Péče o osobu dítěte zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, ochranu jeho zájmů, a to zajištěním jeho řádné výchovy a výživy, pravidelným stykem s oběma rodiči a umožněním vzdělání odpovídajícího jeho schopnostem a možnostem.
Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o výchově dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy, popřípadě schválit dohodu rodičů o výchově.
Soud upraví výchovu dítěte též pro případ rozvodu rodičů. Také rozhodnutí o úpravě výchovy dítěte pro případ rozvodu může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.
(1) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
(2) Soud vezme v úvahu názor dítěte, je-li schopno se zřetelem na stupeň svého vývoje posoudit dosah rozhodnutí.
(3) Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.
Na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti.
(1) Soud styk rodiče s dítětem upraví jen vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Přitom bere v úvahu, že styk s dítětem je nejen právem, ale i povinností obou rodičů vůči dítěti. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné a záměrné, lze považovat za změnu poměrů vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.
(2) Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže, a to i v případě, že dítě je svěřeno do výchovy jiné osoby než rodiče, popřípadě do výchovy ústavní či ochranné.
(3) Dohoda rodičů o styku s jejich dítětem nepotřebuje schválení soudu.
Vyživovací povinnost rodičů k dítěti trvá do té doby, pokud dítě není samo schopno se živit.
Oba rodiče zajišťují výživu dítěte podle jeho odůvodněných potřeb a podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
(1) Nedohodnou-li se rodiče o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, nebo neplní-li svoji vyživovací povinnost, může soud i bez návrhu rozhodnout o jejich vyživovací povinnosti. Rozhodnutí o vyživovací povinnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti vyžaduje schválení soudu.
(2) Při určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů se přihlíží k tomu, který z nich a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.
(3) Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména budoucí studium a pojištění.
Soud rozhodne o vyživovací povinnosti k dítěti též při úpravě jeho poměrů pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů.
(1) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
(2) Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů 14), je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu.15)
(3) Má-li povinný rodič více závazků, vychází soud z toho, že plnění pohledávek výživného má přednost.
_____________
14) Zákon ČNR č. 586/1992 Sb.,o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
15) § 3 odst.2 písm.e/ zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů.
Soud může v případech zvláštního zřetele hodných rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému.
Rozhodne-li soud o umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy, upraví vyživovací povinnost rodičů s přihlédnutím ke stanovené úhradě. Příjemcem výživného je ústav.
Výživné zletilého dítěte upraví soud jen na návrh.
Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat; pokud má příjmy z vlastní práce, z výnosu svého majetku, popřípadě výjimečně i z výživného placeného rodičem, je povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny.
(1) Zástupcem dítěte, k němuž mají rodičovskou zodpovědnost oba rodiče, může být kterýkoli z nich.
(2) Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít k střetu zájmů mezi rodiči a dětmi nebo mezi dětmi navzájem.
(3) Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí.
(1) Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře. Cílem není především dosažení zisku, ale zachování hodnot do zletilosti dítěte.
(2) Výnosu majetku dítěte lze použít nejprve pro jeho vlastní výživu a pak i pro potřebu rodiny. Majetková podstata může být dotčena jen v případě, že by vznikl hrubý nepoměr mezi poměry nezletilého dítěte a osob výživou povinných.
(3) Jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování z jmění tehdy, když o to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Nároky dítěte z odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčeny.
(1) V odůvodněných případech, kdy by majetkové zájmy dítěte mohly být ohroženy, ustanoví soud pro zvýšenou ochranu jeho jmění opatrovníka. Současně vymezí rozsah jmění, které bude jako zákonný zástupce spravovat.
(2) Nemůže-li být opatrovníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud opatrovníkem zpravidla orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí.
(3) Opatrovník podléhá dozoru soudu.
(4) Opatrovník má nárok na úhradu hotových výdajů
spojených se správou jmění a přiměřenou odměnu z výnosu
majetku dítěte. Výši odměny stanoví soud.
Dítě, které je schopno samo se živit, je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují.
Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. Ustanovení § 935 platí zde obdobně.
(1) Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte.
(2) Dítě je možno svěřit i do společné výchovy manželům. Zemře-li jeden z manželů, zůstává dítě ve výchově druhého manžela. Rozvodem manželů společná výchova nezaniká. Soud rozhodne o tom, který z manželů bude dítě nadále vychovávat.
(3) Do výchovy jen jednoho manžela je možno dítě svěřit jen se souhlasem druhého manžela. Tohoto souhlasu není třeba, jestliže druhý z manželů pozbyl způsobilosti k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.
Pokud není důvod k rozhodnutí podle § 927 odst. 1 až 3, soud vymezí rozsah práv a povinností jiné osoby ve vztahu k péči o osobu dítěte. Ustanovení § 950 odst. 2 věty druhé platí zde obdobně.
Rodiče plní svoji vyživovací povinnost k dítěti do rukou fyzické osoby, které je dítě svěřeno do výchovy.
(1) Dítě může být svěřeno do pěstounské péče jiné fyzické osoby (dále jen "pěstoun"), jestliže zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy dítěte.
(2) Dítě může být svěřeno též do společné pěstounské péče manželům; ustanovení § 949 odst. 3 platí zde obdobně.
(3) Pěstounská péče zaniká dosažením zletilosti dítěte, úmrtím dítěte nebo pěstouna. Společná pěstounská péče zaniká úmrtím jednoho z manželů; zemře-li jeden z manželů, stává se pěstounem druhý z nich. Zanikne-li manželství pěstounů rozvodem, rozhodne soud o tom, který z manželů bude dále pěstounem dítěte.
(4) Pěstounská péče může být též zrušena rozhodnutím soudu. Soud může zrušit pěstounskou péči jen z důležitých důvodů; učiní tak vždy, jestliže o to požádá pěstoun.
(1) Před rozhodnutím o svěření dítěte do pěstounské péče si soud vyžádá vyjádření příslušného orgánu vykonávajícího sociálně právní ochranu dětí o tom, zda jde o osobu vhodnou pro výkon této péče.
(2) Je-li dítě v ústavní výchově z rozhodnutí soudu, může být dítě před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče dočasně svěřeno rozhodnutím příslušného orgánu vykonávajícího sociálně právní ochranu dětí do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem a splňuje stanovené podmínky; obdobně může být do péče budoucích pěstounů svěřeno i dítě, které není v ústavní výchově, pokud s tím rodiče souhlasí. Nebude-li do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí, pokud příslušný orgán nestanoví delší lhůtu, u soudu zahájeno řízení o svěření dítěte do pěstounské péče, dočasné svěření dítěte uplynutím této lhůty pozbývá účinnosti.
(1) Pěstoun je povinen o dítě osobně pečovat. Byl-li ustanoven pěstounem jen jeden z manželů, je druhý manžel, který s ním žije ve společné domácnosti, povinen pomáhat při výchově dítěte.
(2) Pěstoun má při výchově dítěte práva a povinnosti rodičů; právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti má však jen v běžných věcech. Má-li pěstoun zato, že rozhodnutí zákonného zástupce dítěte v ostatních věcech není v souladu se zájmem dítěte, může se domáhat rozhodnutí soudu.
(3) Dítě je povinno pomáhat podle svých schopností v domácnosti pěstouna; pokud má příjem z vlastní práce nebo z výnosu svého majetku a žije ve společné domácnosti s pěstounem, je povinno přispívat i na úhradu společných potřeb.
(1) Pěstounovi a dítěti náleží dávky a pěstounovi odměna za výkon pěstounské péče podle zvláštního zákona 16).
(2) Děti svěřené do pěstounské péče se považují za děti
vlastní ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1.
_________
16) § 36 až 43 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře.
(1) Soud uloží rodičům, popřípadě jiným fyzickým osobám povinným poskytovat výživné dítěti, aby toto výživné poukazovaly příslušnému orgánu, který vyplácí pěstounovi příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle zvláštního zákona 15).
(2) Nárok na výživné, určené rozhodnutím soudu na dítě, kterému se poskytuje příspěvek na úhradu osobních potřeb dítěte podle zvlášních předpisů 14), přechází až do výše poskytnutého příspěvku na stát. Je-li výživné vyšší než příspěvek, náleží dítěti rozdíl mezi výživným a příspěvkem; tento rozdíl se vyplácí do zletilosti dítěte pěstounovi.
(3) Ustanovení předchozích odstavců neplatí, jde-li o nárok dítěte na výživné vůči pěstounovi.
Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučinil-li tak orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí,17) učinit tato opatření:
a/ napomene vhodným způsobem dítě, jeho rodiče a osoby, které narušují jeho výchovu;
b/ stanoví nad dítětem dohled a provádí jej za součinnosti orgánu vykonávajícího sociálně právní ochranu dětí, popřípadě školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti;
c/ uloží dítěti omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména zakáže návštěvu podniků a zábav pro dítě vzhledem k jeho osobě nevhodných.
____________
17) § 15 a 19 zákona ČNR č.114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, popřípadě rodiče nechtějí nebo ze závažných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu. Pokud je to v zájmu dítěte nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i tehdy, když jiná výchovná opatření nepředcházela.
Z důležitých důvodů může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti.
Soud při nařízení ústavní výchovy zjišťuje, zda nejsou důvody k rozhodnutí podle § 927 odst. 1 až 3.
Soud soustavně sleduje provádění výchovných opatření jím učiněných a hodnotí jejich účinnost. Zejména je povinen zvážit, zda trvají důvody pro ústavní, popřípadě ochrannou výchovu.
(1) Je-li to v zájmu dítěte, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a s jeho sourozenci.
(2) Výjimečně,je-li to v zájmu dítěte, upraví soud styk dítěte i s dalšími příbuznými, popřípadě jinými osobami.
(1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
(2) Pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, nebo plnění z jejich strany nelze dosáhnout, přechází tato povinnost na předky. Příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší.
(3) Stanoví-li soud výživné nezletilému dítěti, platí ustanovení § 939 odst. 2 obdobně.
Je-li několik povinných, kteří jsou příbuzní v témže stupni, plní každý z nich vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních.
Právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho nutně potřebují.
(1) Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský.
(2) O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele.
(1) Osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které zaručují způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte.
(2) Osvojitelem nemůže být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům.
(1) Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl.
(2) Osvojit lze pouze nezletilého, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu.
(1) Jako společné mohou dítě osvojit jen manželé.
(2) Je-li osvojitel manželem, může osvojit jen se souhlasem druhého manžela; tohoto souhlasu není třeba, jestliže druhý manžel pozbyl způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.
(1) K osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte.
(2) K osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý.
(3) Je-li dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení.
(1) Pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže soustavně neprojevují nejméně po dobu šesti měsíců o dítě opravdový zájem, který by jako rodiče projevovat měli.
(2) Ustanovení odstavce 1 platí i v případě, že rodič je nezletilý.
(3) O splnění podmínky uvedené v odstavci 1 rozhoduje soud. Při hodnocení nezájmu rodičů vezme soud též v úvahu, zda rodiče dítě pravidelně navštěvují, pravidelně a dobrovolně plní vyživovací povinnost k dítěti a zda projevují snahu upravit si v mezích možností své poměry rodinné i sociální tak, aby se osobně péče o dítě mohli ujmout.
Souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není dále třeba, jestliže rodiče dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem vykonávajícím sociálně právní ochranu dětí. Souhlas může být dán rodičem nejdříve dva měsíce po narození osvojovaného dítěte. Odvolat souhlas lze toliko do doby, než je dítě umístěno v péči budoucích osvojitelů.
V případech uvedených v § 971 a § 972 je třeba souhlasu opatrovníka, který byl osvojovanému dítěti ustanoven v řízení o osvojení.
Na právní úkony spočívající v udělení nebo odvolání souhlasu k osvojení se ustanovení § 35, 36, 39 až 42 nepoužijí.
(1) Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad.
(2) O svěření dítěte, které je v ústavu z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů, do péče budoucích osvojitelů rozhodne příslušný orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí. O souhlasu zákonných zástupců a rodičů s tímto opatřením platí ustanovení § 970 až 974 obdobně.
(3) Rozhodne-li se pěstoun osvojit dítě, svěřené mu do pěstounské péče, nevyžaduje se, aby před rozhodnutím soudu o osvojení bylo dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči pěstouna na jeho náklad, pokud pěstounská péče trvala alespoň po tuto dobu.
Před rozhodnutím poučí soud osvojitele o účelu, obsahu i důsledcích osvojení.
Soud je povinen zjistit na základě lékařského vyšetření zdravotní stav osvojitelů a posoudit, zda jejich stav se nepříčí účelu osvojení.Je povinen zjistit zdravotní stav osvojence a s výsledky svého zjištění seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence.
Dítě nelze osvojit do doby pravomocného skončení řízení o určení otcovství zahájeného k návrhu muže, který o sobě tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte.
(1) Osvojenec bude mít příjmení osvojitele.
(2) Společný osvojenec manželů bude mít příjmení určené pro jejich ostatní děti; to platí i v případě, že osvojitelem je manžel matky osvojence.
(1) Osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou. Zanikají také práva a povinnosti poručníka, popřípadě opatrovníka, který byl ustanoven, aby za rodiče tato práva a povinnosti vykonával.
(2) Je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se osvojení vztahů mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho příbuznými.
(1) Osvojení, vyjma osvojení nezrušitelného, může soud zrušit jen z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele.
(2) Zrušením osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou. Osvojenec bude mít opět své dřívější příjmení.
Osvojenec může být opětovně osvojen jen v případě, že
a) je osvojován manželem osvojitele, nebo
b) osvojitel zemřel, nebo
c) dřívější osvojení bylo zrušeno.
(1) Soud může na návrh osvojitele rozhodnout o zapsání osvojitele v matrice na místě rodiče osvojence; toto osvojení nelze zrušit.
(2) Osvojit dítě podle odstavce 1 mohou pouze manželé, manžel, rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte.
(3) Vyjimečně může takto osvojit i osamělá osoba, jestliže jsou jinak předpoklady, že toto osvojení bude plnit svoje společenské poslání.
(4) V případě uvedeném v odstavci 3 soud rozhodne o vypuštění zápisu v matrice o druhém rodiči dítěte.
Osvojit nezrušitelným osvojením lze jen nezletilého staršího jednoho roku.
Osvojení nezrušitelné nebrání, aby osvojenec mohl být opět osvojen.
Rozhodnutí o tom, že osvojitel bude zapsán v matrice na místě rodiče osvojence, může soud učinit také dodatečně, dokud osvojenec nedosáhl zletilosti. Nebyl-li v řízení o osvojení osvojenec slyšen, není k tomuto rozhodnutí zapotřebí jeho souhlasu.
(1) Poručníka soud ustanoví, jestliže oba rodiče nezletilého dítěte zemřeli, byli zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo tato byla ponechána v klidu anebo nemají způsobilost k právním úkonům.
(2) Poručník zastupuje dítě, spravuje jeho jmění a zpravidla pečuje o osobu dítěte.
(1) Poručníkem může být ustanovena fyzická osoba, která má způsobilost k právním úkonům, svým způsobem života zaručuje řádný výkon této funkce v zájmu dítěte a s ustanovením poručníkem souhlasí.
(2) Poručníky nezletilého dítěte mohou být ustanoveni i manželé.
Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem především toho, koho naznačili rodiče. Nebyl-li nikdo takto naznačen, ustanoví soud poručníkem někoho z příbuzných anebo osob blízkých dítěti nebo jeho rodině, popřípadě jinou fyzickou osobu, která splňuje stanovené podmínky.
Nemůže-li být poručníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud poručníkem příslušný orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí.
(1) Poručník odpovídá soudu za řádné plnění této funkce a podléhá jeho pravidelnému dozoru. Zejména je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy jeho jmění. Soud však může poručníka zprostit povinnosti podávat podrobné vyúčtování, nepřesahují-li výnosy majetku pravděpodobné náklady na výchovu a výživu poručence.
(2) Ustanovení § 946 platí zde obdobně.
Jestliže poručník o dítě osobně pečuje, platí ustanovení § 955 a 956 obdobně.
Je-li správa jmění poručence spojena se značnou námahou, může soud poručníkovi na jeho žádost přiznat z tohoto majetku přiměřenou odměnu ročně anebo při skončení správy.
Poručník je povinen nejdéle do dvou měsíců po skončení svého poručenství předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění poručence. Této povinnosti může soud poručníka zprostit.
Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci, týkající se dítěte , vyžaduje schválení soudem.
Na vztahy poručníka /poručníků/ a dítěte se přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí.
(1) Soud zprostí poručníka poručenství na jeho návrh.
(2) Soud poručníka odvolá, jestliže se stane pro výkon funkce poručníka nezpůsobilý nebo porušuje své povinnosti.
(3) V případě rozvodu manželů, kteří byli ustanoveni do funkce poručníků, soud vždy posoudí, zda je v zájmu dítěte, aby tuto funkci vykonávali nadále oba rozvedení manželé. V opačném případě jednoho z nich poručenství zprostí.
Vedle případů střetu zájmů zákonných zástupců a dětí nebo mezi dětmi navzájem (§ 944 odst.2),ohrožení majetkových zájmů dítěte (§ 946) a řízení o osvojení (§ 969) soud ustanoví dítěti opatrovníka též v případech, kdy je to třeba k výkonu určitého práva, v němž je rodič omezen ve výkonu rodičovské zodpovědnosti.
(1) Opatrovník je povinen opatřit si stanoviska obou rodičů a zjistit názor dítěte, pokud je schopno posoudit význam opatření.
(2) Opatrovník je dále povinen zúčastňovat se úředních jednání, která se týkají dítěte, a průběžně informovat soud o stavu příslušných řízení.
(1) Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.
(2) K zajištění úhrady těchto nákladů, jakož i k zajištění výživy dítěte po dobu, po níž by zaměstnankyni podle zvláštního předpisu náležela mateřská dovolená 18), může soud na návrh těhotné ženy uložit tomu, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku poskytl předem.
(3) Právo žádat úhradu nákladů podle odstavce 1 a 2 se promlčí ve třech letech ode dne porodu.
_______________
18) § 157 odst.1 a § 158 zákoníku práce.
(1) Výživné, s výjimkou případů, kdy soud rozhodne podle § 936, se platí v pravidelně se opakujících částkách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu.
(2) Proti pohledávkám výživného je započtení přípustné jen dohodou. Proti pohledávkám výživného pro nezletilé dítě není však takové započtení přípustné.
(1) Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro nezletilé děti za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.
(2) Právo na jednotlivá opětující se plnění výživného se však promlčují.
(1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném. Dojde-li ke zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.
(2) Nejde-li o výživné pro nezletilé dítě, může soud rozhodnout o změně nebo o zrušení vyživovací povinnosti pouze na návrh.
(1) Kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění. To platí i tehdy, jestliže plnění poskytne příslušný orgán podle zvláštního předpisu.
(2) Je-li více oprávněných, stanoví se výživné všem v poměru jejich nároků."
13. Za část devátou se vkládá část desátá, která včetně nadpisu zní:
Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nebližší.
Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1.dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1.dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
(2) Občané, kteří byli podle dosavadních předpisů zcela zbaveni svéprávnosti, se po 31.březnu 1964 považuji za osoby zbavené podle tohoto zákona způsobilosti k právním úkonům.
(2) Občané, kteří byli podle dosavadních předpisů částečně zbaveni svéprávnosti, jsou i napříště způsobilí k právním úkonům v rozsahu stanoveném dosavadními předpisy, pokud soud nerozhodne o rozsahu jejich způsobilosti podle ustanovení § 10 odst.2.
(1) Majetková společenství mezi manžely vzniklá podle dřívějších předpisů zanikají dnem 1.dubna 1964. Tímto dnem vznikne bezpodílové spoluvlastnictví manželů ke všemu, co podle tohoto zákona do jejich bezpodílového spoluvlastnictví patří.
(2) Byly-li v zaniklém majetkovém společenství věci, jež nejsou předmětem osobního vlastnictví, vztahují se na ně přiměřeně ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.
(3) Pokud zákon č. 140/1961 Sb. (trestní zákon) stanoví, že výrokem o propadnutí majetku zaniká zákonné společenství majetkové, rozumí se tím od 1.dubna 1964 zánik bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Nabyl-li před 1.dubnem 1964 právo užívat byt jeden z manželů, vznikne tímto dnem právo společného užívání bytu oběma manželům. Toto právo však nevznikne, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
(1) Byly-li smlouvy o pojištění osob uzavřeny před účinností tohoto zákona ve prospěch majitele nebo doručitele pojistky, má od 1.dubna 1964 právo na plnění pojištěný (§ 355 odst.1 ve znění zákona č. 40/1964 Sb.); je-li pojistnou událostí smrt pojištěného, vznikne právo na plnění osobám uvedeným v § 372 ve znění zákona č. 40/1964 Sb.
(2) Pokud se ustanovení § 61 zákona č.47/1956 Sb., o civilním letectví, dovolává pro pojištění proti následkům odpovědnosti ustanovení § 58 až 60 téhož zákona, rozumí se tím od 1.dubna 1964 ustanovení § 427 až 431 ve znění zákona č.40/1964 Sb.
(1) Při dědění se užije práva platného v den smrti zůstavitele; byla-li však závěť zřízena před 1.dubnem 1964, posuzuje se její platnost podle dosavadních předpisů.
(2) Dnem 1.dubna 1964 zanikají všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví.
(3) Pokud zákon nestanoví jinak, dědí pozůstalý manžel, který žil se zůstavitelem v době jeho smrti ve společné domácnosti, vedle svého podílu nedoplatky zůstavitelovy odměny za práci a opětujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu.
Podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před 1.dubnem 1964.
Jde-li o právo na náhradu škody způsobené úmyslně nebo o právo na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu získaného úmyslně, platí desetiletá promlčecí doba počítaná ode dne, kdy počala běžet lhůta původní; tohoto ustanovení nelze použít, jde-li o právo, které se již před 1.dubnem 1964 promlčelo podle dosavadních předpisů.
Práva a povinnosti ze zástavních práv vzniklých před 1.dubnem 1964 se řídí ustanovením § 495 ve znění zákona č.40/1964 Sb., pokud nejsou upraveny zvláštními předpisy. To platí i o zástavních právech vzniklých ze smlouvy.
Majetkové vypořádání společností zrušených ustanovením § 563 odst.2 zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku) se řídí nadále těmi předpisy, kterými se řídilo dosud.
Zrušují se:
1. občanský zákoník č.141/1950 Sb. s výjimkou ustanovení § 12 odst.2, pokud upravuje uzavírání pracovních smluv,
a § 22 a 352;
2. zákon č. 126/1946 Sb., o úpravě zemědělských pachtovních poměrů;
3. zákon č.139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy;
4. zákon č. 45/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalosti se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy;
5. zákon č. 207/1948 Sb., o ochraně pachtýřů zemědělských podniků a pachtýřů zemědělských pozemků;
6. zákon č. 189/1950 Sb., o pojistné smlouvě;
7. zákon č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky;
8. zákon č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské a lesní půdy;
9. ustanovení § 18 odst.2 a § 20 zákona č.84/1952 Sb., o organizaci peněžnictví;
10. ustanovení § 95 a 96 zákona č.115/1953 Sb., o právu autorském;
11. ustanovení § 55 odst.2 písm.a), 58, 59 odst.1 a § 60 zákona č.47/1956 Sb., o civilním letectví;
12. ustanovení § 50 odst.6 zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horního zákona);
13. ustanovení § 32 zákona č.150/1961 Sb., o náhradách při úrazech a nemocech z povolání;
14. vládní nařízení č.366/1940 Sb., o plovárnách a koupalištích;
15. vládní nařízení č.183/1947 Sb., jímž se určují zemědělské výrobní oblasti;
16. vládní nařízení č.53/1955 Sb., kterým se doplňuje a mění vládní nařízení č.183/1947 Sb., jímž se určují zemědělské výrobní oblasti;
17. nařízení ministra spravedlnosti č.157/1950 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, ve znění nařízení ministra spravedlnosti č.37/1955 Sb.;
18. nařízení ministra spravedlnosti č.179/1950 Sb., o důležitých důvodech k výpovědi chráněných nájmů nebo k jejich zrušení bez výpovědi;
19. vládní vyhláška č.113/1956 Ú.l., o vybírání nedoplatků nájemného, s výjimkou ustanovení § 5 až 7;
20. vládní vyhláška č.211/1957 Ú.l., o provádění drobných oprav v bytech;
21. příloha vyhlášky ministerstva financí č.157/1954 Ú.l., kterou se vydávají pojistné podmínky pro rodinné důchodové pojištění;
22. přílohy 1 až 11 vyhlášky ministerstva financí č.237/1955 Ú.l., o pojistných podmínkách pro pojištění majetku a osob sjednávaná se Státní pojišťovnou;
23. vyhláška ministra financí č.206/1957 Ú.l., o vkladních knížkách;
24. vyhláška ministerstva financí č.33/1958 Ú.l., o pojistných podmínkách pro pojištění majetku a osob sjednávaná se Státní pojišťovnou;
25. ustanovení čl.22 až 25 vyhlášky
ministerstva vnitřního obchodu č.125/1959
Ú.l., o základních předpisech pro
práci prodejen.