Dalším důvodem tohoto schodku zahraničního obchodu je zásadní nárůst komodit, které dříve na našem trhu byly zastoupeny jako šafrán: Jižní ovoce, otázka celého spektra komodit, které se u nás nevyrábějí. Ty se podílejí základní částí na růstu tohoto schodku.
Chtěl bych tuto sněmovnu informovat o tom, že v komoditách pro naše zemědělství důležitých, tzn. obilí, maso, mléko, vejce a komodit rostlinné produkce ve všech těchto komoditách více vyvážíme než dovážíme.
To je důležité, abychom si uvědomili.
Třetím důvodem je také otázka faktické konkurenceschopnosti. Tady souhlasím s panem poslancem, že dnes si nemají šanci konkurovat podnikatelé, zemědělci a zpracovatelé, ale bohužel o konkurenceschopnosti rozhoduje míra subvencí a míra ochrany trhu jednotlivých podniků.
Řešení této situace vidím jednak v domácí podpoře konkurenceschopnosti. Chtěl bych informovat, že základním nástrojem je garanční fond, který zprostředkovává do českého zemědělství každý měsíc více než 1 miliardu úvěrů s průměrným úrokem kolem 3 %. Je to významný nástroj, na kterém se vláda uměla shodnout a který umožňuje našim zemědělcům dosáhnout nákupem technologie, strojů, nových věcí této konkurenceschopnosti.
Co se týče srovnatelnosti podmínek, je třeba korektně říci, že dnes tato asymetrie existuje. Právě ona změna politiky vlády si mj. klade za cíl tuto asymetrii odstranit. Naším cílem není větší ochrana zemědělství než u ostatních našich sousedů, ale srovnatelnost. Naším přáním by bylo, aby oni skončili s ochranou trhu. Jestliže to neučiní, musíme se stát srovnatelnými. Nástroje k tomu jsou krátkodobé a dlouhodobé. Z pohledu krátkodobých je to vyjednávání o jednotlivých komoditách. Např. se nám podařilo zastavit dovoz brambor z minulého roku při nadúrodě na domácím trhu, současné je to rozhodnutí o kvótě na dovoz jablek a celá řada dalších opatření.
Z dlouhodobých opatření je to zemědělský zákon, kde jsme navrhli jako doplněk vládního návrhu zákona zavedení minimální dovozní ceny. Ambicí tohoto opatření je zamezit subvencovanému dovozu zboží. Znamená to, že by bylo možné zakázat dovoz zboží - zemědělských komodit, jehož cena klesne pod 85 % ceny obvyklé. Souhlasím, že je třeba diskutovat o i tom, aby byla možnost zavést formu nákladové ceny u komodit, kde tato věc nefunguje. To je ale na detailnější diskusi.
Z pohledu dlouhodobého je to zcela zásadní nové jednání v rámci WTO a v rámci Evropské unie. Na tom jsme se již dohodli s Ministerstvem zahraniční a s Ministerstvem obchodu a připravujeme zásadní materiál k tomuto jednání.
Souhlasím, že o konkurenceschopnosti našeho zemědělství nerozhodnou jen prvovýrobci, ale také úroveň zpracovatelů. V tuto chvíli vidím tři důležité věci z pohledu agrární politiky.
Za prvé je to podpora konkurenceschopnosti v intenzívní oblasti prostřednictvím garančního fondu.
Za druhé je to přímá podpora příjmů zemědělců ve znevýhodněných oblastech, kde zemědělci v těchto oblastech nemají šanci konkurovat zemědělcům v kraji a bez této přímé podpory by skončili s tímto hospodařením.
Za třetí je to otázka odstranění oné asymetrie.
Myslím si, že každý spotřebitel této země si může udělat obraz o úrovni našeho zemědělství na základě nabídky a kvality trhu s potravinami. Za několik let může každý spotřebitel i v poslední vesnici zaznamenat kvalitativní nárůst kvality a sortimentu zboží, a co je důležité, že rozhodující množství zboží je z domácí produkce.
Co se týče katastrofických scénářů, které občas slyšíme o zániku zemědělství, ten, kdo jede českou krajinou vidí, že tomu tak není, byť by si to možná někdo přál.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: S faktickou poznámkou se hlásil nejdříve pan poslanec Machovec, pak pan poslanec Šulák. Pak se snad dostane do rozpravy pan poslanec Dostál.
Poslanec Karel Machovec: Budu krátce reagovat na pana místopředsedu vlády, ministra zemědělství Luxe.
V žádném případě jsem neřekl, že české zemědělství je v krizi. Řekl jsem, že krize konkurenceschopnosti má své vnější faktory a že je dána spíše nerovnoprávným postavením českých zemědělců v zahraničním obchodě a v obchodě vůbec.
Nicméně další dvě věci mě trochu zarážejí. Domácí přebytek mléka ano - je tady zhruba 600 miliónů přebytku mléka, nicméně přes hranice nám sem jde zhruba 300 miliónů litrů mléka pod jinou celní deklarací jako komponenty krmných směsí. Na rozdíl od Evropské unie nejsme schopni používat kombinovaná cla, kombinovanou tarifní ochranu. To je jeden z dalších námětů, jak vylepšit ochranu našeho trhu.
Je pravda, že se zemědělská výroba přizpůsobila v této chvíli domácí poptávce. Nesporně to pravda je. Je otázkou, zda tato skutečnost je naší výhodou zejména směrem k vyjednávání našich výrobních kvót směrem k Evropské unii. Domnívám se, že pokud by nám dnes z Evropské unie zaručili, že naše domácí poptávka bude zároveň naší výrobní kvótou, byli bychom na tom skutečně dobře. Obávám se ale , že k tomuto nedojde.
Podpůrný garanční fond. Vidím to stejně jako vy, pane ministře, jako důležitou součást restrukturalizace zemědělství. Souhlasím s tím, že zemědělství prošlo hlubokou restrukturalizační změnou, daleko hlubší než ostatní průmyslová odvětví, produktivita na pracovníka neustále stoupá při jedněch z nejnižších mezd v této republice. Možná, že by to byl příklad pro některá průmyslová odvětví.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, upozorňuji vás na čas, podle jednacího řádu máte 2 minuty.
Poslanec Karel Machovec: Ke konkurenceschopnosti chci říci toto:
V podpůrném garančním fondu není žádný titul, který by podpořil investice do zpracovatelského průmyslu. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji za pochopení. S faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Šulák.
Chtěl bych připomenout, že podle jednacího řádu máme na faktickou poznámku určeny maximálně 2 minuty.
Poslanec Petr Šulák: Panu ministrovi Luxovi bych doporučil jednu věc: aby si udělal čas a přijel někdy na Valašsko, které patří také k české krajině a podíval se na to, jak vypadají zemědělské objekty na Valašsku, jak tam vypadají pole apod. Možná, že by došel k jinému závěru.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: K řečništi zvu pana poslance Dostála. Připraví se pan poslanec Šulák.
Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovolte, abych porušil stereotyp, který nutně v této sněmovně musel nastal, to je že opozice zaměřuje svá slova pouze na vládu. Chtěl bych využít přítomnosti pana guvernéra Tošovského k tomu, abych mohl vznést jeden dotaz související s opatřením balíčku, kde se mluví o zintenzivnění ekonomické a hospodářské kriminality.
Myslím si, že by bylo nekorektní, abych - pokud se týká některých záležitostí souvisejících s bankami - se obracel na pana ministra Kočárníka. Jednak tady není, takže bych byl jako žid u Zdi nářků a musel bych si toho člověka představit, ale hlavně by mi řekl, že odpovědný je pan guvernér.
O co mi jde? Jde mi o tzv. tunelování podniků privatizovaných kupónovou metodou a o tunelování, které provádí banky, nad kterými vaše centrální banka má provádět dozor.
V tisku byly rozebírány různé aféry v návaznosti na kupónovou privatizaci. Bohužel obvykle pozdě, neboť tuneláři pracují bez reklamy a rychle. Zatím se hovořilo o vytunelování bank a privatizačních fondů. Tuneluje se ale dále, jiným způsobem a legálním způsobem.
Většina obchodů s akciemi probíhá mimo burzu, mezi cenami akcií na burze a cenami, které uvádí při změně majitele Středisko cenných papírů jsou diametrální rozdíly. Pouze se konstatuje, že banky poskytují úvěry jimi vlastněným podnikům prostřednictvím jejich privatizačních fondů. Otázkou je, proč tak činí?
Dovolte, abych nastínil model postupu vytunelování podniku bankami. Abych se přiznal, na tomto modelu se mnou pracovali poldové, kteří mají špatnou náladu z toho, že proti tomu nemohou nic dělat, protože se to děje zcela legálním způsobem.
Investiční privatizační fond banky zakoupí akcie např. 15 průměrných podniků za nízkou cenu, např. 200 Kč za akcii.
Nazvěme tuto skupinu podniků skupinou A. - Pane předsedající, já bych byl rád, kdyby pan místopředseda vlády neříkal, že tady navádím k páchání trestné činnosti.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Prosím, abychom se snažili dodržovat jednací řád.
Poslanec Pavel Dostál: To je tedy ta skupina podniků A.
Dále - investiční privatizační fond banky zakoupí akcie, např. 5 doposud prosperujících podniků, tak ovšem, aby dosáhl majoritu na valných hromadách. Tuto skupinu podniků nazveme skupinou B.
To vše je legální a mohou to udělat fondy velkých bank. Např. fondy IPB, fondy První investiční apod.
Poté privatizační fond svolá mimořádné valné hromady u skupin podniků 8, na což má podle zákona nárok. Jde o mimořádnou valnou hromadu, to zdůrazňuji, protože se musí postupovat rychle, než se to provalí. Na těchto valných hromadách si volí svá představenstva. Na nejbližších nových představenstvech skupiny podniků B, zatím prosperujících, je přednesen návrh, aby podnik zakoupil akcie určených podniků ze skupiny A. Na to, aby si vzal astronomický úvěr, který mu ovšem poskytne mateřská banka privatizačních fondů, vládnoucí v podnicích skupiny B. Návrhy jsou samozřejmě schváleny, protože představenstva jsou již od mimořádné valné hromady pod kontrolou.
A nyní vtip celé akce. Prodejní cena akcií podniků skupiny A je několikanásobně vyšší, než za kterou ji původně banka prostřednictvím svých privatizačních fondů nebo také burzovních společností, kde jsou akcie v meziskladu, kde je tedy nakoupila, např. už za tisíc korun za akcii. Podmínkou samozřejmě je, že obchody s akciemi nemohou jít přes burzu, tam by takové náhlé cenové skoky nebyly možné. Trh prostě musí v této souvislosti zůstat neprůhledný. Jaké jsou důsledky?
Banka se zbaví akcií podniků skupiny A a ještě na tom vydělá slušný balík. Zůstanou jí lepší podniky skupiny B, u kterých je předpoklad, že by mohly poskytnuté úvěry splatit, a když by mezitím zbankrotovaly, zase se nic pro banku nestane, protože peníze z prodeje akcií podniků A má již doma.
Pro dobré podniky skupiny B již tak růžová situace není, protože místo aby vydělané peníze investovaly do svého rozvoje, zcela neplodně je vynaloží na nákup předražených akcií podniků A. Takže jsou na nejlepší cestě k zániku, jsou vytunelovány.
Jelikož jde, vážený pane guvernére, v poslední době o masově používaný postup, moc bych vás prosil, kdybyste mi odpověděl na jednu otázku: co s tím hodláte dělat? Děkuji vám předem.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Dostálovi a táži se pana guvernéra i pana poslance Šuláka, jelikož tuto situaci nemáme přesně popsánu v jednacím řádu a nelze než reagovat na výzvu poslance, zdali pan poslanec Šulák posečká a umožní panu guvernérovi odpovědět. - (Posl. Šulák: ano.) - Prosím, pane guvernére.
Guvernér ČNB Josef Tošovský: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, dámy a pánové. Musím říci, pane poslanče, že tento scénář je pro mne nový, je vidět, že nejsem dostatečně cvičen v těchto nečistých praktikách, ale odpověď je jednoduchá.
Tuto situaci, tzn. vztah bank k jejich dceřiným společnostem, investičním fondům a jejich investování do podniků chceme řešit úpravou zákona o bankách. Primárně bychom chtěli docílit toho, aby investiční fondy, vlastněné bankami, byly tzv. portfoliovými fondy, což znamená, že by tyto fondy nemohly mít více než 10 % akcií daného podniku. Pak pouze v teoretickém případě by se mohly stát majoritními, ale prakticky je to téměř vyloučeno. Nemohly by tedy vstupovat do představenstev a dozorčích rad a ovlivňovat přímo chod podniků.
(Posl. Dostál: a od kdy?)
Pokud jde o čas, v bankovní komisi Poslanecké sněmovny se již několikrát projednával návrh novely zákona o bankách. Musím říci, že toto opatření vůbec není snadné, má i určité národohospodářské, ale i podnikové důsledky, zejména v případě bank, které mají hodně takovýchto majoritních a jiných účastí. Pokud by se jich okamžitě dnem D účinnosti zákona musely zbavit, pak by pravděpodobně došlo k obrovskému propadu cen akcií na trhu a v důsledku toho k velkým ztrátám.
Bude proto třeba zavést určité časové období, které by mělo být co nejkratší, ale zároveň dostatečně dlouhé ke schůdnému vypořádání. Možná, že celý proces budeme muset rozdělit do několika časových etap.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu guvernéru Tošovskému. K řečništi zvu pana poslance Šuláka, připraví se pan poslanec Vladimír Šulák.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a páni kolegové! Po prostudování podkladů vlády k bodu číslo 38, tj. Zprávy ke korekcím české ekonomiky a dalším transformačním opatřením, si dovoluji přednést několik poznámek.
Obecně je možno k neutěšenému stavu ekonomiky České republiky říci, že zásah centrální banky v polovině roku 1996 do agregátní poptávky a tím do obchodní bilance vývoje cen byl zoufalým pokusem centrální banky řešit situaci a také pokračující inflaci v době, kdy věci měla již dávno řešit vláda.
Vláda však k problému s obchodní bilancí přistupovala z ideologických hledisek a na vznikající krizi adekvátně nereagovala.
Uplatněné finanční nástroje centrální banky - jak se ukázalo - samy o sobě nebyly dost účinné, resp. se projevily druhotné negativní účinky. Měly totiž být doprovázeny uplatňováním koncepční hospodářské politiky - mám na mysli především průmyslovou a proexportní politiku. Rovněž nebylo dostatečné posilováno vědomí české veřejnosti o rovnocennosti českých výrobků a českých výrobců - známe příklad té akce Czech Made.
Nedostatečná platební disciplína podniků, mimo nízkého právního povědomí, má svůj základ v podkapitalizování podniků a v nedostupnosti levných střednědobých a dlouhodobých úvěrů, nutných k jejich normální existenci.
Úzkým hrdlem české ekonomiky nebyla existence byrokratických opatření, jak se vláda domnívá, ale naopak neexistence regulativů k ochraně kapitálového trhu, potlačování monopolů, nekalé hospodářské soutěže a nelegálních dovozů. Mzdový vývoj pak zejména je provokován přetrvávající inflací a existencí nepřiměřených výhod některých preferovaných skupin obyvatelstva, liberálním přístupem k tvorbě cen a myslím si, že je dost demagogické tvrdit, že nadměrný růst zaměstnaneckých mezd je způsoben nízkou úrovní nezaměstnanosti v České republice.
Lze souhlasit s tím, že problémy transformačního procesu vyvěrají ze způsobů provádění české privatizace.
Ve vyspělých západních ekonomikách se vždy privatizovalo takovým způsobem, že se pečlivě vážilo, co se privatizuje, jakou formou se privatizuje a v jakém časovém období se privatizuje. Nesouhlasím tedy s tím, že stávající problémy byly způsobeny zpomalujícím tempem privatizace. Myslím, že byly způsobeny koncepcí české privatizace.
Značnou roli při potížích české ekonomiky má současný stav bankovního sektoru. Zde nebyl namístě liberální přístup v otázce vzniku nových komerčních bank. Příliš mnoho těchto bank skončilo nucenou správou a likvidací. Prostředky na sanaci a likvidaci těchto zanikavších bank přirozeně někde chybí. Rovněž pozice bank jako rozhodujících vlastníků privatizačních fondů není tím nejlepším řešením. Dochází k nadměrnému srůstání průmyslového a bankovního sektoru a ke kapitálovému ždímání nebo chcete-li k tunelování podniků. Je pravda, že české podniky se dostaly do nezáviděníhodné situace, pokud jde o existenci nerovné konkurence s podniky zemí Evropské unie a ostatních vyspělých ekonomik. Po likvidaci, nikoliv transformaci renomovaných kapitálově silných státních podniků zahraničního obchodu ztratily totiž české průmyslové podniky to nejdůležitější, co v tržní ekonomice je zapotřebí, a sice kvalifikované a zavedené obchodní zázemí. Pak již jen následovala ztráta tradičních trhů.
Narychlo budované obchodní útvary českých podniků nemohly tento handicap přirozeně vyřešit. Vláda této základní příčině destrukce napomáhala také rušením zahraničních obchodních zastupitelstev na ambasádách a absolutním nezájmem o otázky exportu českých podniků.
Na všechny zmíněné problémy byla vláda při mnoha příležitostech opozicí, zejména představiteli sociální demokracie v kritických vystoupeních upozorňována. Byla také prezentována potřeba konkrétních účinných řešení a korekce strategie hospodářské politiky. Vláda však odmítala jakékoliv korekce hospodářské politiky, zlehčovala tvořící se nepříznivé jevy a víceméně pasivně přihlížela k narůstajícím krizovým projevům. Tento přístup vlády se nezměnil ani při sestavování státního rozpočtu na rok 1997, což se bohužel dost pozdě připouští i v samotném podkladu vlády. Až dramatický propad některých důležitých makroekonomických ukazatelů za 1. čtvrtletí 1997, jmenovitě schodek obchodní bilance, platební bilance, vysoká inflace, klesající příjmy státního rozpočtu probudily vládu k akci, to je ke zpracování tzv. balíčku, což je bohužel jen stabilizační a konsolidační program. V balíčku jsou zdůrazňována opatření fiskálního a měnového charakteru. Všimněme si, že vláda zůstává stále u onoho ideologického přístupu. Opatření regulační jsou jen trpně připouštěna a označována za doplňkové a sekundární. Je více než jasné, že účinnost zvolených dovozních depozit na ochranu obchodní a platební bilance je jen omezena, navíc proti možným dovozním přirážkám přináší podstatně nižší finanční efekt pro státní rozpočet, který by bylo možno použít k nápravě situace.
Sporná je také účinnost fiskálního opatření, tj. zvolená restrikce rozpočtových výdajů. Krácení příjmů obyvatelstva, investičních a věcných výdajů totiž dále negativně ovlivní koupěschopnost poptávky občanů i organizací a dále generuje stagnační tendence v hospodářství. Pokud nezůstanou jen proklamací, lze podmíněně pozitivně hodnotit přijetí opatření k dodržování zákonů, předpisů a pravidel pro fungování bankovního sektoru, finančního a kapitálového trhu.
Závěrem bych chtěl říci, že s ohledem na skutečnosti, které jsem zde uvedl, pro mě osobně je vládní balíček nedůvěryhodný a vážné pochybuji o jeho účinnosti vedoucí k nápravě současných poměrů v ekonomice České republiky.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Špidla, připraví se pan poslanec Lubomír Zaorálek.
Poslanec Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, stojíme v současné době před věcí, která je velmi významná. Stojíme v okamžiku, kdy se ukazuje, že základní hospodářská koncepce, kterou zvolila tato vláda, byla neúspěšná a začínají se projevovat stále nové a nové důkazy pro toto tvrzení.
Neúspěšnost je založena ve způsobu české privatizace. Vláda zvolila metodu, kterou nelze nazvat jinak, než dobrodružnou, metodu, která se snažila v jediném krátkém okamžiku v jakémsi skvělém záblesku času získat rozhodující změnu, a proto zvolila kupónovou privatizaci. Kupónová privatizace vynášená pro svoji rychlost měla právě ve své rychlosti svoji základní slabinu, protože v okamžiku, kdy strategické rozhodnutí bylo chybné a bylo vynuceno v koncentrovaném čase, jeho důsledky se koncentrují do krátkého časového období. Vláda se tedy v tomto okamžiku jako velmi mizerný manažer zbavila rozhodujícího rozměru moderní společnosti, to je času.
Kupónová privatizace nepřinesla koncentrovaný kapitál a právě problém koncentrace kapitálu a dlouhodobého nedostatku kapitálu se začíná stávat určující konstantou českého hospodářského života. V tento okamžik hledá vláda poměrně zoufale nové významné zdroje. A právě proto, nikoliv náhodou, se začíná ve velkém stylu diskutovat o zcela novém uspořádání důchodového systému. Začíná se hovořit o systému spoření na důchody, o vytvoření kapitálových fondů.
Toto pojetí je velmi riskantní. Zaprvé zásadně omezuje solidaritu ve společnosti, solidaritu, která je jistou konvencí a která zajišťuje, že člověk, který se dostane do důchodového věku, dostane skutečný důchod a snaží se ji nahradit spořením, u kterého je jisté pouze to, kolik příspěvků se do fondu vloží, nikoliv to, jaký důchod se z tohoto fondu získá. Přitom jsou uváděny stále nové a nové důkazy nebo zdánlivé důkazy o tom, že průběžné financování důchodového systému se vyčerpalo. Odvozuje se to od množství pracovní síly a od dalších podobných povrchních argumentů.
Základní problém financování důchodového systému spočívá v tom, zda vůbec roste nebo neroste hrubý domácí produkt. Pokud existuje vysoký hrubý domácí produkt, jde pochopitelně důchodový systém financovat jakýmkoliv způsobem a jeho uspořádání je pouze konvencí a záleží na tom, čemu dáme přednost.
Vláda v tento okamžik nevychází z koncepce pro důchodový systém jako takový, ale hledáním nového zdroje kapitálu, a proto nová nabídka, ona myšlenka kapitálových fondů. Vezmeme-li v úvahu představu, že do těchto fondů, kde bude povinné spoření, se bude spořit od - řekněme - 30 let a jejich plné čerpání nastane po dalších přibližně 30 - 40 letech, získá vláda tímto způsobem obrovské množství kapitálu, které je možno počítat v násobcích hrubého domácího produktu. Takový trojnásobek až čtyřnásobek. Svým způsobem donutí lidi odkládat svou spotřebu a donutí je k jakémusi nepřímému zdanění. Odtud ona snaha snížit celkový podíl průběžného financování.
Toto pojetí je riskantní, tak jak je celkově riskantní prostředí, které vláda vytvořila za 7 let, kdy je ve svém úřadě. Toto riskantní prostředí je spojeno nepochybně s některými osobnostmi ve vládě a základní rozhodnutí, která s sebou nesla to nejvýznamnější riziko jak pro hospodářství, tak zprostředkovaně i pro obyvatele, jsou spojena s osobností předsedy vlády Václava Klause. To je, myslím, nutné si uvědomit. Tato vláda riskuje na úkor svého obyvatelstva.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Zaorálek, připraví se pan poslanec Jiří Václavek.
Poslanec Lubomír Zaorálek: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážení poslanci, dovolte mi, abych v souvislosti s touto diskusí otevřel jedno téma, které já pokládám za velmi významné, ale dnes se přiznám, že si v něm připadám často jako osamělý lovec. Chtěl bych zde hájit jednu tezi, totiž že korekce současného ekonomického vývoje nelze provést bez korekce státní politiky vůči vědě a výzkumu, a tuto korekci postrádám jak v balíčku opatření, tak v zásadách vlády České republiky pro oblast výzkumu a vývoje, které nedávno vláda projednávala. Zásady, které vláda přijala, totiž neodpovídají na to základní - jak to udělat, aby poznatky i produkty vědy a výzkumu dokázal využít průmysl. Jak to udělat, aby věda a výzkum vůbec reagovaly na potřeby průmyslu?
Víte, že socialismus toto řešil velmi neslavně. Věda nutila podnikům to, o čem průmyslníci ani nevěděli, že to potřebují. My ale tento problém propojení vědy a průmyslu neřešíme vůbec.
Já jsem nenašel ani v zásadách ani v balíčku opatření žádný nápad, žádný recept na propojení vědy s výrobou. Mám dojem, že úpadek vědy zřejmě není noční můrou české politiky. Pan premiér nedávno na shromáždění obce Akademie věd řekl: "Můj vlastní obor nedává zcela jednoznačné a přesvědčivé kvantitativní výsledky ohledně vztahu mezi státními výdaji na vědu a výstupy základního výzkumu, mezi základním výzkumem a technologickými inovacemi, mezi technologií a tempem růstu produktivity a vůbec ekonomickým růstem." Pan premiér tedy říká, že ekonomická teorie dnes nepotvrzuje spojení investic do vědy a výzkumu s ekonomickým růstem. Ono je to pravda podle mne jen v té omezené míře, že zvýšení finančních prostředků do výzkumu opravdu neznamená doložitelně okamžité zvýšení a zrychlení ekonomického růstu. A neznamená to především proto, co jsem řekl předtím, protože je třeba stanovit pravidla hry mezi výzkumem, vládou, vědou. Je třeba stanovit a vytvořit propojení, o kterém jsem mluvil na začátku.
Chtěl bych tady uvést, co se píše ve zprávě, která byla před dvěma měsíci publikována, a je to zpráva Mezinárodního ústavu pro rozvoj řízení ve švýcarském Lausanne. V té zprávě se píše o snížení konkurenční schopnosti domácího hospodářství České republiky. V mezinárodním žebříčku poklesla naše republika ze 34. místa v roce 1996 na 36. místo v roce 1997. Jednou z nejvýznamnějších příčin poklesu je hodnocení naší vědeckotechnické úrovně. V tomto ukazateli jsme se propadli na 45. místo. Z této zprávy cituji: "Za velký handicap České republiky lze označit také stav, v němž se nachází výzkum a vývoj. Zcela nedostatečná je podpora základního výzkumu, ale ve výdajích na výzkum a vývoj citelně zaostávají rovněž podniky a firmy."
A teď, proč pokládám za nedostatečné to, co přináší stávající vládní politika, zmíněné zásady vlády České republiky pro oblast výzkumu a vývoje. V těchto zásadách je tato věta: "Vláda bude pravidelně zvyšovat přímou státní finanční podporu výzkumu a vývoje tak, aby tato podpora v době přijetí České republiky do Evropské unie představovala nejméně 0,7 procent hrubého domácího produktu." To znamená, aby v okamžiku, kdy budeme vstupovat do Evropské unie, činila tato podpora 0,7 procent hrubého domácího produktu. Já to pokládám za velmi nepřesné a nejasné stanovení tempa, protože náš proces vstupu do Evropské unie znamená ještě poměrně obtížnou cestu a rok vstupu není dnes ještě možné s jistotou stanovit. Já se domnívám, že závazek vlády je zde nejasný a signál pro výzkum je nesrozumitelný.
Podle mne je to vážná věc, protože pokud by nové prostředky neměly být směřovány do stávajících pracovišť, pak je třeba vytvořit podmínky pro nově vznikající týmy. Já bych chtěl říci, že vědecký tým se buduje několik let. Věda je řemeslo jako každé jiné a je třeba se mu učit. To není něco, k čemu stačí vzdělání a invence. Proto, aby se mu mohli lidé učit, musí existovat jasná pravidla. Ta pravidla musí být průhledná a musí být trvalá. Musí prostě existovat perspektiva, v níž vědecké týmy mohou vznikat a mohou se budovat.
To, že materiál stanoví jakoby cílovou hodnotu 0,7 procent, perspektivu nedává. Opakuji ještě to, že organizovat a vytvářet vědecké týmy je organizačně a personálně velmi náročná práce. Připomínám, že postgraduální doktorantské studium trvá minimálně tři roky, zpravidla se uvádí doba 4 - 6 let potřebná ke konstituování nového vědeckovýzkumného ústavu nebo rozsáhlejšího týmu na úrovni běžné výzkumné jednotky. Zahájení procesu vzniku těchto nových vědeckovýzkumných jednotek bez vymezení výhledového finančního rámce je prakticky neproveditelné.
Proto si bohužel myslím, že takto formulované zásady jsou pouhou proklamací. Další důvod, proč je pokládám pouze za proklamaci: taková vážně myšlená vládní politika se musí promítnout do celého státního ústrojí. Takový materiál by musel stanovit úkoly pro příslušné instituce, ať už jde o grantovou agenturu nebo další ministerstva. Toto všechno mi v materiálu chybí. Vědeckovýzkumná politika státu může být účinná jen za předpokladu, že bude jednotná.
S tím souvisí ještě jeden a podle mého názoru také vážný nedostatek. Výzkumná politika státu by měla být pilířem regionální politiky státu. Jak známo, regionální politika má vždy dvě úrovně, jednak je to politika státu vůči regionům, jednak úroveň regionální politiky regionu vůči svému území. Námitku, že regionální politiku lze uplatnit až po ustavení regionální samosprávy, pokládám za zavádějící. Je pochopitelné, že regionální stránka vědecké a výzkumné politiky státu má řadu aspektů, nicméně lokalizace prostředků na vědu a výzkum do jednotlivých regionů představuje aspekt rozhodující. Dosavadní stav lze spíše označit za antiregionální politiku, neboť ani primitivní princip rovnoměrnosti není naplňován. Pokus o zohlednění regionálních zvláštností v přijatých zásadách, jak se tam objevuje, je nepřesvědčivý a podle mého názoru se nedotýká ani merita existujících problémů.
Pak je tu ještě jedna věc, která mi připadá také velmi významná, když mluvíme o védě, výzkumu a její budoucnosti. Je to podle mého názoru nepřehlednost finančních zdrojů. Současná situace, kdy řada ministerstev má vlastní grantové systémy, představuje velmi nepřehledné pole, navíc neexistuje informační jednotné zabezpečení. Jsou velké rozdíly co se týče nositelů prostředků v programových otázkách, ve způsobu financování, v termínech podání žádostí o granty, v procesních postupech. Tady všude chybí přehlednost, chybí jednotná informovanost a jistá propojitelnost celého systému.
Pro mne tato nejednotnost souvisí se zásadní nejednotností v oblasti kompetencí. V této zemi chybí subjekt, který by byl zodpovědný za celou oblast vědy a výzkumu, jako je to třeba v Německu Ministerstvo pro vědu a výzkum, v USA Národní rada pro vědu a výzkum, která je podřízena přímo prezidentovi. Já to říkám také proto, aby dnes v souvislosti s diskutovanou rekonstrukcí vlády uvažovalo také o zjednoznačnění kompetencí v této oblasti.
Obávám se totiž, že jinak se nehneme z místa. Jestli nebude existovat jedno místo, které stanoví priority a předá je a bude je žádat od těch dalších, tak si myslím, že nemáme šanci ani při zvýšení finančních toků, nevytvoříme efektivní systém fungování vědy a výzkumu. Všeobecně si myslím jako nejpodstatnější to, že záchrana české vědy, našeho výzkumu a v souvislosti s tím našeho průmyslu může být možná, jenom pokud zásadně změníme přístup. Změnu přístupu vidím zhruba v tom - když se podíváte na menší státy Evropy, tak zjistíte, že páteří jejich ekonomik je většinou několik málo komodit. Někde jsou to sýry a stavba lodí, jinde je to elektronika. Domnívám se, že v naší zemi je zřejmé, že tou páteří bylo a pravděpodobně bude české strojírenství a aplikovaný výzkum. Mám dojem, že je to určité dědictví, které tady dědíme po generacích před námi a řekl bych, že k němu máme určitý závazek. Věřím, že jestliže chceme dostát tomuto závazku, musíme se přestat spoléhat na samočinný mechanizmus trhu a musíme si osvojit postoj rozumného a zodpovědného hospodáře. V Čechách podle mne existuje tato tradice, tradice dobrého hospodáře a jsem přesvědčen, že na tu bychom měli nyní navázat, pokud mluvíme o vztahu vlády k vědě, o vztahu vlády k průmyslu. Pro mne je toto vize nového stylu v české politice.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Prosím pana poslance Václavka, aby posečkal. O slovo se přihlásil pan ministr Vodička, kterého jsem snad přehlédl před chvílí, protože tuším, že chtěl vystoupit už po vystoupení poslance Špidly. Pan ministr Vodička má slovo, poté pan poslanec Václavek.