(pokračuje Nehera)
Článek II návrhu zákona se zabývá procedurou uznání partnerství. Uzavření partnerství provádí za současné přítomnosti obou partnerů, svědků nebo příbuzných úřední osoba oprávněná vykonávat občanské sňatky. Další procedurální otázky by měly být řešeny výnosem.
Článek III zákona pojednává o zániku partnerství. Partnerství zanikne, jestliže jeden z partnerů zemře nebo je zákonem prohlášen za mrtvého. Partneři jsou oprávněni požádat o rozvod po uplynutí rozvažné doby podle podmínek předepsaných zákonem o manželství 324/29. Pokud však partneři žili odděleně po dobu předchozích dvou let, jejich partnerství lze rozvést bez podmínky uplynutí zákonem stanovené rozvažné doby. V případě rozvodu podle tohoto zákona uzavřených partnerství jsou kompetentní pouze finské jurisprudenční soudy. Ve všech ostatních záležitostech by se mělo užít rozvodu podle ustanovení zákona o manželství.
Ve IV. článku se návrh zákona dotýká právnických účinků partnerství. Uznání partnerství má stejný právní účinek jako uzavření manželství. Předpisy týkající se manželství a manželů se užijí na uznané partnerství, pokud není stanoveno jinak.
Vzhledem k otázce uplatnění zákona o adopci a tímto zákonem stanovených předpisů partneři nejsou zákonem pokládáni za manžele. Svatebního obřadu týkající se ustanovení zákona o manželství se neužijí na uznání partnerství. Návrh zákona o registrovaném partnerství byl doplněn o důvodovou zprávu, v níž byla sumarizována zjištění komise pro rodinné záležitosti z jara 1992, že na rozdíl od právní situace heterosexuálních párů jsou partnerství osob stejného pohlaví ve značně odlišné situaci. Jelikož heterosexuální páry mohou využít k řešení svých případných partnerských problémů ustanovení zákona o rodině, která se na stejnopohlavní páry nevztahují, podle komise nebylo dosaženo rovnosti před zákonem.
V důvodové zprávě k návrhu zákona se dále praví, že nejméně jeden z budoucích uznaných partnerů by měl být finským občanem nebo mít trvalý pobyt ve Finsku. Návrh zákona dále v případě partnerství osob stejného pohlaví nepočítá s církevním obřadem. Uzavření stejnopohlavního partnerství nezakládá nárok na adopci dítěte párem. V případě dětí v péči jednoho z biologických rodičů žijícího v partnerském vztahu s osobou stejného pohlaví však zájem dítěte vyžaduje, aby zákon umožnil oběma partnerům dohodnout se na společné péči o dítě jednoho z partnerů, např. pro případ úmrtí či nemoci biologického rodiče dítěte za účelem umožnit zastupování dítěte ve škole, u lékaře apod. partnerem biologického rodiče tohoto dítěte aj.
Ustanovení článku III dědického zákona, o dědickém právu, vlastnickém právu k majetku se mají vztahovat rovněž na uznané partnery. Tito mají být zrovnoprávněni se sezdanými páry v oblasti zdanění či rozhodnutí o přiznání sociálních dávek.
Ve Francii se rovněž zabývají tímto problémem a řeší ho následujícím způsobem.
Podle informací francouzského parlamentu nebyl dosud ve Francii s konečnou platností projednán ani zákon, ani návrh zákona o registrovaném partnerství dvou osob stejného pohlaví. Otázka rovnosti homosexuálního soužití s heterosexuálním partnerstvím je ale v současné době aktuální i ve Francii. Ukazuje to např. rozsudek soudu v Belfortu, který přiřkl lesbickému páru nárok na náhradu škody jako manželskému páru. Již v roce 1993 začaly radnice dnes již téměř 300 francouzských měst vydávat alespoň na dobu jednoho roku ve společné domácnosti žijícím stejnopohlavním párům certifikát o soužití, který jim umožňuje přístup k některým sociálním službám, např. poskytnutí sociálního bytu či půjčky od magistrátu, bankovním úvěrům, popř. rodinné slevě na státní železnici ve výši 25 %.
V srpnu 1993 schválilo francouzské Národní shromáždění zákon, kterým se zdravotní pojištění jednoho z homosexuálních partnerů rozšířilo na druhého partnera bez příjmu. Kvalifikace se podmiňuje životem dotyčných partnerů ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před uplatněním nároku.
Dne 30. září 1995 představily organizace AIDS zabývající se bojem proti epidemii HIV a občanské sdružení Kolektiv pro smlouvu o občanské unii společný návrh zákona o sociální unii, který je obdobou zákonů o registrovaném partnerství existujících ve skandinávských zemích a jenž se neomezuje pouze na partnerství osob stejného pohlaví, nýbrž zahrnuje i ostatní nesezdané páry. Podle průzkumu pořádaného o Institutem pro výzkum veřejného mínění (BIFOP) dne 24. května 1995 se 79 % Francouzů vyslovilo pro legislativní řešení otázek týkajících se dědictví po zesnulém partnerovi stejného pohlaví a 63 % pro stejná práva homosexuálních druhů s heterosexuálními druhy.
Dne 9. května 1996 vyšel v prestižních novinách text výzvy francouzské vládě, aby ukončila diskriminaci homosexuálů. Tuto výzvu podepsalo 234 prvních signatářů, významných osobností francouzského veřejného a kulturního života. Výzva 234 za právní uznání homosexuálních párů obsahovala explicitní požadavek zavedení zákonného statutu nesezdaných párů, ať už homo- nebo heterosexuálních.
Holandsko. Problematika uznání soužití homosexuálních párů je již od konce 80. let aktuální i v Holandsku. Dne 19. října 1990 Nejvyšší soud rozhodl, že podle holandského práva je zahraniční partner bez ohledu na to, zda se jedná o partnera stejného, či odlišného pohlaví, pokládán za člena rodiny.
***