii.

Česká republika převzala závazky Československé republiky plynoucí z dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě včetně závazků pro bol proti terorismu: konkrétní závazky obsahuje závěrečný dokument schůzky z Madridu (kapitola ?) a z Vídně (kapitola ?).

Obávám se, že presidentská amnestie pachatele teroristického útoku na Parlament je naprostým popřením přijatých mezinárodních závazků, zejména bodu 10.1 vídeňského protokolu KBSE. Amnestováním teroristického útoku na Parlament se ČR postavila po bok takových států, jako je Libye, a její president Václav Havel po bok Muammara Kaddáfího.

Další mezinárodní smlouvou zavazující ČR v této oblasti je Evropská úmluva o potlačování terorismu i vyhlášená pod číslem 552/1992 Sb., platná od 15. července 1992.

Česká republika je již tak spojována s mezinárodním terorismem díky plastické trhavině Semtex naší provenience. Pokud jsou navíc naši představitelé natolik tolerantní k pachatelům teroristických útoků (podle běžných konvencí je i podobná hrozba takto klasifikována), potom pověst naší republiky bude ještě horší. Chceme snad, aby náš vstup do Evropy byl spojován s permanentní hrozbou teroristických útoků, třeba na její parlamentní orgány?

Za zmínku stojí i podivná okolnost, že činitel zvolený na základě voleb ovlivněných teroristickým útokem posléze amnestoval jeho pachatele. Vzniká přirozeně podezření, zda útok nebyl předem objednán, dokonce jsem slyšel i názor (nepříliš podložený důkazy), že přestávka způsobená hrozbou byla využita k ovlivnění či zmanipulování výsledku voleb.

S volbou presidenta ČR souvisí i politický proces "Matoušek", který bude rozebrán později v kapitole 2.1.

Svým postojem k volbám se jasně ukázala i demokratičnost některých společenských organizací. Místo aby reagovali na nelidskost projevenou např. proti křesťanskému politikovi dr. Bartončíkovi, projevili svou vstřícnost ke zločinnému režimu napadením poslanců, kteří si dovolili udělat to za ně. Jako příklad uveďme "Prohlášení České biskupské konference k volbě presidenta" doručené sekretariátu předsedy PSP ČR 27. ledna 1993 pod čj. 385/93:

Biskupové Čech a Moravy, shromáždění na svém plenárním zasedání v Praze, vítají volbu Václava Havla prvním presidentem České republiky.

Zároveň vyjadřují hluboké politování nad nedůstojným průběhem parlamentního jednání před volbou prezidenta. Projevy nízké politické kultury, nactiutrhání a porušování základních etických principů skupinou poslanců jsou znepokojující jevy, ohrožující autoritu státu i mravní úroveň společnosti.

Zřejmě podobně jako za časů Mistra Jana z Husi je pro ně důstojnost důležitější než pravda a morálka.

Jedním ze základních lidských práv je svoboda přesvědčení, právo svobodně vyhledávat a šířit informace. Právo, které je zpravidla trnem v očích všech totalitních systémů, včetně toho současného. Tato práva zaručují zejména tyto předpisy:

Základní listina práv a svobod, čl. 17:

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čl. 19

(1) Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.

(2) Každý má právo na svobodu projevu: toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoliv jinými prostředky podle vlastní volby.

(3) Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákona a jež jsou nutná:

a) k respektování práv nebo pověsti jiných:

b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.

Úmluva o ochraně lidských práv Rady Evropy, čl. 10:

(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Bohužel právní řád ČR není s těmito principy v souladu. Jako příklad uvedu pouze § 160/1961 Sb. v platném znění:

Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Ráno po televizním přenosu z volby presidenta ČR 27. ledna 1993 pan Jiří Matoušek z Třebíče umístil do vývěsní skříňky své politické strany oznámení o volbě prezidenta obsahující informace z projevů poslanců Parlamentu na jeho veřejném zasedání, zejména faktické informace o kolaborantské minulosti rodiny Havlů v době nacistické okupace. Ještě týž den byla rozzuřeným policistou zabavena nejdříve vývěsní skříňka, posléze byl pan Matoušek předveden na policejní stanici a obviněn z hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 tr. zákona.

K tomu stojí za to uvést tři okolnosti. Za prvé citovaný paragraf je v rozporu s platnými citovanými závazky ČR v oblasti lidských práv, za druhé 27. ledna 1993 mohl těžko pan Matoušek urazit hlavu nově vzniklé České republiky, protože v té době ani nikdy předtím tento nově vzniklý stát hlavu neměl, tou se stal Václav Havel až po několika dnech složením prezidentského slibu podle článku 55 Ústavy. Za třetí odmítám akceptovat, že uvedením pravdivých skutečností se někdo může dopustit urážky či hanobení kohokoliv.

Nově vytvořený stát si pospíšil dokázat svůj totalitní charakter uspořádáním politického procesu. Prvé stání se konalo dne 24. března 1993 a bylo konstatováno, že obžalovaný Jiří Matoušek je vinen, že 27. ledna 1993 v ranních hodinách umístil do vývěsní skříňky politické strany Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, umístěné na Komenského nám. v Třebíči, ručně psanou stránku, obsahující výroky, které hanobí osobu prezidenta republiky Václava Havla, tedy veřejně hanobil prezidenta republiky pro jeho činnost v životě politickém. Tím spáchal trestný čin hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 trestního zákona a odsuzuje se podle § 103 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 58 a dalších paragrafů se výkon uloženého trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku.

Česká republika se tímto rozsudkem zařadila mezi totalitní státy, kde je možno s libovůle zfanatizovaných byrokratů odsoudit člověka proti všem zdravým zásadám práva a zásadám lidských práv. Obvinění je navíc v rozporu s článkem 36 Ústavy: Schůze komor jsou veřejné. Veřejnost může být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem. Těžko potom někoho vinit z šíření informací pocházejících z takové veřejné schůze.

Pan Matoušek se odvolal a v novém procesu 28. ledna 1994 byl v novém procesu šťastně osvobozen. Ovšem okolnosti procesu, citované v mé interpelaci z 21. 3. 1994 na ministra spravedlnosti, stojí za zmínku. Podobně jako za komunistů nestál nový režim o publikum, zvláště když před soudní síň se dostavilo nemalé množství obecenstva, dokonce si dovolili přinést transparenty požadující dodržování lidských práv. Proto uspořádali proces v co nejmenší soudní síni a na volná místa rozdali předem vstupenky klace svých příznivců.

Mezi publikem bylo přítomno i několik poslanců Parlamentu, mezi nimi poslanec Bohuslav Kuba. Ani ty do soudní síně nevpustili: když se pan Kuba vykázal poslaneckým průkazem a snažil se dostat do soudní síně, bylo mu v tom násilně zabráněno soudní stráží.

Stojí za to zmínit se o osobě Bohuslava Kuby. Těsně před volbami měl vážnou autonehodu (dodneška neví, zda neměla nějaké politické pozadí), nějakou dobu potom marodil, pak chodil o berlích, jednak zpočátku, potom opět po ortopedické operaci, chodil o berlích i v době procesu. Seděl vedle mne v Parlamentu, proto situaci znám poměrně přesně, bez berlí nebyl pohyblivý, nehrál určitě žádné divadlo. Potom byl obviněn z napadení soudní stráže! Mandátový a imunitní výbor zcela ignoroval podivné okolnosti případu i absurdnost obvinění a souhlasil vydat ho přes poslaneckou imunitu soudnímu stíhání: teprve plenární zasedání sněmovny toto rozhodnutí odmítlo potvrdit. Přitom se jednalo o typický případ zastrašování poslance Parlamentu při normálním výkonu jeho poslanecké funkce, když si dovolil požadovat od státu dodržování smluvních závazků v oblasti lidských práv.

Pan Matoušek byl nakonec osvobozen, dokonce i pan poslanec Kuba unikl nesmyslnému pronásledování. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila. (Karel Sabina: Prodaná nevěsta). Přesto mi v mysli zůstává znepokojení nad tím hrůzným řáděním rozzuřené totalitní bestie. Co udělá ČR pro to, aby příště podobné řádění nemohlo opakovat? Obvinění pana Matouška bylo přece zcela absurdní a protizákonné. Dokonce ono "zatčení" vývěsní skříňky bylo vlastně majetkovým trestným činem! Kdo je za tento čin zodpovědný a jaká opatření budou přijata, aby se takový zločin již nikdy neopakoval?

Základním předpokladem demokratického vývoje společnosti je svoboda projevu a tedy i svoboda tisku. Svoboda, která chrání společnost před diktátem primitivní politické propagandy, která umožňuje rozvoj a volnou soutěž i menšinových názorů, z nichž některé se v budoucnu mohou stát názory většinovými, projevem jiné nezávislé kultury či posloužit jako impuls pro budoucí vývoj společnosti. Takovou svobodu zaručuje i článek (15) Listiny základních práv a svobod:

(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.

Stejné právo zaručuje i článek (15) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech:

(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:

a) účastnit se kulturního života:

b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití:

c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.

(2) Opatření, která mají být učiněna státy smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.

(3) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.

(4) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.

Přitom časopisy, které nevzbudí zájem veřejnosti a nenajdou své čtenáře většinou zanikají z ekonomických důvodů, tím vzniká přirozená regulace jejich vzniku nezávislá na libovůli vládnoucího systému: naopak některé státy takové menšinové publikace podporují pro zvýšení kulturní a názorové různorodosti.

Náš národ zažil několik kritických momentů, kdy nastupující totalita se snažila udusit jeho přirozenou potřebu svobodného myšlení. Ať už totalita byla reprezentována katolickou církví, v době husitské, pohusitské, bělohorské či pobělohorské, kdy Čechy byly prohlášeny za kacířskou zemi a Evropa na ní posílala křížové výpravy, loupežná vojska, represivní kněžské řády či inkvizici a cenzory a totalitu reprezentovaly církevní koncily, jména Sizikmunda Lucemburského, rodu Habsburků, Jana Sarkandera, Antonína Koniáše, Alexandra Bacha, či později, kdy totalita na sebe vzala podobu fašismu či komunismu, diktát stranických ideologů, cenzorů a represivního aparátu. Proto nesmíme připustit, aby i současnou dobu poznamenal stín nové inkvizice: je na čase, aby národ mohl opět myslet svobodně.

V totalitních státech založených na vedoucí úloze jediné totalitní ideologie je naopak svoboda trnem v oku vládnoucí garnitury a její logickou snahou je jakékoliv svobodné projevy jiných pohledů na svět nekompromisně potlačit. Důsledkem těchto snah je i pronásledování nezávislého tisku, např. zákaz týdeníku Politika a pozdější politický proces proti jejímu šéfredaktorovi Josefu Tomášovi.

Týdeník Politika byl typickým představitelem nezávislého opozičního tisku, který publikovat do roku 1992 zejména kritické články lidí nejrůznějších politických orientací i proměnné úrovně. I já jsem občas četl tento týdeník a přiznám se, že i já jsem nedokázal dočíst do konce všechny uveřejněné články, zejména pokud se týkaly katolického fundamentalismu a rozboru starých židovských textů. Přesto jsem v každém čísle našel několik zajímavých pohledů, které stály za to, abych si často koupil.

Články týkající se problémů sionismu, alespoň ty které jsem četl, měly obecně charakter politologické úvahy, často zjednodušující hodnocení společenských jevů na vliv sionistů (posuzováno podle příslušnosti k určité komunitě, ne podle národnostních či rasových hledisek), ale žádný z nich nevyzýval k rasové či národnostní nenávisti. Nechci obhajovat, že takový pohled je oprávněný, ale domnívám se, že úvahy takového typu mohou ve svobodné společnosti být publikovány. Plně totiž souhlasím s názorem Henryho Forda, že "veřejné projednávání židovské otázky není antisemitismem." Výjimkou je snad seznam kulturních pracovníků židovského původu v posledním čísle "Politiky", ale ten nemohl být příčinou trestního stíhání, které již v té době bylo zahájeno.

Konečně některé takové projevy jsou oprávněnou reakcí na některé problematické projevy sionistů, např. jejich kampaní prohlašující všechny oběti nacismu a koncentračních táborů na židovské občany či přehlížení obětí jiného původu. Mám doma několik dopisů rozhořčených občanů, jejichž příbuzenstvo skončilo v nacistických věznicích či koncentračních táborech, často jako aktivní příslušníci odboje, a s židovskou komunitou neměli nic společného. Navíc u nás (na rozdíl třeba od varšavského ghetta) žádný odboj organizovaných židovskou komunitou neexistoval, i když samozřejmě někteří její členové se podíleli na odboji v jiných skupinách, spolu s jinými spoluobčany nežidovského původu.

Na rozdíl od některých extrémistů na západě tito lidé nepopírají židovské oběti nacismu, konečně snad všichni víme od očitých svědků, že jejich postavení během nacistické okupace nebylo lehké a obětí bylo mnoho. Ale argumentace založená na počtu obětí (kterých bylo v Evropě celkem asi 50 milionů) je nedůstojné. Každý národ, jehož alespoň jeden příslušník byl postižen nacismem, se takovým postojem může cítiti uražen. Konečně většina z nás bere československé oběti nacismu židovského původu stejně jako své ostatní spoluobčany, často ani nevíme kdo jakého původu byl. Vždyť starat se o něčí původ či antropologické znaky, jako to činily nacistické norimberské zákony, je právě začátkem projevů rasismu či podobných jevů. Právě podobné kampaně sionistů vzbuzují odpor u prostých lidí, kteří dříve této komunity a jejich obětí velice vážili, ale nyní jsou stále více znepokojeni. A takové znepokojení často může přerůst i do otevřených projevů nesouhlasu. Musím bohužel konstatovat, že za některé projevy antisemitismu si mohou jeho subjekty sami a měli by se nad tím vážně zamyslet. Konečně administrativní zákaz týdeníku "Politika" a politický proces proti jejímu šéfredaktorovi vzbudil více antisemitismu, než všechny materiály v něm publikované.

Konečně snad i redakce "Politiky" začala chápat, že pokud repertoár publikovaných myšlenek bude stále užší, bude klesat náklad a časopis zanikne. Takový by byl normální a nelze proti němu činit výhrady. Ale způsob byrokratického zákazu jeho další publikace a následný politický proces, který tak připomíná pokusy rakouského ministra vnitra Alexandra Bacha a místodržícího svobodného pána Mecséryho o likvidaci Havlíčkova časopisu "Slovan" po publikaci Kutnohorských epištol v roce 1851, vzbuzuje oprávněné rozhořčení. Proč asi bývá období vlády pana ministra Bacha nazýváno Bachovým absolutismem?

Na podzim 1992 bylo proti šéfredaktorovi časopisu Politika panu Josefu Tomášovi zahájeno trestní stíhání a byl obviněn z šíření poplašné zprávy podle § 199 tr. zákona, projevu sympatií k fašismu podle § 231 tr. zákona a podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle § 198a tr. zákona: posléze se ukázalo, že obvinění podle prvých dvou paragrafů je neudržitelné a bylo zrušeno. Podobně jako Havlíček pan Tomáš po vydání několika čísel časopis zastavil.

Trestní stíhání vedl zpočátku kpt. Pravda: po prozkoumání důkazů a znaleckých posudků stíhání jako nepodložené zastavil. Trestní stíhání mu bylo odebráno, kpt. Pravda byl degradován, soudní znalec PhDr. Rudolf Jičín vzápětí přišel o zaměstnání v Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV. Zřejmě kdo nezpívá píseň nového režimu, přestane vbrzku jíst i jeho chléb: překrásný příklad nezávislosti vyšetřovatele a znalců. Jak vypadá taková pomlouvačná kampaň "nezávislého a svobodného tisku" lze ilustrovat z článku kpt. Pravdy z deníku Práce:

Lidové noviny ve svých článcích sdělovaly řadu nepravdivých údajů, které značnou měrou ohrozily moji vážnost u občanů, zejména pak mě poškodily v zaměstnání a narušily i vztahy v mé rodině. Konkrétně, manželka se obává, že bych mohl být vyhozen ze zaměstnání, moji synové mají obavy, že by mohli být vyloučeni ze střední školy. Spolubydlící v domě a moji známí se mi začínají vyhýbat ... Lépe by to nesvedl ani Josef Goebbels! Zatímco autoři politologických analýz jsou obviňováni nesmyslně z podněcování rasové nenávisti a pogromů, autoři obvinění sami takovou tupou nenávist a pogromy rozněcují! Vždyť podobné pocity prožívali právě naši židovští spoluobčané v době nacistické okupace, my sami jsme je tak důvěrně poznali za komunistického režimu. Přesně stejně moje okolí reagovalo, když mne minulý režim chtěl zatáhnout do politického procesu, naprosto stejné metody zastrašování používali jejich pohůnci z StB.

Posléze za pomoci jiného kádrově spolehlivějšího vyšetřovatele a soudního znalce samosoudkyně JUDr. Helena Králová vydává podle § 314e trestního řádu soudní příkaz, na základě kterého byl obžalovaný odsouzen v nepřítomnosti (!) na 1 rok odnětí svobody s podmíněným odkladem na 5 let, zákaz činnosti na 3 roky a trest propadnutí věci - zbylých čísel časopisu Politika.

Podle citovaného paragrafu tr. řádu lze vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Podivné, jestliže první vyšetřovatel na jejich základě zastavil stíhání. Podle § 314e odst. 1 písmeno f) tr. řádu musí takový příkaz obsahovat i poučení o právu podat odpor: samozřejmě u politicky motivovaného procesu tato podmínka nebyla splněna. Skutečně kardinální příklad právního státu. Po odvolání pana Tomáše byl inscenován nechutný politický proces, který 22. září 1994 odsoudil obžalovaného na 7 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky, k zákazu publikační činnosti na 2 roky a propadnutí věci a byl potvrzen 25. listopadu 1994 městským soudem.

Nechci se dotýkat všech prapodivných faktorů, které poznamenaly celý proces ani kvality soudních znalců, kteří s kvalifikací historiků dělnického hnutí suverénně analyzují staré židovské texty. Nechci ani rozebírat situaci, kdy "veřejný" proces je konán za zavřenými dveřmi soudní síně, která je údajně přeplněná, protože jediná větší jednací síň v budově soudu je předána obchodnímu rejstříku. To jsem již udělal v předchozích interpelacích a odpovědi členů vlády byly neuspokojivé. Chci se vyjádřit zejména k otázce omezování svobody tisku z politických příčin. Takové omezení se totiž nedotýká pouze šéfredaktora, takové omezení potlačuje práva všech potencionálních čtenářů na informace. Nemusím ani přemýšlet o vhodných formulacích, ty za mne udělal již dr. Jičín v posudku ke knize Henryho Forda "Mezinárodní žid" (podle měsíčníku "Dnešek" z června 1993, strana 5-6):

Je nepochopitelné, proč by kniha, která více než 70 let vychází téměř všude na světě, u nás vyjít neměla, a proč by právě českému čtenáři mělo být upíráno právo, aby si ji sám přečetl a sám si na ni utvořil svůj názor. Zakazování jakéhokoliv filozofického, sociologického, historiografického či politologického díla nelze nazvat jinak než porušováním základního lidského práva a odsuzováním občana do role nesvéprávného individua, kterému musí někdo moudřejší určovat, co má číst a co si má myslet.

Stanovisko demokraticky smýšlejících odpůrců díla by mělo být následující: Jsme přesvědčeni, že kniha je antisemitská. Zde je přečtěte si ji a učiňte si o tom sami svůj názor.

.....

Masmédia v demokratické společnosti údajně obrážejí nebo tlumočí veřejné mínění. Kdo se ale věcí blíže zabývá ví, že masmédia toto veřejné mínění ve značné míře naopak vytvářejí, a to nikoliv náhodně. Veřejné mínění není obecné mínění, ale mínění relativně malé skupiny žurnalistů, kteří jsou někým, např. zaměstnavatelem nebo politickou stranou, řízeni. Tomu se právě říká manipulace. A pokud je zde manipulace, jsou zde také manipulátoři, a to manipulátoři pečlivě utajení. Je zde tedy určitá forma spiknutí.

.....

V demokratickém státě by mělo být zbytečné připomínat, že vydáním knihy vydavatel nepředkládá názor svůj, ale autora, a že je na čtenáři - svéprávném čtenáři - aby si sám přebral, s čím hodlá souhlasit a s čím nesouhlasit. Svoboda myšlení je základní podmínka demokracie. Její omezování má také většinou opačný výsledek, než se předpokládá. Popularitu Fordovy knihy vytvářejí do značné míry její odpůrci sami utajováním její existence, diskreditací různými přívlastky a frázemi, až po snahy po její zákaz a pokusy trestně stíhat její vydavatele.

Může Fordova kniha "ohrožovat společnost"? S touto totalitní frází snad není třeba polemizovat. Je to jen trapný strašák, který má sloužit jako záminka k omezování občanských svobod. Společnost ohrožují zcela jiné věci než knihy, o které se zajímá jen nepatrné procento občanů.

Na závěr si dovolím uvést pro ilustraci dopis českého místodržícího, uvedený v posledním čísle "Slovana" ze 14. srpna 1851:

Panu redaktoru Karlovi Havlíčkovi v Kutných Horách.

Z posledních sešitků časopisu Slovana č. 53-56 vidím, že připomenutí ode mne dne 20. min. měsíce zůstalo bez účinku. Opětuji tedy výstrahu, jížto jsem Vám dle § 1. císařského nařízení od 6. min. m. dal, s tím doložením, že nebudete-li jí šetřiti, vydávání tohoto listu zastavím.

V Praze, dne 9. srpna 1851

Nutno konstatovat, že tehdy nenašel totalitní systém vhodný soud (v té době porotní), který by Havlíčkův list zastavil, a musel proto rozšířit stanné právo na celé Čechy. To je ono citované nařízení z 6. července.