Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu guvernérovi Tošovskému. Vystoupí pan poslanec Ladislav Skopal, připraví se paní poslankyně Kořínková.
Poslanec Ladislav Skopal: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, pozorně jsem si vyslechl zprávu pana premiéra a přečetl předložený materiál. Na základě toho jsem se utvrdil, že zemědělství znovu zůstalo v této oblasti popelkou. Chtěl bych tím apelovat na vládu, aby se v nejbližším období zabývala zemědělstvím, protože nejenom zdravotnictví, školství, průmysl jsou ve špatném stavu, ale i oblast zemědělská. Chci věřit tomu, co mi napsal na mou interpelaci pan ministr zemědělství a místopředseda vlády Josef Lux. Píše zde: Prvořadým úkolem vládní politiky v oblasti zemědělství je zajištění základní nabídky potravin z domácí produkce. Přiznává, že zemědělství je dlouhodobá nulová výnosnost kapitálu hlavně zemědělské prvovýroby. Konstatuje nepříznivý dopad zvýšení vstupů do zemědělství oproti roku 1989 v indexu 301 % v porovnání s nižší úrovní farmářských cen, zde je index 147 %, a neúměrně vysokou marží obchodníků.
Ministerstvo zemědělství si dle vyjádření uvědomuje situaci v zemědělství. Já tvrdím, že ne. Protože současná opatření ministerstva směřující do zemědělství tomu neodpovídají. Spíše se dá říci, že pasivně přihlížejí zhoršujícímu se stavu. Podle statistických údajů se schodek agrárního obchodu zhoršil z plus 2,5 mld Kč v roce 1991 na mínus 22,3 mld korun v roce 1996. Agrární dovozy do České republiky z Evropské unie vzrostly ve stejném období 4,6x, zatímco vývozy z České republiky do Evropské unie pouze o 15 %. Podle představitelů zemědělských podniků vládou navrhovaná ochrana vnitřního trhu k zásadnímu zvratu ve vývoji salda obchodní bilance nepovedou. Je nutné v tomto udělat zcela zásadní opatření v celních i ostatních ochranářských opatřeních, např. minimální dovozní ceny či fytokaranténní ochrana atd., zcela v souladu s opatřeními, která vůči nám používá Evropská unie.
Špatný přístup v této oblasti v počátku reformy hospodářství, kdy odpovídal za vypracování celního sazebníku zemědělských komodit pan ministr Dlouhý, přináší své negativní důsledky. Příliš jednostranné otevření světu se nám nevyplatilo. Rovněž je nutné k tomu přičíst i špatnou koordinaci mezi Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem průmyslu a obchodu v oblasti ochrany trhu. Příkladem toho je neutěšený stav ve vývozu a dovozu jablek, který byl řešen v současném období, ale pozdě. Konečné řešení má v podstatně již minimální dopad na neutěšený stav v této komoditě. Podobná situace byla v dovozu vína, výrobků z kuřat, ranných brambor, zeleniny a dalších.
Zemědělství je jako jiné odvětví od počátku transformace neustále ve ztrátě a ani první čísla publikovaná ve výsledcích o hospodaření nejsou příznivá. Zemědělci žijí neustále z podstaty, nesou na svých bedrech dopady transformace, vyčerpávají půdu, dochází zde ke kumulaci vnitřního zadlužení v důsledku nedostatku vlastních finančních zdrojů a rostoucí zadluženosti cizími zdroji. Nepodařilo se zastavit tendence celkového poklesu zemědělství tak, jak bylo avizováno v minulém roce. Míra zadluženosti měřená poměrem dlouhodobých závazků k vlastnímu kapitálu se blíží 100 %. Běžná i okamžitá likvidita se zhoršuje a nepříznivě ovlivňuje stabilitu v podnikání v zemědělství.
Pokud vláda má zájem tento stav řešit a zařadit se ke státům Evropské unie, kde k zemědělství přistupují konfekčně, je nutné už nyní zpracovat jasnou koncepci zemědělské politiky, protože ta dodnes chybí. Vláda by konečně měla začít komunikovat s podnikateli v zemědělství. Je nutné vzít v úvahu požadavky zemědělství tak, jak byly specifikovány na 4. sněmu Agrární komory, který velmi kriticky posuzuje současný přístup Ministerstva zemědělství a vlády jako celku k zemědělské prvovýrobě. Pokud vláda to myslí se zemědělstvím upřímně, je nutné tyto požadavky důsledně prostudovat, a zapracovat je do vládního opatření ke zlepšení ekonomické situace tohoto státu. Náš program z těchto požadavků vychází. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: K řečništi zvu paní poslankyni Kořínkovou, připraví se pan poslanec Karel Machovec.
Poslankyně Květoslava Kořínková: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kterou zde vidím jen ve velmi sníženém počtu - pravděpodobně nemá zájem o názor Poslanecké sněmovny k jednomu z nejdůležitějších materiálů, které v poslední době tato vláda přijala.
Dámy a pánové, dovolte mi, abych poukázala na skutečnost, že si musíme uvědomit, zda vládu stav, který nastal, překvapil nebo zda mohla očekávat tento vývoj. Mohla bych odpovědět jednoduchým způsobem, kterým odpověděl pan ministr Dlouhý nedávno v televizní Debatě, když řekl, že tento vývoj a tento stav očekává na podzim, a nejen on, ale celá vláda, letošního roku a že je jen překvapilo, že vlastně k němu došlo na jaře, takže jde o zmýlenou několika měsíců.
Dovolila bych si potvrdit jeho slova, protože když se podíváme na úkoly, které vláda v současné době přijímá, tak to nejsou záměry, které by byly neznámé, o kterých by se diskutovalo, ale ke kterým spíše nebyla ochota přistoupit a začít je řešit. Nechci se zabývat celým problémem korekce hospodářské politiky, v její šíři, ale pouze v té části, kde je mi to bližší, a proto mi dovolte, abych upozornila na několik skutečností, jednak z projevu nepřítomného pana premiéra a za druhé také na některé skutečnosti, které jsou uvedeny v dokumentu, který jsme obdrželi v souvislosti s tímto projednávaným bodem.
Jistě správně hovoří vláda o tom - ústy pana premiéra - že současný tržní systém, který budujeme, znamená, že vláda není tvůrcem konkrétní krátkodobé ekonomiky a že je také běžné, že ekonomické projevy nerovnováhy, byť dílčí, jsou typické projevy fungování tržní ekonomiky a probíhají ve všech zemích. Zapomněl říci, co je úkolem vlády: předcházet těmto nerovnováhám a samozřejmě hledat řešení, která by vedla k dlouhodobým záměrům ve stabilitě ekonomiky s možností krátkodobých výkyvů.
Tady bych chtěla upozornit na dvě základní okolnosti. Pokud chce vláda systematicky cílevědomě postupovat, potom musí vytvářet prostředí, které dává všechny předpoklady pro takové chování a zároveň vytváří bariéry pro zneužití tohoto prostředí. Co můžeme vládě vytýkat je, že částečně vytvářela předpoklady a nedělala a nezabývala se těmi bariérami, které navíc v počínající tržní ekonomice zabývající se zároveň přechodem ze státního vlastnictví na soukromé vlastnictví, mají ještě specifické projevy. A tady je nutno konstatovat, že vláda sice ve svých návrzích k roku 1997 hovoří o tom, že připraví pravidla hospodárnosti ve výdajích veřejného sektoru, jejichž dodržování bude trvalou součástí rozpočtování a kontroly hospodaření institucí veřejného sektoru, že urychleně připraví a předloží k projednání návrh zákona o výkonu vlastnického práva a jiných majetkových práv státu. Ale chtěla bych upozornit na to, že to není nic nového, o tom jsme diskutovali ve federálním parlamentu a ve federální vládě do poloviny r. 1992. Je pouze smutné, že samozřejmé zákony, které určitým dílčím způsobem toto umožňovaly, byly v tomto parlamentu pozměněny a samozřejmě tam, kde nebyl zájem vlády takové bariéry vytvořit, nebyly přijaty jiné zákony.
Mohu to uvést na příkladu Nejvyššího kontrolního úřadu. Česká republika přece měla funkční Nejvyšší kontrolní úřad. Šlo pouze o to, aby mohl dál pracovat, aby byla zakotvena jeho nezávislost v nové české Ústavě a aby s jeho závěry pracovala vláda i parlament. Co se stalo? Tento parlament, tzn. ve svém prvním volebním období přijal nový zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu a udělal všechno pro to, aby nebyly zprůhledněny veřejné finance, aby tento parlament o tom věděl co nejméně a vláda aby nebyla obtěžována tím, že musí kontrolní závěry Nejvyššího kontrolního úřadu projednávat. To opomenu skutečnost, že tento parlament vytvořil kolegium Nejvyššího kontrolního úřadu, ze které vyplývá, že pokud je zapotřebí, tak kontrolní závěr je tímto kolegiem pozměněn tak, aby to nebylo tak drastické pro tuto vládu a tuto ekonomiku. To není asi vytváření správného prostředí a zároveň také pečování o bariéry, které by umožnily zneužívání tohoto prostředí, to je spíše napomáhání tomuto prostředí.
Samozřejmě, že totéž se týká v podstatě zákona, který by měl hovořit o tom, jakým způsobem stát má vykonávat svá majetková práva. Chtěla bych pouze upozornit na to, že bývalý federální zákon o Federálním ministerstvu státní kontroly byl jediná právní norma, která v tomto směru měla dílčí opatření. Od té doby, co byla zrušena, nic takového neexistuje a stát takováto práva bude řekla bych navrhovat v okamžiku, kdy bude minimální objem vlastnických výkonů práv, která mu náležejí. Je to divné a dalo by se dokonce hovořit o tom, že je to záměrné. Nechci tímto způsobem vládu podezírat.
O co ještě jde z hlediska veřejných financí, které samozřejmě nemáme zákonem upraveny? Chtěla bych hovořit o tom, že existuje dopis v rozpočtovém výboru pana ministra financí, že tyto kroky, které vláda měla dávno provést a které by zjednodušily výklad všech způsobů chování orgánů veřejné správy i ve vztahu k podnikatelské sféře a zprůhlednily využívání finančních prostředků státního rozpočtu a obecního rozpočtu, byly stále odsouvány a pravděpodobné v nějaké dohledné době teprve budou přijaty.
Mělo to nejen dopady na využívání finančních prostředků státního rozpočtu, ale, bohužel, i obecních rozpočtů. A já se domnívám, že o těch obecních rozpočtech a o zadlužení obcí bychom někdy v tomto parlamentu, zejména při přijímání státního rozpočtu, měli také trochu více hovořit.
Pokud bychom chtěli říci, že je to z neznalosti, bylo by to omluvitelné, ale my jsme podepsali v roce 1993 Asociační úmluvu s EU a ta nám také říká něco o tom, jakým způsobem máme s veřejnými rozpočty v této oblasti nakládat, EU má řadu norem, které upravují tyto činnosti, řadu norem, které hovoří o veřejných službách, a my jsme dosud dělali, že je nevidíme, že se nám to nehodí a že to není vhodné do liberální tržní ekonomiky. Já bych chtěla upozornit na tomto postupu se domluvily státy EU, které zastávají liberálně tržní ekonomiku i sociálně tržní ekonomiku, takže asi toto není zrovna ten důvod, který by byl tím nejzávažnějším.
Máme ovšem ještě jednu oblast, o které se v poslední době začalo hovořit, a to jakým způsobem veřejná správa, tzn. především ministerstva a obce, ve své vlastní působnosti kontroluje, jak je nakládáno s prostředky, které představují jejich rozpočet, a to ať už jde o prostředky, které jdou ze státního rozpočtu, nebo které si vytváří sama. Proto měly být vytvořeny vnitřní kontrolní systémy. Asociační úmluva s EU v článku 84, odst. 2 a) ukládá tomuto státu, a tady bych chtěla říci, že se k tomu dobrovolně přihlásil, podepsal tuto úmluvu, a jak je nám, členům parlamentu známo, mezinárodní úmluva je nadřazena národnímu právu, ukládá zřízení vnitřních kontrolních útvarů ve veřejné správě jako nástroj ke kontrole využívání finančních prostředků veřejné správy. Chtěla bych tu jen uvést malý příklad. Když se zeptáte pana ministra dopravy, který patří mezi ten resort, který je jedním z velkých uživatelů prostředků státního rozpočtu, kolik pracovníků pracuje na této vnitřní kontrole a kolik kontrol bylo provedeno ve vztahu k účelovému využívání prostředků veřejné správy nebo jejího rozpočtu, tak se dovíte, že jsou to počty pracovníků, pro které nemusíte použít ani jednu ruku. To znamená, že je to velice nízký počet a kontroly jsou velmi mizivé. Potom se také stává, když přijde NKD, že má kontrolní závěry poměrně dost problematické.
Jako člen kontrolního podvýboru jsem podobnou otázku položila panu bývalému náměstkovi ministra zdravotnictví Hellerovi a ptala jsme se ho, kdy byl zřízen útvar, který vlastně metodicky řídí zdravotnická zařízení z hlediska jejich systému hospodaření, a kdy tedy také tento útvar nebo jiný kontrolní útvar Ministerstva zdravotnictví provedl kontroly v těchto zařízeních před tím, než došlo k velmi zajímavým výsledkům hospodaření, které postihuje ve zdravotnických zařízeních skoro každého z nás. Dozvěděli jsme se, že takový útvar, který se řízením těchto státních zdravotnických zařízeních zabývá, byl zřízen vloni na podzim a těch kontrol vnitřního resortu bylo velice málo. Zato kontrolní prověrka NKÚ byla velmi problematická a samozřejmé neříkala nic o tom, jak pěkným způsobem s těmito prostředky je nakládáno.
Samozřejmě, že takto bychom mohli postupovat dále a není to ani Ministerstvo financí, které se nějak intenzívně zabývalo vnitřní kontrolou činnosti svého resortu nebo jím podřízených organizací. Např. na podvýboru pro kontrolu jsme se dozvěděli, že donedávna na kontrole finančních úřadů, na kontrole kapitálového trhu, na kontrolu devizového trhu pracovalo 15 pracovníků. Možná, že se vám to bude zdát moc, možná, že málo. Mně se to zdá trochu málo pro objem finančních prostředků, který by měl být sledován. To je jedna oblast. Takže uzavřeme to tím, že s prostředky, které má stát k dispozici, a není jich mnoho, takže bychom s nimi měli hospodařit velmi dobře, hospodařit asi velmi dobře neumíme, a pro jistotu, abychom to nepokazili, se raději neptáme, jak bylo hospodařeno. To znamená, že nemáme ani tu zpětnou vazbu a vláda potom nemůže dělat ta opatření, která by jí příslušela. Pokud to náhodou udělá NKÚ, tak vláda pro jistotu vezme závěry NKÚ na vědomí, aby také nemusela ukládat příslušným ministrům, jakým způsobem mají spravit svůj systém hospodaření ve vlastním resortu. Doufejme, že pravidla hospodárnosti ve výdajích veřejného sektoru to spraví. Já ovšem říkám: Je to trochu pozdě, pokud by to bylo dřív, pravděpodobně bychom dneska měli veselejší tváře.
Pokud jde ještě o další kroky, které směřují k dokončení změn vyplývajících z transformace naší společnosti, a všimněte si, že mluvím o společnosti, nemluvím o transformaci pouze ekonomiky (my jsme si to trochu zúžili, ekonomika není celá transformace společnosti), bude nutno podle Asociační úmluvy s EU v nejbližší době přicházet stále více dotazů, jak jednotlivé úkoly naplňujeme; v dnešních novinách si můžeme přečíst, že dosavadní posuzování našeho stavu harmonizace podmínek s EU z hlediska ostatních středoevropských zemí je sice dobré, ale v žádném případě není tak dobré, abychom byli připraveni na toto členství.
Ráda bych poukázala na to, že tento dokument, upozorňuji znovu, že to je mezinárodní smlouva, obsahuje řadu koncepčních prací, které by měly být vládou zpracovány a které by měly umožnit v různých resortech přijímání takových restrukturalizačních kroků, jež by navodily naši možnost propojení integrace v rámci Evropy.
Budu hovořit pouze o dopravě, kde je zcela zřejmé, že se snažíme hledat svou vlastní cestu bez ohledu na to, že společné cíle integrované Evropy, kde usilujeme o členství, jsou nám cizí, my je považujeme za nesprávné a v dnešní Mladé frontě jsem si znovu přečetla, že pan náměstek Tošovský z ministerstva dopravy a spojů polemizuje se zásadami, které souvisejí s dopravní politikou EU tak, jak je pojímána případně opozicí. Chtěla bych upozornit, že názory opozice v tomto směru nejsou v rozporu s těmito principy, a bylo by dobré, abychom se s tím trochu blíže seznámili.
Je mi pouze líto, že když jsem navrhovala před asi 2 měsíci, abychom takovými dokumenty se zabývali tady v parlamentu a také si uvědomili naši odpovědnost za tento proces, nepodařilo se usnesení parlamentu o předložení dopravní politiky a restrukturalizace nebo transformace na železnici prohlasovat.
Chtěla bych vás jako členy parlamentu informovat pouze o tom, že velmi často při jednáních se zahraničními parlamenty, tzn. s parlamenty členských zemí Evropské unie, jsme dotazováni, jak vykonáváme v parlamentu jako celek, ne jako opozice, kontrolní funkci ve vztahu k vládě. Kontrolní funkce parlamentu přísluší koalici i opozici, a já mám dnes pocit, že tady stojí zase na jednom břehu koalice, na druhé straně opozice, opozice nemá pravdu, koalice má pravdu vždy.
Chtěla bych jenom říci, to se děje bohužel v českém parlamentu. V Jiných evropských parlamentech je toto chování trochu jiné. Pokud budeme chtít patřit do Evropy, budeme muset asi změnit i tyto své způsoby.
Závěr - jeden jediný. Je velmi dobře, že vláda procitla a určité kroky přijala. Je velmi dobře, že hovoří o tom, že tyto kroky nejsou komplexní a úplné, že za nimi budou mět následovat další. Ale je velmi špatné, že byly tak pozdě, přestože to vláda musela vědět. Nebylo to z nevědomí. A bylo by správné, aby to bylo v odpovědi na tuto diskusi řečeno - proč to vláda udělala tak pozdě.
Nemůže hovořit o tom, že to bylo vinou rozdělení státu, nebo že to bylo vinou dokončení privatizačního procesu. Vláda byla zvolena proto, aby zvládla všechny funkce, které jí přísluší. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: O slovo se přihlásil ministr financí Ivan Kočárník, který má přednostní právo, takže já mu slovo udělím. Pokud se nepřihlásí někdo jiný, bude na řadě pan poslanec Karel Machovec.
Místopředseda vlády ČR Ivan Kočárník: Vážený pane předsedající, vážená Poslanecká sněmovno, dovolte mi, abych krátce reagoval na vystoupení paní poslankyně Kořínkové. Paní poslankyně, možná skutečnost, že vy jste nebyla v této sněmovně v minulém funkčním období, vás trochu omlouvá za to, co jste zde řekla. Chtěl bych zde připomenout, pokud jde o majetek státu, že byla v podstatě dvě možná řešení - když jsem já přišel do funkce ministra financí. Bud připravit normu, která bude normou provizorní a bude hned fungovat, s tím, že uděláme potom normu definitivní - potom vysvětlím z jakých důvodů - a nebo budeme čekat nějakou delší dobu. Já vás překvapím - my jsme připravili tu normu hned. Norma byla v této sněmovně, byla zde půldruhého roku a sněmovna se nakonec rozhodla, a to nebyla jenom koalice, že chce už definitivní normu novou. Už tu, která bude odpovídat podmínkám tržní ekonomiky Evropské unie atd. Ano zákon je zde a můžete si ho vyhledat. Byl skutečně Ministerstvem financí připraven na sklonku roku 1992 a byl sem předložen. Měl překlenout určitý čas, než se podaří vytvořit normu novou.
Teď nebudu hovořit o tom, že návrh věcného záměru zákona o majetku státu je hotov už půl roku. Ted jsem se rozhodl, že jsem jej pustil i bez dohody mezi ministerstvy do vlády, nicméně zůstává jeden kardinální problém. Ten se jmenuje transformace rozpočtových a příspěvkových organizací. Pokusím se vysvětlit, v čem je čertovo kopýtko.
Čertovo kopýtko je v tom, že minulý systém, ale i systém, který máme dnes, rozlišuje vlastně několik tisíc států, neboli - řečeno jinak - naše rozpočtové a příspěvkové organizace mají právní subjektivitu a vystupují jménem státu, každá z nich díky své právní subjektivitě. V zemích Evropské unie a tam, kam směřujeme, je obvyklé, že stát jako subjekt soukromého práva je jenom jeden. Neboli, jsou-li tyto entity dnešní rozpočtové a příspěvkové organizace, tak jsou - a v tom je kámen sporu - de facto pouze organizačními složkami státu, protože stát je jeden jakožto subjekt práva, tudíž nemohou mít právní subjektivitu a mohou jednat jedině v rámci zmocnění, které mají.
My jsme nad tímto problémem seděli dva roky, připravili jsme jej a mohu vás ujistit, že je tolik lobistických zájmů toto neudělat, nechat dále systém, kdy budou mít právní subjektivitu jednotlivé příspěvkové a rozpočtové organizace, že to v podstatě je na jakémsi mrtvém bodě. Chceme teď prostřednictvím překlenutí - bůh s tím - že se udělá speciální zákon pro školy, z tohoto hlediska to trochu pokřivit, aby to prošlo a vůbec se to dostalo na světlo světa, aby tato norma byla. Princip totiž spočívá v tom, že ten, kdo má státní majetek a hospodaří se státním majetkem, je organizační složkou státu a může s majetkem nakládat pouze v rámci jistých zmocnění. Nemůže majetek zastavovat, jak se to děje mnohdy dnes, bohužel, díky tomu, že mají právní subjektivitu apod.
Já s vámi souhlasím v té věci, že je to potřeba. Velice s vámi souhlasím, protože já tu potřebnost cítím možná víc než kdokoli jiný. Ale chci vás ujistit, že v žádném případě není nečinností - chcete-li v daném případě mojí - nebo neochotou tento problém řešit, ale že přerod současných právnických osob rozpočtových a příspěvkových organizací je skutečně přerodem obrovským, na který - chcete-li - mentálně dnešní instituce, které takto hospodaří, vůbec ještě nedorostly.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministrovi. Zvu k řečništi pana poslance Karla Machovce. Pardon, faktická poznámka má přednost - paní poslankyně Kořínková.
Poslankyně Květoslava Kořínková: Já bych byla moc ráda, vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, kdybychom si uvědomili, že samozřejmě mentálních problémů při transformaci naší společnosti je mnoho. Není to jenom transformace příspěvkových a rozpočtových organizací na nové právní subjekty. A my je musíme zvládnout. Takže je mi líto, že tato sněmovna váš návrh, pane ministře - a nyní mi promiňte, že jsem vás tímto způsobem oslovila - v podstatě neodsouhlasila. Ale mně šlo v mém vystoupení o to, abychom si řekli, co je větší škoda. Zda věci stále posouvat před sebou, nebo je řešit po krocích. Tak, jak jste nám předložili "balíček", říkáte, že to v podstatě bude po krocích. Já si myslím, že i tak bylo možno řešit veřejný sektor. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Paní poslankyně, můžete pana ministra oslovovat tak, jak jste jej oslovila. Umožňuje vám to jednací řád i etika. Faktickou poznámku má pan poslanec Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážení kolegové, mám také jednu poznámku o zákonu o státním majetku. Chápu, že zákon pro přechodné období nemůže být dokonalý, ale je třeba říci, že zákon, který byl připraven jako přechodný v minulém období, byl připraven tak špatně, že se nedivím, že i minulá Poslanecká sněmovna ho nepřijala. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Mám před sebou více než 15 přihlášek do rozpravy, teď snad mohu pozvat k řečništi pana poslance Karla Machovce a oznámit, že se připraví pan poslanec Pavel Dostál.
Poslanec Karel Machovec: Dámy a pánové, vážená vládo, či spíše vážené vládní torzo, protože při pohledu do lavice za mnou mne napadá otázka, zda už náhodou neprobíhá restrukturalizace vlády.
Chtěl bych se zde zmínit a diskutovat naprosto věcné o příčinách krize, která probíhá v resortu zemědělství. Nedomnívám se, že to je krize v pravém slova smyslu, že to je spíše krize konkurenceschopnosti našeho zemědělství. Ovšem tato krize konkurenceschopnosti našeho zemědělství není dána neschopností českých zemědělců, ona je dána nerovnými podmínkami českých zemědělců. Příčinou toho, co v současné době ukazuje záporné saldo zahraničního agrárního obchodu ve výši 22 miliard, není neschopnost českých zemědělců vytvořit produkci, která je konkurenceschopná na zahraničních trzích.
Je to důsledek toho, že česká produkce má nerovnoprávné postavení a to jako produkce, která je z této republiky vyvážena, a bohužel díky tomu, co se děje dneska s tzv. velkodistribučními sítěmi, i uvnitř tohoto státu.
Schodek v bilanci agrárního zahraničního obchodu se soustavně zhoršuje. V roce 1991 byla ještě bilance tohoto obchodu kladná 2,5 miliardami, v roce 1994 byl deficit 9 miliard korun a v roce 1996 již zmiňovaných 22 miliard korun. Je tady s podivem, že odvětví, které představuje 3 % hrubého domácího produktu, se podílí na záporném saldu obchodní bilance celými 14 %.
Podmínky pro dovozy do České republiky jsou podstatně výhodnější, než náš export, což se projevuje zejména v disproporcích ve vztazích s vyspělými zeměmi. Zatímco ještě v roce 1991 byla bilance agrárního zahraničního obchodu s Evropskou unií kladná, + 4 miliardy, v roce 1994 už to bylo - 7 miliard a v roce 1996 je to už - 17 miliard.
Agrární dovozy z Evropské unie do České republiky vzrostly v roce 1994 oproti roku 1991 o 178 %, české vývozy pouze o 3 %.
Naivní otevírání se světu ovšem neskončilo. Naše platné celní sazby v porovnání s Evropskou unií jsou několikanásobně nižší a bude tomu tak i v r. 2000. Tehdy bude celní sazba Evropské unie oproti naší u hovězího masa 4,5 x vyšší, u sušeného mléka 4,7 x, u měkké pšenice 4,8 x atd. Zemědělství České republiky nemá žádné možnosti se proti subvencovaným výrobkům bránit. V této chvíli voláme nejenom po antidumpingovém zákoně, ale voláme ještě spíše po zákoně na mimořádnou ochranu dovozu a vývozu, tak jak to umožňuje speciální klauzule dohod WTO.
Myslím si, že mluvit o těchto zákonech se zpožděním 2 let po uzavření dohod je poněkud pozdě. A pokud máme dále mluvit o českém zemědělství jako o konkurenceschopném resortu, pak se zcela vážně musíme zabývat dvěma otázkami. Otázka č. 1 jsou negociační jednání, tzv. vyjednání pozice ČR směrem k Evropské unii, a jsme na to při svých zahraničních návštěvách upozorňováni, abychom tento proces nepodceňovali, že mnohé z těchto chyb, které se staly v bývalém nebo minulém období, se dají při těchto negociačníeh jednáních vylepšit.
Tou druhou je otázka konkurenceschopnosti českého zemědělství. Tady je nutno si uvědomit, a měla by si to uvědomit jak vláda, tak opozice, že o konkurenceschopnosti českého zemědělce nebude rozhodovat konkurenceschopnost českého prvovýrobce. Bude o tom rozhodovat konkurenceschopnost českého zpracovatelského a potravinářského průmyslu.
Domnívám se, že budou velmi nutná opatření v rámci vládních i nevládních balíčků, opatření k posílení konkurenceschopnosti právě potravinářského průmyslu. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: O slovo se hlásí místopředseda vlády a ministr zemědělství pan Josef Lux. Dostane ho přednostně. Poté snad pan poslanec Dostál.
Místopředseda vlády ČR Josef Lux: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych říci, že onomu vládnímu torzu odpovídá asi tak přesně poslanecké torzo. Kdybychom to přepočítali, tak myslím, že vláda by dopadla lépe. To jenom k oné poznámce.
Tady se hovořilo o krizi konkurenceschopnosti českého zemědělství. Chtěl bych říci, že české zemědělství, jako jedno z odvětví českého hospodářství z velké části skutečnou transformaci možná na rozdíl od některých velkých průmyslových podniků již dneska absolvovalo. Skutečně došlo ke změně majetkových vztahů, došlo ke změně struktury, způsobu hospodaření, a co je důležité, že také nabídka domácí výroby odpovídá v rozhodující míře domácí poptávce.
Co se týká nerovných podmínek, - a v tom musím panu poslanci dát za pravdu, - že tady existuje určitá asymetrie v podmínkách zahraničního obchodu. Nicméně základní výhodou českého zemědělství ve srovnání s ostatním světem, především s Evropskou unií, je velikost koncentrace půdní držby, velikost koncentrace kapitálu a v tomto smyslu máme založenu do budoucna zásadní komparativní výhodu, a já jsem přesvědčen, že přestože naše zemědělství v tuto chvíli není srovnatelné z pohledu konkurenceschopnosti s Evropskou unií, ale že do budoucna tuto šanci má. Tady je třeba vědět, že onen rozdíl mezi úrovní intenzity hospodaření ať už na poli či ve stáji existoval a ten rozdíl byl mnohdy propastný.
Tam, kde je malý generační interval zvířat, např. u drůbeže, už dneska fakticky konkurenceschopní jsme. Samozřejmě čím delší generační interval, např. u skotu 5,5 roku, tak není možné za jednu generaci těchto zvířat se stát konkurenceschopnými. Je to otázka dlouhodobá.
Co se týká schodku zahraničního obchodu, chtěl bych říci, proč tento schodek narůstal. První příčina je hlavně v tom, že v českém zemědělství zmizela ona nesmyslná nadvýroba, která ve většině komodit existovala. Minulý režim totiž pod heslem soběstačnosti intenzifikoval zemědělskou výrobu nesmyslně i v podmínkách, které nejsou vhodné pro intenzivní charakter zemědělské prvovýroby, na horách a jinde, za cenu velkých nákladů státního rozpočtu, a ani jsme si nevšimli, že jsme soběstační byli, protože velké množství potravin u nás snědli sovětští vojáci, mnoho se jich vyvezlo na východ. Máme docela přesné záznamy, kolik se jich vyvezlo, již méně záznamů je o tom, jestli za to někdo zaplatil.
A ta nadvýroba, která tady existovala, ta postupně v jednotlivých komoditách se přizpůsobovala domácí poptávce. Dneska se tak stalo u všech komodit s výjimkou mléka. Mléko je jediná komodita, kde existuje zásadní nadvýroba, řádově 800 milionů litrů ročně. A samozřejmě, že toto odstraňování této nadvýroby znamenalo, že postupně se nepodílela tato nadvýroba na vývozu z České republiky.
Chtěl bych říci zodpovědně, že jsem přesvědčen o tom, že tento stát má lepší využití pro peníze daňových poplatníků, než soutěžit s ostatními státy Evropy o subvencovaný vývoz zemědělských komodit. Jsem o tom přesvědčen. Tudy cesta agrární politiky nevede. Cesta agrární politiky nevede podporou ceny a také změna politiky Evropské unie odchází od podpory ceny, ale vede k podpoře příjmů zemědělců.