Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Protože jde opět o věc, kterou žádný výbor neprojednal, musí sněmovna určit zpravodaje podle § 57 odst. 3 Jednacího řádu a já si dovoluji navrhnout sněmovně, aby to byl předseda rozpočtového výboru pan kolega Wagner. Ptám se, jestli není nikdo výrazně proti, není tomu tak. Samozřejmě to musím nechat potvrdit hlasováním.
Zahájil jsem hlasování č. 122 a ptám se, kdo podporuje tento návrh. Kdo je proti tomuto návrhu?
Konstatuji, že tento návrh nebyl přijat a protože nemám jiný návrh na zpravodaje, předpokládám, že v průběhu rozpravy bude navržen jiný zpravodaj. V současné době požádal o slovo předseda klubu pan kolega Gross, prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Stanislav Gross: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, v souladu s tím, co jsem už avizoval, bych v tuto chvíli požádal po vyslechnutí úvodního slova předsedy vlády o přestávku na poradu klubů v délce trvání 20 minut s tím, že předpokládám, že tato pauza bude spojena s polední přestávkou.
A zároveň bych chtěl poprosit kancelář sněmovny, zda by nebylo možno úvodní projev předsedy vlády dát poslancům s tím, že nechci kvůli tomuto zdržovat jednání sněmovny. čili tam termín podle technických možností sněmovny.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Dámy a pánové, nejprve požádal o slovo pan kolega Tollner.
Poslanec Pavel Tollner: Dámy a pánové, dovolte, abych vás seznámil s tím, že se sejdou 4 skupiny přátel. Dostali jste písemné pozvánky. Já bych rád svolal skupinu přátel Česká republika - Rumunsko na 13.35 hodin, na 14.00 hodin skupinu přátel Česká republika - Mongolsko a další skupiny přátel Česká republika - Španělsko na 14.30 hodin a Česká republika - Benelux ve 14.45 hodin. Vše se odehraje v místnostech státních aktů. Děkuji vám za pochopení. Dělám to tak proto, že ten časový prostor se velice zúžil.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Ještě s faktickou poznámkou pan kolega Grulich, ale prosím vás, neopouštějte jednací sál, já zahájím další bod.
Poslanec Václav Grulich: Dámy a pánové, po vyhlášení polední přestávky svolávám výbor pro veřejnou zprávu, regionální rozvoj a životní prostředí na kratičkou poradu ke klavíru. Ihned po vyhlášení přestávky. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, my jsme si totiž schválili, že při zahájení polední přestávky proběhne druhé kolo voleb a já ho musím vyhlásit. čili konstatuji, že v současné době od 13.15 do 13.35 hodin probíhá výdej lístků pro 2. kolo na volbu členů Výboru Fondu dětí a mládeže a poté je vyhlášena přestávka s tím, že se sejdeme k dalšímu jednání v 15.15 hodin. Přeji vám dobrou chuť.
(Schůze přerušena ve 13.13 hodin.)
(Schůze zahájena ve 14.15 hodin.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Dámy a pánové, skončila polední přestávka a přestávka vyžádaná politickými kluby. Žádám vás o registraci. Připomenu vám, že jsme přerušili dnešní jednání v okamžiku, kdy byl zahájen bod č. 38 - Zpráva vlády o stavu české ekonomiky atd., který projednáváme v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny č. 305 z 1. 4. 1997.
O slovo se hlásí předseda poslaneckého klubu ČSSD pan Stanislav Gross. Jako předseda klubu má nárok vystoupit.
Poslanec Stanislav Gross: Pane předsedo, je to návrh. Navazuji na jednání, které zde bylo před polední přestávkou. Dávám za poslanecký klub ČSSD návrh na to, aby bod č. 38 našeho pořadu zpravodajoval náš poslanec František Brožík.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Byl tady návrh na zpravodaje, který nebyl schválen. Zatím jsme zpravodaje v souladu s § 57, odst. 3 neustanovili. Padl další návrh, o kterém za několik okamžiků budeme hlasovat.
Hlásí se také pan předseda KSČM pan poslanec Filip. Má nárok na slovo.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, paní a pánové, ještě než se sejdeme k odhlasování zpravodaje k této věci, chtěl bych požádat před zahájením rozpravy o bodě č. 38 o zprávě vlády o vyjádření k této zprávě pana guvernéra Tošovského, abychom měli zprávu ucelenou a abychom diskusi mohli vést racionálně.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Myslím si, že jste vyslovit žádost, ale je na guvernéru Tošovském, jehož přítomnost v tomto okamžiku je možná. Bylo schváleno, aby vystoupil, ale nemohu než opakovat, že jste takovouto žádost vyslovil. Záleží na panu guvernérovi, jestli ji vyslyší.
V okamžiku, když se přihlásil předseda poslaneckého klubu pan Gross, jsem chtěl říci, že vystoupil s úvodním slovem předseda vlády pan Václav Klaus. Neschválili jsme zpravodaje a v tom okamžiku byla schůze přerušena. Bylo v pořádku, že pan poslanec Gross navrhl nějaké jméno.
Pan poslanec Gross navrhl, aby tento bod zpravodajoval pan poslanec Brožík. Jiných návrhů nemám. Výzva pana poslance Filipa buď bude nebo nebude vyslyšena. Domnívám se, že v tomto okamžiku mi nezbývá nic, než nechat hlasovat o návrhu na zpravodaje k tomuto bodu. V souladu s § 57, odst. 3 sněmovna určí zpravodaje k takovémuto bodu, který je projednáván.
Ještě jednou vás prosím, abyste se zaregistrovali. Nechám v následujících okamžicích hlasovat o tom, co zde bylo před chvíli navrženo.
Zahajuji hlasování pořadové č. 123. Kdo souhlasí s tím, aby tento bod zpravodajoval pan poslanec Brožík, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti? Oznamuji, že ze 155 přítomných poslanců bylo 107 pro a 17 proti. Tento návrh byl schválen.
Prosím vás, pane poslanče, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.
Pana guvernéra Tošovského nevidím, otazník zůstává otevřený. Pan poslanec Filip si bude hlídat, přijde-li pan guvernér, má možnost zopakovat své přání.
V tomto okamžiku otevírám k tomuto bodu rozpravu, v níž mám velké množství přihlášek - v tomto okamžiku 20 - s určeným pořadím. Jako první je do rozpravy přihlášen pan poslanec Miroslav Grégr, kterého zvu k řečništi. Připraví se pan poslanec Ladislav Skopal.
Dříve než pan poslanec promluví, prosím o klid. Měli jsme více než dvouhodinovou přestávku. Buď se navzájem poslouchejme, nebo opusťme jednací síň. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Grégr: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, chtěl bych polemizovat s některými postoji české vlády, které jsou zřejmé z její dnešní zprávy, resp. úvodního slova, i z úvodu k jejímu materiálu zvanému Korekce hospodářské politiky a další transformační opatření.
Rozhodnutí české vlády, tlumočené ve sdělovacích prostředcích ministrem Pilipem, že vláda nebude podávat analýzu ekonomického vývoje, pouze uvede souhrn navrhovaných opatření, aby se chyby v ekonomice nemohly stát ve sněmovně předmětem kritických projevů opozice, to je vizitka politické kultury a úrovně demokracie u nás. Debatovat jen o dílčích úspěších a zablokovat diskuse o problémech, to je obdoba politických praktik minulého režimu. Koalice nic nezapomněla ze svého pocitu nadřazenosti a nic se nepoučila ze svého nepříliš úspěšného vedení státu. Z řady vyjádření české vlády vyplývá, že dnešní ekonomické problémy jsou pro ni jen jakýmsi momentálním vybočením z jinak zřetelného úspěšného ekonomického vývoje.
Naopak tvrdím, že jde o dlouhodobě a dlouho přezírané problémy a naše ekonomika se nachází v hluboké nerovnováze, krizi, která v mnoha směrech směřuje ke známé mexické krizi.
Chtěl bych uvést, že schopná vláda dokáže předvídat, napravitelná vláda se dokáže poučit z chyb.
Tato vláda je ekonomicky a politicky - mírně řečeno - nevnímavá.
Nepříznivý vývoj obchodní bilance byt od konce roku 1995 zřejmý, ale byl to sám předseda vlády, který rezolutné označoval tento deficit za normální průvodní jev, související s dovozem modernizačních investic. Předseda vlády, je-li kritizován za špatné ekonomické výsledky České republiky v důsledku pomalé modernizace a restrukturalizace hospodářství, vůbec rád argumentuje, že v České republice se investuje ve srovnání se světem zcela mimořádné. - Pane předsedající, já bych opět poprosil, aby tady přímo přede mnou v auditoriu byl klid.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Já jsem se pokusil přímo verbálně i mimoverbálně ztišit Sněmovnu, takže prosím opět o pochopení. Nemyslím si, že je nutné, abyste všichni poslouchali pana poslance Grégra, ale pak je možno opustit Sněmovnu a diskutovat v kuloárech, ne ve Sněmovně, to nepovažuji za vhodné. Děkuji Vám.
Poslanec Miroslav Grégr: Je pravda, že hrubý fixní kapitál, to je vlastně složka užití HDP, téměř shodná s investicemi, obsahující navíc tzv. nehmotné investice, činila v roce 1996 461,4 mld. Kč v běžných cenách, což bylo téměř 33 % HDP. Takový investiční boom, pokud by to byly efektivní investice, by se nutně musel vzápětí projevit v dynamice ekonomiky a jejím zefektivněním, ale ono nic.
Jestliže HDP byl v roce 1996 dokonce o desetinu nižší než v roce 1990, o výsledcích prvního čtvrtletí 1997 nemluvě, pak s investicemi v ČR není něco v pořádku. Kampak asi došly ty investice, když byty se téměř nestavějí, školy a zdravotnická zařízení se spíše ruší a dopravní síť se rozvíjí jen málo nebo vůbec ne? Není onen investiční boom jen výplod současné metodiky, kdy se do objemu investic zahrnují všechny hmotné předměty nad 20 000 Kč s dobou upotřebitelnosti nad 1 rok, s výjimkou předmětů dlouhodobé spotřeby domácností, civilně nepoužitelných vojenských zařízení a několika málo dalších výjimek?
Takže v investicích figurují skutečně jen minimálně produktivní stroje, jsou tam však odsiřovací zařízení, čističky odpadních vod, a celá - samozřejmě jistě důležitá - ekologie, ale všechny ty nové nebo modernizované budovy, také budovy bank a pojišťoven, včetně drahých zařízení interiérů, všechna luxusní auta, koupená podnikateli, a další zbytné záležitosti, které hospodářství České republiky neposunou dopředu ani o milimetr.
Analytici upozorňují. že zatímco k výraznému zvýšení investic došlo v neprůmyslových odvětvích - ve spojích o 53,5 %, v obchodě o 44,7 % a v dopravě o 29,2 % -, v roce 1996 ve stavebnictví Investice poklesly o 8,5 % a v průmyslu o 0,3 %.
Z výše zmíněného objemu přes 460 miliard korun bylo do průmyslu vloženo 166 miliard korun, z toho však na nákup nových strojů a zařízení jen 102 miliard korun. Myslíte si, že jsou to zdravé proporce?
V dovozu činil podíl investičních statků 35,8 % - tak, jak to bylo nakonec zmíněno v i té Sedmičce, ale odečteme-li již zmíněná odsiřovací zařízení, auta, spotřební elektroniku, energetické dovozy, např. na Temelín a další, pak podíl investic, zakládajících nové exportní kapacity, je nízký a experti ho odhadují v celkové enormních dovozech na pouhých 12 %, takže každému nezaujatému ekonomovi je jasné, že tak budoucí úhrada schodku je málo pravděpodobná.
Jestliže podle všech příznaků není investiční politika v České republice v pořádku a zřetelně ukazuje na nehospodárné žití nad poměry, proč tomu vláda ve svém hospodářském konání nechává volný průchod a předsedovi vlády v televizní Sedmičce stačí ke spokojenosti právě povrchní pohled na velký objem tzv. investic?
Vládou nebrzděný vývoj obchodní bilance tak v roce 1996 dosáhl deficitu přes 160 miliard a k jeho vyrovnání už nestačil ani přebytek služeb po roce 1995, kdy deficit činil 100 miliard a prognóza Českého statistického úřadu pro rok 1997 předpokládá akcelerující tendenci, která má dosáhnout značnou částku přes 200 miliard korun. Více než dvojnásobně jsme přesáhli kritickou hranici schodku běžného účtu platební bilance vzhledem k vytvořenému HDP, definovanou Mezinárodním měnovým fondem po mexickém kolapsu.
Jedině ČNB v polovině roku 1996 reagovala a ke zmenšení vnější nerovnováhy a zpomalení inflace přijala restriktivní opatření. Přitom guvernér ČNB - a tady bych to chtěl podtrhnout - jasně vyzval vládu k přijetí hospodářských opatření a podmínil jimi případné zrušení přijatých kroků ČNB. česká vláda neudělala nic a dnes její předseda s křížkem po funuse honem přijímá korekční kroky a obviňuje ČNB ze zpomalení ekonomického růstu, zpomalení růstu státního rozpočtu a tím vyvolané nerovnováhy státního rozpočtu, bez současného zlepšení obchodní bilance. Ne trestuhodná nečinnost české vlády, ale Česká národní banka je prý ten pravý viník.
Hluboká nerovnováha české ekonomiky má své hluboké a dlouhodobé kořeny a tento jev si nezaslouží bagatelizaci tím, že budeme záležitost traktovat jako momentální vybočení na dlouhé a úspěšné cestě.
Záležitost je složitější, než aby bylo možno vše postihnout jedním krátkým vystoupením ve sněmovně. Chtěl bych se však zmínit alespoň o těch podstatných faktorech ekonomického vývoje, které souvisí se stavem českého průmyslu a jeho produktivitou. Poctivě je třeba říci, že nízkou úroveň produktivity jsme si přinesli již z minulého režimu, avšak v dnešní podobě je ještě o poznání nižší. Nicméně za tohoto stavu aplikovat šokový způsob transformace, ordinovat v době celosvětové recese tvrdou restriktivní politiku a jednostranně liberalizovat zahraniční obchod samozřejmě v náš neprospěch, znamenalo pro český průmysl úder, ze kterého se dodnes nevzpamatoval. Každý národohospodář zná poučku, že restrikce uplatňovaná v době recese, tuto recesi jenom umocňuje. Tržně konformní ochrana trhu a tržně konformní intervenční průmyslová politika byly pojmy, které nebylo možno ani vyslovit, natož o nich seriózně diskutovat a v rozumné míře aplikovat.
Na počátku transformace byla průměrná celní ochrana poměrně nízká - pamatujeme si, že to bylo 6,8 % - ultraliberální česká vláda však dopustila, aby se snížila cla na průměrnou úroveň 3 %. Navíc podepsala s VTO dohodu o snižování těchto již tak nízkých celních sazeb. Dnes jsme tím v situaci, kdy dramaticky roste deficit obchodní bilance i běžného účtu a vláda má jen minimum nástrojů k řešení nebezpečné ekonomické situace, protože se vhodných nástrojů sama a nesmyslně zbavila.
Schopnost vlády vládnout se rozpozná podle toho, nakolik dokáže předvídat vývoj a předcházet problémům. Nenapravitelnost vlády se pozná podle toho, zda dokáže uznat a poučit se ze svých chyb. čelní představitelé české vlády jsou však neschopní rozpoznávat negativní příznaky a předcházet problémům. Na prahu blížících se potíží Václav Klaus 2. ledna 1996 prohlašuje v tisku. Cituji: Parciální ekonomické ukazatele nám říkají, že ekonomický růst zřetelně akceleruje.
Žádné problémy v blízké budoucnosti Václav Klaus netuší, naopak tvrdí:
Naše ekonomika nemá na straně nabídky žádná zřetelná omezení, která by ekonomický růst měla brzdit a nevidím ani důvody, proč by mělo dojít k zabrzdění z hlediska faktorů poptávkových.
Za jediné nebezpečí ztráty tempa růstu HDP a jak říká, unikátní ekonomické stability České republiky, Václav Klaus před rokem prohlašuje, že nebezpečí spočívá v mnoha pánů doktorů Rathů a mnoha agresivních opozičních politiků. Takhle ekonomicky a politicky neprozíravý byl před 14 měsíci pan předseda. V této slepotě naše koaliční politiky posilovali i někteří spříznění novináři, takže v té době také v jedněch tzv. nezávislých novinách otiskli oslavný článek s nadpisem "Krása hospodářského růstu vyráží opozici zbraně". Dokáží se autoři takovýchto citátů ve světle dnešní reality alespoň zastydět?
Tato vláda však nejenom neuznává, že udělala zásadní chyby a způsobila ohromné ekonomické škody. Z úst některých členů vlády a s ní spřízněných ekonomů zaznívá, že vada byla v málo důsledné radikální liberální transformaci ekonomiky. Např. ekonom pan Dušan Tříska v Lidových novinách volá po fundamentálních institucionálních změnách nebo-li druhé vlně transformace a abychom se nemýlili, hned vypočítává, že je třeba dále likvidovat přerozdělovací funkce státu, minimalizovat sociální služby státu, každý ať se stará sám o sebe, stavět jen holobyty, garantovat jen elementární zdravotní péči, chránit jen nízký objem peněžních vkladů, odkázat do patřičných mezí ty, kteří požadují ochranu drobného akcionáře atd. Volání po nápravě chyb pak pan Tříska označuje za konsolidační gradualismus a institucionální marasmus. Jak dlouho bude ještě trvat a k čemu bude muset v ekonomice této země ještě dojít, než současní teoretičtí vládní ekonomové libující si v abstraktních ekonomických modelech uznají to, co začíná říkat řada ekonomů na Západě - interpretuji - totiž, že pro východní Evropu nebyl zvolen správný ekonomický model, že dogmatická aplikace volného trhu pro země prošlé socialistickou etapou může způsobit ekonomickou stagnaci - a opět interpretuji - že čínský gradualistický ekonomický model znamenající 15 let růstu s tempy přes 10 % ročně je přinejmenším zajímavý.
Nemůže dojít ke zlepšení, pokud vláda neuzná, že stav českého průmyslu je kritický a makroekonomická stabilita není dlouhodobě možná bez restrukturalizované, výkonné a stabilní podnikové sféry. Prorůstová a revitalizační opatření musí být úměrná tomu, že podniky nejen neprošly v drtivé většině restrukturalizací, ale dokonce ani prostou modernizací. Kdo tomu nevěří, ať začne číst podrobné rozbory svazu průmyslu. Nic se nezmění k lepšímu, pokud vláda nebude ochotna vyvodit účinné závěry z toho, že kupónová privatizace selhala zásadním, totiž nenalezením pozitivní vlastnické struktury. Zvoleným způsobem privatizace byly podniky podkapitalizovány a dalšími restrikcemi tak deptány, že místo rozvoje byl nastartován proces úpadku. Současný stav je takový, že privatizační a investiční fondy nevložily do podniků ani korunu investic, pouze spekulují s jejich kapitálem a odsávají z podniků většinu zisků, pokud ještě podniky nějaký zisk tvoří. Pokud podniky neprodají nebo nezavřou, tak ho rozhodně nerozvijí. Zisk výroby je totiž pro finanční spekulanty a banky nezajímavý.
V České republice nemůže dojít k rychlému ekonomickému rozvoji, potřebnému jak pro zajištění slušné úrovně života všech občanů, tak i pro dosažení např. takových strategických cílů, jako je členství v Evropské unii, pokud vláda nebude schopna uznat svou nejzákladnější chybu, totiž, že chce dnes dělat korekci hospodářské politiky, aniž do této doby nějakou hospodářskou politiku měla. Však se také pan předseda vlády dlouho netajil se svým názorem, že definovat hospodářskou politiku České republiky je pro pravicového politika požadavek naprosto nepřijatelný. A tak všechny dosavadní kroky vlády v ekonomice měly charakter ad hoc prováděných vládních opatření, reagujících na okamžité problémy v ekonomice.
Několik příkladů ze života. Jsou problémy s exportem, tak se zřídí exim-banka, zaostávají některé regiony, tak se zavede podpora regionů, objeví se problém trvale se obracejících zásob, zřídí se konsolidační banka. Ta pak některému podniku podle vlastního uvážení úvěr restrukturalizuje, jinému nikoliv. Nic proti těmto opatřením. Takto však vzniká implicitní hospodářská politika, politika vnitřně nekoordinovaná, nekomplexní, hlouběji nepromyšlená. Hospodářská politika je věcí koncepce, nikoliv operativních rozhodnutí.
Že takhle naslepo nelze dojít k žádnému výraznému úspěchu, je jasné. Svou hospodářskou strategii má dnes ve světě každý lepší podnik, neřku-li hospodářsky úspěšné státy. Jsem přesvědčen, že vláda České republiky musí např. veřejně definovat svou průmyslovou politiku na základě analýzy stavu českých podniků a národních zájmů České republiky a říci tak jasně, co hodlá dělat a co hodlá nedělat. Jen z pomocí strategicky koncipované hospodářské politiky lze promyšleně kultivovat výrobní faktory, vytvářet pro Českou republiku dynamické komparativní výhody a úspěšně se uplatnit v mezinárodní soutěži. Jen vyhlášená hospodářská politika také umožňuje demokratickou kontrolu počínání vlády Parlamentem a občanskou veřejností.
Klasickým příkladem nepromyšleného střílení od boku je dnes např. náměr urychleně privatizovat zbylé podniky včetně tzv. strategických podniků a bank, což působí dojmem hurá akce k zalepení rozpočtových děr v příjmech státu. Bez základní dlouhodobé koncepce založené na národních zájmech může dojít nepromyšlenou privatizací ve strategických odvětvích a klíčových podnicích k absolutní hospodářské a tím i politické závislosti budoucí české vlády a České republiky na rozhodnutích činěných v centrálách nadnárodních monopolů.
Už dnes například v řadě českých podniků s majoritní zahraniční účastí odplývají v České republice vytvořené zisky pomocí cenových manipulací do zahraničí a například možnost exportovat finální výrobky těchto podniků na zahraniční trhy je v mnohém omezena, pokud není zcela zakázána ve prospěch výrobků zahraniční mateřské firmy.
To jsou důvody, proč považuji za zcela zásadní definovat a přijmout takovou aktivní průmyslovou politiku, která by podpořila restrukturalizaci a modernizaci průmyslu, probíhající zatím značně neuspokojivě a odstranila malou exportní výkonnost a konkurenceschopnost většiny českých podniků.
Kromě skutečně účinných proexportních a prorůstových opatření, která postrádám, průmyslová resp. hospodářská politika České republiky vyžaduje podle mého názoru zaměřit se i na dosud nezmiňované oblasti, jakými jsou např.:
- podpora vzdělávacího systému pro udržení a další rozvoj kvalifikace pracovní síly v České republice
- podpora vědy a techniky, včetně takových opatření, jako je možnost podniku odepsat náklady na výzkum a vývoj
- uskutečnění mobility pracovní síly skutečně fungujícím systémem bytové výstavby a samozřejmě řada dalších opatření, která zatím nebyla ani zmiňována.
Z toho všeho, co jsem doposud řekl, vyplývá, že vládní rozbor příčin dosavadního nepříznivého stavu ekonomiky nepovažuji za dostatečně komplexní a správný, stejně jako zvolený způsob nápravy. Navrhuji proto usnesení, aby Poslanecká sněmovna vrátila vládě České republiky tuto zprávu k přepracování. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: O slovo se hlásí předseda klubu KSČM pan poslanec Filip. Má na ně právo. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, pane premiére, paní a pánové, dovolte mi, abych nyní požádal přítomného guvernéra České národní banky o jeho vyjádření, pokud si tak bude přát, k písemné zprávě, kterou jsme dostali ve věci ekonomických opatření v České republice. Myslím si, že většinu z nás zajímá jak fiskální, tak onen měnový pohled na tuto situaci.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Mám do rozpravy více než dvacet přihlášek. Pane guvernére, máte samozřejmě možnost vystoupit nyní, chcete-li. Předpokládám, že tomu tak je a že pan poslanec Skopal, který je nyní první mezi přihlášenými, nebude nic namítat. Slova se ujme pan guvernér Tošovský. Do rozpravy jsou poté přihlášeni pan poslanec Skopal a paní poslankyně Kořínková.
Guvernér ČNB Josef Tošovský: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, dámy a pánové. V současné době existují diametrálně odlišné názory na hodnocení naší současné hospodářské situace. Když nastává taková situace, tak se obvykle snažím zhodnotit, jaká jsou kritéria vnějšího prostředí, jak se na nás dívá zahraničí, jak se na nás dívá svět. Když vezmu kritéria, která jsou nekompromisní, typu rating České republiky, možnosti a podmínky vypůjčování si České republiky v zahraničí, tak docházím k závěru, že k výrazným negativním změnám dosud v náhledu na Českou republiku nedošlo.
Na druhé straně nepopírám, že při setkávání s odborníky, s investory, přece jen vidím , že se náhled na Českou republiku z poměrně značného optimismu poněkud poobrátil. Optimismus už zdaleka nepřevládá.
Pokud jde o vývoj české ekonomiky, myslím, že jsme významně pokročili v transformaci. Měli jsme několik let úspěšného růstu naší ekonomiky. Ten však byl bohužel v posledním období doprovázen růstem nerovnováh, které v průběhu času akcelerovaly. Nejdůležitější z těchto nerovnováh je deficit obchodní bilance a běžného účtu platební bilance. Toto je velmi důležitý a současně citlivý ukazatel. Jeho prostřednictvím se dostáváme do střetu s okolním světem a musíme reagovat na to, jak nás svět hodnotí. Zda nám důvěřuje nebo zda se od nás odvrací zády.
Když Česká národní banka identifikovala nebezpečí a rizika spojená s tímto vývojem, dospěli jsme k závěru, že je třeba udělat korekci hospodářské politiky vlády i měnové politiky. Proto jsme v průběhu loňského roku přikročili k restrikci měnové politiky. Musím ale uvést, že restriktivní měnová politika působí vždy pouze na straně poptávky. Umožňuje korigovat nadbytečnou poptávku v ekonomice, ať už byla tato nadbytečná poptávka způsobena mimořádným nárůstem mezd v posledních letech nebo například tendencí ke schodkovosti státního rozpočtu.
Podle našeho hodnocení poptávka v ekonomice byla nadměrná, po několik let se peněžní zásoba do jisté míry kumulovala. K největší kumulaci došlo v roce 1995 v souvislosti s enormním přílivem zahraničního kapitálu.
Nadměrně vysoká poptávka se obvykle projevuje v tlaku na cenovou hladinu, čili na růst cen, ale také v tlaku na neúměrný nárůst dovozu. U nás se projevovaly tyto jevy do jisté míry současně.
Úvodem bych chtěl říci, že deficit obchodní bilance a běžného účtu platební bilance v dané fázi vývoje naší ekonomiky nepovažujeme za nezdravý. Jde ale o jeho míru. Neměli bychom překračovat mez, která je považována už za nebezpečnou a nezdravou. Za limit, který se dá tolerovat, se považuje 4 - 5 procentní deficit běžného účtu platební bilance na hrubém domácím produktu. Je to kritérium, které se ve světě používá. My jsme v loňském roce dosáhli 8,6 procent.
V této souvislosti uvádím, že také dluhové charakteristiky České republiky se začaly v posledním období měnit. Začali jsme se poměrně rychle zadlužovat pokud jde o tzv. hrubou zadluženost. Tzv. čistá devizová pozice, což jsou veškerá aktiva podniků, bank, státu v devizách a proti tomu veškerá pasiva (opět bank, státu, podnikové sféry) byla po mnoha letech věřitelská. V poslední době jsme se dostali do opačné situace, tedy i naše čistá devizová pozice je v současné době záporná.
Pokud bychom nepřistoupili k řešení, stáli bychom před reálným nebezpečím nárůstu nerovnovážných tendencí v ekonomice, které by mohly dosáhnout neudržitelného stavu. Existuje celá řada příkladů ze světa, kdy k tomu došlo. Musím uvést, že náklady spojené s řešením těchto situací - měřeno například poklesem hrubého domácího produktu, snížením reálných mezd, vzestupem cenové hladiny, obvykle doprovázené nárazovým poklesem kursu měny, jsou potom vysoké. To má dopad samozřejmě i do podnikové sféry, bankovního sektoru, celého finančního sektoru a může to poznamenat celou sociálně politickou situaci v zemi.
Proto jsme přistoupili k opatřením v měnové politice, která mohou být hodnocena jako poměrně razantní. Domníváme se, že byla a jsou naprosto odpovídající situaci, v níž jsme se nalézali.
Zde chci uvést, že někdy dochází k zjednodušenému hodnocení míry restriktivnosti měnové politiky. Např. se zjednodušeně sledují některé měnové agregáty nebo domácí úvěrová emise. Je nutno říci, že tyto ukazatele je třeba hodnotit velmi opatrně. I když např. definice měnových agregátů zůstává nezměněna, jejich vypovídací schopnost se mění. Mění se s tím, jak se u nás rozvíjejí finanční trhy a mění se tím, jak se otevírá naše ekonomika vůči zahraničí. Stejně tak i domácí úvěry na rozdíl od minulosti dnes nejsou zdaleka jediným zdrojem financování podnikové sféry. Podniky se ve stále větší míře financují prostřednictvím úvěrů přijímaných přímo ze zahraničí, nebo také i z kapitálového trhu domácího.
Z toho vyplývá, že i když není vysoká dynamika úvěrů, ještě to nemusí znamenat, že podniková sféra nemá dostatek prostředků pro svůj rozvoj. Pro jemnější hodnocení souvislostí mezi měnovou politikou a vývojem hospodářské aktivity je tady řada dalších faktorů, které je nutno brát v úvahu.
Rovněž údaje o vývoji úrokových sazeb dokumentují, že restrikce nevedla k nějaké nárazové změně, a že ji bylo možno podnikovou sférou absorbovat. Nepopírám, že z hlediska krátkodobého, zde mohou být rozdílné názory, pokud jde o váhu, jíž přikládáme růstu nebo měnové stabilitě. Podle konkrétní situace je možno dávat větší nebo menší váhu a prioritu růstu nebo stabilitě. Řekl bych ale, že naše obavy a důraz na stabilitu se potvrzují, což se projevuje teď v posledních dnech určitým tlakem na kurs koruny, který vůbec není snadné řešit. Současně ale platí, že z hlediska střednědobého a dlouhodobého stabilita měny je naprosto nezbytným předpokladem pro rychlý a udržitelný růst naší ekonomiky.
Uvědomuji si, že izolované řešení problému, ve kterém se nacházíme - zmiňuji se především o deficitu běžného účtu platební bilance, protože jej považuji za nejzávažnější - pouze ze strany měnové politiky není optimální. Restrikce měnové politiky obvykle v první řadě negativně působí na růst investic, vede tedy spíše k utlumování investic. To znamená, že oživení ekonomiky, event. znovunastartování růstu ekonomiky může trvat o něco déle a náklady tohoto řešení jsou vyšší, pokud se útlum a korekce dějí při utlumení investic.
Proto jsme doporučovali větší angažovanost fiskální politiky a také působení na mzdový vývoj jako vhodnější způsoby řešení problémů, ve kterých se nacházíme. Hledali jsme větší kooperativnost ze strany hospodářské politiky a určitou změnu mixu mezi měnovou politikou a hospodářskou politikou vlády. Kdybych teď mohl hodnotit zpětně opatření, která jsme provedli, domnívám se, že náš postup byl zcela opodstatněný a současně se domnívám, že korekce hospodářské politiky tak, jak je předložena, jde správným směrem. Mimořádnou důležitost ovšem přikládáme rychlé a důsledné realizaci přijatých vládních kroků.
Je nesporné, jak už jsem řekl, že současná situace není snadná a vyžaduje korekce. V zájmu minimalizace národohospodářských nákladů této korekce a stability měny, což je společná hodnota pro všechny občany tohoto státu, bychom uvítali, kdyby mohlo dojít alespoň k elementárnímu nutnému konsensu všech politických sil v této zemi, aby realizace nezbytných kroků byla proveditelná. Domnívám se, že je to v zájmu občanů. (Potlesk.)