Úterý 20. května 1997

Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající.

Vážená vládo, paní a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k jednoduchému návrhu derogačního zákona. Celý návrh pod tiskem 165 je v podstatě derogační normou, kterou se ruší z našeho právního řádu velmi kontroverzní zákon, který přivádí ČR do velmi nepěkného světla v mezinárodním a evropském kontextu. Zákon č. 451 z roku 1992 Sb., kterému je v českých poměrech říkáno lustrační zákon, nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 5. listopadu 1991 a podle svého tehdy závěrečného ustanovení § 23 měl účinnosti pozbýt 31. prosincem loňského roku. Zákonem č. 254 z roku 1995, který bývalá Poslanecká sněmovna přijala 27. září předloňského roku, byla s účinností od 13. listopadu 1995 platnost prodloužena do 30. prosince 2000. Po přijetí této novely ony odmítající hlasy jak v ČR, tak zejména v mezinárodním společenství značně zesílily. Prezident ČR svým dopisem z 8. října 1995 tento zákon podle článku 50 Ústavy ČR Poslanecké sněmovně s odůvodněním vrátil. Poslanecká sněmovna však svým hlasováním na navráceném zákoně setrvala a tak zákon by měl platit do roku 2000. Tolik tedy skutečnosti, které jsou o tomto zákoně.

Dovolte mi připomenout ještě jedny starší skutečnosti. Skupina 99 poslanců bývalého FS podala dne 10. března 1992 návrh, aby Ústavní soud ČSFR vyslovil, že citovaný zákon není v souladu s uvozovacím ustanovením zákona č. 23 z roku 1991 Sb., v Listině základních práv a svobod, a to nejméně v § 6 odst. 1 a samotné listině v článku 1, 2, 3, 4,17. 20, 21, 26 a 36. A zároveň není v souladu s ústavním zákonem o čs. federaci, čl. 37 odst. 2. Musím podotknout, že na mezinárodním poli je rozhodujícím momentem rozpor tohoto zákona s mezinárodním paktem o občanských a politických právech v článku 6 a 7 a s úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v povolání a zaměstnání.

Krátce bych mohl říci, že Ústavní soud ČSFR část tohoto původního zákona zrušil, zejména zrušil ty části, které se týkaly zcela nesmyslných ustanovení, která neměla žádnou oporu v českém právním řádu, a pak zrušil řadu výjimek, které měl tehdejší federální ministr vnitra a ministr obrany, kdy tyto výjimky představovaly větší pravomoci, než mohl mít například prezident republiky. Zároveň zrušil ta ustanovení, která se týkala tzv. nezávislých komisí, které fungovaly při Federálním ministerstvu vnitra, která měla sloužit pro ověřování některých skutečnosti. Na podnět Odborového sdružení Čech, Moravy a Slovenska, k nímž se připojila též Konfederace českých a slovenských odborů, na svém 252. zasedání bylo přijato stanovisko, kterým byla požádána správní rada Mezinárodního úřadu práce, aby zjistila, že podstatná většina ustanovení zákona č. 451/1991 Sb., je v rozporu s úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 11 I o diskriminaci.

Na tomto místě mi dovolte, abych připomněl, že správní rada Mezinárodního úřadu práce vyzvala vládu České a Slovenské Federativní Republiky a později v roce 1994 i vládu České republiky, aby přijala nezbytná opatření ke zrušení nebo změně lustračního zákona a k zabezpečení náhrady škod všem osobám, které byly nespravedlivě postiženy. Jde o usnesení MOP č. 252/16/19 z roku 1992.

Po zániku České a Slovenské Federativní Republiky na základě článku 5, odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., se stala tím adresátem onoho usnesení 252 vláda České republiky.

Vláda České republiky však neučinila nic. Podle článku 29 úmluvy Mezinárodní organizace práce, která je pro Českou republiky právně závazná, a to podle vyhlášky č. 217 již z roku 1921 Sb., a č. 98/1947 Sb., může vláda, která doporučení správní rady přijme, spornou věc předložit mezinárodnímu soudnímu dvoru. Ani bývalá federální vláda ani vláda České republiky však v této věci nic nepodnikly. Nezbývá mi tedy, když vláda je v této věci nečinná, abych tuto nečinnost napravil a předložil vám alespoň toto derogační ustanovení ke zrušení tohoto zákona. Kritická stanoviska k lustračnímu zákonu z hlediska lidských práv zaujímají též orgány Rady Evropy a některé mezinárodní nevládní organizace, zejména Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva se sídlem ve Vídni.

Tzv. lustrační zákon je ve své podstatě v očividném rozporu se zásadami právního státu, je trvale odmítán mezinárodními institucemi monitorujícími dodržování lidských práv v České republice a podle mého názoru, a nejen mého názoru, nepatří do právního řádu České republiky. Proto tedy navrhuji se svými kolegy jeho zrušení.

Dovolte mi alespoň krátce ocitovat z oněch názorů mezinárodních institucí, zejména ze zprávy o dodržování lidských práv v evropských zemích z roku 1994 a z dubna roku 1996. V těchto materiálech, jak z Helsinek tak ze Ženevy, je jednoznačně popsáno, že vláda České republiky je vyzývána, aby toto kontroverzní ustanovení zrušila vzhledem k tomu, že trvající existence lustračního zákona je nejen znepokojujícím signálem k možnosti zahájení politických procesů v České republice, ale neodpovídá evropské legislativě a snaze České republiky se zařadit do evropských struktur.

Dovolte mi mou osobní hlavní výhradu proti lustračnímu zákonu. Jsem přesvědčen, že jakýkoli zločin spáchaný v kterékoli době má být podle platných zákonů potrestán. Na tomto principu setrvávám. Co mi tedy vadí na lustračním zákonu? To, že je založen na principu evidence, nikoli činnosti. Celý lustrační zákon stojí na tom, kdo je či není evidován v těch či oněch materiálech. Vůbec se nemluví o tom, co kdo udělal, jaké to mělo následky a byl-li za tyto následky pohnán k trestní nebo jiné odpovědnosti.

Navíc mi dovolte jeden citát, se kterým jsem se setkal, a byl pro mne šokující, ve své advokátní praxi v roce 1994. Cituji stanovisko právního odboru Ministerstva vnitra, který se týká právě evidence: Zanesení osoby do evidence bývalé Státní bezpečnosti není právním úkonem zakládajícím práva či povinnosti. Jde o pouhý interní evidenční akt, u kterého nelze stanovovat platnost, neplatnost nebo oprávněnost či neoprávněnost, popřípadě jinou právní vadnost. Samotná evidence je tedy věc, která se úplně vymyká jakémukoli právnímu režimu. Jsem přesvědčen, že po tomto citátu, dovolím si tvrdit, že celý systém lustračního zákona je odhalen jako neefektivní, jako vytírání zraku občanům a jakási snaha o potrestání někoho, kdo má být potrestán více z politických než z právních důvodů.

Jsem přesvědčen, že tedy nezbývá této sněmovně, než aby se zachovala jako sněmovna státu, který chce být nazýván státem právním, tzn., že tento zákon bude zrušen. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Filipovi. Myslím, že správný postup bude, když nyní požádám o slovo k tomuto zákonu paní zpravodajku, pak byste přednesl úvodní řeč k druhému návrhu, opět slovo zpravodajky a pak bychom otevřeli společnou rozpravu, jak jsme se na tom shodli.

Takže v tuto chvíli prosím zpravodajku pro první čtení paní poslankyni Jitku Kupčovou.

Poslankyně Jitka Kupčová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jako zpravodaj k projednávanému návrhu zákona se omezím na velmi stručné konstatování faktů.

Návrh zákona byl předložen v souladu s § 86 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tímto návrhem zákona má být zrušen tzv. lustrační zákon. Je skutečností, že lustrační zákon je normou od samého počátku velmi problematickou. Na návrh skupiny poslanců se jím zabýval Ustavní soud České a Slovenské Federativní Republiky a svým nálezem několik nebo více jeho ustanovení zrušil.

Rovněž je skutečností, že zákon, kterým byla prodloužena platnost tohoto lustračního zákona do roku 2000, vrátil Poslanecké sněmovně prezident republiky.

Rovněž je skutečností, že existence lustračního zákona je napadána s kritickými stanovisky ze strany orgánů Rady Evropy i jiných nevládních mezinárodních organizací monitorujících lidská práva. O tom svědčí i návrh zprávy Výboru pro právní záležitosti a lidská práva při Radě Evropy z 10. 4.1997.

Na závěr si dovolím plně na rozhodnutí sněmovny, jak s tímto návrhem zákona naloží. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni a nyní budeme projednávat

32.

Návrh poslanců Vojtěcha Filipa a Zuzky Rujbrové na vydání zákona,

kterým se ruší zákon České národní rady č. 279/1992 Sb., o některých

dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných

ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky

a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky,

ve znění zákona č. 256/1995 Sb.

Opět se jedná o prvé čtení, sněmovní tisk 164 obsahuje návrh zákona, stanovisko vlády a číslo tisku 164/1. Prosím opět pana poslance Vojtěcha Filipa, aby předložený návrh uvedl.

Poslanec Vojtěch Filip: Já k tomuto tisku řeknu jen několik poznámek. O celém zákoně 279/1992 Sb. platí totéž, co jsem říkal o zákoně lustračním, jako o prvé normě, která svým způsobem zasahovala do politických práv občanů. Tento zákon byl vydán v návaznosti na lustrační zákon a zejména v návaznosti na onu změnu oprávnění federálního ministra vnitra, kterému byly odebrány možnosti dělat výjimky z původního lustračního zákona. Stanovily se podobné podmínky jako v lustračním zákoně. Jediné, co je potřeba zde uvést, je, že tento zákon platí pouze pro oblast policie a vězeňské stráže. Je podle mého soudu v podstatném rozporu se zásadami právního státu, zejména s ustanovením čl. 3, odst. 1, a 61. 21, odst. 4, a čl. 36, odst. 1, Listiny základních práv a svobod.

Je stejně odmítán Mezinárodní organizací práce a i na něj platí, že je v rozporu s úmluvou č. 111 o diskriminaci zaměstnání a povolání. Jediné, co si dovolím doplnit v této věci - jsem zcela zásadné v rozporu se stanoviskem vlády, že ono obsazování funkcí jmenováním a obsazování funkcí v těchto dvou orgánech nepodléhá právu občana na to zastávat funkce ve státě.

Jsem přesvědčen, že je samozřejmě možné omezit přístup občanům - těm nebo oněm - ke státním funkcím. Je možné je omezit od nejvyšších až po nejnižší. Ale takové omezení musí být v souladu se zákonem, musí být v souladu s ústavou. Jeho jediným důvodem by neměla být politická orientace či výkon práce v jiném povolání před tím, než se o konkrétní práci člověk přihlásil.

Jsem přesvědčen, že Česká republika nemůže takto volně vykládat úmluvy, které jsou pro ni právně závazné a mají charakter mezinárodní smlouvy, a to takové smlouvy, která je nadřazena našim zákonům, je ve stejné rovině jako naše ústavní právo. Jsem přesvědčen, že tím, že zrušíme tuto normu, přiblížíme naše právo právu evropskému. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Vojtěchu Filipovi. Prosím zpravodajku pro prvé čtení poslankyni Jitku Kupčovou, aby se ujala slova.

Poslankyně Jitka Kupčová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, moje vyjádření zpravodaje k tomuto návrhu zákona je naprosto stejné jako v předchozím případě. Myslím si, že je nemusím opakovat. Ponechávám opět plně na rozhodnutí sněmovny, jak s tímto návrhem zákona naloží. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Dámy a pánové, je čas otevřít rozpravu, takže tak činím. Přihlášení jsou páni poslanci Zdeněk Jičínský, Pavel Dostál, paní poslankyně Taťána Jirousová a pan poslanec Jan Klas.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážení kolegové, argumentace, která byla uvedena v odůvodnění návrhu poslance Filipa, je po právnické stránce v pořádku a myslím, že je zbytečné k ní něco dodávat.

Myslím si také, že všichni víme, že dnes nejde o to nějak podrobněji rozebírat tuto právní problematiku. Problém je někde jinde. I v minulosti o právní problematičnosti tohoto zákona byly velké spory. Poslanec Filip už tu uvedl, že prezident republiky svého času návrh zákona vrátil, ale byl přehlasován.

Říkám to jen proto, abychom si uvědomili celkovou problematiku. V tomto sboru je část poslanců, kteří na podzim v roce 1991, v oné bouřlivé diskusi v plném Federálním shromáždění, vedli onen velký zápas o přijetí nebo proti přijetí tohoto zákona. To, že dnes jednání o návrhu na zrušení tohoto zákona probíhá v poloprázdném sále, svědčí o relativitě politických vztahů a politických hodnocení. Z jistého hlediska je to pozitivní znamení, že onen velký politicko-ideologický zápas, kterým pravice chtěla ovlivnit politickou scénu pomocí tohoto zákona, v této podobě již skončil. Nemá to už ony dimenze. V tomto směru je to pozitivní znamení.

Zároveň ovšem je negativním znamením to, že tento zákon, o jehož vadách poslanec Filip hovořil - a já se s ním v tomto směru ztotožňuji - stále ještě platí přes kritiku jeho neústavnosti, která byla vznesena na domácí půdě i ze zahraničních institucí.

Vzpomínám si, jak tehdy jsem byl napadán spolu s tehdejším předsedou Federálního shromáždění Alexandrem Dubčekem, že jsme se opovážili požádat právní komisi Parlamentního shromáždění Rady Evropy o stanovisko v této věci. To jenom k historii.

Doporučuji kolegům přečíst si k této věci dnešní úvahu Petra Uhla a připomínám těm, kteří tuto skutečnost přehlížejí, že Petr Uhl byl politický vězeň nejdéle vězněný za starého režimu. Jestliže já jsem byl od začátku proti lustračnímu zákonu, tak ne proto, že bych byl proti očistě našeho politického života, ale protože koncepce, z níž tento zákon vycházel, byla špatná.

Nyní užiji argument, který normálně neužívám, protože si nemyslím, že má věcnou hodnotu, ale některým z těch velkých bojovníků za pozitivní hodnoty tohoto zákona bych chtěl říci, že jsem byl na listině oněch asi 170 nebo 180 lidí, kteří za starého režimu byli prohlášeni za osoby nepřátelské a kterým měl být vyhrazen zvláštní režim zacházení. 2e současné vlády jsem tam byl spolu jenom s Janem Rumlem.

Uvádím některé tyto skutečnosti jen proto, abychom si uvědomili, že udržování při životě tohoto zákona skutečně není hodno právního státu, k němuž se hlásí ústava a že by tato Poslanecká sněmovna měla nalézt v sobě odvahu tento zákon konečně již zrušit. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. S faktickou poznámkou pan poslanec Pleva. Pak se hlásí pan poslanec Dostál, řádně přihlášený.

Prosím toho kolegu, kterému zvoní mobilní telefon, aby použil tlačítko, kterým by nás zbavil potěšení poslouchat "cvrlikání".

Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, chtěl bych vaším prostřednictvím sdělit panu poslanci Jičínskému, že za starého režimu v padesátých letech seděly tisíce lidí ve vězení mnohem déle než pan Petr Uhl.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Plevovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Dostál, připraví se paní poslankyně Jirousová.

Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, vážená vládo. Nepochybuji o tom, že na začátku tzv. lustračního zákona byly jasné dobré úmysly. Zabránit zákonem, aby mohli ve státní správě působit lidé, kteří ve spolupráci se Státní bezpečností se podíleli na perzekucích a na represích občanů, kteří byli v opozičním vztahu k bývalému režimu. Jak je ale známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Peklo, o kterém chci dnes mluvit, se jmenuje kolektivní vina a její presumpce. Stalin k tomu říkal, že když se kácí les, létají třísky.

Je otázka, že dodnes nikdo ještě nevyhodnotil tento lustrační zákon. Spíš totiž postihnul třísky než les. Proč? Celý zákon je postaven na tzv. registru svazků. Pokud v něm byl občan veden v některé z kategorií, které stanoví zákon, stal se tento občan podle tohoto zákona ve své podstatě občanem druhého řádu. Nevíme ovšem o tomto občanovi nic. Nevíme, jestli byl udavač, špicl, fízl. Z údaje v registru svazků se o činnosti tohoto občana nedozvíte nic. Dokonce se nedozvíte to hlavní - zda má někoho nebo něco na svědomí.

Na druhé straně nevíme, zda třeba naopak nebyl vydíranou obětí, neboť i vydírání patřilo k metodám StB, kterak to ostatně stanovovala vyhláška o tom, jak verbovat lidi do služeb StB. Vyhláška pana ministra Obziny je jistě k dispozici v archivech.

Mohl bych zde uvést desítky a desítky případů lidí, se kterými jsem se v této souvislosti setkal, ale myslím si, že daleko více o těchto postižených lidech napsala ve své knize Osočení Zdena Škvorecká.

Byla to poslední kniha slavného Škvoreckého nakladatelství v Torontu. Abychom mohli posoudit, zda občan byl skutečně agentem, museli bychom znát nikoliv záznam z registru, ale onen svazek. Jenže svazky byly rozhodnutím ministra vnitra, mluvím o vás, pane ministře vnitra Rumle, vyhlášeny za státní tajemství i vaším předchůdcem. A tak nastala absurdní situace. Materiály Státní bezpečnosti, organizace, která byla označena za zločinnou organizaci, jsou státním tajemstvím, posvátnou krávou, přičemž mnozí z příslušníků této zločinecké organizace pracují dnes na základě stovky výjimek na Ministerstvu vnitra, pracují v armádě, ve vojenském zpravodajství či Bezpečnostní informační službě. Tito konkrétní zločinci, kdybych používal jazyk pravice, jsou dnes státními úředníky, ale jejich oběti nemohou být ani vedoucími pošty, podle lustračního zákona, který přijal federální parlament.

Například jeden z takových bývalých příslušníků STB pracoval do nedávna na útvaru boje proti organizovanému zločinu v Olomouci. Dnes je ve vazbě, protože je podezřelý z toho, že zločin naopak organizoval sám.

Od samého začátku celé kausy jsem byl proti lustračnímu zákonu. Dnes je to procházka růžovým sadem být proti lustračnímu zákonu, protože to, co se dělo ve Federálním shromáždění v přímém televizním přenosu, to byla hysterie. Na první pohled člověk páchal politickou sebevraždu, když vystoupil a řekl, že nesouhlasí s tím pozměňovacím zněním, které nejvíc do tohoto zákona přinesla ODS. Nic proti vládní předloze, která byla parlamentu předaná, protože tato vládní předloha respektovala všechny záležitosti, o kterých mluvil dr. Jičínský. Čas dal ale za pravdu mně. Nebyla to politická sebevražda. Většina těch, kteří se obrátili k soudu, svůj spor s Ministerstvem vnitra, ale hlavně s Janem Rumlem, který v této souvislosti potrestá raději 9 nevinných než aby mu jeden viník utekl, většina lidí své soudní spory proti Ministerstvu vnitra vyhrála. Na druhé straně upřímně řečeno, je jim to houby platné. Mají cejch lustrátů. Je to strašný cejch. To je možná horší, než byl kastrát. Kastrát aspoň mohl zpívat na kůru, lustrát je dodnes honěn po novinách. Příklad Jana Kavana, co se mu děje v Senátu, o tom jenom svědčí.

Dámy a pánové, můžete protestovat, můžete se chytat za hlavu, klidně. Můj názor nezměníte. Je to hanebný zákon, je to ostuda našeho právního řádu. Máme se zač stydět. Ostatně pan prezident zřejmě věděl, proč lustrační zákon nepodepsal.

Neodpustím si, kolegové, dejte mi ještě chvilku, jednu věc. V Mladé frontě dnes končí jeden článek o lustračním zákoně tímto konstatováním: Tím, že Jičínský tahá v protilustračním tažení za jeden provaz s komunisty, jako by bezděky potvrzoval Klausovu hypotézu o snaze sociální demokracie zvrátit polistopadový vývoj.

Co bych k tomu chtěl říci. Chtěl bych parafrázovat v této souvislosti Adama Michnika a říci o doktoru a mém příteli Zdeňku Jičínském, že Zdeněk Jičínský nebyl s Mladou frontou Včera zbabělý, takže nemusí být statečný s Mladou frontou Dnes.

Pane ministře vnitra, náš společný dlouholetý přítel Petr Uhl končil svůj projev ve federálním parlamentu týkající se lustračního zákona zoufalým zvoláním: Paní a pánové, vzpamatujte se. Nedopusťte, aby tento zákon zašpinil náš právní řád.

Chtěl bych parafrázovat Petra Uhla: Paní a pánové, vzpamatujme se a nedopusťme, aby tento zákon dál špinil náš právní řád.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pavlu Dostálovi a prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Taťána Jirousová. Připraví se pan poslanec Jan Klas.

Poslankyně Taťána Jirousová: Pane předsedající, dámy a pánové, ani se mi nechce teď mluvit po tak krásné řeči pana poslance Dostála, ale přesto bych chtěla vyjádřit nesouhlas našeho klubu s lustračním zákonem. Není to tedy jen výmysl našeho klubu KSČM, ale má své opodstatnění i v celém evropském měřítku.

Před zahájením zasedání poslaneckého shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku v dubnu tohoto roku zazněla při setkání české delegace s velvyslancem panem Malenovským s úst pana velvyslance informace správní komise poslaneckého shromáždění Rady Evropy. Týkala se monitoringu České republiky. Přes úvodní chvály o úrovni demokracie v České republice následovaly další kritické připomínky a jedním z šesti nedostatků byla i existence a dokonce prodloužení platnosti lustračního zákona. I když někteří koaliční poslanci zpochybňují doporučení zpravodaje pana Severina na zrušení lustračního zákona jako přesahující rámec monitoringu, jsou tato fakta v monitorovací zprávě uvedena a budou dále předmětem jednání nově ustanovené monitorovací komise a bude to dále projednáváno s našimi příslušnými orgány.

I z těchto důvodů bych doporučovala Poslanecké sněmovně postoupit návrhy našich poslanců Vojtěcha Filipa a Zuzky Rujbrové do druhého čtení. Bude tak zabráněno další kritice politiky České republiky.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Taťáně Jirousové. Prosím, aby se slova ujal poslanec Jan Klas a připraví se pan poslanec Ivan Langer.

Poslanec Jan Klas: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych v rámci společné rozpravy zareagoval na předložené návrhy zákonů. Je podstatnou chybou všech kritiků vnímat československý federální zákon č. 451 z roku 1991 jako zcela izolované opatření motivované především morálně a eticky, ne-li rovnou jako dílo pomstychtivých pomatenců. Je sice pravda, že řada, tedy nikoliv všichni, jeho zpracovatelů a předkladatelů o morálce a etice mluvila, možná až příliš, ale je také pravda, že o morálce a etice mluví vlastně všichni jeho odpůrci, skloňují ve všech pádech výrazy jako je vina, nevina, trest, odpuštění apod.

Já jsem tento zákon nikdy takto nechápal a ani dnes v něm tento smysl nespatřuji. Řadil jsem jej do celého systému opatření, která měly někdy i formu podzákonných norem či prostých administrativních úkonů, jejichž celkovým smyslem bylo v co největší míře likvidovat výrazné a současně nespravedlivé výhody, které měly v roce 1990 ti, kteří se předtím podíleli na výhodách vyplývajících buď přímo z podílu na totalitní vládě nebo z kolaborace s ní.

Smyslem těchto opatření, a tedy i lustračního zákona, nebylo diskriminovat určitou vrstvu občanů, jak je nám stále podsouváno, nýbrž pravý opak - zabránit tomu, aby většinová skupina občanů byla i nadále tiše a na první pohled neviditelně diskriminována tím, že neměla z minulosti styky a vazby na správná místa, na správné lidi. Samozřejmě, že pak už záleželo jenom na nich a bohužel také na tom, že žádný zákon a žádné vládní nařízení nemůže vytvořit ideálně spravedlivé podmínky pro všechny a ve všem. Nelze např. vrátit elán a razanci mládí těm, kterým jejich vyměřený biologický čas uběhl z valné části právě za vlády komunistů.

Lustrační zákon sledoval jediný cíl - odstranění diskriminace většiny, vyplývající z výhod menšiny, daných starými vazbami a starými známostmi. Proto byly stanoveny některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státní správě a ve státních podnicích.

Soukromých podniků se tento zákon netýkal a netýká, takže pokud muset v r. 1991 dřívější ředitel a starý nomenklaturní harcovník odejít, nic kromě zdravého rozumu nebrání dnešním akcionářům jej do čela téhož, ale nyní již privatizovaného podniku, postavit, a také se to často i děje. Je totiž výsostným právem vlastníků rozhodovat o svém majetku a přijímat třeba i špatná rozhodnutí.

Z uvedeného je také jasné, že příslušné opatření bylo nutné učinit v době co možná nejkratší a především bez dlouhého mudrování. Odpůrci lustračního zákona, kteří navrhovali postup tzv. odpovídající zásadám právního státu, plně nerespektující zásadu presumpce neviny, nenápadně pominuli právě klíčovou potřebu rozhodnout, a to rychle, bez průtahů, a tím ve skutečnosti všechnu snahu sabotovali, protože by učinili zákon zcela bezzubým. Umožnil by totiž těm, pro které se vžil název "pozitivně lustrovaní" protahovat řízení a oddalovat konečné rozhodnutí prakticky donekonečna právě využíváním odvolacích institutů, které jinak opravdu zajišťují respektování presumpce neviny. Diskriminace většiny by se tak protáhla až do doby, kdy už by bylo na všechno spolehlivě pozdě.

V této souvislosti mi dovolte zmínit památnou větu, která zazněla před šesti lety: "Oni si ani neuvědomují, čeho dnes dosáhli", pravil bývalý předseda vlády a poslanec Federálního shromáždění Ladislav Adamec bývalému poslanci a předsedovi Komunistické strany Československa Svobodovi těsně poté, co byla v pátek 20.října 1991 přerušena 17. společná schůze obou sněmoven.

Samotné jednání Federálního shromáždění bylo velmi bojovné a únavné. Během rozpravy bylo předloženo 99 pozměňovacích návrhů, z nichž některé činily vládní předlohu vůbec použitelnou v praxi. Původní vládní návrh totiž obsahoval paragrafy, nad kterými zůstával rozum stát. Např. kdyby někdo zveřejnil pravdivou informaci o agentovi, který dostával lidi do vězení, tomuto agentovi by se nic nestalo, ale ten, kdo tuto informaci zveřejnil, třeba sám postižený, by byl uvězněn až na tři roky. Tolik krátký exkurs do nedávné minulosti.

Kolegyně a kolegové, pokud dnes někdo poukazuje na to, že když se později tzv. pozitivně lustrovaní obrátili na soud a cestou civilně právního řízení na ochranu osobnosti se domáhali revokace původního rozhodnutí, ve většině případů jim soud dal za pravdu. Není to argument tak korektní, jak to na první pohled vypadá. Přehlíží totiž skutečnost, že už v procesu svého vzniku zákon doznal v kuloárních jednáních řady změn, a to vůbec ne k lepšímu. Tak např. z původního poslaneckého návrhu zmizeli odborářští bosové starého režimu a další špičky četných dalších převodových pák komunistické strany, jen proto, aby byla zajištěna dostatečná podpora, nezbytná k jeho přijetí.

Nevím, na oltář jakého politického kompromisu byla položena původně navrhovaná a později marně obhajovaná formulace, která skutečnost evidence spojovala důsledně se svazkem, vedeným k určité osobě, a byla nahrazena pro kohosi přijatelnější formulací, vypouštějící svazek a spojující evidenci přímo s osobou, což striktně vzato neodpovídá skutečnosti. Tím se z registračních protokolů staly jakési zmýtizované seznamy agentů, kterými nikdy nebyly.

Nelze také přehlédnout, že pokřik kolem statisíců diskriminovaných je - mírně řečeno - poněkud přehnaný. Např. od r. 1991 do r. 1995 bylo vydáno nejdříve federálním ministerstvem a po 1. lednu 1993 ministerstvem vnitra České republiky celkem 280 542 osvědčení, z toho 266 000 negativních, to znamená 94,8 % a pouze 9522 osvědčení (tedy 3,8 %) bylo pozitivních. zbývající část do 100 % představují kategorie tzv. důvěrníků a KTS, v řadě případů vskutku sporné, a proto zrušené nálezem Ústavního soudu z listopadu 1992, a proto zde nevypočítané.

Uvedená statistika není úplně přesná, protože nerozlišuje mezi žádostmi, vyřízenými do konce existence československé federace, státu s 15 mil. obyvateli, a od počátku existence samostatné České republiky s asi 10 mil. obyvateli. Ale to není tak podstatné. Podstatné je to, že z celkového počtu žádostí bylo vydáno jen asi 1,6 % pozitivních osvědčení bývalým příslušníkům Státní bezpečnosti a asi 1,8 % pozitivních osvědčení jejich bývalým tajným spolupracovníkům. O honu na čarodějnice - jistě uznáte - nemůže být proto ani řeči.

Pokud by pak chtěl někdo namítat, že kvůli necelým deseti tisícům osob nebylo třeba podnikat tak rozsáhlé opatření, neviděl by lustrační zákon jako jednu ze součástí celého souboru rozhodnutí, nýbrž by jej v rozporu se skutečností chápal jako to, čím není, totiž jako ojedinělý krok, jehož příčinou je pouze a jedině touha po odplatě.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, závěrem mi dovolte, abych vzpomenul, jak byl tento problém vyřešen v sousedním Polsku, kde mnohem později než u nás a až po několika letech jak polská vláda tak polský parlament, tzn. instituce, které jsou pod plnou kontrolou levice, přijaly lustrační zákon, protože si i oni uvědomily, že jakékoliv reformní kroky nelze realizovat se starými a zkostnatělými funkcionáři minulých režimů. Z těchto všech uvedených důvodů vás žádám, vážené kolegyně, vážení kolegové, abyste nepodpořili předložený návrh zákona a navrhuji usnesení v tomto znění:

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zamítá předložené návrhy."

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Klasovi. Ještě než vystoupí pan poslanec Ivan Langer, se s faktickou poznámkou přihlásil pan poslanec Miloslav Ransdorf.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP