Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

V listopadu 1989 nám bylo slibováno, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Bohužel vnějšími projevy této lásky je stále častěji brutální násilí uplatňované proti každému, kdo si dovolí odmítnout poklonkování novým mocným. Pochopitelně, se ztrátou důvěry k takové lásce se dostavila i ztráta důvěry k takové pravdě. Ovšem noví mocní neváhali použít jakékoliv prostředky, aby takovým heretikům svůj způsob lásky jakýmkoliv způsobem vnutili.

Hlavním prostředkem, kterým se v listopadu 1989 podařilo svrhnout komunistický režim byla shromáždění občanů, kteří nezbytnost takové změny požadovali. A hlavní obavou shromážděných byla možnost útoku represívních sil, ať už policie, vojska či Lidových milicí. Naštěstí kromě masakru na Národní třídě už další průběh takových shromáždění byl v souladu s pravidly demokracie. Nebezpečí takových zásahů je v podobné situaci vždy aktuální: nezapomenu jak jsme se v září 1968 p okupaci během studentské stávky v karlínské budově Matematicko-fyzikální fakulty UK obávali možného útoku milicionářů z nedalekých Vysočan. Bohužel jakmile si nová mocenská elita upevnila své pozice, neváhala použít stejných metod. Když po masakru na Národní třídě bylo použití státních represívních složek, jako je armáda a policie, příliš nepopulární, doplnila nová mocenská garnitura tyto metody o útoky organizovaných teroristických anarcho-fašistických bojůvek na pokojná shromáždění občanů, kteří si dovolili projevit svůj nesouhlas s novými mocenskými praktikami.

Jako demokratický stát máme v právním systému samozřejmě zakotvenu svobodu shromažďovací i nezbytnou ochranu takových shromáždění, konkrétně:

Základní listina práv a svobod, článek 19 říká:

(1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.

(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy říká v článku 11:

(1) Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.

Zákon 140/1961 (trestní zákon) umožňuje podle § 238a sankcionovat ty, kteří taková shromáždění narušují:

Porušování svobody sdružování a shromažďování

(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího nebo shromažďovacího práva, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

(2) Kdo se v souvislosti se shromážděním, které podléhá oznamovací povinnosti, násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí protiví pořádkovým opatřením svolavatele nebo určených pořadatelů takového shromáždění, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitých trestem.

Teroristické akce proti shromážděním občanů jsem poprvé ve větším rozsahu pozoroval při řádně ohlášené pokojné vzpomínkové akci Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa k 74. výročí vzniku Československé republiky dne 28. října 1992 od 12. hodin na Václavském náměstí v Praze. Projevy politické intolerance se neomezily pouze na frenetické nenávistné výkřiky, házení potravinami, ale vyvrcholily otevřeným surovým útokem na účastníky pokojné demonstrace. Např. surové kopání do pana učitele Miroslava Remsy, ležícího po útoku na dlažbě před mléčným barem na rohu Opletalovy ulice a pohotově zachycený fotografy listu "Práce", svědčí o naprosté nelidskosti útočníků, ale tichý souhlas policie svědčí i o tiché podpoře vládních míst těmto skupinám.

O způsobu formování těchto skupin svědčí dopis čtenáře Špíglu z 30. 10. 1992. Čtenář se ve večerních hodinách dne 27. 10. večer dostal do prostoru pomníku sv. Václava, kde se setkal se skupinkou provokatérů. "Před půlnocí při odchodu jeden z nich říkal druhému, přijdeš zítra? Já nevím, fakt dostanu tác? Přijď v poledne a uvidíš. Nechcete si pane také zítra přijít zakřičet na Sládka?

Nechtěl jsem věřit svým uším. To fakt budou dávat tisíc Kčs za 3 hod. Přijďte a uvidíte. Jeden pán to také slyšel a říkal, že tomu věří a že to jsou taxikáři, pasáci a lidí, kterým dnešní stav vyhovuje. Klidně nějakou pětku obětují".

Domnívám se, že při jakékoliv snaze není pro kvalifikovaného policistu problém takovéto teroristy odhalit a zabránit jim v další činnosti. Ovšem politický systém založený na osobnostech, které vypouští do ulic tisíce amnestovaných násilníků a vrahů, spíše takové projevy vítá. Doufám, že neskončí jako Německo třicátých let, kde též režim těžil ze spolupráce s kriminální společenskou spodinou.

Ve stejné režii byla napadena pokojná shromáždění 28. října 1993, 15. března 1994 (výročí okupace Československa nacisty) a 28. října 1994. Navíc během shromáždění 15. března 1994 velel fašistickým skupinkám důstojník České armády, jak bylo konstatováno v interpelacích mých kolegů: při kladení květin po demonstraci 28. října 1994 došlo ke zranění poslance Parlamentu Jana Vika při zásahu městské policie. Tato událost bude podrobněji probrána v kapitole 3.2.

Tato monstrózní represivní akci navíc vyvolává reminiscence na dřívější oslavy výročí vzniku Československé republiky, kterou stále mnozí z nás pokládáme za svou vlast, nutně vyvolává reminiscenci na léta minulá.

Jsou tu i jiné analogie. Jak upozorňuje článek ze Špíglu z 5. listopadu, v roce 1939 zasahovali proti oslavám 28. října 1939 němečtí nacisté (třeba i otcové nacistických provokatérů z Terezína). Dne 28. října 1939 jsem se zúčastnil průvodu, ke kterému se přidali asi čtyři čtrnáctiletí kluci na Smíchově U Anděla a skončili na křižovatce v Žitné se Štěpánskou kolem páté odpoledne. Bylo už šero. Toto vše se mi vybavilo před očima, když jsem v televizním šotu viděl ležet pod sochou sv. Václava mladého poslance na zádech. Tehdy v třicátém devátém nad křižovatkou u Bati ležel na zemi také poraněný mladík a naříkal. Tam totiž skončila účast moje a mých kamarádů. Ze Štěpánské se na nás vyřítily německé uniformy. Nás čtyři kluky vpustil domovník do domu a zamkl za námi.

Uvědomme si všichni, že jsme Češi.

Bohužel ani já se nemohu vyhnout srovnání zranění Jana Vika se zraněním Jana Opletala 28. října 1939. Nebylo naštěstí stejně tragické, ale současnost příliš silně připomíná reality protektorátu Böhmen und Mähren v roce 1939. V současnosti pouze zastoupili německou policii a skutečné Gestapo městští policisté. Lze se divit, když potom slyšíme v davu výkřiky "Rumlovo Gestapo"? Situace po rozbití republiky (to v roce 1938-39 ohodnotil Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku jako zločin proti míru, jak asi historie zhodnotí jeho analogii v roce 1992?) je podobná, dokonce i některé kolaborantské rodiny hrají v obou případech podobné role. Bohužel chybí nám politická osobnost se schopnostmi dr. Emila Háchy, která by místo otevřené zrady i v této situaci využila všech možností k obraně národních zájmů.

Použití politického terorismu určitě nevede k politické stabilitě. Na hrubý pytel hrubá záplata. Po událostech 17. listopadu 1939 a pozdějších nejde přece vyčítat Kubišovi a Gabčíkovi, že se proti Heydrichovi nepostavili s heslem "Make Love - Do not War". O morálním aspektu celého případu si můžete přečíst třeba v Drdově povídce "Vyšší princip". Podobná politika nutně vede k podobným koncům jako v Náhorním Karabachu nebo v Jugoslávii. Nebo si snad takové konce přejete?

Prvým projevem organizovaného teroru na ústavní činitele byl útok na předsedu Sněmovny lidu Federálního shromáždění JUDr. Josefa Bartončíka popsaný v kapitole 1.2.1, další útoky na poslance po neúspěšné volbě presidenta popsané v kapitole 1.2.2. Další formy teroru probíhaly spíše individuálně. Útok na poslance Federálního shromáždění Pavla Mozgu byl nakonec interpretován jako jeho výtržnost, ke které se nechal vyprovokovat. Po mém projevu v České národní radě dne 23. září 1992 jsem i já byl zvolen za oběť útoku. Druhý den 24. září 1992 si i na mne počkalo na Malostranském náměstí trestné komando a i já jsem poznal tvrdou pěst současného režimu. Tento útok byl řádně ohlášen včetně lékařského nálezu na oddělení policie ve Vlašské ulici. Nenechal jsem se vyprovokovat, naopak jsem přihlížející občany uklidňoval ujištěním, že přece v totalitním státě je podobná událost zcela normální, proto jsem nebyl označen za viníka a o celé události se taktně mlčí. Ani odpověď na moji interpelaci nepřinesla do této věci více jasna.

Při zásahu policie 28. října 1994 došlo k vážnému zranění poslance Jana Vika popsanému v kapitole 3.1.1 když jeho zranění snad nebylo úmyslné, je dokladem necitlivého přístupu represivních složek k ústavním činitelům, které by měly spíše chránit než zastrašovat.

Příkladem zastrašování poslanců při výkonu jejich funkce je i obvinění poslance Bohuslava Kuby v případě "Matoušek" popsaný v kapitole 2.1.

Jedním z faktorů který vzbuzuje silnou nedůvěru našich občanů k nové politické reprezentaci je její provokativní tolerance k projevům nacismu. Mezi ty nejzávažnější patří opakované provokace zločinných sudetoněmeckých organizací založených na nacistické ideologii, kterou již Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku prohlásil za zločinnou. A z nich jsou snad nejhorší opakovaná zneuctění Národního památníku obětí nacismu, který byl v roce 1950 otevřen na místě nacistické věznice a židovského ghetta v Terezíně.

Podle zpráv v tisku (Špígl, 28. května 1993, strana 3 dole) dne 22. května 1983 položili zástupci německého a rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Památníku Terezín ke zdi IV. dvora věnce, přičemž vedoucí skupiny Horst Mück se oháněl údajným souhlasem ředitele památníku Jana Munka a také tvrzením, že o akci ví předák landsmaschaftu dr. Franz Neubauer. Na stuhách věnců byly protičesky zaměřené nápisy "Zemřeli, protože byli Němci", "Promlčeno, ale nezapomenuto a podobně.

Celou akci prý chtěli sudeťáci uctít památku 70 Němců, ubitých podle tvrzení Horsta Mücka v těchto místech 24. května 1945. Pranic mu, ani jeho soukmenovcům nevadilo, že dosavadní oficiální výzkum historie Malé pevnosti v Terezíně nic podobného nezjistil...

Veřejnost nyní očekává, že se dozví, jaká opatření podnikla příslušná vládní místa vůči provokatérům. Obdobné případy je přece nutné řešit okamžitě. Odstranit nevhodné předměty i texty a záležitost předat policii k vyšetření a potrestání viníků, přinejmenším zákazem vstupu na území České republiky.

Naše správní orgány nesmějí připustit, aby si cizinci z naší demokracie udělali anarchistickou zvůli! Ve vztahu k některým Němcům je potřebné neustále připomínat, že cesta k usmíření vede přes odstranění křivd, kterých se na našich občanech Němci za okupace dopustili.

Z komentáře listu Špígl stojí za to ještě ocitovat:

My navíc dodáváme, že prameny je spolehlivě doloženo, že Němci zavlekli do Terezína za druhé světové války přes 200 tisíc vězňů z celé Evropy, z nichž každý pátý zde zemřel a na 100 tisíc jich pak zahynulo při deportaci z Terezína ve vyhlazovacích koncentračních táborech, věznicích, káznicích a na popravištích.

(...)

Tolik stanovisko našeho čtenáře. My k tomu dodáváme, že by jistě nejen nás velmi zajímalo, zda ředitel Památníku Terezín při vydávání povolení sudeťákům věděl, co vlastně má ve skutečnosti u zdi IV. dvora probíhat. Pokud ano, pak nad jeho rozhodnutím zůstává rozum stát. Vždyť znesvětil místo, kde leží tisíce obětí fašistické zvůle a nevinní lidé tam prožívali tak neuvěřitelné utrpení, že k tomu už je potřeba opravdu silný žaludek!

Ve své tehdejší interpelaci jsem událost komentoval takto: Chápu, že po skončení druhé světové války došlo ve vztahu k některým německým občanům k excesům, které nelze vždy vysvětlovat revolučním nadšením nebo ospravedlňovat předchozím utrpením. Znám osobně i jeden případ, kdy byl český mstitel, který zabil celou německou rodinu v polovině května 1945, postaven před soud, odsouzen, a strávil ve vězení mnoho let. Ale uvedená provokace sudeťáků není reakcí na podobné řídké politováníhodné případy, ale snahou o zneuctění statisíců obětí nacismu v Terezíně. A tak jsem nucen pohlížet i na tolerantní přístup současného režimu, který podobně jako zločinný kolaborantský režim presidenta Háchy spolupracuje s hydrou německého hegemonismu. Není náhodou, že příjmení Havel sehrálo nemalou roli již při rozdělení Československa v roce 1939.

.....

V kontextu takových zkušeností nemohu nepochopitelnou tolerance našich státních institucí k projevům německého hegemonismu chápat jinak, než stejné projevy kolaborantského režimu protektorátu "Böhmen und Mähren", konečně po rozdělení ČSFR je situace velmi podobná. Nemohl jsem si nevzpomenout na líčení mé matky, která jako mladá česká učitelka na poslední chvíli opouštěla okupovaný Sokolov. Arogance henleinovských ordnerů byla velmi podobná.

Bohužel místo slibovaných opatření se nacistická provokace v roce 1994 opakovala 30. července: tentokrát pro změnu posloužil za záminku údajný masakr Němců až někde v Ústí nad Labem. Je skutečně obdivuhodné přesunou vzpomínku desítky kilometrů až do Terezína. Kolaborantské státní instituce v této záležitosti zcela selhaly, ředitel památníku tuto nedůstojnou provokaci povolil a policie měla dokonce chránit nacistické provokatéry. Naštěstí se našla skupina vlastenců širokého politického spektra, kteří zabránili nacistům rozvinou připravený portrét Adolfa Hitlera a zabránili jim pokračovat v pošlapávání pomníků jejich obětí. To myslím doslova, protože přítomní, z nichž někteří byli bývalými terezínskými vězni, poznali mezi přítomnými i bývalého dozorce nacistického vraha Rojka. Vlastenečtí policisté, kteří odmítli chránit nacistické bandity, byli perzekuováni, policejní velitel byl odvolán z funkce. Pokládám tuto provokaci za projev naprosté neúcty k obětem nacismu a na ochránce nacistických banditů nemohu pohlížet jinak, než na ty nacistické zločince, které chránili. Úctu k mrtvým pokládám za základní projev kultury, který je vlastní všem civilizovaným lidem.

Hluboké znepokojení vyvolala i pochybná demonstrace New Yorských rabínů o dva týdny později, která požadovala vyměnit na pohřebišti v terezínském krematoriu kříže za Davidovy hvězdy.

Náš lid měl po druhé světové válce hlubokou úctu ke svým spoluobčanům, kteří obětovali své životy v boji proti nacismu nebo byli oběťmi nacistického teroru bez ohledu na jejich původ, ale zvláštní solidaritu si zasloužili židovští občané, kteří na hrůzy nacistické okupace zvláště doplatili. Tyto pocity přetrvaly v podstatě i 40 let komunistického režimu. Na pohřebišti v terezínském ghettu, kam byl rozsypán popel všech obětí nacistů z Terezína a okolí bez ohledu na původ, bylo zřízeno důstojné muzeum židovského terezínského ghetta.

I za komunistického režimu, který byl přímo alergický na religiózní symboly, sem byly postaveny kříže, které jsou v české společnosti obecně akceptovány jako symbol úcty k mrtvým bez ohledu na jejich vyznání. Proti tomu neprotestovala ani židovská náboženská obec. Bylo tam umístěno i několik typicky židovských symbolů, například umělecké repliky sedmiramenných svícnů. Kdyby české židovské obce měli jiné požadavky, určitě by k nim bylo přihlédnuto. Ale protesty New Yorských rabínů dva týdny po nacistické provokaci byly vnímány jako projev otevřený projev jejich solidarity s nacismem a v souvislosti s jinými projevy podobného charakteru z poslední doby znamenaly určitou ztrátu důvěry k celé této komunitě. Podobné neuvážené akce extrémistických sionistických fundamentalistů mohou být příčinou stejné nedůvěry naší veřejnosti k židovské komunitě jakou způsobily nacistické provokace ve vztahu k Německu.

Nacistická provokace v Terezíně je příčinou hlubokého znepokojení našich občanů nad současnou situací v České republice a nad obnovou činnosti nacistických organizací. Naše trpká zkušenost byla zaplacena nesmírným utrpením našeho lidu i nemalým počtem lidských obětí. Národní památník v Terezíně je pro náš lid jedním ze symbolů boje proti nacismu, jehož zneuctění, ale zejména naprosté selhání státu při ochraně takové památky před nacistickými bandity, vzbuzuje hlubokou obavu o demokratický charakter státu. A nechutná provokace New Yorských rabínů zanedlouho potom je pouze důkazem přímé spojitosti současných nacistických živlů se sionistickými aktivitami. Spojitost, která by nám ještě před několika málo lety připadala zcela absurdní.

Stojí za to poznamenat, že nacistická provokace proběhla v Malé terezínské pevnosti na pravém břehu řeky Ohře, tj. na místě, které sloužilo zejména jako věznice a likvidační tábor pro politické vězně, tj. zejména aktivní účastníky protinacistického odboje. Zde bylo minimum vězňů židovského původu, ti byli umístění ve Velké pevnosti na levém břehu Ohře, tj. přímo ve městě Terezín. Toto město, které podle tehdejší propagandy (podle materiálů z místního musea v bývalém krematoriu) "věnoval vůdce židovskému národu", sloužilo jako židovské ghetto. Toto město, které podle tehdejší propagandy sloužilo jako židovské ghetto. Toto město přitom nesloužilo přímo jako likvidační tábor, na likvidaci vozili vězně jinam: samozřejmě nelidské podmínky života si i tak vyžádaly mnoho lidských obětí přímo v Terezíně.

Pokud někde ve světě, například ve zprávě Kongresu a ministerstva zahraničních věcí USA přistupují k této věci jinak, je to důsledek jejich naprostého nepochopení naší historie a zkušeností. Jak by také mohli události chápat lépe, když zdrojem jejich informací je spolupachatel případu Bartončík Michael Žantovský. Jak by se asi Američané tvářili, kdyby na jejich Národním arlingtonském hřbitově ve Virginii nedaleko Washingtonu pořádali provokační akce představitelé Hirohitova japonského režimu? Jak by se asi tvářili, kdyby se tam dělal mejdan Viet Kong pod portrétem Ho Či Mina? Věřím, že by je hnali pryč, pokud by selhala jejich policie, určitě by věc vzali do rukou prostí Američané. A posléze by hnali takovou vládu, která jejich Národní hřbitov nedokáže uchránit. Tito lidé jsou totiž stále plni zdravého patriotismu a onoho pocitu vlastní suverenity a vnitřní svobody, který získali během kolonizace širokých amerických plání a který je tak krásně vyjádřen v jejich deklaraci nezávislosti.

Přitom takové srovnání je stále povrchní. Američané totiž prakticky od války s Mexikem a občanské války nepoznali válku a okupaci vlastního území, jejich vojska i během druhé světové války bojovala mimo území USA a jejich týl byl bezpečný a svobodný. Naopak naše země byla okupována a důsledky okupace tvrdě dopadly zejména na civilní obyvatele, proto mohou těžko chápat pocity národa pokořeného cizí okupací na území pošlapaném bagančaty cizích vojáků a teror nacistických gestapáků. Takovou zkušenost poznali Američané naposled snad v texaské pevnosti Alamo, ovšem na rozdíl od naší reality, kdy přímí svědci těchto událostí stále žijí mezi námi, je americká zkušenost stará již mnoho generací.

Vůbec už nelze srovnávat naší zkušenost se zkušeností Američanů z Vietnamu, Koreje apod. Zde američtí vojáci bojovali v cizí zemi, často proti vůli jejího obyvatelstva, a i když ideály svobody za kterou se bili je nutno respektovat, měli někdy obyvatelé této země i podobné zkušenosti, jakou měli naši lidé během nacistické okupace. A i Američané chápou, že je vhodnější odvézt své padlé domů a oslavovat je v Arlingtonu, než provokovat např. v Pchjongjangu nebo v Hanoji. Doufejme, že i současní nacisté pochopí, že je vhodnější odvést si své mrtvoly domů, ty skutečné i ty politické!

Hovoří se v poslední době o dialogu a usmíření s německým národem. Troufám si tvrdit, že dokud budou naše vztahy narušovat podobné provokační akce jako ta v Terezíně, potom je pokračování dialogu nemožné. Zvláště když podobné návrhy slyšíme z úst lidí, kteří svými činy prakticky dokázali, že duch Gestapa a komunistických padesátých let není ještě minulostí, že jablko nepadá daleko od stromu a kolaborantské rodinné tradice nejsou přervány.

Pro připomenutí ocituji z materiálů dr. Ečera dvě memoranda z úst návštěvníka nacistických mejdanů v pražské Lucerně K. H. Franka. První memorandum pochází z 31. srpna 1940:

"Geografická poloha Čech a Moravy přikazuje vtělení do Říše. Pro tuto polohu nejsou Češi schopni organizovat svůj vlastní stát. Rasově se český a německý stát tak sblížily míšením, že je možná politika asimilace nebo změny národnosti pro většinu Čechů. Vylučuje z asimilace inteligenci. Ta doufá, že Němci budou poraženi a Československo opět povstane. Tato třída je nesmiřitelná. Ostatní třídy lze podrobit německému vedení."

Další memorandum pochází z Norimberku z průběhu vyšetřování Mezinárodního vojenského tribunálu:

"Uplyne tisíc let a vina Německa ještě nebude smyta a vymazána".

Ne nechci odkládat česko-německý dialog o tisíc let. Chci pouze připomenout, že takový dialog nemůže vést k rozumným výsledkům, pokud neustanou nacistické provokace jako ty v Terezíně a dialog nepovedou lidé, kteří svými činy denně prokazují svou těsnou vazbu na tradice zločinného nacistického režimu. Ukazuje se, že tito lidé jsou hůře poučitelní než byl K. H. Frank.

Jedním z podstatným rysů demokracie je respektování vůle lidu při stěžejních rozhodnutích a státoprávních aktech. V případě rozdělení státu je asi jediným odpovídajícím prostředkem referendum. I tak správní manipulátoři často dokáží manipulací sdělovacích prostředků, agenturním rozkladem vznikající politických lidových iniciativ (viz současná aféra se zneužitím BIS zmíněná v kapitole 4.2), státním terorismem proti ústavním činitelům a veřejným shromážděním (kapitola 3), vytvořením nerovných podmínek pro soutěž politických sil (kapitola 1), manipulací voleb a jiných projevů občanské vůle (kapitola 1.2) či omezování občanských svobod (kapitola 2).

Nechci zde podrobně rozebírat metody manipulace poslanců Federálního shromáždění falešným slibem jejich transformace do Senátu, formální nedostatky přijatých zákonů a neústavnost celého procesu rozdělení federace: tento úkol přenechán jiným, kteří jsou v takové právní argumentaci sběhlejší. Kromě toho mnozí z nich nedokáží potlačit nostalgický tón ze ztráty poslaneckého mandátu ve Federálním shromáždění. Věnuji pozornost hlavnímu nedostatku celého procesu, totiž rozbití federace bez referenda, ve kterém by občané měli možnost svobodně vyjádřit svou vůli.

Demokratický postup nelze ovšem uplatnit, pokud politické loutky dosazené zvenku mají plnit své špinavé politické závazky a nedrží situaci tak pevně v rukou, aby si demokratické prostředky, při rozdělení státu zejména referendum, mohli dovolit. Taková situaci nastala v historii Československa dvakrát: koncem třicátých let při nacistické okupaci a v roce 1992 při vládě chartistických loutek.

Situaci v třicátých letech nejlépe charakterizuje část rozsudku Norimberského procesu, opět podle materiálů dr. Ečera: "Konference 5. listopadu 1937 ukazuje jasně, že okupace Československa byla rozhodnuta předem a zbývalo vyvolat vhodný okamžik pro tento podnik." Obávám se, že situace v roce 1992 byla podobná, vládnoucí loutky, které si užívaly léta sladkého disidentského života, měly platit své dluhy, plnit své sliby těchto let včetně rozbití Československa a postupné asimilace českého obyvatelstva, přesně podle citovaného Frankova plánu, přesně podle nacistických plánů, podle kterých měl postupně vzniknout na území Evropy jednotný monotónní europrodukt. Nepotřebujeme, aby Evropané pochodovali pod jednotnou melodikou Richarda Wagnera či Ludwiga van Beethovena, jak nám vnucují někteří "Evropané", aniž bychom si samozřejmě těchto dvou velikánů německé kultury přestali vážit.

Integrace Evropy je pozitivním procesem, který umožní lepší ekonomickou a kulturní spolupráci národků, jejich vzájemné poznání i lepší konkurenceschopnost na světových trzích. Nesmíme ovšem připustit, aby tento proces byl poznamenán zločinnou nacistickou ideologií, porušováním lidských práv a základních svobod, porušováním základních norem lidskosti definovaných mezinárodním právem, aby jeho nositelem byli zločinci. Nesmíme připustit, aby bylo spojováno s takovými akty manipulace, jakým bylo rozbití Československa bez referenda a jiných odpovídajících demokratických procedur. Takové rozdělení státu bez referenda nemá obdoby v moderní historii, snad s výjimkou rozbití Československa nacisty, které Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku označil jako zločin proti míru. Nesmíme připustit, aby tento integrační proces byl stejně jako zločinné rozbití Československa koncem třicátých let byl spojován s nacismem či s příjmením Havel.

Největším nebezpečím pro každý totalitní stát jsou spontánně vzniklá sdružení svobodných občanů. Proto jejich základní snahou je prostřednictvím tajných agentů a bezpečnostních služeb zasahovat do jejich činnosti, rozrušovat jejich organizaci či pomocí krycích organizací odvádět aktivní občany žádoucím a neškodným směrem.

Pochopitelně každý stát se musí chránit před teroristickými útoky či narušováním základů demokracie politickými extrémisty, ať už je jejich motivace politická či kriminální. Proto i demokratický stát musí mít tajné služby, které sledují podezřelé organizace a pokud jejich činnost přesáhne rámec zákona, zakročí. Od totalitního státu se liší tím, že tajné služby nesmí zasahovat do činnosti sledovaných organizací ani nesmí zneužívat získané informace k politickým účelům.

Součástí scénáře převratu v roce 1989 bylo zabránit vzniku jakýchkoliv nezávislých politických iniciativ a organizací: proto bylo připraveno množství stínových organizací pod kontrolou staronových mocných, které po převratu iniciativně vystoupily a snažily se odvést příliš aktivní a iniciativní občany žádoucím směrem. Kdo stál mimo toto schéma, byl okamžitě obviněn ze spolupráce s komunisty a StB. Překrásným příkladem takového postupu byl útok na Československou stranu lidovou během případu Bartončík: osobně jsem poznal podobnou situaci při pokusech o rozklad nezávislé Strany zelených aktivisty starých ekologických struktur, které již dříve hrály stejnou roli v minulém režimu. Proto vznikaly různé Zelené kruhy, páni ministři organizovali za státní peníze mejdany pro jejich funkcionáře, zatímco dobrovolní pracovníci nezávislé politické strany mimo Občanské fórum byli vystaveni nejrůznějším útokům, hrozbám či přímo státem organizovaného terorismu. O tom konečně pojednávají předchozí kapitoly.

O těchto jevech vědí všichni, kteří se tenkrát do nezávislých politických struktur zapojili, mnozí tušíme kdo z činovníků stávajících stran plní cizí rozkazy, ale politický amatér akcím cvičených profesionálů, vždyť stejně jako StB a KSČ převzali konfidenty a cvičený represivní aparát Gestapa a NSDAP, převzalo OF či ODS a FBIS či BIS zkušené pracovníky KSČ a StB.

Protože zneužití tajných služeb je velikým nebezpečím pro demokracii, je nezbytná účinná kontrola jejich činnosti. Kontrola účinná ale diskrétní, protože únik nežádoucích informací může účinnost takových služeb ohrozit. Kontrola těžko možná v naší společnosti, kde veškeré kontrolní mechanismy jsou v rukou úzké vládnoucí elity. Kromě toho je nezbytné přísně stíhat každé přestoupení pravomocí, které bezprostředně ohrožuje demokratický charakter společnosti.

Po agenturním rozbití aktivních složek Strany zelených jsem se aktivně zapojil do práce Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, za kterou jsem se stal poslancem. Jedna z aktivních organizací této strany, se kterou jsem spolupracoval, působila v okrese Beroun. Organizace, která se snažila eliminovat staronové nedemokratické struktury v naší společnosti a odmítala se podřídit direktivnímu řízení centra, které se snažilo odvést aktivity členů směrem neškodným pro nové mocné, zejména k extrémním projevům xenofobie a tupému antikomunismu.

Vedení strany nejprve vyloučilo aktivního člena vedení berounské organizace a později zrušilo celou berounskou pobočku. Aktivní členové většinou ztratili zaměstnání a začali být vystavováni různým formám represe: když na moje žádosti o vysvětlení vedení strany odmítlo reagovat a když jsem poznal podobné metody eliminace jiných aktivních organizací republikánské strany, ukončil jsem i já členství.

Až potud se jedná o čistě vnitrostranické problémy, se kterými bych si netroufl obtěžovat širší veřejnost. Naštěstí nastala aféra se zneužitím BIS proti ústavním politickým stranám. A při televizních zprávách na stanici NOVA se na obrazovce v seznamu sledovaných extrémistických organizací objevila i Militantních skupinu republikánů z Berouna, informaci uvedlo i Rudé Právo z 28. ledna tr. Podivuhodná okolnost v situaci, kdy i parlamentní komise ujistila, že BIS nesleduje parlamentní politické strany! To je tedy lež jako věž!

Je obdivuhodné, že jedu organizaci zpočátku sledovala BIS, ale později ji zlikvidovalo vedení vlastní strany! Že by zde nebyla žádná spojitost? Tak tomu tedy nevěřím!

Žádám tedy o sdělení, zda existuje nějaké spojení mezi FBIS a BIS a mezi představiteli SPR-RSČ, zejména panem Aloisem Krčmou, Josefem Krejsou a dr. Miroslavem Sládkem, kteří se na agenturním rozkladu této organizaci podíleli. Protože se jedná o zjevný případ porušení lidských práv, žádám o sdělení, zda jsou někteří pracovníci BIS, ale zejména její ředitel Stanislav Devátý, za toto porušování trestně zodpovědni. Pokud ano, žádám, aby z této okolnosti byly vyvozeny co nejpřísnější závěry.

Zneužití tajných služeb je největším nebezpečím pro demokracii a organizace která ji podporuje se automaticky stává zločineckou organizací zodpovědnou za politické persekuce členů parlamentní politické strany. Takovou stranou byla NSDAP zneužívající mj. služeb Gestapa, takovou byla KSČ zneužívající StB, takovou se stává i ODS zneužívající služeb BIS. Mají na svědomí všechny ty, kteří se stali občany druhé kategorie, protože jí odmítli sloužit nebo zaplatit všimné, třeba při večeři s premiérem. Těch politicky perzekuovaných znám nemálo, i když prokázat takovou vinu je nesmírně obtížné.

Mnozí členové této organizace se snad chtějí vymlouvat, že o těchto faktorech nevěděli nebo že jednali na vyšší rozkaz. Pro ty ocituji referát JUDr. Bohuslava Ečera z 29. března 1943 pro komisi pro potrestání nacistických zločinců na téma "Rozkaz neomlouvá".

Členové NSDAP, SA, SS, Waffen-SS, Gestapa předem přejali odpovědnost za provedení všech rozkazů, i zločinných. Tím, že se formálně dobrovolně stali členy, projevili svou zločineckou vůli. Pro ně nenastává žádné mravní donucení, když dostávají zločinné rozkazy. Oni se svými představenými. Právní postavení těchto Němců je podobné, jako právní postavení těch, kteří se stanou dobrovolně členy zločinného gangu. Zločiny, které jim byly nařízeny a jimi provedeny jsou jejich vlastními zločiny.

Instituce kolektivní viny je koření silné, ale delikátní, proto se musí používat s citem. Proto Mezinárodní vojenský tribunál prohlásil za zločinecké pouze tyto skupiny: Sbor politických vůdců NSDAP, Gestapo, SD, SS, SA, říšskou vládu, generální štáb, vrchní velení wehrmachtu. Podobně je nutno postupovat i v současnosti.

Jak již bylo konstatováno, metody používané nacisty a současným režimem nejsou zcela stejné. Ale jejich podstata stejná je, proto přístup k potrestání současných politických zločinů by měl vycházet ze stejných principů.